Kdepak dneska Vánoce, jo to dříve... 2/2 - Vánoce v pravěku

23. prosince 2010 v 9:40


Ona zima byla obzvláště krutá. Slabší členové tlupy hynuli, my děti jsme mrzly a hladověly.

Musíte vědět, že nejen zima, ale i tma byla naším velkým nepřítelem. Vyjít za tmy z jeskyně znamenalo zahrávat si se životem. My jsme neviděli dravá zvířata, ale ona viděla nás. Ve dne jsme my lovili zvěř, v noci ona lovila nás. Že dravci v noci vidí lépe než my, jsme dobře věděli. Proto vždy taková radost, když se dny začaly zase prodlužovat. To jsme ovšem pokaždé poznali až když se blížilo jaro. Až jednu zimu se událo cosi podivného.

(Odbočím. Slávka žila pár let v Indii, kde se nechala zasvětit do universálních zákonů energie a naučila se tam mimo jiné i vzpomenout si na dřívější životy. Je to jakási duchovní cesta, která ovšem nemá co dělat s naším pojmem víry nebo náboženství.
O mně tvrdí, že já to samé školení prodělal v nějakém minulém životě, ty schopnosti proto vlastním taky, jenom je nechávám ležet lady. Občas se prý ale zapomenu a píšu jako skutečný esoterik. Třeba v té pohádce o černouškovi, který zachránil slunce. Když tady teď všichni vzdychají po těch původních Vánocích za starých časů, tak jsem si náhle vzpomněl, jak jsem byl lovec mamutů a co se jednou o Vánocích přihodilo.)

V oněch dobách jsme my lidé už dokázali myslet podobně jako dnes, ale domlouvali jsme se pouze jednoduchým způsobem, ještě bez větné stavby. Znali jsme už ale dost slov, snad asi tak 200. Počítat jsme dokázali pouze na prstech. Jenom jeden z nás, jménem "Badatel", dokázal počítat i do více, než jsme měli prstů na rukou. To jsme my ostatní nechápali.
Lidský mozek už byl tenkrát tak velký jako je dnes, ale průměrná inteligence byla o mnoho nižší. Když tedy byl tenkrát někdo chytrý, tak nebyl tak strašně chytrý, jako je dnešní člověk. To ovšem mělo tu výhodu, že když někdo byl blbej, tak zase nebyl tak strašně blbej, jako dokáže být člověk dneska.

Onu zimu, o které budu vyprávět, jsem byl ještě kluk, asi tak 10 let starý, ale to jsem tak přesně nevěděl. Náš věk jsme pochopitelně neznali, jen nějaký stařec občas pronesl:
"Já mnoho zim." A třeba ještě dodal:
"Tahle poslední."
Většinou se nemýlil. Když v zimě přišel hlad, přestali jsme jako první krmit starce. Byli už nepotřební, sami s tím byli smířeni a neměli žádné námitky. Vždyť oni dělali se svými předky to samé. Šlo o zachování kmene a ne jedinců. Vyhladovělý stařec vyšel v zimě často sám z jeskyně a druhý den jsme někde našli jeho zbytky, ohlodané od dravé zvěře. Pak jsme mu vzdali úctu třeba prohlášením:
"On mnoho mamutů." Jako že byl dobrý lovec a my na něj vděčně vzpomínáme. V našich představách nezahynul, jen kamsi odešel. Vždyť ve spánku se nám tito lidé zase zjevovali a často dokonce dávali nějaké rady.

O život jsme bojovali, ale smrti jsme se nebáli. Ta přišla velmi často a brala si svou daň. Když se ale někomu podařilo překonat nemoc nebo zranění, přičítali jsme to podivné moci, která řídila celý ten svět kolem nás. Nazývali jsme ji SÍLA! Ta byla příčinou všech jevů, které jsme si rozumem nedokázali vysvětlit. Jí jsme taky děkovali za šťastný lov, uzdravení, teplo, prakticky za všechno. Kdo se u ní chtěl poděkovat, udělal to jednoduchým způsobem. Vyšel z jeskyně, zvedl paže k nebi a zavolal z plných plic: "SÍLA!".
Někdo to dělal často, jiný skoro vůbec, ale všichni jsme věděli, že je to tak správně. Kdo chce mít štěstí třeba i v příštím lovu, neměl by s plným žaludkem na toto zavolání zapomenout. Příště ho může mít prázdný a pak mu SÍLA třeba nepomůže.

Nejvíce životů si brala zima. Někdy taky celé kmeny, které nebyly dost silné a početné, jako byl ten náš. My jsme na tom byli dobře. Naše matky uměly dovedně obrábět kožešiny a šít nám z nich jednoduché přehozy i láptě na nohy. Muži znali tajemství jak rozdělat a udržovat oheň, dokázali vyhotovit dlouhé oštěpy s pazourkovou špicí, a to všechno nám umožňovalo přežít i v nejhorších mrazech. Byli jsme prostě silní a měli vyspělou technologii.

Když přišlo jaro, slunce nabývalo na síle a sníh tál, měli jsme všichni velkou radost, že jsme zase jednou přežili a nyní je všechno snadnější, není nám zima a máme dostatek potravy. Z prvního velkého úlovku jsme udělali hostinu, jedli a pili, děkovali SÍLE, jednoduše slavili naším tradičním způsobem. Vzájemně jsme si taky dávali dárky, většinou zbraně a nástroje z kostí, kožešiny a kousky opečeného masa.

Náš kmen žil tímto způsobem odnepaměti, občas jsme něco dokázali trochu zdokonalit, ale jinak jsme považovali náš rozvoj za ukončený. Co by se taky dalo více dělat? Vždyť už všechno víme, umíme a známe. Nejvíce o tom byla přesvědčena jedna žena, jménem "Moudrá Slepice". No a právě té se narodil syn, který měl všechno změnit. Už jako malý kluk dostal jméno "Badatel", protože nad vším bádal a všechno chtěl dělat nějak jinak. Stále se pokoušel něco zlepšit a leckdo si z něj utahoval, že je poblázněný. Jeho matka se styděla za hloupého syna a neustále ho poučovala.
"Chceš být chytřejší než starci? Podívej se na ten oštěp, který si vyrobil starý Lovec. Nikdy nebyla na světě lepší zbraň a nikdy už taky nebude."
(Mluveno ve skutečnosti pouze útržkovitě.)
Když však Badatel vymyslel luk a šípy, zdokonalil broušení pazourku a rozdělávání ohně, navrhnul jak šít mnohem lepší a pevnější boty, zmlkla dokonce i Moudrá Slepice. Všichni ho začali uznávat.

Minulou zimu dělal Badatel cosi podivného. Když zapadalo slunce, vyrýval každý večer do stěny jeskyně svislé čáry, kam padaly paprsky přes její levou hranu vchodu. Nikdo z nás se neodvažoval mu jeho čáry rušit.
V létě jsem se ho jednou zeptal.
"Léto horko, zima sníh. Proč?"
Čekal jsem, že řekne SÍLA, jako na všechno odpovídali moudří starci. Ale on řekl:
"Slunce. Málo slunce, dlouho tma, zima, sníh."
"Proč málo slunce?" chtěl jsem vědět. Na to už ale odpovědět nedokázal. Já ale věděl, že si dělá ty čáry v jeskyni, aby tomu přišel na kloub. Pomyslel jsem si, že až on bude stařec, byla by škoda nechat ho v zimě umřít. I když už nebude schopen lovit, může nám být stále prospěšnější, než mladý muž v plné síle.

Tuto zimu Badatel kontroloval své čáry na stěně. Já se na něj pokaždé díval a viděl s ním, že se slunce blíží k té poslední čáře z loňské zimy. Ten večer, kdy ji slunce dosáhlo, Badatel prohlásil:
"Dnes nejvíc tma. Zítra více světlo."
Zajásali jsme. Od zítra budou dny zase delší. Bude méně tmy, život se zase brzy stane snadnějším. Muži se hned dohodli, že ráno vyrazí na lov a budeme to slavit, jako by už mělo být jaro.

Jeden z právě dorostlých mužů se jmenoval Běžec. Byl to čahoun, neměl ani zvláštní sílu, ale běhal ze všech nejrychleji. Ten se nyní rozhodl vydat na lov a proslavit se coby veliký lovec. Nebyl ale šikovný a jeho zbraně nestály za nic.
Běžec neměl takovou inteligenci jako Badatel, ale taky ne dědečka, který by mu dával pitomé rady, že půjčovat se nemá. Právě v tomto vyměňování majetku byla naše síla. Jeden si vypůjčil a druhý půjčil. Běžec se rozhodl vypůjčit si od Lovce jeho dlouhý oštěp.
"Ty oštěp, já na lov. Ty hodně masa. Ty nůž, já dát Srnka. Ta krájet maso, kůže." Srnka bylo dorostlé děvče, po kterém stále pokukoval.

Lovec, který už byl starý a běhat nemohl, rád souhlasil. Půjčil mu svůj oštěp a předal i nůž z pazourku. Jemu už všechno bylo stejně k ničemu, byl příliš zesláblý. Ráno Běžec vyrazil s oštěpem z jeskyně. S ním ještě několik mladých lovců, kteří následovali jeho příkladu a povypůjčovali si lepší zbraně, než sami vlastnili. Slunce se začalo sklánět k západu, když jsme zaslechli jejich křik. Vyběhli jsme z jeskyně a zajásali. Běžec a ostatní táhli jelena. My děti jsme měli povoleno napít se hned jeho čerstvé krve. I já jsem pil a cítil, jak se mi zase vrací síly.

Viděl jsem, jak se Srnka se zalíbením dívá na Běžce. Ten měl stejně oči jenom pro ni, takže mu to neušlo. Přistoupil k ní a podal ji nůž.
"Tvůj nůž. Ty se mnou." Nato se objali, čímž si řekli své "ano". Běžec se pak postaral, aby stařec Lovec dostal z jelena ty nejlepší kusy.

Ten večer jsme opékali maso, které Srnka a jiné ženy šikovně porcovaly. V malé přestávce, když slunce bylo právě na obzoru, jsme všichni vylezli z jeskyně, zvedli ruce k nebi a z plných plic zavolali: "SÍLA"
Potom už jsme se jenom cpali a pili vodu smíchanou s krví.

Poprvé v dějinách lidstva dokázal někdo určit, že dny se od teď zase budou prodlužovat. Poprvé tedy lidé oslavili slunovrat, dnes zvaný Vánoce. Slavili tak, jak to lidé mají vrozené. Jedli, pili a dávali si dárky a na chvilku i poděkovali vyšší moci. Někdo daroval, jiný dostal, jeden si na to musel vypůjčit, druhý mu půjčil. Výhodné to bylo pro oba.

Poprvé v dějinách lidstva jsme slavili Vánoce a už tím samým způsobem, jako je lidé slaví dnes. Jak by někdo řekl, tím samým chybným způsobem, ze kterého se ten původní smysl vytratil. Onen původní, jediný a správný smysl, který nikdy neexistoval.

***

Všem čtenářům a posluchačům přejeme se Slávkou hezké prožití vánočních dnů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenka-matka Zdenka-matka | 23. prosince 2010 v 10:27 | Reagovat

Hezké vánoce, umocněné Sílou :-)

Také krásným zpěvem :-)

Dík

2 Paolo Paolo | 23. prosince 2010 v 11:45 | Reagovat

Autorovi: Pěkné. Přeji hodně vánoční pohody a zdraví v r.2011 i letech příštích.

3 Dana Dana | 23. prosince 2010 v 13:48 | Reagovat

Dobrý den, bohužel mi Tichá noc nejde oevřít. Já ji česky neumím, jen v originále, takže nechť nám zní po celou dobu vánoc: Stille Nacht, heilige Nacht,

                       alles schläft, einsam wacht

                       nur das traute heilige Paar

                      golder Knabe im lokingen Haar

                      schlafe in himmlicher Ruh.....

4 autor+článku autor+článku | 23. prosince 2010 v 14:20 | Reagovat

[3] Dana

Formát je mp4. To sice snižuje kvalitu, ale má 10x menší velikost než wav.

Nutno stáhnout si nějaký novější media player, který už mp4 zná.

Německy to umíme taky, ale tady jsme ji dali česky.

5 MIRA MIRA | 23. prosince 2010 v 20:32 | Reagovat

Přečetl jsem s chutí, zazpíval si a umístil svůj hlas přesně mezi vaše. :-)

Přeji krásné Vánoce!

6 Slavka Slavka | 24. prosince 2010 v 12:01 | Reagovat

( 5 )  Děkujeme, soudíme z vašeho zpívání s námi, že je váš

         hlas tenor ?!  I vám přejeme hezké prožití vánočních

         svátků a při zpěvu dnes večer bude váš hlas s námi.

7 MIRA MIRA | 25. prosince 2010 v 16:41 | Reagovat

:-) Přátelé můj hlas nazývají teror a jsou raději, když nezpívám, ale já, jako zřejmě všichni s absolutním hluchem, zpívám rád.

8 Láda Láda | E-mail | 25. prosince 2010 v 22:51 | Reagovat

Názor, že vánoce jsou křesťanská náhrada oslavy slunovratu je všeobecně rozšířen a přijímán. Naproti tomu nikdo nedopřál pozornost historikovi z Jeruzalemské univerzity, který došel k závěru, že se ježíš narodil koncem prosince roku 1 před Kristem. Zkritka jeho studii nikdo nevěnoval pozornost.

9 autor článku autor článku | 26. prosince 2010 v 9:04 | Reagovat

[8] Láda

Teorií o narození Krista existuje celá řada. Já sám četl aspoň 5 různých. Dokázat ovšem nelze ani jedinou.

Pokud vím, katolická církev sama říká, že 24.12. slavíme jeho narození. Skuteční, poctiví, teologové na úrovní netvrdí, že se ten den Kristus opravdu narodil.

Co se toho skutečného Krista týče, tady by asi bylo tak ledacos jinak, než se prostému lidu vykládá při různých náboženských školeních.

10 babka babka | 26. prosince 2010 v 17:29 | Reagovat

Že by to bylo tak nějak? Stalo se dávno, předávno. Byla jsem už stará a maso z jelena nemohla dobře okusovat, tak jsem jej pokrajovala nožem ( tím nalezeným pěstním klínem), pak se mi radostí zatočila hlava a usnula jsem na věky. Spala, spala. Až jednoho dne jsem  objevila zapomenutý pěstní klín...

11 babka babka | 26. prosince 2010 v 17:31 | Reagovat

Dcera vánoce nazvala svátky obžerství...

Ale to je zase jiný bůžek. Že ano...

12 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 29. prosince 2010 v 20:53 | Reagovat

Zdraví, pohodu a pokud možno celý další rok bez větších dramatických zvratů Vám i paní Slávce.

A také Helence. Její způsob cestování mně byl velmi sympatický.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama