Tristan a Isolda 2/? - Král Mark

20. ledna 2011 v 8:08 | Gregor Moldavit
Na mnoha hradech a zámcích najdete nábožensky motivované malby, které majitelé dali zakázkou slovutným mistrům, aby tím názorně ukázali vlastní zbožnost. Ta třeba ani nemusela ve skutečnosti existovat, stačilo, aby malby budily dojem pro biskupy a kardinály, kteří víceméně služebně zámek občas navštívili.

Majitelé hradu Runkelsteinu v Jižním Tyrolsku, jakoby chtěli ukázat přesný opak. "Malujte si vaše pohanské modly kde chcete, my to tady budeme mít všechno světské a veselé."

Na této nástěnné fresce vidíme středověkou společnost při jakési míčové hře.

Zde zase loveckou scénu. Napnout tětivu luku takovýmto způsobem do oblouku se určitě nikomu ještě nepovedlo, ale s tím si malíř nelámal hlavu. O to více můžeme obdivovat fresky terra verde, které čtenář ještě uvidí.

Vraťme se nyní k těmto malbám v jiném patře tohoto zámku a tím k našemu příběhu.

Předcházející díl: 1. Díl - Mořská bouře

Tristan nějakou dobu ležel na trávě, vykašlával slanou vodu a sbíral síly. Mořská bouře, dobrodružné zachránění na útesu a výstup po skále ho zcela vyčerpaly. Jeho mladé a silné tělo se však rychle zotavovalo. Za nějakou dobu se protrhaly mraky, jinoch se svlékl, usušil na slunci své šaty, a několika jejich útržky si ovázal krvácející rány na těle, které však nebyly hluboké. Hlad a žízeň ho nyní nutily neotálet a vydat se hledat nějaké lidské obydlí. Jak brzy zjistil, po tom nebylo ani vidu, zcela naopak, cesta vedla do hlubokého lesa. Hned na kraji ale našel studánku, ze které se vydatně napil. Poté, co zahnal žízeň, s lehkou myslí kráčel dále, neboť hlad se dá snadno vydržet i několik dní. Tak dlouho to ovšem netrvalo. Za nějaký čas zaslechl dusot koní a troubení rohů. Kdesi opodál musela být společnost lovců na honu. A skutečně. Před ním na cestu vyběhl zraněný jelen, padl a zůstal ležet.

Ozvalo se štěkání, psi našli jelena, lovci se sjeli a velmi podivili.
"Kde se tu chlapče bereš? Podle šatu nejsi z naší země?"
Hned mu z měchů nabídli víno a co k jídlu u sebe měli, to mu dali. Tristan jedl a mluvil. Podle jejich řeči poznal, že je v Anglii a podle dialektu usoudil, že v království Cornwall, což mu lovci potvrdili. Nevěděl však, zdali těm lidem může důvěřovat a proto pouze zmínil, že se zachránil z potopené lodi a jako otce nepravdivě uvedl, že to je kupec z Bretaně. Lovci poněkud pochybovali, neboť Tristan mluvil zcela plynule jejich řečí a podle šatstva, jakkoli potrhaného, vypadal na vyššího šlechtice, kterým skutečně byl. Neříkali však nic, jen na jeho vyprávění přikyvovali.

Sotva se Tristan nasytil, vmísil se jim do práce když porcovali jelena.
"Ale přeci ne takto vzácní pánové! Kucháte šlechetné zvíře jako by to bylo prase. Podejte mi ostrý nůž! Lovci poslechli a žasli, s jakou obratností Tristan stáhl kůži a rozdělil vnitřnosti od masa. Při tom stále udílel rozkazy a všichni poslouchali.

Jedno si čtenář musí uvědomit. Když se takovýto člověk dostane do světa, pak nepotřebuje hledat práci, neboť práce hledá jeho. Také neposlouchá rozkazy, ale udílí je jiným. Tak bylo tomu před tisíci lety a tak je tomu i dnes. Už jako dítě měl Tristan nejlepší učitele a s těmi strávil celá léta v cizině, aby vše poznal a všechno se naučil. A Tristan byl ten nejlepší žák, jakého si lze představit. Všestranně talentovaný a nadaný, s nekonečnou pamětí. Ač ke každé práci se uměl postavit, nejvíce obdivu sklidil tím, že s každým dokázal mluvit jeho řečí, jako by snad byl uměl všechny.

"Tyto vnitřnosti nakrájejte a hoďte psům, to tříbí jejich bystrost. Horší kusy ze zad rozdejte knechtům za jejich práci. Tyto pak napíchejte na klacky a naložte na povoz. Z nich bude nejlepší pečínka. Nyní tedy jeďte nazpět do zámku, ale ne jako tlupa loupežníků, pěkně podle dvorního řádu.
"Nevíme co praví tento řád," přiznali lovci, "veď nás a buď hostem naším i našeho krále."
Tak vyrazili všichni nazpět. Tristan a první lovčí jeli vedle sebe vepředu, za nimi pak jezdec nesoucí paroží, ostatní lovci po dvou vedle sebe a ti zadní drželi mezi sebou staženou kůži z jelena. Než dojeli ke královskému hradu, jenž zván byl Tintangel, nechal Tristan ještě zastavit a z lipových větviček a listů upletl pro sebe i prvního lovčího věnec na hlavu. Nato si půjčil lesní roh a při průjezdu branou zatroubil krásnou, pro všechny kolem zcela novou fanfáru.

Král Mark s družinou vyšel na nádvoří a velmi se podivil. Jak se to chovají náhle jeho lovci, jak jsou seřazeni, co je to za novou melodii na roh?
Tu Tristan zastavil průvod a nahlas zavolal:
"Bůh ochraňuj krále Marka a jeho dvůr."

Král se hned tázal, co že je tohle za překvapení, kdo je ten jejich nový mladý velitel?
"Nevíme, králi, kdo je tento podivný chlapec. On jako by mluvil všechny řeči, všem řemeslům rozuměl a na všechny nástroje uměl hrát. Říká, že jeho otec je obyčejný kupec z Parmenie, ale to je s podivem. Každý král by mohl být pyšný, mít takového syna."
Tak pravili mu lovci, sami Tristanem okouzleni.

Král Mark měl náhle dojem, že ten chlapec není tak zcela cizí. Jako by mu byl kohosi připomínal. Jenom nevěděl koho? Hned rozhodl, že Tristan zůstane na jeho dvoře a bude se dále vzdělávat, sám pak vyučovat tomu, co už uměl.
Mark byl král dobrý a spravedlivý, neměl však lehký život. Jeho země musela platit tribut irskému dobyvateli Moroldovi a vlastní šlechta mu dělala ve všem spíše další potíže, než by mu byla oporou. To se ještě čtenář dozví.

Tristan byl od dětství zvyklý putovat po cizích zemích a tam se učit všemu novému. Doma nikdy v životě dlouho nepobyl, rodiče příliš neviděl, a tak se mu už za pár dní stal domovem dvůr krále Marka. Nikdo z osazenstva hradu nepochyboval o tom, že u nich zůstane navždy. Tristan sám si s budoucností nelámal hlavu. Dospíval, sil přibývalo, a jeho dalším cílem v životě bylo vyučit se boji s mečem. Dostal nejlepší učitele a brzy bylo jasné, že i v tomto oboru se stane mistrem. Léta plynula, z jinocha dorostl mladý muž.

Však celé ty roky šel světem člověk z Parmenie, jak tehdá zvána byla Bretaně. Jeho jméno bylo Rohalt a tento muž Tristana hledal po všech končinách severní Evropy, aniž by si dopřával oddechu. Nejprve se za onou lodí vydal do Norska. Tam nakonec usoudil, že v téhle zemi Tristan není a putoval zase dále. Cosi zaslechl v Britanii a jedno vyprávění o podivném chlapci ho konečně zavedlo do Cornwallu. Peníze mu dávno došly, musel si trochu potravy po cestě vyžebrávat. Už zcela zbědovaný a hladový dorazil jednoho dne až ke hradu krále Marka.

Právě skončila nedělní mše a královská rodina se služebnictvem vycházela z katedrály. Tristan šel hned vedle krále, když zaslechl z davu zlomený hlas, který volal jeho jméno. Rozběhl se tím směrem a padl si s tím člověkem do náruče. Hned přispěchal i král a tázal se, kdo že je tento žebrák, se kterým se objímá?
"To je můj otec," vysvětlil Tristan.

"Ať je nám vítán! Zaveďte ho hned do lázní, nechte mu vlasy ostříhat a tělo pomazat vonnou mastí. Hlavně ho bez prodlení nasyťte. Večer uspořádáme hostinu na oslavu tohoto setkání." Tak rozkázal král Mark.

Když večer pak zasedli v hodovní síni, nepochyboval už nikdo o tom, že tento žebrák je vznešený pán, neboť se v honosných šatech u dvora dokázal velmi dobře pohybovat.

Konečně dojedli, nechali nalít všem plné číše vína a král se obrátil na hosta.
"Nuže, vyprávěj, kudy vedla tvoje cesta? Jak jsi nás nalezl? Ty, který jsi otcem našeho Tristana."
Podivně promluvil ten muž.
"Věz králi Marku, že ne já, ale ty jsi příbuzný tohoto chlapce."
Velmi se podivil král, ale uvědomil si, že ten chlapec má skutečně podobu s jeho rodem. Často nad tím uvažoval a ptal se ho, jenže Tristan sám o svých předcích zřejmě mnoho nevěděl. Tady byla jakási záhada. Král Mark překvapeně vyhrkl.
"Ale vždyť ty jsi přeci jeho otec."
Co odpověděl ten muž omráčilo všechny, nejvíce pak Tristana.
"Nejsem jeho otec!"

Pokračování...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ruzenka ruzenka | E-mail | Web | 20. ledna 2011 v 22:47 | Reagovat

Čekám netrpělivě na pokračování, je to zajímavé.

2 Kunc Kunc | 22. ledna 2011 v 18:12 | Reagovat

Jaká to nádherná změna po všem tom balastu, který se na nás hrne ze zdělovacích prostředků a tisku. Odborníci tvrdí, že dějiny se opakují, ale bohužel ta naše tak zvaná elita si z nich bere jen to nejhorší. Nepoučí se z minulých chyb a znovu je opakuje.

3 Viveka Viveka | 22. ledna 2011 v 19:03 | Reagovat

Krásně píšete, jsem ráda, že jsem Vás po přesídlení našla. Díky za vyprávění o Tristanovi a Isoldě, takto podrobně jsem ho nikdy neslyšela.
Těším se na pokračování.

4 Zdenka-matka Zdenka-matka | 22. ledna 2011 v 21:51 | Reagovat

jen nakouknu, po chvilkách něco přečtu, uculím se a zas jdu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama