Březen 2011

Svatební cesta na Seychely 3/? – Pirátský poklad

20. března 2011 v 21:07 | Gregor Moldavit
To byl jednou jeden pirát a ten se jmenoval Olivier LE VASSEUR (~1690 - 1730) Pro jeho ostrý zrak mu ale nikdo neřekl jinak nežli La Buse, což znamená česky káně.

Tento pirát loupil po celém Indickém oceánu a žádné trestní expedici se nepodařilo toho piráta chytit, ač po něm šli Francouzi i Angličané.
Loupil a drancoval dále, až se mu jednoho krásného dne podařilo přepadnout u ostrova Réunion portugalskou galeonu jménem "Vierge du Cap".
Ta prý měla z nějakého důvodu kanony zrovna někde v zastavárně, takže nebyla obranyschopná. Zato měla na palubě zcela neuvěřitelné poklady. Zlaté a stříbrné mince a pruty, zlaté kalichy, posázené drahokamy, no a tak ještě ledacos. Úplně nejvzácnější byl ale zlatý kříž, 7 stop dlouhý, posázený diamanty a smaragdy, známý pod jménem "ohnivý kříž z Goy". Už ten sám měl větší cenu, než celá ta loď. To Portugalci tedy naprosto nedomysleli.

S takovýmto pokladem na palubě se ovšem z lovce stala kořist. Všechny válečné lodě šly po něm, ani už ne pro nějakou spravedlnost, hlavně pro onen poklad. To samé ostatní piráti. Ono je pirátovi totiž jedno, jestli přepadne loď obchodní nebo zase pirátskou, hlavně že si pěkně nahrabe. La Buse tedy udělal následující trik. Vyplatil většinu posádky, s lodí přistál na Seychelském ostrově Mahé, poklad tam zakopal a prázdnou loď pak někde prodal. Tam u pláže Bel Ombre ho prý zakopal, na tom se všichni shodují. Jestliže se mu však podařilo poklad uschovat, svoji osobu ne. Nějakou dobu dělal lodivoda kolem Madagaskaru, pak se kamsi vydal jako námořník, ale kdosi ho poznal a tak ho Francouzi dostali.

Pověšen byl na ostrově Réunion roku 1730, načež ho pohřbili a na hrob mu dali jeho oblíbenou hračku, tedy to dělo.
Jak vidíte, je to moc pěkný hrob. Až příliš pěkný, než aby mělo cenu v něm toho piráta La Buse hledat. Místní se jenom uculují, oni vědí, že v tu dobu na tomto místě žádný hřbitov vůbec nebyl, tohle je pouze taková atrakce pro turisty. Pirátům se ani dnes žádné honosné hroby nedělají.

Jak to s tím pirátem La Buse nakonec bylo, se ani přesně neví, ale vypráví se to následovně:
Když ho vedly pod šibenici, vytáhl svitek pergamenu z vesty a hodil mezi lid:
"Můj poklad tomu, kdo ho dokáže najít." zvolal.
"Ten by ale musel nejprve rozluštit tajné písmo a pak pochopit, co je tím míněno. K tomu by musel dobře znát astrologii a řeckou mytologii. Navíc ten poklad ještě hlídá strašlivý duch."

No a pak ho tedy pověsili a od té doby všichni luští ten pergamen a hledají onen poklad. Úplně všichni, já se Slávkou taky!

Jak jsem koncem loňského roku slíbil, budu vám vyprávět o svatební cestě na Seychely. Ne, ještě jsme tam nebyli, ale intenzivně se připravujeme. Startujeme na vlastní pěst začátkem dubna. Jak jsem se zmínil, zčásti mi tu cestu zaplatila Angela Merkel, ta baba komsomolská, jelikož mám coby ženatý nižší daně a dostal jsem je nazpět i za celý minulý rok. Nyní ale nazpět k pokladu. Ten od ní nedostane nikdo, potřebuje ho sama pro svůj zadlužený stát. Ten jí jednou má taky platit rentu 10x tak velkou, jako má průměrný občan tohoto státu. Takže když dáte politikovi poklad, je to jako když dáte volovi malinu.

Leč k našemu pokladu. Nalezl jsem na internetu kopii onoho pergamenu a zachtělo se mi zlata:
"Chci v rukou mít zlato, jen zlato, tu čarovnou moc!" pravil jsem silným hlasem Slávce. Ta nejprve nesouhlasila:
Štěstí nemají lidé hledat v penězích, ale v lásce."
"Nehledám štěstí, ale poklad, a ten jsem zatím v lásce nenašel," zavrčel jsem.
"Zlato, stříbro, šperky. Ti ostatní můžou hledat lásku, aspoň mi tam nebudou při vyhrabávaní té truhly překážet. Až poklad najdu, pak se s lidmi pěkně rozdělím. Já si postavím palác, jim daruji skývu chleba, aby mohli dále hledat štěstí s holou p.....
Když budu bohatý, dám se do politiky. Vyhraji volby všemi podvodnými způsoby a stanu se zákonodárcem! Hned jak si upevním moc, začnu prostý lid utlačovat a při tom se nechám slavit coby největší humanista. Potom si dám svojí vedoucí úlohu do ústavy a ve volbách budou lidi házet do urny prázdné kartičky. Stanu se tyranem a budu lidi nutit jásat nad tím, jakou svobodu jsem jim přinesl. Všichni mi budou přát abych už brzo chcípnul, ale na 1. Máje musí pochodovat pod mojí tribunou a volat, "Ať žije Veliký Gregor!""

Nato jsem začal luštit tento pergamen:

Budete se divit, ale to písmo mi na první pohled připadalo známé. Sám jsem totiž takových nápisů vyhotovil celou řadu pro mojí dceru a její kamarádky, když jim bylo asi 12 let. Hrál jsem s nimi pirátské hry, jejich úkolem bylo najít poklad.
Možná to někomu připadá záhadné, ale místo písmen jsou jednoduše různé vymyšlené znaky. Pro laika se to zdá být skoro nemožné, ale skutečnost je jiná. Najít význam těch znaků u trochu delšího textu je vcelku maličkost. Pomocí programu, který jsem holkám napsal, dokázaly takovouto tajnou řeč rozluštit asi za půl hodiny, aniž by věděly, v jaké jsem to napsal řeči. Tady to máme snadnější, můžeme předpokládat, že text je francouzsky. Když holky měly text přeložený, musely ještě vymyslet, co tím je míněno. Pak našly někde v bytě schovaný poklad, což byly zlatě balené čokoládové mince.

Kdyby na tomto kryptogramu byl skutečně jasný návod k nalezení pokladu, byla by to dnes úloha pro dítě tak asi na hodinu. Pochopitelně byl ten text dávno dešifrován, tady jeho francouzské znění. Kdo z vás ovládá francouzštinu oné doby a je veliký mák, nebo vlastně mág, ten ať si ho přečte.

"aprè jmez une paire de pijon tiresket
2 doeurs sqeseaj tête cheral funekort
filttinshientecu prenez une cullière
de mielle ef ovtre fous en faites une ongat
mettez sur ke patai de la pertotitousn
vpulezolvs prenez 2 let cassé sur le che
min il faut qoe ut toit a noitie couue
povr en pecger une femme dhrengt vous n ave
eua vous serer la dobaucfea et pour ve
ngraai et por epingle oueiuileturlor
eiljn our la ire piter un chien tupqun
lenen de la mer de bien tecjeet sur ru
nvovl en quilnise iudf kuue femm rq
i veut se faire dun hmetsedete s/u dre
dans duui ooun dormir un homm r
esscfvmm / pl faut n rendre udlq
u un diffur qecieefurtetlesl

Já francouzsky neumím, což je v tomto případě skoro jedno. Francouzi mi totiž říkají, že to celé nedává žádný smysl a mnohá slova vůbec neznají.
Pochopitelně ten poklad už hledala celá řada lidí. S vervou se do toho pustil v 50. letech i jistý Cruise Wilkills. Usoudil, že klíčem bude oněch 12 úkolů, které dostal Herakles od krále Eurysthea. Poklad pak nutno hledat kolem Bel Ombre, jak se z vyprávění dochovalo. Tak hledal celý život, investoval svůj veškerý majetek, ale našel v nějaké jeskyni pouze pár starých pistolí a nějaké mince. Ve stáří, unavený a zatrpklý, pak musel vzdát. Jeho potomkové prý v tom díle příležitostně pokračují, zatím rovněž bez úspěchu.

Jak pirát La Buse údajně řekl, nutno znát astrologii a řeckou mytologii. První zná Slávka, druhé já, máme tedy dobrou šanci poklad nalézt. Jenže my máme ještě úplně jinou možnost, jako dosud nikdo před námi. Hned vysvětlím!
Slávka není na světě poprvé, žila už vícekrát v různých zemích a občas si na něco z těch dob vzpomene. Když jsme byli loni v Mykénách, vzpomněla si, jak tam žila před více než 2000 lety coby kněžka bohů. Jala se v této hrobce čarovat a zaklínat duchy. Já sám si na své předešlé životy nevzpomínám, myslel jsem, že jsem tady poprvé. To ona zcela vylučuje, to bych prý nemohl mít takové podivné znalosti. S člověkem, který se narodil jenom jednou, by ona se prý vůbec nemohla bavit.

Takže se to má následovně. Slávka, coby veliký esoterik, si při studování mapy vzpomněla, že v tomhle kraji kdysi dávno už byla. Zúčastnila se té plavby coby pirát, možná byla dokonce La Buse osobně. Matně si vzpomíná, kde ten poklad zakopala. Tam na místě si nejspíše vzpomene přesně. Musím si hned po příletu někde vypůjčit lopatu.

"Hm, když je to tak snadné, proč ten poklad už někdo nenašel?" otázal jsem se.
Zasmála se pirátským smíchem: "Protože ten poklad hledali na Bel Ombre, ale tam není."
Načež mi ukázala na mapě zátoku, kde ho tenkrát ona, coby kapitán La Buse ukryla. Ani ne daleko od místa, kde máme na Mahé bydlet.
Sem to prý napsat nesmím, protože Růža z Moravy, Dalekolekora, matka, babka a Kunc by tam letěli rychle před námi a poklad nám vysbírali do poslední zlaté španělské dublony. Pak by se o něj třeba ještě začali mydlit mezi sebou.

Takže to místo už jako bychom znali. Pak zbývá jenom ten zlý duch, kterého je nutno nějak překonat. S tím bychom si taky mohli poradit. Slávka umí duchy zaříkávat, když to nepomůže, tak já toho ducha popadnu a jednu mu bouchnu. Nerad používám násilí, ale poklad je poklad!

Před naší výpravou si dodáváme odvahu pěním pirátských písní. Kdo si chce jednu poslechnout, ať klikne na ten hezký obrázek, kde piráti pronásledují obchodní loď. Nevím, kdo ho maloval, našel jsem ho na internetu. Tu písničku jsme ale nazpívali my sami, umělecká skupina Slávka @ Gríša. Kdo dnes už vypil aspoň jednu pintu rumu, ten může zpívat s námi:

Pokračování po návratu...

Kdo je tady votrok, ať zpívá s námi.

5. března 2011 v 21:11 | Gregor Moldavit

Tento týden měli Češi možnost zatleskat moudrosti své vlády, která hezky ve státním zájmu upravila DPH.
"To všechno je pro vaše dobro, jenom vy to ještě nechápete," slýchával jsem za mlada u takovýchto opatření.

Já žiji v Německu, takže tohle se mě netkne, jenže ono to tady nevypadá zrovna jinak. Sice tenhle stát neměl oněch 40 let budování socialismu, ale měla ho NDR, která nás po spojení stála odhadem jeden bilión EUR. Kolik se toho při tom rozkradlo, snad není potřeba Čechům vysvětlovat. A vláda to nechce nazpět od těch zlodějů, ale od daňových poplatníků. Takže je to jako v tom filmu "Hoří má panenko":
"Kdo si nenakradl, to musí chápat, jako že nevyhrál."

Já pořád nějak slušně žiji, ale to se nedá srovnat s životní úrovní před dvaceti lety. Daně stoupají takovým způsobem, že už se sotva vyplatí ještě pracovat.

Jako kluk jsem každou chvíli slyšel komunistickou větu:
"Proletáři všech zemí spojte se."
Co tím chtěli říci, jsem nevěděl a nevím ani dnes. Vyspělé kapitalistické státy totiž v té době prakticky žádnou vrstvu proletariátu neměly. Mám ale obavu, že nyní už ji mít začínají. Znovu vznik proletariátu, jako po průmyslové revoluci? Pokud se dnešní vládci trochu poučili minulým stoletím, pak by si mohli spočítat, co to pro ně znamená. Oni se proletáři nespojí, ale další spasitel lidstva v nich najde vhodné podhoubí pro svou revoluci, tedy převzetí vlády. Pak budeme zase budovat růžové zítřky.

Se Slávkou po večerech hrajeme a zpíváme. K dalším moudrým krokům našich spořivých vládců, kteří potřebují odněkud miliardy, před tím od nich vyhozené z okna, jsme si zazpívali jednu smutnou hladovou píseň. (Nahráto přes mikrofon a PC doma v pracovně, tedy špatná akustika.)

Kdo se cítí být ždímaný jak votrok, může zpívat s námi. Kliknout na fotku našich nástrojů.

Gregor


Tristan a Isolda 14/14 – Réva a růže

3. března 2011 v 19:49 | Gregor Moldavit

Více než rok žili Tristan s Isoldou v oné začarované jeskyni. Nevíme to tak přesně a nevíme dokonce ani jestli spolu byli neskonale šťastni. Žili sice jeden pro druhého a pro svoji lásku, ale stačí to skutečně člověku na celý život?

Král Mark nelitoval svého rozhodnutí, poslat ty dva pryč, ale trpěl steskem po Isoldě. On ji skutečně miloval a nyní mu chyběla. Dokonce i přesto, že mu byla nevěrná s Tristanem. Kdyby o tom nedrbalo celé království, byl by se s tím král Mark snad i nějak smířil. Milovala Isolda jeho? Jak se zdá, určitým způsobem taky. Navíc zřejmě brala vážně svoje povinnosti královny, což byla dobročinnost, podporování špitálů a podobně. Isolda nebyla typem ženy, které by stačilo být pouze manželkou krále. Jak už řečeno, byla například zkušená lékařka a chtěla taky praktikovat. Jakoby tenhle manželský trojúhelník nějakým způsoben docela šťastně fungoval a ti tři patřili k sobě.

Aby zapomněl na Isoldu, snažil se král Mark nějakým způsobem rozptýlit. Často pořádal hony, které trvaly i více dní. Tak se někdy na podzim, druhého roku odloučení od Isoldy stalo, že se s lovci vzdálil od Tintanglu a museli přenocovat ve stanech. Druhého dne lov pokračoval. Král se při pronásledování jelena odloučil od své družiny a nakonec v lese sám ztratil.

Tristan měl v jeskyni dojem, že zaslechl z venčí troubení rohů. Opásal se mečem a vyšel z jeskyně. Nic už však nebylo slyšet, proto se vrátil. Zavřel ony dveře, meč pro jistotu pohodil na postel, pak si lehl vedle Isoldy a oba znavení láskou tvrdě usnuli.

Král Mark bloudil lesem, až stanul před velkou skálou. V ní ho zaujaly kovové dveře, které zřejmě střežily nějakou jeskyni. Rozhodl se přijít této záhadě na kloub. Na dveřích našel podivný mechanismus a začal se s ním potýkat. Brzy pochopil, že nyní má možnost ukázat sám sobě, do jaké míry mu to myslí. (Dnes bychom řekli, že si udělal inteligenční test.) A skutečně, za nějakou dobu vše promyslel, tahal páčky sem a tam až mechanizmus klapnul a dveře se otevřely. S taseným mečem vešel král Mark do jeskyně. Rozhlížel se na všechny strany, upoutala ho podivná okna na stropě a tu si všimnul i postele uprostřed jeskyně. Došel k ní a strnul. Leželi na ní Tristan a Isolda, oba zcela nazí a spali tvrdým spánkem.

Král Mark si kolikrát vyčítal, že vystavil Isoldu nebezpečí onoho krutého božího soudu. Měl mít sám tu odvahu ji za nevěru zabít a Tristana rovněž, ale ne ji vydat církvi. Není tohle snad ten skutečný boží soud? Jak se mohlo stát, že našel tuto jeskyni, otevřel záhadný mechanismus a stojí nyní nad nimi s taseným mečem? Není možné, že Bůh nyní skutečně promluvil?

Stál nerozhodně, pak začal zvedat meč ke smrtícímu úderu. Vtom si povšiml, že mezi Tristanem a Isoldou leží Tristanův meč. Neklamou ho oči? Nechtěl mu Bůh snad nyní říci, že Isolda vždy skutečně byla věrná žena. Ti dva leží už více než rok spolu v jednom loži a přesto jejich těla rozděluje meč? Se zatajeným dechem stál tam král Mark, meč zvednutý nad hlavou a díval se na Isoldy nahé tělo. Tohle nahé tělo snad bylo hříšné, ale její duše pro něho a snad i Boha zůstala čistá. Král zabodl svůj meč do postele mezi ně, Isoldě navlékl na prst svůj královský prsten a rychle vyšel z jeskyně.

Tristan s Isoldou se probudili, uviděli meč a prsten. Zvolna začali chápat, že nad nimi stál král Mark s mečem. Oba se na sebe podívali a věděli, že jejich čas v jeskyni je u konce. Snad je to skutečně Bůh, který si přeje, aby se rozešli a vrátili každý ke svým povinnostem. Ale už žádné podvody, přetvářky a lži. Je na čase jít od sebe navždy pryč!

Druhého dne se naposledy políbili a nasedli na koně. Isolda sňala jeden ze svých prstenů a podala ho Tristanovi.
"Kdybys mě potřeboval, pošli po někom tento prsten. Budu bez prodlení následovat toho, kdo mi ho přinese."
Nato vyrazili každý jiným směrem.

Král Mark seděl zasmušile v komnatě když zaslechl křik rytířů z nádvoří. Co že to volají? Utíkal po schodech a vyběhl ven z hradu. Tam stála Isolda, zpěněného a na smrt znaveného koně odváděli zbrojnoši do stáje. Král Mark nebyl chvíli mocen slova. Pak před ni poklekl, objal její nohy a šťastně vzdechl:
"Už nikdy mě neopouštěj!"

Tristan se vrátil do Parmenie. Rohalt byl už mrtev, za něj vládu převzali jeho dva synové. Oba ji s potěšením předali Tristanovi a zůstali v jeho službách. Země byla rozválčena se sousedy a dávno bylo potřeba silného krále, který by poměry urovnal. Tristan vytáhl do války a sám stál v každé bitvě vždy v čele svého vojska. Rytíři ho chránili jak mohli, ale viděli, že Tristan nehledá hrdinské činy, že hledá svoji smrt. Ta však nepřicházela, z každé bitvy se Tristan vrátil jako vítěz a nezraněný.

Výčet oněch bitev a dobytých území není pro náš příběh důležitý. Více nás bude zajímat jeho další vztah k ženám. Ten žádný nebyl, Tristan myslel stále jenom na Isoldu a bez ni už nechtěl dále žít. Až jednou se vše jakoby změnilo. Tristan se spřátelil s rytířem, jehož jméno bylo Girfelt. Jako většina ostatních jmen tohoto příběhu, i tady najdeme v různých verzích různá jména. Všechny verse se však shodují, že ten měl sestru, jejíž jméno bylo Isolda, zvaná Běloruká.

Tristan ji nejprve nevěnoval pozornost. Ona však bez dechu poslouchala, když Tristan seděl v zahradě, hrál na harfu a zpíval:

Isoldo, moje lásko, Isoldo mé soužení,
Isoldo moje krásko, Isoldo mé utrpení.
Ty jsi pro mě klenot, jsi mé boží spasení.
Ty jsi můj celý život, ty jsi jeho ukončení.

Domnívala se, že tato píseň patří jí a byla šťastná. Tristana si zamilovala hned při prvním setkání.
Toho nakonec napadlo, že když si vezme dívku jménem Isolda, zapomene pak třeba na tu první. Požádal tedy otce Isoldy o její ruku a ten rád souhlasil. Mít v rodině krále Tristana znamenalo nejen čest, ale i vojenské zabezpečení jeho panství. Konala se slavná svatba a po ní nadešla svatební noc. Co se v ní událo?

Jednoho dne si všichni vyjeli na lov. Stalo se na jednom místě, že hnala Isolda koně s větrem o závod a její bratr za ní. Tu vjela do potoka až voda vystříkla. Po koňském hřbetě pak natekla jí voda mezi stehny až do klína. (Spodní prádlo středověk prakticky neznal.) Isolda ucítila vodu na svém ženském místě a posteskla si:
"Kolik měst dobyl můj choť, však ta voda je udatnější rytíř než on, neboť až k této tvrzi se on nikdy neodvážil."
Girfelt zastavil koně vedle ni.
"Co právě řekla moje sestra?"
"Nic, jen tak pro sebe jsem si cosi pověděla. To není důležité." Odvětila Isolda.
"Všechno jsem slyšel. Je pravda co říkáš?"
Přikývla Isolda.
"Je tomu tak, jsem stále ještě panna."
"Jaká to urážka našeho rodu!" rozohnil se Girfelt,
"Tristan musí zemřít."

Ten příběh má ještě mnohé zápletky, zůstaňme jen u nejdůležitější události.

Girflet chtěl skutečně zabít Tristana, ale ten se odmítl v souboji bránit. Nemůže se dotknout jiné ženy, než svojí Isoldy a nic než smrt si nepřeje. Na to se dohodli, že se vydají do dalších válek a budou hledat smrt společně. V jedné bitvě se Tristan střetl s irským rytířem, který měl meč potřený oním jedem, jaký používal Morold a Tristana zranil.

V chýši u moře se Girfelt a Isolda o něj starali, však všechno bylo marné. Rána se neuzavřela a jeho tělo začalo hnisat. Takovouto smrt neměl Tristan v plánu. Jednoho dne zavolal Girfelta:
"Vezmi tento prsten, najdi nejrychlejší loď a pluj do Tintanglu. V přístavu si sežeň koně a cválej s ním na hrad. Tam nepozorovaně předej královně Isoldě tento prsten. Bude tě následovat.
My budeme vyhlížet tvoji loď na obzoru. Pakliže se budeš vracet bez ní, nech vyvěsit černé plachty."
Girfelt znal majitele obzvláštní štíhlé a rychlé lodi. Za krátký čas už proráželi vlny směrem ke Cornwallu. Na koni vjel na hradní nádvoří a podařilo se mu najít Isoldu. Té předal prsten.
"Osedlejte mého koně," zakřičela Isolda na sluhy.
V přístavu seskočili z koní, aniž by se o ně dále starali a loď odrazila od břehu.

Sluhové přiběhli ke králi a vyprávěli, že Isolda náhle odjela s jakýmsi cizím rytířem. Král Mark okamžitě nařídil své družině opásat se meči a vyrazili za ní. V přístavu se dozvěděl, který směr loď s Isoldou nabrala a vyplul se svojí královskou lodí za nimi. Ta však byla o mnoho pomalejší.

Isolda Běloruká vyhlížela z okna chýše, až konečně zvolala:
"Vidím naší loď, Girfelt se vrací."
"Jaké má ta loď plachty?" otázal se Tristan.
Isolda věděla, že Tristan čeká na jinou ženu a zalhala.
"Černé. Jako havran černé."
"Pak mi není pomoci," vzdychl Tristan a skonal.
Isolda pochopila, že ze žárlivosti udělala velikou chybu, padla k Tristanovi na lůžko a objala jeho tělo.

Tak ji našel Girfelt s Isoldou, když přišli do chýše.
"Odveď tu ženu!" poručila Isolda Girfeltovi, "chci zůstat s Tristanem sama."
Girfelt přikývl a vyvedl svou sestru z chýše. Isolda si lehla na postel vedle Tristana, několikrát vydechla a její srdce se zastavilo.

V přístavu meče a zlaťáky krále Marka rozvázaly místním jazyky a tak se dozvěděl, kde najde svojí Isoldu. Že tam najde i Tristana, o tom nepochyboval. S taseným mečem vrazil král Mark do chýše. Před sebou na posteli spatřil dvě mrtvá těla.

Král Mark nechal oba převézt do Tintanglu a pohřbít v zámecké zahradě. Oba dva vedle sebe.
Na hrob Tristana nechal král Mark zasadit vinnou révu a na hrob Isoldy růži. Obě rostliny vzrostly a réva ovinula svými výhonky růži a přitáhla ji k sobě. Tak rostly réva a růže spolu v objetí.

Když na podzim povadly růže, dozrála réva. Lidé přišli, sklidili voňavé hrozny a z nich vymačkali sladkou šťávu. Ta zkvasila a stalo se z ní víno, nápoj lásky. Z té lásky zrodili se pak noví lidé a z těch lidí zrodila se zase nová láska.

Konec

Tristan a Isolda 13/? – Jeskyně lásky

1. března 2011 v 20:28 | Gregor Moldavit
Předcházející díl: Tristan a Isolda 12/? - Boží soud



Ozval se udivený pokřik. Jak to, že to žhavé železo Isoldu nespálilo? Nejméně to dokázal pochopit biskup, který přeci musel s tou možností počítat. Jaksi zapomněl, že podle jeho vlastní definice to měl být soud a ne výkon trestu. On sám přeci tvrdil, že když Isolda řekne pravdu, železo ji nespálí. Isolda řekla pravdu a Bůh dal, že se tedy nespálila. Tak čemu se divil? Jenže ten biskup nejspíš na boha vůbec nevěřil a proto si nemohl takovou věc v hlavě srovnat. Odkdy mu bůh fušuje do jeho soudů? Takže z toho usoudil, že Isolda musí být ve spolku s ďáblem. Na toho zřejmě skutečně věřil. Já bych si to na jeho místě asi myslel taky, ale já můžu, nejsem biskup, ten by na boha věřit měl.

Ať už bylo rozčarování všech těch církevních i světských hodnostářů jakékoli, byli v tuto chvíli zcela bezmocní. Bůh rozhodl, že Isolda je nevinná a musela být okamžitě se vší ctí propuštěna. Isolda se za pomoci Brangeny rychle oblékla, nastoupila na loď a nechala odrazit. Onen svatý poutník s holí už tam na ní čekal dávno před tím. Co se dělo během plavby domů, se nedochovalo. Bůh jednoznačně neměl námitky, aby Isolda ležela v náruči onoho svatého muže, tedy Tristana, to jeho soud přeci dokázal.

***

Jak se dalo čekat, přišel po předchozím dílu dotaz, co že to byl za trik, když Isoldu to železo nespálilo? Jenže co vám na to mám já odpovědět? Nebyl jsem u toho a nejsem autorem onoho originálního spisu z roku kolem 1200. Jeho autor nám tady tento popis božího soudu zanechal, bohužel bez vysvětlení. Pokusme se o něj sami.

Často jsem četl o různých fakírech, kteří jsou v transu schopni chodit po žhavém uhlí, aniž by se spálili. Já sám ale nic takového nikdy neviděl. Jenom fakíry co foukají oheň z pusy a podobně. Podle jednoho takového popisu jsem si v dětství zkusil nastříkat na ruku loužičku benzinu a zapálil ho. Jelikož plamen stoupá směrem vzhůru, skutečně jsem si ruku nepopálil. Je ovšem potřeba to včas sfouknout. Nasliněným prstem prý lze přejet po žhavém železe. To jsem nezkoušel a zkoušet nebudu. V každém případě by to musel být jen zlomek vteřiny. Držet žhavé železo v dlani delší dobu, bez těžkých popálenin, považuji za vyloučené. Žádná mast a podobně na tom nic změnit nemůže. Leda, že by snad... Leda, že připustíme zázrak, tedy působení nadpřirozené bytosti, jako je bůh, nebo ďábel. Tím se ovšem dostaneme do podivných sfér. Proberme různé teorie.

Bůh udělal zázrak z křesťanské lásky (konečně tím míníme onoho boha křesťanského) a zachránil Isoldu před popálením.
Tohle bych vyloučil. Tenhle bůh nechal ve svém jménu umučit a upálit statisíce kacířů a čarodějnic, nevinných nejen z dnešního pohledu, ale dokonce i ve smyslu tehdejší obžaloby. Tenhle bůh soucit s lidmi tedy určitě žádný nemá.

Bůh se soudu skutečně zúčastnil a choval se dle představ církve, tedy byl takový, jak ho církev lidu presentovala. Isolda řekla pravdu, to pro něj bylo rozhodující a udělal zázrak.
Pak ale musel být naivní jako tříleté dítě, když jí zblajznul takový jednoduchý trik. Vždyť Isolda skutečně vina byla. Pouze neschopný žalobce, tedy onen biskup, neuměl obžalobu řádně formulovat. Možná ještě nebyl pohlavně zasvěcen a nevěra u něj znamenala skutečně jenom "ležet v náruči". O nějakém souložení vůbec nic nevěděl. Pak ale byl dost chybně na svém místě prokurátora (a zároveň kata) a bůh, coby soudce, s tím už nemohl nic dělat. Tahle teorie ale moc pravděpodobně taky nezní. (Jinak máme množství důkazů, že tito zástupci boha o sexualitě věděli tak ledacos. Když si přečtete výpovědi čarodějnic na mučidlech, je to čistá pornografie. Mezi způsoby mučení, zvláště u mladých holek, patřilo taky znásilňování.)

S tímto bohem se zřejmě moc daleko nedostaneme. Co tedy ďábel? Potkal jsem slušný počet věřících, kteří neustále vykládali něco o díle ďáblově, nějaký bůh se jim z jejich náboženství už dávno vytratil. Co když měl biskup pravdu, že boží soud rozhodl ďábel?

Nejprve musíme připustit, že skutečně fyzicky existuje, ale pak má církev těžký problém. Jak je to s oním dogmatem, že je pouze jeden bůh? Pokud ten ďábel existuje, pak je to přeci druhý bůh a o nic menší, než ten první. Kdyby měl dále zůstat jenom jeden bůh, musel by ho papež prohlásit ne za trojjediného, ale čtyřjediného. Otec, syn, Duch svatý a Ďábel. To zatím papež neudělal.

Nevymyslel jsem nic nového. Někdy po roce 1000 začali přicházet z Byzance, tehdejšího centra vzdělanosti, tzv. "catarhi", od toho výraz "kacíř", kteří přinášeli novou teorii. Jsou dva bohové, jeden dobrý, druhý zlý. Právě proti nim později papež založil inkvizici. Odchylka byla nakonec pouze v tom, že druhého nenazývali ďábel ale zase bůh, jako jsem to právě udělal i já. Ona inkvizice měla původně přesvědčovat formou diskuze, ale když argumenty došly, nahradily je mučící nástroje.

Dále by nám ten biskup musel vysvětlit, jak mohl něco takového připustit? Co měl ďábel co pohledávat u božího soudu? Proti jeho vlivu církev svatá přeci musela ten soud nějak isolovat. Pokud to nedokáže, ať žádné boží soudy nepořádá, vždyť jim z toho vyleze fraška. To je jako by u dnešního soudu vynášel rozsudek jeden falešný svědek a ne soudce.

To ještě není všechno. Když definujeme, že bohové jsou dva, "bůh" a "ďábel", pak měli pravdu catarhové, že jeden je dobrý a druhý zlý. Teď by ale přišel skutečný šok.
Ten první, jménem "bůh", nechal ukřižovat Krista, umučit a upálit od svých pozemských zástupců nekonečné tisíce nevinných ubožáků, kteří na něj dokonce věřili a modlili se k němu. Bůh dopustil, aby jeho jménem přišel biskup se žhavým železem k Isoldě.
Ten druhý, jménem "ďábel", tomu prvnímu jeho dílo neustále kazí. Ten zabránil, aby Isolda byla strašným způsobem popálena, trestem za svojí lásku ke svému milenci Tristanovi. Ďábel pokazil boží soud a nechal mladou, krásnou holku odejít svobodnou a nezraněnou.

No, a teď mi řekněte, který z těchto dvou bohů má být ten dobrý a který zlý a zkuste to šetrně vysvětlit nějakému církevnímu hodnostáři.

***

Po návratu Isoldy nazpět k manželovi, mělo být všechno v nejlepším pořádku. Bůh dokázal její nevinu a všichni pomlouvači museli navždy zmlknout. Kupodivu se nic takového nestalo, právě naopak. Je to skutečně velmi s podivem. Jestliže na boha tenkrát věřili všichni, pak na onen boží soud zřejmě nikdo. Ten biskup nebyl výjimka. Konečně všichni dobře věděli, jak se věci mají a bůh pro ně možná nebyl tak neomylný, jako je definován dnes pro nás. Právě z takovýchto spisů vyplývá, že lidé ve středověku nebyli zdaleka takoví blbci, jak nám to školní dějepis podává. Nebýt církve svaté, která sice sama šířila vzdělání uvnitř své organizace, ale skutečné myslitele bez milosti likvidovala, mohl stát člověk na Měsíci možná už někdy v 19. století.

Král Mark nebyl se svou "vírou" na soudy toho biskupa zrovna výjimka. Boží soud sem, nebo tam, už měl té nevěry po krk. Tristana a Isoldu si zavolal a pravil jim zvýšeným hlasem:
"Už mám vašeho chování právě dost. Vrabci si tady cvrdlikají, že královna je králi nevěrná s jeho synovcem a král je celému království pro smích. Bůh rozhodl, že Isolda nemá být potrestána. No dobrá, čert ví, jak to bylo. Tak si zabalte každý svých pět švestek, vezměte co chcete a koukejte odsud zmizet."

Tristan s Isoldou se smutně rozloučili s celým královským dvorem. Jak ona báje praví, to vypovězení je strašně mrzelo. Asi sotva uvěřitelné, ale zřejmě by byli raději zůstali dále na dvoře krále Marka v Tintanglu. Pro mě dost divná představa, že Isolda radši žila s králem a zahýbala s Tristanem, než žít někde jinde pouze s ním. Zřejmě tomu tak ale skutečně bylo. Ti dva byli do sebe nějak divně zamilovaní.

Tristan vzal pouze svůj meč a svoji harfu, Isolda taky jen pár drobností a vydali se na cestu do neznáma. Sebou vzali ještě starého učitele Kurvenala. Ten měl vědět, kde se usadí a vrátit se hned nazpět. Občas je potom navštěvovat a přinášet zprávy ze světa.

Jejich osud byl opět zcela neobvyklý. Šli pouhé dva dny, když v opuštěném kraji našli prazvláštní jeskyni. Zvána prý už tehdy byla "jeskyně lásky". Vytvořily ji ve skále před dlouhým časem podivné bytosti, ne lidé a ne zvířata, aby se do ni chodily milovat. Možná to byli mimozemšťané, protože vše bylo na tehdejší dobu technicky nadčasové. Jeskyně měla ve stropě tři okna, každým však bylo vidět něco jiného. Uprostřed byla široká a pohodlná postel z jakéhosi neznámého materiálu. Dveře byly kovové, daly se zamykat z obou stran, ale ne klíčem, nýbrž jenom jakýmsi komplikovaným mechanizmem. Otevřít je tedy mohl pouze člověk, kterému to nějakým technickým nebo magickým způsobem myslelo. Běžný plebejec se dovnitř nedostal.

Jestliže tato jeskyně byla do té doby zvána "jeskyně lásky", pak za jejich pobytu si to jméno jistě znovu plně zasloužila. Tristan s Isoldou se v ní denně na té posteli milovali a nic jiného už k životu nepotřebovali. Pili vodu z potoka, něco jako jídlo neznali a nepostrádali. Jejich láska a esoterická energie oné jeskyně jim potraviny plně vynahrazovaly. Žili bez jídla, ale hlad nepociťovali. Jestliže se říká, že lásky se člověk nenají, pak oni se jí najedli.

Snad by na tomto místě bylo nejlepší vyprávění ukončit. Jenže v oněch dobách si lidé neuměli představit konec, když hrdinové jsou ještě na živu. Něco jako "žili šťastně až do smrti", by byli také nepřijali, to přeci nemůže být pravda ani v pohádce. No a žít bez práce a jídla, jenom z lásky, to by asi zase nepřijal dnešní čtenář. Kladný hrdina přeci musí něco budovat, nebo aspoň bořit. Takže příběh dopovídáme až příště.

Pokračování...