Říjen 2010

K.H.Borovský v Brixenu 5/? - Se ženou a dcerou

31. října 2010 v 20:42

V tomto domě žil od roku 1852 do 1854 český patriot, žurnalista a satirický básník KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ 1821 - 1856
Rakouskou vládou vyhnaný z vlasti, byl od obyvatel Brixenu přátelsky přijat až do svého návratu do Čech.
Na vzpomínku na českého národního hrdinu a velkého občana Rakouska, věnovalo město Brixen tuto desku.

Tato pamětní deska byla na domku umístěna až 29. dubna roku 1995. Příliš upřímné to zrovna celé není. Obyvatelé Brixenu neviděli v Havlíčkovi žádného trestance, ale taky ne významnou osobu. Chovali se k němu jistě vlídněji než on k nim, (v dopisech píše věty jako "jsou tak sprostí, že mi posluhují") ale jednoduše si příliš nerozuměli. Navíc to bylo, a je dodnes, obyvatelstvo přísně katolické. Havlíček se chtěl původně vyučit knězem. Cítil se povolán mluvit k lidem a chtěl to nejprve dělat z kazatelny. Ze semináře ale brzy vyletěl a ke katolické církvi pak choval do smrti odpor.

Cesta do Brixenu trvala týden. Havlíček byl transportován zvláštním dostavníkem (číslo 536), doprovázel ho komisař Dedera a jeden policista v civilu. Havlíček sám píše:
"Zacházeli se mnou skutečně velmi dobře. ...Vrchní komisař a jeden převlečený policajt jeli se mnou. ... V Salcburku nás tamější ředitel policie prováděl po městě a ukazoval místní znamenitosti..."
...Všude připraven byl dobrý nocleh i pohoštění.."

Jestliže jel celou cestu jedním kočárem, pak koně byli podle tehdejší nezbytné zvyklosti stále přepřaháni a vyměňováni za odpočinuté. Stalo se u Linze, že dostali koně jankovaté a kočí odmítl vydat se s nimi na cestu. Dedera tedy nařídil jednomu místnímu sedlákovi půjčit jim jeho koně. Tento vyjádřil své nadšení slovy "dám vám hovno". S tasenou šavlí ho komisař Dedera hnal do stáje, kde mu dal na vybranou. Buď koně, vše placeno ze státní kasy dle tarifů, a k tomu navíc dvě zlatky na dlaň nebo 25 ran holí. V půl šesté ráno se pokračovalo v cestě.
Na jednom místě v horách se koně splašili, kočí i policajti vyskákali, takže Havlíček dojel do další vesnice sám.

Do Brixenu dorazili 22.12.1851 a Havlíček byl na státní útraty ubytován v Hotelu Elefant. Brixen měl v tu dobu 2700 obyvatel, z toho 292 kněží a 118 státních úředníků. Vedle biskupského hradu tu bylo 12 kostelů, 5 klášterů a mnoho církevních učilišť.

Rokokový kostel v klášteře Neustift v Brixenu. Veškeré "mramorové" sloupy a desky jsou pouze z pomalovaného a lakovaného dřeva. Jak by řekl Jaroslav Hašek: "Opatřeny levnou pozlátkou, jako celá sláva církve svaté." V té době šlo o to ohromit návštěvníka, tedy povětšinou chudáky z dřevěných chýší, okázalou nádherou. Tak mu dát najevo jeho vlastní nicotnost oproti nádheře bóží, kterou ovšem on musel zaplatit.

Vedle kláštera je krám, ve kterém lze nakoupit jejich kvalitní vína, v jiném zase náboženské potřeby. Tak například malého papežíka s prošlou lhůtou, který vám za nekřesťanské peníze požehná. Ten prostřední stojí 70 EUR. Mnoho papežů mělo různá přízviska. Např. "Papež, který zakopnul o pilulky". Tento Wojtyla dostal brzy jméno "Papež, se kterým lze dělat dobré kšefty".

Dnešní papež je neustále terčem kritiky, že byl jako kluk v Hitlerjugend. Mně bylo 8 let, když do třídy přišla ředitelka školy a představila nějakou patnáctku:
"To je vaše pionýrská vedoucí. Pionýr bude každou středu ve tři." Za půl roku jsme celá třída, coby jeden muž, skládali slib pionýra. Věděl jsem docela určitě, že se mi nelíbí nosit uniformu, že je odporné papouškovat žvásty:
"Já mladý pionýr lidově demokratické republiky československé, slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat... bla, bla, bla." Hnusilo se mi to, ale říci, že já v tom nejedu, to jsem se v tom věku neodvážil. Co měl dělat tenhle Ratzinger? Vždyť tam, kromě Židů, byli taky všichni. Já bych mu nevyčítal, že byl v Hitlerjugend, ale že je dnes šéfem takové organizace.

Tahle fotka je z pozdější doby. V té mojí nosily pionýrky skládané modré sukně pod kolena. Stehýnka začaly ukazovat až později.
Staré generaci plebejsky věřících komunistů se tady svět jevil v růžových barvách. Nikdo netušil, že všechny tyto zblblé děti přijdou do puberty a začnou používat vlastní mozek. V druhé polovině 60. let se moje podvedená, obelhaná generace staví na odpor. Tenkrát jsem poprvé slyšel, že s takovými, jako jsme my, si oni už poradí. Slyším to při každé politické diskuzi dodnes. Podle katolíků zase přijdu do horoucích pekel, na rozdíl od komunistů ovšem netvrdí, že už brzy budou schopni poslat mě tam předčasně.

Zcela nezávisle na tom, jestli nějaký skutečný bůh je, nebo není, dojem z návštěvy kláštera Neustift je smíšený. Mniši vysoušeli močály, stavěli vinice a pily, bádali nad astronomií. Ale jak mohl vypadat psychický stav člověka, obklopeného celý život sadistickými obrazy a sochami? Kromě nezbytného umrlce na kříži jsou vyobrazeni bičovaní svatí, mučící nástroje, zrůdné kruté scény, a na všechno se z nebe vlídně usmívá přiblble vypadající stařec, tedy onen bůh katolické církve. Brixen je krásné, příjemné město, ležící v nádherném alpském kraji. Dobře ovšem chápu ponuré myšlenky Havlíčka, zavlečeného v zimních tmách do tohoto města, ve kterém více než 10% obyvatel bylo ve službách takové církve.
Franzesfeste
Jaké musely být jeho pocity, když kus před Brixenem projeli touto pevností? Byla krátce před tím dostavena v nejužším místě údolí. Když ji císař navštívil, ukázali mu pyšně, že je stavěná celá ze žuly.
"Ze žuly," podivil se císař, "myslel jsem, že je ze zlata, podle toho kolik stála." Než ji za pár desetiletí dostavěli, pokročila už vojenská technologie natolik, že byla sice nedobytná, ale jinak celkem k ničemu.

Havlíček neměl tušení, jak dlouho musí v Brixenu zůstat. Patrně vycházel z toho, že navždy. Domníval se ovšem, že český národ ho nezapomněl a bude za něj bojovat, což byl hluboký omyl. Češi ho vyzvedli coby prolhanou ikonu mučedníka až po jeho smrti, když se jim to politicky hodilo do krámu. Po jeho zatčení ho zapomněli za pár dní a v době jeho pobytu v Brixenu po něm ani pes neštěkl. (Svět potřebuje mrtvé hrdiny, živí jsou k ničemu. Názorně ukázali V+W ve hře "Kat a blázen".)

Úřady mu hned ze začátku navrhly, ať si tam k sobě vezme i ženu a dceru. Ten byl nejprve rozezlen, pak ale přijal, ovšem s tím, že takovou cestu můžou absolvovat až na jaře a jal se handrkovat o peníze. Když už ho tam zavřeli, tak ať platí. A rakouská vláda platila. Havlíček chtěl tisíc zlatých na rok, což bylo přehnané. Poukázal na to, že před ním byl v Brixenu zavřený polský disident, který dostával 2 zlatky na den, tedy 730 ročně a to v posední době značně podražilo. (Podivná vlastnost jakékoli poslední doby.) Přiklepli mu 500 zlatých ročně a ty skutečně dostával. To byl tenkrát roční plat oficiála na úřadě. Jiné srovnání ročních platů:
Univerzitní profesor 1400
Okresní hejtman 1200
Farář 400
Učitel 400
Dělník 200
Havlíček byl z Čech zvyklý na blahobytný život a měl ještě značné úspory. Z těch si občas nechal něco poslat na přilepšenou.

Na jaře přijela žena Julie s tříletou Zdenkou. Obě nemocné, ale v Alpách se začaly neuvěřitelně uzdravovat. Jak Havlíček napsal, již za 3 týdny byla jako "Turek". Žili všichni společně v onom krásném domku, dělali vandry a nakonec by se jistě dalo říci, že žili ve zlaté kleci. Havlíčkovy stížnosti ovšem neustávaly a zněly i na dnešní dobu až neuvěřitelně:
"Oběd si necháváme nosit z Elefenta, ale snídani a večeři musíme dělat sami a na posluhu tu máme jenom bábu."

Co nikdo z nich netušil, že tuberkulózu už mají všichni tři, pouze se v tom prostředí neprojevuje.

V roce 1882 dokázal německý profesor Robert Koch, že se jedná o nakažlivou nemoc, kterou přenášejí bakterie. Jestliže jsme se v roce 1960 ve škole v Čechách učili, že ji dostal z mlhy, pak se tam do té doby tyto informace zřejmě nedostaly.

Havlíček tam měl nejlepší možnost tvořit, což také činil:

Sviť měsíčku polehoučku
zkrz ten hustý mrak.
Jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak.

Napsal tam Tyrolské Elegie i Krále Lávru.
S rodinou žil Havlíček spokojeně a dalo by se říci v blahobytu. Sotva komu by asi byli uvěřili, že jim osud daroval už jen několik posledních let.

Pokračování...

Havlíčkovi na vzpomínku a k zítřejším dušičkám jednu píseň:
hrbitovni kviti
Počet komentářů: 34

K.H.Borovský v Brixenu 4/? - Fronta na banány

30. října 2010 v 21:00


V tomto domě žil v letech 1852-1855 v zajetí rakouské vlády český novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský, neohrožený bojovník za svobodu svého národa.

V roce 1855 se Havlíček vrátil do Čech, v tomto domě žil pouze do roku 1854. Když odjela žena s dcerou, najal si byt v centru města. Za větší chybu bych ovšem považoval to, že pamětní deska je věnována legendě Havlíčka, ne tomu skutečnému. Nevím, co by Havlíček řekl výroku, že byl bojovníkem za svobodu svého národa. Snad to něco znamenalo v roce 1925. Jestliže je dnes velká otázka, co je to vlast a kdo je to vlastenec, pak otázka, co je to svoboda národa by nebyla jednoduší. Za jakou svobodu toho národa neohroženě bojoval?

Husák jednou nazval Brežněva největším bojovníkem za mír na světě. Už tenkrát existovalo pořekadlo, že bojovat za mír je jako lhát za pravdu nebo souložit za panenství. Nepopírám, že by Havlíček byl bojovníkem, ale spíše proti byrokracii, zpátečnictví, komunistům, lidské blbosti, a podobně. Rozhodně ne třeba za osamostatnění české země. Jak jsem viděl v krátkém filmovém fejetonu 28.10.2010, ještě v roce 1918 na tom pracovalo pět mužů a ráno zmíněného dne prakticky nikdo netušil, že večer přestane Rakousko- Uhersko existovat.

V roce 1948 zaplála v Evropě revoluce, která byla krvavě potlačena. Po ní nezbytně musela přijít tzv. "normalizace", jako přišla v ČSSR po roce 1968. V Rakousku šlo o to, aby se neopakovalo střílení, v ČSSR o to, aby se neopakoval socialismus s lidskou tváří. Ten totiž musel nezbytně vést zase jenom ke kapitalismu, (= svrhnutí totalitní moci KSČ), což se za 20 let skutečně stalo. V každém případě se taková "normalizace" nedá dělat jinak, než terorem. Jak jsem napsal, za Gottwalda by byl skončil v koncentráku, za Husáka jako čistič oken. (Myslím jenom za jeho kritiku politického útlaku. K tomu by pochopitelně ještě přišly jeho názory na komunisty, které zde také uvedu.) Co s ním udělal Bach? Kupodivu dlouho nic. Tenhle Bach (po kterém je ona doba nazvána - Bachův absolutismus) byl jiný, než ho Češi znají z dějepisu. V mládí liberální socialistický snílek, rozdávající tisíce polévek pro chudé. S přibývající mocí a úkolem nacpat všechny národy do znormalizovaného korzetu, pak donucen ke stále širší roznožce, až se z něj stal skutečný tyran. Otázka je, zdali by nové barikády v Praze byly lepší?

(Na rozdíl od Husáka, který byl 20 let pouhým přisluhovačem Kremlu, Brežněvův místodržící v Čechách, člověk bez vlastní páteře. Jestliže nedělal větší procesy, pak jen pro to, že si to soudruzi v Kremlu nepřáli, zato ovšem tisíce malých. V únoru 1971 jsem kategoricky odmítnul podepsat standardní protokol vyjadřující souhlas s internacionální pomocí sovětských bratrů a byl na hodinu vyhozen z práce. Dojemné se dnes stále znovu na internetu dočítat poučování patnáctiletých chlapečků o tom, jak za komunistů měl každý své místo jisté.
Mimochodem, to byl můj boj za svobodu českého národa. Co mi na to řekli Češi? Od prvního do posledního, že jsem blbec. Co si myslím, že tím zmůžu? Oni všichni ochotně podepsali. Vždyť je to taková sranda, he, he he.)

Havlíček měl problémy hlavně s různými lokálními vládci. Zvolna musel svoje aktivity omezovat, nakonec i přestat vydávat noviny "Slovan". V roce 1851 byl postaven před soud v Kutné Hoře, za jakousi buřičskou činnost. Havlíček se elegantně a vtipně obhájil a byl v listopadu zproštěn viny. To se ovšem nelíbilo vojenskému veliteli v Čechách jménem Clam Gallas, který se rozhodl zákon obejít. Intervenoval u císaře, což byl už onen Čechům známý Franz Josef I. (Procházka). I ten byl dost jiný, než je prezentován ve Švejkovi. V podstatě dobromyslný člověk, ale ve funkci imperátora. Císař a nakonec i Bach souhlasili. V noci z 15. na 16. prosince byl Havlíček ve svém bytě v Německém Brodě zatčen.

Dovolil bych si tady položit otázku. Jestliže dnes někdo bojuje za vystoupení z EU, bojuje za svobodu své země? EU zrušilo hraniční kontroly a přináší svobodu pracovat v dalších evropských zemích. Pro presidenta republiky EU asi znamená omezení jeho pravomoci, ale jak je to s běžným občanem? Mojí svobodu určitě rozšířilo.

Nejsem velký znalec 19. století, ale snad se mnou čtenář bude souhlasit, že Havlíček, Božena Němcová, Palacký, Čelakovský, Dobrovský a ostatní národní buditelé, kritizovali zkostnatělé Rakousko, ale za samostatnost České země nebojovali. Spíše za větší svobodu českého jazyka. Ale za jakou svobodu? Svobodu psát česky tímto způsobem? Tyto inzeráty byly v posledních několika týdnech na titulní stránce SEZNAM-Lidi:

ona 18 let, Praha
Ahojky mnohokrát sem se sklamala tak těd už bych nechtěla býti zklamaná , takže skrátim to . Máš to v hlavě srovnaný je ti okolo ...

Ona 18 let, Vysočina
Ahojda sem normalki holka ,ktera hleda kluka

On 43 let, Jihomoravský kraj
hledam starší pani ktera mi pomuže projit žyvotem

on 18 let, Olomoucký kraj
ahoj sem benji merim 165 cm mam modre oci mam rad romanticke prochazki jestli se chcete nekdo semnou seznamit tak se mi ozvě te budu cekat

ona 33 let, Liberecký kraj
tak to skusim jeste jednou.už nechci bejt sama!!!hleda se chlap!!!

ona 34 let, Jihomoravský kraj - Brno
ahoj jak se mas zhanim kamarada pro sebe a sve deti odepis

ona 49 let, Olomoucký kraj
Obyčejna žena hledam staleho přitele pro život ve dvou decko neni překažkou samota je teška vec rada bych byla kdyby se nekdo rad vracel domu a těšil se domu

Bojovali ti všichni za tuhle svobodu českého jazyka? Za svobodu psát bez velkých písmen, čárek a teček a bez jakékoli větné stavby? Bojovali za svobodu Čechů stát se pologramotným národem?

Dovolil bych si, po víceletém čtení komentářů tady i na SEZNAMu, píchnout do vosího hnízda a zeptat se, jestli bojovat za svobodu je vůbec z hlediska dnešního Čecha činnost kladná nebo záporná?

21.srpna jsem četl komentář dotovaný mnoha kladnými hlasy:
"Přál bych si, aby dnes žil Brežněv, poslal znovu tanky a zavedl socialismus, jako to udělal tenkrát."

Napsáno v obměnách vícekrát a schváleno více dalšími Čechy.
Další běžný výrok, objevující se prakticky denně, který má souhlasné body zcela jisté:
"Co je mi platné, že můžu svobodně cestovat, když na to nemám peníze?"

Za svobodu těchto Čechů Havlíček bojoval? To si mohl tu námahu ušetřit. Vždyť jim není nic platná, nemají peníze.

Další klasický výrok naší doby:
"Tenkrát jsem mohl stát dobrovolně frontu na banány, dnes musím nedobrovolně stát frontu na pracáku."

Masový potlesk je autorovi zaručen.

Na závěr tohoto dílu moje otázka, míněná smrtelně vážně:
Jak je to vlastně s tou, dnes tak populární, frází "fronta na banány"? Existovala skutečně?

Já ji nikdy neviděl. V zelinářství se stála fronta každou chvíli, vždycky když přišlo nějaké nedostatkové zboží, což bylo skoro všechno, kromě kostek maggi, které nám zelinářka vnucovala místo drobných nazpět. Stálo se na jablka, pomeranče a podobně, dokonce i na brambory. Čekalo se klidně déle než hodinu a každý dostal určité maximální množství, třeba 2 kg. Takže když chtěl někdo více, musela matka vzít do té fronty jedno dorostlé dítě. Když prodavačka věděla, že je to rodinný příslušník, nedostal ten druhý už nic a ještě jim třeba vynadala. Tady bychom byly v 50. letech. Později už se jablka dala koupit i bez fronty.
První banány jsem v tom krámě viděl asi v polovině 50. let. Nejen, že se na ně nestála fronta ale někdy tam těch 5 trsů shnilo. Jejich monopolní komunistickou cenu si totiž normální rodina nemohla dovolit. Vzpomínám, jak tam prodavačka měla několik dní 3 ananasy. Jednomu zákazníkovi ukazovala ten nejmenší:
"Tenhle malý stojí rovných 20 korun."
V tu dobu měla moje babička penzi 195 korun měsíčně, když jsem šel asi o 10 let později na vojnu, vyměřila nám rodná strana živitelka měsíční žold 75 korun.

Jsem přesvědčen, že tuto, dnes tak populární "frontu na banány", symbol pro jedinou závadu reálného socialismu, ironií osudu vymysleli právě ti, kteří na vládu komunistů vzpomínají coby na pozemský ráj.

Odešel jsem ale v roce 1971, můžete mě tedy opravit. O banány mi určitě nešlo. To už jsem bojoval ne za svobodu národa, ale za mojí osobní. Je to už pomalu 40 let, a nikdy jsem toho rozhodnutí - stát se svobodným člověkem - nelitoval!

Pokračování...

Poté, co jsem článek zainstaloval, jsme si se Slávkou zahráli a zazpívali jednu píseň z našeho mládí:
Doney gal (Kliknout, má to pouze 2,5 MB. Formát mp4, čímž kvalita trochu snížena)
Komu se chce nadávat, ať si radši zazpívá s námi.
Počet komentářů: 14

K.H.Borovský v Brixenu 3/? - Pamětní desky

27. října 2010 v 20:07

Havlíčkův domek už je dávno pronajatý soukromým nájemníkům. Ti dnešní to tady nechali pěkně zpustnout, všechno zarostlé kopřivami. Ještě při mojí poslední návštěvě před pár lety byla ta zahrada slušně udržovaná. Havlíček si tady taky pěstoval vlastní zeleninu.

Ten tmavý obdélník v průčelí nahoře je okno a ten vpravo dole, co vypadá skoro stejně, to je pamětní deska. Pod ní pak ještě jedna malá, podstatně mladší. Ty musím vyfotit a vysvětlit.

okolí domku


Branka není zamčená, jenže ouha, ten pes se zdá být dost velký.

Ti lidé v tom domku musí mít všech českých turistů dávno po krk a kdo se moc ptá, moc se dozví. Slávka měla psa a tvrdí, že kdyby tu pes byl, posekali by jistě ty kopřivy, aby měl trochu výběh. Na tom něco je. Takovouhle ceduli si konečně může dát na vrata každý.

Jdu do dvora, pes nikde. Že se ti lidé nestydí takhle lhát. Co by tomu řekl Havlíček?


V tomto domě žil v letech 1852-1855 v zajetí rakouské vlády český novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský, neohrožený bojovník za svobodu svého národa.

Tuto desku si sem dali Češi 8. července roku 1925. Někdo si možná povšimnul, že nápis je česky a italsky. Kde je němčina? Ta byla v tu dobu vlády Mussoliniho tady zakázaná. Ještě když jsem tu býval občas za mlada, trval odboj místních vlastenců proti vládě v Římě. Občas bombové atentáty, ale pouze na objekty, ne na lidi. Jejich hněv měl určité opodstatnění.
"Když si sedlák na Sicílii prochlastá svůj statek, tak nám ho vrazí sem a dají mu všechny výhody. Jen proto, že neumí německy!"
Slýchal jsem od nich a něco podobného jsem slýchával od Sudeťáků z dob 1. republiky.
"Italové nám ukradli naší zemi," nadávali ti staří. "Byla doba, kdy jsme vůbec nesměli mluvit německy."
To bylo ale skutečně jenom za Mussoliniho. Být ovšem v tu dobu u Rakouska, pak by tam zase byli měli Hitlera. Ten němčinu určitě nezakazoval, ale jinak žádný velký rozdíl. Snad jen pro Židy. Italský fašismus neměl žádný rasizmus.

Zapomněl jsem uvést, že Jižní Tyrolsko bylo roku 1919, po prohrané 1. Světové válce připojeno coby válečná kořist k Itálii. Místní obyvatelstvo trpělo válkou velmi silně, vždyť se odehrála z velké části tady v těch horách. Ještě dnes najdete na různých místech celé hromady nábojnic, útržky šrapnelů a kusy ostnatého drátu.

Byl by omyl domnívat se, že v době Havlíčka snad bylo zakázáno mluvit a psát v Čechách česky. Dokonce i dost známý kníže Metternich se k tomu vyjádřil, že více národů a řečí dělá tu skutečnou monarchii. Ona svoboda češtiny ovšem končila na úřadech. Jeden stát, jedna úřední řeč. Být tenkrát já vládcem ve Vídni, jistě bych to byl nedělal jinak. Podívejte se, kolik má dnes EU tlumočníků a kolik to stojí. Jejich počet jde do tisíců. Jedna úřední řeč tenkrát šetřila nekonečnou byrokracii a neustálé výdaje za překlady všech zpráv a dokumentů. Navíc časové prodlevy a celé množství chyb a omylů. Pokud jsem poznal dnešní české panslavisty a bojovníky proti anglické cizáčtině, pak to byli všechno lidi, kteří neuměli jinak než česky. Příští, jistě zcestovalá, generace by v tomto bodě mohla přinést nějaký pokrok. Jednou bychom mohli být tak daleko, jako ve středověku, kdy se všichni vzdělanci z celé Evropy spolu bez problému domluvili latinsky.

Nevím, jestli ještě dnešní mladý Čech zná výrok, "300 let jsme trpěli". Ten by v každém případě potřeboval silnou korekturu. Četl jsem dokonce kdysi jednoho historika, který tvrdil, že 50. léta v Čechách byla rozhodně doba větší temnoty než doba pobělohorská.

Nazpět do Tyrolska. Před pár lety jsem šel s jedním místním znalcem horami kolem Tiersu v Dolomitech. Ve vztahu k italské vládě je tady prý už dávno všechno v pořádku. Ukazoval mi brod přes potok. Ten byl postaven z obrovských kvádrů porfyru od Bolzana. (Dolomit v potoce dlouho nevydrží.)
"Když je nějaký sedlák loajální k nařízením úřadů, pak může zase mít svá přáni. Tohle mu postavili zadarmo, aby se i na jaře dostal na svá pole na druhé straně. Sám by se tím byl na pár let zadlužil."
Dnes má Südtirol samosprávu, s EU také ty státy už nejsou tak těsné a lidé tady už si nestěžují. Zvykli si být německy mluvící Italové.

Snad čtenáře zajímají i problémy národnostní menšiny v zemi mluvící jiným jazykem. K té desce se dostaneme znovu v dalším dílu.

Pokračování...
Počet komentářů: 12

K.H.Borovský v Brixenu 2/?

24. října 2010 v 19:04

Byl Havlíček vlastenec? Kdo je to "vlastenec"? Tentokrát v uvozovkách, které neznamenají ironii. Nejprve bychom museli definovat pojem "vlast". Už to je velmi těžké. Moravan, pro kterého je slovo "Čech" urážka, (jak se na internetu stále znovu dočítám) pod tím bude rozumět jistě něco jiného, než obyvatel Prahy.
Musí mít vlastenec celý život jen jednu vlast? Moje dcera se narodila v Německu, ale byli jsme s ní dost po světě. V 19 letech se sama vydala na rok do Austrálie a získala k té zemi brzy silný vztah. Později objela celou Indii, pracovala trochu v Nepálu a nazpět se vrátila levnými letadly sem tam, až přistála v Turínu. Tam dostala práci a za rok z ní byla Italka od ostatních k nepoznání. (I v Čechách je často a mluví plynule česky.) Takový člověk může pro svou zemi, kterou si právě vybral, nejspíš udělat mnohem více, než nějaký omezený šovinista.

Dom v Brixenu

Tím bychom tedy byli u pojmu "vlastenec". Kdysi se událo v Litomyšli zhruba následující:
Mladý Alois Jirásek slyšel cosi v tomto smyslu:
"Naše ženy se oblékají do krojů a nosí na klopě trikolory. Jsou to pravé vlastenky!"
"A co z toho ta vlast má?" otázal se Jirásek.

Vlastenec by tedy měl své zemi, své vlasti, předně určitým způsobem prospět.
Znal jsem jednoho člověka, který po převratu prohlásil všechny emigranty za zrádce vlasti. Tedy za jakýsi opak vlastenců. Sám od roku 1970 každý rok emigroval hubou, nechal si ale vždy od ženušky vysvětlit, proč to letos ještě nejde, holt až příští rok. Po 15 letech mi napsal, že jeho žena onemocněla, takže už emigrovat nemůžou. To jsem mu připomněl s dodatkem, že posera, který se celý život bojí vylézt z paneláku a sám si nalhává hovadiny, tím ještě není automaticky vlastenec. Onen člověk pak prohlásil Havla za zločince, který nás chce zatáhnout do EU a do NATO, psal ohnivé protesty proti filmům v televizi, vysílaným v anglické cizáčtině a sám začal psál foneticky cizí slova, jako Ňůjork, ímejl, Čeplín, menedžment, atd... Pochopitelně v prvních volbách utíkal volit komunisty. Oni znárodní majetek cizáků a vyženou je. Hrozně se divil, když jsem ho označil za nejodpornějšího škůdce české země, jakého jsem kdy poznal. Navíc jsem poukázal na to, že proti takovým "vlastencům", jako je on, bojoval už K.H.Borovský.

Jestliže se černoch plynule baví s Eskymákem, pochopitelně anglicky, latinou naší doby, pak Čech by měl být schopný přisednout a bavit se s nimi, aby jeho vlast o nějaké informace nepřišla. To bych nazval vlastenectví.

Havlíček to s podobnými "vlastenci" (oni by zase dali do uvozovek jeho) neměl snadnější. Dostal se např. do sporu z Kollárem, který v duchu té doby prohlašoval Slovany za jeden národ. (Zdá se být dnes v Čechách zase v kurzu.) Jakkoli se zdá, že Havlíček byl zarytý panslavista, vydával v KH noviny Slovan, ve skutečnosti jím vůbec nebyl. Naopak prohlašoval, a to by si měl zapsat každý dnešní pseudovlastenec uvedeného typu tlustě za uši, že ostatní Slované Čechům nic nedají. Pokud Češi chtějí jako samostatný národ přežít, musí být stále na úrovni všech národů okolo. V mládí Havlíček navštívil Rusko a pokud byl v tu dobu rusofilem, pak ho to tam rychle přešlo. Stal se následovně (a zřejmě oprávněně) cílem hněvu jednoho ruského diplomata:
"Kdo je tenhle Havlíček? U nás v Rusku pomlouval Rakousko, po návratu do něj tam pomlouvá Rusko!"

Za svůj cíl považoval Havlíček český národ povznést. Pojem "vlastenec" zřejmě moc nepoužíval. Navštivme teď jeho domek, tam budeme pokračovat.

Hotel Elefant

V Havlíčkově době měl hotel 30 pokojů vykládaných drahým dřevem, císařskou suitu a kapli. Zimou nebo hladem tady Havlíček rozhodně netrpěl, dostával měsíčně, jako odškodnění, zhruba úřednický plat. Chyběl mu ovšem kontakt s lidmi, nebylo se tady moc s kým bavit.
Jméno dostal hotel podle slona, který tudy byl transportován do Vídně v roce 1551. Byl to dar portugalského krále Johanna III. pro arcivévodu Maxmiliana. Z Lisabonu ho dokázali přeplavit lodí do Janova, ale jak dále? V tu dobu patrně neexistoval vhodný povoz, takže si to nebohý slon musel odšlapat do Vídně pěšky. V Brixenu se objevil pár dní před Vánocemi a vzbudil pochopitelně veliké pozdvižení. Slon je dodnes vyobrazen v životní velikosti na průčelí hotelu. Moc se zrovna nepovedl, je trochu řízlý prasetem.

Vydejme se nyní do onoho domečku za městem, kam měl být Havlíček údajně vyhoštěn. Ve skutečnosti si ho najal sám, když si k sobě už na jaře roku 1852 pozval nemocnou ženu a dceru. Ty se skutečně začaly v blahodárném prostředí uzdravovat. Havlíček se ale při tom od nich tuberkulózou nakazil. Dokud byli všichni v Brixenu, nemoc se příliš neprojevila. O to horší po návratu do Prahy.
Havlíčkův dopis z února 1853 Emilii Zoeldnerové:
...Jediné, co zde máme dobrého, jest výtečné zdravé podnebí, které již blahodárný účinek projevilo na Zdenku i Julii...
Jinak Havlíček nadával na zkostnatělé a pokrytecké pobožňáky, kterých bylo město plné. (Podle zájmu a komentářů můžu ledacos ještě uvést podrobněji.)

Se Slávkou jdeme normální chůzí, občas uděláme fotku.

dnešní okolí Havlíčkova domku


Když stojíme před jeho domem, ukazují moje stopky od hotelu Elefant přesných 5 minut. To ho tedy skutečně vypověděli daleko. Při jeho chůzi, a s chutí na pivo u Elefanta, patrně za 3 minuty.

Tu chuť zřejmě Havlíček měl docela často. Seznámil se s místním sedlákem jménem Eisgruber a popíjel s ním v jeho sklípku víno. Knihy si kupoval v knihkupectví Weger, existujícím dodnes. Dále rád chodil do hospody v Burgfriedengasse 16, do pivovaru v Malém podloubí, Säbenertorgasse 2, do hospody Kellerburg... Vzhledem k tehdejší velikosti Brixenu by patrně bylo kratší vyjmenovat hospody, do kterých Havlíček nechodil, pokud vůbec takové existovaly.

Pokračování...
Počet komentářů: 11

K.H.Borovský v Brixenu 1/?

24. října 2010 v 14:57

"...víte, tam v těch horách je tvrdé klima, ráno se dělají studené mlhy a tak pobyt ve vyhnanství v Brixenu Havlíčkovi podlomil zdraví. Nedlouho po návratu do Čech pak zemřel na tuberkulózu."
Brixen
(Shodou okolností začínám opět vyprávění mlhou, jako u Nibelungů, ač se tentokrát jedná o legendu zcela jinou.)

Takto dokončila svůj výklad nám dětem paní učitelka dějepisu. To mohlo být kolem roku 1960. Jinak svůj obor ovládala a nebyla ani hlásnou troubou režimu, jako v tu dobu mnozí jiní. Pouze se domnívala, že se to tak skutečně událo. Pochopitelně nikdy v Brixenu sama nebyla a celé Alpy viděla jenom na obrázku. V tu dobu pro Čechy věc zcela normální. Jinak by patrně byla věděla, že Brixen je lázeňské město na jižní straně Alp, které má nejkrásnější a nejzdravější klima snad v celé Evropě. Ironií osudu vzniklo někdy v této době v nedalekém městě Meranu slavné plicní sanatorium, které funguje dodnes. Někdo z mojí generace si možná vzpomene na další výplod, uvedený tenkrát v našich učebnicích:
"... rakouská vláda se obávala jeho kontaktu s místním obyvatelstvem a tak ho vypověděla do malého domku za městem..."

Dnes vím, že kdyby tenkrát byl přišel k tabuli znovuzrozený Havlíček osobně, byl zkoušen ze svého životopisu a začal vyprávět o tom, co tam skutečně zažil, byl by okamžitě vyletěl s pětkou. K tomu nejspíš ještě dostal poznámku do žákovské knížky, že si dělá srandu z národního hrdiny a mučedníka. K mému údivu mi před nějakou dobou řekla jedna mladá žena v Praze, že i ona se to právě tak ve škole učila, ta ovšem někdy v roce 2000. Proto bych tady chtěl na tohle téma něco povědět a ukázat pár fotografií. Byl jsem v Brixenu za posledních 40 let vícekrát, naposledy v září tohoto roku. Mimochodem, v tu dobu jsme tam v Tyrolsku bydleli na statku ve výši 1100 metrů a měli mnohem teplejší dny, než doma, na jihu Německa v Rýnském příkopu. Jižní Tyrolsko leží na jižní straně Alp a je otevřené ke Středozemnímu moři. Když jsme za mlada chtěli lézt někde kolem Berchtesgadenu a přišlo špatné počasí, přejeli jsme přes Brenner na jih a většinou tam našli zářící sluníčko. Dovolenou v tomto nádherném kraji můžu každému vřele doporučit.

Jehly, špičky, sochory a kůly
ztesal, zkoval, zostřil kvůli
vojně s hloupostí místo šavel
Borovský Havel

Poprvé mě napadlo, že tady není něco v pořádku, když jsem se do Brixenu dostal ještě v mladém věku. Byl jsem okouzlen tím krajem a právě tak příjemným prostředím.
Brixen obchodní centrum (Velké podloubí)

Napsal jsem do Čech, že jižní Tyrolsko má snad nejlepší klima v celé Evropě. Co je to za nesmysl, že Havlíčkovi podlomilo zdraví? Okamžitě mě napadla jedna "vlastenka" staré generace. Taková ta česká "vlastenka", která nedělala nic, když v roce 38 přišel Hitler, nedělala nic, když v roce 48 přišel Stalin, nedělala nic, když v roce 68 přišel Brežněv, ale zato si často zpívá "proč bychóm se netěěěšíli...", četla mnohokrát Babičku i všechno od Jiráska, vzorně nadává na Němce a ví, že my Češi jsme 300 let trpěli. Jestli hranice její země jsou v přítomnosti otevřené nebo omotané ostnatým drátem, jestli jsou noviny nezávislé, nebo cenzurované totalitní diktaturou, to není její problém, ale běda, když se takovému člověku dotknete jednou definované a národem přijaté legendy.
"Havlíček tam byl ve vyhnanství. Bydlel ve studené místnosti, nedostal pořádně najíst..." (Mimochodem, jako by popisovala moje 2 roky na vojně v československé socialistické armádě.)
To mě zajímalo, žádal jsem podklady k těmto údajům. "Vlastenka" popřela, že by si to vymyslela, odkud to má ale říci nedokázala. Tím by zbývalo už jen vnuknutí bóží, na které nevěřím.

Začal jsem tedy sám hledat nějaké údaje. Konečně je historická skutečnost, že Havlíček umřel 2 roky po návratu na tuberkulózu. Právě tak je ovšem skutečnost, že ta se nedostává z mlhy, ale přenosem bakterií, tedy nákazou. (To se ovšem v jeho době ještě nevědělo.) Když jsem v mládí přišel na západ, musel jsem stále znovu zjišťovat, že všechno, co jsem o svobodném světě od komunistů slyšel, byla lež. Tady ale nutno říci, že lež o Havlíčkovi není komunistická. (Ačkoli i jim se patrně dobře hodila.) Vznikla z politických důvodů hned po jeho smrti. Už T.G.Masaryk napsal, že Havlíček nebyl obětí Rakouska, ale Čechů. Český národ to nevzal na vědomí. (Co se nehodí do krámu, nesmí být pravda! To ovšem není vlastnost pouze česká.)
Brixen, Bílá věž

Havlíček bydlel v hotelu Elefant, což byl tenkrát jako dnes nejluxusnější hotel v celém Brixenu. Proč by v něm trpěl zimou a hladem? Dále jsem zjistil, že ten domek za městem, kam ho údajně vypověděli, je pár kroků od hotelu, čímž by to nedávalo žádný smysl.
Hotel Elefant

Další práci mi převzal literární historik Jiří Morava, který v tu dobu (70. léta) prostudoval, co se dalo, i skoro neznámé podklady v Bolzanu, a vydal o Havlíčkovi knihu. Vyšla v Curychu roku 1981. V Čechách v tu dobu vyjít nesměla. Morava byl emigrant, navíc se v ní netajil skutečností, že Havlíček měl v době Bachova absolutismu, zvanou ironií osudu taky "normalizace", lepší podmínky k práci, než by takový člověk měl dnes, v normalizaci Husákově. K tomu bych já dodal, že Havlíček měl jedno obrovské štěstí, a sice že nežil přesně o sto let později. Do Brixenu dorazil 22. prosince roku 1851. Přičtěte si k tomu 100 a přejede vám mráz po zádech. V tu dobu soudruh Gottwald pronesl:
"Republiku si rozvracet nedáme."
Žít Havlíček o sto let později, válely by se teď jeho kosti v hromadném hrobu v Jáchymově.

Pro ty, kteří dílo Jiřího Moravy znají, nepřináším nic moc nového, jenom shrnutí historických faktů, fotky z letošního roku a pak různá zamyšlení. Pro ostatní možná trochu překvapivé povídání o tom, co a jak skutečně bylo.

Pokračování...
Počet komentářů: 8

Výstup do říše krále Laurina 6/6 - Rosengarten

19. října 2010 v 19:34

Ty, cizí dívko v železné košili,
zde postůj a pomni na chvíli,
z veliké dáli přicházíš k nám,
touhu tvou dívčí já dobře znám.

Strachu nemáš, tedy přistup blíž,
o princi spanilém sen svůj sníš,
před krásou růží své srdce chraň
neb za lásku zaplatíš těžkou daň.

Tak pravila k ní čarodějnice Langwerda, když Sittlieb dosáhla hranice království Rosengartenu.

Langwerda žila v jeskyni ve skalách a trpaslíci jí často přinášeli misku s ovocem a někdy se jí ptali i na radu. Sotva který smrtelník se kdy dostal až do její blízkosti, však Sittlieb se po cestě vyptávala pramínků a potůčků, které jí ukazovaly zakryté cesty mezi skalními puklinami. Někde bylo nutno rozhrnout křoví a objevila se cesta, jinde zase otočit balvan na čepu a projít i s koníkem chladnou skalní chodbou. Jakoby zázrakem se tak otevřela zdánlivě neproniknutelná skalní stěna. Jednou malý pramínek ji varoval, aby se vyhnula slepé cestě, která záludně přes vratký kámen do propasti vede. Nerozumět jeho řeči, byla by i s koníkem zahynula.
Jak řekl to kdysi za večera kormidelník šedého vousu. Tekoucí voda zná cestu z hor do údolí a jen ten, kdo zná řeč živé tekoucí vody, ten může najít cestu k vrcholu Rosengartenu.

Tu si teprve Sittlieb povšimla, že před ní stojí dva trpaslíci s meči.
"Jak podivný rytíř, když se dostal až sem a Langwerda ho oslovila," pravil ten první, jehož jméno bylo Sintram.
"Vskutku podivný rytíř a jak podivný jeho štít." Přikývl druhý, jehož jméno bylo Nithart.
"Buďte pozdraveni, vy dva bojovníci s meči," oslovila je Sittlieb.
"Jste ve službách krále Laurina?"
"Jistě jsme, však kdo jsi ty rytíři, který jsi proniknul až sem?" otázali se udiveně oba trpaslíci. Nechystali se k boji, od tohoto záhadného rytíře, ke kterému Langwerda promlouvala o lásce, zřejmě nehrozilo žádné nebezpečí. Jenže on překročil hedvábné vlákno a tím i jejich hranice. Nyní si i Sittlieb všimla hedvábného pozlaceného vlákna, kterým byla hora omotána. Stačilo o něj nepatrně zavadit a stráže byly zburcovány.

Sittlieb se zdvořile uklonila.
"Přicházím nechat se najmout do služeb krále Laurina. Umím bojovat i pěstovat květiny. Prošla jsem kus světa a zažila mnoho dobrodružství."
"Zbytečně ses namáhal výstupem. Jistě jsi neobyčejný rytíř, když jsi našel cestu až sem, ale náš král má dost mužů. Nebere do služeb nikoho cizího."
Sittlieb sundala helmu a rozpustila své dlouhé rusé vlasy.
"Nejsem muž. Má už váš král rytířku s mořským zázrakem? Víte co je mořský zázrak?"
"Má vlasy jako vodní víla," zvolal Nithart.
"Jednou jsem jednu zahlédl, ale hned zmizela v hlubinách jezera Amadouyer."
"Nevíme co je mořský zázrak," připustil Sintram, nato se chvíli jakousi neznámou řečí dohadoval s přítelem a posléze obrátil k Sittlieb,
"pojď, povedeme tě ke králi."
Neušli daleko, když se před nimi objevila velká zlatá brána. Neměla vrata, byl to jen zlatem potažený skalní oblouk, lemující vstup do skalní chodby . Tím prošli do nitra hory. Brzy však vyšli na druhé straně a Sittlieb tak poprvé uviděla i onu bájnou růžovou zahradu. Její krása ji oslnila. Nato opět zabočili do další chodby.
Konečně byla předvedena před samotného krále Laurina, jenž seděl ve skalní komnatě na zlatém trůnu, obklopen stráží. Přijata byla velmi vlídně a král si vyslechl její stručné vyprávění o cestě ze severu až k Rosengartenu.
Uznale pokýval hlavou, když vyprávěla o soubojích, které svedla. Více se mu ovšem zalíbilo její vyprávění o nevšedních květinách, které doma pěstovala. Sám se s ní pak vydal do růžové zahrady. Poukazoval na to, že všechny jeho růže vzešly z jedné jediné růže vzpomenutí. Z růže, jež přinesla do hor jeho pramáti. Dnes už ale zahrada není jak bývala, potřebovala by pilnou a zkušenou ruku, která by ji zvelebila. Brzy poznal, že Sittlieb má skutečné znalosti a rád ji přijal do služby. Byl jí vyměřen i plat ve zlatě, kterého trpaslíci měli, jako i vzácných kamenů, více než dost. ...
Příběh vikingské Sittlieb vstupem do království Rosengartenu nekončí. Pouze pro nás v tomto vyprávění na pokračování.

Pro malý horský národ znamenal její příchod nakonec zkázu. Běda národu, který se hermeticky uzavře pouze sám do sebe. Vnitřně degeneruje, oproti zbylému světu zaostává v rozvoji. Kontaktu s ostatním světem se nakonec stejně nevyhne a ten pro něj pak může mít tragický následek. Ne jen v pohádce, ale hlavně ve skutečnosti.

***

Syn přišel k večeru, ve špičatém klobouku a krátkých kalhotách. Ano hrál na roh při vystoupení jejich české dechovky. Ale kde se vzal ten název ani nevěděl a nejspíš si pod tím "böhmisch" představovali spíše Bavoráky.
Když se povedl pěkný večer, vynesli jsem si my naše nástroje, ona keyboard, já kytaru, na tohle místo za domem a hudli až se hory zelenaly. Syn se omlouval, že nám do toho dělá krach traktorem, ale to seno je potřeba sklidit. My ho uklidňovali, že ten traktor se poslouchá jako další hudební nástroj, takže může klidně dále pracovat. Někdy před vánocemi musíme nahrát nějakou typicky českou písničku a poslat ji těm muzikantům tady. Pochopitelně v českém jazyce. Zatím nevíme kterou?
Mimochodem, ministr zahraničí Genscher se jednou vsadil, že Rosa Munde, česky Škoda lásky, je stará německá polka. Pochopitelně prohrál. Tedy pozor taky na písně typicky české. U lidovek to člověk nikdy tak přesně neví.

Hned první den bylo krásné počasí a my vyrazili na svah Rosengartenu. Slávka jde nějakou dobu se mnou, ale hory nejsou její živel, je to typ mořský. V Egyptě plavala každý den 3 kilometry, pohled ze skály do hloubky jí nedělá dobře. Sejdeme se tedy za několik hodin.
Já musím vylézt malou skálu, nad ní se nalézá cesta sutí směrem ke Gartlu.

Kus se po ní vydám, chvíli brání ve výhledu mraky.

Za krátko se stěna otevře. Aha, tak asi tamhletudy.
Vracím se ke Slávce a šlapeme spolu do hlubin k autu. Po normálních cestách může jít celé hodiny. Má silné vytrénované srdce i svaly.

Konečně si taky nechala v Bolzanu vysvětlit, k čemu jsou chodecké hůlky a koupili jsme je. Vzpomínám, že jsem je používal před pár lety v Beskydech a musel si ledacos od kolemjdoucích vyslechnout. Od "vtipných" poznámek, až po vyloženě sprosté útoky. Co používám hůlky, když oni nechápou jejich účel? To bylo tam na tom místě a nikde jinde na světě. Doma s nimi chodím dokonce nakupovat a ještě nikoho tady nenapadlo, že by to byl jeho problém. V Alpách bez nich turisty v našem věku těžko potkáte. Člověk je původem čtvernožec a chodit po dvou pro něj stále ještě není moc zdravé. Hůlky odlehčují nohy a páteř a posilují paže i ramena. Umožňují při chůzi také mnohem lepší dýchání. Nutno je ovšem správně používat, ne pouze nést a ťukat s nimi symbolicky do země.

Pár dní jsme jezdili po okolí a vandrovali. Konečně byl hlášen vysoký tlak a sluneční den. Takže zítra.

Leckdo nechápe, proč někdo leze po skále a já mu to vysvětlovat nebudu. Právě tak ale já nechápu ony výrazy v tisku, že horolezec X pokořil horu Y. To je jako by mě pokořil mravenec, když mi přeleze přes botu. Nikdy jsem ještě nebojoval coby horolezec s nějakou horou, pouze pomocí té hory sám se sebou.

Ráno se Rosengarten tváří lákavě. Jedu autem na Frommer Alm, odtud lanovkou na úpatí, kde začíná skála. Tam vzít prášek na srdce a mazat!
Lézt a šlapat, nedívat se nahoru ani dolu a pořád dále. Bolesti v hrudníku můj pohyb trochu omezují, musím občas zastavit a rozdýchat je, ale jsem pořád dobře v čase. Do večera totiž musím být zase dole u auta. Na nocování ve skalách sebou nic nemám.
Počasí mi přeje, úspěšně pokračuji. Hlavně neudělat jedinou chybu. Tady se člověk chybami neučí, jedna může být ta poslední v životě.

Jsem u cíle. Tady pod tou sutí se před tisíci lety nalézal vstup do skalní říše krále Laurina. Tudy prošla vikingská Sittlieb zlatou bránou.

Na kamenech leží poprašek sněhu. Obejdu to trochu kolem, ale nemůžu zůstat moc dlouho. Chvíli uvažuji, co z toho mám, lézt bez potřebného vybavení? Jako kluci jsme lezli v trenýrkách, helmy jsme znali jen ze sovětských válečných filmů. Co nám taky zbývalo? Teď sice mám i kurty, ale mohl jsem si koupit taky pořádné pevné kalhoty a ne jít v těhle vycházkových do parku. Právě tak pořádné karabiny s brzdou a ne 2 obyčejné na tkaničkách. Tak snad příště!
Sestup je těžší než byl výstup, občas zůstávám stát a hledám pevné body, po kterých jsem vystoupil. Směrem dolů je totiž člověk nevidí.
Konečně stojím zase u auta a mám toho právě pokrk, moc sil v rezervě nezbývá.


Ten večer, jakoby za odměnu, zahořel Rosengarten.
No a když se trochu setmělo, tak jsme si se Slávkou zahráli a zazpívali naší: večerní píseň. (komprimováno do mp3 - 3,5 MB)
Počet komentářů: 14

Výstup do říše krále Laurina 5/? - Podivná setkání

18. října 2010 v 9:14

Poslyšte o podivném setkání,
té víly, jež cestu světem hledá,
s tím v člunu taženém labutí,
s tím, jenž celou horu zvedá
a duchem, co nad malou zemí bdí.

Ty, kdo po světě putuješ
mnohá setkání zažiješ.
Ač zlata získáš co uneseš,
na věčnost si ho nevezmeš.

Kdo o dalekých zemích sní,
na cestu jednou i sám se vydá,
kdo řeči pramenů rozumí,
za večerů s námi u krbu sedá,
vše po věčné časy ať vypráví.

... Jedna dívka bojovala osaměle proti čtyřiceti mužům. Meče loupežníků se odrážely od jejího štítu, však bylo jich příliš mnoho. Zvolna musela couvat k řece a její paže začaly umdlévat. Loupežníci doráželi na ni ze všech stran až na břehu ji konečně srazili z koně. Sittlieb padla do řeky a loupežníci jí vyrazili meč z ochablé ruky. Tu poznala, že v nerovném boji podlehla a uchýlila se k poslední možnosti, která není hanbou pro toho, kdo předtím udělal vše, co bylo v jeho vlastních silách. Dcera mořské víly se dotkla rukou hladiny řeky a zvolala:

Vodo, jež nemáš pancíře
a přesto nikdo tě nezraní,
sešli na pomoc rytíře,
ať Sittlieb v nouzi zachrání.

Z mlhy nad řekou se vynořil malý člun tažený labutí a mířil k Sittlieb. Sotva se člun dotkl břehu, vyskočil z něho rytíř s dlouhým lesklým mečem a helmicí, na které svítily drahé kameny jako hvězdy na nebi. Ten se dal bez prodlení do boje a strašné rány jeho meče tříštily štíty loupežníků. Sittlieb rychle sebrala se země svůj meč a postavila se mu po boku. Když loupežníci zjistili, že už jich není čtyřicet na jednoho, začali zase křičet, tentokrát strachy a hrůzou. Jeden po druhém odhazovali zbraně a dali se na útěk. Jak rychle se loupežníci objevili, tak rychle nyní zmizeli v temném lese.

Sittlieb poděkovala neznámému tajuplnému rytíři a otázala se.

Kdo jsi ty hvězdný rytíři,
který nemáš na světě rovného,
duchu, jenž z mlhy se vynoří,
prozraď mi svoje jméno.

Ten na ni jen smutně, jakoby zklamaně, pohlédl a odpověděl.
"Dobře jsi statečná dívko bojovala, ale špatně promluvila. Poslouchej tedy kdo jsem a odkud jsem přišel. Můj otec byl rytířem svatého Grálu a sedával u kulatého stolu krále Artuše na hradě Kamelotu. Odtud se pak rytíři vydávali do všech krajů bojovat proti zlu. Ale bylo jich příliš málo a zla příliš mnoho. Rytíři zestárli a zlo, které nikdy nestárne, zvítězilo a smetlo je z tohoto světa. Přesto ještě nejsme zcela poraženi. Můžeme se vrátit na svět a zvednout meč proti zlu, když nás potřebuje člověk, který sám ve spravedlivém boji nasadí svůj život. Však já smím zůstat jen tak dlouho, dokud se mě někdo nezeptá na mé jméno. Když ho vyzradím, musím tento svět zase opustit."

Díky dívko za tvou chválu
jsem rytíř svatého Grálu.
Říci člověku svoje jméno
však mi nebylo povoleno,
když někomu ho vyzradím,
svou lidskou podobu ztratím.

Slyším už v dáli koní cval,
musím zmizet jak noci stín,
můj otec zván byl Parsifal
a mé jméno je Lohengrin.

Nato rytíř nasedl do člunu a zakrátko se navždy ztratil v mlze nad řekou.

Sittlieb dorazila do hradu knížete, kde o ní již věděli. Poté, co slyšeli ten hrozný křik z lesa už nikdo nedoufal, že onoho jezdce snad kdy živého ještě někdy uvidí. Velmi se podivil kníže a nadšeně zval dál statečného rytíře. Ještě více se pak podivil, když Sittlieb sundala helmici a rozpustila své dlouhé rusé vlasy.

"Vyprávěj bojovnice, jíž není rovno. Jak jsi mohla projet černým lesem? Každého zabijí ti loupežníci. Až sem do hradu je slyšet jejich křik."

"Toho křiku jste se celý ten čas báli. Každý z těch loupežníků nosí meč, ale nikdo s ním neumí bojovat. Ani jeden z nich se sám nemůže v poctivém boji postavit proti jedné ženě. Jen křikem zastrašují." Tak pohrdavě pravila jim Sittlieb.

Tu velmi se zastyděl kníže a zastyděli se jeho bojovníci. Hned přilbice si nasadili a meči se opásali. Se Sittlieb pak hnali se divým cvalem do černého lesa. Když je spatřili loupežníci, začali křičet a mávat meči. Však bojovníci dále cválali rozběsněni proti nim. Když loupežníci seznali, že se jejich křiku nikdo nebojí, dali se na útěk. Bojovníci je pochytali a všech čtyřicet přivedli v poutech na hrad. Ani jeden loupežník nepadl, protože ani jeden neměl tu odvahu zkřížit svůj meč v rovném poctivém boji muž proti muži. Už jen další zjevení oné statečné bojovnice s jejím podivným štítem jim nahnalo strachu.

Nikdo na hradu neslavil vítězství. Bojovníci se styděli, že se tak dlouho báli pouhého křiku. Sittlieb pobyla na dvoře knížete jako vážený host. Učila se dále boji a sama vyučovala mnohá umění, která byla v tomto kraji ještě neznámá. Za čas se pak rozloučila, ač ji kníže přemlouval zůstat u něj navždy. Nabídl jí tedy, ať si aspoň vybere nejkrásnějšího koně z jeho stájí. To s díkem odmítla, její Aegir, že je jí milejší, a rovněž se smíchem odmítla ozbrojený doprovod až na hranici jeho panství. Ukázala jen na svůj meč, ona že už ozbrojený doprovod má. Přijala však měšec zlaťáků za své služby, sýr a uzeniny, co její malý koník jen mohl unést. Při výjezdu z hradní brány se třepotaly korouhve a stály řady rytířů i zbrojnošů, jež bili meči do štítů na znak úcty.

Ten večer přivázala osamělá Sittlieb svého koníčka Aegira kdesi v odlehlém lese ke stromu a spokojeně ulehla ke spánku na houni z tulení kožešiny.

Setkaní s bohatýrem Svjatogorem

(Po dalších dobrodružstvích se Sittlieb dostala na Moravu, kde se zúčastnila bitvy proti Kumánům. Dalšího jara se pak vydala na konečnou cestu k oněm horám, které sahají až do nebe.
Kdo bydlí poblíže Ostravy, může si tuto knížku "Sága krále Laurina" vypůjčit v městské knihovně. Města Praha a Brno si zatím nemohla objednávku jednoho výtisku dovolit.)

...Nato se den za dnem ubírala dále za sluncem, tím směrem kam jí lidé ukazovali. Tam prý leží hory, jež sahají až do nebe. Dlouho putovala než jednou za večera konečně na obzoru uviděla ony vysoké hory, jejichž vrcholky byly pokryty sněhem. Trvalo ještě dva dny než dosáhla jejich úpatí a poté se začala zvolna proplétat údolími dále na jih.
Lidé v těch horách byli zvyklí na těžkou práci, nebyli bohatí, však i u nich Sittlieb nalézala přístřeší. Za večera rádi usedali u praskajícího ohně a naslouchali jejímu vyprávění. Mluvili onou řečí, kterou se naučila v Saxlandu a od nich se dozvěděla, že není daleko říše, kde vládne podivný trpasličí král Laurin. Více říci nemohli, jen ji zrazovali, aby se nikdy nepokoušela projít po tajných stezkách k vrcholu. To, že se ještě nikomu nezdařilo a kdo se o to snad byl kdy pokusil, ten nikdy živ se nevrátil. Tam dále na jih prý ty hory kdesi končí a na další cestě by se dostala k teplému moři, ze kterého plují koráby do celého světa.

Konečně Sitllieb stanula před rozlehlým horským masívem, který měl vysoké strmé stěny a jehož vrcholky byly rudě zbarveny. Sama už nevěděla, jak dlouho je na cestách od té doby, kdy se rozloučila s otcem. Je snad nyní u cíle?

"Povězte, dobří lidé," otázala se Sittlieb horalů, jež pracovali na stráních, pásli krávy a sekali trávu,
"Jak se jmenuje ta hora s rudými vrcholy?"
"Zdaleka přicházíš rytíři, když to růžové království neznáš," odpověděli horalé.
"Ta hora s mnoha špicemi, to je Rosengarten."

***

Do Tyrolska jsem Slávku přivezl přes údolí Vinschgau, které někteří moji čtenáři už dobře znají.
Konečně se promotáme po nekonečných serpentinách do oné odlehlé končiny v horách a po uzounké silničce dojedeme až k našemu statku. Tady každý trochu přistavuje a snaží se pronajmout na turisty.
Chodíme sem tam, nikde nikdo. Konečně vejdeme do stáje, tam sedí starý gazda a dojí krávy. Přivítá nás velmi srdečně. Tenhle kraj byl za Rakouska jeden velký chudobinec. Pracovalo se tu tvrdě a kolikrát jen za ubytování a stravu. Teprve Italové do něj investovali, postavili silnice a mosty a turisti přinesli peníze. Přivítání tady na konci světa je tedy skutečně upřímné. Tady turisti nejsou nějaký rušivý faktor, ale nezbytná součást denního života.
Támhle po schodech, náš byt už najdeme, klíč je v zámku, tady se stejně nic nezamyká. O vše ostatní se stará syn, ale chápejte prosím, teď zrovna tady není, má vystoupení pro turisty i místní. Hraje na roh v české dechovce.
Slávka rovnou objedná litr mléka denně a teď večer 6 vajíček od támhle těch slepic. Ano, přes vajíčka je žena, přinese je za chvíli. Mléko najdeme vždy ráno přede dveřmi.

Jdeme do našeho bytu a jsme příjemně překvapeni. Tady by se dalo klidně žít na stálo.
"Co že to ten gazda říkal? Kde že hraje jeho syn? V české dechovce? (V jeho řeči: Böhmische Blaskapelle) Tady, v zastrčeném koutě jižního Tyrolska?"
Slávka slyšela to samé. Rozumíme pochopitelně oba německy jako česky, ale tady se mluví strašlivým tyrolským dialektem. Když ti lidé mluví mezi sebou, nerozumíme skoro nic.

A kde je vlastně Rosengarten?
záběr teleobjektivem
Na chvíli se protrhají mraky a vidíme jeho vrchol. Jak jsem očekával, je Slávka překvapena jeho velikostí. Z fotek to není tak dobře poznat, ale tohle nejsou Prachovské skály.
Ráno ho vidíme od prahu dveří. (Záběr v době odpolední)

On je to pořádný kolos. Tento kostelíček je ve výšce 1000 metrů, vrchol masivu má zhruba 3000 metrů. Jako když se díváte na vrchol Sněžky od hladiny moře a ještě 400 metrů k tomu.

Pokračování...
Počet komentářů: 5

Výstup do říše krále Laurina 4/? - Lidský osud

17. října 2010 v 12:14

Kým chceš být zván?
Jsi rytíř a hradní pán?
Jak ses jím stal?
Ten titul jsi zdědil
nebo vybojoval?

Jsi pravým šlechticem
či snad jen dědicem?
Jak ses jím stal?
S titulem ses narodil
nebo ho činem získal?

Kdo vyhnul se boji,
svůj život zahodil,
kdo v pohodlí žil
a tmy se bojí,
kdo nikde nebyl
a nic nezkusil,
kdo nevypjal sil,
ten za málo stojí!

Jsi zván rytířem?
Jak ses jím stal?
Ty došel jsi na místo,
kde věž vzpomenutí stála?
Pak stal ses jím najisto,
čest tobě a chvála.

Naše neohrožená cestovatelka Sittlieb byla dcerou člověka a byla dcerou mořské víly. Mnoho podivných setkání měla zažít na své cestě, i taková, které obyčejný smrtelný člověk zažít nemůže. Jedno z nejpodivnějších se událo ještě nedaleko severního moře na samém počátku její cesty. Snad měla to být výstraha pro statečnou vikingskou dívku, jejíž lidské tělo chránil bájný štít s mořským zázrakem, jejíž lidské srdce však pancíře nemělo.

Nadešel večer, les potemněl a Sittlieb se zvolna začala poohlížet po nějakém mechovém pelíšku. Tu se na cestě před ní náhle vynořil podivný přízrak. Byl mnohem větší než ona i s koníkem, ale téměř průsvitný. Nešel z něj děs, jeho tvář byla téměř lidská, ač podivně chladná a nikterak přátelská. Vyzařovala jen přísnost a nemilosrdnost. Postavil se jí do cesty a pohlížel na ni způsobem, který se jí nelíbil. Sittlieb se tímto pohledem i jeho chováním cítila ohrožená. Vytasila tedy meč, kryla se štítem a zvolna rozvážně se blížila k přízraku. Jako první si uvědomila, že její, jinak citlivý koníček, se klidně nechá řídit uzdou a neplaší se. Že tedy to stvoření nevidí, ani necítí. Nato Aegira do cvalu pohnala a když dorazila k přízraku, bez bázně do něj bodla mečem. Její meč kupodivu nenarazil na žádný odpor a v tu chvíli stál přízrak už zase o kousek dále. Sittlieb poznala, že tím nic nezmůže a zastrčila meč nazpět do pochvy. Vtom onen přízrak promluvil. I jeho hlas byl snad téměř lidský, ale zcela bezbarvý.

Vílo, jež cestou člověka jdeš,
věz, mé tělo je bez citu a chladné.
Ty bodnout mne do srdce chceš?
Sittlieb, já nemám žádné.

Ta se otázala.

Kdo jsi ty, jenž mou cestu znáš,
přízraku hlasu ledového?
Kdo jsi ty, jenž srdce nemáš?
Co chceš a jaké je tvé jméno?

To podivné zjevení odpovědělo.

Jsem ten, kdo nezná života cenu,
žádný soucit a žádné srdce nemá.
Přijdu kdy a kam si vzpomenu,
jsem ten, kdo lidí málo se ptá.

Ty jsi ta, která řeč potoků zná,
dnes ještě živá odejdeš odsud.
Zas přijdu až čas mě zavolá,
mé jméno je "Lidský Osud".

Nato se přízrak rozplynul. Sittlieb slezla ze svého Aegira a rozprostřela na tomtéž místě tulení houni ke spánku. Jakoby chtěla všem přízrakům ukázat, že ji na její cestě nezastaví. To setkání jí skutečně nenahnalo strachu, ale přesto poněkud znepokojilo. Kdo se vydá s mečem na cesty, ten svůj osud vyprovokoval. Však proč se jí zjevil "Lidský Osud" a co znamená jeho chladná nemilosrdná tvář? Je jí souzeno vrátit se k rodičům na daleký sever nebo potká znovu svůj osud někde tam na jihu u teplého moře? Nato spokojeně usnula pod klenbou hvězd a když se ráno probudila, nevěděla, jestli se jí to vše jenom nezdálo. Pak se vydala dále svou cestou na jih a kdyby se jí bylo večer zjevilo samo horoucí peklo, nebyla by jednala jinak.
Její cesta vedla k těm horám v dáli, které sahají až do nebe, za nimiž leží teplé jižní moře, a tou se ubírala. V rodě vikingských předků Sittlieb, s erbem lilií, nebylo zvykem, nechat se něčím zastrašit.

Vyprávějme z jejích dalších setkání aspoň o jednom:
Váček se zlaťáky, který dostala od svého otce na cestu, byl sice objemný, ale ne bezedný. Když peníze začaly docházet, doslechla se Sittlieb o knížeti, který je v tísni a potřeboval by právě více bojovníků. Lidé jí ukázali cestu ke knížecímu hradu, ale varovali ji.
"Nedávej se rytíři cestou přímou, nejezdi přes černý les. Sídlí v něm čtyřicet loupežníků, až sem je často slyšet jejich křik. Nikdo se neodváží vstoupit do tohoto lesa, neboť živý už by z něj nevyšel."

Sittlieb, odhodlaná vysloužit si své místo u knížete, jen poděkovala a vydala se cestou přímou do černého lesa. Jela nějakou dobu a les houstnul a tmavnul. Stále více měla Sittlieb pocit, že ji odkudsi sledují lidské oči. Vyměnila svojí čepici za helmu, na levou ruku si navlékla štít a její pravá ruka občas zabloudila k jílci meče. Brzy poznala, že se nemýlí. Mezi stromy zahlédla mihnout se postavu, hned nato další. Přesto neobrátila, ani nepohnala koníka do cvalu. Jen sklopila hledí a v duchu se připravila k boji. Vtom už se ozval křik, ze všech stran vyběhli loupežníci a zle se na ni obořili.
"Kdo vjede do našeho lesa, toho zabijeme," křičeli loupežníci a mávali meči.
I Sittlieb bleskurychle vytasila svůj severský meč a udatně se vrhla do boje. Prvnímu útočníkovi jeho meč z ruky vyrazila, na druhého s Aegirem najela a k zemi ho srazila. Tu už se ale ostatní kolem ní semkli. Jedna dívka bojovala osaměle proti čtyřiceti mužům.

***

Slávka radikálně změnila mojí kuchyni a navíc jsme se spolu přihlásili do fitnessu. 3x týdně hodinu a čtvrt a sice v ostrém tempu. Ne si jenom sednout na nějaký přístroj a kecat, jak to tam leckdo praktikuje. Pro tu mladou doktorku obsahuje moje tělo (v její řeči) Herz, Magen, Speiseröhre, Leber, Nieren, ... Pro specialisty ve fitnessu se skládám pouze z kostí. Na hrudníku mám nějakou prasklinu, musím aspoň půl roku dělat cviky takové i onaké. Hlavně ať hned podepíšu vstup a měsíční poplatek. Tyhle peníze jsou dobře investované, ač o té prasklině pochybuji. V každém případě je to moc blahodárné. Kdyby to tak dělali všichni, zely by lékařské praxe prázdnotou. Člověk se skutečně dá výborně do formy, dokonce i v mém věku. Za několik měsíců jsem zjistil, že se v ramenou nevejdu do triček a břicho začalo zvolna mizet. Bolesti v hrudníku slábly, ale neztratily se.

Nohu jsem si zlomil v neděli, v pondělí ráno jsem byl zase u té pěkné holky.
"Tady mám potvrzení, že mám zlomenou nohu. Máte mě napsat nemocným a zařídit všechno kolem."
Napsala práce neschopným na 2 týdny, pak mám přijít zase. Dala více příkazů i zákazů, a mám si taky vyzvednout injekce proti trombóze a dávat si každý den jednu do břicha. Jinak se mi srazí krev a já umřu. Poukázal jsem na to, že jsem byl v životě zřízený hůře a nikdo s takovým nápadem nikdy nepřišel.
Dříve se prý na to kašlalo, ale pacienti taky umírali. Udělal jsem s ní dohodu.
"Mám to do práce a zpět hodinu autem a tam 9 hodin sezení. Nyní mám volno a můžu být od rána do večera ve fitnessu. Chodit nemůžu, ale jinak dělat všechny ostatní cviky. Snad se shodneme na tom, že ty injekce proti trombóze dostanu zase až začnu chodit do práce." A už jsem byl pryč.

6 týdnů jsem pak simuloval zlomenou nohu a cvičil až se ze mě kouřilo. Bolesti v hrudníku dále slábly a srdce sílilo. (Mám je ovšem dodnes a slabé prášky beru dále. Co to je pořád nikdo neví.)
Když zlomenina srostla, začali jsem zase vandrovat ve Schwarzwaldu, kousek za barákem. Září a tím doba odjezdu do Tyrolska se blížilo.
Musím ještě vysvětlit, jak si dovoluji psát sám o sobě. Moje články čte stejně jenom pár lidí, ti to možná chápou. Chci jen poukázat na to, co se do jakého věku dá dělat.

Bylo mi asi 18, když mi jeden člověk v mém dnešním věku samolibě vykládal:
"Jo, to já za mlada byl na Sněžce, mladej pane. Ale bez lanovky,hezky pěšky. To už ty dnešní mladí nedokážou."
Mohl jsem tenkrát jen podotknout, že jsem tam byl bez lanovky už 3x, jiní v mém věku právě lezou Everest, takže jeho teorie o dnešních mladých je čistá pitomost. Za další nechápu, proč by to nemohl dokázat i teď? Pokusil se o to? Pupkáč se na mě nechápavě podíval.

Po té šedesátce už to tělo za moc nestojí, ale o to více je potřeba dřít a pak se dá dělat ještě ledacos. Tam v těch horách kolem Rosengartenu jsme v září potkali celou řadu lidí v našem věku i starších. Někteří skutečně ještě lezli i po skalách. Člověk se jenom nesmí zanedbat, musí na sobě stále pracovat. Když kouří dvacetiletí, tak jsou to holt ještě děti. V tom věku to tělo taky ledacos snese. Když někdo kouří v mém věku, pak mu něco na rozumu chybí. Přijde-li k tomu nesportovnost a špatná životospráva, pak jsou z toho takové ty lidské typy, které se neumí bavit o ničem jiném, než o svých nemocech.

Pokračování...
Počet komentářů: 1

Výstup do říše krále Laurina 3/? - Příprava na cestu

16. října 2010 v 14:24
"Bude mi brzy devatenáct let, jsem dospělá a ráda bych se vydala do světa na zkušenou, jako to dělají ostatní mladí šlechtici. Půjdu tam, kde leží Saxland. Projdu tou velkou zemí až k těm k horám, jež sahají do nebe. Přejdu ty hory, najdu království Rosengartenu i cestu k jeho vrcholu. Vstoupím jako rytířka do služeb krále Laurina, budu jeho bojovníkem i pěstitelkou růží."

Tak pronesla sebevědomě Sittlieb a vyvolala tím bouři dohadů. Jeden nadšeně souhlasil, druhý to prohlašoval za naprosto nemožné. Tu náhle povstal již velmi starý kormidelník šedivého vousu, zvednul ruku a všechny hlasy ihned umlkly. Jeho slovo bylo uznáváno jako slovo samotného jarla. Kormidelník promluvil.
"Sittlieb je silná a zkušená. Viděl jsem ji jak vyrůstá a stále jsem ji obdivoval. Ona dokáže přejít Saxland i vysoké hory. Nevíme, jestli je možné najít cestu k vrcholu Rosengartenu. Zatím se to nikomu cizímu nezdařilo. Pokud ale mezi námi sedí jeden člověk, který to dokáže, pak je to právě Sittlieb. Ta, která ví to, co my nevíme a vědět nikdy nebudeme. Tekoucí voda zná svoji cestu z vrcholů hor do údolí a Sittlieb zná řeč živé tekoucí vody."

Komnatou zašumělo, hned nato se ozvaly nadšené výkřiky. Nyní všichni souhlasili a přikyvovali. Ano, to je pravda, Sittlieb je silná, Sittlieb je statečná. Ona to dokáže, ona ví to, co ostatní nevědí. Mnoho se v dětství naučila, mnohokrát se všem mužům na lovu i v boji vyrovnala. Každý z námořníků i řemeslníků hned nabízel svou pomoc i radu na přípravě takové slavné cesty.

Matka chtěla snad cosi namítnout, ale jarl souhlasil.
"Kdo nikde nebyl a nic nezkusil, ten za málo stojí. Nechám ji vyrobit nejlepší zbroj a přilbici s hledím, aby nebylo poznat, že Sittlieb je dívka. Ve znaku na štítu pak ponese mořský zázrak."
"Proč ne lilie našeho rodu," otázala se Sittlieb.
"Protože my ze země jsme vzešli a do země se vrátíme a ty z moře jsi vzešla a do moře se vrátíš." Tak rozhodl její otec jarl.
mytický štít, na kterém svítil mořský zázrak

"Poté spolu poplujeme až ke břehům Saxlandu. V těch končinách je mnoho knížat a králů, kteří rádi vezmou do služby takovou rytířku. Tak získáš nové znalosti i vědomosti, vždy znovu dostaneš zásoby potravin a vyděláš si na další cestu. Ta potrvá dlouhý čas. Snad Odin dá, a jednoho dne budeš ty stát tady v čele stolu a nám o tomto podivném království vyprávět."

Zvedl se bouřlivý potlesk a nadšené volání, nato jarl pokračoval.

"Až jednou přejdeš ty vysoké hory a vydáš se dále za sluncem, dorazíš k jižnímu teplému moři. (Středozemní moře) Z toho moře často vyplouvají kupci do našich krajů. Tak se vrátíš nazpět domů. Však měj na paměti, co ti povím. Tam někde na jihu pod těmi horami, my nevíme kde, leží i město Berne, v němž vládne mocný král Dietrich. To je ten jediný člověk, se kterým nikdy nesmíš bojovat. Jeho meč se jmenuje Eckisax a ten prorazí každý pancíř. Nikdy nebojuj s králem Dietrichem!"

Přešla zima, dny se rychle prodlužovaly a Sittlieb se ještě učila všemu co bylo pro ni dosažitelné. Tu byla u kováře, nato zase mnoho dní u tesaře. Starý kormidelník šedého vousu ji učil znát hvězdy a podle nich hledat cestu. Nyní se Sittlieb i ochotně cvičila v boji s mečem. Než přišlo jaro, vyrovnala se v souboji svému otci, a ten byl skutečně mistrným šermířem.

Konečně nadešel den, na který dlouho čekala. Námořníci naložili zásoby, napjali plachty a zasedli k veslům. Sittlieb se rozloučila se svou nevlastní matkou, která ji hluboce milovala a starala se vždy o ni jako o své vlastní dítě.

Několik dní a nocí pak plul pyšný koráb do země Saxlandu. Počasí bylo jim vlídně nakloněno, Sittlieb proto nocovala povětšinou na palubě. Dívala se na hvězdy a naslouchala šplouchání vln, jak byla už z dětství zvyklá. Nebála se daleké nebezpečné cesty. Devatenáct let se na ni připravovala. Jen si neuměla představit, že bude dlouhou dobu putovat aniž by viděla moře. To moře, které bylo její kolébkou i každodenním společníkem.
...
...
Zbraně, tedy meč, štít, hrudní pancíř a helmu měla Sittlieb z domova, právě tak jako oblečení. To vše přinesli muži z posádky, dovedně naskládali do tašek a upevnili na postroj koníka. Nyní museli doplnit jen drobnosti, hlavně pak sušené maso, sýr a suchary, coby zásobu potravin na příští dny.

Konečně byly tašky na sedle plné, naložen byl hrudní pancíř i helma. Meč měla Sittlieb, jak bývalo v těch dobách zvykem, stále za pasem a štít, na němž svítil mořský zázrak, byl upevněn na háku sedla na levé straně. Dal se jedním pohybem rychle stáhnout, navléci na levou paži a použít ke svému účelu. Na jeho výrobě pracovali ti nejlepší řemeslníci po celý týden. Byl pro běžný luk neprůstřelný a na svou pevnost neuvěřitelně lehký. Mořský zázrak byl namalován barvami, které obsahovaly fosforeskující částice mořských živočichů. Vše smícháno s průhlednou pryskyřicí, která malbu kryla proti dešti i poškrábání. V noci ten štít zelenomodře svítil a dal se skutečně použít i jako svítilna. To vyvolávalo úžas všech, se kterými se Sittlieb měla na své dlouhé cestě setkat. Nakonec dostala pak ještě od svého otce váček se zlaťáky. Jak se ukázalo, měly stačit na dlouhou dobu.

Přišla doba rozloučení, kterou ti dva zbytečně neprotahovali. Jarl naposledy objal a políbil svoji podivnou mořskou dceru, kterou nejen miloval, ale i skrytě pro její zvláštní vědomosti obdivoval. Ta se poté vyhoupla do sedla, zatímco jarl a námořníci přeběhli po úzké lávce na palubu. Ještě jednou si všichni zamávali a na pozdrav zavolali. Nato koráb odrazil od břehu a s napjatými plachtami zamířil nazpět do země Vikingů, do studeného moře na severu. Statečná Sittlieb, odkázaná sama na sebe, se vydala na jih, na dlouhou cestu přes celý širý Saxland, k vysokým horám, které sahají až do nebe. K těm horám, ve kterých se nalézá podivné růžové království trpaslíků, za kterými leží teplé jižní moře.

***
Sittlieb se tedy vydala směrem na jih, stále dál za poledním sluncem, o moc více nevěděla. Pro mě byla maličkost dostat se k Rosengartenu za jeden den, byl jsem tam už vícekrát. Jenže jak vylézt do Gartlu, když sotva lezu po dvorku? Vzal jsem si to ale na letošek jako cíl a rozhodl se na tom tvrdě pracovat.

V posledních letech jsem vedl život neuspořádaný po všech stránkách. Málo pohybu, hodně piva, život ze dne na den, jak se to zrovna povede. Mít přítelkyni v Čechách je bez perspektivy, žádná žena v tomhle věku se ke mně do Německa nepřestěhuje. Tak jsem i tohle začal brát jak bůh dá a žil nakonec v polygamii. Ono to jde docela snadno, pro savce je nepřirozený spíše život v páru.

Tady u nás je to v zimě často ve mlíce.

23.12.09 ke mně přišla Slávka. Narodila se a vyrostla v Čechách a vše bylo docela v pořádku, než chtěla dosáhnout vyššího vzdělání. To nebylo v zájmu dělnické třídy, měla buržoazní původ. Když někoho nepotřebuje vlastní země, pak je nejrozumnější jít do jiné. V 19. letech už byla v Německu, pochopitelně v tom zlém kapitalistickém. V tu dobu já zabíjel jako vůl nejlepší roky mého života děláním vlevo vbok a vpravo vbok. Komunisti tomu říkali nejčestnější povinnost mladého muže. Ona si žila na vysoké noze a cestovala kolem světa. Jenže já tím volem taky pořád nezůstal.


Slávka se před mnoha lety rozhodla udělat všechno nějak jinak a vydala se dále do světa. Posledních skoro 20 let žila v Africe a Indii, peníze tam taky vydělala a zase probendila. Když už si myslela, že v Africe nějak dožije, dostala se náhodou na moje stránky blogu. Přečetla asi všechno a rozhodla se toho divného autora navštívit. Tak u mě tedy jednou zazvonila u dveří. Tady se jí zalíbilo moje bydleni, krásný kraj okolo a dokonce i já. Takže už zůstala. Poté, co jsem ji provezl Řeckem, horami a sněhem, bouří i mezi hořícími kontejnery a zuřícími demonstranty v Aténách, mě uznala za vhodného muže na celý život. Ona sem ke mně nešla do světa, ale vrátila se domů, do Německa.
Slávka si zabrala obývací pokoj, do kterého já za celý rok prakticky nepřišel. Koupil jsem jí piano a keybord, mně pak novou kytaru a začali jsme mimo jiné pravidelně hrát. Ona je bývalá učitelka piana, já nepoznám vysoké C od houslového klíče. Ale skoro každý večer spolu hrajeme a já si vyzpíval dost pevný baryton. Někdy vám sem dám naší nahrávku.
Pak přišlo jaro do našeho kraje.

Zatímco se mnou se v okolí nebaví ani obecní blbý ona už má přístup do mnoha paláců tady v kopcích kolem Baden-Badenu. Vyučuje hraní na piano a sice za slušný honorář.

Pak jsem si zlomil nohu, ale jenom v nártu. Slávka mě odvezla do nemocnice a tam podle šipek nalepených na podlaze dotlačila na invalidním vozejku na röntgen. Doktor seznal, že mám potrhané šlachy kolem kotníku. Ukázal jsem na jedno místo na snímku. "A co je tohle?" Tak mě zase tlačila přes půl nemocnice a doktor jal se bádat znova.
"Aha, máte taky zlomeninu v nártu."
"Vždyť mě to tam taky nejvíc bolí," konstatoval jsem.
"Jo, teď, když jsem vám to řekl," namítnul doktor, který mě zřejmě coby pacienta neuznával. Až jednou umřu, tak mi to taky nikdo nebude věřit. Jako pacient jednoduše nestojím za nic.

Je potřeba být zase zdravý a vydat se do hor. 6 týdnů v gipsu nehraje roli, mám čas do září.

Pokračování...
Počet komentářů: 2

Výstup do říše krále Laurina 2/? - Co vyprávěl vikingský jarl

12. října 2010 v 17:59

Zas moře se vzdulo
hromy duní a burácí,
kde tolik korábů plulo,
temné vlny se obrací.

Liják moře bičuje,
z nebe se blyští
a na vlnách té sluje
kdosi dovádí a piští.

Kde divé vlny se valí
hrozný vichr kvílí,
tam jak děti si hrají
malé mořské víly.

Náhle světlo je míjí,
lampa kdesi bliká,
víry do čehosi bijí,
vlna čímsi smýká.

Plachtu lano ovíjí,
vlny o kýl se tříští,
to bouří se probíjí
pyšný koráb příští.

Ploutve se mihly,
kde víry se točí
a jakoby zasvitly
tam dvě zelené oči.

Hrom vítr přehluší,
jarl kormidlo svírá,
přitom ani netuší,
kdo z moře naň zírá
...
...
Z romance vikingského knížete s mořskou vílou se zrodila Sittlieb.

...Za temných zimních večerů sedávala často rodina se všemi členy, služebnictvem i námořníky v hodovní síni. Pili z rohů medovinu, hráli na strunné nástroje, zpívali a vyprávěli si příběhy. Sittlieb nadevše milovala tyto večery, zvláště když se právě vrátil koráb z daleké plavby a námořníci přinesli nová vyprávění z cizích krajů. Podivné příběhy, snad pravda snad pohádka. Kdo někdy měl své sny a touhy, ten by byl poslouchal až do rána. Sittlieb si stále více přála vydat se sama do světa a být to jednou ona, kdo bude vyprávět své zážitky těm ostatním. Tak o tom snila jako malé dítě a její sny se ještě více prohloubily v dospělém věku. (Pokračování ságy krále Laurina. Sittlieb byla dcera vikingského jarla a mořské víly, má tedy ve vyprávění jakousi dualitu. Někdy je člověk, jindy pohádková bytost.)

Jednoho chladného severského večera seděli všichni pospolu, nebe rudě hořelo, a jarl začal vyprávět o malém podivném království ve vysokých horách. Slyšel prý o něm při své poslední cestě v zemi jménem Saxland. (německy mluvící země) Všichni hned ztichli a jarl pokračoval.

"Tam, kde na jihu končí studené moře, leží krajina plná lesů a polí, tam rostou plody, které my tady na severu neznáme a podivná zvířata žijí. Tam leží osady tak velké, že je člověk za půl dne sotva přejde. V té zemi tekou řeky široké jako mořský záliv. Kdož ví, kde mají svůj počátek a jak dlouhou mají za sebou cestu, když do moře přitékají. Tam žijí lidé, kteří dokážou kovat krásné a pevné meče i s nimi dobře zacházet. Dovedně znají tesat kámen i dřevo obrábět, šít krásná roucha a připravovat lahodné nápoje i pokrmy. Jen v mořeplavbě se nám Vikingům nemůžou rovnat. Pravda, i oni mistrně sekerou i pilou vládnou a známo jim je umění stavět velké koráby, které každé bouři vzdorují. S nimi ale přec jen v blízkosti pobřeží se drží a daleko na sever ani na západ na otevřené moře se neodvažují. Ne, tak jako my mořem plout, to by nikdy nedokázali. Už vůbec pak ne mořem studeným."

Jeho řeč vzbudila veselí a pýchu drsných seveřanů. Hned ale všichni zase zmlkli a jarl pokračoval ve svém vyprávění.

"Kdo přejde tu velkou zemi Saxland směrem na jih, ten se dostane k horám, které sahají až do nebe6. Ačkoli v teplé jižní zemi, přesto na vrcholcích těch hor prý leží i v létě sníh. Cesta přes tuto ledovou krajinu je obtížná a nebezpečná. Mnohý z těch, kdož se tam vydal, se už nikdy nevrátil. Však ten, kdo by ty hory dokázal přejít až na jižní stranu, tam kde už snad téměř končí, ten by možná nalezl podivný horský masiv, jménem Rosengarten. Na jeho vrcholu leží malé království trpaslíčků. V něm vládne mocný a bohatý král Laurin. Ti trpaslíci kutají zlato a pěstují překrásné růže. Laurin, sám také trpaslík, je prý nepřemožitelný. Vlastní kápi neviditelnosti a pás, který mu dává sílu dvanácti mužů. Mnohý z okolních panovníků by jistě rád ukořistil něco z jeho zlata, ale zatím se to nikomu ještě nezdařilo. Jen trpaslíci sami vědí, jak se po tajných stezkách dostat z údolí k vrcholu. Ten je navíc ještě omotán pozlaceným hedvábným vláknem, kterého si nikdo nepovšimne. Když o něj lidská noha zavadí, ihned zburcovány jsou stráže s meči. Království Rosengartenu je naprosto nedobytné."

Jarl dovyprávěl, byl odměněn nadšeným potleskem a vzletným přípitkem. Dobrý vypravěč měl u tohoto lidu úctu jako dobrý bojovník nebo mořeplavec. Tím vším byl ovšem jarl bezpochyby taky. Sittlieb mohla být na svého otce právem hrdá.

Když hluk ustal a všichni se rozhlédli po novém vypravěči, tu ku všeobecnému překvapení povstala Sittlieb. Nebylo zvykem, že by vyprávěly ženy, ale nebylo jim to ani zakázáno. Co chce a může vyprávět jarlova dcera, která sama ještě daleko od hradu nebyla?

"Bude mi brzy devatenáct let, jsem dospělá a ráda bych se vydala do světa na zkušenou, jako to dělají ostatní mladí šlechtici. Půjdu tam, kde leží Saxland. Projdu tou velkou zemí až k těm k horám, jež sahají do nebe. Přejdu ty hory, najdu království Rosengartenu i cestu k jeho vrcholu. Vstoupím jako rytířka do služeb krále Laurina, budu jeho bojovníkem i pěstitelkou růží."
Ilustrace Jana Holečková

***
Sittlieb se začala připravovat na cestu a já taky, ač zcela jinak než ona. Společný ovšem zůstal náš cíl, ona bílá skvrna jménem Gartl, vstup do říše krále Laurina.

On ten výstup není tak těžký, jak by se při pohledu na tu stěnu zdálo.

Tam na ten levý horní roh té kostičky čokolády se dostanete po malé horské stezce. Pak je to ještě slušný kus taková jednička, kde člověk musí použít ruce, ale nic těžkého. Na konci je to horolezecky trojka, navíc ještě jištěná ocelovými lany. To se nazývá italsky ferata (konečně jsme tady v Itálii) německy Kletterpfad. (Česky nevím.) Trochu se ovšem člověk vyznat musí, i tahle cesta si občas bere své oběti. Pár lidí už tu o život přišlo, nejmladší křížek se jménem, který jsem při výstupu měl potkat, nesl datum 4.7.2010.
Moje cesta tedy vedla zkrz ty mraky, ale napřed jsem musel být zase zdravý.

Doktorka mě s tím hrudníkem poslala k ortopédovi. Vlezl jsem k vyloženě špatnému, navíc známému tím, že statky nehromadí v nebi, ale zásadně na zemi, kde moly a plíseň je ničí. To se mu zdá být buřt, kdož ví, co by se s nimi třeba stalo v tom nebi? Jednou budu profesionální pacient, budu mít všechny nemoci a znát všechny doktory, pak už takovou chybu neudělám. Nyní jsem ještě coby nemocný teprve začátečník.

Ani mě neposlouchal, jsem prý simulant, ať vypadnu a přijdu až budu mít peníze. Na kasu se mnou nemíní zabíjet čas. Řečeno pochopitelně malou oklikou. Musím ale dostat masáž páteře takovou sbíječkou, co ještě vysílá ultrazvuk. To se platí soukromě, za jedno šmidli-šmidli 50 Euro. Tři jsou minimum, tak jsem to zkusil. Jedno behandlung trvalo ani ne 10 minut. Po tom třetím mi uštědřil hroudu do zad a prohlásil, že ta páteř je nyní ve značně lepším stavu. Namítnul jsem, že to je potěšující, ale já přišel s bolestmi hrudníku, na kterých se zatím nic nezměnilo.

Pomyslil jsem si, že to stáří s takovým zdravím a takovými doktory bude pěkná votrava. Pak jsem si do toho v dubnu zlomil nohu. To už se mnou žila v mém bytě Slávka. Jak ona sama tvrdí, poslala ji ke mně Nebeská Síla. Tento pojem převzala z mojí pohádky o černouškovi, který zachránil slunce.

Pokračování...
Počet komentářů: 6
1 2Další > Poslední >>