Listopad 2010

Iwein, rytíř se lvem 3/? - Král Ascalon

30. listopadu 2010 v 18:09
"...Bouře přestala jak rychle začala a já už myslel, že jsem vše přestál. Hned jsem si však vzpomněl, co říkal lesní muž. "Po ní najdeš smrt." Nuže, kde je? A tu jsem ji uviděl.

Země se začala třást a od obzoru se ke mě tryskem hnal obrovský jezdec, téměř o dvě hlavy větší než já. Stačil jsem nasednout na koně a tasit meč, už byl u mě. V divoké jízdě křičel:
"Podívej, co jsi učinil! Zničil jsi mi můj les. Za to je smrt a tys to věděl."

Skutečně, ten les byl celý polámaný, ale kde se vzala ta bouře? Chtěl jsem jen zkusit svoji sílu a získat třeba další trofej v souboji. Nebyl můj úmysl zničit les.
To už jeho meč zazvonil o můj štít, až mi ho ohnul. Onen obrovský rytíř si ani nedal čas říci mi své jméno, jak před soubojem bývá zvykem. První nájezd jsem odrazil, ale div jsem z koně nespadl. Nastal divoký boj. Bili jsem se oba myslím dobře, ale ten jezdec byl příliš velký a silný, to snad ani nebyl člověk z tohoto světa. Přesto se naše meče mnohokrát zkřížily, aniž by výsledek byl předem jasný. Brzy jsem však už znaven musel přejít do obrany a více se krýt štítem, nežli útočit. Nevím pak už, co a jak se událo, když náhle se mu podařilo zasáhnout mě mečem do hlavy. Moje helma praskla, já spadl z koně a více si nepamatuji."

Rytíři kolem kulatého stolu byli vyprávěním vzrušeni. Vzájemně si vykládali svoje představy a překřikovali se. Rytíř Kalogrenant už mohl jenom dovyprávět malý zbytek:

"Nevím, za jak dlouho jsem se probral. Onen obrovský rytíř byl pryč a vzal si mého koně, meč, všechno, co se dalo sebrat a odvézt. Vůbec ho nenapadlo postarat se dle rytířských pravidel o poraženého soupeře. Nechal mě těžce zraněného a oloupeného v lese na pospas dravé zvěři. Vyjel jsem na aventýru, vnikl do jeho lesa a zničil ho, svedl s ním souboj a byl poražen. Měl právo vzít si mého koně i výzbroj, ale ne mě nechat bez pomoci zahynout. Přísahal jsem, že pokud přežiji a budu schopen se opět na koně posadit, pak ho musím najít a vyzvat. Tuhle pohanu splatit!

Sotva jsem se ale pohnul, pustil jsem tu myšlenku z hlavy. Cítil jsem bolest a žízeň. S námahou jsem odhodil zbytek pancíře, dovlekl se ke studni a napil se. Snad několik dní jsem se pak vlekl tím lesem, až jsem z něj vyšel a dostal se k prvnímu lidskému sídlišti. Ti vesničtí obyvatelé se mě ujali a dlouhou dobu o mě starali, než jsem byl schopný převozu. Dále už víte, že mě sem na hrad Kamelot dopravili a my je bohatě za jejich služby odměnili. Ti dobří lidé už mít v životě bídu nikdy nebudou."

Kolem kulatého stolu se nesl už vyložený pokřik. Rytíři byli vzrušeni tím příběhem. Všichni měli nějaký nápad, co by se nyní mělo činit. Král Artuš musel povstat a několikrát zamávat rukou, než halas ustal. Nato promluvil:
"Onen rytíř, nebyl nikdo jiný, než král Ascalon. Je to vládce království v lese Breziljan. Jeho královská choť se jmenuje Laudina. Ti dva spolu mají pak úkol střežit studnu a mramorový stolec. Jak jste sami slyšeli, není to obyčejná studna. Jaké tajemství však to celé skrývá, to nevím. O celém tom lese Breziljanu panuje více mýtů, než vědomostí. Právě tak je těžko říci, co vlastně oni vědí o nás. Občas objevují se na našem dvoře lidé neznámo odkud, kteří jakoby znali podivná kouzla. Nato náhle záhadně mizí, jako záhadně přišli. To celé vyvolává obavy a je na čase vše ukončit. Máte měsíc na přípravu. Pak všichni vyrážíme s vojskem do lesa Breziljanu!

Rytíř Iwein si náhle vzpomněl na jednu cizí dívku, které se kdysi zastal, když ji místní pacholci spílali a chtěli uhodit. Bylo na ni cosi podivného a nikdo nevěděl, kde se na dvoře hradu Kamelotu vzala. Patřila snad i ona k těm záhadným zvědům odkudsi...?
Zcela náhodou šel tenkrát po nádvoří a ta dívka ho svým vzhledem upoutala. Právě na ni křičel jeden ze sloužících a když mu patřičně odpověděla, rozmáchnul se aby ji uhodil. V tom však pocítil pěst rytíře Iweina, odletěl na stranu a praštil sebou o zem. Na to mu Iwein zakázal jakýmkoli způsobem se k ní ještě kdy přiblížit. Ptal se potom více lidí na tuto dívku, dozvěděl však pouze, že to je děvečka ve službě, která přišla před krátkou dobou, neznámo odkud. Svojí práci dělá dobře, ale bít služebnictvo nízkého původu je přeci zcela běžné. Jen jeden starý vlídný stolník, kterému měla být nějakou dobu při jeho práci k ruce, získal její důvěru a mohl říci trochu více. Její jméno je Luneta. Odkud přišla? To se asi nikdy nedozvíme. Jako by nebyla z tohoto světa. Iwein ji pak už nikdy na hradě Kamelotu nespatřil. Zmizela právě tak záhadně, jako se objevila. Byla i ona snad ve službách tajemné mocnosti z lesa Braziljanu?

Rytíři zabušili na souhlas dlaněmi do dubového stolu. Tak potvrdili králův rozkaz, který je nepřekvapil. Iwein byl vytržen z myšlenek a hned vše pustil z hlavy. Nebyli rytíři krále Artuše zde proto, aby celý rok jen seděli kolem kulatého stolu. Jejich úkol byl bojovat. To věděli a neptali se tedy kde a proč?

Nadešel večer a Iwein stále přemýšlel o lese Breziljanu, o podivném králi Ascalonovi a pak i o té záhadné dívce. Nato zavolal svého knapa a přikázal mu, aby ráno za rozednění osedlal jeho koně a vše připravil na dlouhou cestu. Nemínil čekat měsíc. Rozhodl se utkat s oním obrovským králem sám a splatit tak dluh svého přítele Kalogrenanta. Iwein byl horké krve a vrtkavé mysli. Však co víme o tom, jak uvažovali bojovníci oné dávné doby? Rozvážnost a umírněnost nepatřila mezi jejich vlastnosti. Tak žili a tak předčasně umírali. Na úsvitu nechal Iwein naložit na koně svou zbroj a skromné zásoby na cestu. Když se vyhoupl do sedla, rozkázal ještě svému sluhovi:
"Pokud se do měsíce nevrátím, vyřiď králi Artušovi, že rytíř Iwein už není mezi živými!"


Také rytíř Iwein prošel podobnou cestou, jako rytíř Kalogrenant, našel mramorový stolec a vylil na něj vodu ze zlatého džbánu. Přestál strašnou bouři a zažil příjezd krále Ascalona.

Iwein vylévá vodu na mramorový stolec. Tento stojí mezi dvěma stromy. Vlevo lípa, vpravo dub.
...
"Přišel sis pro smrt?" křičel král Ascalon, "máš ji tedy mít! Jak ses mohl opovážit nalít vodu na mramorový stolec?"
Oba jezdci napřáhli svá kopí, tu však ještě zavolal rytíř Iwein.
"Zadrž. Nežli se v boji utkáme, sluší se říci si svá jména. Tys mě vyzval, mluv tedy první!" Oba jezdci zvedli hledí svého brnění, útočník, jak bylo vidět, už pokročilého věku, promluvil.
"Nuže dobrá. Jsem král Ascalon, vládce království Brezilianu a strážce mramorového stolce. Kdo jsi ty, nerozvážný mladíku, že ses opovážil vniknout do našeho lesa? Kdo jsi, že jsi nalil vodu na mramorový stolec?"
Takto odpověděl mu Iwein:
"Jsem rytíř stolu kulatého krále Artuše a mé jméno je Iwein. Přijel jsem, abych ti splatil dluh svého přítele Kalogrenanta, kterého jsi jako lesní lapka obral o jeho zbroj a nechal zraněného na pospas osudu. Proto jsem vylil vodu na váš čarodějný stolec, abych s tebou mohl svést souboj. Přijel jsi mě zabít? Já tebe taky! Tedy začněme!"

Freska z hradu Rodenneg, vlevo Ascalon, vpravo Iwein

Jezdci sklopili hledí, napřáhli svá kopí a pobodli koně do cvalu. Srazili se v plné rychlosti, dřevce zapraštěly, zlomily se, však žádný z jezdců s koně nespadl. Oba odhodili zbytky kopí, otočili koně a tasili meče. Ty zvedli k nebi, znovu se proti sobě naplno rozjeli a jejich těžké meče o sebe zazvonily až se stromy kolem zatřásly.

Pokračování...

Iwein, rytíř se lvem 2/? - Les Breziljan

28. listopadu 2010 v 17:30
"Jak legenda o tom místě vypráví, onou cestou k němu jsem se několik dní na svém koni ubíral. Konečně dostal jsem se do kraje, kde všichni lidé už ten les znali. Cestu mi ukázat mohli, ale o něm samotném nic nevěděli. Jen, že kdo jednou do něj vešel, nebyl už nikdy více vídán. Ten poslední večer snesl se déšť a já zahlédl malý hrad na kopci. K tomu jsem spěchal, zabušil na vrata a požádal o nocleh. V ústrety vyšel mi pán hradu, už starý muž, a vlídně zval mě dále. Hostil mě a rozprávěli jsme spolu nějakou dobu. Častěji prý už nocovali u něj rytíři, na své cestě za velikou aventýrou, kteří do tohoto lesa měli namířeno. Ty všechny on žádal, aby se u něj na zpáteční cestě zastavili a o tom lese jemu vyprávěli. Všichni přislíbili, však žádného z nich on už nikdy neviděl. Ani jeden se z lesa Breziljanu nevrátil. I já mu přislíbil navštívit ho na zpáteční cestě, pro své zranění jsem to ale nemohl udělat. Byl jsem dovezen nazpět na voze od lidí, kterým jsem nabídl a taky vyplatil vysokou odměnu. Bez jejich pomoci byl bych svému zranění podlehl."

Opět se ozval šum kolem stolu a pobídky, ať rytíř Kalogrenant povídá o tom čarovném lese.

Burg Rodenegg z jihu

Ptal jsem se onoho vlídného rytíře, zdali se někdy sám pokusil do lesa proniknout? Myslím, že dobře odpověděl:
"Nejsem ze zbabělých. V boji jsem stál vždy v čele, když můj hrad, nebo můj kraj byl napaden. Přesto žiji dodnes a nenesu mnoho zranění, neboť jsem svým mečem dobře vládl. Nikdo z lesa Braziljan však neohrožoval moji zem a nikdo mě taky nepozval na jejich území. To jsem respektoval. Nevíme, co se v lese Braziljan skrývá, ale musí to být cosi mocného a silného. Snad jakási tajemná říše. Jejich tajemství nemá být vyzrazeno. Proto kdo vnikl do tohoto lesa, živ už z něj nevyšel."

"Možná jsem ten večer měl vše jinak rozmyslet, ale po slovech hostitele, jako by mě ten les ještě více přitahoval. Nemohl jsem jinak. Ráno jsem osedlal koně a vydal se dále.

Konečně stál jsem na konci cesty, přede mnou se rozprostíral temný hustý les. Vypadal jako les obyčejný a přeci byl úplně jiný. Na první pohled bylo zde cosi nezvyklého. Všichni víte, že našimi lesy vedou cesty. Ne tak tímto. Cesta před ním končila a nějakou dobu jsem nevěděl, kudy vlastně dále. Jel jsem chvíli luky podél něj, ale nenacházel ani malou pěšinku. Vrátil jsem se tedy na onen konec cesty a začal se prodírat dále porostem. Přitom jsem si musel mečem svojí cestu prosekávat. Tak plynul čas a já už ztrácel naději, že ten les je něco jiného, než jen hustá spleť větví. Náhle jsem stanul na široké, pevné cestě, která vedla jakoby odnikud. Končí snad také náhle kdesi aniž bych se po ni kam dostal? Pobídl jsem koně do klusu. I tato cesta se však začala zužovat a téměř ztrácet. Tu jsem se překvapivě ocitl na veliké mýtině. Co tam jsem uzřel, mi nebudete věřit..."

Napětí kolem kulatého stolu stoupalo a všichni jali se rytíře ujišťovat, že o jeho slovech nikdo nepochybuje. Ať jen dále vypráví.

"Pravím vám, co jsem spatřil mi nahnalo strachu. Ta mýtina byla plná zvěře. Však jaké zvěře líté a dravé. Všechna zvířata spolu bojovala a vydávala divé skřeky. Býci se trkali, vlci kousali, hadi kolem sebe ovinutí syčeli. Uprostřed té mýtiny stál pak obří lesní muž divého vzhledu, dvakrát tak vysoký jako já, a v ruce držel těžký dlouhý kyj. Ještě delší, než on byl vysoký. Uprostřed toho ryku stál tam zcela klidně, jako pastýř, který dohlíží na pokojně se pasoucí ovečky. Brzy jsem si uvědomil, že on ze svého hlediska to ani nevidí jinak. Ta zvířata mezi sebou bojovala, vyrážela divý řev, ale nezraňovala se. Přes to jsem si přál, aby ten obr si mě nepovšiml a začal jsem couvat s koněm nazpět po cestě do lesa. Však příliš pozdě. Divý muž na mě otočil hlavu, jeho obličej dostal hněvivou podobu a už se hnal ke mně. Vytasil jsem meč, ač by mi byl asi mnoho nepomohl a zakřičel na něj:

"Ve jménu Pána! Jsi duch dobrý nebo zlý? Buď pozdraven a mír s tebou."
Jako bych snad byl řekl právě to správné. Lesní muž se zastavil sklonil kyj k zemi a nakonec klidným hlasem mi odpověděl.
"Kdo se nemíchá do mé práce a neškodí mým zvířatům, tomu já nic neudělám. Však proč jsi přišel do lesa Breziljanu? Nevíš snad, že zde není místo pro cizince?"
Dodal jsem si odvahy a odpověděl mu.
"Jsem rytíř kulatého stolu krále Artuše. Je naším posláním vydávat se do světa na aventýru a nedbat o svůj život."
Na to mi onen podivný tvor řekl:
"Jsi tedy zase pouze jeden z těch bláznů, kteří občas vnikají do našeho lesa, aby zde rozhodili své kosti? Sám sis to vybral. Jeď tedy touto cestou dále, až uzříš zděnou studnu. Vedle ni stojí mramorový stolec a na něm zlatý džbán. Naber vody ze studny do své helmy a tu přelij do zlatého džbánu. Tento pak vylij na onen stolec!"
"Co se stane, když to udělám?" Otázal jsem se.
"Pak přijde strašlivá bouře a po ní nalezneš smrt, kterou hledáš. Pak potkáš toho, který v boji tě porazí!" Odvětil lesní muž, dále si mě už nevšímal, vzal svůj kyj a poklidně se opět postavil uprostřed mýtiny. Zvířata se celou tu dobu stále stejně rvala, vyrážela smrtelné skřeky, leč neubližovala si a nikde nebyla ani kapka krve."

Rytíř Kalogrenant přerušil vyprávění, sáhl po kalichu a napil se vína.

Kolem kulatého stolu rytíři vzrušeně diskutovali. I král Artuš se ozval. Patrně ví, co následovalo, onen mramorový stolec mu není zcela neznámý. Běda tomu, kdo na něj z té studny vodu nalije. Nikdo však neví, jaké čáry v tom vězí. Nyní ale ticho, ať rytíř Kalogrenant může pokračovat.

"Jel jsem dále po té cestě, jak mi lesní muž ukázal, a skutečně po nějaké době onu studnu našel. Vedle ní stál stolec z mramoru a na něm zlatý džbán. Sestoupil jsem z koně a vše si prohlížel. Co by mělo být tak podivného, kde je jaké nebezpečí? Nahnul jsem se tedy do studny, nabral trochu vody do mé helmy a tu přelil do zlatého džbánu, jak řekl mi lesní muž. Nato jsem helmu pečlivě nasadil vytasil meč a obsah džbánu vylil na mramorový stolec. V tu chvíli se v nebi ozvalo dunění a jakoby odnikud se objevila těžká temná mračna. Nabral jsem rychle znovu plný džbán vody, ale ten už jsem ani vylít nestačil. Zvedl se takový vichr, že jsem se sotva udržel na nohou. Kolem šlehaly blesky, lilo a padaly kroupy, létaly ulámané větve ze stromů a bily do mě. Kdož ví, jak bych tu bouři byl přestál, nemít pancíř a helmu. Držel jsem koně, který se vyděšeně plašil a lapal po dechu. Když už mi docházely síly a já se skoro se životem loučil, začal vítr slábnout. Bouře přestala jak rychle začala jen les kolem byl zle poničen. Poděkoval jsem se u pána Boha, že jsem vše přestál, hned jsem si však vzpomněl, co říkal lesní muž. "Po ní najdeš smrt." Nuže, bouře přešla, kde je ta smrt? A tu jsem ji uviděl."

Pokračování...

Iwein, rytíř se lvem 1/? - Tajuplný hrad v Tyrolsku

26. listopadu 2010 v 20:02
Kdo z vás by snad zavítal do tohoto kraje, neměl by si nechat ujít jeden zajímavý hrad nedaleko Brixenu, jehož jméno je Rodenegg.

Tento hrad byl vícekrát obléhán za selských bouří, jenže sedláci ho dobýt nedokázali. Byli to amatéři. Jinak jsou osudy hradů, coby nedobytných pevností, spíše smutné. Pro laika se to zdá být hrozně těžké, ale ono dobýt takový hrad bylo v pozdějších dobách kolikrát věcí několika dnů. Jinak se obránci nechali vyhladovět až to vzdali sami.

Co teprve hrady mrňousové? Než vám začnu vyprávět rytířskou pověst, podívejme se na pár z nich.
Tento hrádek na ostrově Lanzarote jsem před mnoha lety oblézal a uvažoval, jestli by se nedal ukrást a vzít sebou domů. Do letadla by se ale nevešel, což je tak jediné, co se dá o jeho velikosti říci. (Neumím moc skenovat staré diáky, tahle fotka je z internetu. Škoda, že nemám fotku z druhé strany, s onou střílnou pro jednoho muže.)
Pokud by zde útočilo 30 pirátů škuneru ze 16. století, snad by pevnost odolala. Nějaká trochu slušná armáda z jakékoli doby, ozbrojená těžší zbraní než je zauzlený ručník, by ho musela dobýt za slabou hodinku. Skutečně byla tato pevnost vícekrát dobyta. Právě tak snadno ji ale dobyli Španělé zase nazpět, když k ostrovu vyslali pár válečných lodí.

Už ve středověku nebyly takovéto malé hrádky žádný problém. Například Karel IV. se jednou rozhodl ukončit řádění loupeživého rytíře jménem Pancíř. Sebral pár žoldáků, přitáhl k jeho hradu a dal vrhat na bránu smolné věnce. On toho rytíře kdysi za zásluhy vyznamenal zlatým řetězem. Když mu ho přivedli v poutech, řekl na vysvětlenou:
"Nemám dosti řetězů zlatých, tentokrát musíš vzít toliko obyčejný." A položil před něj oprátku.
Když Žižka táhl českou zemí a drancoval ji, dobyl prakticky každý hrad a klášter. Ty hrady byly skutečně spíše proti vlastním nevolníkům a sousedním šlechticům. Už menší vycvičené a vyzbrojené armádě dlouho odolat nemohly.

Možná by někdo namítl: "A co třeba pan Roháč z Dubé, který po bitvě u Lipan odolával na svém hrádku přes půl roku?"
Ano, ve filmech a románech. Obléhal ho totiž Hynek Ptáček z Pirkštejna, slavný prohrávač bitev doby husitské, kterýžto byl jeho synovec a vůbec neměl v úmyslu hrad dobýt. Z rozkazu Zikmunda obléhal, ovšem tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nakonec si Zikmund pomyslel, že tohle je v té české zemi typické, na nikoho se nelze spolehnout, všechno si člověk musí dělat sám. Přitáhl k Sionu s vlastním vojskem a dobyl ho prakticky obratem. Jistě výborně střílel puškař Zelený, ale dobýt ten hrad při vojenské technologii tehdejší doby nepředstavovalo žádný problém.

Nyní se však vraťme do hradu Rodenegg.


Zde byl udělán v roce 1972 překvapující objev. Když z nádvoří vystoupíte po těch třech schodech do dveří a podíváte se dovnitř uvidíte malou místnost.

Ta byla od pradávna vyložena dřevem a sloužila ke všem možným účelům. V poslední době si tam majitelé hradu zašli posedět na skleničku vína. Jelikož dřevo už začalo silně trouchnivět, bylo nutno ho odstranit. To se stalo a všichni užasli. Pod ním se objevily nádherné fresky z půlky 12. století. Bohužel zničené na místech, kde dřevo bylo opřené o zeď. Ale i tak jsou ty zbylé fresky veliký poklad.

Podívejme se na tu první. Vpravo stojí divoký lesní muž nadlidského vzrůstu a drží v ruce mocný kyj. Pravou rukou kamsi ukazuje. Uprostřed člověk otočený doleva, za ním je vidět hlava jeho koně. Ten člověk nabírá vodu ze studně do své helmy a vylévá ji na mramorový stolec vedle ni. Jen málo lidí dnes ještě ví, o čem je toto vyprávění. V Čechách pak nejspíš jenom pár jedinců. Pro ty, které by to snad zajímalo, začnu dnes tuto pověst vyprávět:

Iwein, rytíř se lvem (čti Ívajn)
Večer se nachýlil na hradě Kamelotu, těžká mračna kolem zapadajícího slunce vyvolávala chmurnou náladu. Rytíř Kalogrenant se prsty opatrně dotknul své ještě nezhojené rány na hlavě. Poněkud mu zlepšilo náladu, že už není tak citlivá a zdá se být na dobré cestě k uzdravení. Ještě jednou pohlédl z okna a zasedl k dubovému stolu. Sáhl po zdobeném kalichu a vrhnul pohled na stolníka stojícího opodál. Ten se hned chopil objemného džbánu vína, aby rytíře obsloužil. Tu jeho ruku se džbánem pevně sevřela čísi ruka druhá. Ruka silná, která by snad kámen mohla drtit. Stolník pochopil, uklonil se a předal džbán mladíkovi, který si sám přál raněného rytíře Kalogrenanta obsloužit. Onen mladý muž nebyl žádný sluha. Zle by se potázal, kdo by ho snad za sluhu kohokoli, včetně za sluhu krále Artuše, byl prohlásil. Byl sice v jeho službách, ale coby rytíř. Nejmladší z jeho rytířů stolu kulatého, který teprve před krátkou dobou v soubojích své kvality prokázal. Od samotného krále Artuše byl za rytíře jeho družiny pasován. Rytíř Artušova stolu kulatého! Největší čest, jaké mohl tehdy v té zemi mladý muž dosáhnout. Jeho jméno bylo Iwein, a byl to muž ne jen silný a v boji téměř neporazitelný, velké postavy a odvážný, ale právě tak i slov rozvážný a dbalý rytířských mravů i ctností. Jen se svým životem si příliš nelámal hlavu. Byl ochotný pustit se kdykoli do každého dobrodružství, aniž by si předem spočítal, jak velké je nebezpečí. Jako by těch životů měl aspoň sedm a mohl tedy o několik přijít. Jestliže byl rytíř Iwein ve svém věku stále ještě na živu, pak jistě pro to, že byl velmi silný a mimořádně dobrý bojovník, ale taky pro to, že měl občas více štěstí, než rozumu. Nebo snad těch životů skutečně sedm měl.

Kalogrenant byl už starší člověk, navíc vážně zraněný, proto si Iwein považoval za čest posloužit mu. Nalil ze džbánu víno do jeho kalicha a ještě se při tom lehce zdvořile uklonil. Poté nalil vína i sobě, pohlédl na lavici vedle Kalogrenanta a pak tázavě na něj. Ten přikývl, ač bylo znát, že dost nerad.
"Ehm, příteli Kalogrenante," započal rozpačitě Iwein. "Jsem šťastný, že tvá rána se tak rychle hojí. Nebude trvat dlouho a ty opět sedneš na koně v plném pancíři."
Kalogrenant neodpovídal, však rytíř Iwein neustával. Nějakou dobu mluvil kolem horké kaše a pak se odvážil přejít k věci.
"Všichni se ptáme, jak se ti to přihodilo? Víme, že jsi z nás nejsilnější, to nemohl udělat obyčejný člověk..."
Kalogrenant nebyl daleko toho vstát, odseknout Iweinovi, ať přestane obtěžovat a odejít z místnosti. Však právě v tom okamžiku se z přítmí kouta místnosti ozval ženský hlas.
"Milý Kalogrenante, Iwein je přeci tvůj přítel. Však nejen on, my všichni bychom rádi zvěděli, jak se vše událo?" Aniž by si byli všimli, vešla do komnaty choť krále Artuše, královna Ginevra. Oba chtěli povstat, aby jí prokázali úctu a poklonili se. Ta je však rázným pohybem ruky zarazila.
"Poseďte, stateční rytíři, a nenechte se rušit. Leč, když jste tohle téma už začali, dovolte mi poslechnout si to vyprávění také. Nejlépe se všemi ostatními. Prokažte nám tu čest a pojďte ke stolu kulatému!
Sloužící nečekali na jejich rozhodnutí, uchopili se kalichů a nesli je ze dveří. Přání královny bylo jim rozkazem. Ta sama hned vstala a následovala je. Bylo by neodpustitelně nezdvořilé zůstat nyní sedět. Oba rytíři, chtě nechtě, spěchali za ní. Vešli do hodovního sálu, kde u stolu kulatého seděl už král Artuš i všichni ostatní rytíři. Iwein hned zasedl na své místo vedle svého přítele, rytíře Gawaina.

rytíři stolu kulatého, malba z Francie, 14. století

Kalogrenant pochopil, že to vše bylo tak předem připraveno. Nyní ale už nemohl nazpět, nemohl nechat sedět krále, královnu i všechny ostatní. Rozpačitě a neochotně usedl na své místo u stolu kulatého. Stolník před něj postavil jeho kalich a dolil vína. Zraky všech okolo se na něj upřeli. Teď už nemohl odmítnout. Váhavě započal:

"Nechtěl jsem o tom nikdy mluvit. Snad bylo by lepší zapomenout. Však trváte na tom, co mi zbývá? Tedy poslyšte, jak tomu bylo! Vy, všichni tady, jste už slyšeli o tajemném lesu, jenž nese jméno Breziljan."
V sále vzrušením zašumělo. Ozvali se výkřiky, že ten, či onen si cosi podobného myslel. Král Artuš mávnutím ruky všechny rychle utišil.
"Nuže," pokračoval rytíř Kalogrenant, "do tohoto lesa jsem se vydal."

Pokračování...

Pár lidí se zajímalo o naše hraní a zpěv. Ono je to strašně těžké. Je nám 62 let, aby ty naše hlasy nějak zněly, musí být absolutně synchronní. Ještě to není tak přesné, ale už jsme se zdokonalili. Dostal jsem vzkazy, že někdo nemůže otevřít formát mp4. Dnes tedy nezmenšeno ve formátu wav. Jenom první sloka, ale i ta má 8 MB:
kytara a keyboard - amazing grace

K.H.Borovský v Brixenu 9/9 - Návrat a konec

20. listopadu 2010 v 14:22

V květnu roku 1855 se Havlíček vrátil do Čech. I jeho cesta nazpět byla lemována hlášeními přeopatrných a snaživých úředníků.
"Karl Havlíczek, literát z německého Brodu, sem přibyl ráno o 5 ¼ spěšným vozem. … V 1 hodinu poobědval u "Slunce", a odpoledne podnikl s jedním studentem, jehož jméno nebylo dosud zjištěno, procházku městem..."
Innsbruck 8.5.1855
Student byl později zjištěn, jmenoval se Conrad Unterhuber, seznámil se s Havlíčkem v Brixenu a nejednalo se o jinak ničím podezřelou osobu.

Takovýmto špiclováním si Rakousko přímo koledovalo o svůj zánik. Pro Havlíčka nebyla česká země pod Rakouskem (jako dnes není pod EU), ale v Rakousko-Uhersku, (jako je dnes členem EU). Ony totiž existují dobré důvody, proč spojovat jednotlivé země do většího celku. (Zmíněné desce z roku 1925 na jeho domku se tenkrát informovaní Tyroláci vysmáli, a zcela právem.) Sám Havlíček kritizoval zpátečnictví a zkostnatělost tohoto systému, ale za svého života nikdy nebyl žádným bojovníkem za osamostatnění české země. Právě tak ne za nějakou svobodu svého národa. Vždyť ještě dnes je ta svoboda celé řadě Čechů jenom na obtíž. Jak uvedeno, považoval dokonce Rakousko za ochranný štít proti Rusku a Německu. Byla jenom vina dvourozměrně smýšlejících vládců a státních úředníků, že si z něj a nakonec i většiny Čechů, své nepřátele udělali. Systém fízlů, který v každém vidí potencionálního rozvraceče pořádku, nemůže do nekonečna přežívat, neboť se pro národ nepřítelem skutečně stane.

I v tomhle bodě jsem ve svém životě zažil něco podobného. Když se moje obelhaná generace koncem 60. let postavila na odpor, neměl nikdo z nás za cíl svrhnout socialismus. Chtěli jsme pouze znát pravdu a chtěli jsme cestovat. To už ovšem komunistům stačilo k tomu, označit nás za třídního nepřítele a zaprodance imperialismu, se kterým je potřeba zatočit.
"Ty se ptáš, proč nemůžeš svobodně cestovat bez výjezdního povolení, jako lidi na západě? Pak ses nechal zmátnout kapitalistickou propagandou a jsi protisocialistický element!"
Tak si ona všemocná strana sama udělala nepřítele z vlastního národa, komunisticky věřící rodiče nepřátele ze svých dětí. Tyhle děti jim pak jednoho dne ten jejich prolhaný komunismus omlátily o hlavu.
(Mimochodem, byli jsme "zmatení". Výraz "pomýlený", pokud ještě dnes existuje, zavedl do češtiny až Slovák Husák v roce 1969 a označovali se tím soudruzi, kteří chtěli jít v roce 1968 jinou cestou, než ortodoxně prosovětskou. Ti pak buď rychle převlékli kabát, nebo byli z funkcí odstraněni.)

Do Německého Brodu dorazil Havlíček 13. května 1855, přes Salzburg, Linz, … a Jihlavu. Jeho první otázka patřila ženě Julii. Zhroutil se, když se od příbuzných dozvěděl, že zemřela. Těžko asi v tu chvíli pomyslel na to, že on ji bude nejspíše brzy následovat, neboť sám v těle už nosí tu její nemoc taky. V Brixenu si své zdraví všichni pochvalovali. Vzpomeňme na jeho dopis, že dcera byla za tři týdny jak Turek. Jenže ono to šlo po návratu s tím zdravím stejně rychle zase nazpět. (Možná teď některého čtenáře napadne, že pokud denně dýchá třeba ostravský vzduch, měl by si do toho Tyrolska taky jedou vyjet. Jistě dobrý nápad. Onen ve světě vyhlášený zdravotní efekt tam dělá kombinace horského vzduchu s teplým od Středozemního moře. V září ve výšce 1100 metrů bylo tepleji než v tu dobu u nás na horním Rýnu.)

Za několik dní po příjezdu se Havlíček vydal do Prahy, kde určitě litoval toho, že radši nezůstal v Brixenu. Jeho známí přecházeli na druhou stranu ulice, aby se s ním nemuseli potkat a třeba ještě dát do řeči. Snad částečně rozhněvaní jeho podepsáním ústupku, ale většinou jistě spíše ze zbabělosti. Že Havlíček je sledován fízly bylo každému jasné a nikdo se nechtěl dostat na listinu podezřelých, kteří se s ním stýkají. Havlíček si musel v Praze připadat jak prašivý. Na Poříčí náhodou potkal taky Boženu Němcovou, která se k němu ovšem hned velmi srdečně znala. Havlíček rozpačitě namítl, ať si s ním nedělá na veřejnosti ostudu.
Tak vypadal návrat do Prahy této pozdější české opěvované legendy. Ať už Havlíček zakolísal nebo se nechal zlomit, něco takového si od Čechů určitě nezasloužil. V Pražských ulicích si Havlíček musel vzpomenout na ono Tyrolsko, kde všichni tři živí a zdraví spokojeně vandrovali, bydleli v pěkném domečku a vůbec docela šťastně žili. Možná si vzpomněl i na ony Tyroláky, které v dopisech tak pomlouval. Měl tam například jednoho sedláka, ke kterému chodil pravidelně pít víno, s jinými chodil do hospody na pivo. Nebylo moc lidí, se kterými by se mohl náročně bavit, ale ačkoli ti všichni Tyroláci dobře věděli, že je tam ve vyhnanství, nikdo se mu nevyhýbal a nikdo se nebál sednout si vedle něj v hospodě!
28. května se vrátil Havlíček do Německého Brodu, Prahou do hloubi duše zdrcen.

K tomu přišly za čas finanční starosti. V Brixenu zašel každého 21. za hejtmanem Knollem a ten mu vysázel jeho zlatky na dlaň. V Čechách se marně pokoušel nějak uchytit, nic se mu nedařilo. V zimě se pak náhle zhoršil jeho zdravotní stav. Havlíček mimo jiné taky hodně kouřil. Prakticky přesně za rok po návratu se nechal pořádně lékařsky prohlédnout a diagnóza byla zničující. Havlíček má tuberkulózu v nevyléčitelném stádiu. Podstoupil sice léčení, ale to tenkrát nemohlo nic změnit. Jak už zmíněno, teprve roku 1882 se zjistilo, co vlastně tuberkulóza je, a pak to trvalo ještě dlouhá léta, než se s ní lékaři dokázali vypořádat. Havlíčkův špatný psychický stav rozhodně k překonání nemoci nepřispíval. Zemřel 28. července 1856, Čechy prakticky zapomenutý. Ani peněz po něm moc nezůstalo, takže si jeho pozůstalost za čas rozebrali židovští překupníci. Dcera Zdeňka pak zemřela na rodovou plicní nemoc roku 1872, ve věku 24 let.

(V jednom komentáři jeden čtenář napsal, že Havlíček si pozval kněze, nebo tak nějak podobně. Byl to páter Řezáč, ale přišel v době, kdy Havlíček už nepoznával ani svoji dceru. Do jaké míry tedy na něco takového věřil z toho nemůžeme usuzovat.)

Alespoň na jeho pohřeb se Češi nebáli přijít a byla z něj dokonce protivládní manifestace. Božena Němcová položila na Havlíčkův hrob trnovou korunu, čímž ho symbolicky prohlásila mučedníkem. Část tohoto věnce jsem objevil v jejím muzeu v Ratibořicích, dochoval se tedy dodnes. Jak to s tím mučedníkem myslela, je ovšem velká otázka. Byla příliš inteligentní, než aby jednala jako tupá masa, která s ním za jeho života nechtěla mít nic společného a po smrti z něj udělala prolhanou vlasteneckou modlu. Patrně ho viděla podobně, jako T.G.Masaryk, který se vyjádřil (1896) v tom smyslu, že Havlíček nebyl obětí rakouské vlády, ale obětí českého národa.

Byl by Havlíček, Julie a Zdenka v Tyrolsku přežili? Docela určitě mnohem déle než v Čechách, ale více nemůžeme s jistotou říci.

V každém případě viděl Havlíček Tyrolsko jinak, než dnešní turista, který tam přijede pouze na dovolenou. Právě takovéto dva týdny chci každému vřele doporučit, zvláště pokud někdo zatoužil Havlíčkův domeček taky navštívit.

Pokud chcete určitě vyhrát diskusi na SEZNAMu, napište tam větu:
"Co je mi platná svoboda cestování, když na to nemám peníze."
Body se jen posypou. Přesto potkávám Čechy v Alpách a potkal jsem jich pár i v Himalájích. Existují ještě jiní Češi, než seznamoví oplakávači zlatých dob za socialismu. Jiní Češi než ti, kteří nepotřebují svobodu a nepotřebují jiné články než o tom, jak je dnes všechno špatné. Takových Čechů je určitě většina, jinak už by si ten český národ byl svoji svobodu zase dávno prohrál.
Jak do Jižního Tyrolska? V některém hotelu dáte třeba 200 EURO za noc, ale to není nutné. Já před pár lety bydlel na statku vysoko v horách, v cimřičce se záchodem a teplou sprchou, za 11 EUR na den i s výbornou snídaní. Většina potravin jejich domácí produkty, ti lidé jsou strašně pracovití. (Myslím dokonce dohromady pro 2 osoby. Mimochodem, za mlada jsme zde při výstupech přespávali i pod širákem, nestálo to vůbec nic. Tenkrát si nikdo z nás nedokázal představit, že jednou budou v Čechách žít chudáci, kteří svobodu nepotřebují, neboť...)
Na tom statku vůbec nikdo neznal slovo anglicky, trochu němčiny by to tedy chtělo umět. Z Čech lze tento kraj dosáhnout za jeden den autem, nejlépe přes Brenner. Já jel tentokrát z nostalgie přes Vinschgau. Bydlení na privátu nebo v penzionu si najdete předem v internetu, a průměrně vydělávající člověk si takovou dovolenou může určitě snadno finančně dovolit.

Už to nebude ani tak dlouho trvat, a Čech bude platit ve Vídni nebo v Brixenu tou samou měnou, jako v Praze. Zase jako tomu bylo za Rakouska.


K.H.Borovský v Brixenu 8/? - Kdo má právo?

17. listopadu 2010 v 18:54

Čas v Tyrolsku plynul, malá Zdenka si hrála s místními dětmi a naučila se od nich jejich nářečí. Rodiče se bavili, když slyšeli její tyrolské žvatlání:
"Des ischt mir glei." ( Das ist mir gleich. To je mi jedno.)
"I kim geschwind." (Ich komme schnell. Příjdu hned.)

Brixen

Jak jsem se už zmínil, dnešní Tyrolák na úrovni umí německy jako italsky a domluví se tedy bez problému od Malty po Helgoland. Aspoň tam, kde ti místní ovládají svoji mateřštinu i ve spisovné formě a ne pouze dialekt svého kraje.
(Maltská řeč je směsice italštiny s arabštinou, každý Malťan ovšem umí také anglicky. Dialekty jsou v němčině tak silné, že Němec z jihu a ze severu se spolu vůbec nedomluví, leda hochdeutsch, tedy spisovnou němčinou. Že Tyrolákům moc nerozumím už jsem uvedl, ale nerozuměl bych ani dialektu lidí tady v kraji, kde už léta žiji. On se totiž ani v běžné řeči dávno nepoužívá, takže ho slyším pouze když se někde sejde nějaký patriotický spolek, který ho uměle udržuje.)
Mezi starými lidmi v Tyrolsku ještě najdeme lidi, kteří umí buď jednu nebo druhou řeč, ale jsou i vzdělanci, kteří umí všechny tři řeči toho kraje, tedy německy, italsky a ladinsky. Ta poslední je řeč potomků krále Laurina. Nepodobá se němčině ani italštině, ale má mnoho slovanských výrazů. Konečně tam existuje i hrstka lidí, kteří umí jenom ladinsky. Ti nepotřebují žádnou televizi, protože by nic nerozuměli a jejich akční rádius je omezen pouze na několik vesnic. Oni se stejně za celý život od vlastního domku ani moc nevzdálili.

Člověk, který mluví pouze jednou řečí, si to sám ani neuvědomuje, ale dokáže taky pouze jednou řečí myslet. Rodiče nemůžou dát dítěti nic lepšího do života, než rovnou dvě řeči, jakkoli mateřština může být více používána.

Jestliže Havlíček poukázal na to, že Slované nejsou jeden národ a panslavismus Čechům nic nepřinese, pak věděl o čem mluví. Dokázal se totiž domluvit více řečmi a poznal více zemí. Brixenský okresní hejtman Knoll, který se o Havlíčka staral jak mohl a byl mu zřejmě přátelsky nakloněn, ho v jednom úředním dopisu popisuje následovně:
Hawliczek je 31 let stár, katolické náboženství, spíše štíhlé postavy, nosí však hlavu trochu k prsům skloněnou, měří asi 5 stop...
Mluví všemi slovanskými nářečími, pak německy, italsky a francouzsky.
Brixen 22. března 1853

Různé slovanské řeči hejtman Knol zřejmě považoval za nářečí, Havlíček musel nezbytně umět i rusky. Odpovídalo by tehdejší představě, zřejmě spíše německé, že Slované jsou jeden národ.
Když jsem to téma začal - jedno české přísloví říká, že kolik řečí mluvíš, tolikrát jsi člověkem. Jak zmíněno, člověk je pak schopný i jinak myslet. Důkladné výzkumy ukazují, že se psaním je to podobně. Analfabet není skutečného lidského myšlení schopný, orientuje se pouze jakýmsi dvourozměrným způsobem, a pokud myslí, pak jen v přítomnosti. Dále - člověk myslí ve větách a kdo nedá dohromady logickou větu, nedá dohromady logickou myšlenku. Vzpomeňte na hrůzné inzeráty, které jsem v jednom dílu uvedl. Lidé jako Havlíček, Božena Němcová, Palacký a ostatní se musí v hrobě obracet. Nejde ale jen o české kulturní dědictví. Kdo by si takového partnera vzal, musí počítat s tím, že tak, jak ten píše, bude taky vychovávat děti, řídit auto, vařit, starat se o domácnost, atd... Tedy všechno jenom nedbale a chybně.

(Tuto sbírku inzerátů si může každý skoro denně rozšířit, např. dnes:
"...zažila sem hodně zklamání a bolesti už to nechci dál prožívat zvonu a zvonu...chci najít kluka co mě budu brát takovou jaká sem a nebude mi říkat že se mám změnit pokud ho mám ráda adt.neměl by být starší 25let"

Věk 17 let. Jakou má taková holka šanci najít pro své budoucí děti otce na úrovni? Vždyť je sama prakticky analfabet. Jak to, že takové inzeráty vidím na titulní stránce prakticky pokaždé, když se dostanu na SEZNAM? Je to snad v dnešních Čechách běžná znalost vlastní mateřštiny?)

30. září 1854 odjela Julie s dcerou nazpět do Čech. Havlíček je tam poslal, Zdeňce bylo 6 let a musela jít do školy. Z nějakého důvody byl Havlíček přesvědčen, že jeho pobyt v Brixenu jde ke konci a on se bude moci vrátit taky. Psal na úřady v Innsbrucku a ve Vídni a stále poukazoval na to, že byl zavlečen do vyhnanství bez jakéhokoli soudního rozsudku. Je tedy držen v zajetí, aniž by mu byl znám důvod. Existuje lidový výrok: "Však ty už víš za co." To je ovšem výsměch jakémukoli právu svobodného člověka. Jeho vyhnanství podepsal císař a to zřejmě v té době stačilo. Dnes je soud poslední instance. Zažil jsem vícekrát, že někdo dal k soudu vládní rozhodnutí, ten vynesl rozsudek, že vláda jednala neoprávněně a ta musela vzít rozhodnutí nazpět. Např. (v Německu) když bylo zkráceno právo odepisovat najeté kilometry do práce. Po soudním rozhodnutí nám vláda musela pár stovek vrátit nazpět. Nutno ovšem říci, že si našla jiné způsoby, jak se zahojit.
Mimochodem, ono zatýkání bez soudu, pouze na podpis mocné osoby, je i dnes v totalitních státech běžné. Za komunistů bylo možné taky. Zajímavý juristický příklad bylo zatčení ministra vnitra Rudolfa Baráka, v roce 1962. O tom se v jeho době mnoho mluvilo, nikdo ovšem netušil, co se skutečně událo. Nad vysvětlením v Rudém Právu už se tehdejší Čech mohl jenom pousmát.
Pozice KSČ byla v tu dobu neotřesitelná, ale boj o moc uvnitř strany byl běžný. Tehdejší president A.Novotný tenkrát dostal varování od svých věrných, že Barák připravuje puč a chce se dostat na jeho pozici. Novotný sebral ministra vnitra L.Štrougala a vlítli Barákovi do bytu s vysvětlením, že je zatčen. Ten se přirozeně otázal, jestli mají podepsaný zatykač od generálního prokurátora. Pochopitelně neměli, Novotný zaváhal, ale Štrougal dostal nápad.
"Ty přeci můžeš jako president zatknout každého i bez zatykače."
"To se ví, že můžu," pravil Novotný a nechal Baráka odvést. Tento, snad 2. nejmocnější člověk v ČSSR, pak dostal 15 let.

V byrokracii Rakouska-Uherska putovaly dopisy sem a tam. Např. Bach odepsal, že jemu byla kompetence dávno odebrána, nutno napsat na toho i onoho. Po dlouhých tahanicích bylo ve Vídni konečně rozhodnuto, že Havlíček se smí vrátit do vlasti, když se zřekne veškeré literární a novinářské činnosti! To byla ovšem vyložená facka do tváře českého národa. Tady se nejednalo o nějaké zákony a pořádek, to byl jednoznačný útlak. V té době mohl být Čech vlastencem a zároveň oddaným státním příslušníkem Rakouska-Uherska. To se vzájemně nevylučovalo, jako dnes může být Čech vlastenec a zároveň zastánce EU. Takováto rozhodnutí Vídně ovšem byla pro národ nepřijatelná a český vlastenec musel zvolna ve Vídni vidět nepřítele své země.

Havlíček to podepsal. Měl už patrně v roce 1851 v plánu stáhnout se z literární činnosti a věnovat soukromému hospodářství a v Brixenu už na nic jiného ani nemyslel. Nebyl to zdaleka tak bojovný člověk, jak z něj dějiny později udělali.
(Soukromně odhaduji, že Havlíček by to dlouho byl jako podnikatel nevydržel a začal stejně zase psát, aspoň do šuplíku. Člověk s takovým nadáním ho nemohl nechat ležet lady. Nevěřím, že bůh stvořil zemi za 6 dní a pak už jenom káral hříšníky. Skutečný tvořitel se nemůže zastavit.)

Patrně to byl tento podpis, který mu v té době vynesl pohrdání českých vlastenců. Těch, kteří ho v Brixenu velmi ochotně zapomněli a sami možná podepsali zcela jiná lejstra. Vzpomínám na politické prověrky roku 1971. V podniku se 3000 zaměstnanci nepodepsali tři. Nevím kdo byli ti dva, já byl ten třetí a Češi mě prohlásili za blbce. Na jakýkoli odboj měly právo jen dnes už mrtvé ikony. Současník je blbec. To musel ještě živý Havlíček po navratu do Čech pochopit.

Pokračování...

K.H.Borovský v Brixenu 7/? - Mocní tenkrát a dnes

11. listopadu 2010 v 21:01
Havlíček si v Brixenu nikdy nezvyknul. Jestliže jeho utrpení v Tyrolsku je legendou, pak stále zůstává skutečností, že tam byl zavlečen násilím, že se mu tam nelíbilo a chtěl nazpět do Čech. Ty, ale hlavně své krajany v nich, si však v tom vyhnanství poněkud zidealizoval. S rodinou tam rád vandroval, ale ani krásy hor mu nic neříkaly. Alespoň se o nich v dopisech nezmiňuje. Nutno si uvědomit, že v té době ještě nebyl masový turismus a lidé měli k horám jiný vztah, než my dnes. Dochovaly se záznamy cestujících přes Alpy do Itálie, kteří si v kočáře zatáhli záclony, aby se nemuseli dívat na ty odporné hory.
Brixen centrum

K tomu Havlíček nenašel kontakt s místním obyvatelstvem. V již zmíněném dopisu z 1.2.1853 píše:
"... jinak je Brixen a jeho okolí zkrátka řečeno bídné, zneužitím náboženství zkažené hnízdo plné hlupáků a pokrytců... obyvatelé, jejichž ráz jest výplod duchovní a světské nadvlády, ... více bigotní než veselé, více podvodné než poctivé, více podlézavé, než věrné. A Brixen jest v tomto ohledu po úsudku samých Tyroláků nejhorší krajina.
Jediné, co zde máme dobré, jest výtečně zdravé podnebí, které již blahodárný účinek projevilo na Zdenku i Julii. Jinak žijeme v duchu jen v Praze."
Brixen

Nejsem si jistý, jestli zde Havlíček popisuje ty lidi skutečně objektivně. Vesničané se nikde nevyjadřují o městském obyvatelstvu moc dobře a já ještě nepoznal zemi, kde by lidé nepovažovali obyvatele hlavního města za pitomce. (ČR rozhodně není výjimkou.) Právě před časem jsem četl lamentování jednoho Brňáka, který přišel studovat do Prahy a už za týden poznal, že on je tam jediným inteligentním tvorem, mezi milionem blbců. Často slýchaná fráze: "Nejsem žádný blbý Pražák, já tady jenom pracuji." Dále jsem poznal v emigraci Čechy (čímž míním obyvatele ČR, tedy i Moravany), kteří si v Austrálii, západní Evropě, či Americe hned připadali jako vysloveně nadřazená rasa a o místních se zmiňovali s největším pohrdáním.
Pochybuji, že obyvatelé Brixenu byli skutečně tak špatní, jak je Havlíček líčí. Považuji za možné, že já bych se s nimi byl nějak dohodnul. Čech má v sobě skutečně jakýsi nepěkný rasismus. Rozhodně je příjemnější být cizincem v Německu, než v ČR.

V dnešním Brixenu Havlíčka znají pochopitelně v hotelu Elefant, mají tam od roku 1911 pamětní knihu a každý může něco připsat. V roce 1994 jí někdo ukradl, ale zase vrátil. Jak to dokázal nevím, je to pěkně tlustá bible. Kdysi jsem do ní taky něco připsal. Dnes je k dispozici 8:30-12:30, 14:00-18:00, sobota 9:00-12:30.
Jinak byl Havlíček dokonce i pro turistickou informační kancelář (v celém Tyrolsku dobře organizovanou) po všechny časy naprosto neznámý. Brixen ho zcela zapomněl, pokud ho v jeho době znal. Slávka se na něj zkusila v jedné informaci zeptat a sklidila jen nechápavý pohled. Však časy se přeci jen začínají měnit. V jednom muzeu jsem s ní prohodil pár slov (povětšinou se bavíme česky) a na odchodu se nás zeptala paní pokladní:
"Jakou řečí to mluvíte? Nezajímá vás tohle:"
Načež mi dala skládací prospekt psaný v češtině. V něm je celá řada zajímavých informací.

Havlíčkův pobyt v Tyrolsku se táhnul bez konce a jestliže byl jemu nepříjemný, pak všem rakouským úředníkům neméně. Neustále všichni psali výkazy činnosti o jeho sledování, vzájemně si posílali návrhy, jak mu zabránit v útěku a hádali se o peníze na placení jeho špiclů. Původně mu chtěli dát k dispozici sluhu, který by ovšem pravidelně referoval o jeho činnosti a zakročil při pokusu o útěk z Brixenu. Peníze na to ale nebyly povoleny. Havlíček sice dále psal a byl tím podezřelý, ale žádným revolucionářem se tam nestal, spíše soukromou osobou žijící rodinným životem. Nechal si z Čech poslat různá semena a pokoušel se o pěstitelské úspěchy na své zahrádce. Na žádný útěk nepomýšlel, o celém tom blbnutí úředníků ani moc nevěděl, kromě občasných předpisů, kam až se smí od Brixenu vzdálit. Jednou se k tomu vyjádřil:
"Horší by bylo dávati mi nařízení, kam až se v tomhle blátě a loužích vzdálit musím."
Brixen

Uvedl jsem platy v té době, špiclové patřili mezi velmi dobře placené. Např. známý Sabina, autor libreta Prodané nevěsty, měl za donášení 1200 zlatých ročně. 3x větší plat než učitel nebo farář. Tyhle peníze mohlo Rakousko jistě investovat rozumněji. Ale jak tomu vlastně bylo s celou tou úřední bdělostí od té doby až po dnes? Dovolím si zase od Havlíčka odbočit.

Jednou jsem dostal internetovou adresu sledovaných osob za Husáka, zadal své jméno a našel. Sledován jsem byl v Německu od roku 1980, jak a kým nevím, kolik to stálo taky ne. Možná by mohl mluvit někdo z mých známých, ale třeba taky pouze otvírali a četli mé dopisy. Po roce 1989 tohle špiclování jistě odpadlo, nekonečnou řadu tehdejších agentů dnes Češi jmenovitě znají. Pár takových agentů jsem osobně znal, u žádného z nich mě to nepřekvapilo. Dnes, po dvaceti letech, už bych já to nikomu ani nepřipomínal, pokud se k tomu nějak poctivě postavil. Co mě velmi ruší, jsou jejich dnešní výroky typu:
"Já se o mé svěřené lidi staral, aby se StB o nich nedozvěděla tak moc, jo to jiný na mém místě, ten by..." Tito "zmírňovači" jako by svým rozumem stále žili v té době normalizace.

Dnes v ČR asi špiclování moc nebude, ale jak je to např. s cenzurou? Uvedu jeden zajímavý příklad:
Někdy kolem roku 1967 jsem poslouchal v českém rádiu pořad o Cikánech. Odkud a kdy přišli, jakým způsobem žijí. Nemluvili žádní rasisti, nýbrž odborníci a naprosto věcně. Tenkrát za komunistů žádný problém, ale zkuste to dnes. Dovedete si představit, slyšet z rádia dnes o tom, že Cikáni považují krádež za věc zcela normální, kluci začínají kouřit v deseti letech, holky ztrácí panenství v jedenácti. To někdo zkusit dnes, tak tu stanici zavřou a redaktor se nedoplatí na pokutách.
Příklad: Minulý týden jsme si tu mohli přečíst, že ve Španělsku porodila desetiletá holka přivandrovalců. Její matka prohlásila, že v jejich zemi je to normální. A jak že se ta její země jmenuje? Nikdo se neodvážil napsat, že to byli Cikáni z Rumunska.
Pokud by mě nyní někdo obvinil z rasizmu, ať si přečte mojí pohádku, kterou jsem tu jednou uvedl. Četli ji i Cikáni a moc se jim líbila:
Cikánská pohádka 1.
Cikánská pohádka 2.
V posledním dílu jsem napsal, že komunismus dojel na vlastní prolhanost. V jednom článku v roce 2007 jsem po cestě do ČR napsal (na jiném servru) že v ČR tiká časová bomba a to je cikánský problém. Ten může jednou vést až k občanské válce a velkému krveprolití. Politikové ho neřeší, pouze zatajují. Dovoluji si tvrdit, že ta válka mezi tím už začala. Trest 22 let za onen útok zápalnou lahví šokoval všechny lidi včetně presidenta republiky. Podle mě na lavici obžalovaných vedle těch kluků patřila i jistá ministryně a po ní ministr, kteří místo problém řešit, spíše přilévali olej do ohně, vedli pouze líbivé řeči a nechali to tak daleko dojít. Ten rozsudek určitě nic nezměnil, tahle bomba tiká dále. (Ani by mě neudivilo, kdyby mi někdo tenhle článek ve vší tichosti vymazal.)
Mimochodem, v té pohádce jsem chtěl říci, že nejsme všichni stejní, ale zcela naopak, jsme každý jiný. Přijmout tuto skutečnost by mohl být první krok tím správným směrem.

Při pročítání úředních dokladů a Havlíčkových dopisů, jsem si povšimnul jedné zvláštnosti. Sice nekonečná byrokracie, mnoho lidské blbosti, podlézavosti, třeba i neschopnosti, jak ji za onoho Rakouska popisuje i Hašek ve Švejkovi, ale nikde žádné záznamy o korupci. Havlíček nemusel Dederu uplatit, aby s ním jednal slušně, (ten jeho cestu vyúčtoval do posledního grejcaru) z jeho peněz mu nikdo neukrádal, nepotřeboval podplatit úředníky, aby poslali dále jeho žádost o návrat do Prahy.
Pokud někdo věří oblíbené frázi, že dnes se lidé jenom honí za penězi, zatímco dříve..., ať si přečte Revisora od Gogola. Doba asi 20 let před Havlíčkem. O nic jiného než kradení a korupci tam nejde. To tam Havlíček v mládí poznal a snad proto jeho názor, že Rakousko je záštita Čechů proti Rusku. Rok 1948 mu konečně dal za pravdu. Nemyslím, že za Rakouska nic takového nebylo, ale zřejmě v malé míře. Podívejte se kolem sebe dnes. Aspoň jednou týdně korupční skandál. Skutečně ledacos nasvědčuje tomu, že dnešní Češi, dostat tu tehdejší Rakouskou vládu a úředníky, by si v průměru nejspíše polepšili.

Jak a kdy se v Čechách zlodějna a korupce rozšířily, nemůžu přesně posoudit. V 50. letech jsem slyšel od komunistů, že to je přežitek kapitalismu, který už brzo přestane. Jako každé jejich proroctví i tohle bylo zcela chybné. Na vojně koncem 60. let jsme měli pořád určitý pocit hladu. Jednou jsme v rámci výcviku měli každý pro sebe uvařit v ešusu guláš. Vzpomínám na hněvivý ksicht provianťáka, když nám musel odvážit maso podle předpisu. O mém guláši při hodnocení prohlásil, že se mu zkřivila huba, ale já si vyloženě pochutnal a hlavně se ten den dosyta najedl. Jaké neuvěřitelné množství masa, jaké jsem jinak nikdy na talíři neviděl. Stát tedy dával na vojáky dostatečné množství, jenže co nerozkradli lampasáci, rozkradli kuchaři. Po roce 1968 vše dostalo nové dimense. Na nejvyšší místa zasedli místodržící z milosti Kremlu a těm už šlo skutečně jenom o koryta. V dopisech od známých jsem stále četl jen o nekonečné zlodějně a úplatkářství. V tomto stavu českého národa pak přišel převrat a privatizace. Jak to mohlo dopadnout? Ti mocní u koryt prodali svoji zemi jednou Brežněvovi, proč by ji neprodali znovu západnímu kapitálu? Ti, co ve funkcích více kradli, než pracovali, se nyní můžou kradení věnovat naplno a peníze už není ani potřeba schovávat. Za 2 roky po převratu už ve vlastní zemi Čechům nic nepatří a kolem měst si staví paláce noví čeští multimilionáři.

Pokračování...

K.H.Borovský v Brixenu 6/? - O komunistech

6. listopadu 2010 v 18:29

"Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů, vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk. Každý ale také vidi hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo."
KHB, Slovan, Červen 1850

V poslední větě se Havlíček parádně seknul. Prorokovat budoucnost bude asi blbost. Já za svého života neslyšel ani jediné proroctví, kromě dodatečně vymyšlených, které by se bylo vyplnilo.

Napsal jsem, že žít Havlíček o sto let později, byl by dopadl podstatně hůře. To pouze za kritiku vládních rozhodnutí, aniž by své názory na komunisty zveřejnil. Co by tomu asi řekl Havlíček dnes, kdyby znal české dějiny a výsledky dnešních voleb? Co by tomu řekli jiní slavní Češi, kteří se ke komunismu za svého života vyjádřili?

Dovedu si představit znechucení mnoha čtenářů, když uvedu tyto historické názory a ještě to téma začnu široce rozvádět. Po dvaceti letech kapitalismu ho má polovina českého národa právě po krk a z té poloviny polovina vzdychá po zlatých časech za komunistů. Vím, jak ta česká země vypadala, když jsem do ní po převratu přijel. Jak vybombardovaná! To už ale zřejmě dnes nesmí být pravda. Lituji, že se tenkrát neudělal nějaký rezervát pro ty, co klíči necinkali (a stále to dnes na internetu zdůrazňují, coby důkaz vlastní pronikavé jasnozřivosti), aby tam mohli žít dále pod vedením KSČ, v režimu, kde každý měl jisté místo, zdravotnictví a školství bylo zadarmo, pivo stálo 2 koruny, párky byly ještě z masa, atd... V tom rezervátu mohla mít dále KSČ 99,99% hlasů a v dnešním ČR by potom měli komunisti pod 5%, což už je normální stav, za který se žádný národ nemusí stydět. (Pravidlo říká, že demokracie je zdravá, když komunisti a fašisti mají každý pod 5%.) Dnes by bylo možno ty dva různé státy srovnat a kdo by chtěl raději do onoho komunistického reservátu, měl by otevřené hranice. Že obráceně určitě ne, to mi snad uvěří i ortodoxní komunista. Jelikož ten reservát neexistuje, když nebereme v úvahu Severní Koreu, která je trochu z ruky, má tedy KSČM 12% hlasů a Havlíčkův časopis Slovan, s jeho rozborem komunismu, je dnes aktuálnější, než byl v jeho době.

V jednom komentáři mi kdosi napsal:
"Ti vládnoucí po roce 1948 nebyli komunisti, ale lumpové."
Nejen, že s tím hluboce nesouhlasím, ale považuji takový názor za krajně nebezpečný a zavádějící.
Neustále znovu čtu jakýsi základní kámen víry dnešních komunistů, že komunismus dosud nikdy a nikde neexistoval. Mám jiné zkušenosti, ale nemíním se s nimi o tom hádat. Jedno však víme všichni jistě a zalhat se to nedá. Vládci na Pražském hradě po roce 1948 byli komunisti! To nejdůležitější - komunisti jako v době Havlíčka, komunisti jako jsou ti dnešní!!!

Kdo má politicky ujasněno, ať tento článek nečte. Ostatní by si měli vzpomenout, jak to všechno v roce 1989 skutečně bylo. Protesty a disidenti, národ paralyzovaný, vymírající lesy, zamořený vzduch, rozpadlé domy..., ale to všechno by bylo na změnu nestačilo. Cinkáním klíči by se byl národ proti útočícím tankům vládnoucí oligarchie určitě taky neubránil. Ono se ale událo následující: Někdy asi v roce 1987 se v NDR veřejně ozval jeden generální ředitel velkého podniku a vyslovil jednoduchou větu, která otřásla východním blokem:
"Na výrobek v hodnotě 1 marky musí stát NDR vynaložit 5 marek."

To byl konec komunismu. Proti tomu už žádné tanky a kolony fízlů od StB nemohly nic dělat. Když po převratu přišli skuteční účetní do NDR a udělali kontrolu v knihách, zjistili všichni prakticky to samé. Podniky vykazující zdánlivě zisky, pracovaly ve skutečnosti už léta s hlubokým prodělkem. Byl to systém založený na lži a na tu taky došel.
Těžko tedy dnes uvěřit výplodům, že hospodářství ČSSR, pod moudrým vedením soudruha Husáka a Jakeše, mělo biliónové přebytky. Dojemná představa, že stačilo necinkat klíči a ono by to tak bylo šlo do nekonečna. S tím spojená zbožná víra, že stačí volit KSČM a ta nám ty zlaté časy přinese nazpět.

Snad v roce 1991 mi napsal jeden známý z Čech:
"Vám, emigraci, se to ve vašich jistých a bohatých státech žije."
Odepsal jsem:
"A jak by to v těch našich státech vypadalo, kdybychom, jako ty, volili komunisty? Ten Západ není žádný dobročinný spolek, ale nemá za sebou zcela jednoduše taky 40 let vlády komunistů."
To už svým rozumem pochopit nedokázal. Ne, v jeho státě to všechno vyřeší nějaký kouzelný -izmus. Co k této představě řekli nejlepší čeští myslitelé:

"...A kdyby se ještě tyto peníze vynaložily svědomitě k pravému prospěchu národa, zůstal by sice prece způsob vybírání bezprávím, avšak mohl by se každý snadněji touto myšlenkou upokojiti. Víme však jakým způsobem se v absolutních státech zachází s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalovačům národu nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd. atd. Pročež pravím: Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte! ale bojte se více těch komunistů, kteří berou na miliony!"
KHB, Slovan, Červen 1850

Havlíček zde nemluví o žádných lumpech, používá pouze výraz komunisti.

Co napsali další, Josef a Karel Čapek:
Karel Čapek - PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?
"...
Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?

Protože mé srdce je na straně chudých.
...
Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.
V jedné baladě praví Jiří Wolker: "Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist." Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě užijí víc legrace než stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka drhnoucí podlahu nežli její paní. Takzvaný proletář od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimism a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami..."
Přítomnost 4. XII. 1924

Nejlépe když si to každý přečte celé sám. Sice rok 1924, ale jako by to byl napsal dnes.
Přečtěte si komentáře na SEZNAMu. Když se někdo zastřelí kvůli rakovině nebo nešťastné lásce, pak ho zabil kapitalismus.
Povšimněte si jedné věci. I Karel Čapek mluví pouze o komunistech, ne o nějakých lumpech.

Mrtvý hrdina, či autor se nemůže bránit, dá se z něj tedy udělat cokoli. Tak jsem se nedávno od jednoho komunisty dočetl, že žít dnes Karel Čapek, jistě by volil KSČM. To je asi jako by Goebbels prohlásil, že žít dnes Lenin, běhal by s napřaženou paží a řval "Heil Hitler".

Nedaleko Brixenu leží Merano, kde se (myslím 1920) sešel Franz Kafka s Milenou Jesenskou. (Byl se tam 3 měsíce léčit.) O této pozoruhodné ženě vyprávěla v německé televizi koncem 80. let, krátce před svou smrtí, německá komunistka Buber-Neumann. Sama měla život velmi pohnutý. Před válkou se vydala s manželem do SSSR, budovat komunismus. Manžel byl zatčen a popraven, ona skončila ve stalinském koncentráku. V roce 1940 ji sověti vydali nacistům do Německa a coby komunistka, v tu dobu už ovšem z této ideologie vyléčená, skončila v Ravensbrücku. To byl největší nacistický, ženský koncentrák. Tam se s Milenou Jesenskou spřátelila. Milena byla zcela neuvěřitelná osobnost. Měla číslo 4714, ale říkali jí 4711 (= Kolínská voda) V lágru silně kritizovala komunistky.
"Ony se mají starat o nemocné, ale neptají se, co a kde je bolí, jenom jestli jsou nebo nejsou komunisti? Nekomunisty nechávají umřít, to u nich nejsou lidi. Až Hitler prohraje válku, pak oni tím budou mít velkou šanci dostat se k moci. To jsou strašné vyhlídky."

Ráno byl v lágru tzv. appel. Trestankyně stály v řadě, mrzly, byly bez důvodu mláceny. Jednoho dne se udála neuvěřitelná věc. Jak tam ty ženy smutně a strnule stály, začala si náhle Milena docela klidně a plným hlasem zpívat. Německé dozorkyně s obušky užasly nad tou drzostí, ale nic neudělaly. Zato se na ni vrhly trestankyně komunistky:
"Drž hubu! Tak dlouho už si v lágru a ještě nevíš, jak se máš chovat."
Milena o nich pak prohlásila:
"Těm komunistkám se tady ale krásně žije. Vždyť jsou to rodilé trestankyně."

Ani Milena nemluvila o nějakých lumpech. Nazývá je prostě "komunistky".

Mně stačí, když někdy na internetu napíšu nějaký věcný příspěvek do jejich diskuze a dozvím se, že se mnou už si po převratu poradí. To jsou ti dnešní komunisti. S někým si poradit, znamená v jejich řeči nechat ho v koncentráku umlátit. Stačí třeba aby rozuměl hospodářským problémům, nebo se dokázal v tom kapitalismu slušně uživit. To už je důvod pro trest smrti.

Přečetl jsem si pár článků v novinách HALÓ. Jednu věc tady přeci musí každý vidět na první pohled. Jsou to komunisti jaké poznal Havlíček, Karel Čapek, Milena Jesenská, jaké já jsem poznal po roce 1948, po roce 1968, jako byli vždycky. Nic se na nich za 150 let nezměnilo.

Jestliže Češi chtějí žít v blahobytném státu, který skýtá sociální jistoty, bezpečnost, zdravotní péči a podobně, pak na tom musi tvrdě pracovat a hledat k tomu tu správnou cestu. Ta přes komunisty určitě nikam nevede!

Proto považuji tento článek za aktuální, proto musel být napsán, a jsem přesvědčen, že se plně do tohoto seriálu o Havlíčkovi hodí.

Pokračování...