K.H.Borovský v Brixenu 5/? - Se ženou a dcerou

31. října 2010 v 20:42

V tomto domě žil od roku 1852 do 1854 český patriot, žurnalista a satirický básník KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ 1821 - 1856
Rakouskou vládou vyhnaný z vlasti, byl od obyvatel Brixenu přátelsky přijat až do svého návratu do Čech.
Na vzpomínku na českého národního hrdinu a velkého občana Rakouska, věnovalo město Brixen tuto desku.

Tato pamětní deska byla na domku umístěna až 29. dubna roku 1995. Příliš upřímné to zrovna celé není. Obyvatelé Brixenu neviděli v Havlíčkovi žádného trestance, ale taky ne významnou osobu. Chovali se k němu jistě vlídněji než on k nim, (v dopisech píše věty jako "jsou tak sprostí, že mi posluhují") ale jednoduše si příliš nerozuměli. Navíc to bylo, a je dodnes, obyvatelstvo přísně katolické. Havlíček se chtěl původně vyučit knězem. Cítil se povolán mluvit k lidem a chtěl to nejprve dělat z kazatelny. Ze semináře ale brzy vyletěl a ke katolické církvi pak choval do smrti odpor.

Cesta do Brixenu trvala týden. Havlíček byl transportován zvláštním dostavníkem (číslo 536), doprovázel ho komisař Dedera a jeden policista v civilu. Havlíček sám píše:
"Zacházeli se mnou skutečně velmi dobře. ...Vrchní komisař a jeden převlečený policajt jeli se mnou. ... V Salcburku nás tamější ředitel policie prováděl po městě a ukazoval místní znamenitosti..."
...Všude připraven byl dobrý nocleh i pohoštění.."

Jestliže jel celou cestu jedním kočárem, pak koně byli podle tehdejší nezbytné zvyklosti stále přepřaháni a vyměňováni za odpočinuté. Stalo se u Linze, že dostali koně jankovaté a kočí odmítl vydat se s nimi na cestu. Dedera tedy nařídil jednomu místnímu sedlákovi půjčit jim jeho koně. Tento vyjádřil své nadšení slovy "dám vám hovno". S tasenou šavlí ho komisař Dedera hnal do stáje, kde mu dal na vybranou. Buď koně, vše placeno ze státní kasy dle tarifů, a k tomu navíc dvě zlatky na dlaň nebo 25 ran holí. V půl šesté ráno se pokračovalo v cestě.
Na jednom místě v horách se koně splašili, kočí i policajti vyskákali, takže Havlíček dojel do další vesnice sám.

Do Brixenu dorazili 22.12.1851 a Havlíček byl na státní útraty ubytován v Hotelu Elefant. Brixen měl v tu dobu 2700 obyvatel, z toho 292 kněží a 118 státních úředníků. Vedle biskupského hradu tu bylo 12 kostelů, 5 klášterů a mnoho církevních učilišť.

Rokokový kostel v klášteře Neustift v Brixenu. Veškeré "mramorové" sloupy a desky jsou pouze z pomalovaného a lakovaného dřeva. Jak by řekl Jaroslav Hašek: "Opatřeny levnou pozlátkou, jako celá sláva církve svaté." V té době šlo o to ohromit návštěvníka, tedy povětšinou chudáky z dřevěných chýší, okázalou nádherou. Tak mu dát najevo jeho vlastní nicotnost oproti nádheře bóží, kterou ovšem on musel zaplatit.

Vedle kláštera je krám, ve kterém lze nakoupit jejich kvalitní vína, v jiném zase náboženské potřeby. Tak například malého papežíka s prošlou lhůtou, který vám za nekřesťanské peníze požehná. Ten prostřední stojí 70 EUR. Mnoho papežů mělo různá přízviska. Např. "Papež, který zakopnul o pilulky". Tento Wojtyla dostal brzy jméno "Papež, se kterým lze dělat dobré kšefty".

Dnešní papež je neustále terčem kritiky, že byl jako kluk v Hitlerjugend. Mně bylo 8 let, když do třídy přišla ředitelka školy a představila nějakou patnáctku:
"To je vaše pionýrská vedoucí. Pionýr bude každou středu ve tři." Za půl roku jsme celá třída, coby jeden muž, skládali slib pionýra. Věděl jsem docela určitě, že se mi nelíbí nosit uniformu, že je odporné papouškovat žvásty:
"Já mladý pionýr lidově demokratické republiky československé, slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat... bla, bla, bla." Hnusilo se mi to, ale říci, že já v tom nejedu, to jsem se v tom věku neodvážil. Co měl dělat tenhle Ratzinger? Vždyť tam, kromě Židů, byli taky všichni. Já bych mu nevyčítal, že byl v Hitlerjugend, ale že je dnes šéfem takové organizace.

Tahle fotka je z pozdější doby. V té mojí nosily pionýrky skládané modré sukně pod kolena. Stehýnka začaly ukazovat až později.
Staré generaci plebejsky věřících komunistů se tady svět jevil v růžových barvách. Nikdo netušil, že všechny tyto zblblé děti přijdou do puberty a začnou používat vlastní mozek. V druhé polovině 60. let se moje podvedená, obelhaná generace staví na odpor. Tenkrát jsem poprvé slyšel, že s takovými, jako jsme my, si oni už poradí. Slyším to při každé politické diskuzi dodnes. Podle katolíků zase přijdu do horoucích pekel, na rozdíl od komunistů ovšem netvrdí, že už brzy budou schopni poslat mě tam předčasně.

Zcela nezávisle na tom, jestli nějaký skutečný bůh je, nebo není, dojem z návštěvy kláštera Neustift je smíšený. Mniši vysoušeli močály, stavěli vinice a pily, bádali nad astronomií. Ale jak mohl vypadat psychický stav člověka, obklopeného celý život sadistickými obrazy a sochami? Kromě nezbytného umrlce na kříži jsou vyobrazeni bičovaní svatí, mučící nástroje, zrůdné kruté scény, a na všechno se z nebe vlídně usmívá přiblble vypadající stařec, tedy onen bůh katolické církve. Brixen je krásné, příjemné město, ležící v nádherném alpském kraji. Dobře ovšem chápu ponuré myšlenky Havlíčka, zavlečeného v zimních tmách do tohoto města, ve kterém více než 10% obyvatel bylo ve službách takové církve.
Franzesfeste
Jaké musely být jeho pocity, když kus před Brixenem projeli touto pevností? Byla krátce před tím dostavena v nejužším místě údolí. Když ji císař navštívil, ukázali mu pyšně, že je stavěná celá ze žuly.
"Ze žuly," podivil se císař, "myslel jsem, že je ze zlata, podle toho kolik stála." Než ji za pár desetiletí dostavěli, pokročila už vojenská technologie natolik, že byla sice nedobytná, ale jinak celkem k ničemu.

Havlíček neměl tušení, jak dlouho musí v Brixenu zůstat. Patrně vycházel z toho, že navždy. Domníval se ovšem, že český národ ho nezapomněl a bude za něj bojovat, což byl hluboký omyl. Češi ho vyzvedli coby prolhanou ikonu mučedníka až po jeho smrti, když se jim to politicky hodilo do krámu. Po jeho zatčení ho zapomněli za pár dní a v době jeho pobytu v Brixenu po něm ani pes neštěkl. (Svět potřebuje mrtvé hrdiny, živí jsou k ničemu. Názorně ukázali V+W ve hře "Kat a blázen".)

Úřady mu hned ze začátku navrhly, ať si tam k sobě vezme i ženu a dceru. Ten byl nejprve rozezlen, pak ale přijal, ovšem s tím, že takovou cestu můžou absolvovat až na jaře a jal se handrkovat o peníze. Když už ho tam zavřeli, tak ať platí. A rakouská vláda platila. Havlíček chtěl tisíc zlatých na rok, což bylo přehnané. Poukázal na to, že před ním byl v Brixenu zavřený polský disident, který dostával 2 zlatky na den, tedy 730 ročně a to v posední době značně podražilo. (Podivná vlastnost jakékoli poslední doby.) Přiklepli mu 500 zlatých ročně a ty skutečně dostával. To byl tenkrát roční plat oficiála na úřadě. Jiné srovnání ročních platů:
Univerzitní profesor 1400
Okresní hejtman 1200
Farář 400
Učitel 400
Dělník 200
Havlíček byl z Čech zvyklý na blahobytný život a měl ještě značné úspory. Z těch si občas nechal něco poslat na přilepšenou.

Na jaře přijela žena Julie s tříletou Zdenkou. Obě nemocné, ale v Alpách se začaly neuvěřitelně uzdravovat. Jak Havlíček napsal, již za 3 týdny byla jako "Turek". Žili všichni společně v onom krásném domku, dělali vandry a nakonec by se jistě dalo říci, že žili ve zlaté kleci. Havlíčkovy stížnosti ovšem neustávaly a zněly i na dnešní dobu až neuvěřitelně:
"Oběd si necháváme nosit z Elefenta, ale snídani a večeři musíme dělat sami a na posluhu tu máme jenom bábu."

Co nikdo z nich netušil, že tuberkulózu už mají všichni tři, pouze se v tom prostředí neprojevuje.

V roce 1882 dokázal německý profesor Robert Koch, že se jedná o nakažlivou nemoc, kterou přenášejí bakterie. Jestliže jsme se v roce 1960 ve škole v Čechách učili, že ji dostal z mlhy, pak se tam do té doby tyto informace zřejmě nedostaly.

Havlíček tam měl nejlepší možnost tvořit, což také činil:

Sviť měsíčku polehoučku
zkrz ten hustý mrak.
Jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak.

Napsal tam Tyrolské Elegie i Krále Lávru.
S rodinou žil Havlíček spokojeně a dalo by se říci v blahobytu. Sotva komu by asi byli uvěřili, že jim osud daroval už jen několik posledních let.

Pokračování...

Havlíčkovi na vzpomínku a k zítřejším dušičkám jednu píseň:
hrbitovni kviti
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milan Sedlák Milan Sedlák | E-mail | 1. listopadu 2010 v 5:19 | Reagovat

Skvělé!

Děkuji!

MS

2 Paolo Paolo | 1. listopadu 2010 v 7:59 | Reagovat

I když Vás rád čtu, neodpustím si poznamenat, že bez těch politických pasáží by se mi četlo daleko lépe. Snad i chápu vaše pohnutky, ale jejich zavilost ostře konntrastuje s jinak nespornou vypovídající hodnotou Vašich příspěvků.

3 autor článku autor článku | 1. listopadu 2010 v 8:52 | Reagovat

[2] Paolo

Děkuji za dobrý komentář.

Ona to ale žádná zavilost není. Když mě v roce 1971 vyhodil z práce jako nepřítele pracujícího lidu, dostal jsem kýbl vazelíny a V3Sku a jel jsem do pohraničí bagrovat. Nepřítel pracujícího lidu jsem nikdy nebyl, dodnes jsem se sám nedokázal uživit jinak, než prací. Nebyl jsem zavilý tenkrát a nejsem dnes, ale Havlíček pro mě není minulost, je to přítomnost. Co se událo v dějinách, se může udát i kdykoli v dnešní době.

Snad bych mohl koncem roku ukázat fresky z Tyrolských hradů a vyprávět (v Čechách asi neznámé) rytířské příběhy. Tam bych v minulosti zůstal, bez vlastního rozjímání. Dokud jsem ale u Havlíčka, pak to jinak než s politickým prolínám dalších dob nepůjde. Kdyby lidé ty dějiny lépe chápali, pak by jistě nedělali tolik nových chyb v přítomnosti.

4 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 1. listopadu 2010 v 11:44 | Reagovat

Autorovi.

Líbí se mi, jak jste povídání o Karlu Havlíčkovi pojal.

Ze "zavilosti" neslevujte. Ta minulá doba se totiž zrodila z blbosti a lumpárny, která nikdy, nikde na světě sama nezanikla a nezanikne.

Pohrobky a zvyky z té doby máme denně před očima.

Havlíček je dobré téma, jako zrcadlo, jaký kruh už národ opsal a kam se posunul ( v idejích to není žádná sláva ).

5 Dalekolekora Dalekolekora | 1. listopadu 2010 v 13:22 | Reagovat

Gregore, díky za poučení a za skvělé pobavení. Nevím, jestli se dnes ještě ve školách o Havlíčkovi učí, spíš si myslím, že už ne, ale věřím, že kdyby si učitelé vypůjčili k výuce tvé příběhy, nejen příběh Havlíčkův, žáci by si je pamatovali hodně dlouho, možná po celý život. Takovou formou převyprávěné dějiny zaujmou snad každého...

6 MIRA MIRA | 1. listopadu 2010 v 14:54 | Reagovat

Děkuji autorovi.

PS. Zavilost v článku nevidím.

7 Paolo Paolo | 1. listopadu 2010 v 15:57 | Reagovat

(3,4) autor, nar.soc.: Každý má svůj úhel pohledu a já nikomu z těch, kteří na minulý režim nějak doplatili, neupírám právo na jakoukoliv satisfakci. Jenom se mi v kontextu současných negativních jevů ve společnosti jeví některé argumenty poněkud vyčpělé.

8 MIRA MIRA | 1. listopadu 2010 v 19:44 | Reagovat

[7] Paolo

Můžu se vmísit do debaty? Věřím, že ano, zatím jsme si po krku neskočili.:-)

Satisfakce za něco, čím mi ten či onen režim ublížil, je snad něco jiného, než pohlédnout na klady a zápory toho i onoho režimu s odstupem. A pokud v historii vynechám politiku, nepopisuji historii.

9 Paolo Paolo | 1. listopadu 2010 v 20:31 | Reagovat

(8) Mira: Bezvýhradně s Vámi souhlasím.

10 Zdenka-matka Zdenka-matka | 2. listopadu 2010 v 8:50 | Reagovat

náhodou,

jak ten článek začal?

Deskou pamětní,

pokračoval snímkem z kostela,

snímkem papežů,

končil snímkem "baráku " ze žuly,

což je však podstatné,

řeka teče dál,

stromy pokrývají kopce okolo,...

lidské hemžení

slovy popsané,

moudrost zakletá,

však v písni

tón srdcí zní............

11 mudrc mudrc | 2. listopadu 2010 v 11:04 | Reagovat

Výborné a poučné čtení, pane Moldavite. Děkuji.

Jen zmíním, že já se sice ve škole již neučil, že dostal K.H.Borovský tuberu z mlhy, ale všechno ostatní ano.

Maturoval jsem v roce 2006 a i v maturitní otázce mám psáno (tak, jak to po nás vyžadováno bylo), že K.H.Borovský se v Brixenu nakazil tuberkulózou kvůli podmínkám, v jakých tam žil! Tak si to představte...bůhví kolik dalších generací bude naše zkostnatělé školství učit totéž. Já této lži věřil jako dogmatu až dodnes, dokud jsem si nepřečetl Váš článek.

12 MIRA MIRA | 2. listopadu 2010 v 13:44 | Reagovat

[11] mudrc

Tubera z mlhy x nákaza tuberkulózou z životních podmínek, jak krásný příklad toho, jak říct totéž jinými slovy. Češi v tom dosáhli naprosté dokonalosti. Buhužel, uplatňují tuto výjimečnost dodnes.

13 Kunc Kunc | 2. listopadu 2010 v 20:14 | Reagovat

Dějiny si každá doba upravuje jak se jí to hodí. Horší je, že pokud to je ve škole, berete to jako konstantu, zafixujete a teprve při takovéto příležitosti o tom začnete uvažovat a přehodnocovat. V dnešní době je in to, že Hus byl mluvka, Žižka lapka a Zikmund diplomat nadnárodního významu. Škoda že nemůžeme cestovat v čase, zajímalo by mě jak potomci budou nahlížet na naši dobu. Vaš blog čtu rád. Brixen by mohl být náš vzor v počtu úředníků na jednoho obyvatele. Vyšel jeden úředník na 23 obyvatel.

14 autor článku autor článku | 2. listopadu 2010 v 20:53 | Reagovat

[13] Kunc

To není moc chybně. Hus byl ovšem reformátor, kterého si může český národ vážit. Na druhé straně ho nikdy nerušilo, když církev upalovala jiné. To považoval za správné.

Žižka byl geniální stratég, ale jinak skutečně lapka a ničitel. Navíc bych tady šetrně českému národu sdělil, že ona husitská strategie bojových vozů byla vyvinuta už desetiletí před tím při selských povstáních ve Švýcarsku. Není tedy český vynález. Tím jde taky doba železných rytířů ke konci. Žižka měl proti sobě pouze nepoučitelné blbce.

Zikmund byl jediný potomek Karla IV., který zdědil otcovo politické nadání. Kdybych si měl vybrat husity nebo Zikmunda, žil bych raději pod jeho vládou. Když jde husitská doba ke konci, žije na území Čech ani ne polovina obyvatel. Kdo nebyl zabit, umřel hlady. Zikmund se potom pokusil o "normalizaci" jako Bach nebo Husák.

(Na rozdíl od Husáka ho považuji za osobnost.)

15 Josef Vokurka Josef Vokurka | E-mail | 2. listopadu 2010 v 22:07 | Reagovat

Co vše se dá napsat a kde je pravda? Odstupem času se učí píše mnoho ale co bylo  pouze při důkladném materialistickém průzkumu pokud je bezpochybně dokladován lze přijmout tento článek. Jinak by celé nemělo smysl o tom psát.

16 Lada Lada | E-mail | 3. listopadu 2010 v 17:07 | Reagovat

Zikmund byl taky králem Uherským. Tam ho považují za jednoho z nejlepších svých králů. Proč? Zdědil po otci organizační schopnosti, byl dobrý investor. Na jižní hranici vybudoval řetěz pevností. Díky nim se podařilo sto let zadržovat nápor Turků. Doma nebyly příznivé podmínky, aby tyto schopnosti uplatnil.

Už to tak bývá, že pohled na jednu osobu je v různých zemích rozdílný. Byl  jsem v Krakově na Wawelu, jsou tam hrobky polských králů. A divil jsem se, že provodce mluvil o Jageloncích negativně, u nás se o nich mluví spíše pozitivně.

17 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 3. listopadu 2010 v 18:11 | Reagovat

Císař Zikmund Lucemburský, byl jak se zdá finanční kouzelník. Aby mohl financovat svoji účast v Uhrách, dal Polskému království v r. 1412 za půjčku 37 000 kop pražských grošů do zástavy ( do zálohu ) 13 spišských měst ( převážně s německy mluvícími osadníky ). Zástavu mělo vyplatit Uherské království. Nikdy k tomu nedošlo. Ještě Marie Terezie uznala dluh, ale následný výboj do Haliče byl likvidací Polského království. To osvobodilo Uherské království i Habsburky od placení a vedlo ke zrušení polského "starosty" nad spiškými městy.

Uhry měly jednoduchý argument, prý si Poláci za 200 let vlády nad spiškými městy nahospodařili dost.

18 babka babka | 4. listopadu 2010 v 13:24 | Reagovat

Všechny zdravím. Jen jsem to prozatím trochu přeletěla. Během života si člověk musí několikrát udělat vlastní úsudek na  rozličná dogmata.

19 autor článku autor článku | 4. listopadu 2010 v 13:41 | Reagovat

[18] babka

Na Vánoce snad zase dám nějaké pohádky.

20 Zdeňˆka-Anna Zdeňˆka-Anna | 5. listopadu 2010 v 9:45 | Reagovat

Jestli mohu, odbočím k dceři K.H. Havlíčka – možná  jsou známá ještě další fakta než následující.

Aby sirotek  bez obou rodičů nemusel strádat,   české paní uspořádaly v r. 1861 veřejnou sbírku, která vynesla kolem 30 000 zlatých, což mělo být Zdenčino věno. Tím se stala Zdenka „dcerou národa“ a národ automaticky předpokládal, že má právo zasahovat jí do života. Věno spravoval JUDr. Brauner, otec malířky Zdenky  Braunerové a chemika Bohuslava Braunera. V jejich domě nějaký čas i Zdenka pobývala.

Doslova za katastrofu se pokládalo,  když se zamilovala sice do polského šlechtice, ale zároveň důstojníka rakouské armády. To česká společnost nepřenesla přes české srdce. Proto musela z Prahy pryč.  I takový muž jako byl JUDr. Brauner se zřejmě obával, co by tomu řekli  vlastenci.  Být Havlíčkovou dcerou byl závazek a láska k nepříteli by jméno velkého otce pošpinila.

21 Lada Lada | E-mail | 5. listopadu 2010 v 10:48 | Reagovat

to 20

Další osud Havlíčkovy dcery jsem neznal. Děkuji za informaci. Tak už to chodívá. Neznáte, jak to bylo s Havlíčkvým sňatkem?

On měl nemluvenou dívku v Německém Brodě a pak si vzal jinou z Prahy. V jakémsi životopisu jsem četl, že ta z Prahy byla větší vlastenka, ale pochyboval jsem, že je to pravý důvod.

22 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 5. listopadu 2010 v 18:17 | Reagovat

/21/ Lada

Setkala jsem se se jménem Fanny / Františka/ Wiedenhofferová, která měla být údajně  tou dívkou z Německého Brodu. Rozešli se snad kvůli dívčiným rodičům, kterým se Havlíčkovo zaměstnání nejevilo  jako dostatečné pro hmotné zajištění rodiny.

Jinak o tom nevím nic bližšího.

23 babka babka | 5. listopadu 2010 v 19:14 | Reagovat

Zdenka měla vážný vztah s hrabětem Václavem Kounicem. Měla jsem v úmyslu v několika povídáních u Růženky v Kavárničce se o tomto vztahu zmínit.  Ale  právě v souvislosti s hrabětem Kounicem. Trocu jinak, než jak jej známe. Ale víte, jak to chodí. Plány mi sezřala koza. Snad až v zimě.

24 babka babka | 5. listopadu 2010 v 19:40 | Reagovat

Vztah s Fany Weidenhoffrovou trvá asi čtyři roky  od jeho návratu z Ruska  v roce 1844 až do roku 1848, kdy se s Fany rozchází a seznamuje  se  s Julií Sýkorovou jeho budoucí ženou. Toť vše, co se mi podařilo zjistit.

25 babka babka | 5. listopadu 2010 v 19:49 | Reagovat

21] Lada, ještě maličkost. Narazila jsem na doporučenou literaturu K. Nový : Marná láska, Praha 1947. Třeba by to bylo to, co vás zajímá.

26 autor článku autor článku | 5. listopadu 2010 v 20:47 | Reagovat

Havlíčkova dcera Zdenka zemřela roku 1872, ve věku 24 let na plicní nemoc, patrně tuberkulózu. Přesnou diagnózu nedokázal v té době nikdo stanovit. Měla velký pohřeb coby dcera hrdiny. I tady byla ovšem skutečnost poněkud jiná. Havlíček nebyl zdaleka tak nezlomný bojovník, jak z něj dějiny udělaly. V roce 1851 už měl dávno všeho po krk, z politiky i vydavatelské činnosti se stáhnul a chtěl žít klidným soukromým životem. Jeho, naprosto zbytečné, zatčení 16.12.1851 mu dalo později pověst národního hrdiny a mučedníka. Nebýt toho, platil by dnes asi pouze coby literát a satirik, který ovšem už v mladém věku všeho boje zanechal.

27 Lada Lada | E-mail | 6. listopadu 2010 v 8:04 | Reagovat

to 26

Otec K.H.B. založil v Brodě banku, tam mohl syn nalézt docela dobré zajištění.

28 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2010 v 18:49 | Reagovat

Tuberkuloza má dvě formy: negativní, kdy nemocný nic necítí, snad jen někdy dýchací potíže při větší námaze. Tato forma není nakažlivá. ,,Bacil" je v těle stabilizován, nález zapouzdřen. Drohá forma je positivní, kdy by měl být ihned izolován od druhých, neřku-li od zdravých lidí. Životní podmínky jsou ve vývoji nemoci dost důležité. Proto také tuberkuloza kosila více v řadách lidí chudých, hůře živených.. Počasí to moc neovlivňuje, spíše čistota vzduchu. Proto se také plícní sanatoria stavěla v horách nebo aspoň v čistším prostředí. Pokud kdokoliv z  rodiny má pozitivní formu tuberkulozy a nepřijde se na to a hned nejede do izolace, je nebezpečí  nákazy. Bacil může v těle být a při zhoršených podmínkách propukne choroba. Pozitivita se zjišťuje odběrem krve a sputa. V sanatoriu se všem pacientům dělá lx měsíčně, v nemocnicích i častěji.

29 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2010 v 18:53 | Reagovat

Jen taková poznámka- jaká uniforma vadí? Jen ta pionýrská? Vždyť skauti, Sokolové, různé spolky, v zahraničí studenti škol mají uniformy, kterých si většinou váží. Pionýr vlastně suploval činnost skautů a pokud byl rozumný vedoucí (a to většinou byli) s dětmi se bavili, sportovali, chodili na procházky. Politiku neprobírali. Básně se učily odjakživa a skoro vždy poplatné době.

30 autor článku autor článku | 6. listopadu 2010 v 18:54 | Reagovat

[28] rucuk

To je velmi hodnotný příspěvek.

31 autor autor | 6. listopadu 2010 v 18:57 | Reagovat

[29] rucuk

Skautská uniforma symbolizovala sepjetí s přírodou. Pionýrská politickou orientaci.

To jsou dvě naprosto různé věci.Před slibem pionýra nám říkali, že jsme záloha komunistické strany.

32 pich pich | 16. listopadu 2010 v 11:34 | Reagovat

musím uznat, že vyprávění o K.H. je velice čtivé, byť jako všechno co jsme sami "neochutnali" poznamenané subjektivismem všech pramenů, které se navíc dají dobře selektovovat.

Také mi vadí "špikování rolády la K.H.B." Je to to samé, co jsme čitávali dříve, kdy bylo nutností přidat do každého těsta byť sladkého, trochu té červené štiplavé papriky. Ale dobře, je to autorův styl a jistá satisfakce, dát hlavně těm mladým poučení, jak to bylo všechno špatné a varovat je před nějakým přemýšlením.

Ten "půvabný" obrázek pionýrů s fanglemi a vzorovými pozdravy působí opravdu nepřirozeně. Změnit barvy, mohli by to být skauti (jako i já jsem byl, co by "vlče" do roku 48), či "hitlerjunge". Zajímalo by mně jen, kolik z těch rudých dětí jsou komunisté. Možná bývalí, co je nejtypičtější.

Já, jak jsem už jinde uvedl, jsem byl jeden ze tři, či čtyř darebů, kteří nebyli v této výběrové organizaci, ani v pionýru ani v ČSM či později v KSČ. Přitom jsem měl dobrý třídní původ, otec dělník od narození, možná ta matka v domácnosti kalila ten profil.

Moje zaměstnání rubače na dole Hlubina v nejmenovaném městě sev. Moravy, mě za účast v hodinové stávce po srpnu 68, nedovolilo být postihován a dokonce mi ani neumožnilo někam odejít, třeba jako řidič V3S. Tu jsem dobře znal z "vojny" a velice bych to uvítal, dostat se z díry. Za přidělený byt jsem totiž podepsal závazek "na stálo" čili do smrti.

No a tak to s lidmi chodí. Někteří za okupace udávali za odměnu, po únoru vstoupili do KSČ aby dělali kariéru, po špatném zhodnocení situace po srpnu 68 nezbylo než přiznat pravdu. No a dnes už jen nadávat, kritizovat a vlastně ukazovat, jaký jsem vlastně charaktér ...

33 Anonimik Anonimik | 12. ledna 2015 v 17:09 | Reagovat

Dobrý den, můžu se zeptat Zdeňka Havlíčková měla nějaké další potomky?  

Předem dík.

PS:Všude se píše že milovala některé muže ale konkrétně že by měla potomky ne.

34 autor článku autor článku | 12. ledna 2015 v 18:55 | Reagovat

[33]: Anominik
Zdeňka Havlíčková neměla po smrti rodičů život šťastný. Do jisté míry to i její přátelé měli těžké s ní, protože měla po otci tvrdou hlavu. Nakonec si našla milence, ke kterému měla silný vztah, jeho jméno bylo Kvido Battaglia.
ZH neměla žádné děti a zemřela ve věku 24 let.
Teprve po její smrti vědci zjistili co to vlastně tuberkulosa je. Dnes tato nemoc není v Evropských zemích žádný problém.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama