Výstup do říše krále Laurina 4/? - Lidský osud

17. října 2010 v 12:14

Kým chceš být zván?
Jsi rytíř a hradní pán?
Jak ses jím stal?
Ten titul jsi zdědil
nebo vybojoval?

Jsi pravým šlechticem
či snad jen dědicem?
Jak ses jím stal?
S titulem ses narodil
nebo ho činem získal?

Kdo vyhnul se boji,
svůj život zahodil,
kdo v pohodlí žil
a tmy se bojí,
kdo nikde nebyl
a nic nezkusil,
kdo nevypjal sil,
ten za málo stojí!

Jsi zván rytířem?
Jak ses jím stal?
Ty došel jsi na místo,
kde věž vzpomenutí stála?
Pak stal ses jím najisto,
čest tobě a chvála.

Naše neohrožená cestovatelka Sittlieb byla dcerou člověka a byla dcerou mořské víly. Mnoho podivných setkání měla zažít na své cestě, i taková, které obyčejný smrtelný člověk zažít nemůže. Jedno z nejpodivnějších se událo ještě nedaleko severního moře na samém počátku její cesty. Snad měla to být výstraha pro statečnou vikingskou dívku, jejíž lidské tělo chránil bájný štít s mořským zázrakem, jejíž lidské srdce však pancíře nemělo.

Nadešel večer, les potemněl a Sittlieb se zvolna začala poohlížet po nějakém mechovém pelíšku. Tu se na cestě před ní náhle vynořil podivný přízrak. Byl mnohem větší než ona i s koníkem, ale téměř průsvitný. Nešel z něj děs, jeho tvář byla téměř lidská, ač podivně chladná a nikterak přátelská. Vyzařovala jen přísnost a nemilosrdnost. Postavil se jí do cesty a pohlížel na ni způsobem, který se jí nelíbil. Sittlieb se tímto pohledem i jeho chováním cítila ohrožená. Vytasila tedy meč, kryla se štítem a zvolna rozvážně se blížila k přízraku. Jako první si uvědomila, že její, jinak citlivý koníček, se klidně nechá řídit uzdou a neplaší se. Že tedy to stvoření nevidí, ani necítí. Nato Aegira do cvalu pohnala a když dorazila k přízraku, bez bázně do něj bodla mečem. Její meč kupodivu nenarazil na žádný odpor a v tu chvíli stál přízrak už zase o kousek dále. Sittlieb poznala, že tím nic nezmůže a zastrčila meč nazpět do pochvy. Vtom onen přízrak promluvil. I jeho hlas byl snad téměř lidský, ale zcela bezbarvý.

Vílo, jež cestou člověka jdeš,
věz, mé tělo je bez citu a chladné.
Ty bodnout mne do srdce chceš?
Sittlieb, já nemám žádné.

Ta se otázala.

Kdo jsi ty, jenž mou cestu znáš,
přízraku hlasu ledového?
Kdo jsi ty, jenž srdce nemáš?
Co chceš a jaké je tvé jméno?

To podivné zjevení odpovědělo.

Jsem ten, kdo nezná života cenu,
žádný soucit a žádné srdce nemá.
Přijdu kdy a kam si vzpomenu,
jsem ten, kdo lidí málo se ptá.

Ty jsi ta, která řeč potoků zná,
dnes ještě živá odejdeš odsud.
Zas přijdu až čas mě zavolá,
mé jméno je "Lidský Osud".

Nato se přízrak rozplynul. Sittlieb slezla ze svého Aegira a rozprostřela na tomtéž místě tulení houni ke spánku. Jakoby chtěla všem přízrakům ukázat, že ji na její cestě nezastaví. To setkání jí skutečně nenahnalo strachu, ale přesto poněkud znepokojilo. Kdo se vydá s mečem na cesty, ten svůj osud vyprovokoval. Však proč se jí zjevil "Lidský Osud" a co znamená jeho chladná nemilosrdná tvář? Je jí souzeno vrátit se k rodičům na daleký sever nebo potká znovu svůj osud někde tam na jihu u teplého moře? Nato spokojeně usnula pod klenbou hvězd a když se ráno probudila, nevěděla, jestli se jí to vše jenom nezdálo. Pak se vydala dále svou cestou na jih a kdyby se jí bylo večer zjevilo samo horoucí peklo, nebyla by jednala jinak.
Její cesta vedla k těm horám v dáli, které sahají až do nebe, za nimiž leží teplé jižní moře, a tou se ubírala. V rodě vikingských předků Sittlieb, s erbem lilií, nebylo zvykem, nechat se něčím zastrašit.

Vyprávějme z jejích dalších setkání aspoň o jednom:
Váček se zlaťáky, který dostala od svého otce na cestu, byl sice objemný, ale ne bezedný. Když peníze začaly docházet, doslechla se Sittlieb o knížeti, který je v tísni a potřeboval by právě více bojovníků. Lidé jí ukázali cestu ke knížecímu hradu, ale varovali ji.
"Nedávej se rytíři cestou přímou, nejezdi přes černý les. Sídlí v něm čtyřicet loupežníků, až sem je často slyšet jejich křik. Nikdo se neodváží vstoupit do tohoto lesa, neboť živý už by z něj nevyšel."

Sittlieb, odhodlaná vysloužit si své místo u knížete, jen poděkovala a vydala se cestou přímou do černého lesa. Jela nějakou dobu a les houstnul a tmavnul. Stále více měla Sittlieb pocit, že ji odkudsi sledují lidské oči. Vyměnila svojí čepici za helmu, na levou ruku si navlékla štít a její pravá ruka občas zabloudila k jílci meče. Brzy poznala, že se nemýlí. Mezi stromy zahlédla mihnout se postavu, hned nato další. Přesto neobrátila, ani nepohnala koníka do cvalu. Jen sklopila hledí a v duchu se připravila k boji. Vtom už se ozval křik, ze všech stran vyběhli loupežníci a zle se na ni obořili.
"Kdo vjede do našeho lesa, toho zabijeme," křičeli loupežníci a mávali meči.
I Sittlieb bleskurychle vytasila svůj severský meč a udatně se vrhla do boje. Prvnímu útočníkovi jeho meč z ruky vyrazila, na druhého s Aegirem najela a k zemi ho srazila. Tu už se ale ostatní kolem ní semkli. Jedna dívka bojovala osaměle proti čtyřiceti mužům.

***

Slávka radikálně změnila mojí kuchyni a navíc jsme se spolu přihlásili do fitnessu. 3x týdně hodinu a čtvrt a sice v ostrém tempu. Ne si jenom sednout na nějaký přístroj a kecat, jak to tam leckdo praktikuje. Pro tu mladou doktorku obsahuje moje tělo (v její řeči) Herz, Magen, Speiseröhre, Leber, Nieren, ... Pro specialisty ve fitnessu se skládám pouze z kostí. Na hrudníku mám nějakou prasklinu, musím aspoň půl roku dělat cviky takové i onaké. Hlavně ať hned podepíšu vstup a měsíční poplatek. Tyhle peníze jsou dobře investované, ač o té prasklině pochybuji. V každém případě je to moc blahodárné. Kdyby to tak dělali všichni, zely by lékařské praxe prázdnotou. Člověk se skutečně dá výborně do formy, dokonce i v mém věku. Za několik měsíců jsem zjistil, že se v ramenou nevejdu do triček a břicho začalo zvolna mizet. Bolesti v hrudníku slábly, ale neztratily se.

Nohu jsem si zlomil v neděli, v pondělí ráno jsem byl zase u té pěkné holky.
"Tady mám potvrzení, že mám zlomenou nohu. Máte mě napsat nemocným a zařídit všechno kolem."
Napsala práce neschopným na 2 týdny, pak mám přijít zase. Dala více příkazů i zákazů, a mám si taky vyzvednout injekce proti trombóze a dávat si každý den jednu do břicha. Jinak se mi srazí krev a já umřu. Poukázal jsem na to, že jsem byl v životě zřízený hůře a nikdo s takovým nápadem nikdy nepřišel.
Dříve se prý na to kašlalo, ale pacienti taky umírali. Udělal jsem s ní dohodu.
"Mám to do práce a zpět hodinu autem a tam 9 hodin sezení. Nyní mám volno a můžu být od rána do večera ve fitnessu. Chodit nemůžu, ale jinak dělat všechny ostatní cviky. Snad se shodneme na tom, že ty injekce proti trombóze dostanu zase až začnu chodit do práce." A už jsem byl pryč.

6 týdnů jsem pak simuloval zlomenou nohu a cvičil až se ze mě kouřilo. Bolesti v hrudníku dále slábly a srdce sílilo. (Mám je ovšem dodnes a slabé prášky beru dále. Co to je pořád nikdo neví.)
Když zlomenina srostla, začali jsem zase vandrovat ve Schwarzwaldu, kousek za barákem. Září a tím doba odjezdu do Tyrolska se blížilo.
Musím ještě vysvětlit, jak si dovoluji psát sám o sobě. Moje články čte stejně jenom pár lidí, ti to možná chápou. Chci jen poukázat na to, co se do jakého věku dá dělat.

Bylo mi asi 18, když mi jeden člověk v mém dnešním věku samolibě vykládal:
"Jo, to já za mlada byl na Sněžce, mladej pane. Ale bez lanovky,hezky pěšky. To už ty dnešní mladí nedokážou."
Mohl jsem tenkrát jen podotknout, že jsem tam byl bez lanovky už 3x, jiní v mém věku právě lezou Everest, takže jeho teorie o dnešních mladých je čistá pitomost. Za další nechápu, proč by to nemohl dokázat i teď? Pokusil se o to? Pupkáč se na mě nechápavě podíval.

Po té šedesátce už to tělo za moc nestojí, ale o to více je potřeba dřít a pak se dá dělat ještě ledacos. Tam v těch horách kolem Rosengartenu jsme v září potkali celou řadu lidí v našem věku i starších. Někteří skutečně ještě lezli i po skalách. Člověk se jenom nesmí zanedbat, musí na sobě stále pracovat. Když kouří dvacetiletí, tak jsou to holt ještě děti. V tom věku to tělo taky ledacos snese. Když někdo kouří v mém věku, pak mu něco na rozumu chybí. Přijde-li k tomu nesportovnost a špatná životospráva, pak jsou z toho takové ty lidské typy, které se neumí bavit o ničem jiném, než o svých nemocech.

Pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jan+rich jan+rich | E-mail | 20. října 2010 v 0:04 | Reagovat

Opět jsem to nečetl.Tak s kým si chceš povídat?Změň téma.Rich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama