Výstup do říše krále Laurina 1/? - Věž vzpomenutí

10. října 2010 v 18:28


V krásné zemi pod horami žila královna, která vše ztratila. Její království napadl nepřítel a vyplenil ho. Její manžel král padl v boji a jí zbyl jen malý synek a jeden starý sluha. Ten se vydal na bojiště a přinesl králův meč, který položil k nohám mladého královského syna.

Léta ubíhala a dítě rostlo. Jednoho dne zvednul kralevic meč a máchl jím do vzduchu. Poznal, že má dost sil se mečem ubránit a přišel čas vydat se do světa.
"Půjdu do hor. Lidé mi vyprávějí podivné věci. Tam, kde se střídají hory černé a bílé, tam stojí věž vzpomenutí. Půjdu a najdu tu věž."
Matka poznala, že pro syna přišel čas. Nezrazovala ho, dala mu jen jedno přikázání.
"Nikdy nesmíš tasit meč k jinému účelu, než na obranu."
Syn slíbil její příkaz dodržet.

Po mnoha dnech cesty se před princem vyplazil náhle z křoví obrovský černý, slizký, červ. Princ se lekl takového stvoření a vytasil meč, aby ho přesekl vedví. Tu si vzpomněl na matčino přikázání a uvědomil si:
"Vždyť ten červ mi nic nedělá. Nemám právo ho zabíjet."

Neušel daleko, když potkal nepopsatelně krásnou dívku. Pozdravil ji, ale ona se ho jen chladně zeptala:
"Žije ten červ?"
Princ přiznal, že ho chtěl zabít, ale neudělal to.
"Následuj mě," řekla ta dívka, "povedu tě tam, kde stála věž vzpomenutí."...

Tento začátek ladinské ságy z jižního Tyrolska jsem tady už jednou vyprávěl. Je z knihy
"Sága krále Laurina". ISBN 80-239-4762-1

Kdo chce tuto úvodní kapitolu dočíst: celý článek a obrázky
Čtenář si už jistě povšimnul zdáli dobře viditelné bílé skvrny pod vrcholem Rosengartenu. Tu nazývají místní lidé Gartl a tam kladli vchod do říše krále Laurina, ještě než na tohle místo vystoupil první člověk. Ta skvrna odnepaměti dráždila lidskou fantasii. Mojí taky, od prvního okamžiku. Nikdy jsem se ale k tomuto výstupu za celé ty roky nedostal.

Ona skvrna je světlešedá suť dolomitu a většinu roku tam na ní ještě leží sníh.

Tenhle rok se mi opět zastesklo po jižním Tyrolsku a nějak mě napadlo, že je nejvyšší čas do Gartlu vylézt. Dosáhnout tohle magické místo, které po celé Evropě hledala vikingská dívka Sittlieb. Sice tisíc let po ni, ale co nejdříve, dokud to ještě jde. Jenže jde to vůbec ještě?

Je mi 62 let, ale to nebyl ten problém. Loni po návratu z ledovcové túry jsme ještě šli na klettergarten ve Schwarzwaldu do korun stromů. Vše bylo jako za mlada. Dalšího rána jsem se probudil ochromen bolestmi v hrudníku. Sotva jsem udělal několik kroků, byl jsem bez dechu a puls šel přes 100. Ráno stačilo vypít hrníček čaje a sotva jsem došel do garáže pro auto. Srdce tlouklo jak šílenec a bylo mi blbě. Vyjížděl jsem do práce vlastně řízení zdravotně neschopný. Je snad na čase umřít? Ale tak snadné mi to zase ten nebeský pámbíček neudělal.

Ono to funguje nějak tak, že se to všechno v člověku nastřádá. Sám nekouřím, ale inhaluji v práci nikotin kolegů. Pak jsem trochu ztloustnul a zlenivěl. Do práce a nazpět jedu autem, tam celý den sedím. Pro člověka naprosto nepřirozené a škodlivé. Chodím hodně vandrovat tady do hor, ale to nestačí. Když přijdu večer z práce, pak si sednu k PC a dám si pivo. Tak jsem to ještě loni praktikoval. Jestliže ale přibývá špek v břiše, pak je v tom životě jednoduše něco zcela špatně. Nějakou dobu se zdánlivě neděje nic, až najednou člověk za tu svojí lenost a špatnou životosprávu dostane účet.

Když to po dvou týdnech nepřestalo, nechal jsem se od doktorů rozhodit. Konečně celý život do té kasy platím, tak ať se snaží. Snažili a vzájemně si posílali poděkování, za dále přihrátého pacienta. Jaký to obchodní duch. Pak jsem měl hromadu atestů a tady v ulici začala praktikovat nějaká nová doktorka. Za mého mládí v socialismu doktoři nic nevydělávali a pracovali od nevidím do nevidím. Brali to jako své poslání. Tahle má otevřenou ordinaci 9 - 12 hodin, což zřejmě stačí. Pak už by si její výdělek stejně zkásla Angela Merkel. Ještě jsem ji neznal, poslali mě do takové místnosti, ať tam vyčkávám. Přišla holka urostlá a pohledná, měla na sobě rozdrbané a dost špinavé džíny. Myslel jsem, že to je uklizečka, která tam jde ještě utřít prach, ale byla to ta doktorka. Bílý plášť dnes patrně už vyšel z módy. Zaujal jsem ji svým vypravěčským talentem, takže si vše vyposlechla.
"Hm, tak tyhle prášky na srdce a tyhle na žaludek."
"No, jak myslíte, ale kardiolog tvrdí, že nemám nemocné srdce a internista udělal gastroskopii a nemocný žaludek prý taky nemám. Tak co mám vlastně za nemoc, že mám ty bolesti?"
"Dobrá otázka, ale kdo to má vědět?"

Pokračování vždy za několik dní...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 10. října 2010 v 22:39 | Reagovat

Rozdíly se stírají ke škodě věci.Mám podobné zkušenosti s mojí obvodní lékařkou. Navíc jsem zjstil, že si na mé jméno účtuje spoustu výkonů,které  jsou jen vymyšlené. Tak jsem ji vyměnil. Snad to bude lepší. :-)

2 matka matka | 11. října 2010 v 11:09 | Reagovat

opět srdce zní,

při pohledu na Rosengarten,

trošku smutek ještě doznívá,

ale srdce zní

a jednou opět zazpívá......

3 autor článku autor článku | 11. října 2010 v 12:13 | Reagovat

[2] matka

Chtěl bych hlavně přinést pár nových fotografií z toho krásného kraje.

Pokud zrovna v televizi neběží "nemocnice na kraji města", můžu vyplnit tu, jistě krátkou, pauzu popisem vlastní nemoci.

4 matka matka | 11. října 2010 v 14:04 | Reagovat

autor

:-)

Na TV se až tak nedívám, je to většinou k ničemu :-) A srdci to nesvědčí. :-)

Ovšem, u nás už je podzim, nádherný podzim, listí létá, křižuje se,.....

5 jan+rich jan+rich | E-mail | 20. října 2010 v 0:55 | Reagovat

Neměls bys to spíš poslat do Mnichova?Rich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama