Červen 2011

Král Šumavy a Hřbitovní kvítí

19. června 2011 v 17:29 | Gregor Moldavit
Znáte film Král Šumavy z roku 1959? Má se odehrávat v roce 1948. Na konec ho dostali, byl to Paleček. V knize je ovšem napsáno pár vět, které ve filmu nejsou. To byla veliká škoda, ale ony ideologicky vlastně vůbec nepasovaly. Snad si je po tolika letech zhruba správně pamatuji.

"Proč jste to dělal, vždyť se vám tady žilo dobře?"
"Nenávidím vás, komunisti," řekl těžce. "A mám tam syna a toho nedostanete."

Pár dní jsme právě se Slávkou strávili v zóně smrti, kde se 40 let mohli pohybovat toliko pohraničníci s vlčáky. Nahráli jsme tam jednu píseň, ke které jsem nastříhal různé filmové záběry.

Vzpomínám na tehdejší výroky komunistů na adresu těch, kteří prošli:
"Jen ať si jdou, my nikoho nedržíme."
Jenže tahle poslední komunistická lež se vztekle hodila za tím, který už se na druhou stranu dostal. Dokud byl ve své zemi, tak ho drželi. A jak! Na hranicích se možná střílelo do diverzantů, ale hlavně do vlastních lidí, kteří chtěli směrem na západ, z pozemského ráje do země ovládané třídním nepřítelem.

Ta situace ovšem tenkrát nebyla tak černobílá, jak ji ukazuje film Král Šumavy. Na jedné straně obětavý pohraničník se psem, který v nejtěžších podmínkách nasazuje svůj život ve službách vlasti, na druhé straně záškodník, nebo pašerák, rovněž se samopalem, který vlast ohrožuje. To nebyli vždycky dva druhy lidí, já sám byl v mém životě obojí. Tu uniformu a samopal jsem nosil 2 roky (nebyl jsem ale pohraničník) a ilegálně přes hranice jsem přešel taky. Pochopitelně neozbrojený, nic jsem při tom nepašoval a nikomu jsem neškodil. V mojí době už platilo pravidlo "jeden měsíčně", tedy jeden český pohraničník, který i se samopalem utekl na západ sám. Tenkrát mi to v tom filmu nepřišlo, dnes o to více. Ve filmu jsou totiž všichni ti vojáci absolutní roboti, kteří po pás ve vodě a bahně denně střílí na lidi, aniž by se zeptali, k čemu je to vlastně dobré? Podle tehdejší ideologie bojovali "za neprostupnost našich hranic". Ale co z toho kdo měl? Proč ty "kopečkáře" (tehdejší výraz) nenechat jednoduše odejít? Pokud ti vojáci tak bezmezně věřili tehdejší ideologii, museli taky věřit, že ti kopečkáři jsou kluci pomatení západní propagandou, kteří jednou poznají pravdu a přijdou s prosíkem nazpět. (Pozor, "pomatení", ne "pomýlení", to slovo v tu dobu v češtině ještě neexistovalo. Vynalezl ho Čechům až v roce 1969 Slovák Husák.) Právě tak silně pochybuji, že ti prchající měli všichni pistole nebo dokonce samopaly a stříleli nazpět. Něco takového musela být spíše výjimka.

Začátkem 70. let měli, dle komunistického proroctví 50. let, už všichni výhody socialismu chápat a hranice být otevřeny. Leč situace na nich byla právě opačná. Diverzanti sice žádní nechodili, ti mohli přijet legálně klimatizovaným autobusem, zato emigrace dosáhla vrcholu. Vláda ČSSR tedy zakoupila od sovětů automatická samostřílná zařízení. Viděl jsem jejich fotky v západních časopisech, člověku šel mráz po zádech. Vyvinuli je SS za války, na hlídání koncentráků. Nasadit je už nestačili, ale v sovětském zajetí dostali dobrou možnost na nich dále pracovat a projekt dokončit. Taková věc se spustila automaticky a rozstřílela člověka na řešeto. Nemám přesné informace, ale už koncem 70. let je, na strašlivý internacionální protest, musel bdělý soudruh Husák z hranic zase stáhnout. (Kolik ta sranda asi stála?)
V místě, kde dnes stojí tento pomník, vedly kdysi ostnaté dráty. Kdo je překonal, často vůbec netušil, že ke hranici je to ještě 5 km a tam jsou další. Ty už ale nedosáhne, protože pohraničníci dostali signál a řítí se k němu. Pracoval jsem na této hranici jako bagrista v roce 1970. Jeden pohraničník mi říkal, že když někoho chytí, pak jde nejprve do nemocnice, protože je to většinou pes vlčák, který je u něj první. Občas už ale taky doktora nepotřebuje. V tu dobu už to nebyl "záškodník", nebo "diverzant", ani "kopečkář", vojáci používali výraz "narušitel". Zásadně mluvili o těch, co chtěli emigrovat, nikdy jsem neslyšel nejmenší zmínku o narušiteli z obrácené strany.

Onen systém, který tam měl ty hrdiny zapotřebí, naštěstí padl i když to trvalo příliš dlouho. Dnes se chodí, spíše jezdí auty v kolonách, přes tyto hranice legálně a bez papírování. Co bylo před komunisty a zůstalo dodnes, je pašování. I to už ale vypadá úplně jinak. Pašerák Kilián s ruksakem cukerínu, který nese nocí po tajné stezce mezi močály, by dnes bylo směšné strašidlo. (Nevím ze které strany na kterou ho nosil?) Navíc by to množství asi bylo legální a nic by na něm nevydělal, ceny jsou na obou stranách dost podobné a kolik umělé sladidlo dneska stojí? Když už se pašuje, tak třeba cigarety, a ty pak po celých kamionech. (Z východu na západ. Pro Němce se vyplatí koupit v Čechách léky a natankovat. Jinak se moc nevyznám.)

S rokem 1948 přišel pro šumavské pašeráky nový čas, stali se z nich převaděči. Někteří to dělali i zadarmo, byl to jejich boj proti komunistům. Většina ovšem za peníze a sice mnoho peněz. Vždyť při tom riskovali život. Byly i případy, kdy si převaděč nechal zaplatit, pak převáděného ještě zabil a oloupil. Ten měl u sebe všechny rodinné cennosti a úspory. Konečně byli i dublaři, kteří pracovali na obě strany, jako převaděči a zároveň agenti SNB.

Jsme před hraničním přechodem z Chebu na Waldsassen. Na onom rezavém sloupu jsou jména obětí železné opony. Jestli těch zastřelených od pohraničníků, nebo i oněch kluků v uniformách, kteří byli oběti právě tak, to skutečně nevím. Ale chtěl bych to vědět. Tenkrát se počítali pouze padlí pohraničníci, dnes asi zase jenom ti od nich zastřelení. Na obou stranách většinou mladí kluci, oběti nesmyslné politiky a zvrácené ideologie. Dnes tam můžete jít sbírat houby, a pak si třeba zajít na dobrou svíčkovou v restauraci Diana, která poklidně stojí v tehdejší zóně smrti. Až někdy pojedete z Chebu kolem onoho pomníku směrem na západ, třeba se v ní zastavíte. V téhle restauraci jsme my nahráli následující píseň: (Kliknout na fotku, film je na youtube)

Svatební cesta na Seychely 11/? - Dějiny – socialismus

9. června 2011 v 16:16 | Gregor Moldavit
V 70. letech minulého století už byl kolonialismus přežitý. Obyvatelstvo demokratických koloniálních mocností povětšinou nesouhlasilo s takovou politikou své vlády, obyvatelé kolonií získali vzdělání a troufali si převzít řízení vlastního státu sami. Někde se za nezávislost bojovalo, jinde to bylo dokonce i opačně. Například na Maledivách nikdo nejásal, když se Britové rozhodli odejít. S nimi taky odešel největší zaměstnavatel v celém státu. Než objevili turismus, zůstaly jim pouze ryby v moři. Na Seychelách to snad mohlo být podobně, v každém případě se kolonialismus ukončil po vzájemné dohodě, roku 1970, kdy dostaly Seychely samosprávu, v roce 1976 pak plnou nezávislost. Jako mnoho jiných britských kolonií, zůstaly i Seychely členem commonwealthu a jsou dodnes.

Prvním presidentem se stal playboy a dřívější státní úředník James Mancham. Pokud jeho postoj správně chápu, pak akceptoval vůli národa, stát se nezávislým státem, on sám, coby politik odborník, by byl raději ve svazku s Británií ještě nějakou dobu zůstal. Vlády si moc neužil, za rok byl svržen chladnokrevným socialistou, jménem F.A. René.
France-Albert René (*1935)
Den převzetí moci nechal René slavit každý rok coby "výročí osvobození", ačkoli sám nedokázal říci, koho a jak osvobodil? Jestliže celý svůj systém odvařil od socialismu sovětského typu, pak tuto slávu právě tak a svůj politický systém nazval revolucí (revolisyon).
"Revoluce potřebuje každého, ale na nikoho nečeká", byla jedna z jeho frází. Cokoli se dělo, nebo dít mělo, dělo se jen proto, že to chtěla revoluce. Nic nového, v jiných systémech to bývala vůle boží, nebo rozhodnutí strany, tedy jakési absolutno, kterému se nutno bezvýhradně podvolit. Co chce bůh nebo strana ovšem v praxi vždy rozhodoval jeden člověk, nebo malá oligarchie, na Seychelách pak pan René, president 2. seychelské republiky socialistické, s jednou jednotnou stranou. Členem té strany být nikdo nemusel, ale kdo v ní nebyl, nedostal se na vysokou.

Jestliže se tento René cítil být jakýmsi seychelským Leninem, pak zcela právem. Kopíroval po něm prakticky všechno a ze své země udělal vyslovený odvar nějakého sovětského satelitního státu. Jenže s tím přišel v době, kdy tento sovětský socialismus komunistických vládců už mlel všude na světě z posledního.

Vzpomínám, jak jsme ve škole slavili výročí VŘSR, tedy říjnové revoluce. Že byla 7. listopadu a ne v říjnu, nám komunisti řekli, že to ale nebyla revoluce, nýbrž ozbrojený puč jedné strany, si komunisti nepřiznali dodnes ani sami sobě. Výraz "revoluce" znamená něco úplně jiného. Na Seychelách tomu bylo právě tak. René si vyčíhal vhodnou chvíli, když Mancham byl v Londýně a s tanzanskými žoldáky přepadl vládní budovu. Armádu stát neměl, Britové už byli pryč a policie po anglickém vzoru nenosila zbraně. Puč se povedl.

René sám odmítal, že by snad měl v zemi sovětské poraděnky, ale ve státu s počtem 65 000 obyvatel měl sovětský konsulát 83 zaměstnanců. V přístavu stály sovětské vojenské lodě, vedle nich ovšem poklidně i vojenské lodě NATO. René taky nikdy neproklamoval nějaké nerozborné přátelství se Sovětským svazem, jako jsme to měli denně na talíři my u nás. Coby socialista znárodnil podniky, zavedl zdravotnictví zdarma, podporoval školství a dodnes po něm zůstaly různé sociální zákony. Vedlejší efekt této lidové politiky byl úprk místních podnikatelů a další části obyvatelstva do zahraničí.
Jistě mnoho dobře myšleno, ale jak to v takovém socialismu bývá, finančně to nějak nechce fungovat. Za prvních 8 let Reného vlády se dluhy ztřicetinásobily a země prakticky hospodářsky zkrachovala.

René podporoval turismus, měl ale přinést peníze při malém počtu návštěvníků, aby to příliš neovlivňovalo místní obyvatelstvo. Tedy jakýsi turismus jen pro bohaté. Nakonec to ale taky nefungovalo. Jestliže jeden člověk bohatne z turistů, pak chtějí ostatní kolem taky a nějaké omezování počtu návštěvníků se dlouho neudrží. Nakonec zase platí jenom nabídka a poptávka. Jak jsem se zmínil, udělali jsme Seychely za cenu, kterou leckdo zaplatí za stejnou dobu v Chorvatsku.
Seychely, rok 1985 - píonýří, píonýříííí, málóvané děti...

Nevím, jestli v tomto roce se ještě takto pochodovalo v Praze? Jestliže dnes čtu frázi: "dobře už bylo", jakési heslo jisté skupiny stejného politického náhledu, pak já v tu dobu už byl v zemi, kde dle těchto lidí dobře ještě nebylo nikdy.

Po sovětském vzoru René totiž taky zavedl indoktrinaci mládeže. Ona představa diktátora, že si může jednoduše vychovat národ, který akceptuje jednoho vůdce a tomu bude chodit celý život mávat a jásat na jeho akce. Stále stejná a stejně mylná představa, že když si vezmete novorozeně, můžete si z něj vychovat co se vám zachce. Třeba dobrého nevolníka, kterému ke štěstí stačí hrst rýže a smysl života hledá toliko v práci. Otázka, kterou už položil George Orwell, jestli lze vypěstovat nový druh člověka, který si nebude přát svobodu, jako se třeba podařilo vypěstovat plemeno bezrohých krav? Hitler založil své lebensborny, kde si chtěl vyšlechtit vyšší rasu, komunisti dělali takovéto pokusy v padesátých letech na sirotcích a vychovali z nich agresivní šílence. Zatím se to tedy nikomu nepovedlo.

Když jsme v 50. letech pochodovali my, mladí pionýři, v nekonečných zástupech Prahou, svítili starým ortodoxním komunistům oči. Svrhli vykořisťování člověka člověkem, upevnili moc komunistické strany, postavili silnou armádu proti západním imperialistům a vzali děti i mládež správně do ruky. Tady pochoduje ten nový socialistický člověk. Mezník v dějinách lidstva se podařil, začala nová doba. Nebudou války, všichni se dosyta nají, vybudujeme nový, krásnější svět. Když se moje generace dostala do puberty a my začali používat vlastní rozum, nebyl ani jediný z nás tím novým socialistickým člověkem. Opozici a skutečné volby jsme ještě nežádali, chtěli jsme jen vědět, proč nesmíme cestovat, jako ti na druhé straně hranic, a proč nám komunisti každou větou a ve všem jenom lžou? Experiment s převýchovou na jásající bezmozky nevyšel.
Nakonec diktátor nemůže tak jistě vědět, co si skutečně myslí ti, které tak úspěšně nacpal do uniforem.
Výchova nového socialistického člověka se nepovedla v Evropě a nepovedla ani na Seychelách.

Ještě k doplnění: Za Novotného si stáťáci uvědomili, že jim nejlepší mozky chcípají v Jáchymově a dali jim možnost věnovat se vědecké práci ve vězení. V jednom oddělení se zkoumaly i drogy, které by z lidí udělaly onoho nového socialistického člověka. Naštěstí se zatím nic takového nepodařilo. Droga, která by z člověka dělala komunistu, zatím vynalezena nebyla.

Komunisti se tedy ještě dnes můžou opřít toliko o určité procento těch, kteří se s tou vlastností, být smýšlením komunista, už sami narodili. Jak řekl Zápotocký-Budečský "vstanou noví bojovníci". Pokud tím tohle myslel? Měl pravdu, vstanou, ale oni vstávají i noví bojovníci na té druhé, jinak smýšlející straně. Bojovníci za společnost, ve které se nedává podle potřeb, takže to do budoucnosti na nějaký další režim rovnosti a bratrství pořád nevypadá. Na Seychelách ani v Evropě.

V roce 2004 byl René konečně donucen odstoupit. Neměl na rukou žádnou krev a dnes žije ve svém paláci nahoře v kopcích. Taxikář nám ukazoval tím směrem. Všichni jejich presidenti jsou prý bohatí, ale na žádného lidé zřejmě nevzpomínají ve zlém. Všichni tři presidenti, jakkoli se svým politickým postojem rozlišovali, měli jednu společnou vlastnost. Soukromý majetek u vlastní osoby neodmítali a pořádně si nahrabali.

Pokračování...

Svatební cesta na Seychely 10/? - Dějiny – kolonialismus

4. června 2011 v 16:24 | Gregor Moldavit
V posledním dílu jsem odbočil na vojenské téma a setkal se s naprostým nepochopením. "Vojna není kojná", cožpak to nevím?

Bránit svoji zemi a třeba za ni padnout, být nasazen při potopě? Dobrá, nic proti, ale nemá při tom člověk právo na lidské zacházení? Co je to za nesmysl, dát mu za službu ve dne v noci 75 korun měsíčně?

Jestliže připustíme, že dvacetiletý kluk může dělat špinavou práci zadarmo, proč ne třeba důchodce? Vždyť je to taky jen věc zvyku. Když to dnes zavedeme, nebude už za dalších 20 let nikdo chápat, co by na tom bylo chybného? To je přeci normální, vždyť je to důchodce, tedy člověk bez lidských práv. Na rozkaz se dostaví k mladému sousedovi, zdarma mu uklidí byt, postaví se do pozoru a pronese:
"Soudruhu sousede, dovolte mi odejít."
Nato si, místo dostat zaplaceno, vyslechne velkorysé: "Tak plav".

U Eskymáků bylo zvykem nechat staré lidi někde zmrznout. Z jejich pohledu věc naprosto správná, co jinak s nimi? Když Češi převzali po roce 1948 vojenské řády z feudálního carského Ruska, podle kterých je voják bezprávní otrok státu, proč nepřevzít dnes praktický zvyk přírodního národa Eskymáků? Vždyť je to ta samá logika.

Na černé otroky byli farmáři v jižních státech nebo Karibiku taky zvyklí, jako na něco samozřejmého. Lidé, kteří pravidelně chodili do kostela a žili bohabojně, s naprostou samozřejmostí kupovali otroky a nechávali je za každé provinění zbičovat. Církev neměla námitky, i ona si držela otroky. Podivný byl člověk, který to neshledával správné.

Ještě k vojákům v ČSSR. Uvedu jednu malou perličku tak asi z roku 1970. "Voják", to byl určitý pojem. (V tu dobu byla v Čechách řada malých měst, kde na jednoho muže, počítáni i vojáci základní služby, připadlo 10 dkg ženské.) Jednou v ČT pořádali soutěže ve všeobecných znalostech, vždy tři proti třem. Tak nastoupily tři zdravotní setry v učení, proti třem vojákům absolventům. Kdyby ti tři kluci byli přišli v saku a kravatě, byl by možná někdo pochopil, jaká je to pitomost, ale oni měli uniformu. Soutěž pochopitelně skončila tak, že ti tři vojáci měli maximální počet bodů, zatímco ty holky nulu. Vždyť proti třem učnicím s obecnou nastoupili tři absolventi university, každý v jiném oboru. Ale pro organizátory soutěže to byl "jen voják", považovali tedy síly za vyrovnané.

Dále: Jedna starší žena mi v 60. letech řekla:
"Jo, to by byl pěkný pořádek, aby si každý cestoval kam se mu zachce."
Ona tak cestovat mohla před válkou, ale neměla zájem. Nikterak ji tedy nevadilo, když komunisti v roce 48 zavřeli hranice. Člověk si zvykne a považuje to za normální, dokonce za správné.

Někdo okrade vojáky na jídle a úsudek zní, "ti mladí by jenom žrali". Takový člověk pak ale musí taky souhlasit i s tím, že je celý život okrádán on sám od ostatních. Vždyť je to jenom v souladu s jeho smýšlením. Chyba je podle něj přeci na straně toho, kdo by požadoval, co mu náleží.

Ještě dále - korupce a zlodějna v Čechách: Možná někdo četl můj článek o čtyřicetiletém horníkovi z Karviné, který nabídl doktorovi 20 000 Kč, aby ho uznal částečným invalidou. 14.10.2009. Doktor peníze odmítl a pokus o uplacení nahlásil nadřízeným.
Reakce čtenářů na SEZNAMu? Doktor je blbec, mohl mít peníze a horník by byl taky spokojen. Zvítězil komentář, ve kterém byl neúplatný doktor označen za rafinovaného zloděje, kterému 20 000 nestačilo. Ten dostal nejvíce souhlasných hlasů.
Dokud bude český národ ve své většině takto smýšlet, může nadávat na vládu, verbálně ji věšet a vyhazovat z oken a třeba skutečně vyměnit za jinou. Nic k lepšímu se tím pro něj nezmění, přijdou zase ti samí. Dokud poctivý člověk bude pro většinu národa blbec nebo zloděj, pak se korupce v takovém státu odstranit nedá!

A ještě na závěr: Jsou lidé, kteří mají politicky zcela ujasněno, třeba četbou novin HALÓ, nebo podobné literatury. Takový člověk by měl zůstat u těch svých novin a neměl se pokoušet číst nějakou skutečnou historickou analysu. Nejlépe, když vůbec nebude vstupovat na moje články, třídní boj ať si vede někde jinde.

***
Vraťme se zase na Seychely do začátku doby otrokářské a koloniální.Plody palmy mužské a ženské
největší semeno na světě, váží až 18 kg
mužská palma
Jeden list měří 6 metrů. Rád bych byl nějaký spadlý našel a zkusil zvednout, jestli ho člověk unese?
ženská palma

V Africe 18. století vedl válku jeden kmen proti druhému a vítězové rádi prodávali zajatce coby otroky. Otrokářský systém jim nezavedl bílý muž, oni ho tam měli taky. Jestli se těm otrokům pak na plantáži bílého pána vedlo lépe, než doma v zajetí černochů, to skutečně nevím. Ten je aspoň nezabil a nesnědl, což bylo v Africe ještě běžné. Na tom všem se přiživovali Arabové, kteří ve velkém pořádali lovy na černé obyvatelstvo Afriky. Sami si otroky drželi také a to mají mnohé jejich kmeny ve zvyku dodnes. Někde ovšem došlo i ke komickým změnám. Např. Berbeři v jedné oblasti Sahary byli od francouzských kolonistů nuceni posílat své děti do školy. Vyzráli na ně a místo svých dětí posílali děti otroků. Z těch tam jsou dnes úředníci na klíčových místech a nevzdělané děti jejich dřívějších pánů jim za almužnu slouží.
Transport černých otroků byla věc snad ještě strašnější, než otrocká práce. Když vidíte jak byli v lodích uskladněni, pak museli přežít skutečně jen ti nejsilnější. Tak se dostala na Seychely převážná většina předků dnešního obyvatelstva.
Jedna osoba té doby dodnes vzrušuje fantasii Seychelanů, snad to bude čtenáře zajímat.
Asi kolem roku 1805 připlula francouzská obchodní loď, ze které vystoupil pozoruhodný mladý muž, který se představil jako Pierre-Louis Poiret. Nejprve chtěl zůstat jen krátce, ale pak si tam zvykl, nakoupil otroky a založil vlastní farmu.
Ostatní farmáře zaujala podivná majestátnost a vznešenost tohoto muže. To není obyčejný člověk, to musí být nějaký vysoký šlechtic. Už jsem párkrát řešil otázku, jestli se rodilý král pozná podle chování, když mu dáte třeba selský oblek. Dle tohoto vyprávění tomu tady tak bylo.

Zopakujme si události té doby. Francouzský král Ludvík XVI., ten co měl za ženu Marii Antoinettu, měl s králováním plné ruce práce. Převzal Francii od svého otce zbídačenou a reformy, ač se snažil, se mu zrovna moc nedařily. Nakonec se lid vzbouřil a on i se svou královskou chotí skončili pod gilotinou.
Ta jeho choť si to svým výrokem "Nemají na chleba? Tak ať jedí koláče." nakonec poctivě zasloužila. Ludvík nejspíš ne, na jeho místě by asi nikdo tehdejší poměry změnit nedokázal.
Zůstal jejich malý syn, Ludvík XVII. Toho dostal na "převychování" (z krále na občana) jistý švec, jménem Simon. Byl to surovec a zacházel s Ludvíkem tak, že chlapec na tuto převýchovu zemřel ve věku deseti let. (Ve 20. století ho v tom osudu měly následovat celé miliony "převychovaných".)
Onen Pierre-Louis Poiret žil pak na Seychelech přes 50 let a má hrob na hřbitově u Bel Air. Seychelané jsou pevně přesvědčeni, že to nebyl nikdo jiný, než poslední francouzský král Ludvík XVII.

Po napoleonských válkách prohráli Francouzi i v této oblasti a Seychely přešly do vlastnictví Velké Británie. Otrokářství v tu dobu zvolna končí a přerůstá do koloniálního feudalismu. Do jaké míry se pro černochy život na plantážích bílého pána zlepšil, to nevím.
31. srpna 1903 dostaly Seychely status samostatné anglické kolonie. Na správě státu už se podílí i místní, ještě ale pod vedením koloniální mocnosti.

Vlastnictví kolonií bylo v 19. století považováno za samozřejmé. Teprve začátkem 20. století se objevuje kritika. Dokonce ale i známý irský spisovatel socialistického ražení, G. B. Shaw považoval kolonialismus za správný a psal různé teorie, jak ho správně praktikovat. Pozdější německý kancléř Konrád Adenauer prosazoval před válkou větší snahu při získání kolonií pro Německo. Považoval kolonialismus za správný a významný hospodářský faktor, který Německu chybí.

Pak přišla doba boje kolonizovaných států za nezávislost, doba legendárních projevů Chruščova v OSN proti kolonialismu. Námitky, že tyto státy nejsou ještě schopné samostatného řízení, neuznával.
"Jestli chcete poznat, zda člověk umí chodit, pak rozbijte pouta, která mu v tom brání," pronesl Chruščov.
Ta pouta rozbita byla, pravdu měly nakonec obě strany. Někde to šlo, někde vypukly jen války a hladomor. Tak ještě dnes v mnohých koloniích leckdo vzpomíná na ony dobré časy, kdy tam měli kolonialisty, kdy byl pořádek a pro všechny dost práce. Ano, právě tak jako za mého dětství někteří lidé vzpomínali na zlatou 1. Republiku, jako dnes vzpomínají na zlaté komunisty. Lidé, se kterými jsem na Seychellech mluvil, patřili k těm, kteří to shledávají lepší teď. Občas člověk lidi s takovým názorem potká i v Čechách.

Co se týče kolonialismu, bylo mi v dětství všechno naprosto jasné. Pochopitelně, kdo nic neví, tomu je vždycky všechno jasné. Kolonisátoři jsou tyrani a lid v Africe bojuje za svobodu. Až jednou dávali rozhlasovou hru na stanici PRAHA II, v sobotu ve 14 hodin. Ty hry jsem rád poslouchal. Tahle byla dvoudílná, jmenovala "Dobrodružství výpravy Barsacovy" a mě bylo asi 12 let.
Poslanec Barsac je pro samostatnost kolonií, Baudrier pro jejich další ponechání pod nadvládou Francie.
"Území dobyté francouzskou krví je francouzské! My jsme jim přinesli pokrok, oni sami dokázali jenom válčit a vybíjet se. Ukončili jsme hladomor v té krajině a postavili jim silnice ..."
Barsac zase poukazoval na vyspělost černochů v určitých oblastech a tak se v parlamentě hádali.

Já poslouchal a žasnul. Byl jsem zvyklý na černobílý svět politiky pod vládou KSČ, ve kterém se schvaluje jednohlasně, ve kterém jeden vládce mluví a ostatní buď tleskají nebo jsou v base. Barsac byl jistě náš člověk, ale vždyť ten Baudrier měl taky velmi dobré argumenty, na kterých jistě něco bylo. Oběma tleskali zastánci jejich politiky, zhruba (akusticky v rádiu) stejný počet, nikoli tedy jednomu všichni a druhému nikdo. Snad poprvé, zásluhou Jules Verna, kterého nedostatečně zcenzurovali, jsem pochopil, že ta druhá strana může mít taky pravdu, že dokonce ani otázka kolonialismu není tak úplně černobílá. Že tedy rozdělení na dobré komunisty a špatné jinak smýšlející, které je potřeba zavřít, nemusí být vůbec správné.

I Seychely měly 1. Republiku a ta 2. Republika byla taky socialistická jako v ČSR. O tom zase příště.

Pokračování...