Iwein, rytíř se lvem 3/? - Král Ascalon

30. listopadu 2010 v 18:09
"...Bouře přestala jak rychle začala a já už myslel, že jsem vše přestál. Hned jsem si však vzpomněl, co říkal lesní muž. "Po ní najdeš smrt." Nuže, kde je? A tu jsem ji uviděl.

Země se začala třást a od obzoru se ke mě tryskem hnal obrovský jezdec, téměř o dvě hlavy větší než já. Stačil jsem nasednout na koně a tasit meč, už byl u mě. V divoké jízdě křičel:
"Podívej, co jsi učinil! Zničil jsi mi můj les. Za to je smrt a tys to věděl."

Skutečně, ten les byl celý polámaný, ale kde se vzala ta bouře? Chtěl jsem jen zkusit svoji sílu a získat třeba další trofej v souboji. Nebyl můj úmysl zničit les.
To už jeho meč zazvonil o můj štít, až mi ho ohnul. Onen obrovský rytíř si ani nedal čas říci mi své jméno, jak před soubojem bývá zvykem. První nájezd jsem odrazil, ale div jsem z koně nespadl. Nastal divoký boj. Bili jsem se oba myslím dobře, ale ten jezdec byl příliš velký a silný, to snad ani nebyl člověk z tohoto světa. Přesto se naše meče mnohokrát zkřížily, aniž by výsledek byl předem jasný. Brzy jsem však už znaven musel přejít do obrany a více se krýt štítem, nežli útočit. Nevím pak už, co a jak se událo, když náhle se mu podařilo zasáhnout mě mečem do hlavy. Moje helma praskla, já spadl z koně a více si nepamatuji."

Rytíři kolem kulatého stolu byli vyprávěním vzrušeni. Vzájemně si vykládali svoje představy a překřikovali se. Rytíř Kalogrenant už mohl jenom dovyprávět malý zbytek:

"Nevím, za jak dlouho jsem se probral. Onen obrovský rytíř byl pryč a vzal si mého koně, meč, všechno, co se dalo sebrat a odvézt. Vůbec ho nenapadlo postarat se dle rytířských pravidel o poraženého soupeře. Nechal mě těžce zraněného a oloupeného v lese na pospas dravé zvěři. Vyjel jsem na aventýru, vnikl do jeho lesa a zničil ho, svedl s ním souboj a byl poražen. Měl právo vzít si mého koně i výzbroj, ale ne mě nechat bez pomoci zahynout. Přísahal jsem, že pokud přežiji a budu schopen se opět na koně posadit, pak ho musím najít a vyzvat. Tuhle pohanu splatit!

Sotva jsem se ale pohnul, pustil jsem tu myšlenku z hlavy. Cítil jsem bolest a žízeň. S námahou jsem odhodil zbytek pancíře, dovlekl se ke studni a napil se. Snad několik dní jsem se pak vlekl tím lesem, až jsem z něj vyšel a dostal se k prvnímu lidskému sídlišti. Ti vesničtí obyvatelé se mě ujali a dlouhou dobu o mě starali, než jsem byl schopný převozu. Dále už víte, že mě sem na hrad Kamelot dopravili a my je bohatě za jejich služby odměnili. Ti dobří lidé už mít v životě bídu nikdy nebudou."

Kolem kulatého stolu se nesl už vyložený pokřik. Rytíři byli vzrušeni tím příběhem. Všichni měli nějaký nápad, co by se nyní mělo činit. Král Artuš musel povstat a několikrát zamávat rukou, než halas ustal. Nato promluvil:
"Onen rytíř, nebyl nikdo jiný, než král Ascalon. Je to vládce království v lese Breziljan. Jeho královská choť se jmenuje Laudina. Ti dva spolu mají pak úkol střežit studnu a mramorový stolec. Jak jste sami slyšeli, není to obyčejná studna. Jaké tajemství však to celé skrývá, to nevím. O celém tom lese Breziljanu panuje více mýtů, než vědomostí. Právě tak je těžko říci, co vlastně oni vědí o nás. Občas objevují se na našem dvoře lidé neznámo odkud, kteří jakoby znali podivná kouzla. Nato náhle záhadně mizí, jako záhadně přišli. To celé vyvolává obavy a je na čase vše ukončit. Máte měsíc na přípravu. Pak všichni vyrážíme s vojskem do lesa Breziljanu!

Rytíř Iwein si náhle vzpomněl na jednu cizí dívku, které se kdysi zastal, když ji místní pacholci spílali a chtěli uhodit. Bylo na ni cosi podivného a nikdo nevěděl, kde se na dvoře hradu Kamelotu vzala. Patřila snad i ona k těm záhadným zvědům odkudsi...?
Zcela náhodou šel tenkrát po nádvoří a ta dívka ho svým vzhledem upoutala. Právě na ni křičel jeden ze sloužících a když mu patřičně odpověděla, rozmáchnul se aby ji uhodil. V tom však pocítil pěst rytíře Iweina, odletěl na stranu a praštil sebou o zem. Na to mu Iwein zakázal jakýmkoli způsobem se k ní ještě kdy přiblížit. Ptal se potom více lidí na tuto dívku, dozvěděl však pouze, že to je děvečka ve službě, která přišla před krátkou dobou, neznámo odkud. Svojí práci dělá dobře, ale bít služebnictvo nízkého původu je přeci zcela běžné. Jen jeden starý vlídný stolník, kterému měla být nějakou dobu při jeho práci k ruce, získal její důvěru a mohl říci trochu více. Její jméno je Luneta. Odkud přišla? To se asi nikdy nedozvíme. Jako by nebyla z tohoto světa. Iwein ji pak už nikdy na hradě Kamelotu nespatřil. Zmizela právě tak záhadně, jako se objevila. Byla i ona snad ve službách tajemné mocnosti z lesa Braziljanu?

Rytíři zabušili na souhlas dlaněmi do dubového stolu. Tak potvrdili králův rozkaz, který je nepřekvapil. Iwein byl vytržen z myšlenek a hned vše pustil z hlavy. Nebyli rytíři krále Artuše zde proto, aby celý rok jen seděli kolem kulatého stolu. Jejich úkol byl bojovat. To věděli a neptali se tedy kde a proč?

Nadešel večer a Iwein stále přemýšlel o lese Breziljanu, o podivném králi Ascalonovi a pak i o té záhadné dívce. Nato zavolal svého knapa a přikázal mu, aby ráno za rozednění osedlal jeho koně a vše připravil na dlouhou cestu. Nemínil čekat měsíc. Rozhodl se utkat s oním obrovským králem sám a splatit tak dluh svého přítele Kalogrenanta. Iwein byl horké krve a vrtkavé mysli. Však co víme o tom, jak uvažovali bojovníci oné dávné doby? Rozvážnost a umírněnost nepatřila mezi jejich vlastnosti. Tak žili a tak předčasně umírali. Na úsvitu nechal Iwein naložit na koně svou zbroj a skromné zásoby na cestu. Když se vyhoupl do sedla, rozkázal ještě svému sluhovi:
"Pokud se do měsíce nevrátím, vyřiď králi Artušovi, že rytíř Iwein už není mezi živými!"


Také rytíř Iwein prošel podobnou cestou, jako rytíř Kalogrenant, našel mramorový stolec a vylil na něj vodu ze zlatého džbánu. Přestál strašnou bouři a zažil příjezd krále Ascalona.

Iwein vylévá vodu na mramorový stolec. Tento stojí mezi dvěma stromy. Vlevo lípa, vpravo dub.
...
"Přišel sis pro smrt?" křičel král Ascalon, "máš ji tedy mít! Jak ses mohl opovážit nalít vodu na mramorový stolec?"
Oba jezdci napřáhli svá kopí, tu však ještě zavolal rytíř Iwein.
"Zadrž. Nežli se v boji utkáme, sluší se říci si svá jména. Tys mě vyzval, mluv tedy první!" Oba jezdci zvedli hledí svého brnění, útočník, jak bylo vidět, už pokročilého věku, promluvil.
"Nuže dobrá. Jsem král Ascalon, vládce království Brezilianu a strážce mramorového stolce. Kdo jsi ty, nerozvážný mladíku, že ses opovážil vniknout do našeho lesa? Kdo jsi, že jsi nalil vodu na mramorový stolec?"
Takto odpověděl mu Iwein:
"Jsem rytíř stolu kulatého krále Artuše a mé jméno je Iwein. Přijel jsem, abych ti splatil dluh svého přítele Kalogrenanta, kterého jsi jako lesní lapka obral o jeho zbroj a nechal zraněného na pospas osudu. Proto jsem vylil vodu na váš čarodějný stolec, abych s tebou mohl svést souboj. Přijel jsi mě zabít? Já tebe taky! Tedy začněme!"

Freska z hradu Rodenneg, vlevo Ascalon, vpravo Iwein

Jezdci sklopili hledí, napřáhli svá kopí a pobodli koně do cvalu. Srazili se v plné rychlosti, dřevce zapraštěly, zlomily se, však žádný z jezdců s koně nespadl. Oba odhodili zbytky kopí, otočili koně a tasili meče. Ty zvedli k nebi, znovu se proti sobě naplno rozjeli a jejich těžké meče o sebe zazvonily až se stromy kolem zatřásly.

Pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 30. listopadu 2010 v 19:57 | Reagovat

Bojuji s nimi...

2 caracola caracola | 30. listopadu 2010 v 20:20 | Reagovat

Čtu s velkým zájmem a těším se na brzské pokračování.

3 autor článku autor článku | 30. listopadu 2010 v 21:17 | Reagovat

[1] babka

Na čí straně? Já bych počkal až kdo vyhraje a  k tomu se přidal.

4 kunc kunc | 2. prosince 2010 v 20:00 | Reagovat

Řešil bych to diplomaticky, smírnou cestou a fandil slabšímu /bez kouzel/.

5 Zdenka-matka Zdenka-matka | 3. prosince 2010 v 10:17 | Reagovat

Nu, vyčkejme tedy na pokračování, co nám autorova fantazie napoví :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama