Iwein, rytíř se lvem 2/? - Les Breziljan

28. listopadu 2010 v 17:30
"Jak legenda o tom místě vypráví, onou cestou k němu jsem se několik dní na svém koni ubíral. Konečně dostal jsem se do kraje, kde všichni lidé už ten les znali. Cestu mi ukázat mohli, ale o něm samotném nic nevěděli. Jen, že kdo jednou do něj vešel, nebyl už nikdy více vídán. Ten poslední večer snesl se déšť a já zahlédl malý hrad na kopci. K tomu jsem spěchal, zabušil na vrata a požádal o nocleh. V ústrety vyšel mi pán hradu, už starý muž, a vlídně zval mě dále. Hostil mě a rozprávěli jsme spolu nějakou dobu. Častěji prý už nocovali u něj rytíři, na své cestě za velikou aventýrou, kteří do tohoto lesa měli namířeno. Ty všechny on žádal, aby se u něj na zpáteční cestě zastavili a o tom lese jemu vyprávěli. Všichni přislíbili, však žádného z nich on už nikdy neviděl. Ani jeden se z lesa Breziljanu nevrátil. I já mu přislíbil navštívit ho na zpáteční cestě, pro své zranění jsem to ale nemohl udělat. Byl jsem dovezen nazpět na voze od lidí, kterým jsem nabídl a taky vyplatil vysokou odměnu. Bez jejich pomoci byl bych svému zranění podlehl."

Opět se ozval šum kolem stolu a pobídky, ať rytíř Kalogrenant povídá o tom čarovném lese.

Burg Rodenegg z jihu

Ptal jsem se onoho vlídného rytíře, zdali se někdy sám pokusil do lesa proniknout? Myslím, že dobře odpověděl:
"Nejsem ze zbabělých. V boji jsem stál vždy v čele, když můj hrad, nebo můj kraj byl napaden. Přesto žiji dodnes a nenesu mnoho zranění, neboť jsem svým mečem dobře vládl. Nikdo z lesa Braziljan však neohrožoval moji zem a nikdo mě taky nepozval na jejich území. To jsem respektoval. Nevíme, co se v lese Braziljan skrývá, ale musí to být cosi mocného a silného. Snad jakási tajemná říše. Jejich tajemství nemá být vyzrazeno. Proto kdo vnikl do tohoto lesa, živ už z něj nevyšel."

"Možná jsem ten večer měl vše jinak rozmyslet, ale po slovech hostitele, jako by mě ten les ještě více přitahoval. Nemohl jsem jinak. Ráno jsem osedlal koně a vydal se dále.

Konečně stál jsem na konci cesty, přede mnou se rozprostíral temný hustý les. Vypadal jako les obyčejný a přeci byl úplně jiný. Na první pohled bylo zde cosi nezvyklého. Všichni víte, že našimi lesy vedou cesty. Ne tak tímto. Cesta před ním končila a nějakou dobu jsem nevěděl, kudy vlastně dále. Jel jsem chvíli luky podél něj, ale nenacházel ani malou pěšinku. Vrátil jsem se tedy na onen konec cesty a začal se prodírat dále porostem. Přitom jsem si musel mečem svojí cestu prosekávat. Tak plynul čas a já už ztrácel naději, že ten les je něco jiného, než jen hustá spleť větví. Náhle jsem stanul na široké, pevné cestě, která vedla jakoby odnikud. Končí snad také náhle kdesi aniž bych se po ni kam dostal? Pobídl jsem koně do klusu. I tato cesta se však začala zužovat a téměř ztrácet. Tu jsem se překvapivě ocitl na veliké mýtině. Co tam jsem uzřel, mi nebudete věřit..."

Napětí kolem kulatého stolu stoupalo a všichni jali se rytíře ujišťovat, že o jeho slovech nikdo nepochybuje. Ať jen dále vypráví.

"Pravím vám, co jsem spatřil mi nahnalo strachu. Ta mýtina byla plná zvěře. Však jaké zvěře líté a dravé. Všechna zvířata spolu bojovala a vydávala divé skřeky. Býci se trkali, vlci kousali, hadi kolem sebe ovinutí syčeli. Uprostřed té mýtiny stál pak obří lesní muž divého vzhledu, dvakrát tak vysoký jako já, a v ruce držel těžký dlouhý kyj. Ještě delší, než on byl vysoký. Uprostřed toho ryku stál tam zcela klidně, jako pastýř, který dohlíží na pokojně se pasoucí ovečky. Brzy jsem si uvědomil, že on ze svého hlediska to ani nevidí jinak. Ta zvířata mezi sebou bojovala, vyrážela divý řev, ale nezraňovala se. Přes to jsem si přál, aby ten obr si mě nepovšiml a začal jsem couvat s koněm nazpět po cestě do lesa. Však příliš pozdě. Divý muž na mě otočil hlavu, jeho obličej dostal hněvivou podobu a už se hnal ke mně. Vytasil jsem meč, ač by mi byl asi mnoho nepomohl a zakřičel na něj:

"Ve jménu Pána! Jsi duch dobrý nebo zlý? Buď pozdraven a mír s tebou."
Jako bych snad byl řekl právě to správné. Lesní muž se zastavil sklonil kyj k zemi a nakonec klidným hlasem mi odpověděl.
"Kdo se nemíchá do mé práce a neškodí mým zvířatům, tomu já nic neudělám. Však proč jsi přišel do lesa Breziljanu? Nevíš snad, že zde není místo pro cizince?"
Dodal jsem si odvahy a odpověděl mu.
"Jsem rytíř kulatého stolu krále Artuše. Je naším posláním vydávat se do světa na aventýru a nedbat o svůj život."
Na to mi onen podivný tvor řekl:
"Jsi tedy zase pouze jeden z těch bláznů, kteří občas vnikají do našeho lesa, aby zde rozhodili své kosti? Sám sis to vybral. Jeď tedy touto cestou dále, až uzříš zděnou studnu. Vedle ni stojí mramorový stolec a na něm zlatý džbán. Naber vody ze studny do své helmy a tu přelij do zlatého džbánu. Tento pak vylij na onen stolec!"
"Co se stane, když to udělám?" Otázal jsem se.
"Pak přijde strašlivá bouře a po ní nalezneš smrt, kterou hledáš. Pak potkáš toho, který v boji tě porazí!" Odvětil lesní muž, dále si mě už nevšímal, vzal svůj kyj a poklidně se opět postavil uprostřed mýtiny. Zvířata se celou tu dobu stále stejně rvala, vyrážela smrtelné skřeky, leč neubližovala si a nikde nebyla ani kapka krve."

Rytíř Kalogrenant přerušil vyprávění, sáhl po kalichu a napil se vína.

Kolem kulatého stolu rytíři vzrušeně diskutovali. I král Artuš se ozval. Patrně ví, co následovalo, onen mramorový stolec mu není zcela neznámý. Běda tomu, kdo na něj z té studny vodu nalije. Nikdo však neví, jaké čáry v tom vězí. Nyní ale ticho, ať rytíř Kalogrenant může pokračovat.

"Jel jsem dále po té cestě, jak mi lesní muž ukázal, a skutečně po nějaké době onu studnu našel. Vedle ní stál stolec z mramoru a na něm zlatý džbán. Sestoupil jsem z koně a vše si prohlížel. Co by mělo být tak podivného, kde je jaké nebezpečí? Nahnul jsem se tedy do studny, nabral trochu vody do mé helmy a tu přelil do zlatého džbánu, jak řekl mi lesní muž. Nato jsem helmu pečlivě nasadil vytasil meč a obsah džbánu vylil na mramorový stolec. V tu chvíli se v nebi ozvalo dunění a jakoby odnikud se objevila těžká temná mračna. Nabral jsem rychle znovu plný džbán vody, ale ten už jsem ani vylít nestačil. Zvedl se takový vichr, že jsem se sotva udržel na nohou. Kolem šlehaly blesky, lilo a padaly kroupy, létaly ulámané větve ze stromů a bily do mě. Kdož ví, jak bych tu bouři byl přestál, nemít pancíř a helmu. Držel jsem koně, který se vyděšeně plašil a lapal po dechu. Když už mi docházely síly a já se skoro se životem loučil, začal vítr slábnout. Bouře přestala jak rychle začala jen les kolem byl zle poničen. Poděkoval jsem se u pána Boha, že jsem vše přestál, hned jsem si však vzpomněl, co říkal lesní muž. "Po ní najdeš smrt." Nuže, bouře přešla, kde je ta smrt? A tu jsem ji uviděl."

Pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 28. listopadu 2010 v 18:45 | Reagovat

Tak, to je to pravé. Neodbočovat od tematu. Četla jsem jedním dechem.

2 rucuk rucuk | E-mail | Web | 29. listopadu 2010 v 14:23 | Reagovat

Také se mi to líbí.

3 Zdenka-matka Zdenka-matka | 29. listopadu 2010 v 19:42 | Reagovat

I já čtu .-)

4 kunc kunc | 29. listopadu 2010 v 20:11 | Reagovat

Krásné vyprávění, úplně to prožívám a těším se na další pokračování. Trochu mě to připomíná Šahrazádu a její barvité příběhy.

5 Láda Láda | E-mail | 30. listopadu 2010 v 6:33 | Reagovat

Člověk u oper a jiných děl čte" Jde o zpracování příběhu o králi Artušovi ... atd. Přiznám se, že ty příběhy jsem většinou neznal.

6 autor článku autor článku | 30. listopadu 2010 v 8:47 | Reagovat

Legenda krále Artuše má své počátky už v pátém století. Byla stále zdokonalována a rozšiřována, až se konečně našli i badatelé, dokazující jeho historickou existenci. Ti hledali a dodnes hledají také slavný hrad Kamelot. Mnozí pochopitelně i našli a uvedli "důkazy". Žádný ovšem nebyl přesvědčující.

Rytíř Iwein je francouzská větev této ságy z 12. století. Byl ale už v tu dobu přeložen do němčiny a nejspíše dále přibásněn. Je v něm i kus českého Bruncvíka (onen lev), kterýžto ale tak úplně český taky nebyl. Poněkud se zde vnucuje německé město Braunschweig, které má ve znaku lva.

7 Láda Láda | E-mail | 1. prosince 2010 v 22:20 | Reagovat

Kosmovi už více badatelů dokázalo, že některé příběhy okopíroval podle zahraničních vzorů.

8 autor článku autor článku | 2. prosince 2010 v 9:04 | Reagovat

[7] Láda

Kosmas byl ovlivněn jak Homérem, tak biblí. Nemohlo tomu ani být jinak, každý historik studuje předchozí materiály. Následovně je skoro nemožné rozpoznat, co jsou pověsti a co historická skutečnost. Nejen tenkrát, ale ještě dnes existuje dost lidí, pro které to nehraje žádnou roli. Skutečnost je to, co se právě hodí.

Tak např. ještě dnes se ve školách vyučuje tzv. "bájné vyprávění starců", kteréžto bylo ovšem silně ovlivněno rukopisem Zelenohorským, což byl padělek 19. století. Národ si na to zvyknul, teď už se z toho lidová pověst stala. Právě tak třeba onen Golem Rabi Löwa. Ten byl zřejmě taky vymyšlen až v 19. století.

Tohle není žádná česká specialita. Uvedl jsem tady jednou článek o německém ideálu jménem "Hermann Cheruský". To byla historická osoba, kterou si ale v 19. století Němci předělali do nesmyslné legendy. Dokonce to jméno je čistě vymyšlené. Víme o něm pouze, že Římané ho nazývali Arminius.

9 jan+rich jan+rich | E-mail | 20. prosince 2010 v 0:01 | Reagovat

Werichu povstaň!Jakýsi Gregor zasazuje Golema jako výmysl do téměř doby Palackého.Klátí nám do nenávratna dobu Rudolfa II.No,nenakopal bys ho?Já jo.Bere nám legendu jako klukům prak a holkám panenku.Hanba mu!Rich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama