Píseň Nibelungů 6/? - Střetnutí

3. října 2010 v 20:17
Tato socha silně připomíná pomník barikádníka, ke kterému jsme jako děti vždy oragnizovaně chodily 9. května. Při bližším pohledu se patrně jedná o sedláka, který drží za krk zařízlou husu a těší se na posvícení. Při pohledu ještě bližším je to Siegfried, jenž právě zakuchnul draka, kterého drží za ocas, aby mu třeba neutekl.
Jeho meč se jmenoval Balmung a Hagen si ho vzal sebou na cestu k Hunům. To Krimhilda poznala a její nenávist k Hagenovi tím jen vzrostla. Meče tenkrát měly svá jména a byl to kultovní objekt. Vždyť na něm závisel život jeho majitele. Siegfried si ho sám ukoval. Když hotový meč rozpálil, aby ho zakalil, připlížil se k němu vrah a chtěl mu vrazit do zad dýku. Siegfried však vycítil nebezpečí, otočil se a žhavým mečem vraha probodnul. Tím zakalil meč v krvi svého nepřítele, čímž tento získal další magické vlastnosti.
Mečíři brzy poznali, že jednoduše vykovaný meč se snadno zlomí. Začali je tedy dělat z více vrstev. Meč se vykove do své délky, v půlce přesekne a přeloží, tedy obě půlky se položí na sebe. Znovu vykove do délky, přesekne, přeloží. Kdo chce může si spočítat, kolikrát je meč nutno přeložit, aby měl milion vrstev.


Král Etzel seděl s Burgundy u hostiny a nechal slavnostně přinést svého syna Ortlieba. Toho jim představil jako svého následníka a jejich budoucího spojence. Kriemhilda seděla vedla něj a vše bylo zdánlivě v nejlepší pohodě. Venku se zatím chystala strašná bitva. V jiné hale a kolem ní hodoval i celý doprovod Burgundů, jejich knechti a nižší šlechtici. Těch bylo dohromady 9000. Nebyli ozbrojeni ani pancéřováni. Jen bratr Hagena, jménem Dankwart, věděl o situaci, měl pancíř a za pasem těžký meč. Když spatřil, že k němu přichází Blödelin a za ním řady válečníků, povstal a vlídně je pozdravil. Tu Blödelin zavolal,
"nezdrav mě a připrav se na smrt. Zavraždili jste Siegfrieda, přišel čas odplaty." Nato dal povel k útoku a Hunové se vrhli na neozbrojené burgundské knechty.
Dankwart zoufale volal ať zadrží, nikdo z nich není vinen smrtí Siegfrieda. Blödelin vytasil meč a ťal po něm. Dankwart však stačil tasit a ránu vykrýt. První ranou svého meče pak uťal Blödelinovi hlavu. Nastalo strašlivé vraždění. Hunové rozlíceni smrtí královského bratra pobíjeli Burgundy. Ti se chápali všeho, co se dalo použít jako zbraň a stavěli se na odpor. Pět set Hunů při tom našlo smrt, Burgundové pak všichni. Když Dankwart poznal, že nemůže pro zbytek už nic udělat, začal se probíjet řadami Hunů k hodovní síni králů.(*1)

Syn Ortlieb byl středem pozornosti a Etzle právě hrdě vykládal svůj záměr. Až povyroste, pošle ho na dvůr burgundský. Ať příbuzní jeho matky jsou jeho učitelé. Ať je z něj jednou tak znamenitý bojovník, jako jsou Burgundi. Hluk z venku náhle zesílil a změnil se ve strašný řev. Všichni zděšeně otočili hlavy ke dveřím. Ty se rozlétly, v nich stanul Dankwart, rozohněn bojem, se zkrvaveným mečem v ruce a zachroptěl.
"Všichni naši bratři mimo tuto místnost byli od Hunů pobiti.

Jako první se vzpamatoval Hagen.
"Proč je můj bratr celý rudý od krve?"
"Usekl jsem Blödelinovi hlavu," přiznal otevřeně Dankwart.
"Hlavně, že jsi nenapáchal žádnou škodu," pronesl Hagen ulehčeně. (Že Blödelin je vůl si myslel od samého začátku.)

Vteřinu bylo ticho, pak všichni vyskočili a začali se mazat. Nyní byla ovšem situace obrácená. Burgundi měli meče, Hunové tak akorát vidličky a lžíce, pokud nejedli jen rukama.

Jestliže se snažím v příběhu vysvětlit jednání Hagena, aniž bych ho dělal černým nebo bílým, pak zde jeho jednání sám nechápu. Nařídil Dankwartovi, aby zůstal ve dveřích a nikoho nepouštěl dovnitř ani ven. Svým mečem Balmung (ukradeným, původně patřil Siegfriedovi) začal Hagen zabíjet Huny. Když se dostal k Ortliebovi, synu Etzla a Kriemhildy, bez váhání zabil i malé dítě. Tím ovšem rozhodl, že žádný z Burgundů už živ neodejde. Jestliže se Gunther dosud snažil zjednat mír, nyní už nemohl nic dělat. Hagenův druh Volker byl dříve známý tím, že hrál na housle. Nyní ukázal, že mečem vládne právě tak dobře. Zabíjel, jako by se Hagenovi chtěl vyrovnat. Dokonce Gunther to na Hagena zavolal.
"To jeho fidlání za moc nestojí, ale bojovat umí, to jsem ani nevěděl."
"Pohleď jak nádherně mečem i helmu prorazí. Až se vrátíme, ať Volker nejlepšího koně a drahý šat dostane."
Oba však věděli, že k tomu nikdy nedojde. Nyní už nešlo o žádný rytířský souboj, nastalo jen strašné vraždění.

Kriemhilda si dobře uvědomovala, že když se k ní Hagen dostane, zůstanou z ní při nejlepším dvě půlky. V nejvyšší nouzi se obrátila na Dietricha, který se mydlil nedaleko od ní.
"Dietrichu, zachraň mě."
"To teď nejde, jak vidíš, mám dost práce zachránit sebe," odseknul Dietrich, kterého rytířské ctnosti zjevně moc nezajímaly. (Navíc by byl s chutí Kriemhildu, která vše zavinila, přerazil sám. To se v originálu nepíše, je to pouze můj názor.)

Když však bojovníci potřebovali nabrat dechu a na chvíli ustali, překřičel všechny Dietrich.
"Nechceme zabíjet Huny ani Burgundy, nechte nás opustit sál."
Tak se podařilo, že Dietrich i jeho Gótové mohli odejít. Vzali sebou do svého středu krále Etzla i Krimhildu a nikdo jim nebránil. Se svým lidem opustil místnost i markrabě Rüdeger von Bechelaren a jeho krajané. Když se však pokoušel proklouznout ven jeden z Hunů, Volker mu useknul hlavu. Nato se Burgundové znovu vrhli do boje a pobili Huny do posledního.

Venku se mezi tím srocovalo stále více dalších Hunů, Kriemhilda jim nabízela obrovskou odměnu, Etzlův štít plný rudého zlata, když ji přinesou hlavu Hagena. Nikdo z nich se však neodvážil probít do sálu a utkat se s ním. Konečně našla takové odhodlané mezi hosty svého dvora, Dána Howarta a dva šlechtice z Duryňska. Ti si vybojovali přístup do hodovní haly, tam bili se statečně, však všichni tři rychle nalezli smrt.

Konečně padli poslední Hunové a v paláci zavládlo hrobové ticho. Burgundové usedli na hromady mrtvol a těžce oddychovali. Etzel zatím poslal na všechny strany rychlé jezdce pro posily a nechal Burgundy ze všech stran obklíčit. Na štítech nechal přinést zlato, jako odměnu pro všechny, kteří pomstí jeho syna. U paláce se jednalo o stavbu kamennou, ta ale měla mnoho dřevěných trámů, sloupů a ozdob. Kriemhilda ho nechala ze čtyřech stran zapálit.

Burgundů nyní zbývalo z deseti tisíc necelých šest set. Ti se náhle, znaveni a rozpáleni už tak dost bojem, ocitli uprostřed ohně. Proti tomu se chránili štíty a hledali části paláce, kam se plameny nedostaly. Nakonec rozřezávali mrtvé, pili jejich krev a tou i chladili svá těla. Co se děje uvnitř, to venku nikdo netušil a nikdo se neodvážil do paláce vejít.

Nadešlo ráno, palác už jen doutnal, jeho stěny však stály. Kolem leželi mrtví Hunové, které Burgundové večer vyházeli z oken. Ze stepí přijížděly další stovky a tisíce jejich válečníků, na rozkaz Krimhildy. Jejich řady se stále více stahovaly kolem paláce. Vidina zlaté odměny jim dodávala odvahy. Konečně se ti první z nich, po zuby ozbrojeni, odvážili dojít až ke dveřím a nahlédli dovnitř.
Před nimi se objevil obrovský štít Hagena a už pocítili i jeho meče. Z brány se vyvalil sevřený šik burgundských reků. Hagen jako první, z každé strany jedna řada šikmo postavená. Takto do šípu seřazeni se Burgundové vrhli na Huny a kosili zlatachtivé bojovníky, kteří se odvážili nejvíce do předu. Stejně rychle, jak se objevili, se pak stáhli nazpět.

Hunové nyní věděli, že Burgundové požár přežili, a jejich bojová síla je nezlomena.
Ale i Burgundové nyní věděli svoje. Probít se nekonečnými řadami Hunů, kteří palác obklíčili, pěší i na koních v počtu tisíců, a spasit se útěkem, bylo naprosto nemožné. V paláci pak museli dříve nebo později všichni zahynout.

Kriemhilda poslala vyjednavače. Chce hlavu Hagena, ostatní ať se vzdají. Jejich životy budou zachovány.
Tu promluvil k nim jejich král Gunther.
"Vás všech, stateční rytíři, nyní zbavuji vašich povinností. Až dosud jste se herojsky bili, přesile jste odolali, více už udělat nemůžete. Kdo chce, ať složí zbraň a vyjde z paláce. Nebude mu nic vyčítáno a hanba ho nestihne."
Ani jediný z Burgundů se nepohnul.

Pokračovaní za týden ...

1. Hunové vítězili v bitvách zásluhou osvědčené strategie útoku na koních. Byli to vynikající jezdci a lukostřelci. S krátkým mečem a koženým štítem, muž proti muži, však neměli proti kovovému pancíři a dlouhému meči evropského válečníka žádnou šanci.
To pochopil východofranský král Ota I. Veliký a vypracoval protistrategii železných rytířů. Když Evropou táhli Magyárové, pálili a vraždili, postavil jim do cesty svoji armádu u řeky Lech, nedaleko Augsburku. K rozhodné bitvě došlo10. srpna roku 955. Magyárové zaútočili a zasypali obránce deštěm šípů, které se ale většinou neškodně tříštili o kovové štíty. Při střetnutí pak narazili na kopí a dlouhé meče obránců. Vlastně strategie římských legií, ač tito měli meče krátké. Bitva skončila drtivou porážkou útočníků a všechny zajaté Magyáry nechal Ota na místě pověsit.
Dle dobové zprávy se bitvy účastnil český oddíl Boleslava I. o síle 1 000 jezdců uváděný jako "legio Bohemorum", kteří v bitvě padli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 3. října 2010 v 20:48 | Reagovat

Legenda o tom jak Siegfried "zakalil" meč v těle vraha má racionální jádro. Bya to technika starověkých zbrojířů a použali pro tyto účely zajazce nebo otroky. Věřili,že síla zabitého přechází do meče. Ve skutečnosti dochází  stykem rozpáleného meče s lidskou tkání k vytvoření dusíkatých sloučenin,které vytvrdí povrch meče přičemž je zachována pružnost jádra. Humanisací tohoto procesu byla používány jiné organické zbytky, třeba sud se střevy. Moderní doba tento proces vylepšila a používá k vytvrzení povrchu kovu proces,kdy je žhavý povrch vytvrzen dusíkem.Jmenuje se to nitridace.

2 autor článku autor článku | 3. října 2010 v 21:09 | Reagovat

[1] caracola

Nemám tady potřebné znalosti. Vím jenom, že kalení ve vodě potřebuje určitou dobu a kalila se pouze špička, jinak se ten meč zase snadno zlomil. Bodnutím do člověka by to nejspíš tak úplně nevyšlo. Spíše bych řekl, že se jednalo o magický rituál.

Mám doma samurajský meč, se kterým jsem se trochu naučil zacházet. Jak jsem uvedl, je to kultovní objekt. Když ho vezmu do ruky, ukloním se mu. Tak jsem se to ve škole Takeda ryu naučil. Stál hromadu peněz, je to ovšem pouze meč sportovní, tedy na pravá katana. Ta by dnes stála 10 000$. Samuraj katanu koupil až když s ní mečíř přesekl na první pokus lidské tělo na dvě půlky. Někdy se používali i lidé živí, třeba odsouzenci k smrti.

3 caracola caracola | 4. října 2010 v 9:05 | Reagovat

Máte pravdu,že kalením dochází k získání tvrdosti v celém masivu materiálu,který je pak křehký a snadno se zlomí. Vytvrzením mečů v organické hmotě došlo k vytvrzení pouze povrchových vrstev a jádro výrobku zůstalo pružné. Tato znalost vznikla kdesi na předním východě a je to ukázka typicky empirického poznatku, který byl vysvětlen rozumově až o dva tisíce let později.Je zřejmé,že na jeho počátku skutečně stálo magické počínání.

4 Tenzulice Tenzulice | 4. října 2010 v 16:32 | Reagovat

Pokud kalíte ocel, záleží také na době ponoření do tekutiny. Pokud ocel ponoříte na kratší dobu, zakalí se povrch a žhavé jádro znovu ohřeje část pod povrchem. Tomu se říká popouštění a při správném provedení získáte kalený povrch a houževnatý střed. To si pamatuji z učńáku, nejsem odborník.

Jinak při kování překládané oceli se napřed navrství střídavě plátky rúzných druhů oceli, aby následně čepel měla jak vlastnosti houževnaté oceli, tak tvrdost kalené oceli (damascénská ocel). Kvalitní katany jsou vyráběny právě takto.

5 Láda Láda | E-mail | 4. října 2010 v 22:06 | Reagovat

Jsem hutník a trochu se zabývám i historií hutnictví. Pochopitelně neovládám problematiku v celé šíři. Pokud jde o kování damascenských mečů, pak se vykládá mnohé, něco je pravda, něco je vymyšlené. Je to však dnes dešifrováno a mnoho kovářů dnes vykove damascenský meč či dýku. Asi nejlepší je pan Sachs v Německu.

Vykládalo se, že při kování meče se vytaví železo, rozřeže se na piliny, ty se smíchají se zrním či šrotem a dají se slepicím. Posbírá se jejich trus, z něho se vytaví opět železo…atd. Tomu mnozí věřili a zkoumali, jaký rafinační účinek může mít zažívací trakt slepic. Žádný, byl to výmysl. Ocel se vyráběla běžným způsobem, ovšem nejlepší byla ocel dovezená z Indie ve tvaru placek či koláčů, kterým se říkalo „pulad“. Tajemství je v tom, že tam měli ložisko rudy, které obsahovalo malé množství vanadu, což je mikrolegura, která už v množství okolo 0,1 % za určitých podmínek příznivě ovlivňuje vlastnosti oceli.

Dále se vykovala tyč, přeložila se svařila v ohni a to se opakovalo, to je pravda. Již se však neuvádělo, že se ty tyče před svařením zkrucovaly. Také se neuvádělo, že se skládaly vrstvy z různé oceli: měkké a tvrdé. Japonští kováři mezi vrstvy sypali dřevěné uhlí, dosáhli stejný efekt: meč byl z vrstev různé tvrdosti. Byl tady dotaz, kolikrát se to muselo udělat, aby vzniklo milion vrstev. Při 20 operacích je počet vrstev 210 = 1 048 576, ovšem tolik operací snad žádný kovář neprovádí.

Zcela se zamlčuje, že to svařování se pochopitelně dělá při vysoké teplotě, ale následné kování se již dělá při snížených teplotách.

Oceli s nižším uhlíkem se kalí do vody, při vyšším obsahu uhlíku však hrozí praskání při kalení, proto se musí snížit rychlost ochlazování. To se dosahuje kalením ve slané vodě a při ještě vyšším legování kalením v oleji. Dříve se kalilo v moči nebo se říkalo, že v otroku. Je však dokázáno, že někteří kováři používali sádlo. (Dnes vše řeší roztok polymeru o různé koncentraci). V době křížových výprav si rytíři kupovali tyto meče v Damašku, od toho jejich název. Jeden rytíř po návratu vyprávěl tuto historku: Koupil jsem otroka a dal jsem ho kovářovi. Po několika dnech jsem si vyzvedl meč, O den později jsem viděl kováře, jak na tržišti prodává toho otroka, kterého dostal ode mne. Chytl jsem ho pod krkem a z něho vypadlo, že v jednom otroku kalí dva meče a ušetřeného otroka prodá. (I o tom bych pochyboval.)

Výborné meče kovali ruští kováři v městě Zlatoust a jinde. Těm mečům se říkalo „bulat“. Ocel kupovali v Indii. V 19. století však už měly meče nízkou kvalitu – indické ložisko obsahující zmíněný vanad bylo vyčerpáno.

Nože z damascenské oceli od současných kovářů jsou v muzeu v Brně.

6 autor článku autor článku | 5. října 2010 v 12:51 | Reagovat

[5] Láda

Jsem rád, že se k tomu vyjádřil někdo z příbuzného oboru.

To o těch slepicích se tak v Německu vypráví, měl to být ale pouze jeden pokus, prý úspěšný. Je otázka, jestli by ty slepice vůbec nepochcípaly?

Japonské meče měly být vůbec nejlepší na světě. Jak jsem uvedl, pravou katanu si můžete koupit ještě dnes, za 10 000 $. Mají jádro z měkké oceli a pak se na ně naková mnoho vrstev oceli tvrdé. Jak? To tedy nevím. Je ostrá jako břitva, nevede se s ním úder jako s evropským mečem, ale řez. Člověka jde skutečné jedním fiknutím rozpůlit. Proti brnění by ale nebyla moc použitelná.

Ten vtip je hlavně v bleskurychlém vytažení meče, při kterém jde levá ruka s pochvou nazpět. Když vidím, jak tasí dnešní historičtí rytíři, jak ve zpomaleném filmu, tak bych měl asi v souboji s někým takovým dobrou šanci vyhrát.  

Každá zbraň byla nakonec vyrobena k nasazení za určitých okolností. Křižáci v Orientě zjistili, že arabské luky s opačně ohnutým koncem, což je z dobrého důvodu, jsou mnohem lepší, než evropské. Když je ale přivezli domů, mohli je vyhodit. V našem vlhkém vzduchu ztratily ohebnost.

"...Při 20 operacích je počet vrstev 210 = 1 048 576, ..."

Takhle to jistě nemůžeme matematicky nechat, ale konečné číslo je správné. Uvedu celý výpočet v příštím dílu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama