Výstup do říše krále Laurina 5/? - Podivná setkání

18. října 2010 v 9:14

Poslyšte o podivném setkání,
té víly, jež cestu světem hledá,
s tím v člunu taženém labutí,
s tím, jenž celou horu zvedá
a duchem, co nad malou zemí bdí.

Ty, kdo po světě putuješ
mnohá setkání zažiješ.
Ač zlata získáš co uneseš,
na věčnost si ho nevezmeš.

Kdo o dalekých zemích sní,
na cestu jednou i sám se vydá,
kdo řeči pramenů rozumí,
za večerů s námi u krbu sedá,
vše po věčné časy ať vypráví.

... Jedna dívka bojovala osaměle proti čtyřiceti mužům. Meče loupežníků se odrážely od jejího štítu, však bylo jich příliš mnoho. Zvolna musela couvat k řece a její paže začaly umdlévat. Loupežníci doráželi na ni ze všech stran až na břehu ji konečně srazili z koně. Sittlieb padla do řeky a loupežníci jí vyrazili meč z ochablé ruky. Tu poznala, že v nerovném boji podlehla a uchýlila se k poslední možnosti, která není hanbou pro toho, kdo předtím udělal vše, co bylo v jeho vlastních silách. Dcera mořské víly se dotkla rukou hladiny řeky a zvolala:

Vodo, jež nemáš pancíře
a přesto nikdo tě nezraní,
sešli na pomoc rytíře,
ať Sittlieb v nouzi zachrání.

Z mlhy nad řekou se vynořil malý člun tažený labutí a mířil k Sittlieb. Sotva se člun dotkl břehu, vyskočil z něho rytíř s dlouhým lesklým mečem a helmicí, na které svítily drahé kameny jako hvězdy na nebi. Ten se dal bez prodlení do boje a strašné rány jeho meče tříštily štíty loupežníků. Sittlieb rychle sebrala se země svůj meč a postavila se mu po boku. Když loupežníci zjistili, že už jich není čtyřicet na jednoho, začali zase křičet, tentokrát strachy a hrůzou. Jeden po druhém odhazovali zbraně a dali se na útěk. Jak rychle se loupežníci objevili, tak rychle nyní zmizeli v temném lese.

Sittlieb poděkovala neznámému tajuplnému rytíři a otázala se.

Kdo jsi ty hvězdný rytíři,
který nemáš na světě rovného,
duchu, jenž z mlhy se vynoří,
prozraď mi svoje jméno.

Ten na ni jen smutně, jakoby zklamaně, pohlédl a odpověděl.
"Dobře jsi statečná dívko bojovala, ale špatně promluvila. Poslouchej tedy kdo jsem a odkud jsem přišel. Můj otec byl rytířem svatého Grálu a sedával u kulatého stolu krále Artuše na hradě Kamelotu. Odtud se pak rytíři vydávali do všech krajů bojovat proti zlu. Ale bylo jich příliš málo a zla příliš mnoho. Rytíři zestárli a zlo, které nikdy nestárne, zvítězilo a smetlo je z tohoto světa. Přesto ještě nejsme zcela poraženi. Můžeme se vrátit na svět a zvednout meč proti zlu, když nás potřebuje člověk, který sám ve spravedlivém boji nasadí svůj život. Však já smím zůstat jen tak dlouho, dokud se mě někdo nezeptá na mé jméno. Když ho vyzradím, musím tento svět zase opustit."

Díky dívko za tvou chválu
jsem rytíř svatého Grálu.
Říci člověku svoje jméno
však mi nebylo povoleno,
když někomu ho vyzradím,
svou lidskou podobu ztratím.

Slyším už v dáli koní cval,
musím zmizet jak noci stín,
můj otec zván byl Parsifal
a mé jméno je Lohengrin.

Nato rytíř nasedl do člunu a zakrátko se navždy ztratil v mlze nad řekou.

Sittlieb dorazila do hradu knížete, kde o ní již věděli. Poté, co slyšeli ten hrozný křik z lesa už nikdo nedoufal, že onoho jezdce snad kdy živého ještě někdy uvidí. Velmi se podivil kníže a nadšeně zval dál statečného rytíře. Ještě více se pak podivil, když Sittlieb sundala helmici a rozpustila své dlouhé rusé vlasy.

"Vyprávěj bojovnice, jíž není rovno. Jak jsi mohla projet černým lesem? Každého zabijí ti loupežníci. Až sem do hradu je slyšet jejich křik."

"Toho křiku jste se celý ten čas báli. Každý z těch loupežníků nosí meč, ale nikdo s ním neumí bojovat. Ani jeden z nich se sám nemůže v poctivém boji postavit proti jedné ženě. Jen křikem zastrašují." Tak pohrdavě pravila jim Sittlieb.

Tu velmi se zastyděl kníže a zastyděli se jeho bojovníci. Hned přilbice si nasadili a meči se opásali. Se Sittlieb pak hnali se divým cvalem do černého lesa. Když je spatřili loupežníci, začali křičet a mávat meči. Však bojovníci dále cválali rozběsněni proti nim. Když loupežníci seznali, že se jejich křiku nikdo nebojí, dali se na útěk. Bojovníci je pochytali a všech čtyřicet přivedli v poutech na hrad. Ani jeden loupežník nepadl, protože ani jeden neměl tu odvahu zkřížit svůj meč v rovném poctivém boji muž proti muži. Už jen další zjevení oné statečné bojovnice s jejím podivným štítem jim nahnalo strachu.

Nikdo na hradu neslavil vítězství. Bojovníci se styděli, že se tak dlouho báli pouhého křiku. Sittlieb pobyla na dvoře knížete jako vážený host. Učila se dále boji a sama vyučovala mnohá umění, která byla v tomto kraji ještě neznámá. Za čas se pak rozloučila, ač ji kníže přemlouval zůstat u něj navždy. Nabídl jí tedy, ať si aspoň vybere nejkrásnějšího koně z jeho stájí. To s díkem odmítla, její Aegir, že je jí milejší, a rovněž se smíchem odmítla ozbrojený doprovod až na hranici jeho panství. Ukázala jen na svůj meč, ona že už ozbrojený doprovod má. Přijala však měšec zlaťáků za své služby, sýr a uzeniny, co její malý koník jen mohl unést. Při výjezdu z hradní brány se třepotaly korouhve a stály řady rytířů i zbrojnošů, jež bili meči do štítů na znak úcty.

Ten večer přivázala osamělá Sittlieb svého koníčka Aegira kdesi v odlehlém lese ke stromu a spokojeně ulehla ke spánku na houni z tulení kožešiny.

Setkaní s bohatýrem Svjatogorem

(Po dalších dobrodružstvích se Sittlieb dostala na Moravu, kde se zúčastnila bitvy proti Kumánům. Dalšího jara se pak vydala na konečnou cestu k oněm horám, které sahají až do nebe.
Kdo bydlí poblíže Ostravy, může si tuto knížku "Sága krále Laurina" vypůjčit v městské knihovně. Města Praha a Brno si zatím nemohla objednávku jednoho výtisku dovolit.)

...Nato se den za dnem ubírala dále za sluncem, tím směrem kam jí lidé ukazovali. Tam prý leží hory, jež sahají až do nebe. Dlouho putovala než jednou za večera konečně na obzoru uviděla ony vysoké hory, jejichž vrcholky byly pokryty sněhem. Trvalo ještě dva dny než dosáhla jejich úpatí a poté se začala zvolna proplétat údolími dále na jih.
Lidé v těch horách byli zvyklí na těžkou práci, nebyli bohatí, však i u nich Sittlieb nalézala přístřeší. Za večera rádi usedali u praskajícího ohně a naslouchali jejímu vyprávění. Mluvili onou řečí, kterou se naučila v Saxlandu a od nich se dozvěděla, že není daleko říše, kde vládne podivný trpasličí král Laurin. Více říci nemohli, jen ji zrazovali, aby se nikdy nepokoušela projít po tajných stezkách k vrcholu. To, že se ještě nikomu nezdařilo a kdo se o to snad byl kdy pokusil, ten nikdy živ se nevrátil. Tam dále na jih prý ty hory kdesi končí a na další cestě by se dostala k teplému moři, ze kterého plují koráby do celého světa.

Konečně Sitllieb stanula před rozlehlým horským masívem, který měl vysoké strmé stěny a jehož vrcholky byly rudě zbarveny. Sama už nevěděla, jak dlouho je na cestách od té doby, kdy se rozloučila s otcem. Je snad nyní u cíle?

"Povězte, dobří lidé," otázala se Sittlieb horalů, jež pracovali na stráních, pásli krávy a sekali trávu,
"Jak se jmenuje ta hora s rudými vrcholy?"
"Zdaleka přicházíš rytíři, když to růžové království neznáš," odpověděli horalé.
"Ta hora s mnoha špicemi, to je Rosengarten."

***

Do Tyrolska jsem Slávku přivezl přes údolí Vinschgau, které někteří moji čtenáři už dobře znají.
Konečně se promotáme po nekonečných serpentinách do oné odlehlé končiny v horách a po uzounké silničce dojedeme až k našemu statku. Tady každý trochu přistavuje a snaží se pronajmout na turisty.
Chodíme sem tam, nikde nikdo. Konečně vejdeme do stáje, tam sedí starý gazda a dojí krávy. Přivítá nás velmi srdečně. Tenhle kraj byl za Rakouska jeden velký chudobinec. Pracovalo se tu tvrdě a kolikrát jen za ubytování a stravu. Teprve Italové do něj investovali, postavili silnice a mosty a turisti přinesli peníze. Přivítání tady na konci světa je tedy skutečně upřímné. Tady turisti nejsou nějaký rušivý faktor, ale nezbytná součást denního života.
Támhle po schodech, náš byt už najdeme, klíč je v zámku, tady se stejně nic nezamyká. O vše ostatní se stará syn, ale chápejte prosím, teď zrovna tady není, má vystoupení pro turisty i místní. Hraje na roh v české dechovce.
Slávka rovnou objedná litr mléka denně a teď večer 6 vajíček od támhle těch slepic. Ano, přes vajíčka je žena, přinese je za chvíli. Mléko najdeme vždy ráno přede dveřmi.

Jdeme do našeho bytu a jsme příjemně překvapeni. Tady by se dalo klidně žít na stálo.
"Co že to ten gazda říkal? Kde že hraje jeho syn? V české dechovce? (V jeho řeči: Böhmische Blaskapelle) Tady, v zastrčeném koutě jižního Tyrolska?"
Slávka slyšela to samé. Rozumíme pochopitelně oba německy jako česky, ale tady se mluví strašlivým tyrolským dialektem. Když ti lidé mluví mezi sebou, nerozumíme skoro nic.

A kde je vlastně Rosengarten?
záběr teleobjektivem
Na chvíli se protrhají mraky a vidíme jeho vrchol. Jak jsem očekával, je Slávka překvapena jeho velikostí. Z fotek to není tak dobře poznat, ale tohle nejsou Prachovské skály.
Ráno ho vidíme od prahu dveří. (Záběr v době odpolední)

On je to pořádný kolos. Tento kostelíček je ve výšce 1000 metrů, vrchol masivu má zhruba 3000 metrů. Jako když se díváte na vrchol Sněžky od hladiny moře a ještě 400 metrů k tomu.

Pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka matka | 19. října 2010 v 9:29 | Reagovat

...podivná setkání, ... prozrazení jména, ztráta lidské podoby,...

prolínání "pohádky" se skutečným světem.... jen to vše ustát....

2 jan+rich jan+rich | E-mail | 19. října 2010 v 23:52 | Reagovat

Já jsem to nedočetl.Netáhlo mě to.Snad byste měl napsat STARÉ POVĚSTI NĚMECKÉ.Pak bych si je z přátelství k sousedům přečetl.Jinak Dobrou....Rich.

3 Kunc Kunc | 20. října 2010 v 20:08 | Reagovat

Naopak život je o tom, zastavit se, ohlédnout zpět, vzít si nějaké ponaučení z minulosti a pokračovat dále.

4 Láda Láda | E-mail | 20. října 2010 v 20:21 | Reagovat

V 80. letech jsem byl v NDR (DDR) a na nějaké slavnosti jsem taky slyšel hrát Böhmische Blasmusik - německá kapela vyhrávala skladby Karla Vacka a já nevím, jak se to všechni skladatelé jmenují. Když jsem se na to ptal, řekli mi, že takových kapel tam je mnoho. Vidím, že jsou i v Rakousku.

5 autor článku autor článku | 20. října 2010 v 21:08 | Reagovat

[4] Láda,

Jižní Tyrolsko je Itálie, ale ti lidé jsou Rakušani. (Přišli o to území po 1. válce.) Až se tam zase dostanu pak se budu o této kapele více informovat. Pro ně jsou prý vzorem Egerländer. Eger je Cheb, ale více o tom celém skutečně nevím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama