Únor 2011

Tristan a Isolda 12/? – Boží soud

26. února 2011 v 15:12 | Gregor Moldavit


Tristan si mohl po přistání Isoldu vzít za ženu sám, říci Markovi ať si najde jinou nevěstu, vzdát se trůnu v Cornwallu a vrátit do Parmenie. Tam měl konečně taky svoje království a Rohalt by mu ho byl rád vrátil. Neudělal to a raději se s králem Markem zcela nečestným způsobem o jeho ženu dělil. Takže resultát: Tristan Isoldu miloval horoucně až za hrob, ale zase ne natolik, aby si ji vzal za ženu.
Je sice pravda, že Mark ho pro nevěstu poslal, Isoldin otec mu dal dceru ne pro něho samotného, ale pro krále Marka, jenže na to se ti dva mohli taky akorát vykašlat. Pro Marka by to byla dost velká ostuda, ale zase třeba ne tak velká, jako když si celé království šušká, že mu žena zahýbá se synovcem.

"Jsi ochotna podstoupit boží soud?" otázal se zmanipulovaný král Mark své ženy.
"Ano," odpověděla Isolda, aniž by pohnula brvou. "Bůh sám ví, že jsem nevinná a všem vám to dá poznat."

Tohle pronést ledovým hlasem, byl od Isoldy neuvěřitelný výkon. Na něco takového musela být už v mládí připravována od matky. Kde soudí bůh, tam nelze čekat žádnou spravedlnost, to věděl každý. Kdo je k němu povolán, je odsouzen už předem. To Isolda také věděla, právě tak, jako že vina skutečně je. Vždyť byla manželovi nevěrná kdykoli ji nechal chvíli samotnou. Tahle Isolda by nejspíš přelstila i dnešní lžidetektor. V její tehdejší představě musel tuhle nestoudnou lež slyšet i bůh sám, ale s ní to vůbec nehnulo.
Její blafování jak v pokru mělo svůj účel. Jakýkoli pokus o vytáčení, by vše byl jenom zhoršil. S neuvěřitelnou profesionalitou vyškoleného agenta tedy souhlasila, bůh že její nevinu dokáže. Bůh si při tom nejspíš musel pomyslet, že tuhle drzost jí u soudu pěkně spočítá. Nebo měl jiné starosti a lidem se do jejich soudů v jeho jménu vůbec nemíchal, ani o nich nevěděl. Král Mark tím ale byl zmaten a rozhodl se onen soud odvolat. Tenhle trik tedy Isoldě vyšel, jenže už bylo pozdě. Církev ji měla v drápech a vzít vše nazpět už nešlo.

Jak vypadal takový boží soud? Po vzneseném obvinění musela obžalovaná žena přísahat, že to není pravda a na důkaz vzít do ruky rozžhavené železo. Pokud mluví pravdu, pak se bůh už o ní nějak postará. Když se ale spálí, je to důkaz její viny.

Pro dnešního, racionálně myslícího, člověka je celkem jasné, že odsouzená neměla nejmenší šanci, ale když ji potom církev popravila, pak ne vlastním rozsudkem. To přeci rozhodl bůh. Ono jim to tak nějak fungovalo.

Možná mi čtenář neuvěří, ale poznal jsem lidi, kteří by ještě dnes byli schopni brát něco takového vážně. Moje žena měla v papírech katolické náboženství a pracovala jako vychovatelka duševně zaostalých holek v klášteře. Když byly naší dceři čtyři roky, postavil ji místní farář pod tlak. Naše dcera stále ještě není pokřtěna, mimo jiné je nemanželská, neboť jsme neměli církevní svatbu, toliko na úřadě, což on neuznával. Dcera je tedy pohan a to jí přijde draho. Cituji doslova:
"Když já jí nepokřtím, nemůže přijít do nebe."

My si o tom jeho nebi něco mysleli, ale nehádali se. Až ženě naznačil, že takto nemůže dále zodpovědně pracovat na své funkci, tedy že ji z práce vyhodí. Dále bude naše dcera ve škole prašivá, při hodině náboženství bude muset stát na chodbě. To byla zcela vědomá lež, ty hodiny jsou vždy jako poslední, aby mohly děti pohanů jít klidně domů. Jenže to jsme nevěděli. Farářovi lhaní nevadilo, má se mluvit pravda, ale to přeci platí pro ostatní a ne pro něho. Jeho lži jsou svaté.
Svatbu jsme mu odmítli, ale dítě jsme do toho v našem středověkém katolickém městečku tahat nechtěli. Tak jednoho dne vítězně přišel a vykládal:
"Bla, bla, bla, bla,… a pak řeknu "tímto tě křtím" a ty pocítíš obrovské štěstí. To Bůh tě přijal do svého království."
Se ženou jsme se na sebe vyděšeně podívali. Za co toho boha považuje, za svého ministranta?

Byl konec 20. století a středověký rituál započal. Byla tam ještě jedna matka s novorozenětem a to bez přestání řvalo. Barbar zapatlal novorozeně i dceru trochou oleje a pak je zase namočil vodou a pořád něco žvanil. Novorozeně řvalo a řvalo. Konečně přišlo zaklínadlo, "... a tímto tě křtím". Moje malá dcera si pamatovala, co jí před tím řekl, nyní že má přijít ten jeho bůh, vyděšeně přiběhla ke mně, objala mě a pevně se držela. V německé společnosti jsem ji česky, aby tomu nikdo nerozuměl, vysvětlil, že my se toho jeho boha nebojíme. "Uvidíš, že se nic nestane, to jenom jemu straší v hlavě."
Novorozeně řvalo, dcera pociťovala hrůzu a tak je oba bůh přijal do svého království. Jaké to obrovské štěstí! Ale ten farář si vůbec nevšiml, že jeho bůh právě nebyl doma a do obřadu se nezapojil. On to udělal podle předpisů, tak je to pro jeho pámbíčka závazné a basta! Oba čerství pokřtěnci už nemají cestu do nebe uzavřenou. Čtyřletá holka ale dobře pochopila, že nějaký bůh s tím celým rituálem neměl nic společného.

***

Boží soud byl církví určen za 6 týdnů a sice v malém městečku jménem Caerlon. Je to mimochodem jedno z míst, kde podle různých archeologů mohl stát onen bájný hrad Kamelot krále Artuše.

Isolda měla strach, obrovský strach. Není jasné, proč se nepokusila o útěk? Možná byla v tu dobu už hlídaná jako skutečný odsouzenec. Poslední dny pak trávila v modlitbách, kterým jinak velký význam nepřičítala. Pracovala však i na možnosti praktického řešení. Nejprve si zjistila, jak přesně bude znít obžaloba a kladený dotaz. To s Tristanem prodiskutovala, ten se pak vymluvil na politické záležitosti a z Tintangelu zmizel.



Nadešel čas, lodě přirazily k pobřeží u města Caerlon. Povšimněte si vyobrazení na této kopii oné fresky. Byla namalována někdy po roce 1400, tedy asi v naší době husitské. Takové "boží" soudy se tenkrát běžně praktikovaly, ten malíř tedy namaloval s velkou pravděpodobností scénu, kterou v podobné formě skutečně viděl.

Jak je oděna Isolda při vystupování z lodě a jak vedle vpravo při onom božím soudu? Vpravo vidíte, že je bosa a má na sobě pouze jakési letní šaty. Docela slušivé, jenže takovéto šaty byly v tu dobu zcela nemyslitelné. Je to jen hrubá košile na nahém těle, v jaké se upalovali kacíři. Takto oblečená při oficiální příležitosti a ještě před biskupem, to je jako by dnes musela stát žena před soudem úplně nahá! Kdo jí nařídil se takto vysvléci? Inu pan biskup, kterému jinak není u žen žádný výstřih dost těsný a žádná sukně dost dlouhá.

Proč ten biskup drží ono žhavé železo v kleštích? Neměl by snad jít jako první příkladem a dokázat, že člověka čistých myšlenek, říkajícího pravdu, nemůže rozžhavené železo popálit? Proč ho tedy nevezme do holé ruky on sám?


U tohoto obrázku se mi hned vybavil jistý slovenský pán, který nám na novinkách řadu let vyhrožoval koncem světa. Každá záplava, ač bohužel zatím jenom lokální přes pár vesnic, pro něj byla důvodem k halasnému jásotu. To dělá v neskonalé dobrotě jistý hrůzný přízrak, zvaný bůh a my to máme za naše hříchy. Koncem roku jsme se pak dozvěděli, že pámbíček ráčí seslat na nás silné "žiarenie" a všechny nás upálit. To vše nám oznamoval jako třetí, nezúčastněná osoba, která nás pouze přišla varovat. Bůh se na něho vykašlal, hluboké výstřihy a nemravné obrázky na internetu jsou mu zřejmě buřt, ale dejte tomuto moralistovi tu možnost a on to vezme do ruky sám. Tady ho vidíte namalovaného, jak právě zastupuje boha při zkoušce věrnosti Isoldy. Už se těší na to pošušňáníčko, jak ji bestiálně zmrzačí. Za ním stojí skupina vážených pánů, přišli coby svědkové, jak bůh rozhodne. Oni sami nic, jenom při pohledu na vysvlečenou Isoldu jim tečou sliny z huby.

Lze si udělat dokonalou představu o tom, jak takový zástupce boha vypadal. Morálně zvrácený, chlípný pokrytec, kterému jeho funkce dala dokonalou možnost se tímto sadistickým způsobem vyřádit. Že žhavé železo nelze vzít do holé ruky a žádný bůh na tom nemůže nic změnit, věděl takový církevní hodnostář moc dobře. Jeho úmysl ale byl svléknout ženu a mučit ji. O nic jiného mu nešlo. Postavte ho dnes za to před soud, on sepne ruce, protočí oči do nebe a začne cynicky žvanit, že on nic, to bůh, kterého on je pouze pokorným služebníkem. To jen bůh mu to všechno takhle nařídil. Bůh rozhodl, že žhavé železo ženu spálilo. On ji ho pouze nacpal do ruky.

Je něco takového možné i dnes? Docela určitě. Jak jsem uvedl, takovýchto služebníků božích mezi námi pobíhá pořád dost. Jako láska se od středověku nezměnila, tak ani lidská zvrhlost. Jak ví ten biskup, že bůh si přeje aby... Jednoduše si to přeje on a svádí to na svého pámbíčka. Dejte takovým zástupcům boha na zemi tu funkci a moc a oni s tím zase ochotně začnou.

***
Isolda měla vyjít na břeh, jenže všude bahno, pánové tenkrát musely dámy v dlouhých sukních vzít do náruče a vynést na suchou zem. Isoldě se nabídlo více mužů, ale ona ukázala na jednoho svatého muže s poutnickou holí. Jenom ten se ji smí v tuto chvíli dotknout. Svatý muž ji vynesl na břeh, tam však začal pod její tíhou vrávorat až s ní padl na zem. Při tom ji dále pevně svíral v náruči. Přispěchali k němu biřicové a začali ho bít za jeho provinění. Isolda ho však chránila, je to starý nemocný muž, za nic nemůže.

Obřad započal. Isolda byla vysvlečena, biskup vytáhl kleštěmi žhavé železo z ohně a pronesl vražedným hlasem:
"Isoldo, přísahej před bohem, že jsi nikdy neležela v náruči jiného muže, než tvého chotě, krále Marka."
Ta odpověděla:
"Před bohem přísahám, že jsem nikdy neležela v náruči jiného muže, než krále Marka a támhle toho svatého poutníka."

Jelikož onen svatý muž nebyl nikdo jiný než převlečený Tristan, řekla Isolda čistou pravdu a vzala železo do ruky. Chvíli ho držela, pak ukázala dlaň. Byla nepoškozená.

Pokračování...

Tristan a Isolda 11/? – Svatební noc

21. února 2011 v 20:43 | Gregor Moldavit


"Ne, ne, ne!" jala se protestovat Brangena.
"Měla jsi dávat pozor na jed lásky, všechno je tvoje vina. Teď to musíš zachránit!" Rozhodla Isolda.
To už tak bývá, že se všechno svede na nějakou služebnou, panstvo si přeci nemá co vyčítat. Kdož ví, jestli ten nápoj lásky byl vůbec funkční? Ona taková láhev vína a hluboký pohled do očí... No, to už se dnes tak přesně nedozvíme.
Brangena si spočítala, že pokud z té aféry budou nějaké popravy, ona půjde jako první. Ještě z ní udělají čarodějnici a budou ji vyslýchat, za použití tehdejších metod. Takže nakonec souhlasila, ten život se nějak přežít musí. Ano, převezme tu funkci.

Přistání v Tintanglu bylo slavné. Baroni se vracejí jako vítězové, jejich výprava zabila draka a přivezla králi nevěstu, za účelem produkce královského nástupce. Nechali si od davu tleskat a provolávat slávu.

Tristan vedl Isoldu a připadal si jak ve funkci orientálního eunocha, služebníka v harému. Při nejlepším jako královské páže. Tu funkci ale měl skutečně převzít večer, o královské svatební noci, a to se mu náramně hodilo do krámu. Lidé ho hned poznali, zapomněli na barony a začali provolávat slávu jemu. Další důvod pro barony ho nenávidět. Navíc o něm vždycky šířili, že je spolčen s ďáblem a sbírali proti němu spojence v řadách církve.

(Ve válečných dobách, tedy skoro pořád, to církvi příliš nevadilo. Čeští husité se po své porážce často nechávali najímat jako žoldáci do různých armád. Konečně nic jiného, než bojovat neuměli. Šla o nich pověst, že jsou spolčeni s ďáblem a to bylo docela slušné doporučení pro každou válečnou výpravu, za tu víru jedinou pravou. Šlo o to zvítězit, tedy si nahrabat, a jestli jim k tomu dopomůže bůh nebo ďábel, to bylo církvi svaté nakonec srdečně buřt!)

Přeskočme nyní celou tu slávu, svatbu a celé to juchcání a pojďme se indiskrétně hrabat v detailech oné svatební noci. Král Mark byl král dobrý a spravedlivý, ale také král slabý a zřejmě ne příliš chytrý. Proto se baronům hodil na svou funkci, mohli ho manipulovat, ovlivňovat politiku a hlavně, hezky si na funkcích poradců přikrádat. Tentokrát to byl Tristan, kdo ho mínil pěkně oblafnout. Co mu taky zbývalo? Král se pochopitelně hned ze všech stran dozvěděl, že Isolda je mu už dávno s Tristanem nevěrná, ale příliš tomu nevěřil. Znal Tristana coby čestného člověka a tohle si neuměl představit. Bylo mu celkem jasné, že když spolu byli takovou dobu na lodi, pak se něco takového drbat musí, ale to nelze brát vážně. Všechno konečně zjistí o svatební noci.

Večer se Tristan ujal stráže před ložnicí novomanželů. Byl nakonec snad jediný, komu král mohl důvěřovat. Tristan měl všechno promyšlené, jenom neudělat nějakou chybu. Prakticky to celé proběhlo zhruba následujícím způsobem:

Král, oblečen v jakési noční košili (jinak lidi spali v tu dobu povětšinou nazí) se odebíral na lože a Tristan mu přivedl podobně oděnou Isoldu. Na to sdělil, že je nutno zhasnout svíce a také to udělal. Isoldu rychle vystrčil za dveře, popadl už připravenou Brangenu a šoupnul ji králi do postele. Isoldu vytáhl na chodbu a tam zavřel do skříně na halapartny. To jako kdyby někdo šel kolem, aby se nedivil.

Král objal svoji nevěstu a oddal se královským povinnostem stran obstarání dědice trůnu. Brangena, coby předem vypreparovaná agentka, znala svůj úkol a pokoušela se nahradit svoji paní, chovat se tak, jak by se asi chovala ona. Jenže jak by se ta chovala, to nevěděla ani Isolda sama. Chápu, že čtenáře, (nebo že by snad i čtenářky?) zajímají další podrobnosti. Tyto se ovšem nedochovaly. Brangena druhý den striktně odmítla cokoli sdělit. Nevíme tedy ani, jestli milování s králem hodnotila spíše kladně, nebo to pro ni bylo pouze utrpení. V každém případě udělal král Mark zkušenost, že všechno byly jenom pomluvy, rytíř Tristan mu přivezl Isoldu coby pannu!!!

Král Mark zřejmě nebyl velký znalec žen, ale ono tomu bude nejspíš tak, že královna a komorná se anatomicky zase tak moc neodlišují, aspoň ne na onom tak důležitém místě.

Konečně se ozvalo zavolání:
"Víno!"
Tristan vytáhl Isoldu ze skříně, šoupnul ji do komnaty, ta došla k posteli, vytáhla Brangenu a lehla si na její místo. Tristan popadl Brangenu, vyvedl potmě z místnosti a zavřel do skříně na halapartny. Pak se rychle jal rozsvěcet svíčky. Na to jim nalil do kalichů víno. Nyní to měl být onen nápoj lásky, který ovšem nebyl k dispozici, neboť ho Tristan s Isoldou, jak čtenář už ví, dávno vymlaskli.

Brangena se potmě ve skříni s halapartnami oblékla, podařilo se jí to aniž by se na nějakou napíchla. V době gotiky a jejích hávů až na zem, jistě výkon hodný cirkusového eskamotéra. Tristan zanechal Isoldu osudu, vyšel z ložnice, rozhlédl se, jestli je vzduch čistý a vypustil Brangenu ze skříně. Ta si, po tom všem poněkud vratkou chůzí, už mohla legálně odcupitat. Vždyť byla komorná Isoldy a její přítomnost u královy ložnice nikoho neudivovala.

Tristan si zamnul ruce, tak tenhle trik mu perfektně vyšel. Isolda si ruce nemnula, král po víně pokračoval ve svých povinnostech svatební noci a obšťastňoval Isoldu, aniž by si té změny všiml. Té nezbylo, než to chápat tak, že posvátný svazek manželství byl uzavřen církví svatou a co bůh spojí, to holt člověk nerozdělí.

Celý další příběh, až na výjimku jednoho krátkého času, už není milostný příběh, ale smutné vyprávění o nevěře, podvodu a přetvářce. Brangena při tom stála za nimi a pomáhala jim co jí síly stačily. Dobromyslný král netušil, že Isolda je mu s Tristanem nevěrná kdykoli na chvíli otočí hlavu. V onom románu z té doby si můžeme přečíst, kde a jak ti dva co praktikovali a jaké výmluvy Isolda králi předkládala. Tomu sice všichni jeho poradci donášeli o veliké nevěře jeho ženy, ale on to radši ani nechtěl tak přesně vědět, neboť Isoldu skutečně miloval. Nakonec baroni pověřili trpaslíka Merlota, aby královnu špehoval a pomohl načapat ji s Tristanem v usvědčující situaci. Trpaslík se na takovou funkci asi hodí, protože je mrňavej a není ho moc vidět. Merlot měl za krátký čas tolik poznatků, že o tom mohl napsat celý erotikon, ale žádné důkazy. Juristicky viděno, všechno výpověď jednoho svědka. Fotografie předložit nemohl, to ještě nebylo vymyšleno. Dokonce ani dalekohled v tu dobu ještě nebyl. Nezbylo tedy než vzít jedné noci krále sebou.

Na onom místě, kde se Tristan s Isoldu scházeli, byl takový malý rybníček a košatý strom. Král s trpaslíkem vyšplhali do koruny stromu, usadili se tam a vyčkávali. Skutečně. Z jedné strany se přiblížil Tristan, z druhé strany přicupitala Isolda. Ještě než se však oddali milostným hrátkám, všimli si, že v měsíčním stínu se ve vodě zrcadlí královská koruna. (Ten král to bez ní zřejmě nevydržel ani při šplhání na strom. Nebo ji měl na hlavě tak naraženou, že už mu nešla sundat. Rovněž Isolda je s ní vyobrazena i v posteli. Spát s korunou na hlavě musí být dost nepohodlné. A jak to vlastně dělala, když používala natáčky? To si tu korunu dala přes ně? Ve skutečnosti král nosil korunu jen při oficiálních příležitostech. Král Karel IV. za ní dokonce pokaždé platil nájem církvi, neboť podle jeho názoru patřila svatému Václavovi.)

Když Tristan a Isolda zjistili, jak se věci mají, jali se hrát divadlo. Isolda mluvila o tom, jak ji mrzí, že jsou podezříváni a jak je věrná a svého manžela miluje. Tristan přikyvoval, ač trpěl krutá muka, že si na ni nemůže ani sáhnout. Nato se zase rozešli, aniž by tu noc své žíravé chemikálie v těle byli zneutralizovali.

Král slezl ze stromu, Merlotovi strašně vynadal za šíření falešných pomluv a mazali domů.

Jenže ono to tak do nekonečna nešlo. Když už o té nevěře věděl skutečně každý, stal se král celému království pro smích. Jestliže podváděný manžel je nazýván paroháčem, pak král Mark byl pro celé království statný dvanácterák. Musel s tím nakonec něco udělat. Nějakou dobu posílal Tristana pryč na služební cesty, ale on byl hned zase nazpět. Isolda měla hromadu odůvodnění, proč musí tam či onde něco zařídit a vymykala se tak jeho kontrole. Co teď?

Nerad, ale nakonec byl Král Mark přinucen obrátit se na onu instituci, která v té době měla monopol na neomylnost a řešení všech problémů, tedy na církev svatou.

(Myslím, že ne na inkvizici. Ta byla založena krátce před naším příběhem a neměla původně ani onen vyhlazovací účel. Měla pouze přesvědčovat kacíře, že se ve svých představách mýlí. Nutno však říci, že církev měla své metody "přesvědčování" už dávno před tím a inkvizici konečně ani nepotřebovala.)

Církevní hodnostáři se nějakou dobu dohadovali a pak vynesli rozhodnutí přímo ďábelské: "boží soud!"*

Pokračování...

* Ne všude měla inkvizice neomezenou moc. Např. v severní Itálii musel být církevní rozsudek potvrzen civilním soudem, jinak byl neplatný a nemohl být vykonán. Někde se inkvizice moc neprojevovala, jinde, např. ve Španělsku, praktikovala genocidu vlastního národa.

Tristan a Isolda 10/? – Co bůh nechtěl

19. února 2011 v 18:34 | Gregor Moldavit
Předcházející díl: Tristan a Isolda 9/? - Jed lásky


Karavela tak o 200 let později.

Ráno vyšli Tristan s Isoldou na palubu, drželi se za ruce a vesele spolu rozprávěli. Oba vypadali, jako by se přes noc vyléčili z těžké nemoci. Občas se políbili, zašpásovali spolu, či s námořníky a šířili kolem sebe dobrou náladu. Všichni věděli, nebo aspoň tušili, co se zřejmě událo, byli šťastni s nimi a všechno jim to přáli. Nenápadně slídili, jestli by se snad nedozvěděli nějakou pikantní maličkost. Kapitán lodi se Tristana otázal, zdali bylo zabití draka jeho nejtěžší zkouškou, nebo snad existují i těžší úkoly? Tristan se smíchem odvětil, že ano, existují, ale i ty on už má nyní za sebou. Posádka lodi se smála a smála. Brangena se zase nenápadně tázala své paní, není-li snad příliš unavená. Ta se pousmála, to všechno že bude Brangena jednou vědět také.

Baroni pluli na jiných lodích, museli se ale nezbytně vše dozvědět ještě před přistáním. Námořníci se na lodích během plavby občas střídali a že každý z nich hned vykecá i co neví, to bylo zcela jasné.
Všichni si ovšem uvědomovali, že Tristan veze králi Markovi nevěstu jako pannu a že to takový špás je pouze na palubě lodi, kde jsou nějak mezi sebou kamarádi. Po přistání z toho můžou být dvě popravy. Nikdo na to raději nechtěl myslet.

Tedy skoro nikdo, až na ty dva. Myslel na vše po oné noci Tristan a myslela Isolda, každý sám pro sebe. Nemysleli na přistání ani popravu, spíše na to, jakým způsobem si to vyřídit s bohem a vlastním svědomím. Je veliké provinění, co učinili? A pokud ano, proč jim to udělalo tak dobře? Proč jim bůh dopřál tolik tělesné lásky a rozkoše, uzdravení jejich nemocných duší, když něco takového na druhé straně zakazuje, coby největší hřích? Jak se s tím ti dva vypořádali? Možná čtenáře jejich myšlenky překvapí. Vždyť jsme časově někde kolem roku 1200. V době, kdy Země ještě byla placatá. Nebo už snad nebyla placatá pro všechny?

Tu noc udělal Tristan zkušenost, že být rytířem bez bázně a hany je jistě vrchol cti a slávy, ale existují ještě i jiné věci, mnohem příjemnější.
Přivésti králi nevěstu čistou a nedotknutou je úkol nadevše šlechetný, pro který se třeba vyplatí i položit v boji svůj život. Tak se to jako šlechtic naučil už v mládí. Tasit meč proti každému, kdo by se na ní snad jen křivě podíval. Jenže o lásce a o tom, že by ta žena snad něco sama chtěla, se v těchto dvourozměrných rytířských frázích nepravilo nic. Ano, on složil (a porušil) přísahu, ale vždyť jen papouškoval předem definovanou řeč, aniž by to tak sám vůbec myslel. Jakýmsi tehdejším způsobem pochopil, že byl naprogramován jako robot, který nemá vlastní city a vlastní pud sebezáchovy. To všechno se hodilo králům a politikům, ale bylo to taky správné z lidského hlediska? On zabil Morolda i draka, pro království i vlast, pro svobodu a nevěstu pro krále. Čeho se mu za to dostalo? Nepřátelství baronů a dalších těžkých úkolů, které ho konečně měly sprovodit ze světa. Nyní udělal jednou něco pro sebe a ne jen pro sebe, také pro Isoldu. Oni spolu neměli jedno odskočení do postele, oni nasytili svoji sžírající lásku. Jak pravil prorok Jeremijáš:
"Rozvlažím já zajisté duši ustalou, i všelikou duši truchlou já nasytím."
Oba tak nasytili svoji duši truchlou. To bylo jejich dobré právo a snad i povinnost, ať si každý morální kodex hlásá co chce. Porušil tím přísahu, bude za to postaven před soud a popraven. No dobrá, a kdyby za její panenství padl v souboji? Pak je na tom stejně, život je pryč. Takže je to za jedny peníze, ale aspoň nezemře jako úplný vůl, celý život zneužívaný od jiných. Takto aspoň než sejde ze světa poznal také všechny slasti lásky, tedy i lásky tělesné.

Bůh, v jehož jménu tehdy všechno probíhalo? S tím se Tristan příliš nezabýval. Kde byl ten bůh, když pili s Isoldou onen nápoj?

Přivésti králi pannu by za jiných okolností bylo správné. Ale co udělal strýc Marek sám? Nic. Byl to on, Tristan, kdo pro něj zabil Morolda, pro něj zabil draka, pro něj podnikl plavbu do Irska, za něj vybojoval nevěstu. Když už tedy on udělal všechno za něj, no tak tu nevěstu taky za něj odpanil. Vždyť by se to při dobré vůli dalo chápat jako další rytířská služba. Tečka!

Ano! Tristan došel k závěru, že bylo správné, co udělali.

Isolda, jak ta uvažovala? Tahle princezna, vychovaná k tomu, aby byla provdána dle politických zájmů království? Transportovaná sem a tam coby zavazadlo, bez práva na vlastní názor, o citech už vůbec nemluvě. Nenechte se mýlit! Isolda měla nejen své city, ale i rozum a s tím by se ani dnes ještě neztratila, na rozdíl od mnohých dnešních žen, které se s ním ztratí, neboť ho tolik jako ona nemají. Středověk ženy nepřehlížel a nebral jim práva. Ženy vládly na vysokých pozicích, řídily vlastní firmy a  zanechaly nám i neuvěřitelné výsledky svých skutečně vědeckých výzkumů.

(Nevěříte? Přečtěte si třeba něco o Hildegardě z Bingenu: lexikon )

Matka Isoldy patřila mezi takovéto skutečné vědce a Isolda byla její vzornou žačkou. Dostalo se jí  pochopitelně i vzdělání tehdy běžného, tedy církevního. Tím tedy věděla, že právě zcizoložila, spáchala smrtelný hřích, za který zaslouží ten nejtvrdší trest. Očištění svatým plamenem! Nikterak ji ale nepřekvapilo, že se po tom hříchu cítí jako znovu narozená a pochopitelně se mínila s Tristanem další noc opět sejít.

Sám biskup patřil v dětství mezi její učitele a často jí kázal o morálce. Jen až Bůh ji s mužem spojí posvátným svazkem manželským, pak teprve...
Na něj se při tom dívaly dvě oči puberťačky, která vše při občasném přezkoušení správně opakovala a zasluhovala jeho chválu. Biskup se cítil ve výšinách nad ní, inu zástupce boha v jejich království. Jednou na něj jistě bude v úctě vzpomínat, plná vděčnosti. Snad ani bůh sám by mu byl nevysvětlil, že Isolda ho už teď považuje za pomatence a jeho blábolem hluboce pohrdá. Musela však zachovat svůj status poslušné princezny, mimo jiné viděla mnohokrát upalování kacířů a nechtěla tak sama skončit. Byla by ráda o tom diskutovala na základě argumentů, ale ne s takovým pitomcem, který si sám věří, že z něj mluví bůh. Ve svém věku dobře chápala, že tenhle bůh chce to, co se církvi hodí do krámu a zakazuje to, co se jí nehodí. Kdo církvi nepasuje, ten je v osidlech ďáblových a musí být odstraněn.

Její matka disponovala neuvěřitelnou znalostí léčivých rostlin a dokázala z nich vyrábět masti i lektvary, skutečné léky v dnešním smyslu. Tyto znalosti nezískala sama. Patřila k tajnému spolku čarodějnic a čarodějů, kteří vše zkoumali, výsledky vyhodnocovali, sepisovali a tyto znalosti si  vzájemně vyměňovali. To všechno 300 let před dobou renesance, kdy teprve lidstvo začalo měřit a vážit, místo pouze věřit. Tito badatelé věděli, že při míchání přípravků je potřeba zachovávat přesné časové odstupy a dodržovat přesná množství. Nenechali nic bez prověření. Tak si tedy občas i zavolali faráře, aby jim nad něčím pronesl modlitbu. Analysy jednoznačně dokazovaly, že neměla žádný účinek. Sehnali si zbytek mešního vína, které bylo knězem proměněno v krev páně na svaté přijímání a srovnali ho s jiným, které ještě proměněno nebylo. Nenašli žádný rozdíl, a s krví, o které už věděli celé množství, nemělo určitě taky nic společného. Bylo jasné, že tato církevní cesta třeba může být přípravou pro posmrtný život, v tom pozemském toho ale moc nepřinese. Tyto znalosti už Isolda přebírala v dětství a tím taky klesala její úcta k církvi svaté a jejím dogmatům i k samotnému pojmu "bůh". Vše probíhalo v absolutní tajnosti. V tu dobu všemocná církev by je za takové výzkumy byla nechala všechny okamžitě upálit, ani královna by se byla nezachránila. Jen málokterý král měl v tu dobu takovou moc, aby mohl skutečné vědce proti církvi chránit.

Jestliže Isolda tedy spáchala smrtelný hřích, pak ji to příliš netížilo. Hřích je církevní pojem a k církvi dávno důvěru ztratila. A bůh? O jeho existenci asi tenkrát nikdo nepochyboval, ale má vůbec bůh na to ten samý názor jako církev? Na základě jejího chápání pojmu "bůh" tomu nic nenasvědčovalo. Posvátný svazek manželství, co bůh spojí, člověk nerozdělí? Vždyť ten posvátný sňatek uzavírá kněz a ne právě zadarmo. Ten sice tvrdí, že boha zastupuje, ale to by mohl říci každý. Ona byla provdána čistě z politických důvodů. Co má být na takovém manželském svazku tak posvátného? To už jí skutečně připadal spíše posvátný její cit k Tristanovi. V Cornwallu to bude jistě zase biskup, který onen sňatek s králem Markem jménem boha posvětí, ale to by přeci mechanicky udělal i s každou jinou, která by vystoupila z lodě. Pak biskup dostane truhličku zlata a nyní je všechno už legální. Církev dala své požehnání, teď už to hřích není. Její muž před bohem je Tristan, před církví ať je to třeba král Mark. Tak rozhodla.

Ano! Isolda došla k závěru, že bylo správné, co udělali.

Čas plynul, lodě pluly a jednoho dne se na obzoru objevilo pobřeží Cornwallu. Všichni měli velikou radost. Cesta v takové houpající se skořápce, za neuvěřitelně špatných hygienických podmínek a té nejhorší kuchyni, byla pro všechny utrpením. Jen Tristan a Isolda by byli nejraději zůstali na lodi do konce života. V kajutě se scházeli každou noc, užívali si svojí lásky a na budoucnost odmítali myslet.

Loď už se blížila k přístavu, Tristan a Isolda za pomoci komorné balili své krámy a teprve nyní přišla otázka, co bude dále?
"Tristane," pravila Isolda přísně, "tvůj úkol byl, přivézt králi pannu. Co chceš nyní dělat?"
Tento přestal cpát do truhly spodky a svršky, zamyslel se a pravil odhodlaně:
"To vyřešíme. Král čeká pannu a tu taky dostane." Nato se pronikavě zadíval na Brangenu.

Pokračování...

Tristan a Isolda 9/? – Jed lásky

18. února 2011 v 19:07 | Gregor Moldavit

t-i4

Tristan ani Isolda nechápali, co to Brangena mluví a nevěnovali tomu žádnou pozornost. Netušili, že právě vypili jed lásky a ten začal rychle účinkovat. Jestliže před tím zachovávali dekórum, chovali se k sobě okázale, zdvořile a příkladně mravně, nyní jim to nějak přestalo fungovat. Oba začali bez přestání vyhledávat přítomnost toho druhého a zasněně se na sebe dívali. Žádný nevěděl, že druhému se vede stejně a tak si to nejprve vzájemně neuměle zdůvodňovali. Tristana k ní vedla starost, jestli má dost pohodlí a něco nepotřebuje, ona zase náhle měla dotazy na svého učitele, které nesnesly odkladu. Vzájemně na sebe vrhali toužebné pohledy a okukovali se tak "nenápadně", že to nemohlo nikomu ujít. Domnívali se, že všechno je aspoň navenek jako dříve, že nikdo si ničeho nemůže všimnout. Ještě za několik dní vůbec netušili, že jsou na palubě lodi poslední ze všech, kdo ještě neví, že jsou do sebe zamilovaní až po uši.

"Ach, panno Isoldo," blábolil zasněně Tristan, "vzpomínáte, jak jsem kdysi připlul coby nemocný harfeník?"
"Ach, ano, pane rytíři," huhňala Isolda, "a vzpomínáte, jak jsme vás s matkou položili nahého do vany po souboji s drakem?"
Oba se při tom jakoby náhodou drželi za ruku, jako že o tom vlastně ani nevědí, kam tu ruku položili.

Hodiny a dny ubíhaly, koráb prorážel vlny a prokusoval se svojí hlemýždí rychlostí k domovu. Na ráhnech stožárů seděli vrabci a cvrdlikali si o tom, že Tristan s Isoldou se do sebe úplně zbláznili. Jen ti dva to stále ještě nechápali.
"Ach, panno Isoldo, vzpomínáte jak jste mě chtěla ve vaně zabít mečem?" vzdychal roztouženě Tristan a tisknul ji ruku.
"Oh, proč jsem to tenkrát neudělala?" rozplývala se Isolda.
"Ano, bylo by krásné zahynout vaší rukou," přikyvoval jinak duchaplný Tristan, bojující náhle s úplnou prázdnotou ve své hlavě.

Druhý den uviděl Isoldu smutnou a otázal se, co že jí trápí?
"Lamér" odvětila Isolda vyhýbavě. Tohle francouzské slovo, různě psané, může znamenat trpký, moře, nebo taky milovat. Tristan to pochopitelně věděl. Zvolna si začínal klást otázku, jestli ho snad Isolda taky nemiluje? Otázat se jí ovšem neodvážil. Sám si svoji lásku nepřipouštěl, vždyť složil rytířskou přísahu, že ji přiveze svému králi nedotknutou.
Naštěstí pro oba vanul nepříznivý vítr a lodě se sotva přibližovaly svému cíli. Jak čtenář jistě ví, plachetnice dokáže plout i proti větru. Musí ale použít takový trik, zvaný křižování. Pro dnešní moderní plachetnici s hlubokým kýlem a trojúhelníkovou plachtou žádný problém. Pro tehdejší první karavely s plachtou obdélníkovou, ovšem ještě sotva řešitelné. Tak se koráby houpaly na vlnách a jen pomalu dostávaly kupředu.

Tristan s Isoldou dále hledali zdůvodnění, proč jeden právě přišel k druhému. Tak byli celý den spolu, oba v přesvědčení, že to je vlastně celkem náhodou a nikdo na palubě si určitě nemyslí nic jiného.

Asi třetího, či čtvrtého dne, se Tristan s Isoldou, jako obvykle jen čistě náhodou, míjeli v úzké chodbičce v podpalubí lodi. Oba se museli natočit bokem, jinak tam dva lidi kolem sebe neprošli. Břicho se dalo v případě potřeby zatáhnout a dva mužské hrudníky se na šířku chodbičky právě nějak protáhly. Na ženská prsa už ta loď ale stavěná nebyla. Isolda projevila dobrou vůli, projít kolem něho bez dotknutí, však její dobře vyvinutá prsa se zaklínila na jeho hrudníku a dále to nešlo tam, ani nazpět.
To už Tristan nevydržel, objal ji a přitiskl k sobě. Isolda ještě chtěla vysvětlit, že to je ale nedopatření, ona chtěla jen projít kolem, jenže to už se jejich rty na sebe přisály a zůstaly nenávratně přilepeny. Už se nepokoušeli o nějaké zdůvodnění náhodně vzniklé situace, jenom se vášnivě líbali, objímali a slastně při tom vzdychali.

Jenže na takové lodi si člověk samoty moc neužije. Ani jeden z nich nevěděl, kolik času uplynulo, jestli jedna vteřina, nebo deset let. Ozvaly se kroky a do chodbičky vešla Brangena. Hned se diskrétně otočila a zmizela. Oba měli silný dojem, že před tím ještě pronesla jízlivou poznámku:
"No, to vám to ale trvalo." oba ale vycházeli z z toho, že se museli nějak přeslechnout, to by přeci říci nemohla.

Večer si ji pozvali na příď lodě, kde mohl člověk aspoň trochu nerušeně mluvit, aniž by ho slyšeli do posledního všichni ostatní. Isolda jala se rozpačitě vysvětlovat, že pokud se jí v té chodbičce snad zdálo, že..., tedy ehm, to snad mohlo vypadat jakoby...
Hubatá Brangena svou paní přerušila s vysvětlením, že už jim to chtěla říci dávno, že se jí nezdálo nic, protože není slepá a všechno stejně ví. Dokonce to věděla dříve než oni. Říkala jim, že vypili jed lásky, ale oni ji nevěnovali pozornost. Stojí za svou paní ať ta dělá cokoli, ale ta by měla vzít na vědomí, že taková věc je poznat na první pohled, stačí jen jak se na sebe ti dva dívají. Že jsou do sebe zamilovaní, na lodi všichni dávno vědí a po přistání se to hned rozkecá po celém království.

Bachraté lodě se dále kolébaly k cíli, čas se vlekl a Tristan s Isoldou trpěli veliká muka. Už nehledali důvod proč se jako náhodně potkat, ale trávili spolu celý den. V noci ovšem Tristan musel do hromadné kajuty pro námořnictvo, která byla na přídi. Isolda s Brangenou pak sdílely malou kajutu na zádi, což byl na tehdejší dobu vyslovený luxus. Jestliže Tristan a Isolda byli vzdělaní a jistě nadprůměrně inteligentní, pak tohle si nedokázali srovnat v hlavě a nevěděli jak dále. Mají se snad společně vzít za ruce a vrhnout do vln. Společně zahynout a navěky se milovat na dně moře?

Vyřešila to nevzdělaná Brangena, sama ještě v lásce naprosto nezkušená. Na rozdíl od nich se však ještě nepomátla na rozumu. Onoho večera jim zašeptala.
"Nemůžu se na vaše utrpení dívat. Ať Tristan přijde po setmění do naší kajuty!"

Nadešla noc, znavení námořníci spali v houpacích sítích a Tristan se nenápadně vytratil. Nepozorovaně se dostal na záď a zmizel v kajutě Isoldy. Brangena jim významně ukázala přiložený prst před pusou (to jako ať u toho moc neřvou) a šla se na palubu nadýchat čerstvého vzduchu. Dveře zaklaply, Tristan objal Isoldu a začal ji velmi nezkušeně svlékat. Na rozdíl od ní, coby od matky vyškolené zdravotní sestry, ještě nevěděl, kde se co jak rozepíná.

Dobrosrdečná Brangena, zmrzlá na palubě jako preclík, si pak měla užít čerstvého vzduchu ještě o hodně déle, než sama původně odhadovala. Občas ji u toho napadlo, že ten Tristan bude spíše odborník na zabíjení draka a zachraňovaní nějaké panny, než na dělání z panny zralou ženu. Na to, že zřejmě ještě nemá potřebnou kvalifikaci, že ten Tristan bude prostě na draka.

Pokračování...

Tristan a Isolda 8/? - Osudná plavba

13. února 2011 v 11:13 | Gregor Moldavit
t-i3
Tohle vyprávění jsem začal psát po návštěvě hradu Runkelsteinu v tyrolském Bolzanu. Je to vysvětlení, o čem pojednávají fresky terra verde v jedné jeho komnatě. Jelikož tam bylo zakázáno fotografovat, musel jsem si je opařit jak se dalo. Některé mají špatnou kvalitu. K nim můžu přidat obkreslené kopie, na kterých jsou detaily dobře patrné.
ti-kopie1
Na zádi lodě stojí Tristan s Isoldou a pijí, nic zlého netuše, onen čarovný nápoj lásky. Komorná Brangena zatím laškuje s jakýmsi vousatým kupcem, aniž by onu lahev střežila. To jí má přijít draho, bude muset Isoldu ve věcích lásky s králem trochu zaskočit, jak se čtenář ještě dozví.
Malíř fresek, jehož jméno se nedochovalo, byl jistě vynikající umělec, na lodi sám ale určitě nikdy neplul. V jeho představách jsou tam pasažéři celou dobu plavby na sobě nahňahňaný jako dělnická třída v pražské tramvaji.

***
Po závěrečném diplomatickém úspěchu poslal Tristan svého učitele Kurvenala s lodí za obzor, aby přivedl rytíře i barony. Jeho loď dostala ještě doprovod, což u baronů vyvolalo veliké obavy. Domnívali se, že na ně pluje irské loďstvo. Byl vůbec zázrak, že se rytířům podařilo udržet je těch několik dní na místě. Stále totiž zdůvodňovali, proč je nezbytně potřeba vrátit se do vlasti, tedy zbaběle upláchnout. Když uviděli, že jim z první lodi mává Kurvenal, hluboce si oddechli. Ten jim potom krátce popsal, co se událo. Nyní tedy mají vzít svá brnění a zbraně, aby udělali v přístavu vojenskou přehlídku a táhli slavnostně ku hradu. Když baroni uslyšeli, že mají zbraně použít toliko na parádu, byli náhle plni statečnosti. Vzájemně se při vylodění předháněli a každý chtěl najednou stát v první řadě. Irsko ještě nezažilo armádu s takovým bojovým duchem.

Na hradním nádvoří pak průvod ukončili, provolali slávu králi i jeho rodině, a vrhli se jako hejno kobylek na připravené pohoštění. Tristan měl pro ně ještě jedno veliké překvapení. Isolda dostala, řekněme jako nevěsta do výbavy, všechny syny a dcery baronů, které vybral Morold v minulých letech jako tribut. Tak se baroni mohli vrátit i s potomstvem. Ještě za staletí se pak v oněch baronských rodinách vyprávělo, jak onen předek vyplul kdysi do Irska, aby přivezl svému králi nevěstu a zbavil je tam zároveň strašného draka. Že to všechno ale dokázal pouze Tristan, kterého tam oni neposlali pro nevěstu, nýbrž zahynout, o tom nepadlo nikdy ani slovo. Jméno Tristan se v jejich vyprávění vůbec neobjevilo. To všechno dokázala ona slavná výprava, jíž jejich předek byl členem.

Dokonce i když se baroni mohli obejmout se svými syny, nepociťovali k Tristanovi nic než nenávist. On dokázal to, co oni si nedokázali ani představit, on je všechny svým hrdinstvím hluboce zahanboval. Když se vrátili z Irska intrikovali proti němu dále a usilovali mu o život. Blaho království, kterému údajně sloužili, jim neleželo na srdci, toliko prospěch, politická moc a majetek vlastního rodu.

Nadešel čas rozloučení. S velikým průvodem a parádou všichni dorazili do přístavu. Ještě před tím měla matka královna vážný rozhovor s Brangenou. Coby osobní komorná musela zůstat s Isoldu a žít s ní už navždy v Cornwallu. Služebnictvo v těch dobách byly nevolníci, kteří museli tam, kam šel jejich pán. Brangena nic nenamítala, byla Isoldě bytostně oddána a považovala za naprosto samozřejmé, že zůstane po jejím boku, dokud smrt je nerozdělí. Matka ji svěřila malou truhličku, ve které byla uložena lahev se zvláštním lektvarem. Byl to nápoj lásky, nazývaný tenkrát "jed lásky", což mělo své důvody. Ten musí dát králi a Isoldě, až tuto vystrojí na svatební noc. Až tento nápoj vypijí, pak se do sebe zamilují a vše ostatní už půjde tak nějak samo. Dobře myšleno, leč člověk míní a bůh mění.

Tristan dostal pak úkol skutečně rytířský. Bude po cestě tělesným ochráncem Isoldy a je osobně zodpovědný předat ji králi čistou a nedotknutou. Tristan přísahal při všech svých rytířských ctnostech tento úkol splnit bez ohledu na vlastní život. Přísahu vyslovil zcela vážně, byl ochoten střežit Isoldino panenství třeba proti celému peklu. S kýmkoli zkřížit meč, kdo by se na ní snad jen v hříchu podíval. S každým jiným, ale na svou vlastní osobu nějak zapomněl.

Pohlédl již on snad někdy v hříchu na ní? Nebo snad, nedej bože, ona pohlédla tak na něj? Zajisté zcela vyloučeno, neboť Tristan byl syn královského vychování, vytříbených mravů a k ženám tedy pociťoval pouze zbožnou úctu. Pokud kdy v písních ženy opěvoval, toliko jejich oči, jejich věrnost a zdrženlivost. Isolda princezna pak byla ctnost sama, myšlenek toliko zbožných, jakémukoli nejmenšímu pokušení zásadně odmítavá.

Toliko slušelo se napsat v tomto rytířském románu, aby zachována byla pravidla středověké literatury. Když tato pravidla však pomineme, vypadalo všechno úplně jinak.

Jak prohlásil kdysi Giacomo Casanova coby stařec na českém zámku Duchcov.
"Vím, ženy jsou ctnostné, věrné a zdrženlivé." Načež s malým povzdechem dodal,
"jen já sám v mém životě zatím takovou ještě nepotkal."

Isolda matka okukovala už znalecky onoho páchnoucího harfeníka, neboť si dovedla představit jeho tělo, až její dílo bude dokonáno. O sám se ve vaně ještě div neutopil a už jí koukal za výstřih, když ho koupala. Kotníky ženy neukazovaly, (koho taky zajímají?) ale výstřih býval už tehdy docela svůdný.
Komorná Brangena mohla na něm oči nechat, ale patřila k personálu, takže pro ní přicházel v úvahu tak leda onen truchses, o kterého ale ani ona nestála. Ten Tantris byl sice taky pouze učitel její paní, jenže obě Isoldy po něm vrhaly takové pohledy, že si Brangena nechala všechny iluze pro svoji osobu zajít. Isolda dcera s Tristanem spolu při hodinách hudby často prohodili lechtivé poznámky, vzájemně se okukovali jak mohli, ale nesáhli na sebe více, než že on přiložil své ruce na její, aby správný prstoklad na struny jí ukázal. Isolda při tom cítila zvláštní chvění, nepříjemné jí to rozhodně nebylo.

(Když to vezmeme přesně, on už i středověká literatura měla svůj socialistický realismus. Jednou v těch dobách přišli ctnostní občané města ke starostovi a trpce si stěžovali:
"Ten Boccaccio píše neslušné knihy."
"Napsal jenom neslušné knihy?" otázal se starosta.
"Nikoli, i slušné," odvětili občané, "ale ty my jsme nečetli.")

Zajisté byli tehdy vychováni šlechtici k rytířským ctnostem, bylo jim uloženo ctít zákona a mluvit pravdu, neboť bůh to všechno vidí. Co však platno, když brzy udělali si zkušenost, že ten bůh většinou nevidí nic, nebo vidět nechce. Vyrostli pak z nich muži silní, však v srdcích jejich mísí se láska s brutalitou a zdrženlivost s chtíčem, a byli zbujní a boha si nevážili. Ženy pak byly cudné a bohabojné, však i ony měly své sny a své potřeby, a když na urostlé muže pohlédly, pak často stávalo se, že své klášterní vychování alespoň na jednu noc rády zapomínaly. Dokonce i ženy v orientálních harémech, za vysokou zdí, hlídány eunochy a strážci s meči, rodily pádišahovi potomky, ještě než jeho oko na nich spočinulo. Snad skutečně bůh všechno vidí, však nevyzpytatelné jsou jeho cesty.

Při loučení probíhaly srdceryvné scény, ale konečně také Isolda, podpíraná Tristanem přešla po úzké lávce na palubu. Lana ze břehu byla odhozena, ozvaly se ostré povely, aby námořníci pořádně zabrali, a plachty se zvolna začaly nadýmat. Bachraté karavely, teprve předchůdkyně těch, které až o hodně později měly překřížit oceán, se zvolna vykolébaly z přístavu. Mělo trvat více dní, než dorazily z Irska do Cornwallu.

Už druhého dne se zvedl vítr a moře vzdulo. Na palubě byla i řada služebných, které si Isolda vzala sebou. Ty dostaly mořskou nemoc a bědovaly tak usedavě, že Tristan nechal přirazit v jedné zátoce a vysadil je na břeh. S nimi šla i Brangena, která houpání lodě snášela rovněž velmi špatně. Jen Isolda odmítla opustit svoji kajutu. Tristan ji přišel utěšovat, v Cornwallu, že si zvykne a bude tam nakonec šťastná. Moc tomu ovšem sám nevěřil. Isolda požádala o něco k pití. Tristan tedy zavolal jednu služebnou, která zůstala na palubě, ať přinese nějaké dobré víno. Ta chvíli hledala, až našla truhličku a v ní lahev. Otevřela ji, znalecky přičichla, a oběma nalila. Oba si pohlédli do očí a přiťukli. Víno nechutnalo špatně. Tristan poslal služebnou pryč, vzal onu lahev a dolil. Tak ji spolu vypili až do dna.

Vítr se zmírnil, služebné vrátily na palubu a lodě odrazily od břehu. Brangena vešla do kajuty ke své paní a uviděla otevřenou truhličku i prázdnou lahev.
"Kdo ji vypil?" otázala se vyděšeně.
"Ale přeci my dva spolu," odvětila bezelstně Isolda.
Brangena těžce dosedla na koji a zabědovala.
"Co jste to udělali? Veliké utrpení a svoji smrt jste právě vypili."

Pokračování...

Tristan a Isolda 7/? – Ženich pro Isoldu

9. února 2011 v 20:30 | Gregor Moldavit


Isolda se rozmáchla ke smrtícímu úderu, v tom okamžiku ale ztratila jistotu. Může skutečně zatnout meč do hlavy bezbranného člověka, sedícího ve vaně? Ale vždyť i její matka rozkázala, že každého z Cornwallu je nutno popravit, ačkoli je naprosto nevinný. Tento člověk je nejen z Cornwallu, ale je to na rozdíl od jiných skutečně ten, kdo Morolda zabil. Ano je nutno zasadit mu smrtící úder! Její ruka s mečem se dala do pohybu. Vtom se za ní ozval výkřik a ta ruka zůstala vězet v sevření jiné ruky. Za ní stála komorná Brangena, svírala její zápěstí s mečem, na které se pověsila svojí plnou vahou.
"Co to dělá moje paní?" křičela vyděšeně.
"Hned mě pusť, nebo tě nechám popravit. Co si to dovoluješ vztáhnout na mě ruku."
Brangena zaváhala, její stisk povolil, ale na jejím zápěstí spočinula další ruka. Byla to matka Isolda, která nebyla rovněž daleko a rychle přiběhla, když zaslechla to pištění. Jak zde vidíme, všechny tři ženské pořád zvědavě slídily kolem.
"Co to děláš, zbláznila ses?" Zakřičela matka.
"Víš kdo je ten muž?" křičela nazpět Isolda dcera?
"Jistě vím, to je Tantris."
"Ne, to je Tristan, vrah tvého bratra."
Matka dále svírala její ruku, Brangena se jí snažila být nápomocná a tak se tři ženy praly o meč, aniž by se dalo poznat, která bojuje se kterou proti které.
Během té tahanice Brangena ječela, zatímco matka s dcerou se hádaly.
"Je to náš host a zabil draka."
"Ale taky mého strýce."
"Je pod naší ochranou."
"A hleďme tvojeho miláčka."
"Co si to dovoluješ? Dej sem ten meč!"
"Nedám!"
"Ten pacient je bezbranný."
"Ale je z Cornwallu a už i jako takový má být zabit."
"Tenhle je výjimka."
"Ahá výjimka, o žádné jsi nikdy nemluvila."
"Tak o ní mluvím teď. Jestli ho zabiješ, vezmeš si truchsesááá!"

To konečně zabralo. Isolda dcera povolila a matka odhodila meč do kouta.
"Tenhle člověk je příliš cenný, než aby mohl být zabit. Ať už je to kdo chce."

Tristan seděl celý vyjevený ve vaně a znovu se o něj pokoušely mdloby, tentokrát ale ne kvůli dračímu jedu. V originále příběhu se dále neřeší otázka, do jaké míry byla matka tím dceřiným sdělením překvapena. Ale i 800 let po této události bychom mohli zrekonstruovat, že s největší pravděpodobností vůbec. Že tohle je Tristan musela vědět už když před ní ležel těžce nemocný a páchnoucí harfeník, který ji žádal o pomoc.

Irové, kteří přivezli tělo Morolda, znali podrobnosti souboje, tedy i druh a místo jeho zranění. Ta rána nesla stopy jí známého jedu, proto hned věděla, jaký protijed použít. Bylo jí určitě i známo, že ten Tristan je nadaný hudebník i jeho podoba. Nebylo těžké dát si tohle všechno dohromady. Coby královna i lékařka však odmítla vzít tuto skutečnost na vědomí. Tento člověk dostal v její zemi i na jejím hradě asyl a ona se ujala jeho ošetřování. Víc nechtěla vědět a víc pro ni nesmělo existovat! Byl to harfeník Tantris a nikdo jiný!

Pro královnu Isoldu bylo snadné vydat rozkaz, popravit každého z Cornwallu, to konečně za ní dělali ti jiní. Velmi těžké je ovšem pro lékařku zabít vlastníma rukama svěřeného pacienta. Takového, kterému nikdo nemohl pomoci, jen ona sama na základě svých mimořádných vědomostí. Byl to sice právě ten, který jejího bratra zabil, ale je konečně rozdíl zabít někoho v poctivém souboji a zabít bezbranného nemocného člověka.

Říká se, že smrt jednoho člověka je tragedie, smrt tisíců statistika. Lidský mozek skutečně tímto způsobem funguje. Zabít jednoho člověka, provést chladnokrevnou vraždu, to chce řadu zvláštních vlastností, nebo naopak musí některé základní vlastnosti takovému člověku chybět. Stát se masovým vrahem je naopak snadnější, než ukrást v pekárně jednu housku. Stačí třeba převzít zodpovědnou funkci na základě vlastní hluboké a čisté víry, nebo vysoké politické uvědomělosti. Svědomitě vykonávat svojí práci a třeba se u toho sám ani neobohatit, pracovat 12 hodin denně z idealismu. A najednou má člověk při nejmenším morální spoluvinu na masové vraždě, ani neví, jak vlastně k tomu přišel? Vždyť on jenom odstraňoval zlo, kacíře, zrádce, vykořisťovatele, on jenom budoval nový, krásnější svět. Proto také dějiny těžko rozlišují mezi šíleným zabijákem a zachráncem lidstva. Dnes masový vrah může být zítra slaven jako největší humanista, ale také obráceně.

Vraťme se však zase do Irska, do onoho hradu, kde leží ve vaně jeden muž a před ním stojí tři načepýřené ženy. Vraťme se opět k onomu mladému páru, ať už se konečně dostaneme k oné zamilované části vyprávění, jak bylo ze začátku slíbeno.

Konala se veliká slavnost, na které měl král oficiálně vyhlásit zasnoubení své dcery Isoldy a truchsesa. Ten seděl v sále vedle vystavené dračí hlavy, každou chvíli sáhl do jedné z mnoha mís na stole a něco uždíbnul, jinak do sebe vítězně obracel jeden kalich vína za druhým.
Ozvaly se fanfáry a král započal svojí řeč.
"Vzácní hosté. Dovolte abych …" a jal se uvádět bohatýrskou legendu o nezměrném hrdinství, poté, co drak byl mrtev a nikdo vůbec nevěděl, jak se to vlastně stalo. Po válkách a revolucích se to konečně dodnes dělá tak podobně.
"Dračí hlava je důkazem, že to byl náš truchses, kdo draka zabil a..."
"Nikoli!" ozval se ženský hlas. Všichni se otočili a král si pomyslel, že to zase budou nějaké komplikace, když mu jeho vznešená choť ráčila vpadnout do řeči. Hned měl neblahé tušení, že dojde k hádce, ve které ona, jako obvykle vyhraje. V tom se taky nemýlil.
"Ta hlava dokazuje pouze to, že jí truchses usekl z dračího těla, ne že draka zabil. Když on se k němu odvážil, byl už drak mrtvý. Před ním ho zabil tento hrdina."
Do sálu vešel Tristan, v hadru svíral dračí jazyk.
"Zabil jsem draka, abych získal za ženu Isoldu. Potom jsem mu vyřízl jazyk, tento však zastrčil pod košili. Netušil jsem, že z něj jdou jedovaté páry. Proto jsem se musel nejprve vyléčit, nežli jsem mohl předstoupit před krále a podat důkazy. Ať truchses otevře dračí tlamu a ukáže v ní jazyk!"
Truchses, bledý jako křída, zavolal na pomoc několik kuchařů a s jejich pomocí dračí tlamu otevřel. Jazyk v ní nebyl.
Ozval se strašný chechot, náhle každý už vždycky věděl, že tenhle truchses to přeci být nemohl.
Tristan krátce vylíčil co a jak se skutečně událo a dokonce mohl mluvit pravdu, což se jemu zase tak často nestávalo.

Truchses ho na místě vyzval na souboj, boží soud ať ukáže, kdo má pravdu. Tristan ochotně souhlasil, ale truchses si to hned zase rozmyslel. Nemůže prý zabít hosta z cizí země. Všichni se při jeho zdůvodnění váleli smíchy po zemi. Nato truchses ještě vztekle dodal, že Tristan pro něj stejně žádný konkurent není. Isoldu smí přeci dostat pouze šlechtic a ne nějaký potulný šumař. Doprovázen výsměchem pak ze sálu utekl.

Ta poslední jeho poznámka byla ovšem velmi závažná. Onen Tantris byl přeci jenom kupec. Tristan mohl sice poukázat na svůj královský původ, ale nepoukázal, ono se mu to takhle docela hodilo do krámu.
"Milostivý králi, vzácní radní. Můj původ není důležitý. Nechci Isoldu pro sebe, nýbrž pro muže nadevše vznešeného. Pro cornwallského krále Marka."
Dosud dobře naladěná Isolda se u toho sesypala.
Sálem zašumělo překvapením. Radní s králem dali hlavy dohromady, chvíli huhňali to i ono, až na konec vyhlásili:
"Ano, souhlasíme. Dost už bylo nesvárů mezi oběma zeměmi. Isoldu dostane za ženu král Mark."
Isoldy samotné se pochopitelně zase nikdo neptal a ta opětně mohla jenom zabědovat.
"Cože, já si mám vzít nějakého starce a ještě kdesi daleko za mořem? To jsem si mohla vzít rovnou toho truchsesááá." A jala se zase bulet.

Tento příběh není v Čechách příliš známý, ale jak to bude teď dále asi většina čtenářů ví.

Aby matka čarodějka vyřešila problém manželství své dcery a cornwallského krále, uvařila čarovný nápoj lásky. Chutnal jako víno a měl být vypit o svatební noci. Isolda se s králem do sebe zamilují a budou žít šťastně až do smrti. Toliko její plán. Jenže během plavby do Cornwallu dostali Tristan s Isoldou na lodi žízeň, tu láhev našli a společně vymlaskli.

Pokračování...

Tristan a Isolda 6/? - Kdo je Tantris?

6. února 2011 v 17:56 | Gregor Moldavit

Tahle matka Isolda však byla příliš vzdělaná a inteligentní, než aby si vše nedokázala v hlavě srovnat. Rychle pochopila, že její dcera má zcela pravdu. Dceru je potřeba vdát, ale ne za takového pitomce, flákače a podvodníka. Ušetřila si tedy další blábol o tom, jak její otec to s ní všechno myslí jenom dobře, a jala se jednat!
(Muži v tu dobu všechno jednoduše vyřizovali mečem, ženským to ale muselo trochu myslet.)
"Neboj se Isoldo. Tenhle zbabělý truchses, který neuzvedne kilo, ten že by zabil draka? To může uvěřit jen někdo tak naivní, jako je můj manžel král, dílem osudu tvůj otec. Proč to tedy neudělal už dávno? Na koně a jedeme to prověřit!"

Vzaly sebou ještě pár stráží, věrnou komornou jménem Brangena a vyrazily do hor, kde drak měl svoji sluj. Ženské pádily na koních, až za nimi jejich dlouhé suknice vlály a v oné době, kdy žena nesměla ukázat kotníky, jim pod sukněmi vylézala holá stehýnka.



Z draka se ještě trochu kouřilo, hlava mu skutečně chyběla, ale něco jiného hned upoutalo jejich pozornost. Zbylá půlka koně a dost zachovalé sedlo. Tohle přeci není sedlo z jejich kraje. Majitel koně musel být cizinec odkudsi zdaleka. Truchses přivezl na svém koni hlavu draka. Sám byl celý zamazaný od lítého boje, ale jeho kůň vůbec. To ten truchses nějak nedomyslel. Tenhle kůň je napůl spálený, jenže komu patřil? Co když jezdce drak nesežral a on leží zraněn kdesi opodál? Všichni se jali prohledávat okolí. Za krátkou chvíli hlásila Isolda dcera, že nalezla bezvládné tělo v brnění. Všichni se na něj vrhli a začali mu sundávat kovové pláty. Isolda matka rozhrnula košili, aby si poslechla srdce. Pod ní našla dračí jazyk. Rychle ho vzala do šátku, aniž by se ho dotkla holou rukou, a odhodila na stranu. Hrudník otřela a přiložila na něj ucho.
"Není mrtvý, jenom jedy z dračího jazyku mu vzaly vědomí."

To už mu jeden ze strážců sundal i helmu a obě Isoldy strnuly v úžasu.
Ale vždyť je to Tantris. Tenhle harfeník se vrátil do jejich země a zabil draka? Kdo vlastně ten člověk je a kde se tu zase bere? A hlavně, proč se vrátil do jejich země a vydal se zabít draka? Coby učitel hudby neměl zapotřebí riskovat svůj život. Že ta Isolda i on se při hodinách hudby na sebe nějak podezřele zálibně dívali, matce neušlo. Ale zabití draka mu k získání Isoldy nedopomůže, to musel vědět. Je to přeci kupec a hudebník, ale ne šlechtic. Podmínka totiž zněla přesně, že dceru dostane kdo zabije draka a je šlechtického původu. (Hloupým Honzům se tenkrát princezny nedávaly za žádných okolností.)
Dračí jazyk však zcela jednoznačně dokazoval, že on to byl, kdo draka zabil.

Obě Isoldy nechaly naložit toho Tantrise na koně, dračí jazyk zabalily do hadrů a vzaly sebou, načež pádily i se stráží nazpět k zámku. Tam ho Isolda královna nechala dopravit do lázně a za asistence své dcery a komorné se pustila do léčení. Obě Isoldy ho svlékly do naha a položily do vany, do které nasypaly léčivé byliny.

Isolda dcera při tom svlékání horlivě sbírala zkušenosti, coby zdravotní sestra. Do té doby nevěděla, že nahé mužské tělo může být tak zajímavé a snažila se zapamatovat si z něj co nejvíce podrobností. Konečně chtěla převzít to lékařské řemeslo po matce.

Tristan se zvolna probíral až přišel tak nějak zase k sobě. Nějakou dobu vůbec nechápal kde to je a co se vlastně děje. Byl zase naložen v oné vaně, kterou znal už z předešlého léčení a nad ním se skláněla čarodějka Isolda. Jen pomalu se mu vracela paměť. Ano, zabil draka, vyřízl jazyk a pak už nevěděl, co se stalo. Když to pochopil a všechno si v hlavě srovnal, poslal všechny ty ženské, obě Isoldy i komornou Brangenu k čertu, on že se dokáže vykoupat i sám, nemusí u toho asistovat všechny dvorní dámy z celého hradu. Ženy (nejspíše dožrané, to že mají za svojí dobrotu) tedy odešly, alespoň pár kroků do sousední místnosti. Jenže ta dcera Isolda brala své poslání velmi vážně a slídila stále kolem. Ještě nikdy neviděla muže, který by zabil draka, nahého ve vaně pak ještě vůbec žádného. Chodila zvědavě kolem a do všeho strkala svůj nos. Začala si prohlížet jeho oblečení, pak i zbroj a nakonec v ženské zvědavosti vytáhla i jeho meč z pochvy. Tu si povšimla záseku v jeho ostří. Malý kousek se tam vyštípnul. Popadla ji podivná předtucha. Utíkala do svého pokoje, vytáhla šatuli na šperky a z ní onen malý úštěpek, který našla v hlavě svého mrtvého strýce. Mazala nazpět do lázně a zasadila ho do oné štěrbiny v ostří meče. Pasoval úplně přesně!

Isolda vykulila oči a jala se horečně přemýšlet. Kde sebral tenhle harfeník Tantris meč onoho cornwallského prince Tristana? Ale, vždyť ho nepotřeboval sebrat, je to tak jasné. Co je to za jméno Tantris? To jsou jen dvě přehozené slabiky jména Tristan. Pochopitelně, a kam a na co se to vlastně dívala, když ho s matkou a Brangenou svlékala? Odkdy má harfeník na těle takové obrovské ocelové svaly? Že jí to nedošlo už kdysi dávno, když se tak zbožně dívala na svého učitele hudby.

Její ruka sevřela jílec meče a Isolda se vřítila do lázně. Nahatý Tristan se tam zatím zvolna zotavoval v těch jejich čarovných lektvarech. Draka zabil, ale co dále? Kam se poděl ten dračí jazyk, a jak to všechno těm ženským tady kolem vysvětlit?

"Jsi Tristan?" zakřičela na něj Isolda.
Za normálních okolností byl Tristan perfektní lhář. Jak čtenář už ví, jeho lži byly snad ještě věrohodnější, než kdyby říkal pravdu. Ale v téhle chvíli nebyl ještě zcela při smyslech a tak prostomyslně odpověděl.
"Ale jistě."
"Ty jsi zavraždil mého milovaného strýce Morolda. To je tvůj konec!"
Zahřměla Isolda a rozmáchla se mečem ke smrtícímu úderu.

Pokračování...

Tristan a Isolda 5/? – Strašný drak

4. února 2011 v 18:44 | Gregor Moldavit



Cornwallské koráby se blížily ke břehům Irska. Rytíři svírali své meče a tvářili se statečně. Baroni se o to ani nepokoušeli, s ubývající vzdáleností k Irsku úměrně ubývala i jejich sebejistota a hrdost. Náhle viděli celé množství "objektivních" důvodů, proč to raději obrátil nazpět. Královský dědic a jejich příští král už pro ně nebyl tak důležitý, jak to samolibě vykládali v bezpečí na královském dvoře. Marně jim Tristan připomínal, že to celé byl jejich nápad. Baroni štkali, oni že Morolda nezabili, to byl jen on sám, proč nyní mají kvůli němu přijít v Irsku o hlavu. Jen ať prý si dále páchá hrdinské činy, ale netahá do toho je. Oni přeci mají důležitější úkoly ve své zemi.

Konečně nechal Tristan stáhnout plachty a zastavit v bezpečné vzdálenosti, kdy z Irska nešlo ještě koráby za čárou obzoru vidět.
"Vy všichni zůstanete tady! Jen já sám se svým učitelem popluji dále první lodí. Vystoupíme na břeh a půjdeme namlouvat princeznu. Umíme jejich řeč, uděláme co je v lidských silách. Vy sami jste nám ten úkol dali. Chce snad někdo z baronů jít s námi?"
Nikdo se nehlásil, Tristan pokračoval.
"Nyní tady zůstanete 6 dní. Když se do té doby nevrátíme, otočíte a poplujete nazpět. Ne ale dříve!!! Kolem vás občas proplují irské lodě. Posádky by se vás mohli zeptat, kdo jste. Nyní proto zůstane na palubě pouze ten, kdo mluví irsky. Ostatní ať zalezou!"

Zalezli všichni. Tristan pak se svým učitelem, jehož jméno bylo Kurvenal, vypluli tou první, nejmenší lodí sami k přístavu. Přijati byli tam velmi nevlídně, první otázka zněla, zdali nejsou z Cornwallu? Tristan se prohlásil za kupce z Parmenie, v bouři ztratili ostatní lodě, které snad za čas taky dorazí. Nato přislíbil platit za parkování lodě v přístavu jednu marku ve zlatě za každý den. Navíc vytáhl z pytle zlatý kalich a daroval ho veliteli stráže. Ten rázem změnil své chování a byl od té chvíle samé porozumění a samá ochota.

Jaký byl jejich plán? Když zde Tristan pobýval v královské rodině coby nemocný učitel hudby, často slýchal o strašném draku, který dělá jejich okolí nejisté, spaluje úrodu a hubí stáda i lidi. Král sám vyhlásil, kdo že by toho draka zabil, dostane jeho dceru Isoldu za ženu. (Což každý čtenář ví, páč to vždy bývala běžná odměna za zabití draka i v Čechách. Drak to byl v tomto případě pouze jednohlavý, tedy lehčího kalibru, ale oheň chrlit uměl.) Mnoho reků pokoušelo se ho již zabít, však žádný z nich se nazpět nevrátil. Drak je všechny spálil svým ohněm z tlamy a poté sežral. Tristan však neměl jinou možnost, než se s ním utkat, aby tím získal Isoldu. V případě úspěchu mu pak ovšem pořád zbýval druhý úkol, neméně těžký. Totiž vysvětlit jí i jejím rodičům, že ji vůbec nechce pro sebe, ale pro svého, už poněkud letitého, krále. Ještě ke všemu v Cornwallu, který byl jejich úhlavním nepřítelem.

(Zcela paradoxní na této situaci bylo, že celou tu námahu, nebezpečí a výdaje si Tristan klidně mohl ušetřit. Baroni nechtěli nic jiného, než otočit a mazat co nejrychleji nazpět, král o žádnou nevěstu nestál a doufal, že se vrátí živí, ale bez ní. Tristan sám by v případě úspěchu byl jenom přišel o trůn, který už měl, coby zatím jediný dědic, v kapse. Já na jeho místě už bych byl dávno zase za obzorem, ale já se na rozdíl od něj hold nenarodil jako hrdina.)

Nadešlo ráno druhého dne. Tristan nařídil Kurvenalovi, aby se v přístavu vydával za kupce a čekal na něj, dokud se nevrátí. Nato si oblékl brnění, mečem se opásal a vyšvihnul se na koně...

Nyní ale musím odbočit, i když někdo asi bude remcat, že nejdu přímo k věci. Ale jinak by mi zase někdo jiný mohl vyčíst technické nesmysly. Musím upřesnit pojmy. Tak předně si Tristan nemohl obléci brnění, neboť sám se do něj ani z něj nikdo nedostane. Za další se v něm nelze na koně vyšvihnout, většinou bez nějakého zdvižného zařízení vůbec dostat. Takže se shodneme na tom, že si nechal obléknout brnění a nechal se vyšvihnout na koně. Další oprávněná otázka ovšem zní, kde ho sebral? Jelikož měl sebou i celé jezdecké vybavení, nutno vycházet z toho, že si ho přivezl tou lodí. Tuto teorii by potvrzoval i český Bruncvík, putující po světě zhruba v té samé době. Jak píše Jirásek (a ten to musel vědět) vydal se Bruncvík plus 30 jeho věrných tehdy do světa. Když došli až k moři koupili si loď, naložili na ni svých 31 koní a sebe, načež vypluli do dálek.
"Čtvrt roku bloudili po moři, aniž by věděli kudy..." Ta doba je naprostý nesmysl, to by už dávno byli umřeli hlady. Zbytek věty je pak jediné, čemu by se dalo věřit. Vždyť neznali kompas ani orientaci podle hvězd, navíc ani netušili, že Země je kulatá. Největší plavba, kterou do té doby těch 31 Pražáků podniklo, byla od Vyšehradu na druhý břeh Vltavy. I kdyby sebou byli měli GPS, nebylo by jim nic platné, protože ani nevěděli, kam se chtějí dostat. Závěrem zbývá otázka, jestli kolem roku 1200 existovala taková loď, na které se dalo transportovat 31 koní. Nyní už ale nazpět k milostnému příběhu. Jedno víme jistě - lodě tenkrát ještě byly malé, ale láska už v tu dobu byla tak velká, jako je dneska!

Tristan dojel do dračího údolí. Všude to páchlo shnilotinou a válely se vybělené kosti. Drak na sebe dlouho nedal čekat a oba se hned srazili v boji na život a na smrt. Drak nejprve vypustil oheň, ještě než se k němu Tristan mohl přiblížit. On sám se kryl štítem, ale jeho kůň padl k zemi mrtev. V okamžiku, kdy se drak začal zase nadechovat, k němu Tristan přiběhl a vrazil mu do chřtánu kopí. Drak začal couvat a oheň mu zřejmě vyhasl. V dalším boji utržil Tristan ještě pár lehčích zranění, neboť drak používal zuby a drápy. Nakonec se mu ale podařilo v nestřeženém okamžiku bodnout drakovi meč do srdce. Ten padl mrtev k zemi, souboj byl ukončen.

Tristan byl zcela vyčerpán, sil mu příliš nezbývalo, ale potřeboval důkazy. Otevřel drakovi zubatou tlamu a vyřízl z ní jazyk. (Jak vidíte na oné fresce terra verde z hradu Runkelsteinu. Podle malíře byl ten drak docela mrňavej, to u nás bývali draci o kus větší.) Ten jazyk mohl pouze strčit pod košili, jinou možnost neměl. Netušil, že z dračího jazyka jdou jedovaté páry, které se mu kůží dostávají do těla. Neušel tedy příliš daleko, jeho smysly se zakalily a on ztratil vědomí.

Na onom královském dvoře žil také jeden proradný truchses. (Tento výraz by znamenal asi něco jako hofmistr. V tehdejší rytířské literatuře měl vždy truchses negativní vlastnosti, na rozdíl od statečných rytířů bez bázně a hany.) Tento truchses si přál dostat Isoldu za ženu a tak se vždycky, když se někdo pokusil zabít draka, plížil nenápadně za ním. Sám to zkusit si pochopitelně netroufal. To udělal i tentokrát, když viděl Tristana vjet do dračího údolí. Když se po divém ryku nějakou dobu nic nedělo, připlížil se na místo souboje. Našel mrtvého koně i draka a velmi se zaradoval. Drak sežral rytíře a zašel na zranění. Pro něj ten nejlepší výsledek. Svým mečem, který sice nosil, ale jinak nepoužíval, upižlal po nějaké době drakovi hlavu. Naložil ji na svého koně a vedle něj kráčel nazpět ke hradu. Dračí hlava vypadala tak hrůzostrašně, že se jí sám bál, ale podařilo se mu tvářit se hrdě a statečně. Ještě před ním běželi jeho lidé a vykřikovali, že truchses zabil draka a zbavil království velikého utrpení. Zpráva se před ním šířila jako lavina.

Na hradním nádvoří očekávala ho již královská rodina i všichni radní.
Truchses, který se před tím ještě zamazal dračí krví a zašpinil blátem, započal pečlivě připravenou řeč:
"Milostivý králi. V těžkém boji jsem já sám draka zakuchnul. Jak si jistě vzpomeneš, dal jsi své královské slovo, že kdo by tento čin vykonal, dostane tvoji dceru za ženu. Isoldu miluji, chci ji za ženu a doufám, že svému slovu dostojíš."
Král byl sice překvapen, že co se nepodařilo vybraným rekům, dokázal tento hradní povaleč, ale co mohl dělat? Dračí hlava, pod kterou se prohýbal truchsesův kůň, byla pro něj jasným důkazem.
Nezbylo než přikývnout. Nato se ovšem ozvalo zakvílení jeho dcery, která v této záležitosti nebyla vůbec tázána.

"Cože?" vyděsila se přítomná Isolda. "Tenhle dohlížitel v kuchyni, který tam uždibuje špičky rohlíků, to by měl být můj manžel?" Otočila se a blízká hysterii pádila do své komnaty. Její matka královna pádila za ní. Tam se pokusila Isoldu nějakým způsobem uklidnit s poukazem na okolnost, že někoho si konečně už vzít musí.
"Nikdy si nevezmu toho blbého truchsesáááá!" zavyla Isolda a jala se bulet.

Pokračování...