Výstup do říše krále Laurina 6/6 - Rosengarten

19. října 2010 v 19:34

Ty, cizí dívko v železné košili,
zde postůj a pomni na chvíli,
z veliké dáli přicházíš k nám,
touhu tvou dívčí já dobře znám.

Strachu nemáš, tedy přistup blíž,
o princi spanilém sen svůj sníš,
před krásou růží své srdce chraň
neb za lásku zaplatíš těžkou daň.

Tak pravila k ní čarodějnice Langwerda, když Sittlieb dosáhla hranice království Rosengartenu.

Langwerda žila v jeskyni ve skalách a trpaslíci jí často přinášeli misku s ovocem a někdy se jí ptali i na radu. Sotva který smrtelník se kdy dostal až do její blízkosti, však Sittlieb se po cestě vyptávala pramínků a potůčků, které jí ukazovaly zakryté cesty mezi skalními puklinami. Někde bylo nutno rozhrnout křoví a objevila se cesta, jinde zase otočit balvan na čepu a projít i s koníkem chladnou skalní chodbou. Jakoby zázrakem se tak otevřela zdánlivě neproniknutelná skalní stěna. Jednou malý pramínek ji varoval, aby se vyhnula slepé cestě, která záludně přes vratký kámen do propasti vede. Nerozumět jeho řeči, byla by i s koníkem zahynula.
Jak řekl to kdysi za večera kormidelník šedého vousu. Tekoucí voda zná cestu z hor do údolí a jen ten, kdo zná řeč živé tekoucí vody, ten může najít cestu k vrcholu Rosengartenu.

Tu si teprve Sittlieb povšimla, že před ní stojí dva trpaslíci s meči.
"Jak podivný rytíř, když se dostal až sem a Langwerda ho oslovila," pravil ten první, jehož jméno bylo Sintram.
"Vskutku podivný rytíř a jak podivný jeho štít." Přikývl druhý, jehož jméno bylo Nithart.
"Buďte pozdraveni, vy dva bojovníci s meči," oslovila je Sittlieb.
"Jste ve službách krále Laurina?"
"Jistě jsme, však kdo jsi ty rytíři, který jsi proniknul až sem?" otázali se udiveně oba trpaslíci. Nechystali se k boji, od tohoto záhadného rytíře, ke kterému Langwerda promlouvala o lásce, zřejmě nehrozilo žádné nebezpečí. Jenže on překročil hedvábné vlákno a tím i jejich hranice. Nyní si i Sittlieb všimla hedvábného pozlaceného vlákna, kterým byla hora omotána. Stačilo o něj nepatrně zavadit a stráže byly zburcovány.

Sittlieb se zdvořile uklonila.
"Přicházím nechat se najmout do služeb krále Laurina. Umím bojovat i pěstovat květiny. Prošla jsem kus světa a zažila mnoho dobrodružství."
"Zbytečně ses namáhal výstupem. Jistě jsi neobyčejný rytíř, když jsi našel cestu až sem, ale náš král má dost mužů. Nebere do služeb nikoho cizího."
Sittlieb sundala helmu a rozpustila své dlouhé rusé vlasy.
"Nejsem muž. Má už váš král rytířku s mořským zázrakem? Víte co je mořský zázrak?"
"Má vlasy jako vodní víla," zvolal Nithart.
"Jednou jsem jednu zahlédl, ale hned zmizela v hlubinách jezera Amadouyer."
"Nevíme co je mořský zázrak," připustil Sintram, nato se chvíli jakousi neznámou řečí dohadoval s přítelem a posléze obrátil k Sittlieb,
"pojď, povedeme tě ke králi."
Neušli daleko, když se před nimi objevila velká zlatá brána. Neměla vrata, byl to jen zlatem potažený skalní oblouk, lemující vstup do skalní chodby . Tím prošli do nitra hory. Brzy však vyšli na druhé straně a Sittlieb tak poprvé uviděla i onu bájnou růžovou zahradu. Její krása ji oslnila. Nato opět zabočili do další chodby.
Konečně byla předvedena před samotného krále Laurina, jenž seděl ve skalní komnatě na zlatém trůnu, obklopen stráží. Přijata byla velmi vlídně a král si vyslechl její stručné vyprávění o cestě ze severu až k Rosengartenu.
Uznale pokýval hlavou, když vyprávěla o soubojích, které svedla. Více se mu ovšem zalíbilo její vyprávění o nevšedních květinách, které doma pěstovala. Sám se s ní pak vydal do růžové zahrady. Poukazoval na to, že všechny jeho růže vzešly z jedné jediné růže vzpomenutí. Z růže, jež přinesla do hor jeho pramáti. Dnes už ale zahrada není jak bývala, potřebovala by pilnou a zkušenou ruku, která by ji zvelebila. Brzy poznal, že Sittlieb má skutečné znalosti a rád ji přijal do služby. Byl jí vyměřen i plat ve zlatě, kterého trpaslíci měli, jako i vzácných kamenů, více než dost. ...
Příběh vikingské Sittlieb vstupem do království Rosengartenu nekončí. Pouze pro nás v tomto vyprávění na pokračování.

Pro malý horský národ znamenal její příchod nakonec zkázu. Běda národu, který se hermeticky uzavře pouze sám do sebe. Vnitřně degeneruje, oproti zbylému světu zaostává v rozvoji. Kontaktu s ostatním světem se nakonec stejně nevyhne a ten pro něj pak může mít tragický následek. Ne jen v pohádce, ale hlavně ve skutečnosti.

***

Syn přišel k večeru, ve špičatém klobouku a krátkých kalhotách. Ano hrál na roh při vystoupení jejich české dechovky. Ale kde se vzal ten název ani nevěděl a nejspíš si pod tím "böhmisch" představovali spíše Bavoráky.
Když se povedl pěkný večer, vynesli jsem si my naše nástroje, ona keyboard, já kytaru, na tohle místo za domem a hudli až se hory zelenaly. Syn se omlouval, že nám do toho dělá krach traktorem, ale to seno je potřeba sklidit. My ho uklidňovali, že ten traktor se poslouchá jako další hudební nástroj, takže může klidně dále pracovat. Někdy před vánocemi musíme nahrát nějakou typicky českou písničku a poslat ji těm muzikantům tady. Pochopitelně v českém jazyce. Zatím nevíme kterou?
Mimochodem, ministr zahraničí Genscher se jednou vsadil, že Rosa Munde, česky Škoda lásky, je stará německá polka. Pochopitelně prohrál. Tedy pozor taky na písně typicky české. U lidovek to člověk nikdy tak přesně neví.

Hned první den bylo krásné počasí a my vyrazili na svah Rosengartenu. Slávka jde nějakou dobu se mnou, ale hory nejsou její živel, je to typ mořský. V Egyptě plavala každý den 3 kilometry, pohled ze skály do hloubky jí nedělá dobře. Sejdeme se tedy za několik hodin.
Já musím vylézt malou skálu, nad ní se nalézá cesta sutí směrem ke Gartlu.

Kus se po ní vydám, chvíli brání ve výhledu mraky.

Za krátko se stěna otevře. Aha, tak asi tamhletudy.
Vracím se ke Slávce a šlapeme spolu do hlubin k autu. Po normálních cestách může jít celé hodiny. Má silné vytrénované srdce i svaly.

Konečně si taky nechala v Bolzanu vysvětlit, k čemu jsou chodecké hůlky a koupili jsme je. Vzpomínám, že jsem je používal před pár lety v Beskydech a musel si ledacos od kolemjdoucích vyslechnout. Od "vtipných" poznámek, až po vyloženě sprosté útoky. Co používám hůlky, když oni nechápou jejich účel? To bylo tam na tom místě a nikde jinde na světě. Doma s nimi chodím dokonce nakupovat a ještě nikoho tady nenapadlo, že by to byl jeho problém. V Alpách bez nich turisty v našem věku těžko potkáte. Člověk je původem čtvernožec a chodit po dvou pro něj stále ještě není moc zdravé. Hůlky odlehčují nohy a páteř a posilují paže i ramena. Umožňují při chůzi také mnohem lepší dýchání. Nutno je ovšem správně používat, ne pouze nést a ťukat s nimi symbolicky do země.

Pár dní jsme jezdili po okolí a vandrovali. Konečně byl hlášen vysoký tlak a sluneční den. Takže zítra.

Leckdo nechápe, proč někdo leze po skále a já mu to vysvětlovat nebudu. Právě tak ale já nechápu ony výrazy v tisku, že horolezec X pokořil horu Y. To je jako by mě pokořil mravenec, když mi přeleze přes botu. Nikdy jsem ještě nebojoval coby horolezec s nějakou horou, pouze pomocí té hory sám se sebou.

Ráno se Rosengarten tváří lákavě. Jedu autem na Frommer Alm, odtud lanovkou na úpatí, kde začíná skála. Tam vzít prášek na srdce a mazat!
Lézt a šlapat, nedívat se nahoru ani dolu a pořád dále. Bolesti v hrudníku můj pohyb trochu omezují, musím občas zastavit a rozdýchat je, ale jsem pořád dobře v čase. Do večera totiž musím být zase dole u auta. Na nocování ve skalách sebou nic nemám.
Počasí mi přeje, úspěšně pokračuji. Hlavně neudělat jedinou chybu. Tady se člověk chybami neučí, jedna může být ta poslední v životě.

Jsem u cíle. Tady pod tou sutí se před tisíci lety nalézal vstup do skalní říše krále Laurina. Tudy prošla vikingská Sittlieb zlatou bránou.

Na kamenech leží poprašek sněhu. Obejdu to trochu kolem, ale nemůžu zůstat moc dlouho. Chvíli uvažuji, co z toho mám, lézt bez potřebného vybavení? Jako kluci jsme lezli v trenýrkách, helmy jsme znali jen ze sovětských válečných filmů. Co nám taky zbývalo? Teď sice mám i kurty, ale mohl jsem si koupit taky pořádné pevné kalhoty a ne jít v těhle vycházkových do parku. Právě tak pořádné karabiny s brzdou a ne 2 obyčejné na tkaničkách. Tak snad příště!
Sestup je těžší než byl výstup, občas zůstávám stát a hledám pevné body, po kterých jsem vystoupil. Směrem dolů je totiž člověk nevidí.
Konečně stojím zase u auta a mám toho právě pokrk, moc sil v rezervě nezbývá.


Ten večer, jakoby za odměnu, zahořel Rosengarten.
No a když se trochu setmělo, tak jsme si se Slávkou zahráli a zazpívali naší: večerní píseň. (komprimováno do mp3 - 3,5 MB)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenka-matka Zdenka-matka | 19. října 2010 v 19:56 | Reagovat

Tak to je balzám pro duši.

Ještě.....

2 Kunc Kunc | 20. října 2010 v 20:27 | Reagovat

Bohužel večerní píseň se nezahrála, ale přidal jsem ji do oblíbených položek a později zkusím něco na otevření. Hory to jsou překrásné a domorodci určitě vlídní. Stále se ptáme co žene člověka do adrenalínových zážitků a touha stále si dokazovat jak jsme dobří i přes značná rizika. Asi to máme v genech. Těším se na pokračování pohádky i dalších vašich zážitků.

3 autor článku autor článku | 20. října 2010 v 21:00 | Reagovat

[2] Kunc

mp4 umí otevřít Media Player, poslední verze. Dá se stáhnout zadarmo. Komu se to nepodaří, ten o moc nepřišel. Hrajeme tak spíše pro sebe a pár přátel.

Pokračování už nebude, tohle byl poslední díl. Tady to lidi moc nezajímá. Příběh vikingské Sittlieb jde ovšem ještě dále. Z nešťastné lásky opouští Rosengarten a vydá se do Berne (Verony) vstoupit do služeb krále Dietricha.

4 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 21. října 2010 v 19:25 | Reagovat

Autor

Nemusí jít vždycky jen o nedostatek zájmu. K blogům podobného typu jako jsou vaše se hledají tíž slova ke komentáři a navíc je potřeba, aby byl čtenář i „naladěn“, neposlouchal jedním uchem, kdy zazvoní  telefon a nesledoval jedním okem fotbalové utkání v televizi.

Napsat např. „zajímavé“ pod blog není problém, z toho nevyplývá, jestli jsem ho dočetla nebo vůbec číst začala  /myšleno spíš obrazně a obecně, nerada bych se někoho dotkla /.

5 Kunc Kunc | 21. října 2010 v 19:44 | Reagovat

Pro autora. - Děkuji za radu, zkusím s tím něco vyvést. Většinu lidí dnes bohužel zajímá honba za penězi s tím že dávají rovnítko hodně peněz = hodně štěstí a spokojenosti. Kéž by to bylo tak jednoduché. Kamarádka prodává knihy a říká že je to katastrofa. Bohatý výběr ze všech žánrů, ale nikdo nemá na čtení čas. Přeji vám a Slávce ještě mnoho úspěšných cest a doufám, že se na některém blogu určitě něco zajímavého dozvíme.

6 MIRA MIRA | 21. října 2010 v 21:57 | Reagovat

Veřerní píseň odezněla.

Pěkné. Vydržať. Jinak viz komentář 4. Byl napsán i za mě. :-)

7 MIRA MIRA | 21. října 2010 v 22:05 | Reagovat

A kde je rich? No to je jedno...

8 autor článku autor článku | 22. října 2010 v 9:08 | Reagovat

[6] MIRA

Když se ti Tyroláci se špičatými klobouky můžou nazývat "česká dechovka", tak my si zase můžeme říkat "bolšoj těátr". A tak dva Češi, žijící v Německu, zpívají v Tyrolsku rusky.

9 velká voda velká voda | E-mail | 22. října 2010 v 13:53 | Reagovat

Vaše články si vyloženě užívám a myslím, že zdaleka nejsem sama. "Večerní zvon" měla moc ráda moje babička, Češka narozená na Podkarpatské Rusi.

10 jan+rich jan+rich | E-mail | 22. října 2010 v 22:59 | Reagovat

Jak pro rty nerozpojitelně sladké.Autor mě nutí nahlédnout do pramenů vikingského bájesloví.Doufám,že tam takový blábol nenaleznu.A česká dechovka-to je pojem v celém civilizovaném světě,jako pilsner.Večerní zvon raději nahrazuji klekáním.Završuje den,zpozdilé hospodáře nutí urychleně splnit svou povinnost vůči dobytku,děti upozorňuje na čekající pelíšek,oživuje vzpomínku na drahé žijící i mrtvé,zvoněním vzývá k poklekání k pokorné modlitbě a díkuvzdání za úspěšný den nebo k pokání,že se modlící zasadí,aby ten příští byl lepší.To je pro mne večerní zvon.Bez tohodle vědomí je to jen lyrický "stříbrný vítr",bez zemitosti lidí,vrostlých do své rodné krajiny.

Svůj názor vám nevnucuji.Jen jsem chtěl heslu MIRA sdělit,kde jsem a esli mám názor.Tak dobrou.Rich.

11 Zdenka-matka Zdenka-matka | 23. října 2010 v 9:49 | Reagovat

K těm zvonům -

na poli se stmívá,

když hlas zvonu zazní,

bim, bam,

domů jdi,

noc nastává,...

z našeho městečka zní hlasitě,

z vedlejší dědiny přizvukuje

z dáli další zvon,

Kdo je odlil?

Kdo ví,

však v souznějí jejich tóny zní.

Nehádají se, nejsou falešné,

stejně jako hlasy,

které zpívají píseň večerní,

tiše zní,

ukolébavka večerní,

tón srdce v ní....

12 Zdenka-matka Zdenka-matka | 23. října 2010 v 9:51 | Reagovat

To byl srdce tón.....

Slyšíte,

jak zpívá,

směje se i pláče?

Vše, naprosto vše

je v jeho písni

tóny zaznamenáno,

13 Sahira Sahira | 23. října 2010 v 9:57 | Reagovat

(10) jan+rich

Sleduji Vaše komentáře již delší dobu, nevěděla jsem, že jste tak vášnivým vyznavačem poklekání.

Možná, že by neuškodilo, ve Vaších pokorných motlitbách

prosit o trochu více lásky, nebo aspoň porozumění k lidem.

Jistě je Vám známo, že jen tomu, ke kterému se modlíte,   je dáno soudit a odsuzovat.

14 jan+rich jan+rich | E-mail | 27. října 2010 v 23:57 | Reagovat

Pomali,len pomali,Sáhira.Nejsem věřící,nevzývám Boha,Alláha či Klause.Ale pro zemitost předků ctím klekání,či poklekání.A pro tu zemitost nekončím v motlitbách,ale v kritice současníků,kteří se s morálkou a duchovnem předků míjejí.K zemitosti patří i kritika planosti.Za tu mě teď taháte za uši.Poslužte si.A dle libosti pochlebujte a přetvařujte se dál.Rich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama