Svatební cesta na Seychely 2/? - Svatba 2.

13. prosince 2010 v 19:52

Slávka se pustila do jednání s místními úřady. Má na to, na rozdíl ode mě, vrozený talent. Mně jsou dohady s úřady tak odporné, že mě vyhazují hned jak do nějaké místnosti vlezu, jelikož mi to na ksichtě vidí. Za trest mám všechno stokrát opsat a s tím přijít někdy hodně později, nebo raději vůbec! Slávka přijde na úřad, naladěná jako by tam šla na vepřové hody, celá usměvavá, čímž úředníky natolik zmátne, že ji nezřídka i vyhoví.

Leč ani ona nebyla úspěšná hned při prvním útoku na radnici. Naše rodné listy jsou prý církevní a tedy neplatné.
"Oni se zbláznili!" jal jsem se rozčilovat. Můj křestní list vydala farnost Cyrila a Metoděje v Praze, a dokonce ani komunistům to nikdy nevadilo a jiný nežádali. V patnácti jsem na něj dostal občanku. Zrovna tady, v téhle katolicko-pobožňácké vesnici můj církevní křestní list někomu najednou není dost dobrý.

Leč on to byl nějaký nový předpis platící pro celý německý stát. Žít s tímto listem třeba až do smrti je povoleno, ale ne se ženit! Zahájili jsme tedy vyjednáváni s Prahou, jestli by mi nevystavili nový, nekřesťansko-státní. Slávka tam zavolala na příslušný institut. Nějaká vlídná paní nekladla žádný odpor, požadovala toliko nepatrný poplatek, pak že může s operací začít. Poslali jsme obratem onu drobnou minci a vyčkávali, než dojde. Pořád dojít nechtěla, bez ní se nedalo nic dělat, a Slávka protelefonovala do Prahy sumu značně vyšší. Nakonec jsem ale dostal civilní křestní list, který jsem ovšem musel nechat přeložit do němčiny. Sám jsem moje datum narození překládat nemohl, nemám to kulaté razítko. Ještě bych si přidal šlechtický titul. Překlad několika slov stál peněz hromadu, ale jednoho dne všechny naše papíry ležely na radnici a byl stanoven termín svatby.

Slávka pendlovala od radnice domů a vyřizovala podmínky obřadu, asi jako bychom tam měli uzavírat mírovou smlouvu za dva znepřátelené státy.
"Ptají se, jestli by neměli ten projev zkrátit?"
"Nemusí, ať zůstane v původní délce, ale taky v šuplíku. Ne zkracovat, ale kompletně vynechat."
Ono tam moje mínění nakonec stejně nikoho nezajímalo. Od ní ale chtěli vědět ještě všechno možné.
"Budete pořádat hostinu tady u nás ve vesnici?"
"Nebudeme."
Budete mít prstýnky?
S dotazem přišla zase ke mně. Rozhodl jsem:
"Potřebujeme nové trenýrky, nebudeme vyhazovat peníze za zlato, které je právě zásluhou krize zcela předražené. (Ženské si holt na taková cingrlátka potrpí, pro mě je to asi jako bych měl nosit náušnici na jednom uchu nebo zlatý kruh v nose. Jsem člověk a ne pouťová střelnice nebo vánoční stromeček, abych byl ověšen nějakou pozlátkou.)
"Prstýnky nebudou," hlásila na radnici.
"Máte zhruba odhad kolik lidí asi přijde?" Možná si představovali, že jejich vesnice bude ten den obležena kolonou cikánských vozů.
"Dva."
"Jak dva?"
"No my dva."
Být to jen o jednoho svatebčana méně, nebyl by sňatek už možný, ale tohle je podle zákona právě povolené minimum.

Doma přišla otázka, jak se mám obléci, když nic vhodného nevlastním.
"Máš, Gríšo, tmavé boty?"
"Hnědé horolezecké, jsou dost tmavé?"
"Nejsou! Vezmeš si moje kozajdy."
"Nebudu se ženit v holčenčích botách," protestoval jsem.
"Budeš!"
"Nebudu!"
"Budeš!"
"No dobrá."
"Dáš přes ně kalhoty, nebude z nich moc vidět."
"Kravata?"
"Těch mám hodně, ale nevím kde, už léta jsem je neviděl."
"Sako?"
"Sako nemám žádné, svetrů více, všechny pěkné, ale žádný tmavý."
Takhle tu svatbu dělat někde na ledovci, to by všichni čubrňeli, jaké mám oblečení a vybavení i když už to dnes vypadá jak ukradené z muzea. Pak mám výborný péřový spacák, ale ten mi na svatbu nebyl nic platný.
Slávka mi navlékla jeden její černý funebrální svetr, taky vypadal, že pamatuje první válku. No, a šlo se na svatbu."

Před radnicí nás vlídně pozdravil jeden postarší pán. Slávka myslela, že to je ten starosta, ale byl to jen obecní blbý. Ten chodí často tady po ulicích a každému vlídně kyne.
Vlezli jsem do radnice a vešli do prostorného sálu, dělaného na místní rozvětvené selské rodiny. Radnice do nás investovala 2 svíčky, které tam stály už zapálené. Jinak nikde nikdo.
"Takhle jsem si vždy představoval můj pohřeb," napadlo mě. "Pokud si předem nenajmu placené plačky, budou moje zbytky odstraněny beze svědků a to ještě bude nějaký zřízenec remcat, že jenom zdržuji od důležitější práce."

Přišel pan starosta, mladý švihák, potřásli jsem si pravicí a ujistili ho, že všichni svatebčané už jsou shromážděni, není potřeba na nikoho čekat.
Pan starosta nás usadil na dvě židle v čele sálu zejícího prázdnotou a výhružným hlasem sdělil, že svůj proslov pronese v plné délce.
Nezmohli jsme se na větší odpor, takže on započal. Nejprve citát svatého Augustina. Rád bych se o tu moudrost se čtenářem podělil, ale já u toho hned duševně vypadl. Zavzpomínal na mnoho citátů Lenina, Stalina, velikého Maa, všechny už jsem taky dávno zapomněl. Jenom jak říkal Lenin: "učit se, učit se, učit se." V tom měl pravdu, učím se celý život a pořád nic neumím. Teď k tomu v mém věku přišla hudba. Na tomto poli jsem úplný analfabet.

"V životě potkáte nejen slasti, ale i problémy a překážky...", četl dále pan starosta svůj univerzální proslov nabádavým hlasem. Není nad to nechat se o životě poučit od člověka, ani ne polovičně tak starého, jako jsem já. Svět se mi zastřel mlhou, mě bylo zase 18 let a já slyšel:
"Jednou poznáš, jednou pochopíš, jednou budeš litovat..." Nechápu jak dokázala tahle generace těch dnes teoreticky stoletých pronést tolik proroctví, aniž by se v jednom jediném vzdáleně strefila. To už je mimo jakoukoli matematickou pravděpodobnost.
Na průmku jsem jezdil autobusem a vedle mě často sekretářka, která už byla před důchodem. Ta měla každé ráno jedno téma. Večer nemůže usnout, v noci se budí, ráno je unavená. Já mohl jen říci, že spím jak dudek.
"Jen počkej v mém věku, pak to poznáš."
Do důchodu se chodilo v 60, jsem tedy dnes starší, než tenkrát ona. Večer si lehnu a v tu ránu usnu jak novorozeně a spím celou noc jako za mlada. Toliko jeden příklad za tisíc dalších. To nemluvím o proroctvích různých náboženských fanatiků, jak bude v 70 letech už zdarma bydlení, v roce 2000 všechny státy komunistické.
"Jak to víte?"
"Však uvidíš!" Přešlo půl století a já uviděl akorát přesný opak.
"Po vojně si koupíš bačkory a necháš cestování." Chceme na Seychely, až půjdu do důchodu, plánujeme aspoň 2 měsíce Kanadu.
"Jestli nebudeš u prověrek držet hubu, pak toho budeš celý život litovat."
Nedržel jsem hubu, vyletěl z práce a šel jako bagrista do pohraničí, však ničeho nelitoval.
"Ať tě nenapadne pokusit se emigrovat, chytnou tě v první vesnici."
Nechytli, prošel jsem.
"Pak bys poznal, že ses nechal obelhat západní propagandou a přišel nazpět prosit o milost." Zase všechno opačně. Ten západ byl ještě mnohem krásnější, než jsem tušil.
"Snad si nemyslíš, že když utečeš na západ, tak tě tam nechají cestovat. Vždyť oni budou dobře vědět, že už jsi utekl jednou." I tohle dokázal jeden stranický věřící vypotit. Podle sebe soudím tebe. Všechny státy mají hranice omotané ostnatým drátem a dávají dobrý pozor, koho na pár dní pustit ven. Jinak by ve všech zemích zůstala jen vláda, zatímco obyvatelstvo, zmatené propagandou sousedů, by se kompletně vyměnilo.

Kdo kdy přišel s tím šíleným nápadem, že stáří má v sobě nějakou moudrost?

Mlha před očima se rozpustila, starosta se na mě vyčítavě díval a pak rozpačitě pronesl. "Tak tohle asi můžeme přeskočit." Vřele jsme souhlasili.

Konečně byl proslov u konce.
"Berete si ji dobrovolně?"
Čekal jsem, že mě Slávka stejně nepustí ke slovu a řekne to za mě. Když se neozvala, pípnul jsem sám:
"Ale jo."
Pak jsme něco podepsali a byli tím oddaní. Slávka mu dala svůj foťák, ať nám udělá aspoň jeden snímek. Starosta ho vzal a cvaknul. Trochu to v něm zaskřípalo. Namítl jsem, že v potemnělé místnosti by se měl zapnout blesk. Proč to vlastně neudělal automaticky?

V národním muzeu v Aténách fotila Slávka, tímto aparátem, leč stále s bleskem, ač to bylo zakázáno. Dvakrát jí vynadali, ale nebylo to nic platné. Když stiskla spoušť, blesklo to. Ať mačkala všechny knoflíky jak chtěla, blesk vypnout nedokázala. Měl jsem chuť ten foťák vzít a vyhodit ho oknem, aby už byl pokoj. Nyní Slávka zase mačká všechny knoflíky, ale ať dělá co dělá, blesk zapnout nedokáže. Já v duchu tupím ženské plemeno výrazy z říše domácího ptactva, pobíhajícího po selském dvoře. No dobrá, svatební fotky nebudou, možná taky dobře. Ale nakonec jsme na té jedné bez blesku k poznání. Dát ji sem mi Slávka zakázala, že vypadáme blbě. V příštích dnech přišla zima, tak pár fotek odsud se sněhem.




Nejmenší svatba v dějinách vesnice skončila, starosta se šel zotavit do své kanceláře a Slávka povídá:
"Počkej tu chvíli," načež zase zmizela v útrobách radnice. Za chvíli přišla a předala mi vítězně novou Lohnsteuerkartu.
"Weihnnachtsgeld už budeš mít méně zdaněný a prvního ledna udělám Lohnsteuerausgleich, abys dostal nazpět daně za těch 10 měsíců."
Takže by nám ty Seychely měla zaplatit Angela Merkel, ta baba komsomolská. Jsem sám zvědav, jestli to tak skutečně vyjde.

Teď už zbývá jenom tu svatební cestu vykonat. Zatím jsme nic nepodnikli, toliko studujeme všechny podklady, abychom něco věděli. Asi v květnu chceme letět, zabukovat se to dá pár týdnů před tím. Slávka to všechno dělá za pár minut přes internet, bez nějaké cestovky.

Na večerní svatební zábavu v hojném počtu dvou lidí jsme si pozvali kapelu. Tu jedinou, kterou známe a to jsme byli zase jenom my dva. Závěrem si tedy poslechněte jednu svatební píseň moravsko-slovácko-bádenskou. Skladba pro piáno, cembalo, pikolo, kytaro, bubno a trumpeto: svatební

Dodatečně přidáno. Tuhle fotku (naše vandrování v září) prý sem dát smím, jsme jenom z dálky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 13. prosince 2010 v 20:43 | Reagovat

Pěkná reportáž.:-)   Dovolte technický dotaz.  Institut  svatebních svědků v Němcích není zaveden ?

2 autor článku autor článku | 13. prosince 2010 v 21:41 | Reagovat

[1] caracola

Možná se ta tradice dodržuje, ale není to předepsané. Právě tak nemusí mít manželé prstýnky.

Jinak se o předpisech juristi hádají. Nikde není psáno, že se třeba musí milovat, ale na sňatky fingované, např. aby někdo mohl v Německu pracovat, jsou dost vysoké tresty.

3 rucuk rucuk | E-mail | Web | 13. prosince 2010 v 22:37 | Reagovat

Sluší vám to a ta svatba byla celkem rozumná ve dvou.

4 pich pich | 14. prosince 2010 v 11:12 | Reagovat

jelikož mám dceru a dvě vnoučata v bavorech, tak musím potvrdit, že tam mají oproti nám téměř "socialismus" a dokonce pod patronátem "komsomolky" Merklové.

Oproti rozvedené "němce" se zdejší rozvedená, také se dvěma dětmi, neobejde bez naši pomoci.

Tak pište dále, nedejte se odradit od zlých zdejších milovníků totality, hlavně uvádějte obrázky a ty "píchance" nevynechávejte. Je to takové úsměvné...

5 babka babka | 14. prosince 2010 v 18:03 | Reagovat

Moravské Slovácko je moje domovina. Jenom, když věje od Buchlova, tak obvykle přináší deště.

Na hradě Buchlov je lípa, která  roste kořeny vzhůru. Jeden odsouzený chtěl prokázat svoji nevinu, požádal zda smí zasadit lípu kořeny vzhůru. Povolení dostal, lípa se ujala a  je z ní majestátní strom...

6 autor článku autor článku | 14. prosince 2010 v 18:29 | Reagovat

[5] babka

V posledním dílu si babka přála taky svíčkovou. Teď možná abych si ji taky vzal za ženu.

7 babka babka | 14. prosince 2010 v 19:06 | Reagovat

Ježíšmankote a kdo ji bude vařit?

8 babka babka | 14. prosince 2010 v 19:07 | Reagovat

Nebo: já ji taky zaženu...

9 Kunc Kunc | 14. prosince 2010 v 19:44 | Reagovat

Gratuluji, hlavně ať vám to dlouho vydrží. Říká se, komu ladí pěkně nota, tak tam je souznění. Jinak vidím, že byrokracie nezná hranice.

10 autor článku autor článku | 14. prosince 2010 v 21:54 | Reagovat

Všem přátelům, kteří nám tady blahopřáli, se Slávkou moc děkujeme.

11 kveta kveta | 15. prosince 2010 v 13:24 | Reagovat

opravdu jsem si s chuti pocetla, pane gregore, i obrazky jsou pohadkove, moc vam to se slavinkou slusi, i pisnicka me zahrala na dusi. preji vam hodne zdravicka aby jste si na vasi spolecne pouti uzili mnoho krasnych cest a stesticka, ktere vam do vinku darovala mila sudicka... ach, ta laska nebeska.. blahopreju :) take ji prozivam, vim o cem povidam.

12 jan+rich jan+rich | E-mail | 20. prosince 2010 v 1:42 | Reagovat

Pane,nechcete vyprávět,chcete kázat.Ale chybí Vám posluchači.Tak pokračujte.Snad se už na blozích nepotkáme.Rich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama