Výstup do říše krále Laurina 3/? - Příprava na cestu

16. října 2010 v 14:24
"Bude mi brzy devatenáct let, jsem dospělá a ráda bych se vydala do světa na zkušenou, jako to dělají ostatní mladí šlechtici. Půjdu tam, kde leží Saxland. Projdu tou velkou zemí až k těm k horám, jež sahají do nebe. Přejdu ty hory, najdu království Rosengartenu i cestu k jeho vrcholu. Vstoupím jako rytířka do služeb krále Laurina, budu jeho bojovníkem i pěstitelkou růží."

Tak pronesla sebevědomě Sittlieb a vyvolala tím bouři dohadů. Jeden nadšeně souhlasil, druhý to prohlašoval za naprosto nemožné. Tu náhle povstal již velmi starý kormidelník šedivého vousu, zvednul ruku a všechny hlasy ihned umlkly. Jeho slovo bylo uznáváno jako slovo samotného jarla. Kormidelník promluvil.
"Sittlieb je silná a zkušená. Viděl jsem ji jak vyrůstá a stále jsem ji obdivoval. Ona dokáže přejít Saxland i vysoké hory. Nevíme, jestli je možné najít cestu k vrcholu Rosengartenu. Zatím se to nikomu cizímu nezdařilo. Pokud ale mezi námi sedí jeden člověk, který to dokáže, pak je to právě Sittlieb. Ta, která ví to, co my nevíme a vědět nikdy nebudeme. Tekoucí voda zná svoji cestu z vrcholů hor do údolí a Sittlieb zná řeč živé tekoucí vody."

Komnatou zašumělo, hned nato se ozvaly nadšené výkřiky. Nyní všichni souhlasili a přikyvovali. Ano, to je pravda, Sittlieb je silná, Sittlieb je statečná. Ona to dokáže, ona ví to, co ostatní nevědí. Mnoho se v dětství naučila, mnohokrát se všem mužům na lovu i v boji vyrovnala. Každý z námořníků i řemeslníků hned nabízel svou pomoc i radu na přípravě takové slavné cesty.

Matka chtěla snad cosi namítnout, ale jarl souhlasil.
"Kdo nikde nebyl a nic nezkusil, ten za málo stojí. Nechám ji vyrobit nejlepší zbroj a přilbici s hledím, aby nebylo poznat, že Sittlieb je dívka. Ve znaku na štítu pak ponese mořský zázrak."
"Proč ne lilie našeho rodu," otázala se Sittlieb.
"Protože my ze země jsme vzešli a do země se vrátíme a ty z moře jsi vzešla a do moře se vrátíš." Tak rozhodl její otec jarl.
mytický štít, na kterém svítil mořský zázrak

"Poté spolu poplujeme až ke břehům Saxlandu. V těch končinách je mnoho knížat a králů, kteří rádi vezmou do služby takovou rytířku. Tak získáš nové znalosti i vědomosti, vždy znovu dostaneš zásoby potravin a vyděláš si na další cestu. Ta potrvá dlouhý čas. Snad Odin dá, a jednoho dne budeš ty stát tady v čele stolu a nám o tomto podivném království vyprávět."

Zvedl se bouřlivý potlesk a nadšené volání, nato jarl pokračoval.

"Až jednou přejdeš ty vysoké hory a vydáš se dále za sluncem, dorazíš k jižnímu teplému moři. (Středozemní moře) Z toho moře často vyplouvají kupci do našich krajů. Tak se vrátíš nazpět domů. Však měj na paměti, co ti povím. Tam někde na jihu pod těmi horami, my nevíme kde, leží i město Berne, v němž vládne mocný král Dietrich. To je ten jediný člověk, se kterým nikdy nesmíš bojovat. Jeho meč se jmenuje Eckisax a ten prorazí každý pancíř. Nikdy nebojuj s králem Dietrichem!"

Přešla zima, dny se rychle prodlužovaly a Sittlieb se ještě učila všemu co bylo pro ni dosažitelné. Tu byla u kováře, nato zase mnoho dní u tesaře. Starý kormidelník šedého vousu ji učil znát hvězdy a podle nich hledat cestu. Nyní se Sittlieb i ochotně cvičila v boji s mečem. Než přišlo jaro, vyrovnala se v souboji svému otci, a ten byl skutečně mistrným šermířem.

Konečně nadešel den, na který dlouho čekala. Námořníci naložili zásoby, napjali plachty a zasedli k veslům. Sittlieb se rozloučila se svou nevlastní matkou, která ji hluboce milovala a starala se vždy o ni jako o své vlastní dítě.

Několik dní a nocí pak plul pyšný koráb do země Saxlandu. Počasí bylo jim vlídně nakloněno, Sittlieb proto nocovala povětšinou na palubě. Dívala se na hvězdy a naslouchala šplouchání vln, jak byla už z dětství zvyklá. Nebála se daleké nebezpečné cesty. Devatenáct let se na ni připravovala. Jen si neuměla představit, že bude dlouhou dobu putovat aniž by viděla moře. To moře, které bylo její kolébkou i každodenním společníkem.
...
...
Zbraně, tedy meč, štít, hrudní pancíř a helmu měla Sittlieb z domova, právě tak jako oblečení. To vše přinesli muži z posádky, dovedně naskládali do tašek a upevnili na postroj koníka. Nyní museli doplnit jen drobnosti, hlavně pak sušené maso, sýr a suchary, coby zásobu potravin na příští dny.

Konečně byly tašky na sedle plné, naložen byl hrudní pancíř i helma. Meč měla Sittlieb, jak bývalo v těch dobách zvykem, stále za pasem a štít, na němž svítil mořský zázrak, byl upevněn na háku sedla na levé straně. Dal se jedním pohybem rychle stáhnout, navléci na levou paži a použít ke svému účelu. Na jeho výrobě pracovali ti nejlepší řemeslníci po celý týden. Byl pro běžný luk neprůstřelný a na svou pevnost neuvěřitelně lehký. Mořský zázrak byl namalován barvami, které obsahovaly fosforeskující částice mořských živočichů. Vše smícháno s průhlednou pryskyřicí, která malbu kryla proti dešti i poškrábání. V noci ten štít zelenomodře svítil a dal se skutečně použít i jako svítilna. To vyvolávalo úžas všech, se kterými se Sittlieb měla na své dlouhé cestě setkat. Nakonec dostala pak ještě od svého otce váček se zlaťáky. Jak se ukázalo, měly stačit na dlouhou dobu.

Přišla doba rozloučení, kterou ti dva zbytečně neprotahovali. Jarl naposledy objal a políbil svoji podivnou mořskou dceru, kterou nejen miloval, ale i skrytě pro její zvláštní vědomosti obdivoval. Ta se poté vyhoupla do sedla, zatímco jarl a námořníci přeběhli po úzké lávce na palubu. Ještě jednou si všichni zamávali a na pozdrav zavolali. Nato koráb odrazil od břehu a s napjatými plachtami zamířil nazpět do země Vikingů, do studeného moře na severu. Statečná Sittlieb, odkázaná sama na sebe, se vydala na jih, na dlouhou cestu přes celý širý Saxland, k vysokým horám, které sahají až do nebe. K těm horám, ve kterých se nalézá podivné růžové království trpaslíků, za kterými leží teplé jižní moře.

***
Sittlieb se tedy vydala směrem na jih, stále dál za poledním sluncem, o moc více nevěděla. Pro mě byla maličkost dostat se k Rosengartenu za jeden den, byl jsem tam už vícekrát. Jenže jak vylézt do Gartlu, když sotva lezu po dvorku? Vzal jsem si to ale na letošek jako cíl a rozhodl se na tom tvrdě pracovat.

V posledních letech jsem vedl život neuspořádaný po všech stránkách. Málo pohybu, hodně piva, život ze dne na den, jak se to zrovna povede. Mít přítelkyni v Čechách je bez perspektivy, žádná žena v tomhle věku se ke mně do Německa nepřestěhuje. Tak jsem i tohle začal brát jak bůh dá a žil nakonec v polygamii. Ono to jde docela snadno, pro savce je nepřirozený spíše život v páru.

Tady u nás je to v zimě často ve mlíce.

23.12.09 ke mně přišla Slávka. Narodila se a vyrostla v Čechách a vše bylo docela v pořádku, než chtěla dosáhnout vyššího vzdělání. To nebylo v zájmu dělnické třídy, měla buržoazní původ. Když někoho nepotřebuje vlastní země, pak je nejrozumnější jít do jiné. V 19. letech už byla v Německu, pochopitelně v tom zlém kapitalistickém. V tu dobu já zabíjel jako vůl nejlepší roky mého života děláním vlevo vbok a vpravo vbok. Komunisti tomu říkali nejčestnější povinnost mladého muže. Ona si žila na vysoké noze a cestovala kolem světa. Jenže já tím volem taky pořád nezůstal.


Slávka se před mnoha lety rozhodla udělat všechno nějak jinak a vydala se dále do světa. Posledních skoro 20 let žila v Africe a Indii, peníze tam taky vydělala a zase probendila. Když už si myslela, že v Africe nějak dožije, dostala se náhodou na moje stránky blogu. Přečetla asi všechno a rozhodla se toho divného autora navštívit. Tak u mě tedy jednou zazvonila u dveří. Tady se jí zalíbilo moje bydleni, krásný kraj okolo a dokonce i já. Takže už zůstala. Poté, co jsem ji provezl Řeckem, horami a sněhem, bouří i mezi hořícími kontejnery a zuřícími demonstranty v Aténách, mě uznala za vhodného muže na celý život. Ona sem ke mně nešla do světa, ale vrátila se domů, do Německa.
Slávka si zabrala obývací pokoj, do kterého já za celý rok prakticky nepřišel. Koupil jsem jí piano a keybord, mně pak novou kytaru a začali jsme mimo jiné pravidelně hrát. Ona je bývalá učitelka piana, já nepoznám vysoké C od houslového klíče. Ale skoro každý večer spolu hrajeme a já si vyzpíval dost pevný baryton. Někdy vám sem dám naší nahrávku.
Pak přišlo jaro do našeho kraje.

Zatímco se mnou se v okolí nebaví ani obecní blbý ona už má přístup do mnoha paláců tady v kopcích kolem Baden-Badenu. Vyučuje hraní na piano a sice za slušný honorář.

Pak jsem si zlomil nohu, ale jenom v nártu. Slávka mě odvezla do nemocnice a tam podle šipek nalepených na podlaze dotlačila na invalidním vozejku na röntgen. Doktor seznal, že mám potrhané šlachy kolem kotníku. Ukázal jsem na jedno místo na snímku. "A co je tohle?" Tak mě zase tlačila přes půl nemocnice a doktor jal se bádat znova.
"Aha, máte taky zlomeninu v nártu."
"Vždyť mě to tam taky nejvíc bolí," konstatoval jsem.
"Jo, teď, když jsem vám to řekl," namítnul doktor, který mě zřejmě coby pacienta neuznával. Až jednou umřu, tak mi to taky nikdo nebude věřit. Jako pacient jednoduše nestojím za nic.

Je potřeba být zase zdravý a vydat se do hor. 6 týdnů v gipsu nehraje roli, mám čas do září.

Pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 17. října 2010 v 1:11 | Reagovat

Život ve dvou je  lepší než být sám, ale pokud si rozumíte je  to navíc štěstí a důvod ke spokojenosti. Tak ať vám to klape...

2 jan+rich jan+rich | E-mail | 20. října 2010 v 0:06 | Reagovat

Blbneš?Rich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama