Iwein, rytíř se lvem 5/? - Kouzelný prsten

5. prosince 2010 v 17:35
...Cítil, jak ho někdo odstrčil na stranu a ona tajemná ruka právě tak rychle ty dveře zase přibouchla. Za okamžik na to se už tudy ulicí prohnaly stráže. Iwein otočil hlavu sem tam, pak se podíval směrem dolů. Před ním stála drobná dívka, která si ho klidně prohlížela. Iwein, ještě rozpálený myšlenkou na poslední boj, ji hrubě uchopil, zvedl do výše a zatřásl s ní.
"Co to má znamenat, kdo jsi!?"
Dívka se nebránila, jen se na něj dále s klidem dívala. Pak právě tak klidně promluvila:
"Nechtěl bys mě raději zase postavit na zem. Moc života už ti nezbývá, tak si ho zbytečně neukracuj. Co když začnu křičet a přijdou stráže. Hledají tě bez toho po celém městě. Vždyť tě viděli, jak jsi skočil na padací most, který se za tebou zavřel. Vědí, že tu někde musíš být. Jednou přijdou prohledat i můj dům, ani tady nejsi v bezpečí. Dříve nebo později tě najdou a to bude tvůj konec. Rytíři Iweine!"

Iwein zasípal a zalapal po dechu. Měl stále ještě na hlavě helmu, dokonce i se sklopeným hledím. To byly hned dvě záhady najednou. Jak to, že ho ta dívka znala a i pak, jak ho mohla takto poznat? Je to snad čarodějnice?
Ta nečekala, až ona nezbytná otázka přijde, zvedla mu hledí a na to i sundala helmu.
"No vida, rytíř Iwein, že ano? Tak abys to věděl, viděla jsem tě jak utíkáš po ulici a poznala podle postavy i malé zvláštnosti tvojí houpavé chůze. Mimo to, zdobení tvého pancíře se taky nedá přehlédnout. To i tebe znám z jisté dřívější doby.

Konečně se Iwein trochu uklidnil a začal se mu pomalu vracet lidský rozum. Zvolna si uvědomil, že je na čase začít používat mozek, který měl až dosud zcela vypnutý.
Ale vždyť on tohle děvče přeci také už někde viděl. Jenže kdy a kde? To její podivné jednání, ten klid a sebejistota. Konečně i krásné dívčí tělo a tvář a, ne v poslední řadě, její mimořádná chytrost.
"Tvé jméno je Luneta!" vykřikl překvapeně. Dívka s úsměvem přikývla.
Iwein se zatvářil přísně:
"Je tomu tak, že ses tenkrát vloudila na hrad Kamelot jako špeh, abys o nás tady vše vyzradila!?"
Luneta ho opětně odzbrojila:
"Pracovala jsem u vás jako děvečka, je to snad provinění? Jistě jsem tam měla svoji úlohu, ale komu z vás jsem uškodila? Je snad zakázáno vyprávět, co člověk ve světě viděl? A co ty pohledáváš v našem hradu? Jistě jsi ten pravý, abys někomu dělal výčitky. Ty jsi pouze ozbrojený vtrhl do naší země a zabil nám krále."
"Král Ascalon je mrtev?" Otázal se Iwein překvapeně.
"Tvá rána mečem do hlavy byla smrtelná. Mluvila jsem s těmi, kteří se ho hned ujali a oba jsme slyšeli zvony. Zemřel v náručí své chotě Laudiny, mojí paní."

Iwein si začal uvědomovat, že není moc chytré pouštět se s Lunetou do slovních soubojů. O co on ji přesahoval fyzickou silou, o to ona jeho rozumem.

"Proč jsi mi zachránila život?" Otázal se Iwein. Jak říkáš, oni mě dostanou stejně a ty potom půjdeš na popravu se mnou.
"Jsem tvým dlužníkem," odpověděla Luneta. "Zastal ses mě, když mě chtěl tenkrát jeden knecht uhodit. To ti nezapomenu".
Nyní se Iwein už začal skutečně stydět.
"Vždyť to bylo zcela samozřejmé a stálo mě to jeden pohyb paže. Sám jsem při tom nic neriskoval. Ale ty teď..."
Ozvalo se zabušení na vrata.
"Otevřete! Hledáme rytíře, který zabil našeho krále. Někde tady musí být schovaný."
Luneta bydlela ve věžovitém domku a během rozhovoru ho táhla po točitých schodech do prvního patra. Iwein nyní učinil rázné rozhodnutí.
Tady mě hned najdou. Řeknu jim, že jsem se do bytu vloupal a tebe vzal jako rukojmí. Pak jsi mimo podezření."
Už se chtěl vyklonit z okna a zavolat na stráže, aby jen počkali, že sám s mečem vyjde a pak ať ukážou, co umí. Luneta se však na něj zezadu pověsila a táhla ho pryč od okna.
Luneta drží Iweina, aby ten blbec nevylejzal.

"Ještě je tady jedna možnost. Zvedni svoji ruku!" Poručila energicky.
Iwein mechanicky uposlechl, Luneta uchopila jeho prst a navlékla na něj prsten. Iwein s úžasem pozoroval, že jeho ruka jako by zmizela. A skutečně, ani druhá ruka nebyla vidět. Celé jeho tělo se stalo průhledné, tedy neviditelné.
Luneta navléká Iweinovi čarovný prsten neviditelnosti.

Bušení na dveře sílilo a Luneta spěchala dolů po schodech. Otevřela vrata a jako první se na stráže obořila:
"Co si to dovolujete? Což nevíte, že jsem první komorná a rádkyně královny? U mě chcete někoho hledat?"
"Máme své rozkazy, nesmíme dělat žádné výjimky," omlouvaly se stráže.
"Nuže dobrá, pojďte se tedy podívat, ale ať jste zase venku. Musím hned do kaple na zádušní mši za mrtvého krále."
Do bytu vtrhli tři zbrojnoši s meči. Nejprve prohledali spodní místnost, otevírali i skříně. Nato se po schodech přihnali do prvního patra. Iwein musel udělat zkušenost, že být neviditelný, neznamená nehmotný. Vidět sice nebyl, ale jednou nestačil včas uhnout a jeden z nich do něj při chůzi narazil. (Být neviditelným bude asi skutečně práce pro vraha.) Ten zůstal stát a chvíli přemýšlel, co se to právě stalo? Naštěstí o sobě dobře věděl, že stejně nic nevymyslí, takže toho zase nechal a jal se s ostatními prohledávat skříně. Konečně byla prohlídka bytu u konce. Strážci se ještě jednou Lunetě omluvili a vydali ke schodům. Iwein to už nevydržel a do posledního z nich strčil. Ten sletěl po hlavě dolů a sebral sebou své dva druhy. Dole si pak všichni vzájemně vynadali, neboť každý považoval za viníka někoho jiného, který do něj zezadu strčil.
Královna Laudina v kapli

Mše započala, královská choť seděla vedle rakve s manželem, vedle ni Luneta, která ji podpírala a utěšovala. Všichni mumlali modlitby a občas zazpívali svatou píseň.

V jednu chvíli se dveře kaple otevřely a zase zavřely. Že by snad vítr? Jeden si toho povšiml, druhý zase ne, jen Luneta jezdila pohledem sem a tam a tvářila se velmi zle. Náhle se událo cosi podivného. Rána v hlavě mrtvého začala krvácet.*
Zvedl se halas a zavládl neklid. Co se tu vlastně právě událo? Vždyť to je znamení, že vrah krále se musel přiblížit. Ze skupiny věrných kolem královny však docela určitě nikdo nepřipadal v úvahu. Dveře kaple se opět otevřely a zavřely, tentokrát si toho všimla asi už jen Luneta a trochu si oddychla.

Poslední ámen a mše skončila, lidé se rozcházeli a Luneta upalovala domů. V duchu už si při tom připravovala větnou stavbu proslovu, kterým Iweinovi strašně vynadá. Copak se úplně zbláznil přijít se neviditelný podívat do kaple na svoji oběť? To ještě netušila, že Iwein se v kapli zakoukal do truchlící vdovy nad ještě ne zcela studeným manželem. Rozhodl se požádat ji, královnu, o ruku a nabídnout se coby další strážce mramorového stolce. Jako svou kvalifikaci pro tuto práci mínil uvést, že to byl on, kdo zabil svého předchůdce, tedy jejího manžela.

* Německy Bahrprobe. Tehdejší představa, že když k oběti přijde vrah, začne jeho rána znovu krvácet. Bylo bráno jako důkaz u soudu, právě tak, jako další podobné zvrácenosti zvané "Boží soud". Obžalovaný byl vhozen do vody, musel vzít do ruky žhavé železo a pod... Při tomto božím soudu se všichni čerti v pekle museli válet smíchy po zemi. V Čechách zrušeno zhruba v době Marie Terezie, kdy církev už musela ustupovat před skutečnou vědou.

Pokračování...? Ehm, buď příští rok na nějakých jiných stránkách, nebo vůbec. My ženatí holt máme mnoho manželských povinností. Kdybych to měl dopsat do konce, dalo by to na celou knihu a na to jednoduše nemám čas. Vlastně jsem chtěl jenom vysvětlit o čem jsou ty fresky na tom hradě. Možná bych vám ale měl napsat o tom, jak jsem se oženil. To bylo před měsícem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 velká voda velká voda | E-mail | 5. prosince 2010 v 18:19 | Reagovat

No blahopřeji, pane autore! A to jste tu zprávu dokázal celý měsíc zatloukat?! :-))) Tak hodně štěstí!!

Moc by mě mrzelo, a nejspíš nejen mě, kdyby tohle Iweinovo dobrodružství bylo poslední. Čtu vaše vyprávění jako detektivku na pokračování, vyhlížím další díly a doufám, že nové stránky už máte v záloze.

2 babka babka | 5. prosince 2010 v 18:54 | Reagovat

Tak, nejdřív utajíte sňatek a pak ještě chcete frnknout? Tak to holenku ne.

A´t jste spolu šťastni, roky už na to máte a rozum taky. Co víc přát? Tak ať vám to ladí.

Myslím, že  bez nás nevydržíte a někdy se na nás kouknete...

Také jste slíbil  pohádky... Pořád je lepší se pohádat virtuálně...

hi,hi, ha,ha.

3 Zdenka-matka Zdenka-matka | 5. prosince 2010 v 21:35 | Reagovat

Šťastný život Vám oběma přeji :-)

4 caracola caracola | 6. prosince 2010 v 16:57 | Reagovat

Přeji vám do nového maželství jen to nejlepší a doufám,že změna stavu vás neomezí v psaní. :-)

5 Kunc Kunc | 6. prosince 2010 v 17:25 | Reagovat

Též se připojuji s přáním, myslím že ve vašem věku /bez urážky/ to již není žádné mladické poblouznění a nikdy není pozdě na trochu lásky. Tak ať se vám daří.

6 Láda Láda | E-mail | 6. prosince 2010 v 22:01 | Reagovat

Já jsem přišel na chuť vašenu stylu. Každý by takovou historickou látku psal historizujícím stylem, Vy používáte moderní jazyk včetně soudobých psychologických pohledů. Prvně mi to vadilo, pak nevadilo a vnakonec se mmi to líbí.

7 Láda Láda | E-mail | 6. prosince 2010 v 22:03 | Reagovat

A ještě dodávám: Ať ty prsteny, ktešré jste si navlékli, jsou taky kouzelné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama