Květen 2011

Svatební cesta na Seychely 9/? - Dějiny - otrokářství

30. května 2011 v 20:41 | Gregor Moldavit
Dnes odbočím od dovolené u moře a budu se věnovat dějinám a politice. Kdo má už politicky ujasněno, ať to nečte.
Snad si někdo vzpomene na poslední díl vyprávění "Tristan a Isolda". Šel jsem vinicí kolem onoho místa, kde réva každý rok ovíjí keř růží. A skutečně, už se zase šlahouny vínečka pnou kolem rudých květů růží. Je to moc pěkné, chodit takovou krajinou a cítím se při tom šťastný a spokojený. Dokonce to štěstí nestojí ani korunu. Jenže už proto bych, podle různých bojovníků za růžové zítřky, zasloužil tvrdý trest. Já jsem v kapitalismu šťastný? Pak jsem, citováno zcela přesně, "zloděj, který si nakradl". Při tom ani nejsem, dle jejich norem, vykořisťovatel, nýbrž obyčejný vykořisťovaný. Ale přesto, opět citát jednoho přípisu na moji osobu, "si se mnou po převratu už poradí". Poněkud to odporuje standardním výrokům dnešních novokomunistů, že kdyby se zase dostali k moci, tak už nebudou stavět vyhlazovací koncentráky. To přeci bylo kdysi, to se nemůže opakovat. A co znamená v řeči komunisty "si s někým poradit"? Neznamená to náhodou, poslat na převychování, tedy nechat ho někde v koncentráku umlátit? Tuto třídní nenávist popsal už Karel Čapek ve svém fejetonu "Proč nejsem komunistou".

Tento úvod jsem musel napsat, protože chci dále vyprávět o Seychelách, tentokrát začnu o politice, a značně u toho odbočím. Až to budu mít za sebou, napíšu třeba o tom, jak jsme jednoho dne vypluli s místními rybáři na moře. Politickému vývoji na tomto tropickém ostrově, a srovnání dějin tam i v ČR, se vyhnout nemůžu.

Nejsem Karel Marx, který psal od rána do večera s doutníkem v hubě, finančně podporován vykořisťovatelským synem Engelsem. Já se musím živit prací a to celý den. Jsem na tom časově zoufale, takže všechno pouze v nějaké zkrácené formě.

Vezměme to úplně od začátku. Kde se tyto ostrovy uprostřed oceánu vzaly?
Povětšinou bývají takové ostrovy původu vulkanického, jako třeba Maledivy, i když ty vulkány dávno zmizely pod hladinou a rostou na nich korálové útesy, které ten pokles mořského dna vyrovnávají. To tady ten případ není, Seychely jsou ze žuly.
Vícekrát jsem slyšel výrok:
"To je žula, vulkanická hornina."
Není! Myslel si to nejspíše i Julius Verne, když psal svůj vynikající román "Tajuplný ostrov". Trosečníci z balónu se zachránili na vulkanickém ostrově a bydleli tam v jeskyni v žulovém domě. Žula není vulkanická hornina (nýbrž plutonická) a na vulkanickém ostrově ji tedy taky nenajdete. Navíc byste v žule takovou jeskyni těžko hledali. Jak by měla vzniknout?

Seychely nejsou nějakým způsobem vytvořené ostrovy, ale jakýsi pozůstatek prakontinentu jménem Pangea. Řečeno poněkud zjednodušeně: Když se bůh rozhodl stvořit Zemi, položil kamsi do prázdna Seychely a kolem nich postavil ten zbytek Zeměkoule. Pak všechny kontinenty kousek odšoupnul, aby ty Seychely mohly být pěkně osaměle v oceánu.
Ten stát se jmenuje Repiblik Sesel, v jejich vlastní řeči, což je kreolština, vzniklá z francouzštiny.

Jeho plocha je 308 km2, když bereme jen pevninu. Kdybychom k tomu ovšem připočítali oceán mezi ostrovy, který si tento stát coby své území nárokuje, pak by to dalo zhruba jeden milion km2. Těch jejich pár vojenských lodí ovšem nemá žádnou šanci tuto plochu skutečně hlídat. Dokonce i vody kolem hlavních ostrovů jsou ohroženy somálskými piráty. Velké lodě zřejmě vysazují malá pirátská plavidla, která se po přepadech nákladních lodí opět ukryjí v mateřské lodi. To jsem tam slyšel, ale více konkrétně nevím.

Jak je to s obyvatelstvem původním a dnešním?
Seychely znali už arabští mořeplavci, pro Evropu je objevil Vasco de Gama. Byly ale prázdné, počátkem novověku je s oblibou používali coby základny piráti. Trvale osídleny byly teprve začátkem 18. století.

V životě jsem potkal více revolucionářů, barevných i bílých, kteří ve svém boji za nový, spravedlivý svět požadovali odchod bílého muže z kolonizovaných území, za účelem přenechání původnímu obyvatelstvu. Jeden český novokomunista polistopadového typu šel dokonce tak daleko, že chtěl vystěhovat všechny bělochy ze Severní Ameriky a zemi předat opět Indiánům. Docela bych ho chtěl u toho vidět. Mimo otázku, kam ty bělochy chce dát, by měl následující problém. Indiáni o území mezi sebou neustále válčili. Jak by asi člověk takovéhoto rozumu ten kontinent rozděloval? Všichni Indiáni by mu totiž tvrdili, že jejich kmen byl na tom, či onom území dříve, než kmeny ostatní. Tito bojovníci za nový, spravedlivý svět, by svým rozumem půl světové populace vyhubili a tu druhou půlku rozválčili.

V každém případě je tomu tak, že na Seychelách, ač patří k Africe, byli první bílí osadníci Francouzi a museli by se tedy dnes vystěhovat ti barevní, kteří přišli o něco později. Přesněji řečeno tam byli zataženi coby otroci a sice z různých částí Afriky. Dále tam později přivandrovali Číňané a Indové. Dnešní obyvatelstvo je směsice toho všeho dohromady. K tomu přijde, že jeden běloch měl třeba i více než sto levobočků s celou řadou černých otrokyní. Seychelan tedy není nějaká národnost. Podle toho, jak ty geny v kom prorazí, najdete dokonce i uvnitř jedné rodiny různé typy. Zatímco otec vypadá jako Ind, syn je spíše černoch, jeho sestra podezřele světlo-hnědá, a tak různě podobně.

Počátek osídlení byl tedy ve znamení otrokářství. Výrobní systém otrokářský znamená, že jeden otrokář vlastní jiné lidi, coby bezplatnou pracovní sílu. Zdarma většinou ale nejsou. Otroka je potřeba koupit, pak jim musí dávat aspoň životní minimum, aby mu neumřeli hlady. Kdy vznikl a kdy skončil tento systém? Vznikl v pradávnu, ještě před vznikem prvních států a neskončil nikdy. Kolik stál nebo stojí jeden otrok? Od nuly do obnosu odpovídajícímu dnes koupi osobního auta. Otrokářský systém a obchod s otroky byl Velkou Británií zakázán v roce 1833. V každé zemi to ovšem bylo k jinému datu a některé na to nemají zákony ještě ani dnes. Anglické bitevní lodě pak v oceánech pásly po otrokářských lodích a bez milosti je potápěly. To ovšem kapitáni řešili tím, že otroky spoutali a naházeli přes palubu. Loď byla při prohlídce čistá jako lilium, jenom musela otočit nazpět do Afriky a nachytat tam nové. Ty potom prodat v Karibiku, nakoupit rum, dovézt do Anglie a tam prodat. Už jedna taková plavba kolikrát stačila majiteli lodě, aby se zaplatila cena lodě i všech výdajů kolem a ještě měl na léta vystaráno. Obchod s otroky byl a je natolik výnosný, že se ve všech dobách vyplatil i přes všechno riziko. Počet skutečných otroků na světě v dnešní době se odhaduje asi na 27 milionů, z toho velká část děti. Jenom je proti otroctví dnes těžké bojovat, když bylo oficiálně zrušeno. Jestliže otrok dříve mohl stát i malé jmění, pak dnes je levnější než kdy před tím. V Africe je cena člověka od 30$. A v Evropě? Podle časopisu Fokus (rok 2010) lze koupit v ČR sexotrokyni bez velkých problémů. Cena nebyla uvedena, ale viděl jsem už skoro 20 let před tím televizní pořad, jmenoval se "holky z Teplic". Majitel bordelu si děvky na silnici posbíral a odvezl do Německa. Snadněji a levněji, než kdyby v Čechách byl koupil králíka nebo slepici.
Dnešní otroci jsou z velké části děti, které musí pracovat až 16 hodin denně a nestojí nic. Většinou v zemích třetího světa. Rodiče je nemůžou uživit a dají tedy i zdarma člověku, který se o ně slíbí "postarat". V Evropě pak je často kritizováno za tyto praktiky Portugalsko. Viděl jsem v jednom pořadu z té země hrob desetiletého kluka, který přišel v továrně o život. Stál na něm nápis "Továrna s tím nemá co dělat, byla to vůle boží". Církevně tedy posvěceno!

I já jsem byl otrokem! Nebylo potřeba mě kupovat, byl jsem podle zákonů zdarma.
V roce 1967 jsem narukoval do kasáren v Berouně. 6 dní výcvik, v neděli nalézt na korbu náklaďáku a celý den sbírat na poli brambory. Jezeďáci nám dali basu piva, sotva jedno na osobu a chleba se salámem, na přilepšení k vojenské stravě. Peníze prý za naší práci taky dostaneme, ale to posílají do kasáren. Pracovali jsme tak celou řadu nedělí, nikdo se neptal, jestli si chceme přivydělat, bylo to dáno rozkazem. Na ty peníze, které jezeďáci skutečně zaplatili, jsme se pak ptali celé dva roky. Odpověď vždy zněla, že soudruh kapitán Eibl, který s ostatními důstojníky hrál každý den na gorodku z dlouhé chvíle nohejbal, ještě neměl čas to vyúčtovat. Nedostali jsme za práci mnoha neděl nikdy ani halíř, všechno lampasáci ukradli. Jedno věděli dobře, v tom sytému se voják nikde neodvolá.
Měsíčně jsme dostávali 75 Kčs a navíc trpěli hlady. Stát sice dával na osobu dost peněz, ale co nerozkradli důstojníci, rozkradli kuchaři. Jestliže vojenská služba a třeba nasazení při živelní katastrofě, jsou věcí cti, pak špinavá neplacená práce určitě ne. Právě té ale bylo stále dost a neměla s obranou země co dělat. Jestliže třeba důstojník potřeboval napastovat podlahu v kanceláři, neudělal to sám a nenajal firmu. Zavolal si vojáka základní služby a dal mu to rozkazem. Bylo zcela samozřejmé, že voják za to nic nedostane. "Vždyť je to voják." a to bylo v tehdejší společnosti vyslovováno tak, jako v jiných dobách a zemích výrok: "Vždyť je to negr!" Že voják základní služby je bezprávní otrok, který za svojí práci nedostane žádnou finanční odměnu, považoval důstojník za věc naprosto samozřejmou.

Dokonce i celý vojenský výcvik byl jen podvod, důstojníci povětšinou svému řemeslu vůbec nerozuměli. Přečtěte si "tankový prapor". To všechno ve věku, kdy se měl člověk zdokonalit ve svém oboru a naučit se, že tvrdá poctivá práce se vyplatí. My se naučili přesný opak.

Z vojny jsme odešli ve věku dvaceti let naprosto zdemoralizovaní a bez nejmenších iluzí o životě v socialistické vlasti, z velké části i propadlí alkoholu. Naučili jsme se tvrdou vojenskou zásadu: "Když nevyprcáš ty s vojnou, vyprcá vojna s tebou". Kdo nekrade, bude okraden, kdo zaváhá nežere, kdo nelže, ten si svoje neštěstí sám zavinil. Po roce 1968 pak, že kdo nezradí, bude zrazen a odsouzen. To jsme si odnesli do civilu a většina se toho patrně už nikdy nezbavila. Všechno je potřeba obelhat, okrást a ošvindlovat. V pozdější, civilní práci to často nebylo jiné, vykazovaly se úspěchy, které neexistovaly. (Důstojníci se okamžitě postavili na stranu okupantů, ti jim garantovali jejich místa i do budoucnosti.) Málo kdo si dnes uvědomuje, že to celé pokrytectví a prolhanost těch let zavinilo demoralizaci prakticky celého českého národa, s následky, které trvají dodnes. Když přišel rok 1989, nemohli Češi zavádět kapitalismus po vzoru Rakouska nebo NSR, protože v těch zemích žili jiní lidé, než žili v Čechách. Tato demoralizace národa byl jeden z důvodů proč se přechod na kapitalismus v Čechách nepovedl a dnešní průměrný Čech není se svým životem spokojen.

Snad si nyní čtenář udělá i představu o tom, jak těžké bylo zavádět evropský systém, neřku-li demokracii, v africké zemi, kde převážná většina obyvatelstva žila sto let v otroctví, později v kolonialismu.

Pokračování politiky příště...

Svatební cesta na Seychely 8/? - Nekonečno

13. května 2011 v 19:29 | Gregor Moldavit
nekonečno
Start letadla mě pokaždé fascinuje. Tam na konci té dráhy, tam leží nekonečno. Do něj se nyní vydáme. Jak strašnou sílu musí mít ty motory? Startovní váha takového letadla je až 200 tun a to musí dva motory na poměrně malé dráze rozjet na 200 km/hod, abychom se mohli odlepit. Když jsem poprvé takový motor viděl z blízka, užasnul jsem nad jeho rozměrem. Ten nemít uvnitř turbínu, prolezla by jím stará kráva, aniž by se musela sehnout. Obdivuji ho dodnes. Pokaždé znovu na vše vyjeveně koukám, jako selský buran, který se poprvé dostal do města. Už několikrát v životě se mi stalo, že se mě při nastupování kdosi cizí vlídně otázal, jestli letím poprvé?

Při startu letadla, sedíc vedle Slávky, nás dělí kosmický prostor a eony času. Ona, kdyby to bylo technicky možné, by při tom dokázala vařit, prát či žehlit. Sedí v letadle jako na židli v kuchyni, přemítajíc nad složením česnečky. Já jsem naopak kapitán kosmické rakety, objevující nové galaxie. V duchu se sám vidím za řízením tohoto kolosu.
stará dobrá Evropa - lesy, zelená pole, perfektní půmysl a infrastruktura
Bavorsko
V širých lánech vidíte tu a tam pěkný a bohatý statek. Vesnice už ale dost ztratily vesnický charakter. Většina lidí někam dojíždí do práce v továrně, jen málo obyvatel se ještě živí čistě zemědělstvím.
Alpy
Celý Balkán je zatažený, fotit nelze. Přeletíme Středozemní moře.
Zleva Afrika
Nalétli jsme Egypt. Na první pohled každý vidí, že tady je to všechno jiné. Někde od prvního metru pobřeží jenom do nekonečna písek.
Nilská delta
Půda je úrodná a slunce pálí, problém je tu ale voda. Když ta se povede, má sedlák úrodu 4x do roka.
Káhira
Pyramidy jsem objevil až teprve doma na fotce.
Pyramidy v Gizeh
Dále na jih už je Egypt až k Asuánské přehradě jenom úzký zelený proužek podél Nilu. Když stojíte na kraji, můžete přímo píchnout prstem, kde končí pole a začíná poušť.
Sahara
Loni stála na čs internetu zpráva, že se jedna výprava na Sahaře utopila. Komentováno okamžitě vtipy, třeba "je to jako dostat úpal v Grónsku" apod. Kdo lyžuje, ten dobře ví, jak se může člověk za den na sněhu spálit. Kdo zná statistiku ví, že na Sahaře se utopilo více lidí, než zemřelo žízní.
Podívejte se pozorně! Vidíte všude ty vodní toky? Když do takové řeky spadnete, musíte se oprášit, ale běda, když jednou za čas přijde pořádný liják. Jelikož zcela chybí rostliny, které by vodu zadržovaly, řítí se všude nezkrotné přívaly, kterým není kam uhnout.
Rudé moře
Sharm El Sheikh - turistické centrum na jižním cípu Sinajského poloostrova.
Oproti prázdnému pobřeží tady vidíme, že z korálů už asi moc nezbylo. Byl jsem tu, když tu stálo jen několik chatrčí. Korálové útesy vypadaly jako na předešlé a následující fotce. Jenže korál je velmi čistotné zvíře, stačí trochu špinavé vody a jeho kolonie jsou pryč.
korálové ostrovy v Rudém moři
Nalétáme druhý břeh, ta země se jmenuje Saudská Arabie ...
... jak každý názorně vidí na této vlajce, veliké jako fotbalové hřiště
Tady se z těch políček uživit není snadné a dá to jen na holé živobytí. Při tom si Arabové vzpomínají na své slavné doby.
Jak řekl kníže Faisal I. k Lawrence Arabskému.
"Víte, že naše Cordoba měla už pouliční osvětlení, když Londýn byla ještě vesnice? Často sním o bohatých ulicích Cordoby."
Oni Arabové ty časy a tučnou zelenou Evropu nikdy nezapomněli. Tím směrem oni i dnes ještě zasněně hledí. Na to bychom ani my tady neměli zapomínat.
Jemen
Opouštíme na jihu Arabský poloostrov a letíme přes Adenský záliv nazpět do Afriky.
To je onen obávaný Afarský trojúhelník. Moc lidí tu nežije. Tady ve dne teploty dosahují 60°C ve stínu. Navíc je zde silná vulkanická a tektonická činnost. Dalo by se říci, že jsme u vzniku nového oceánu.
Etiopie
Odkud kam asi vede tato silnice?
Opouštíme Afriku a jdeme na kurs přes Indický oceán.
Před mnoha lety jsem četl, že takový přelet smělo jen dopravní letadlo s více než dvěma motory. Tedy 3 nebo 4, ale když stoupla jejich spolehlivost byl tento předpis zrušen. Asi 2 hodiny pod sebou vidíme jenom vodu.
Seychely
ostrov Mahe - Let trval něco přes 8 hodin, jsme u cíle. Přistáváme!
Jak je to dlouho, co se první pionýři rozbíhali s kopce s křídly na ramenou?
Ani ne o 100 let později se řítí obří dopravní letadla celé hodiny rychlostí 900 km/hod. ve výšce 11 km, na palubě 200 lidí, každý před sebou obrazovku, letadlo má splachovací záchody, stewardky roznášejí teplé jídlo.

Jestliže lidé dokážou postavit něco tak dokonalého, proč nedokážou udělat podobně dokonalý politický a hospodářský systém? Co takhle poslat celou vládu k čertu a dosadit na její místo konstrukční tým takovéhoto dopravního letadla? Šéfkonstruktér bude předsedou vlády, ostatní ať si rozdělí funkce ministrů. Když dokázali sestrojit takový zázrak, pak by i ta politika musela takovýmto lidem fungovat! Navíc vědí, že jim žádné letadlo nepoletí, když si před tím polovinu součástek rozkradou. Oni vědí, že co platí jsou výsledky přísných testů a ne samochvalné oslavy vymyšlených úspěchů v budování nějakého -ismu. Tak, jako tohle letadlo letí, tak by muselo fungovat jejich hospodářství.

Vy si všichni myslíte, že je to blbost, ale já bych to klidně zkusil. Jistě, jsou to letečtí konstruktéři a ne politikové, ale jaké jsou výsledky těch polických odborníků? Od vzniku prvních států až do dnes se prozkoušely všechny možné systémy, od racionálních až po všechny pozemské ráje, a kde s celým tím dnešním státem jsme? No, tohle "kde?" tady nebudeme radši odpovídat, my jsme právě na Seychelách.
Seychely
Vylezeme z letadla do deště. Další balšája těchnika nás tu nečeká. Pod schůdky stojí stevardka s dvoukolákem, která každému přidělí deštník. Slávka si ho ráda vezme. Pořád má starost o svoji frizúru. Co když bude moc vlhko a co když vlasům uškodí slunce a co když... To by člověk zrovna vyletěl z kůže! Tak co chce na rovníku? Já žádné vlasy nemám a když ji takhle slyším bědovat, nemůžu si to vynachválit. Uznávám, že bych ve filmu nemohl hrát kladného hrdinu, ten vlasy mít musí, ale jinak je to praktické. Jenom tady pozor na slunce! To by mě pěkně spálilo. Kolem poledního radši vůbec nevylézat z domu. Nechám po sobě stékat příjemný tropický déšť a mažu za ní.

Nuže, jsme na Seychelách. Co platné, že letadlo se řítí rychlostí 900 km/hod., když tady ve frontě na papírování urazíme za hodinu právě tak 9 metrů. Konečně je ale vše vyřízeno.
Teď hledat naše bydlení, ale to není těžké. Jenom taxikáři tady u letiště mají monopolní ceny a klasické handlování si můžeme ušetřit. Když se ti něco nelíbí, běž si s těmi kufry pěšky. No dobrá, 20€ za ten hlemejždí kousíček, a za nějaký čas jsme v našem bungalovu. První dojem působí dobře, druhý a další taky.
Pokračování...

Svatební cesta na Seychely 7/? - Pobřeží želvoviny

4. května 2011 v 19:47 | Gregor Moldavit
Tahle želví kapitola je určena pro děti, nebo pro babičky a vnoučky. Budeme si povídat pohádky, pak tady máme jednu písničku a dva filmy. Všechno pochopitelně o želvách. Když kliknete na tu fotku, kde Slávka krmí želvu, uvidíte první film:

Kde se na světě vzala želva? Nejspíše tu byla dříve než celý svět, který je taková placka a leží na zádech obří želvy, která s ním plave v nekonečném oceáně. Toliko dávná představa. Želva byla zřejmě už tehdy brána coby symbol něčeho prastarého. Jak lidé mohli vědět, že se dožívá téměř 200 let? Jak želva vznikla, o tom se povídá všelicos, třeba tahle pohádka odkudsi ze střední Asie.

První želví pohádka - O lakomé stařeně:
Ilustrace Jana Holečková

To byla jednou jedna stařena a ta byla tuze lakomá. Jednou se rozhodla, že si k obědu udělá pilaf s rýží a švestkami. Sice ještě měla rýže dost, ale nechtěla své zásoby tenčit. Napadlo ji, že její sousedka je taková čarodějnice, která má všeho víc než dost a šla si tedy rýži vypůjčit k ní. Třeba na to za čas zapomene a nebude ji chtít nazpět. Stařena vzala hlubokou misku, která vypadala jako taková polokoule. Sousedka se nechala obměkčit a naplnila ji tu misku rýží.

Uplynul nějaký čas a lakomá stařena rýži nevrátila. Jenže čarodějnice na to nezapomněla. Jednou potkala stařenu a otázala se, kdy konečně tu rýži míní vrátit? Ta přislíbila, že večer přijde a rýži přinese. Doma si však pomyslela, že po takovém čase už přeci sousedka neví, jakou misku si vypůjčila. Vzala tedy plochou misku, naplnila ji a rýži přinesla. Čarodějnice jen smutně pokývala hlavou a pravila:
"Ty máš jednu hlubokou misku na zádech, tou si půjčuješ a jednu plochou misku na břiše, tou vracíš. Ať to tedy každý na tobě vidí!" A máchla do vzduchu kouzelnou hůlkou.

Lakomá stařena se vydala nazpět domů, ale po cestě klesla na všechny čtyři a jen pomalu a namáhavě se vlekla dále. Když přišla do své chýše, nebyla už to stařena, ale želva. Ta má od té doby jednu kulatou misku na zádech a jednu plochou na břiše.