Tristan a Isolda 10/? – Co bůh nechtěl

19. února 2011 v 18:34 | Gregor Moldavit
Předcházející díl: Tristan a Isolda 9/? - Jed lásky


Karavela tak o 200 let později.

Ráno vyšli Tristan s Isoldou na palubu, drželi se za ruce a vesele spolu rozprávěli. Oba vypadali, jako by se přes noc vyléčili z těžké nemoci. Občas se políbili, zašpásovali spolu, či s námořníky a šířili kolem sebe dobrou náladu. Všichni věděli, nebo aspoň tušili, co se zřejmě událo, byli šťastni s nimi a všechno jim to přáli. Nenápadně slídili, jestli by se snad nedozvěděli nějakou pikantní maličkost. Kapitán lodi se Tristana otázal, zdali bylo zabití draka jeho nejtěžší zkouškou, nebo snad existují i těžší úkoly? Tristan se smíchem odvětil, že ano, existují, ale i ty on už má nyní za sebou. Posádka lodi se smála a smála. Brangena se zase nenápadně tázala své paní, není-li snad příliš unavená. Ta se pousmála, to všechno že bude Brangena jednou vědět také.

Baroni pluli na jiných lodích, museli se ale nezbytně vše dozvědět ještě před přistáním. Námořníci se na lodích během plavby občas střídali a že každý z nich hned vykecá i co neví, to bylo zcela jasné.
Všichni si ovšem uvědomovali, že Tristan veze králi Markovi nevěstu jako pannu a že to takový špás je pouze na palubě lodi, kde jsou nějak mezi sebou kamarádi. Po přistání z toho můžou být dvě popravy. Nikdo na to raději nechtěl myslet.

Tedy skoro nikdo, až na ty dva. Myslel na vše po oné noci Tristan a myslela Isolda, každý sám pro sebe. Nemysleli na přistání ani popravu, spíše na to, jakým způsobem si to vyřídit s bohem a vlastním svědomím. Je veliké provinění, co učinili? A pokud ano, proč jim to udělalo tak dobře? Proč jim bůh dopřál tolik tělesné lásky a rozkoše, uzdravení jejich nemocných duší, když něco takového na druhé straně zakazuje, coby největší hřích? Jak se s tím ti dva vypořádali? Možná čtenáře jejich myšlenky překvapí. Vždyť jsme časově někde kolem roku 1200. V době, kdy Země ještě byla placatá. Nebo už snad nebyla placatá pro všechny?

Tu noc udělal Tristan zkušenost, že být rytířem bez bázně a hany je jistě vrchol cti a slávy, ale existují ještě i jiné věci, mnohem příjemnější.
Přivésti králi nevěstu čistou a nedotknutou je úkol nadevše šlechetný, pro který se třeba vyplatí i položit v boji svůj život. Tak se to jako šlechtic naučil už v mládí. Tasit meč proti každému, kdo by se na ní snad jen křivě podíval. Jenže o lásce a o tom, že by ta žena snad něco sama chtěla, se v těchto dvourozměrných rytířských frázích nepravilo nic. Ano, on složil (a porušil) přísahu, ale vždyť jen papouškoval předem definovanou řeč, aniž by to tak sám vůbec myslel. Jakýmsi tehdejším způsobem pochopil, že byl naprogramován jako robot, který nemá vlastní city a vlastní pud sebezáchovy. To všechno se hodilo králům a politikům, ale bylo to taky správné z lidského hlediska? On zabil Morolda i draka, pro království i vlast, pro svobodu a nevěstu pro krále. Čeho se mu za to dostalo? Nepřátelství baronů a dalších těžkých úkolů, které ho konečně měly sprovodit ze světa. Nyní udělal jednou něco pro sebe a ne jen pro sebe, také pro Isoldu. Oni spolu neměli jedno odskočení do postele, oni nasytili svoji sžírající lásku. Jak pravil prorok Jeremijáš:
"Rozvlažím já zajisté duši ustalou, i všelikou duši truchlou já nasytím."
Oba tak nasytili svoji duši truchlou. To bylo jejich dobré právo a snad i povinnost, ať si každý morální kodex hlásá co chce. Porušil tím přísahu, bude za to postaven před soud a popraven. No dobrá, a kdyby za její panenství padl v souboji? Pak je na tom stejně, život je pryč. Takže je to za jedny peníze, ale aspoň nezemře jako úplný vůl, celý život zneužívaný od jiných. Takto aspoň než sejde ze světa poznal také všechny slasti lásky, tedy i lásky tělesné.

Bůh, v jehož jménu tehdy všechno probíhalo? S tím se Tristan příliš nezabýval. Kde byl ten bůh, když pili s Isoldou onen nápoj?

Přivésti králi pannu by za jiných okolností bylo správné. Ale co udělal strýc Marek sám? Nic. Byl to on, Tristan, kdo pro něj zabil Morolda, pro něj zabil draka, pro něj podnikl plavbu do Irska, za něj vybojoval nevěstu. Když už tedy on udělal všechno za něj, no tak tu nevěstu taky za něj odpanil. Vždyť by se to při dobré vůli dalo chápat jako další rytířská služba. Tečka!

Ano! Tristan došel k závěru, že bylo správné, co udělali.

Isolda, jak ta uvažovala? Tahle princezna, vychovaná k tomu, aby byla provdána dle politických zájmů království? Transportovaná sem a tam coby zavazadlo, bez práva na vlastní názor, o citech už vůbec nemluvě. Nenechte se mýlit! Isolda měla nejen své city, ale i rozum a s tím by se ani dnes ještě neztratila, na rozdíl od mnohých dnešních žen, které se s ním ztratí, neboť ho tolik jako ona nemají. Středověk ženy nepřehlížel a nebral jim práva. Ženy vládly na vysokých pozicích, řídily vlastní firmy a  zanechaly nám i neuvěřitelné výsledky svých skutečně vědeckých výzkumů.

(Nevěříte? Přečtěte si třeba něco o Hildegardě z Bingenu: lexikon )

Matka Isoldy patřila mezi takovéto skutečné vědce a Isolda byla její vzornou žačkou. Dostalo se jí  pochopitelně i vzdělání tehdy běžného, tedy církevního. Tím tedy věděla, že právě zcizoložila, spáchala smrtelný hřích, za který zaslouží ten nejtvrdší trest. Očištění svatým plamenem! Nikterak ji ale nepřekvapilo, že se po tom hříchu cítí jako znovu narozená a pochopitelně se mínila s Tristanem další noc opět sejít.

Sám biskup patřil v dětství mezi její učitele a často jí kázal o morálce. Jen až Bůh ji s mužem spojí posvátným svazkem manželským, pak teprve...
Na něj se při tom dívaly dvě oči puberťačky, která vše při občasném přezkoušení správně opakovala a zasluhovala jeho chválu. Biskup se cítil ve výšinách nad ní, inu zástupce boha v jejich království. Jednou na něj jistě bude v úctě vzpomínat, plná vděčnosti. Snad ani bůh sám by mu byl nevysvětlil, že Isolda ho už teď považuje za pomatence a jeho blábolem hluboce pohrdá. Musela však zachovat svůj status poslušné princezny, mimo jiné viděla mnohokrát upalování kacířů a nechtěla tak sama skončit. Byla by ráda o tom diskutovala na základě argumentů, ale ne s takovým pitomcem, který si sám věří, že z něj mluví bůh. Ve svém věku dobře chápala, že tenhle bůh chce to, co se církvi hodí do krámu a zakazuje to, co se jí nehodí. Kdo církvi nepasuje, ten je v osidlech ďáblových a musí být odstraněn.

Její matka disponovala neuvěřitelnou znalostí léčivých rostlin a dokázala z nich vyrábět masti i lektvary, skutečné léky v dnešním smyslu. Tyto znalosti nezískala sama. Patřila k tajnému spolku čarodějnic a čarodějů, kteří vše zkoumali, výsledky vyhodnocovali, sepisovali a tyto znalosti si  vzájemně vyměňovali. To všechno 300 let před dobou renesance, kdy teprve lidstvo začalo měřit a vážit, místo pouze věřit. Tito badatelé věděli, že při míchání přípravků je potřeba zachovávat přesné časové odstupy a dodržovat přesná množství. Nenechali nic bez prověření. Tak si tedy občas i zavolali faráře, aby jim nad něčím pronesl modlitbu. Analysy jednoznačně dokazovaly, že neměla žádný účinek. Sehnali si zbytek mešního vína, které bylo knězem proměněno v krev páně na svaté přijímání a srovnali ho s jiným, které ještě proměněno nebylo. Nenašli žádný rozdíl, a s krví, o které už věděli celé množství, nemělo určitě taky nic společného. Bylo jasné, že tato církevní cesta třeba může být přípravou pro posmrtný život, v tom pozemském toho ale moc nepřinese. Tyto znalosti už Isolda přebírala v dětství a tím taky klesala její úcta k církvi svaté a jejím dogmatům i k samotnému pojmu "bůh". Vše probíhalo v absolutní tajnosti. V tu dobu všemocná církev by je za takové výzkumy byla nechala všechny okamžitě upálit, ani královna by se byla nezachránila. Jen málokterý král měl v tu dobu takovou moc, aby mohl skutečné vědce proti církvi chránit.

Jestliže Isolda tedy spáchala smrtelný hřích, pak ji to příliš netížilo. Hřích je církevní pojem a k církvi dávno důvěru ztratila. A bůh? O jeho existenci asi tenkrát nikdo nepochyboval, ale má vůbec bůh na to ten samý názor jako církev? Na základě jejího chápání pojmu "bůh" tomu nic nenasvědčovalo. Posvátný svazek manželství, co bůh spojí, člověk nerozdělí? Vždyť ten posvátný sňatek uzavírá kněz a ne právě zadarmo. Ten sice tvrdí, že boha zastupuje, ale to by mohl říci každý. Ona byla provdána čistě z politických důvodů. Co má být na takovém manželském svazku tak posvátného? To už jí skutečně připadal spíše posvátný její cit k Tristanovi. V Cornwallu to bude jistě zase biskup, který onen sňatek s králem Markem jménem boha posvětí, ale to by přeci mechanicky udělal i s každou jinou, která by vystoupila z lodě. Pak biskup dostane truhličku zlata a nyní je všechno už legální. Církev dala své požehnání, teď už to hřích není. Její muž před bohem je Tristan, před církví ať je to třeba král Mark. Tak rozhodla.

Ano! Isolda došla k závěru, že bylo správné, co udělali.

Čas plynul, lodě pluly a jednoho dne se na obzoru objevilo pobřeží Cornwallu. Všichni měli velikou radost. Cesta v takové houpající se skořápce, za neuvěřitelně špatných hygienických podmínek a té nejhorší kuchyni, byla pro všechny utrpením. Jen Tristan a Isolda by byli nejraději zůstali na lodi do konce života. V kajutě se scházeli každou noc, užívali si svojí lásky a na budoucnost odmítali myslet.

Loď už se blížila k přístavu, Tristan a Isolda za pomoci komorné balili své krámy a teprve nyní přišla otázka, co bude dále?
"Tristane," pravila Isolda přísně, "tvůj úkol byl, přivézt králi pannu. Co chceš nyní dělat?"
Tento přestal cpát do truhly spodky a svršky, zamyslel se a pravil odhodlaně:
"To vyřešíme. Král čeká pannu a tu taky dostane." Nato se pronikavě zadíval na Brangenu.

Pokračování...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. února 2011 v 23:29 | Reagovat

Brangena to určitě přivítala, neboť ze služky se paní stala- tedy jestli ano nebo ne už bylo skoro jedno. Král ji mohl odpanit(mimochodem krásné slovo).Těším se na pokračování...:-)

2 Gregor Gregor | 20. února 2011 v 8:30 | Reagovat

[1]: Král si musel vzít princeznu a ne její komornou, jinak by měl takovou ostudu, že by si o tom ještě dnes četly děti v čítankách. Příjezdem domů se z milostného příběhu stává příběh podvodu a nevěry. Jen na jednom místě se snad ke skuteční romanci vrátíme. Ta ale bude pouze na krátký čas.

3 Viveka Viveka | 20. února 2011 v 8:32 | Reagovat

Krásně napsáno, krásný rozbor principů morálky :-) Je to tak :-)

4 Viveka Viveka | 20. února 2011 v 8:34 | Reagovat

Co Bůh spojil vzplanutím srdce, člověk nerozlučuj suchými pravidly :-)

5 topol topol | 20. února 2011 v 9:42 | Reagovat

Celé vyprávění je naprostý požitek
a tento díl, jedna z nejlepších kapitol.

6 Zdenka-matka Zdenka-matka | 20. února 2011 v 10:08 | Reagovat

Excelentní článek.
Nemusím vám povídat, co mne nejvíce oslovilo, že ano.
Ale jinak pane autore, být to v moci dnešní církve, upálí Vás. Stejně jak mi syn říkává, tebe by mamko ve středověku upálili.
A s ohledem na Váš styl psaní, myšlení, citu by mne zajímalo (ostatně zdá se mi to jen, že Vašim sňatkem změna nastala?) a to dokonce velmi zajímalo, co byste napsal v článku o Anežce České, kterou církev jmenovala svatou.
:-)

7 Gregor Gregor | 20. února 2011 v 10:56 | Reagovat

[6]: Církev by mě určitě upálila, což se ale může skutečně stát. Teď není u moci, ale cílevědomě na tom pracuje a vyčkává. Pád komunismu v roce 1989 ji značně posílil. Dostat se k moci zase může. Jak jsem tady napsal, Havlíček se domníval, že komunisti nikdy nikoho nemůžou popravit, protože žádný národ není tak hloupý, pustit si je k moci. Hluboce se mýlil, komunismus stál zhruba sto milionů lidských životů. Kam se na ně hrabe inkvizice.
Co se jednou stalo, se může stát podruhé. Stačí, aby dnes klesla úroveň vzdělání na stav kolem roku 1700 a církev se vlády opět ujme. Poslední čarodějnice byla upálena roku 1792. O komunistech platí to samé, ti taky ještě nevzdali.

8 Gregor Gregor | 20. února 2011 v 11:14 | Reagovat

[6]: O Anežce České nemůžu napsat nic, nemám dost znalostí. Popsal jsem tady ale různé události oné doby, např. boj o investituru.
květen 2010
http://gregormoldavit.blog.cz/1005/do-canossy-nepujdeme-1-kdo-sel-do-canossy-1
Dohromady 6 dílů.

9 Zdenka-matka Zdenka-matka | 20. února 2011 v 12:50 | Reagovat

[8]: Pamatuju ty články, vrátím se k ním podrobněji až budu mít chviličku :-)

Ale ta Anežka mne z určitých důvodů fascinuje a mnoho se o ní myslím dozvědět nedá, tedy tak, jak píšete např. o Isoldě a Tristanovi, tedy jako o člověku, jeho pocitech, činech,...

Ale ta Anežka mne fascinuje, snad byla skutečně takovou, jak cítím :-)a nebo je to jen můj pocit, výmysl.

10 babka babka | 20. února 2011 v 12:56 | Reagovat

Trochu se to zašmodrchalo. Isolda se vdá za Marka a na svatební noc vyšlou Brangenu?
Vždyť by se Tristian užral žárlivostí...

11 Gregor Gregor | 20. února 2011 v 13:26 | Reagovat

[10]: Isolda je holt na roztrhání a král s Tristanem se musí bratrsky podělit.

12 kraken kraken | 20. února 2011 v 15:18 | Reagovat

Panenská blána, jinak hymen,se vyskytuje u všech savců v dětském věku. V dospělosti se jednoduše vstřebá. Jenom u lidí přetrvává i v dospělosti, patrně proto, aby jim komplikovala život. Že by to byla součást božího trestu ?  :-)

13 Gregor Gregor | 20. února 2011 v 15:46 | Reagovat

[12]: V souasné době dělají doktoři s tou blánou dobré kšefty, některé ženy si ji totiž nechávají implantovat z různých částí tkání. To jako v případě, že se dostaly do situace Isoldy.
K čemu je ta blána dobrá, myslím není známo. Asi k ničemu. Právě tak, na co je například menstruace? Pochopitelně to každý ví, ale to přeci příroda mohla zařídit úplně jinak, aniž by tím ženy byly pravidelně obtěžovány.

14 kraken kraken | 20. února 2011 v 16:30 | Reagovat

13 Gregor- máte pravdu.I v četnosti menstruací je člověk zvláštní. Příroda volí u savců různé rozmnožovací strategie-Ti co jsou požíráni mají mnohočetné vrhy a krátkou březost.Třeba křeček.16 dní březosti,pohlavní dospělost cca v 6.týdnech.Jiná strategie je dlouhá březost,kdy se mládě rodí zcela vyvinuté a může ihned následovat svou skupinu (kůň,slon,kráva).Člověk nevyhovuje ani v jednom případě.Rozmnožovací schopnost má každý měsíc,těhotenství je dlouhé , rodí nevyvinutá mláďata a pohlavní zralosti dosahuje až po 11 až 16 letech.Prostě z každé přírodní strategie máme něco.Navíc,podle posledních názorů,nestárneme stejně jako ostatní tvorové,kteří jsou prostě jednou hotoví, zatímco lidé mají mozek,který se vyvíjí celý život a je stále schopen vstřebávat nové informace stejně jakoje tomu u mláďat.V souvislosti s panenskou blánou přetrvávající do dospělosti se zdá, že člověk má celý život neukončené dětství.:-)

15 Zdenka-matka Zdenka-matka | 20. února 2011 v 20:40 | Reagovat

Znova jsem prošla články o cestě do Canossy. Kdykoliv se ke starším článkům vracím, zjišťuji, že je tam vždy něco "nového", čemu jsem při předchozím čtení nevěnovala pozornost, nebo v paměti neuchovala,...

Třeba poslední věty:
"Dokud budou na světě lidi, pro
které "věřit" je více než "vědět", do té doby bude církev, ale i lecjaká podobná instituce, svou moc uplatňovat. Dějiny se tedy ještě můžou opakovat, možná jednou do Canossy zase půjdeme."

No a tak se snažím každým nádechem i výdechem učit, pochopit, soustředit se, pamatovat si,...

16 babka babka | 21. února 2011 v 16:09 | Reagovat

[13]: Tak to nám ženám, zde na blogu nehrozí...

17 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. února 2011 v 16:30 | Reagovat

[16]:A není už ani aktuální.

[15]: Učíme se vlastně soustavně, někdy i nedobrovolně, otázka je, zda nám to k čemu bude. Tedy vám ještě ano, jste ještě ,,mladá", ale třeba pro mne? Nevím, nevím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama