Prosinec 2010

Rozloučení

31. prosince 2010 v 9:17

Zaregistroval jsem se na blog.cz coby GregorMoldavit. Snad tam budou přeneseny i moje staré články.

Psal jsem pouze pro užší vrstvu čtenářů a to si do komentářů leckdo ještě přišel jenom zanadávat. V příštím roce se chci věnovat jiné tvorbě, například psaní německých textů k málo známým písním. Možná s tím pak i někde tady vylezeme na veřejnost.

Na blog občas něco nového přinesu, třeba zase jenom nějaké pohádky. Komu se ty staré líbily, ten už si mě na nové adrese najde.

V každém případě budu pokračovat v růžové knihovně o svatební cestě na Seychely. Kostky jsou vrženy, cesta je zabukována. Za pár minut našla Slávka přes internet nejlevnější letecké spojení a jeden pěkný apartment na břehu korálového moře. V tom budeme žít a sami si hospodařit. Začátkem dubna startujeme, Angela Merkel to zaplatí.

Všem mnoho úspěchů v novém roce.

Gregor

Kdepak dneska Vánoce, jo to dříve... 2/2 - Vánoce v pravěku

23. prosince 2010 v 9:40


Ona zima byla obzvláště krutá. Slabší členové tlupy hynuli, my děti jsme mrzly a hladověly.

Musíte vědět, že nejen zima, ale i tma byla naším velkým nepřítelem. Vyjít za tmy z jeskyně znamenalo zahrávat si se životem. My jsme neviděli dravá zvířata, ale ona viděla nás. Ve dne jsme my lovili zvěř, v noci ona lovila nás. Že dravci v noci vidí lépe než my, jsme dobře věděli. Proto vždy taková radost, když se dny začaly zase prodlužovat. To jsme ovšem pokaždé poznali až když se blížilo jaro. Až jednu zimu se událo cosi podivného.

(Odbočím. Slávka žila pár let v Indii, kde se nechala zasvětit do universálních zákonů energie a naučila se tam mimo jiné i vzpomenout si na dřívější životy. Je to jakási duchovní cesta, která ovšem nemá co dělat s naším pojmem víry nebo náboženství.
O mně tvrdí, že já to samé školení prodělal v nějakém minulém životě, ty schopnosti proto vlastním taky, jenom je nechávám ležet lady. Občas se prý ale zapomenu a píšu jako skutečný esoterik. Třeba v té pohádce o černouškovi, který zachránil slunce. Když tady teď všichni vzdychají po těch původních Vánocích za starých časů, tak jsem si náhle vzpomněl, jak jsem byl lovec mamutů a co se jednou o Vánocích přihodilo.)

V oněch dobách jsme my lidé už dokázali myslet podobně jako dnes, ale domlouvali jsme se pouze jednoduchým způsobem, ještě bez větné stavby. Znali jsme už ale dost slov, snad asi tak 200. Počítat jsme dokázali pouze na prstech. Jenom jeden z nás, jménem "Badatel", dokázal počítat i do více, než jsme měli prstů na rukou. To jsme my ostatní nechápali.
Lidský mozek už byl tenkrát tak velký jako je dnes, ale průměrná inteligence byla o mnoho nižší. Když tedy byl tenkrát někdo chytrý, tak nebyl tak strašně chytrý, jako je dnešní člověk. To ovšem mělo tu výhodu, že když někdo byl blbej, tak zase nebyl tak strašně blbej, jako dokáže být člověk dneska.

Onu zimu, o které budu vyprávět, jsem byl ještě kluk, asi tak 10 let starý, ale to jsem tak přesně nevěděl. Náš věk jsme pochopitelně neznali, jen nějaký stařec občas pronesl:
"Já mnoho zim." A třeba ještě dodal:
"Tahle poslední."
Většinou se nemýlil. Když v zimě přišel hlad, přestali jsme jako první krmit starce. Byli už nepotřební, sami s tím byli smířeni a neměli žádné námitky. Vždyť oni dělali se svými předky to samé. Šlo o zachování kmene a ne jedinců. Vyhladovělý stařec vyšel v zimě často sám z jeskyně a druhý den jsme někde našli jeho zbytky, ohlodané od dravé zvěře. Pak jsme mu vzdali úctu třeba prohlášením:
"On mnoho mamutů." Jako že byl dobrý lovec a my na něj vděčně vzpomínáme. V našich představách nezahynul, jen kamsi odešel. Vždyť ve spánku se nám tito lidé zase zjevovali a často dokonce dávali nějaké rady.

O život jsme bojovali, ale smrti jsme se nebáli. Ta přišla velmi často a brala si svou daň. Když se ale někomu podařilo překonat nemoc nebo zranění, přičítali jsme to podivné moci, která řídila celý ten svět kolem nás. Nazývali jsme ji SÍLA! Ta byla příčinou všech jevů, které jsme si rozumem nedokázali vysvětlit. Jí jsme taky děkovali za šťastný lov, uzdravení, teplo, prakticky za všechno. Kdo se u ní chtěl poděkovat, udělal to jednoduchým způsobem. Vyšel z jeskyně, zvedl paže k nebi a zavolal z plných plic: "SÍLA!".
Někdo to dělal často, jiný skoro vůbec, ale všichni jsme věděli, že je to tak správně. Kdo chce mít štěstí třeba i v příštím lovu, neměl by s plným žaludkem na toto zavolání zapomenout. Příště ho může mít prázdný a pak mu SÍLA třeba nepomůže.

Nejvíce životů si brala zima. Někdy taky celé kmeny, které nebyly dost silné a početné, jako byl ten náš. My jsme na tom byli dobře. Naše matky uměly dovedně obrábět kožešiny a šít nám z nich jednoduché přehozy i láptě na nohy. Muži znali tajemství jak rozdělat a udržovat oheň, dokázali vyhotovit dlouhé oštěpy s pazourkovou špicí, a to všechno nám umožňovalo přežít i v nejhorších mrazech. Byli jsme prostě silní a měli vyspělou technologii.

Když přišlo jaro, slunce nabývalo na síle a sníh tál, měli jsme všichni velkou radost, že jsme zase jednou přežili a nyní je všechno snadnější, není nám zima a máme dostatek potravy. Z prvního velkého úlovku jsme udělali hostinu, jedli a pili, děkovali SÍLE, jednoduše slavili naším tradičním způsobem. Vzájemně jsme si taky dávali dárky, většinou zbraně a nástroje z kostí, kožešiny a kousky opečeného masa.

Náš kmen žil tímto způsobem odnepaměti, občas jsme něco dokázali trochu zdokonalit, ale jinak jsme považovali náš rozvoj za ukončený. Co by se taky dalo více dělat? Vždyť už všechno víme, umíme a známe. Nejvíce o tom byla přesvědčena jedna žena, jménem "Moudrá Slepice". No a právě té se narodil syn, který měl všechno změnit. Už jako malý kluk dostal jméno "Badatel", protože nad vším bádal a všechno chtěl dělat nějak jinak. Stále se pokoušel něco zlepšit a leckdo si z něj utahoval, že je poblázněný. Jeho matka se styděla za hloupého syna a neustále ho poučovala.
"Chceš být chytřejší než starci? Podívej se na ten oštěp, který si vyrobil starý Lovec. Nikdy nebyla na světě lepší zbraň a nikdy už taky nebude."
(Mluveno ve skutečnosti pouze útržkovitě.)
Když však Badatel vymyslel luk a šípy, zdokonalil broušení pazourku a rozdělávání ohně, navrhnul jak šít mnohem lepší a pevnější boty, zmlkla dokonce i Moudrá Slepice. Všichni ho začali uznávat.

Minulou zimu dělal Badatel cosi podivného. Když zapadalo slunce, vyrýval každý večer do stěny jeskyně svislé čáry, kam padaly paprsky přes její levou hranu vchodu. Nikdo z nás se neodvažoval mu jeho čáry rušit.
V létě jsem se ho jednou zeptal.
"Léto horko, zima sníh. Proč?"
Čekal jsem, že řekne SÍLA, jako na všechno odpovídali moudří starci. Ale on řekl:
"Slunce. Málo slunce, dlouho tma, zima, sníh."
"Proč málo slunce?" chtěl jsem vědět. Na to už ale odpovědět nedokázal. Já ale věděl, že si dělá ty čáry v jeskyni, aby tomu přišel na kloub. Pomyslel jsem si, že až on bude stařec, byla by škoda nechat ho v zimě umřít. I když už nebude schopen lovit, může nám být stále prospěšnější, než mladý muž v plné síle.

Tuto zimu Badatel kontroloval své čáry na stěně. Já se na něj pokaždé díval a viděl s ním, že se slunce blíží k té poslední čáře z loňské zimy. Ten večer, kdy ji slunce dosáhlo, Badatel prohlásil:
"Dnes nejvíc tma. Zítra více světlo."
Zajásali jsme. Od zítra budou dny zase delší. Bude méně tmy, život se zase brzy stane snadnějším. Muži se hned dohodli, že ráno vyrazí na lov a budeme to slavit, jako by už mělo být jaro.

Jeden z právě dorostlých mužů se jmenoval Běžec. Byl to čahoun, neměl ani zvláštní sílu, ale běhal ze všech nejrychleji. Ten se nyní rozhodl vydat na lov a proslavit se coby veliký lovec. Nebyl ale šikovný a jeho zbraně nestály za nic.
Běžec neměl takovou inteligenci jako Badatel, ale taky ne dědečka, který by mu dával pitomé rady, že půjčovat se nemá. Právě v tomto vyměňování majetku byla naše síla. Jeden si vypůjčil a druhý půjčil. Běžec se rozhodl vypůjčit si od Lovce jeho dlouhý oštěp.
"Ty oštěp, já na lov. Ty hodně masa. Ty nůž, já dát Srnka. Ta krájet maso, kůže." Srnka bylo dorostlé děvče, po kterém stále pokukoval.

Lovec, který už byl starý a běhat nemohl, rád souhlasil. Půjčil mu svůj oštěp a předal i nůž z pazourku. Jemu už všechno bylo stejně k ničemu, byl příliš zesláblý. Ráno Běžec vyrazil s oštěpem z jeskyně. S ním ještě několik mladých lovců, kteří následovali jeho příkladu a povypůjčovali si lepší zbraně, než sami vlastnili. Slunce se začalo sklánět k západu, když jsme zaslechli jejich křik. Vyběhli jsme z jeskyně a zajásali. Běžec a ostatní táhli jelena. My děti jsme měli povoleno napít se hned jeho čerstvé krve. I já jsem pil a cítil, jak se mi zase vrací síly.

Viděl jsem, jak se Srnka se zalíbením dívá na Běžce. Ten měl stejně oči jenom pro ni, takže mu to neušlo. Přistoupil k ní a podal ji nůž.
"Tvůj nůž. Ty se mnou." Nato se objali, čímž si řekli své "ano". Běžec se pak postaral, aby stařec Lovec dostal z jelena ty nejlepší kusy.

Ten večer jsme opékali maso, které Srnka a jiné ženy šikovně porcovaly. V malé přestávce, když slunce bylo právě na obzoru, jsme všichni vylezli z jeskyně, zvedli ruce k nebi a z plných plic zavolali: "SÍLA"
Potom už jsme se jenom cpali a pili vodu smíchanou s krví.

Poprvé v dějinách lidstva dokázal někdo určit, že dny se od teď zase budou prodlužovat. Poprvé tedy lidé oslavili slunovrat, dnes zvaný Vánoce. Slavili tak, jak to lidé mají vrozené. Jedli, pili a dávali si dárky a na chvilku i poděkovali vyšší moci. Někdo daroval, jiný dostal, jeden si na to musel vypůjčit, druhý mu půjčil. Výhodné to bylo pro oba.

Poprvé v dějinách lidstva jsme slavili Vánoce a už tím samým způsobem, jako je lidé slaví dnes. Jak by někdo řekl, tím samým chybným způsobem, ze kterého se ten původní smysl vytratil. Onen původní, jediný a správný smysl, který nikdy neexistoval.

***

Všem čtenářům a posluchačům přejeme se Slávkou hezké prožití vánočních dnů.

Kdepak dneska vánoce, jo to dříve... 1/2 - Jolka

21. prosince 2010 v 9:05

"Považuji ... dárky za jeden z prvků,které znehodnocují původní obsah Vánoc..."
Komentář k jednomu nedávnému článku na NOVINKY.
Kdo tuhle větu pronese, jakoby hlásal absolutní božské dogma. Jako by prohlásil, že voda je mokrá, že nejkratší spojnice dvou bodů je přímka, tedy absolutní fakt, o kterém nelze pochybovat. No a lze snad? Já si v tomto článku pochybovat dovolím a sice velmi silně.

Další nesčetné příklady, letos, jako každé vánoce:
SEZNAM, článek: Desetina Čechů dá letos pod stromeček raději peníze
24.11. 12:00 vítěz diskuze. Názor s nejvíce souhlasnými hlasy
Michal Kupczak, Krnov
Úterý, 23.listopadu 2010, 06:03:42 souhlasné hlasy +125
"To nejsou vánoce jak tomu bývalo,dnes je to jenom komerční záležitost.Duch vánoc a vánoční pohoda je dávno pryč,je jinačí a navíc špatná doba!"

A lidi klikají a klikají. "Ano, ano, svatá pravda, už to není, co to bývalo. Doba je dnes jinačí, jo to dříve, to byl doba jinačí."
Byla jinačí v tom smyslu, že zatímco dnes je doba jinačí, tenkrát ještě jinačí nebyla. Že doba je špatná vím od narození. Každý rok jsem to od někoho slyšel. Jaké to asi muselo být v té dobré době? Kdy že to bylo? V každém případě kdysi v dávné minulosti.

Ostatní příspěvky jsou podobné:
Zděněk Kaláb, Kladno
"Svátky jsou především duchovní záležitost a né vídělečná činnost kapitálu a finančních institucích ,které na tu ubohou frašku nabýzejí i pujčky! Nikdy jsem nevěřil jak lidé dokáží hluboko klesnout! Vánoce jsou o křestanských hodnotách ! Chřest všem lidem dobré vule! Buh s váma"

Aha, chřest všem lidem. Co si ten člověk pod tím pojmem asi představuje? Období chřestu u nás začíná koncem dubna a koupit si ho můžou i lidi nedobré vůle. Možná jsem za 40 let v cizině zaspal nějaký vývoj českého jazyka, pro mě je chřest druh zeleniny.
Nějaké to "i" nebo "y" nehraje taky roli, důležitá je přeci myšlenka (jak takový autor vždy na zdravou kritiku uvede). Jenže mně ta "myšlenka" připadá asi na úrovni té gramatiky. Leč i takovýto analfabet dostane kladné hodnocení. Hlavně, že ten dnešek hodnotí negativně.

Ti, co vidí neomylným věšteckým duchem do budoucnosti a dobře vědí, že všechno bude stále horší, tady na vánoce nesmí chybět:
Martin Takac, Opava
"pristi rok si budeme pod stromecek davat chleba,konzervy a zbytek drobnych na slozenky.."

Příspěvek pochopitelně zahrnut hromadou kladných bodů. Jako každý příští rok, tak i tento už přijde hladomor.

Škoda, že já se narodil tak pozdě. Během celého mého života byla jinačí a špatná doba. Kam až moje paměť sahá, nebyly nikdy a žádné Vánoce už takové, jak tomu bývalo. Všechny už byly jen ty nepravé, ze kterých se ten správný smysl vytratil. Aspoň jsem to tak od mnoha lidí každý rok slyšel. Já sám byl vždy jiného názoru.

Dále se v komentářích dozvídáme, že lidi nemají rozum a půjčují si na vánoce peníze, což končí hrůzným způsobem, když přijde exekutor. Jeden SEZNAM-stamgast pokaždé dodá, že jemu už dědeček říkal, že člověk si nemá půjčovat a nemá nikomu půjčovat, aby jako všichni věděli, že oni mají takovou chytrost už v rodě. No a jak každý ví, vlastenci vždy uvedou zlého Santa Clause, kterého nám vnucují kapitalisté, zatímco my si nenecháme vzít našeho českého Ježíška. (Že Ježíšek byl Čech jak poleno, o tom zřejmě taky nemůže být pochyb.)

A tak se každý rok stávají špatné Vánoce důstojnou korunou špatného roku ve špatném systému špatných lidí pod špatnou vládou.

Nuže, jak je to s těmi původními a jedině správnými Vánocemi? To jednoho dne přišel nebeský Bůh a řekl lidem:
"Odteď budete 24.12. slavit Vánoce a sice tímto způsobem a žádným jiným!"
Tak byly založeny ony původní a jedině správné Vánoce? Kde a ve kterém roce se to prosím událo? V příštím dílu bych se pokusil tuto událost přesně popsat. Tedy jak jsem v minulém životě zažil první vánoce v pravěku. Dnes můžu popsat jenom ty první vánoce, na které se v tomto životě pamatuji. Konečně se ze mě zvolna stává pamětník.

Co se týče Vánoc letošních, dovoluji si tvrdit, že jsou, jako každé minulé, předně věc rodinná a jako takové si je každý může slavit jak se mu zachce. Pokud při tom ostatní neruší, může klidně žít i v představě, že on slaví ty jedině správné, zatímco všichni okolo ty chybné, ze kterých se původní smysl vytratil.
Vždyť na to nejsou žádné předpisy. Kdo se např. domnívá, že dárky kazí ty původní správné Vánoce, ať svým dětem nedá nic. Jistě mu jednou přijdou pěkně poděkovat, jaké krásné dětství jim svojí nadřazenou chytrostí udělal.

Jak vypadaly Vánoce, když mi byly asi 4 roky? To se nejmenovalo Vánoce, ale Jolka. Byl začátek padesátých let a jako všechno byly i ty Vánoce komunistické. Už vidím, jak si tady na mě teď leckdo brousí zuby, on že mi to v komentáři pěkně vysvětlí. Všechny ty bojovníky za růžové včerejšky asi zklamu. Nemůžu totiž říci, že by je komunisti byli nějak pokazili. Jistě, Ježíšek byl odstraněn, na jeho místo nastoupil Děda Mráz, u těch uvědomělejších dokonce Děduška Maroz. Ale ten končil u dveří bytu, uvnitř mohl nosit dárky kdo chtěl, dokonce i tento právě zmíněný. V naší rodině to byli vždycky rodiče, coby malé dítě mě to v nejmenším nerušilo a na pohádkovosti vánoc nic neubralo. Týden před Štědrým večerem jsme stavěli Betlém z několika krabic zachovaných po předcích. Byl tam Ježíšek v jesličkách, nad ním všichni svatí, vyhrával mu český dudák, a s Dědou Mrázem si ti všichni vůbec nekonkurovali a vzájemně se nerušili.

Komunisti nám v tu dobu nadělili do krámu pomeranče, na které jsme stáli nekonečnou frontu, ale ta tenkrát patřila k dennímu životu i v létě. Patrně dokonce dotovali i slavení Vánoc ve škole. Nutno si totiž uvědomit, že tenkrát i ve vládě byla celá řada komunistů, kteří to brali zcela vážně a skutečně lidem chtěli něco dát. Věřili (víc než víra to ovšem nebyla), že to je jediný správný systém, což všichni jednou pochopí a pak přijde onen pozemský ráj.

Ve škole zněl povel:
"Vztyk, jdeme na Jolku".
Šlo se do tělocvičny. Tam stála ona Jolka (tedy jedlička), pořádně veliká a krásně ozdobená. Pak přišel Děduška Maroz (ve škole pro jistotu skutečně "pa růsky") a jeho pomocníci přinesli nádherné dorty. My, děti, se cpaly, do toho byly různé scénky a potom, dle pravidla, "koho dorty jíš, toho píseň zpívej." všichni popěvovali:

Děduška Maroz
jolku nam priňos,
lučšej jolky nět,
čto priňos nám děd.

Do kin (televize byla v Praze věc ještě neznámá, možná ji ale už někdo měl v Plzni) přišly sovětské vánoční kreslené filmy, a ty byly tak krásné, že jsme Dědu Mráze brali a žádného Ježíška nepostrádali.

Možná si někdo z mojí generace ještě vzpomene, jak v tom jednom filmu dvě holčičky napsaly vánoční přání. Jedna chtěla plyšového medvídka a druhá zajíčka, který bude mít na nohou přivázanou ořechovou čokoládu. Děda Mráz to všechno četl a cpal do velikého pytle. Ten pak naložil na saně, tažené několika páry sobů, a vyrazil přes ledové pláně Sibiře dárky rozdat. Jenže jak jel Tundrou, zachytil se pytel o větev stromu, roztrhnul a právě ten medvídek a zajíček vypadli.

Chvíli se kutáleli, pak se ale zvedli a chtěli sami vydat dále. Jenže zajíček nemohl, měl na nohou tu tabulku čokolády. Medvídek ho tedy nejprve zkusil tlačit před sebou jako na saních. Daleko se nedostali, ta čokoláda kladla odpor.
"Kdyby to tak aspoň byla mléčná, ta by zespodu byla hladká, ale ty ořechy na sněhu drhnou," bědovali oba.
Ještě ke všemu se odkudsi objevila smečka hladových vlků. Ti přiběhli k nim a vycenili zuby.
"My nejsme k jídlu," volal medvídek a zajíček, "jsme jenom hračky. Ochutnjete!" Vůdce smečky ukousnul každému kousek ouška a hned vyplivnul.
"Fuj, to není k jídlu, jsou to opravdu jenom hračky."
Zajíček mu pohotově nabídl onu tabulku ořechové čokolády. Vlk ji urval a schramstnul.
"Brrrr, ořechová," zanadával.
Zajíček tím ale měl nohy volné, takže nyní oba mohli pěkně ťapat sněhem.
S plyšovým medvídkem se pak pěšky vydali na nekonečnou cestu Sibiří, aby našli ty dvě holčičky, pro které byli určeni.

Jak že to bylo dál? To už si nepamatuji, byly mi tenkrát 4 roky.

Ale ono to nadšení z lidí za čas vyprchalo. Jolka se zapomněla, stal se z toho zase Ježíšek, ve škole se to už hromadně neslavilo a lidi zase slavili Vánoce asi tak, jako v minulých stoletích jejich předkové. Dávali si dárky, hodovali a třeba se i modlili, když na Ježíška věřili.

Pokračování...


Se Slávkou jsme právě vydali naší první CD. Pokud si někdo myslí, že si tu na ní dělám reklamu, pak se mýlí. Vypálili jsme pouze malý počet a ten už rozeslali na přátele, kteří si o ni předem řekli. Všem zdarma, ono to ještě ani za víc nestojí! Mimo jiné se mi nedaří při vypalování přenést na CD jména písní.

Taky jsme poslali jednu CD do Tyrolska onomu orchestru jménem "Česká dechovka". Ať si poslechnou, jak se ta skutečná česká řeč poslouchá.

Jednu typicky českou píseň z toho CD si dovoluji uvést i tady.
Putimská brána

Svatební cesta na Seychely 2/? - Svatba 2.

13. prosince 2010 v 19:52

Slávka se pustila do jednání s místními úřady. Má na to, na rozdíl ode mě, vrozený talent. Mně jsou dohady s úřady tak odporné, že mě vyhazují hned jak do nějaké místnosti vlezu, jelikož mi to na ksichtě vidí. Za trest mám všechno stokrát opsat a s tím přijít někdy hodně později, nebo raději vůbec! Slávka přijde na úřad, naladěná jako by tam šla na vepřové hody, celá usměvavá, čímž úředníky natolik zmátne, že ji nezřídka i vyhoví.

Leč ani ona nebyla úspěšná hned při prvním útoku na radnici. Naše rodné listy jsou prý církevní a tedy neplatné.
"Oni se zbláznili!" jal jsem se rozčilovat. Můj křestní list vydala farnost Cyrila a Metoděje v Praze, a dokonce ani komunistům to nikdy nevadilo a jiný nežádali. V patnácti jsem na něj dostal občanku. Zrovna tady, v téhle katolicko-pobožňácké vesnici můj církevní křestní list někomu najednou není dost dobrý.

Leč on to byl nějaký nový předpis platící pro celý německý stát. Žít s tímto listem třeba až do smrti je povoleno, ale ne se ženit! Zahájili jsme tedy vyjednáváni s Prahou, jestli by mi nevystavili nový, nekřesťansko-státní. Slávka tam zavolala na příslušný institut. Nějaká vlídná paní nekladla žádný odpor, požadovala toliko nepatrný poplatek, pak že může s operací začít. Poslali jsme obratem onu drobnou minci a vyčkávali, než dojde. Pořád dojít nechtěla, bez ní se nedalo nic dělat, a Slávka protelefonovala do Prahy sumu značně vyšší. Nakonec jsem ale dostal civilní křestní list, který jsem ovšem musel nechat přeložit do němčiny. Sám jsem moje datum narození překládat nemohl, nemám to kulaté razítko. Ještě bych si přidal šlechtický titul. Překlad několika slov stál peněz hromadu, ale jednoho dne všechny naše papíry ležely na radnici a byl stanoven termín svatby.

Slávka pendlovala od radnice domů a vyřizovala podmínky obřadu, asi jako bychom tam měli uzavírat mírovou smlouvu za dva znepřátelené státy.
"Ptají se, jestli by neměli ten projev zkrátit?"
"Nemusí, ať zůstane v původní délce, ale taky v šuplíku. Ne zkracovat, ale kompletně vynechat."
Ono tam moje mínění nakonec stejně nikoho nezajímalo. Od ní ale chtěli vědět ještě všechno možné.
"Budete pořádat hostinu tady u nás ve vesnici?"
"Nebudeme."
Budete mít prstýnky?
S dotazem přišla zase ke mně. Rozhodl jsem:
"Potřebujeme nové trenýrky, nebudeme vyhazovat peníze za zlato, které je právě zásluhou krize zcela předražené. (Ženské si holt na taková cingrlátka potrpí, pro mě je to asi jako bych měl nosit náušnici na jednom uchu nebo zlatý kruh v nose. Jsem člověk a ne pouťová střelnice nebo vánoční stromeček, abych byl ověšen nějakou pozlátkou.)
"Prstýnky nebudou," hlásila na radnici.
"Máte zhruba odhad kolik lidí asi přijde?" Možná si představovali, že jejich vesnice bude ten den obležena kolonou cikánských vozů.
"Dva."
"Jak dva?"
"No my dva."
Být to jen o jednoho svatebčana méně, nebyl by sňatek už možný, ale tohle je podle zákona právě povolené minimum.

Doma přišla otázka, jak se mám obléci, když nic vhodného nevlastním.
"Máš, Gríšo, tmavé boty?"
"Hnědé horolezecké, jsou dost tmavé?"
"Nejsou! Vezmeš si moje kozajdy."
"Nebudu se ženit v holčenčích botách," protestoval jsem.
"Budeš!"
"Nebudu!"
"Budeš!"
"No dobrá."
"Dáš přes ně kalhoty, nebude z nich moc vidět."
"Kravata?"
"Těch mám hodně, ale nevím kde, už léta jsem je neviděl."
"Sako?"
"Sako nemám žádné, svetrů více, všechny pěkné, ale žádný tmavý."
Takhle tu svatbu dělat někde na ledovci, to by všichni čubrňeli, jaké mám oblečení a vybavení i když už to dnes vypadá jak ukradené z muzea. Pak mám výborný péřový spacák, ale ten mi na svatbu nebyl nic platný.
Slávka mi navlékla jeden její černý funebrální svetr, taky vypadal, že pamatuje první válku. No, a šlo se na svatbu."

Před radnicí nás vlídně pozdravil jeden postarší pán. Slávka myslela, že to je ten starosta, ale byl to jen obecní blbý. Ten chodí často tady po ulicích a každému vlídně kyne.
Vlezli jsem do radnice a vešli do prostorného sálu, dělaného na místní rozvětvené selské rodiny. Radnice do nás investovala 2 svíčky, které tam stály už zapálené. Jinak nikde nikdo.
"Takhle jsem si vždy představoval můj pohřeb," napadlo mě. "Pokud si předem nenajmu placené plačky, budou moje zbytky odstraněny beze svědků a to ještě bude nějaký zřízenec remcat, že jenom zdržuji od důležitější práce."

Přišel pan starosta, mladý švihák, potřásli jsem si pravicí a ujistili ho, že všichni svatebčané už jsou shromážděni, není potřeba na nikoho čekat.
Pan starosta nás usadil na dvě židle v čele sálu zejícího prázdnotou a výhružným hlasem sdělil, že svůj proslov pronese v plné délce.
Nezmohli jsme se na větší odpor, takže on započal. Nejprve citát svatého Augustina. Rád bych se o tu moudrost se čtenářem podělil, ale já u toho hned duševně vypadl. Zavzpomínal na mnoho citátů Lenina, Stalina, velikého Maa, všechny už jsem taky dávno zapomněl. Jenom jak říkal Lenin: "učit se, učit se, učit se." V tom měl pravdu, učím se celý život a pořád nic neumím. Teď k tomu v mém věku přišla hudba. Na tomto poli jsem úplný analfabet.

"V životě potkáte nejen slasti, ale i problémy a překážky...", četl dále pan starosta svůj univerzální proslov nabádavým hlasem. Není nad to nechat se o životě poučit od člověka, ani ne polovičně tak starého, jako jsem já. Svět se mi zastřel mlhou, mě bylo zase 18 let a já slyšel:
"Jednou poznáš, jednou pochopíš, jednou budeš litovat..." Nechápu jak dokázala tahle generace těch dnes teoreticky stoletých pronést tolik proroctví, aniž by se v jednom jediném vzdáleně strefila. To už je mimo jakoukoli matematickou pravděpodobnost.
Na průmku jsem jezdil autobusem a vedle mě často sekretářka, která už byla před důchodem. Ta měla každé ráno jedno téma. Večer nemůže usnout, v noci se budí, ráno je unavená. Já mohl jen říci, že spím jak dudek.
"Jen počkej v mém věku, pak to poznáš."
Do důchodu se chodilo v 60, jsem tedy dnes starší, než tenkrát ona. Večer si lehnu a v tu ránu usnu jak novorozeně a spím celou noc jako za mlada. Toliko jeden příklad za tisíc dalších. To nemluvím o proroctvích různých náboženských fanatiků, jak bude v 70 letech už zdarma bydlení, v roce 2000 všechny státy komunistické.
"Jak to víte?"
"Však uvidíš!" Přešlo půl století a já uviděl akorát přesný opak.
"Po vojně si koupíš bačkory a necháš cestování." Chceme na Seychely, až půjdu do důchodu, plánujeme aspoň 2 měsíce Kanadu.
"Jestli nebudeš u prověrek držet hubu, pak toho budeš celý život litovat."
Nedržel jsem hubu, vyletěl z práce a šel jako bagrista do pohraničí, však ničeho nelitoval.
"Ať tě nenapadne pokusit se emigrovat, chytnou tě v první vesnici."
Nechytli, prošel jsem.
"Pak bys poznal, že ses nechal obelhat západní propagandou a přišel nazpět prosit o milost." Zase všechno opačně. Ten západ byl ještě mnohem krásnější, než jsem tušil.
"Snad si nemyslíš, že když utečeš na západ, tak tě tam nechají cestovat. Vždyť oni budou dobře vědět, že už jsi utekl jednou." I tohle dokázal jeden stranický věřící vypotit. Podle sebe soudím tebe. Všechny státy mají hranice omotané ostnatým drátem a dávají dobrý pozor, koho na pár dní pustit ven. Jinak by ve všech zemích zůstala jen vláda, zatímco obyvatelstvo, zmatené propagandou sousedů, by se kompletně vyměnilo.

Kdo kdy přišel s tím šíleným nápadem, že stáří má v sobě nějakou moudrost?

Mlha před očima se rozpustila, starosta se na mě vyčítavě díval a pak rozpačitě pronesl. "Tak tohle asi můžeme přeskočit." Vřele jsme souhlasili.

Konečně byl proslov u konce.
"Berete si ji dobrovolně?"
Čekal jsem, že mě Slávka stejně nepustí ke slovu a řekne to za mě. Když se neozvala, pípnul jsem sám:
"Ale jo."
Pak jsme něco podepsali a byli tím oddaní. Slávka mu dala svůj foťák, ať nám udělá aspoň jeden snímek. Starosta ho vzal a cvaknul. Trochu to v něm zaskřípalo. Namítl jsem, že v potemnělé místnosti by se měl zapnout blesk. Proč to vlastně neudělal automaticky?

V národním muzeu v Aténách fotila Slávka, tímto aparátem, leč stále s bleskem, ač to bylo zakázáno. Dvakrát jí vynadali, ale nebylo to nic platné. Když stiskla spoušť, blesklo to. Ať mačkala všechny knoflíky jak chtěla, blesk vypnout nedokázala. Měl jsem chuť ten foťák vzít a vyhodit ho oknem, aby už byl pokoj. Nyní Slávka zase mačká všechny knoflíky, ale ať dělá co dělá, blesk zapnout nedokáže. Já v duchu tupím ženské plemeno výrazy z říše domácího ptactva, pobíhajícího po selském dvoře. No dobrá, svatební fotky nebudou, možná taky dobře. Ale nakonec jsme na té jedné bez blesku k poznání. Dát ji sem mi Slávka zakázala, že vypadáme blbě. V příštích dnech přišla zima, tak pár fotek odsud se sněhem.




Nejmenší svatba v dějinách vesnice skončila, starosta se šel zotavit do své kanceláře a Slávka povídá:
"Počkej tu chvíli," načež zase zmizela v útrobách radnice. Za chvíli přišla a předala mi vítězně novou Lohnsteuerkartu.
"Weihnnachtsgeld už budeš mít méně zdaněný a prvního ledna udělám Lohnsteuerausgleich, abys dostal nazpět daně za těch 10 měsíců."
Takže by nám ty Seychely měla zaplatit Angela Merkel, ta baba komsomolská. Jsem sám zvědav, jestli to tak skutečně vyjde.

Teď už zbývá jenom tu svatební cestu vykonat. Zatím jsme nic nepodnikli, toliko studujeme všechny podklady, abychom něco věděli. Asi v květnu chceme letět, zabukovat se to dá pár týdnů před tím. Slávka to všechno dělá za pár minut přes internet, bez nějaké cestovky.

Na večerní svatební zábavu v hojném počtu dvou lidí jsme si pozvali kapelu. Tu jedinou, kterou známe a to jsme byli zase jenom my dva. Závěrem si tedy poslechněte jednu svatební píseň moravsko-slovácko-bádenskou. Skladba pro piáno, cembalo, pikolo, kytaro, bubno a trumpeto: svatební

Dodatečně přidáno. Tuhle fotku (naše vandrování v září) prý sem dát smím, jsme jenom z dálky.

Svatební cesta na Seychely. 1/? - Svatba 1.

10. prosince 2010 v 12:39

Je všeobecně známo, že v dnešní době stalo se pro Evropany velikou módou pořádat svatby na exotických ostrovech, jako jsou Maledivy, Seychely, Kajmanské ostrovy a podobně. Ti bohatší při tom nechávají balíky peněz v luxusních hotelech, ti obyčejně vydělávající tam pak dělají jenom svatby jednoduché, leč romantické. No a čeští bezdomovci tam nejspíš dělají pouze ty nejskromnější svatby, na lavičce v parku, s litrem krabicového vína...

Počkat! Tahle teorie bude asi nějaká chybná. Jak se má český bezdomovec na ty Seychely dostat? Nevím, napíšu vám pouze o tom, jak jsem se tam dostal já, kolik to stálo a co jsem tam viděl a zažil.

Seychely, foto z internetu

Po jistých zkušenostech s českými internetovými čtenáři si nyní dovedu představit třídně uvědomělé útoky na vykořisťovatele, který si z krve a potu dělnické třídy dělá takovouto dovolenou. (V článku o Havlíčkovi jsem zde byl nazván zlodějem, co teprve při popisu korálových ostrovů.) Nebo to zaplatili moji zazobaní rodiče, kteří k penězům přišli všemi zločineckými způsoby.

Jak že to tedy bylo s tou mojí svatební cestou? Je mi 62 let a oženil jsem se (teprve podruhé) začátkem listopadu roku 2010, čili nedávno. Moje rodiče si v důchodu koupili trabanta, takové to auto, co "jezdí dobře", jak mi tenkrát napsali, a s tím v Čechách dobře jezdili do lesa na houby. Považuji za nepravděpodobné, že by jim existence Seychel byla vůbec známá. To už je ale nějakých 30 let.

Kdy jsem já byl na Seychelách? Nikdy. Ale až/když se tam dostanu, planujeme v květnu, pak vám o nich napíšu celý román, třeba podobně jako z Řecka, a ukážu řadu barevných fotek. Tohle je pouze 1. díl o té svatbě. Takové chudé, jistě chudší, než měl kdokoli z vás. Určitě nejchudší, jakou tahle naše bohatá vesnice kdy za posledních sto let viděla. Ale ten den bylo krásné počasí, se ženichem a nevěstou už to bylo co do krásy horší, leč všichni svatebčané, oba dva, zářili zdravím a spokojeností.

Vinice v Badensku, foto vlastní

Svatební cestu jsme si udělali ještě ten den odpoledne, úplně zadarmo. Nám stačí vyjít za barák a jsme ve vinicích. Bydlíme moc krásně a vážíme si toho. Začal už listopad, ale ten den byl ještě naposledy "goldener Oktober", jak to Němci nazývají. Ke svatbě byly různé důvody. Jelikož se zde jedná o popis cesty do světa a ne milostný román, uvádím pouze rozhovory kupecko-hokynářské, jež měly zabezpečit její financování.

Nyní ale od začátku, jak se to všechno přihodilo:
"V tomhle hotelu na Seychelách mají novomanželé 20% slevu," pronesla významně Slávka, tak asi někdy začátkem léta, listující právě v katalogu korálových ostrovů Indického oceánu.
"Budiž jim to přáno," zafuněl jsem lhostejným hlasem, ještě nic zlého netuše. Pak to přišlo:
"A proč jim, proč ne nám?"
"Protože my nejsme... Hele, neblbni, jó, mám jednoho rozvodu až po krk. A pak, ono by to už ani nešlo. Měl jsem jedny slušné kalhoty na poslední svatbě, ale to mi bylo 30 let. Z těch jsem břichem vyrostl a jiné holt nemám. Online přes internet se asi zatím ještě ženit nejde. Že ne!?" Tím celý problém uzavřel, jak jsem se mylně domníval.
Slávka ale ženskou (ne)logikou neuznala můj neotřesitelný argument.
"Ty kalhoty ti koupí Angela Merkel a navíc zaplatí skoro celou dovolenou na Seychelech."
"Angela Merkel, ta baba komsomolská, ta bere, ale nedává. Když už, tak v Africe nebo v Řecku, ale ne těm, kteří jí ty krásné peníze vydělávají. Z té nic nevyrazíš." Chtěl jsem diskusi znovu uzavřít.
Leč Slávka mi to vysvětlila v celé šíři a jala se mne přesvědčovat, abych si nešlapal po štěstí.

Jak jsem tady kdysi přiznal, žil jsem v poslední době už v polygamii, ač jsem o to nestál, ale žádná žena se neodhodlala k tomu, přijít ke mě na stálo. Člověk byl původně tvor stádový, třída savců si na život v párech moc nepotrpí. Řečeno jednoduše, ono žít v polygamii je snadnější než v páru. (Na Ilonu jsem čekal, že ke mě přijde, ale ona nepřišla. V tomhle věku už je nereálné měnit zem, zvláště když člověk má svoji práci, chatu za Prahou, atd...)

Slávka v tu dobu žila už dlouhá léta v Africe, plavala denně 3 kilometry v moři, což jí ke štěstí stačilo a muže už dávno nebrala na vědomí. Mužské plemeno jednoduše neuznávala, občas se ale na nějakého podívala v internetu. Jak si tam tak jednoho večera říkala a ukazovala, našla náhodou tento blog:
Sladká pohádka o dortech

Pohádku si přečetla, jelikož se jí líbila, našla si k tomu 2. díl, pak ji napadlo podívat se, co ještě tenhle Gregor napsal. Nakonec přečetla prakticky všechno a ještě napsala dceři, která je v Německu ředitelkou mateřské školky, jestli se na ten blog nechce podívat. (Ta je už 2. generace Brežněvovské emigrace, narozená v Německu. Umí ale dobře česky, což není v žádném případě věc běžná. Ty "děti" už jsou dávno dospělé, některé mluví česky plynule s trochu cizím akcentem, některé ani slovo.) Dcera odepsala, že toho Gregora zná, páč ho už dva roky překládá dětem ve školce. O něčem takovém ten Gregor nikdy neměl tušení. (Třeba to jednou nějaké z těch dětí sepíše a udělá z toho knihu lidových německých pohádek. Jako takové by pak mohly ve zpětném překladu vyjít třeba i v ČR. Jinak to bohužel nebude možné, výtvory ve vlastním jazyce Češi neuznávají.)

"Moje další přítelkyně vás prý pozve na svíčkovou, ale teprve až si ji vezmu," zvěstoval jsem druhý den kolegům ve firmě, kteří se letos na tu svíčkovou už vícekrát ptali. Už ji párkrát u mě dostali a sice od více českých žen, které mě pak všechny opustily. Slávka se zdála být výjimkou. Přišla kdysi ke mně jednoho zimního večera roku 09, vlastně chtěla pouze navštívit onoho člověka, který napsal tolik pohádek. Ale ona už neodešla, zcela naopak se usadila v mém bytě jako žába na prameni a našla si tu hned i slušný přivýdělek coby učitelka piána.

"Moje další žena říká, že vám udělá svíčkovou, já ji pak odvrhnu a ona zůstane svedená a opuštěná. Takže svíčkovou až po svatbě! Taková blbost, že jo, co ty ženské furt s tím heiraten mají?"
Jeden kolega, sedící před obrazovkou, přerušil své vědecké bádání nad hrou Solitaire a jal se surfovat v internetu.
"Dostaneš daně nazpět od 1. ledna." Patrně má svíčkovou rád.
"Ale víš ty, co stojí rozvod?"
"A kolik dělají tvoje daně za rok a kolik u ženatého? Za ten rozdíl bys měl pomalu dva rozvody. Poplatek je asi 50 EURO," zkoumal dále finanční záležitosti kolem svatby.
"50 EURO, copak kradu?" zabědoval jsem, "víte kolik by se za to dalo nakoupit rozumných věcí, třeba zdravého alkoholu podporujícího trávení?"
Obzvláště zlomyslná kolegyně, zvaná Kleine Gejša, která mi dělá všechno naschvál, hned ve firmě zahájila sbírku na oněch 50 EUR, když prý na to nemám sám, oni mi ke štěstí dopomůžou. (Ono to nakonec stálo 95 EUR, ty svoločnyje kapitalističeskyje tvrdili, že při bordelu v našich papírech je přirážka, ale zato nás oddával sám pan starosta naší vesnice o pěti číslech. K tomu později.)
Printer v místnosti začal chrlit jeden papír za druhým. K mému zděšení formuláře pro uzavření posvátného svazku manželského.

"Tady se na ten salát podívej," předal jsem ty výtisky doma Slávce. "Mě formuláře vyplňovat nebaví. Máme vůbec všechny ty podklady?"
"Hm, potvrzení o rozvodu? Ale to já už jsem dávno vyhodila. Nikdy mě nenapadlo, že se ještě někdy budu vdávat."
"Jo, nikdy nenapadlo, naposledy včera. Ale když to potvrzení nemáš, tak se nedá nic dělat. Žádné potvrzení, žádná svatba!"
"Tobě se to předkládají papíry o rozvodu, když je to pár let. Moje rozvody už jsou starého data, proto podklady už jsou dávno ztracené." To pronesla hlasem babičky ze Starého bělidla, poučující na prsou ještě nevyvinutou Barunku.
"Vykládej to úředníkům na radnici," zachrochtal jsem vítězně.

Považoval jsem tím záležitost za vyřízenou, jenže znáte ženské. Když si ženská, něco usmyslí, tak to múúúsíííí mííííííít!!!
"A co když někdo nebyl ženatý, kde má vzít potvrzení o rozvodu?" Jala se hledat cestu oklikou.
"Když někdo je v našem věku a ještě nebyl ženatý, tak to už klidně může vydržet až do smrti." Namítl jsem chabě, sám nevěříc v úspěch svého výkladu.

Pokračování...

Iwein, rytíř se lvem 5/? - Kouzelný prsten

5. prosince 2010 v 17:35
...Cítil, jak ho někdo odstrčil na stranu a ona tajemná ruka právě tak rychle ty dveře zase přibouchla. Za okamžik na to se už tudy ulicí prohnaly stráže. Iwein otočil hlavu sem tam, pak se podíval směrem dolů. Před ním stála drobná dívka, která si ho klidně prohlížela. Iwein, ještě rozpálený myšlenkou na poslední boj, ji hrubě uchopil, zvedl do výše a zatřásl s ní.
"Co to má znamenat, kdo jsi!?"
Dívka se nebránila, jen se na něj dále s klidem dívala. Pak právě tak klidně promluvila:
"Nechtěl bys mě raději zase postavit na zem. Moc života už ti nezbývá, tak si ho zbytečně neukracuj. Co když začnu křičet a přijdou stráže. Hledají tě bez toho po celém městě. Vždyť tě viděli, jak jsi skočil na padací most, který se za tebou zavřel. Vědí, že tu někde musíš být. Jednou přijdou prohledat i můj dům, ani tady nejsi v bezpečí. Dříve nebo později tě najdou a to bude tvůj konec. Rytíři Iweine!"

Iwein zasípal a zalapal po dechu. Měl stále ještě na hlavě helmu, dokonce i se sklopeným hledím. To byly hned dvě záhady najednou. Jak to, že ho ta dívka znala a i pak, jak ho mohla takto poznat? Je to snad čarodějnice?
Ta nečekala, až ona nezbytná otázka přijde, zvedla mu hledí a na to i sundala helmu.
"No vida, rytíř Iwein, že ano? Tak abys to věděl, viděla jsem tě jak utíkáš po ulici a poznala podle postavy i malé zvláštnosti tvojí houpavé chůze. Mimo to, zdobení tvého pancíře se taky nedá přehlédnout. To i tebe znám z jisté dřívější doby.

Konečně se Iwein trochu uklidnil a začal se mu pomalu vracet lidský rozum. Zvolna si uvědomil, že je na čase začít používat mozek, který měl až dosud zcela vypnutý.
Ale vždyť on tohle děvče přeci také už někde viděl. Jenže kdy a kde? To její podivné jednání, ten klid a sebejistota. Konečně i krásné dívčí tělo a tvář a, ne v poslední řadě, její mimořádná chytrost.
"Tvé jméno je Luneta!" vykřikl překvapeně. Dívka s úsměvem přikývla.
Iwein se zatvářil přísně:
"Je tomu tak, že ses tenkrát vloudila na hrad Kamelot jako špeh, abys o nás tady vše vyzradila!?"
Luneta ho opětně odzbrojila:
"Pracovala jsem u vás jako děvečka, je to snad provinění? Jistě jsem tam měla svoji úlohu, ale komu z vás jsem uškodila? Je snad zakázáno vyprávět, co člověk ve světě viděl? A co ty pohledáváš v našem hradu? Jistě jsi ten pravý, abys někomu dělal výčitky. Ty jsi pouze ozbrojený vtrhl do naší země a zabil nám krále."
"Král Ascalon je mrtev?" Otázal se Iwein překvapeně.
"Tvá rána mečem do hlavy byla smrtelná. Mluvila jsem s těmi, kteří se ho hned ujali a oba jsme slyšeli zvony. Zemřel v náručí své chotě Laudiny, mojí paní."

Iwein si začal uvědomovat, že není moc chytré pouštět se s Lunetou do slovních soubojů. O co on ji přesahoval fyzickou silou, o to ona jeho rozumem.

"Proč jsi mi zachránila život?" Otázal se Iwein. Jak říkáš, oni mě dostanou stejně a ty potom půjdeš na popravu se mnou.
"Jsem tvým dlužníkem," odpověděla Luneta. "Zastal ses mě, když mě chtěl tenkrát jeden knecht uhodit. To ti nezapomenu".
Nyní se Iwein už začal skutečně stydět.
"Vždyť to bylo zcela samozřejmé a stálo mě to jeden pohyb paže. Sám jsem při tom nic neriskoval. Ale ty teď..."
Ozvalo se zabušení na vrata.
"Otevřete! Hledáme rytíře, který zabil našeho krále. Někde tady musí být schovaný."
Luneta bydlela ve věžovitém domku a během rozhovoru ho táhla po točitých schodech do prvního patra. Iwein nyní učinil rázné rozhodnutí.
Tady mě hned najdou. Řeknu jim, že jsem se do bytu vloupal a tebe vzal jako rukojmí. Pak jsi mimo podezření."
Už se chtěl vyklonit z okna a zavolat na stráže, aby jen počkali, že sám s mečem vyjde a pak ať ukážou, co umí. Luneta se však na něj zezadu pověsila a táhla ho pryč od okna.
Luneta drží Iweina, aby ten blbec nevylejzal.

"Ještě je tady jedna možnost. Zvedni svoji ruku!" Poručila energicky.
Iwein mechanicky uposlechl, Luneta uchopila jeho prst a navlékla na něj prsten. Iwein s úžasem pozoroval, že jeho ruka jako by zmizela. A skutečně, ani druhá ruka nebyla vidět. Celé jeho tělo se stalo průhledné, tedy neviditelné.
Luneta navléká Iweinovi čarovný prsten neviditelnosti.

Bušení na dveře sílilo a Luneta spěchala dolů po schodech. Otevřela vrata a jako první se na stráže obořila:
"Co si to dovolujete? Což nevíte, že jsem první komorná a rádkyně královny? U mě chcete někoho hledat?"
"Máme své rozkazy, nesmíme dělat žádné výjimky," omlouvaly se stráže.
"Nuže dobrá, pojďte se tedy podívat, ale ať jste zase venku. Musím hned do kaple na zádušní mši za mrtvého krále."
Do bytu vtrhli tři zbrojnoši s meči. Nejprve prohledali spodní místnost, otevírali i skříně. Nato se po schodech přihnali do prvního patra. Iwein musel udělat zkušenost, že být neviditelný, neznamená nehmotný. Vidět sice nebyl, ale jednou nestačil včas uhnout a jeden z nich do něj při chůzi narazil. (Být neviditelným bude asi skutečně práce pro vraha.) Ten zůstal stát a chvíli přemýšlel, co se to právě stalo? Naštěstí o sobě dobře věděl, že stejně nic nevymyslí, takže toho zase nechal a jal se s ostatními prohledávat skříně. Konečně byla prohlídka bytu u konce. Strážci se ještě jednou Lunetě omluvili a vydali ke schodům. Iwein to už nevydržel a do posledního z nich strčil. Ten sletěl po hlavě dolů a sebral sebou své dva druhy. Dole si pak všichni vzájemně vynadali, neboť každý považoval za viníka někoho jiného, který do něj zezadu strčil.
Královna Laudina v kapli

Mše započala, královská choť seděla vedle rakve s manželem, vedle ni Luneta, která ji podpírala a utěšovala. Všichni mumlali modlitby a občas zazpívali svatou píseň.

V jednu chvíli se dveře kaple otevřely a zase zavřely. Že by snad vítr? Jeden si toho povšiml, druhý zase ne, jen Luneta jezdila pohledem sem a tam a tvářila se velmi zle. Náhle se událo cosi podivného. Rána v hlavě mrtvého začala krvácet.*
Zvedl se halas a zavládl neklid. Co se tu vlastně právě událo? Vždyť to je znamení, že vrah krále se musel přiblížit. Ze skupiny věrných kolem královny však docela určitě nikdo nepřipadal v úvahu. Dveře kaple se opět otevřely a zavřely, tentokrát si toho všimla asi už jen Luneta a trochu si oddychla.

Poslední ámen a mše skončila, lidé se rozcházeli a Luneta upalovala domů. V duchu už si při tom připravovala větnou stavbu proslovu, kterým Iweinovi strašně vynadá. Copak se úplně zbláznil přijít se neviditelný podívat do kaple na svoji oběť? To ještě netušila, že Iwein se v kapli zakoukal do truchlící vdovy nad ještě ne zcela studeným manželem. Rozhodl se požádat ji, královnu, o ruku a nabídnout se coby další strážce mramorového stolce. Jako svou kvalifikaci pro tuto práci mínil uvést, že to byl on, kdo zabil svého předchůdce, tedy jejího manžela.

* Německy Bahrprobe. Tehdejší představa, že když k oběti přijde vrah, začne jeho rána znovu krvácet. Bylo bráno jako důkaz u soudu, právě tak, jako další podobné zvrácenosti zvané "Boží soud". Obžalovaný byl vhozen do vody, musel vzít do ruky žhavé železo a pod... Při tomto božím soudu se všichni čerti v pekle museli válet smíchy po zemi. V Čechách zrušeno zhruba v době Marie Terezie, kdy církev už musela ustupovat před skutečnou vědou.

Pokračování...? Ehm, buď příští rok na nějakých jiných stránkách, nebo vůbec. My ženatí holt máme mnoho manželských povinností. Kdybych to měl dopsat do konce, dalo by to na celou knihu a na to jednoduše nemám čas. Vlastně jsem chtěl jenom vysvětlit o čem jsou ty fresky na tom hradě. Možná bych vám ale měl napsat o tom, jak jsem se oženil. To bylo před měsícem.

Iwein, rytíř se lvem 4/? - Hrad s padacím mostem

3. prosince 2010 v 19:51
...Oba odhodili zbytky kopí, otočili koně a tasili meče. Ty zvedli k nebi, znovu se proti sobě naplno rozjeli a jejich těžké meče o sebe zazvonily až se stromy kolem zatřásly.

Mnohokrát se oba bojovníci ještě proti sobě rozjeli, ale vyrazit druhému meč z ruky se ani jednomu nepodařilo. Oba byli příliš silní a zkušení. Nato přešli k šermu na koních. Jejich meče o sebe zvonily, ale i tento souboj se vlekl aniž by jeden z nich získal zřejmou převahu. Snad byly zde síly vyrovnané, jenomže čas pracoval pro mladšího z nich. Král Ascalon si příliš pozdě uvědomil, že je sice stále velkého vzrůstu a své mladistvé síly, ale už nevydrží tak dlouho, jako dříve. Dech mu začal docházet. Kdož ví, proč stále trval na tom, že jen on sám, jako vždy, bude studnu i mramorový stolec chránit. Proč neobklopil se rytíři v nejlepším věku, jako to udělal král Artuš? Snad proto, že obklopen byl pouze lichotníky, kteří mu říkali, co slyšet chtěl, ne co by slyšet měl. Tak bývalo tomu u mocných tenkrát a tak zůstalo po dnes. Král Ascalon poznal, že začíná být v pohybech pomalejší, než jeho protivník a dobře věděl, co to znamená. Snad až v této situaci si uvědomil, že jednou se jeho vyšší věk musel v takovémto souboji projevit. Nyní viděl už jen jedinou možnost, kterou bychom ze zdvořilosti ke králi snad mohli nazvat taktický ústup. Stáhnout se z otevřeného pole za bránu hradu. Tu možnost otočit koně mu ovšem Iwein nedal, bez ustání na něj útočil mečem. Konečně v jedné chvíli provedl Ascalon rozmach příliš pomalu a nekryl se plně štítem, čehož Iwein okamžitě využil. On stačil bleskurychle provést rozmach i úder.

Špice jeho meče zasáhla přílbu krále Ascalona, prorazila ji i lebku a zbarvila se krví.

Král Ascalon se zapotácel a zasípal. Iwein stáhl koně o dva kroky nazpět, připraven okamžitě znovu vyrazit. Závažnost protivníkova zranění se nedala v prvním okamžiku odhadnout. Právě této chvilky ale Ascalon využil, zasadil koni ostruhy a vyrazil cvalem na útěk směrem ke svému hradu. Iwein chtěl zavolat cosi hanlivého, pak ale raději pobídl svého koně a rozjel se za ním.

Oba jezdci hnali své koně v šíleném tempu. I v tomto závodě si byli vyrovnaní, oba měli vynikající koně a byli znamenití jezdci. Vzdálenost mezi nimi se nezmenšovala, král Ascalon však ztrácel krev a měl svůj čas odměřený. Netrvalo dlouho a na cestě před nimi se objevil hrad. Jeho vstupní brána byla chráněna padacím mostem, vraty, kamennou chodbou a padací mříží. Král Ascalon se prohnal po padacím mostě, který se okamžitě za ním začal zvedat. Rytíř Iwein se hnal plnou rychlostí za ním a nebyl zřejmě svým rozumem schopen chápat, že se řítí do propasti a v nejlepším případě za ní do smrtelné pasti. Všechno, co si uvědomoval bylo, že musí svého protivníka dostihnout a zabít. Proto se s ním přeci utkal.

Most už byl skoro napůl zvednutý, když k němu v plné rychlosti dorazil. Nyní už nebylo jiné řešení, Iwein pobídnul svého koně ke skoku. Spíše zázrakem než čím jiným spolu přeletěli zející hlubinu pod nimi, překonali okraj mostu a dopadli na jeho zadní šikmou, zvedající se plochu. Kůň se vyrovnal s nárazem dopadu, zavrávoral ale hned se postavil na všechny čtyři a vřítil se s jezdcem do kamenné chodby. V tu chvíli na její druhé straně přeťali stráže lana padací mříže. Tato, opatřena kovanými špicemi na své spodní straně, se s rachotem zřítila právě v ten okamžik, kdy byl Iwein s koněm pod ni. Opět, spíše zázrakem, jej mříž minula o necelou dlaň. V tu chvíli vyletěl ze sedla, přeletěl přes hlavu koně a dopadnul na kamennou dlažbu. Instinktivně se však při tom stočil do kozelce, takže se po dopadu několikrát překulil aniž by se zranil. Chvíli viděl před očima jenom jiskřičky, brzo se ale vzpamatoval. Vedle něj ležela přední půlka jeho koně, ta zadní byla na druhé straně brány, na ní namáčknutá. Na konci chodby uviděl nádvoří, to plné zbrojnošů a rytířů. Tu si všiml malých vrat v chodbě, hned vedle něj. Ta nebyla zamčená, vykopnul je nohou a za nimi se objevila úzká temná chodbička. Do té vběhl a pádil ke světlu na její druhé straně. Sotva vyběhl na světlo denní postavil se mu do cesty jeden strážce. Toho srazil pěstí a utíkal dále malou uličkou vedoucí podél hradeb.
Stavitel tohoto hradu se asi vzhlédl v oné rytířské pověsti. Jelikož ale tato, jakož i hrad, vznikly zhruba v té samé době, musíme připustit i druhou možnost, že ta pověst z hradu pochází, nebo že se to tady skutečně odehrálo.

Iwein proběhl několik úzkých klikatých uliček, aniž by koho potkal, ale smysl to nedávalo. Hledali ho všude a museli za chvíli najít. Konečně uslyšel dupot a hřmot zbraní za rohy z obou stran ulice. Rychle se vmáčknul do jednoho dveřního výklenku v průčelí domku, kde se ovšem mohl schovat jen do té doby, než stráže dojdou k němu.

Teprve nyní si začal uvědomovat, že pronásledovat krále do jeho hradu byla pěkná pitomost. Vzít nazpět to ale nešlo, nadešel čas připravit se k poslednímu boji. Nechat se zajmout a popravit tehdejším způsobem se mu rozhodně nechtělo. Jako rytíř má právo padnout v boji, tuto smrt mu snad darují. Nesmí se nechat chytit živý!

Harašení pancířů se přibližovalo, Iwein sevřel jílec meče. Tu se náhle dveře za ním otevřely, čísi ruka ho uchopila a vtáhla dovnitř. Cítil, jak ho někdo odstrčil na stranu a ona tajemná ruka právě tak rychle ty dveře zase přibouchla. Za okamžik na to se už tudy ulicí prohnaly stráže.

Pokračování...

Dnes na závěr ještě jedna píseň, která se k tomu rytířskému románu nádherně nehodí. Kdo je tu donský Kozák, ať zpívá s námi. Ať zpívají s námi i kubánští Kozáci i kozaté Kubánky. Stěnka Razin