Píseň Nibelungů 4/? - Král Etzel

2. října 2010 v 9:32
Je někde v Německu socha Jana Husa? Ano, tady a jsme zase ve Wormsu. Zde se kdysi musel zodpovídat ze svého učení Martin Luther. Wormsané pak na vzpomínku postavili sochy reformátorů (aniž by se katolické církve na něco ptali).
Když jsem ho navštívil posledně, byl takhle pěkně vyčištěný. Jana Husa zná v Německu mnoho lidí, rozhodně více, než třeba učitele národů J.A.Komenského. On má totiž každý národ taky své učitele.

varhany ve Wormské katedrále

Znáte ještě jinou pozdně románskou stavbu v Německu? V jedné takové katedrále se 1.září 1310 oženil Jan Lucemburský s Eliškou Přemyslovnou.

Město se jmenuje Speyer (čti špajr), česky Špýr.
Jan Lucemburský při svatbě ve Špýru. Bylo mu 14 let.
Dom zu Speyer, ve své době kolem roku 1100 největší, možná ale jen druhý největší, kostel na světě. Sloh opět pozdně románský.


Po vraždě Siegfrieda panovalo ve Wormsu napjaté ticho. Jméno "Siegfried" bylo pro Burgundy tabu. Ona představa, že když nikdy nedovolíme, aby se o tom mluvilo, nikdy a nikde nebudou tyto pojmy napsány, pak budou zapomenuty, jakoby nikdy neexistovaly. To, co se stalo, se tedy vlastně nestalo, a všechno je zase v pořádku. Přesně podle Orwella, "když jsme někoho zabili, pak se nikdy nenarodil".

Tento příklad jsem musel uvést, aby čtenář pochopil další děj. Kriemhilda jim totiž tohle ideologické dusno totálně narušovala. Její nenávist se rozšířila i na vlastního bratra Gunthera, protože bez jeho souhlasu by to Hagen nemohl udělat. Uvědomovala si, že ji nevzali jenom manžela, ale i její život, když ze šťastné mladé ženy udělali truchlící vdovu. Její nenávist časem neslábla, nýbrž rostla. Chytrá nebyla, ale dobře chápala, že se o Siegfriedovi nesmí mluvit, aby jeho vrah nebyl nikdy potrestán. Proto sama dělala přesný opak, stále to jméno vyslovovala. Pro svoji propagační kampaň měla navíc značné finanční prostředky. Poklad Nibelungů! Kdykoli se měli sejít lidé, na mši do kostela, na trh do města, objevila se Kriemhilda s měšcem zlaťáků. Ty házela lidem na cestu, jako by to byly oblázky, a vždy se stejnými slovy:
"To vám daruje Siegfried, kterého Hagen zabil."
Za velké peníze zvala na hrad reky, aby se účastnili turnajů. Hledala, marně, toho pravého, proti Hagenovi.

Takhle to pochopitelně nešlo dále, i tady bylo nutné radikální řešení ve státním zájmu. ("A stát, to jsem já.") S Krimhildou ovšem Hagen nemohl a nechtěl udělat ono řešení, které se později začalo nazývat "krátký proces". Jednoduše si však spočítal, že když Kriemhilda nebude svoji propagandu dotovat zlatem, nebudou lidi už s takovým zájmem naslouchat. Že je potřeba Kriemhildu od finančního zdroje odříznout. Jedné noci uloupil Hagen poklad Nibelungů, vše naložil do člunu a vyplul na Rýn. V jednom z mnoha zákrutů, kde řeka byla obzvláště hluboká, do ní pak všechno zlato naházel. Toť zlato Rýna. (*1)

Jestliže jsem se zmínil, že Hagen byl pro nacistické pohlaváry prototypem ideálního robota jejich totalitní diktatury, pak komunisti by ho nehodnotili jinak. Kdyby už ovšem nebyl pracoval pro konkurenci. Všimněte si, že Hagen se uloupením pokladu vůbec neobohatil. Mohl poklad jednoduše sbalit a s ním zmizet. Mohl si část pro jistotu někam zakopat. Ale Hagen to neudělal, celý poklad, veškeré zlato, vhodil do Rýna.

Uloupením pokladu ovšem Hagen Kriemhildu definitivně dopálil, pokud to šlo ještě více, než už byla. Pro její pomstu jí tím však skutečně vzal vítr z plachet, musela nyní hledat úplně jinou cestu. Ta myšlenka ji ale nepustila, svou pomstu nevzdala a neštěstí se udát muselo.

Uběhlo 13 let od smrti Siegfrieda. Tu se jednoho dne před branami Wormsu objevil markrabě Rüdeger von Bechelaren s honosným průvodem a mnoha dary. Byl okamžitě vpuštěn do hradu a s velkou radostí přijat. S Gernotem si hned padli do náručí, neboť se znali a byli dávní přátelé. Rüdeger přišel coby vyslanec krále Hunů, jehož jméno bylo Etzel (*2). Jeho nadevše mocný a bohatý král žádá o ruku krásné, vznešené Kriemhildy.

Královští bratři rádi souhlasili. Už dost dlouho držela smutek, nyní má právo najít zase svůj život ženy, porodit dítě, věnovat se radostem. Jen Hagen odporoval. Co když své mocné postavení zneužije ke své pomstě? Tím jí ovšem dal výborný typ. Zprvu odmítavá Kriemhilda náhle ochotně souhlasila a tuto nabídku přijala.

Rychlí jezdci pak dnem i nocí hnali své koně směrem na východ, do země krále Etzela, aby zvěstovali mu dobrou zprávu. Ten vydal se hned se svým dvorem a vojskem, v němž sloužili křesťané i pohané, Krimhildě a průvodu Rüdegera naproti. Setkali se ve Vídni, kde sedm dní a sedm nocí byla slavena svatba, jakou svět do té doby neviděl.

Přešel další rok. Kriemhilda žila šťastně na dvoře krále Etzela a porodila mu syna, jenž dostal jméno Ortlieb. Proč nemohla vše raději zapomenout? Nemohla, když ráno vstala, uronila slzu za Siegfrieda. Jednoho dne přišla k manželovi s prosbou. Stýská se jí po svých bratřích, po lidu Burgundském. Etzel jí velmi ochotně vyhověl, udělal by přeci pro ni rád i více, než takovou maličkost. Na bránu města Wormsu zabušil jezdec asijského vzhledu, s kulatým štítem a krátkým ostrým mečem. Dostalo se mu přivítání i pohoštění a Burgundové přijali jeho zprávu. Král Etzel zve všechny, jež mohou svoji zemi na čas opustit, na přátelskou návštěvu v jeho nádherném sídle.

Jako první se ozval Hagen. Varoval před takovou návštěvou, dobře chápal, že všechno je od Kriemhildy plán pro její pomstu. Nejmladší z bratrů, nerozvážný Giselher, se ho však otázal, zdali se snad bojí té cesty, bojí Hunů? Na to Hagen s návštěvou souhlasil, ač věděl, že tím jde na smrt. Patrně ne jenom on sám, kdož ví, kdo ze šlechetných Burgundů při tom půjde s ním? Tím bylo rozhodnuto.

Pokračovaní...

1. Ještě k pojmu "Zlato Rýna". Mnoho lidí si našlo ve starých spisech přesný popis místa, kde Hagen vhodil do Rýna zlato, a vydalo se jej hledat. Podobně už celá řada expedic nebo dobrodruhů hledala archu Noa na Araratu. Nikoho jistě nepřekvapí, že lidé s takovýmto rozumem ji povětšinou taky našli. Každý jinde, každý jinou, ale zaručeně pravou.

Právě tak se ozvalo i více hobby-archeologů, kteří na Rýnu, který už dávno teče úplně jinudy, než v době Nibelungů, ono místo pokladu skutečně identifikovali. Taky každý jinde, ale taky každý to zaručeně pravé. Jenom jedno museli všichni svorně přiznat - po zlatu tam nebyla ani stopa.

2. Etzel, historicky známý pod jménem Attila, král Hunů, sídlil v tu dobu v dnešním Maďarsku. Západní hranicí jeho obrovské říše byl Dunaj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenka Zdenka | 2. října 2010 v 10:30 | Reagovat

Nakukuju, zatím prohlížím fotky, je pro mne nesnadné udržet pozornost a sledovat nit návaznosti. Ale snad se mi zadaří :-)

2 Josef Mixa Josef Mixa | E-mail | 3. října 2010 v 13:59 | Reagovat

Chtěl bych autorovi tohoto blogu za pěkný článek poděkovat. Ve Wormsu jsem byl a pomník s Janem Husem jsem viděl,ale mnoho čtenářů tohoto blogu tam nebylo a je to pro ně třeba i nová informace. Ilustrační fotky se mi také líbí, vhodně  a názorně doplňují text článku.Zajímavá byla i další část článku pojednávající o době Niebelungů, Attilovi, Hagenovi i o utopeném pokladu na Rýně.

3 Kunc Kunc | 5. října 2010 v 21:59 | Reagovat

Přímo hltám každé pokračování. Je zde vidět, jak se dějiny dají vždy přizpůsobit poplatností té které doby.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama