Leden 2011

Tristan a Isolda 4/? – Tantris, královna Isolda a dcera Isolda

29. ledna 2011 v 19:07 | Gregor Moldavit

Předcházející díl: Tristan a Isolda 3/? - Obr Morold


Tristan po souboji dokázal ještě dojít ke svému koni a nasednout na něj. K Irům přicválal a pohrdavě na ně zavolal:
"Vezměte svého pána sebou domu ať každý vidí, jaký tribut platíme tady v Cornwallu těm, kteří k nám s mečem jako nepřátelé přijdou. Vzkažte vašemu králi, že jiný už nikdy čekat nemůže!"
Provázen voláním slávy všech obyvatel se vrátil do hradu. Už na nádvoří se ale bezvládně zhroutil.

V Irsku s velkým zármutkem pohřbili vévodu Morolda. Jeho sestra Isolda, žena irského krále Gurmuna hned vydala přísný rozkaz, kdykoli by u nich v přístavu na břeh vstoupil kdokoli z Cornwallu, musí být hned zajat a popraven. Tak zahynulo v příštím čase mnoho nevinných lidí, než se konečně tento krutý rozkaz po všech zemích kolem rozkřikl a všichni kupci i námořníci se to dozvěděli.

V Cornvallu se pak všichni, snad kromě baronů, ač těm Tristan zachránil syny, z vítězství náramně radovali. Tristan sám však důvod k radosti neměl. Vévoda Morold řekl pravdu. Jeho meč byl namočen do jedu a ten začal sžírat jeho tělo. To zvolna měnilo barvu a začalo zapáchat, rána se nehojila a nezavírala. Nikdo z učených doktorů mu nedokázal pomoci, bylo zřejmé, že Tristan musí zemřít. Tu se rozhodl k zoufalému činu. Nechal rozhlásit, že vyplouvá do Salerna, s několika věrnými se však vydal na malé lodi do Irska. Doma se to nikdo nesměl dozvědět, aby baroni neposlali do Irska zprávu o jeho příjezdu. Nenáviděli ho a usilovali mu o život, jak to jen šlo. Ani král Mark mu už nemohl být dostatečnou ochranou. 

(Baroni ho nenáviděli, protože měl všechny dobré vlastnosti a velké schopnosti, které jim a jejich synům chyběly. Jim nešlo o blaho jejich země, pouze o moc a bohatství vlastních rodin. Žádného člověka, žijícího v dnešní ČR, jistě nepřekvapí když napíši, že tomu dnes rozhodně není jinak. I dnes existuje vládnoucí oligarchie, nejen v průmyslu, ale i ve vysokých státních funkcích, placených z daní poplatníků, která má za úkol pracovat pro blaho státu, tyto funkce však zneužívá k vlastnímu prospěchu a státu více škodí, než prospívá. Státní zakázky dávají do firem svých příbuzných a tučný podíl se jim oklikou vrací na soukromá konta. Teplá místa obsazují opět svým potomstvem, bez ohledu na jejich schopnosti, neřku-li poctivost. Byl by ovšem hluboký omyl domnívat se, že to začalo v roce 1989. Tohle privatizování státu do vlastních kapes existovalo dávno před tím, už od roku 1948. Po roce 1968 a 1989 pak vše dostalo ještě další dimenze.
Tito oligarchové se vzájemně nemilují, neboť si jsou v boji o podíl na moci a příjmech konkurenti. Rádi se však spojí proti někomu, kdo by chtěl skutečně poctivě své zemi sloužit. Někoho takového nemůžou mezi sebou potřebovat.)

Loď jedné noci za tmy dorazila k irským břehům. Tristan se rozloučil s druhy, přestoupil do malého člunu a sebou si vzal toliko svojí harfu.
"Když se do roka nevrátím, pak vězte, že už nejsem mezi živými."

Koráb otočil na moře a Tristanův člun hnán větrem se zvolna přibližoval k přístavu. Netrvalo dlouho a lidé v přístavu objevili člunek, který se houpal na vlnách a ze kterého byla slyšet hudba. Nasedli do lodi, připluli k němu a přitáhli ho ke břehu. Tristan neříkal nic, jen seděl a hrál na harfu.

"Jaký podivný je to harfeník." Šlo od úst k ústům. "Jeho tělo je ošklivě nemocné, ale on hraje, jako by všechny múzy byly s ním."
Tristan vysvětlil, že byl vsazen do člunu, neboť pro jeho zápach ho nikdo nechtěl mít poblíže. Moře ho pak přihnalo až k nim. Moc života už mu nezbývá, chce si tedy ještě na svoji harfu zahrát. Lidé poslouchali a dávali mu potraviny i peníze. Pověst o zázračném harfeníkovi se rychle rozletěla všude kolem a dostala i do královského hradu.
"Přineste ho sem, pokusím se ho vyléčit, přikázala královna Isolda."
Když se Tristan ocitl před ní, snášela statečně jeho zápach.
"Jaké je tvé jméno?" chtěla vědět.
"Jmenuji se Tantris," zněla odpověď.

Tristan vešel později do dějin pro svoji velikou lásku k Isoldě, ne zrovna pro svoji pravdomluvnost. V celém příběhu lže jako když tiskne, v tomto případě mu však skutečně nic jiného nezbývalo.

"Nejsi z Cornwallu?"
"Jsem z Parmenie," zalhal Tristan částečnou pravdou.
"Když tě vyléčím, staneš se pak učitelem hudby mojí dcery Isoldy?" otázala se královna.
"Ze srdce rád," přitakal Tristan a zahrál na svoji harfu, až ta zaslzela.

Královna byla vskutku mocná čarodějnice, nebo zcela jednoduše vzdělaná lékařka. Uvařila silné lektvary, ve kterých se denně koupal a ránu mazala jakousi podivnou mastí. K tomu pil její zvláštní odvary, a při tom cítil, že se mu začínají vracet síly. Už za několik dní se jeho zápach zmírnil a rána se začala zavírat. Tristan mohl začít s vyučováním. Jak brzy všichni zjistili, věděl a uměl toho mnohem více než byla pouze hra na strunné nástroje a Isolda se ve všem stala jeho vděčnou žačkou. Ve své touze po vzdělání i bez hnutí brvy snášela jeho zápach. Co teprve když se natolik uzdravil, že se z něj začal zase stávat krásný a silný mladík. Právě tak vyučoval i královnu jazyky, zeměpis a další vědy. Vzdělaný člověk, na rozdíl od nevzdělaného, má totiž potřebu vzdělávat se stále více. Nevzdělaný vychází z toho, že už všechno ví.

Jenže právě v tom návratu jeho původní podoby bylo skryto veliké nebezpečí. Co když ho pozná někdo z těch, kteří byli v Cornwallu s Moroldem? Tristan se za několik měsíců zcela uzdravil a rozhodl vrátit se co nejrychleji domů. Královna o tom nechtěla ani slyšet a stanovila lhůtu až za rok. To by ovšem pro něj znamenalo, že v Cornwallu ho budou už považovat za mrtvého. Nic nemohli baroni potřebovat více. Tristan tedy znovu královnu obelhal svojí truchlící ženou, která na něj čeká a neví zdali ještě žije, a tak různě podobně. Měl skutečně mnoho talentů a lhaní patřilo nesporně mezi ně. Královna se nechala přemluvit a propustila ho.

Tristanův příjezd na Tintangel byl doprovázen obrovským jásotem. Šuškalo se, že má nějakou těžkou nemoc a nikdo neví, jestli se vrátí. Hlavně prostí lidé si mnoho slibovali od jeho vlády a doufali, že si poradí s barony, kteří je nemilosrdně ždímali a nechali robotovat. Neméně potěšen byl král Mark, který ho i s dvorní družinou okázale přivítal už před hradem. Tristan byl zdráv a zářil mladistvou silou.

Nadešel večer a ku slavnostní hostině, kde se král Mark chystal Tristana oficiálně prohlásit svým dědicem, zasedli nejvyšší představitelé království. To ovšem byli z větší části právě oni baroni, kteří Tristanovi přáli smrt a nikterak se tím ani netajili. Dokonce i to, že porazil Morolda a zachránil jejich syny zvyšovalo jejich nenávist. Nikdo z nich neměl odvahu se mu postavit, Morold je přeci neporazitelný. Náhle přijde kdosi cizí a zabije ho. Tím sice syny zachránil, ale taky nastavil zrcadlo jejich zbabělosti. Tristan byl pro ně větším nepřítelem, než byl Morold.

Král Mark vše věděl, co však mohl dělat? Král ve skutečnosti má značně omezenější moc, než král v pohádce. Je od šlechty zvolený a od ní i sesaditelný. Bez šlechty nedá dohromady ani vojsko a je na jejich finanční podpoře závislý. (Král Karel IV, blahé paměti a taky věčně bez peněz, tenhle problém řešil tím, že se opřel o katolickou církev. Tím ovšem vyháněl čerta Belzebubem a do sotva řešitelných problémů se pak dostali jeho synové Zikmund a Václav.)

Předem domluvení baroni nyní přednesli své rozhodnutí:
"Náš nejmilostivější králi! Všichni víme, že Tristan je mimořádně statečný, vzdělaný, atd..." Po výčtů jeho kladů přišlo očekávané "ale"…
"... je to člověk, který k nám přišel z ciziny už téměř v dospělém věku. Ty, králi Marku jsi ještě dost mladý, abys mohl mít vlastního syna. Může být snad lepšího krále, než narozeného na tomto dvoře?" (Jistě může, ale takovéto výroky se hezky poslouchají a jejich autoři se můžou bezpečně schovat za pojem "vlastenectví".)
"Naše přání, tedy i přání lidu," pravil úlisně jeden z baronů, "je, aby sis vzal za ženu princeznu Isoldu z Irska. Vypráví se o ní, že je mimořádně krásná a k tomu vzdělaná. Váš syn ať se pak stane králem v Cornwallu."
Král Mark byl znechucen chováním baronů, ale takticky odpověděl.
"Dobrá, přijímám. Však chci pouze Isoldu a žádnou jinou."
Vycházel z toho, že král Gurmun by mu svoji dceru nikdy za ženu nedal, čímž se všechno vyřeší nějak samo a Tristan zůstane jeho následníkem. Však zvrácenost baronů neznala meze.
"Pro tvoji nevěstu ať se vydá Tristan, ten nejsilnější a nejstatečnější z našeho dvora."
"Tohle je tedy váš úmysl!" rozzlobil se král. "Víte dobře, že když Tristan vstoupí na půdu Irska, bude okamžitě zabit. O nic jiného vám nejde."

Tu povstal Tristan a pronesl svoji řeč.
"Nebude pokoj v našem království, dokud já zde vedle baronů budu žít. Oni mi budou stále usilovat o život, neboť nejsem jako oni. Leží mi na srdci naše vlast a ne moje statky a truhly peněz, jako jim. Nuže dobrá, vypluji do Irska. Nebál jsem se Morolda, převezmu i tento úkol. Však poruč králi, ať baroni plují se mnou. Když padnu já, zahynou i oni. Pak nebyla moje smrt zbytečná."
Král souhlasil, ač nerad. Baroni se vyděsili, ale odmítnout královský rozkaz už nemohli. Požádali tedy aspoň o vojenský doprovod.

Praví se, že za nějaký čas vyplulo z Tintanglu několik lodí a zamířilo do Irska. Na nich se do nejistého podniku vydalo 80 statečných rytířů a 20 zbabělých baronů. Na té první stál pak na přídi Tristan, který všem velel.

Pokračování...

Tristan a Isolda 3/? – Obr Morold

23. ledna 2011 v 17:31 | Gregor Moldavit
Poslední díl: Tristan a Isolda 2/? - Král Mark

"Jistě vzpomeneš, králi Marku, na svého přítele Rivalina, prince z Parmenie." Začal vysvětlovat Rohalt.
"Jak bych mohl zapomenout. Přijel mě před lety navštívit a zůstal dlouhou dobu. Kdo mohl tušit, že to bylo naposledy. Nebylo tehdy na mém dvoře lepšího jezdce a silnějšího rytíře v turnajích. On vynikal nad nás všechny, v neposlední řadě i svojí krásou. Zmámil mi tu všechny dvorní dámy, dokonce i moji..."
"... dokonce i tvoji sestru Blanciforu. Neboť nebylo tehdy na tvém dvoře krásnější ženy, než byla ona. Když ti dva se poprvé sešli, jako by pro sebe byli stvořeni. Tak se k sobě hodili. Byla jistě Boží vůle, že ti dva se tady nakonec vzali. Jaký ti dva byli pár, těžko by na světě kdo našel podobný. Tak bylo mi vyprávěno. Sám jsem v tu dobu prodléval v Parmenii. Viděl jsem je oba spolu teprve po jejich návratu domů. Leč nebylo jim souzeno radovat se spolu delší dobu. Jak víš, Parmenii už krátce po jejich svatbě napadl kníže Morgan z Anglie..."
"Vím, Rivalin padl při obraně své země... Chceš příteli Rohalte říci, že ... To tedy znamená, Tristan je ... Ale jistě, nyní už konečně vím, koho mi Tristan připomíná. Blanciforu!"
"Z dobrého důvodu, vždyť to byla jeho matka a ty jsi jeho strýcem."
"Kdo jsi pak vlastně ty Rohalte? Vyprávěj, jak se vše tenkrát událo."
"Byl jsem tenkrát královským maršálem armády v Parmenii. Po napadení jsem velel vojsku, ale brzo mi bylo jasné, že převaha vetřelce je příliš veliká, že se jen těžko ubráníme. Když se Rivalin vrátil, svedli jsme rozhodující bitvu, ve které jsme byli poraženi a Rivalin padl. Kníže Morgan pak postupoval nezadržitelně kupředu.
Jednoho dne vjel ten vetřelec vítězně na bílém koni do nádvoří královského paláce. Podepsal jsem kapitulaci a stal se jakýmsi jeho prvním sluhou a výběrčím daní. Musel jsem to udělat, abych zabránil velkému krveprolití. Lepší potupný mír, než nechat celé království vydrancovat a vypálit. Však nikdy jsem nepřestal doufat, že se vše zase změní. Mojí nadějí byl Rivalinův syn. Ano, jeho syn. Den před konečnou porážkou jsme se stáhli do královského paláce. Právě ten den Blancifora porodila syna a při tom zemřela. Snad by byla vše přestála, ale právě při porodu se ještě dozvěděla, že její choť padl. To už neunesla a odešla za ním.

Věděl jsem, že Morgan jako první, co učiní, bude královského syna nechat zabít. Nebude čekat, až doroste v muže a přijde si své království nazpět vybojovat. Podařila se mi na poslední chvíli ještě lest. Moje žena si lehla do postele a křičela, jako by v bolestech. Pak chůvy přinesli novorozeně a já ho vydal za svého potomka. Protože jsem zjednal smír a byl ochoten spravovat zemi z milosti dobyvatele, bylo toto dítě ponecháno na živu. Však nikdo se neradoval jeho narozením. Cítili jsme všichni veliký smutek, neboť jeho rodiče zahynuli a s nimi i svoboda naší země. Proto dostal tento chlapec v onen tristní den jméno Tristan, tedy Smutek.

Co ještě říci? Nebyl jsem chudý a dokonce Morgan mě dále za mojí práci platil. Udělal jsem tedy to jediné, co ještě bylo v mých silách. Dal Tristanovi to nejlepší vzdělání. Už v útlém věku byl nadaný a mimořádně bystrý. Však když chlapec jen trochu povyrostl, začal se nápadně podobat své matce. To bylo nebezpečné a proto jsem ho musel poslat do světa. Pak už jsem ho jen zřídka vídával. S učiteli šel z jedné země do druhé, všude se učil jejich řeč a řemesla. Až jednoho dnes vstoupil na palubu norského korábu, jehož majitel se ho však pokusil unést. Tento koráb v bouři ztroskotal na pobřeží tvého království a dále už vše víš. Já pak roky hledal jsem Tristana po mnoha zemích. On byl a je moje i naší země poslední naděje.

Rohalt domluvil, povstal a uklonil se králi. Okamžik panovalo napjaté ticho, pak se ozval bouřlivý potlesk. Všichni provolávali slávu Rohaltovi i Tristanovi. Král Mark zvedl číši a připil, což všichni udělali hned po něm. Nato dal znamení rukou a když se křik utišil, promluvil.
"Je moje vůle, aby se Tristan stal mým dědicem a vaším budoucím králem. Nemám potomky a on je můj nejbližší příbuzný. Všichni ho znáte. Na celém dvoře není lepšího, kdo by můj těžký úkol mohl převzít."
Znovu se ozval bouřlivý potlesk, neboť většina sdílela tento názor a byla tím rozhodnutím nadšena. Ano, většina, ale ne všichni. Sedělo tam také více baronů, kteří si za příštího krále představovali spíše vlastní potomky. K Tristanovi chovali zášť už od začátku. Právě proto, že jejich syny svojí úrovní tolik zastiňoval. Těchto nepřátel se pak Tristan až do konce svého života už nezbavil, jak se má čtenář ještě dozvědět.

Tímto dnem skončil pro Tristana čas učení a započala pro něj doba válečná. Jeho úkolem bylo nyní zabíjet. On sám nebyl tím nikterak nadšen. Jestliže se rád věnoval šermu a s vděkem si vyslechl pochvaly svých učitelů, pak mnohem raději na loutnu zahrál a při sklizeném potlesku se i lidem prostým zdvořile ukláněl, od srdce potěšen jejich jásotem.

Není možné napsat na tomto místě celý román, proto musím mnoho dalších událostí v životě Tristana zde podat jenom v několika větách. V boji si už dávno získal jméno a král Mark ho pasoval na rytíře. (Tento titul není dědičný a každý, ač třeba syn krále, si ho musí vybojovat. Právě tak například i Karel IV., který se musel vyznamenat v bitvách v Itálii, aby se stal rytířem a mohl sám velet vojsku.) Tristan se vrátil s Rohaltem do Parmenie, zorganizoval odpor proti utiskovateli a s několika rytíři se pak přeplavil do Anglie. Nalezl knížete Morgana, který byl právě na lovu jen s několika členy své družiny. Tomu se dal poznat a v souboji ho zabil. Pronásledován se probil na pobřeží, kde dostal posilu z Parmenie a rytíře knížete Morgana tam porazil. Jeho vlast tím byla osvobozena a on se v ní stal králem.

Tristan a Morold

Však Tristan žil v posledních letech na dvoře krále Marka, a Cornwall se mu stal domovem. Proto
udělal následující rozhodnutí. Ponechal si titul krále Parmenie, jeho správu však přenechal Rohaltovi s veškerou pravomocí. Ten se skutečně k tomuto úřadu pro svůj věk, místní znalosti a životní zkušenosti hodil mnohem lépe. Tristan se vrátil do Cornwallu, aby se tam připravil na svou životní úlohu, být jeho králem. Jistě k tomu byl ten pravý a měl všechny schopnosti. Snad byl by i ony intrigující barony potřel a svou pozici upevnil, ale jakási podivná síla, proti které ani král nic nezmůže, rozhodla jinak. Do dějin neměl Tristan vejít jako mocný král, tato síla rozhodla, že se měl stát hrdinou milostného příběhu. Tak budu dále vyprávět o veliké lásce, té největší, o jaké se nám z těch dob vyprávění dochovalo. Byla to ona, která ty dva udělala nesmrtelnými. Kdo vzpomněl by si dnes ještě na Tristana, kdyby to byl pouze král.

Než se však dostaneme k oné veliké lásce, nutno vysvětlit jak a co se událo, aby cesty Tristana a Isoldy se mohly zkřížit.

V Irsku vládl tehdy král Gurmun, jehož žena se jmenovala Isolda a jeho dcera právě tak Isolda. Ta Isolda matka byla mocná čarodějnice. Znala léčit nemoci, jako nikdo jiný tenkrát na světě, dokázala namíchat nápoj lásky i všeliké jiné lektvary. Bratr Isoldy matky a tím strýc Isoldy dcery byl obr Morold, irský vévoda. Nebyl to přímo obr pohádkový, pouze muž mimořádného vzrůstu a síly za čtyři muže. Tento Morold vybíral pak pro svého švagra daně ve všech královstvích Britanie, která neměla sílu se jemu s jeho vojskem ubránit. To byla, jak se dochovalo, asi všechna. Jeden rok muselo každé království zaplatit 300 mincí měděných, druhý rok stříbrných a třetí rok zlatých. Čtvrtý rok pak 30 mladíků, synů šlechticů. Jen jedním způsobem šlo tomu zabránit, a to soubojem s Moroldem. Však žádný z baronů neměl tu odvahu, raději dávali mu své syny, aby on je navždy kamsi odvlekl.

Právě v tu dobu, kdy se Tristan vrátil na dvůr krále Marka, přišlo pro Morolda na řadu království Cornwallu a nadešel onen čtvrtý rok. Baroni metali los, aby 30 mladíků vybrali. Tu pravil jim Tristan. "Nebudeme více platit tribut Irsku. V souboji se Moroldovi postavím a jej zabiji."
To se velice líbilo baronům. Buď své děti ušetří, nebo Morold zabije Tristana. Obojí se jim náramně hodilo, to druhé snad ještě více, než ono první.

Nadešel den třetí, kdy souboj měl být započat. V plné zbroji a pancířích se Tristan a Morold proti sobě postavili. Na štítech zářil každému erb jejich království. Tak stáli proti sobě, obrovský Morold, se silou čtyř mužů a mladík Tristan, v boji ještě málo zkušený. Takto pravil mu Morold.
"Jak pozoruhodný jsi ty mladý muž. Slýchal jsem o tvých schopnostech i hraní na loutnu. Nechci tě zabít. Nech mě vybrat náš tribut a staňme se přáteli."
Odpověděl mu Tristan.
"Souhlasím, staňme se přáteli. Vzdej se tributu a po všechny časy bude dobře v obou královstvích."
"To není možné," namítl Morold, "tribut vybrat musím, pročež ve jménu božím začněme."

Jejich meče se srazily. Bojovali oba dlouho, aniž by jeden z nich převahu získal. Až Tristan nedokázal vykrýt jednu těžkou ránu, meč Morolda prorazil jeho brnění na stehně a zbarvil se krví."
"Tím je souboj rozhodnut a ty jsi mrtev," pronesl Morold. "Můj meč je potřen jedem, který tvé tělo zahubí. Jen moje sestra Isolda zná protilék. Zanech souboje a vzdej se. Vezmu tě sebou do Irska a tam se uzdravíš. Zůstaneš pak v našich službách."
Neodpověděl Tristan, jen prudce zaútočil a jeho meč prorazil helmu Morolda. Obr padl mrtev k zemi.

Místo tributu pak přivezli Irové nazpět mrtvého vévodu. Obě Isoldy vymyly mu ránu a v té našly malý úštěpek Tristanova meče. Ten dcera vzala a do své šatule na šperky uložila, kdyby jednou onen meč našla, kterému tato částka chybí, aby pak toho znala, kdo jejího strýce zabil.

Pokračování...

Tristan a Isolda 2/? - Král Mark

20. ledna 2011 v 8:08 | Gregor Moldavit
Na mnoha hradech a zámcích najdete nábožensky motivované malby, které majitelé dali zakázkou slovutným mistrům, aby tím názorně ukázali vlastní zbožnost. Ta třeba ani nemusela ve skutečnosti existovat, stačilo, aby malby budily dojem pro biskupy a kardinály, kteří víceméně služebně zámek občas navštívili.

Majitelé hradu Runkelsteinu v Jižním Tyrolsku, jakoby chtěli ukázat přesný opak. "Malujte si vaše pohanské modly kde chcete, my to tady budeme mít všechno světské a veselé."

Na této nástěnné fresce vidíme středověkou společnost při jakési míčové hře.

Zde zase loveckou scénu. Napnout tětivu luku takovýmto způsobem do oblouku se určitě nikomu ještě nepovedlo, ale s tím si malíř nelámal hlavu. O to více můžeme obdivovat fresky terra verde, které čtenář ještě uvidí.

Vraťme se nyní k těmto malbám v jiném patře tohoto zámku a tím k našemu příběhu.

Předcházející díl: 1. Díl - Mořská bouře

Tristan nějakou dobu ležel na trávě, vykašlával slanou vodu a sbíral síly. Mořská bouře, dobrodružné zachránění na útesu a výstup po skále ho zcela vyčerpaly. Jeho mladé a silné tělo se však rychle zotavovalo. Za nějakou dobu se protrhaly mraky, jinoch se svlékl, usušil na slunci své šaty, a několika jejich útržky si ovázal krvácející rány na těle, které však nebyly hluboké. Hlad a žízeň ho nyní nutily neotálet a vydat se hledat nějaké lidské obydlí. Jak brzy zjistil, po tom nebylo ani vidu, zcela naopak, cesta vedla do hlubokého lesa. Hned na kraji ale našel studánku, ze které se vydatně napil. Poté, co zahnal žízeň, s lehkou myslí kráčel dále, neboť hlad se dá snadno vydržet i několik dní. Tak dlouho to ovšem netrvalo. Za nějaký čas zaslechl dusot koní a troubení rohů. Kdesi opodál musela být společnost lovců na honu. A skutečně. Před ním na cestu vyběhl zraněný jelen, padl a zůstal ležet.

Ozvalo se štěkání, psi našli jelena, lovci se sjeli a velmi podivili.
"Kde se tu chlapče bereš? Podle šatu nejsi z naší země?"
Hned mu z měchů nabídli víno a co k jídlu u sebe měli, to mu dali. Tristan jedl a mluvil. Podle jejich řeči poznal, že je v Anglii a podle dialektu usoudil, že v království Cornwall, což mu lovci potvrdili. Nevěděl však, zdali těm lidem může důvěřovat a proto pouze zmínil, že se zachránil z potopené lodi a jako otce nepravdivě uvedl, že to je kupec z Bretaně. Lovci poněkud pochybovali, neboť Tristan mluvil zcela plynule jejich řečí a podle šatstva, jakkoli potrhaného, vypadal na vyššího šlechtice, kterým skutečně byl. Neříkali však nic, jen na jeho vyprávění přikyvovali.

Sotva se Tristan nasytil, vmísil se jim do práce když porcovali jelena.
"Ale přeci ne takto vzácní pánové! Kucháte šlechetné zvíře jako by to bylo prase. Podejte mi ostrý nůž! Lovci poslechli a žasli, s jakou obratností Tristan stáhl kůži a rozdělil vnitřnosti od masa. Při tom stále udílel rozkazy a všichni poslouchali.

Jedno si čtenář musí uvědomit. Když se takovýto člověk dostane do světa, pak nepotřebuje hledat práci, neboť práce hledá jeho. Také neposlouchá rozkazy, ale udílí je jiným. Tak bylo tomu před tisíci lety a tak je tomu i dnes. Už jako dítě měl Tristan nejlepší učitele a s těmi strávil celá léta v cizině, aby vše poznal a všechno se naučil. A Tristan byl ten nejlepší žák, jakého si lze představit. Všestranně talentovaný a nadaný, s nekonečnou pamětí. Ač ke každé práci se uměl postavit, nejvíce obdivu sklidil tím, že s každým dokázal mluvit jeho řečí, jako by snad byl uměl všechny.

"Tyto vnitřnosti nakrájejte a hoďte psům, to tříbí jejich bystrost. Horší kusy ze zad rozdejte knechtům za jejich práci. Tyto pak napíchejte na klacky a naložte na povoz. Z nich bude nejlepší pečínka. Nyní tedy jeďte nazpět do zámku, ale ne jako tlupa loupežníků, pěkně podle dvorního řádu.
"Nevíme co praví tento řád," přiznali lovci, "veď nás a buď hostem naším i našeho krále."
Tak vyrazili všichni nazpět. Tristan a první lovčí jeli vedle sebe vepředu, za nimi pak jezdec nesoucí paroží, ostatní lovci po dvou vedle sebe a ti zadní drželi mezi sebou staženou kůži z jelena. Než dojeli ke královskému hradu, jenž zván byl Tintangel, nechal Tristan ještě zastavit a z lipových větviček a listů upletl pro sebe i prvního lovčího věnec na hlavu. Nato si půjčil lesní roh a při průjezdu branou zatroubil krásnou, pro všechny kolem zcela novou fanfáru.

Král Mark s družinou vyšel na nádvoří a velmi se podivil. Jak se to chovají náhle jeho lovci, jak jsou seřazeni, co je to za novou melodii na roh?
Tu Tristan zastavil průvod a nahlas zavolal:
"Bůh ochraňuj krále Marka a jeho dvůr."

Král se hned tázal, co že je tohle za překvapení, kdo je ten jejich nový mladý velitel?
"Nevíme, králi, kdo je tento podivný chlapec. On jako by mluvil všechny řeči, všem řemeslům rozuměl a na všechny nástroje uměl hrát. Říká, že jeho otec je obyčejný kupec z Parmenie, ale to je s podivem. Každý král by mohl být pyšný, mít takového syna."
Tak pravili mu lovci, sami Tristanem okouzleni.

Král Mark měl náhle dojem, že ten chlapec není tak zcela cizí. Jako by mu byl kohosi připomínal. Jenom nevěděl koho? Hned rozhodl, že Tristan zůstane na jeho dvoře a bude se dále vzdělávat, sám pak vyučovat tomu, co už uměl.
Mark byl král dobrý a spravedlivý, neměl však lehký život. Jeho země musela platit tribut irskému dobyvateli Moroldovi a vlastní šlechta mu dělala ve všem spíše další potíže, než by mu byla oporou. To se ještě čtenář dozví.

Tristan byl od dětství zvyklý putovat po cizích zemích a tam se učit všemu novému. Doma nikdy v životě dlouho nepobyl, rodiče příliš neviděl, a tak se mu už za pár dní stal domovem dvůr krále Marka. Nikdo z osazenstva hradu nepochyboval o tom, že u nich zůstane navždy. Tristan sám si s budoucností nelámal hlavu. Dospíval, sil přibývalo, a jeho dalším cílem v životě bylo vyučit se boji s mečem. Dostal nejlepší učitele a brzy bylo jasné, že i v tomto oboru se stane mistrem. Léta plynula, z jinocha dorostl mladý muž.

Však celé ty roky šel světem člověk z Parmenie, jak tehdá zvána byla Bretaně. Jeho jméno bylo Rohalt a tento muž Tristana hledal po všech končinách severní Evropy, aniž by si dopřával oddechu. Nejprve se za onou lodí vydal do Norska. Tam nakonec usoudil, že v téhle zemi Tristan není a putoval zase dále. Cosi zaslechl v Britanii a jedno vyprávění o podivném chlapci ho konečně zavedlo do Cornwallu. Peníze mu dávno došly, musel si trochu potravy po cestě vyžebrávat. Už zcela zbědovaný a hladový dorazil jednoho dne až ke hradu krále Marka.

Právě skončila nedělní mše a královská rodina se služebnictvem vycházela z katedrály. Tristan šel hned vedle krále, když zaslechl z davu zlomený hlas, který volal jeho jméno. Rozběhl se tím směrem a padl si s tím člověkem do náruče. Hned přispěchal i král a tázal se, kdo že je tento žebrák, se kterým se objímá?
"To je můj otec," vysvětlil Tristan.

"Ať je nám vítán! Zaveďte ho hned do lázní, nechte mu vlasy ostříhat a tělo pomazat vonnou mastí. Hlavně ho bez prodlení nasyťte. Večer uspořádáme hostinu na oslavu tohoto setkání." Tak rozkázal král Mark.

Když večer pak zasedli v hodovní síni, nepochyboval už nikdo o tom, že tento žebrák je vznešený pán, neboť se v honosných šatech u dvora dokázal velmi dobře pohybovat.

Konečně dojedli, nechali nalít všem plné číše vína a král se obrátil na hosta.
"Nuže, vyprávěj, kudy vedla tvoje cesta? Jak jsi nás nalezl? Ty, který jsi otcem našeho Tristana."
Podivně promluvil ten muž.
"Věz králi Marku, že ne já, ale ty jsi příbuzný tohoto chlapce."
Velmi se podivil král, ale uvědomil si, že ten chlapec má skutečně podobu s jeho rodem. Často nad tím uvažoval a ptal se ho, jenže Tristan sám o svých předcích zřejmě mnoho nevěděl. Tady byla jakási záhada. Král Mark překvapeně vyhrkl.
"Ale vždyť ty jsi přeci jeho otec."
Co odpověděl ten muž omráčilo všechny, nejvíce pak Tristana.
"Nejsem jeho otec!"

Pokračování...

Tristan a Isolda 1/? - Mořská bouře

15. ledna 2011 v 22:18 | Gregor Moldavit

Nikdo na palubě ani nevěděl, jak dlouho už zuří tato hrozná bouře a zmítá jejich korábem. Plavidlem ještě velmi nedokonalým, malým bachratým korábem oné doby, asi kolem roku 1200, možná ale už někdy dávno před tím. Jisté je pouze to, že bouře běsní už několik dní a nocí. Však pojem o čase už všichni ztratili, den a noc nelze v temných mračnech rozeznat. Nikdo z posádky také nechápe, proč se jejich loď už dávno nepotopila? Vlny ji přelévají a vichr bičuje otrhané zbytky plachet na stěžních. Už dávno všichni měli ležet na dně moře, tady něco není zcela normální. Jakási nadpřirozená mocnost si s nimi pohrává.

"To je trest a zloba Boží za únos toho chlapce!" Předhodí rozzlobený kapitán majiteli korábu. Tím je norský kupec, vracející se z obchodů v Bretani. Vlastně to býval poctivý člověk i obchodník, ale tentokrát se neuváženě nechal ztrhnout k podlému činu. V posledním přístavu prodal, či výhodně vyměnil své zboží a vše zdálo se být jako obvykle. Bylo až do chvíle, kdy na palubu vstoupil jakýsi podivný jinoch, doprovázen svým učitelem, který mu byl zároveň tělesným strážcem. Tento chlapec mohl být snad 14 let starý, oděn byl ve skvostném, bohatě vyšívaném rouchu z hedvábí a působil na první pohled velmi sympaticky. Brzy se mělo ukázat, že se jedná o chlapce zcela mimořádně, dalo by se říci nadpřirozeně, chytrého a nadaného. Ten chlapec našel na palubě jakýsi strunný nástroj. Sňal ho ze stěny a zahrál na něj. Všechno na lodi dokázal pojmenovat a vysvětlit účel. Jakou řečí ho na palubě kdo oslovil, takovou s ním začal rozprávět. Pak ho zaujala nasazená šachovnice. Zavolali tedy jejich nejlepšího hráče a dali se s ním do hry. Čas plynul a chlapec získával převahu.
"Jak neuvěřitelný jinoch," pomyslel si kupec. "Takového bychom u nás mohli potřebovat. Na světě není mnoho takových lidí."
Nechtěl chlapce prodat do otroctví, ani si z něj udělat otroka svého. Chtěl ho pouze mít na svém dvoře a využívat jeho schopností. Dát mu všechno, blahobyt, drahé šatstvo, nejlepší jídlo. Všechno, kromě svobody. Kupec nechal potají odrazit od břehu.

Za nějaký čas chlapec zjistil, že loď se kolébá na vlnách. Podíval se z okna a vykřikl. Jeho ochránce sáhl po meči, však námořníci se na něj sesypali a sevřeli ho, že se nemohl ani pohnout. Nato ho vsadili do člunu, dali mu džbán vody a jedno veslo. Ať si poradí jak umí. Skutečně ho za čas našla jiná obchodní loď a vzala sebou nazpět do Bretaně. Tam vyprávěl, co se přihodilo. Jeho otec se neprodleně rozhodl vydat na cestu a hledat ho. Chlapce zavřeli do malé kabiny a s napjatými plachtami pluli nazpět do Norska. Netrvalo však dlouho a zvedla se strašná bouře.

***

Na obzoru se objevila země. Však běda, je to skalnaté pobřeží. Pro posádku korábu tím nadešla poslední chvíle. Je marné pokoušet se ještě o záchranu, vichr nezadržitelně žene koráb na skaliska. Snad ještě poslední modlitba a loď se o skálu tříští na kusy. Úlomky stožárů a trámu se rozlétly na všechny strany. Posádka lodi mizí v hlubinách.

Však právě v tom okamžiku, jako by zázrakem, se bouře uklidnila. Mezi troskami lodi se nad hladinou objevuje onen unesený chlapec. Drží se pevně kusu stožáru a tak se mu podaří nechat se vlnou vyplavit na břeh. Pevně se tam zachytí útesu, počká až vlna opět ustoupí do moře a šplhá po skále. Konečně dosáhne travnatou plochu nad pobřežními skalami a tam vyčerpán padne na zem. Jako jediný ze všech přežil zánik onoho korábu a zachránil se. Neví kde se nalézá, je bez prostředků, bez jídla i bez vody, vlastní toliko potrhané, mokré šaty, ale žije.

Jméno toho chlapce je Tristan. (česky Smutek)

Hrad Runkelstein

Tento příběh je pokračování mého vyprávění z Jižního Tyrolska. Někdo možná četl několik dílů příběhu rytíře Iweina, který je nádherně ilustrován freskami na hradě Rodeneggu. I tady můžu ukázat neméně poutavé fresky. I tady bylo ovšem zakázáno fotografovat, takže z nich můžu uvést jenom několik. (Získaných jak se holt dalo.) Jsou z hradu Runkelsteinu v Bolzanu.
terraverde
Namalované jsou pozoruhodnou technikou terra verde (zelená země) Umělec není známý, jedná se o malbu kolem celé stěny komnaty a jeden výjev přechází do druhého. Zde vyprávění začíná soubojem Tristana s Maroldem, k čemuž my se dostaneme až trochu později.

Tristan a Isolda je patrně největší a nejslavnější milostný román celého středověku. Sepsán byl kolem roku 1200, ale vyprávění samo je starší.

Pokračování...