Tristan a Isolda 9/? – Jed lásky

18. února 2011 v 19:07 | Gregor Moldavit

t-i4

Tristan ani Isolda nechápali, co to Brangena mluví a nevěnovali tomu žádnou pozornost. Netušili, že právě vypili jed lásky a ten začal rychle účinkovat. Jestliže před tím zachovávali dekórum, chovali se k sobě okázale, zdvořile a příkladně mravně, nyní jim to nějak přestalo fungovat. Oba začali bez přestání vyhledávat přítomnost toho druhého a zasněně se na sebe dívali. Žádný nevěděl, že druhému se vede stejně a tak si to nejprve vzájemně neuměle zdůvodňovali. Tristana k ní vedla starost, jestli má dost pohodlí a něco nepotřebuje, ona zase náhle měla dotazy na svého učitele, které nesnesly odkladu. Vzájemně na sebe vrhali toužebné pohledy a okukovali se tak "nenápadně", že to nemohlo nikomu ujít. Domnívali se, že všechno je aspoň navenek jako dříve, že nikdo si ničeho nemůže všimnout. Ještě za několik dní vůbec netušili, že jsou na palubě lodi poslední ze všech, kdo ještě neví, že jsou do sebe zamilovaní až po uši.

"Ach, panno Isoldo," blábolil zasněně Tristan, "vzpomínáte, jak jsem kdysi připlul coby nemocný harfeník?"
"Ach, ano, pane rytíři," huhňala Isolda, "a vzpomínáte, jak jsme vás s matkou položili nahého do vany po souboji s drakem?"
Oba se při tom jakoby náhodou drželi za ruku, jako že o tom vlastně ani nevědí, kam tu ruku položili.

Hodiny a dny ubíhaly, koráb prorážel vlny a prokusoval se svojí hlemýždí rychlostí k domovu. Na ráhnech stožárů seděli vrabci a cvrdlikali si o tom, že Tristan s Isoldou se do sebe úplně zbláznili. Jen ti dva to stále ještě nechápali.
"Ach, panno Isoldo, vzpomínáte jak jste mě chtěla ve vaně zabít mečem?" vzdychal roztouženě Tristan a tisknul ji ruku.
"Oh, proč jsem to tenkrát neudělala?" rozplývala se Isolda.
"Ano, bylo by krásné zahynout vaší rukou," přikyvoval jinak duchaplný Tristan, bojující náhle s úplnou prázdnotou ve své hlavě.

Druhý den uviděl Isoldu smutnou a otázal se, co že jí trápí?
"Lamér" odvětila Isolda vyhýbavě. Tohle francouzské slovo, různě psané, může znamenat trpký, moře, nebo taky milovat. Tristan to pochopitelně věděl. Zvolna si začínal klást otázku, jestli ho snad Isolda taky nemiluje? Otázat se jí ovšem neodvážil. Sám si svoji lásku nepřipouštěl, vždyť složil rytířskou přísahu, že ji přiveze svému králi nedotknutou.
Naštěstí pro oba vanul nepříznivý vítr a lodě se sotva přibližovaly svému cíli. Jak čtenář jistě ví, plachetnice dokáže plout i proti větru. Musí ale použít takový trik, zvaný křižování. Pro dnešní moderní plachetnici s hlubokým kýlem a trojúhelníkovou plachtou žádný problém. Pro tehdejší první karavely s plachtou obdélníkovou, ovšem ještě sotva řešitelné. Tak se koráby houpaly na vlnách a jen pomalu dostávaly kupředu.

Tristan s Isoldou dále hledali zdůvodnění, proč jeden právě přišel k druhému. Tak byli celý den spolu, oba v přesvědčení, že to je vlastně celkem náhodou a nikdo na palubě si určitě nemyslí nic jiného.

Asi třetího, či čtvrtého dne, se Tristan s Isoldou, jako obvykle jen čistě náhodou, míjeli v úzké chodbičce v podpalubí lodi. Oba se museli natočit bokem, jinak tam dva lidi kolem sebe neprošli. Břicho se dalo v případě potřeby zatáhnout a dva mužské hrudníky se na šířku chodbičky právě nějak protáhly. Na ženská prsa už ta loď ale stavěná nebyla. Isolda projevila dobrou vůli, projít kolem něho bez dotknutí, však její dobře vyvinutá prsa se zaklínila na jeho hrudníku a dále to nešlo tam, ani nazpět.
To už Tristan nevydržel, objal ji a přitiskl k sobě. Isolda ještě chtěla vysvětlit, že to je ale nedopatření, ona chtěla jen projít kolem, jenže to už se jejich rty na sebe přisály a zůstaly nenávratně přilepeny. Už se nepokoušeli o nějaké zdůvodnění náhodně vzniklé situace, jenom se vášnivě líbali, objímali a slastně při tom vzdychali.

Jenže na takové lodi si člověk samoty moc neužije. Ani jeden z nich nevěděl, kolik času uplynulo, jestli jedna vteřina, nebo deset let. Ozvaly se kroky a do chodbičky vešla Brangena. Hned se diskrétně otočila a zmizela. Oba měli silný dojem, že před tím ještě pronesla jízlivou poznámku:
"No, to vám to ale trvalo." oba ale vycházeli z z toho, že se museli nějak přeslechnout, to by přeci říci nemohla.

Večer si ji pozvali na příď lodě, kde mohl člověk aspoň trochu nerušeně mluvit, aniž by ho slyšeli do posledního všichni ostatní. Isolda jala se rozpačitě vysvětlovat, že pokud se jí v té chodbičce snad zdálo, že..., tedy ehm, to snad mohlo vypadat jakoby...
Hubatá Brangena svou paní přerušila s vysvětlením, že už jim to chtěla říci dávno, že se jí nezdálo nic, protože není slepá a všechno stejně ví. Dokonce to věděla dříve než oni. Říkala jim, že vypili jed lásky, ale oni ji nevěnovali pozornost. Stojí za svou paní ať ta dělá cokoli, ale ta by měla vzít na vědomí, že taková věc je poznat na první pohled, stačí jen jak se na sebe ti dva dívají. Že jsou do sebe zamilovaní, na lodi všichni dávno vědí a po přistání se to hned rozkecá po celém království.

Bachraté lodě se dále kolébaly k cíli, čas se vlekl a Tristan s Isoldou trpěli veliká muka. Už nehledali důvod proč se jako náhodně potkat, ale trávili spolu celý den. V noci ovšem Tristan musel do hromadné kajuty pro námořnictvo, která byla na přídi. Isolda s Brangenou pak sdílely malou kajutu na zádi, což byl na tehdejší dobu vyslovený luxus. Jestliže Tristan a Isolda byli vzdělaní a jistě nadprůměrně inteligentní, pak tohle si nedokázali srovnat v hlavě a nevěděli jak dále. Mají se snad společně vzít za ruce a vrhnout do vln. Společně zahynout a navěky se milovat na dně moře?

Vyřešila to nevzdělaná Brangena, sama ještě v lásce naprosto nezkušená. Na rozdíl od nich se však ještě nepomátla na rozumu. Onoho večera jim zašeptala.
"Nemůžu se na vaše utrpení dívat. Ať Tristan přijde po setmění do naší kajuty!"

Nadešla noc, znavení námořníci spali v houpacích sítích a Tristan se nenápadně vytratil. Nepozorovaně se dostal na záď a zmizel v kajutě Isoldy. Brangena jim významně ukázala přiložený prst před pusou (to jako ať u toho moc neřvou) a šla se na palubu nadýchat čerstvého vzduchu. Dveře zaklaply, Tristan objal Isoldu a začal ji velmi nezkušeně svlékat. Na rozdíl od ní, coby od matky vyškolené zdravotní sestry, ještě nevěděl, kde se co jak rozepíná.

Dobrosrdečná Brangena, zmrzlá na palubě jako preclík, si pak měla užít čerstvého vzduchu ještě o hodně déle, než sama původně odhadovala. Občas ji u toho napadlo, že ten Tristan bude spíše odborník na zabíjení draka a zachraňovaní nějaké panny, než na dělání z panny zralou ženu. Na to, že zřejmě ještě nemá potřebnou kvalifikaci, že ten Tristan bude prostě na draka.

Pokračování...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 18. února 2011 v 21:59 | Reagovat

No, tak toto jsem nečekala.

2 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. února 2011 v 22:59 | Reagovat

Jo, čekala, v nejlepším se má přestat- myslím psát...

3 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. února 2011 v 23:02 | Reagovat

Tedy, aby to bylo dostatečně napínavé..

4 Zdenka-matka Zdenka-matka | 19. února 2011 v 10:09 | Reagovat

To nejlepší nás v tomto příběhu přeci teprve čeká .-)

5 kraken kraken | 19. února 2011 v 11:17 | Reagovat

Je smutné až trestuhodné, že autoři těchto středověkých balad věnují pozornost každému nejtku na brnění i každému zafoukání větru, ale zcela opomíjejí složení použitého a zřejmě funkčního afrodiziaka. Že by v tom byla cenzurní ruka jediné a samospasitelné církve ?  :-)

6 Gregor Gregor | 19. února 2011 v 11:40 | Reagovat

[5]: O tom se ještě mnohé dozvíme v dalších dílech.

7 Viveka Viveka | 19. února 2011 v 11:53 | Reagovat

Gregore, to je tragédie Vy z toho děláte kabaret ;-)

8 Gregor Gregor | 19. února 2011 v 12:27 | Reagovat

[7]: Pouze popisuji, o čem nám vyprávějí fresky z jednoho hradu v Tyrolsku.  V té době končily všechny příběhy zásadně a jenom špatně, jinak si to tehdejší autoři neuměli představit. Ale příběh o lásce sám o sobě být ještě tragedií nemusí.

Tam v tom kraji žil kdysi podivný šašek, o kterém by se dal napsat samostatný příběh. Ten měl ze všeho jenom srandu. Nakonec ale církvi nějak nepasoval a ta ho nechala upálit. Už přivázaný u kůlu viděl, jak zapalují jeho hranici a zavolal na kata, že s tím ohněm tedy bylo na čase, jemu už tam začínala být zima. To se skutečně událo.

9 Viveka Viveka | 19. února 2011 v 12:43 | Reagovat

Dyť jo :-)
Mně se moc líbí, jak píšete.
Před tím šaškem, klobouk dolů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama