
V tomto domě žil od roku 1852 do 1854 český patriot, žurnalista a satirický básník KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ 1821 - 1856
Rakouskou vládou vyhnaný z vlasti, byl od obyvatel Brixenu přátelsky přijat až do svého návratu do Čech.
Na vzpomínku na českého národního hrdinu a velkého občana Rakouska, věnovalo město Brixen tuto desku.
Tato pamětní deska byla na domku umístěna až 29. dubna roku 1995. Příliš upřímné to zrovna celé není. Obyvatelé Brixenu neviděli v Havlíčkovi žádného trestance, ale taky ne významnou osobu. Chovali se k němu jistě vlídněji než on k nim, (v dopisech píše věty jako "jsou tak sprostí, že mi posluhují") ale jednoduše si příliš nerozuměli. Navíc to bylo, a je dodnes, obyvatelstvo přísně katolické. Havlíček se chtěl původně vyučit knězem. Cítil se povolán mluvit k lidem a chtěl to nejprve dělat z kazatelny. Ze semináře ale brzy vyletěl a ke katolické církvi pak choval do smrti odpor.
Cesta do Brixenu trvala týden. Havlíček byl transportován zvláštním dostavníkem (číslo 536), doprovázel ho komisař Dedera a jeden policista v civilu. Havlíček sám píše:
"Zacházeli se mnou skutečně velmi dobře. ...Vrchní komisař a jeden převlečený policajt jeli se mnou. ... V Salcburku nás tamější ředitel policie prováděl po městě a ukazoval místní znamenitosti..."
...Všude připraven byl dobrý nocleh i pohoštění.."
Jestliže jel celou cestu jedním kočárem, pak koně byli podle tehdejší nezbytné zvyklosti stále přepřaháni a vyměňováni za odpočinuté. Stalo se u Linze, že dostali koně jankovaté a kočí odmítl vydat se s nimi na cestu. Dedera tedy nařídil jednomu místnímu sedlákovi půjčit jim jeho koně. Tento vyjádřil své nadšení slovy "dám vám hovno". S tasenou šavlí ho komisař Dedera hnal do stáje, kde mu dal na vybranou. Buď koně, vše placeno ze státní kasy dle tarifů, a k tomu navíc dvě zlatky na dlaň nebo 25 ran holí. V půl šesté ráno se pokračovalo v cestě.
Na jednom místě v horách se koně splašili, kočí i policajti vyskákali, takže Havlíček dojel do další vesnice sám.
Do Brixenu dorazili 22.12.1851 a Havlíček byl na státní útraty ubytován v Hotelu Elefant. Brixen měl v tu dobu 2700 obyvatel, z toho 292 kněží a 118 státních úředníků. Vedle biskupského hradu tu bylo 12 kostelů, 5 klášterů a mnoho církevních učilišť.



Dnešní papež je neustále terčem kritiky, že byl jako kluk v Hitlerjugend. Mně bylo 8 let, když do třídy přišla ředitelka školy a představila nějakou patnáctku:
"To je vaše pionýrská vedoucí. Pionýr bude každou středu ve tři." Za půl roku jsme celá třída, coby jeden muž, skládali slib pionýra. Věděl jsem docela určitě, že se mi nelíbí nosit uniformu, že je odporné papouškovat žvásty:
"Já mladý pionýr lidově demokratické republiky československé, slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat... bla, bla, bla." Hnusilo se mi to, ale říci, že já v tom nejedu, to jsem se v tom věku neodvážil. Co měl dělat tenhle Ratzinger? Vždyť tam, kromě Židů, byli taky všichni. Já bych mu nevyčítal, že byl v Hitlerjugend, ale že je dnes šéfem takové organizace.

Staré generaci plebejsky věřících komunistů se tady svět jevil v růžových barvách. Nikdo netušil, že všechny tyto zblblé děti přijdou do puberty a začnou používat vlastní mozek. V druhé polovině 60. let se moje podvedená, obelhaná generace staví na odpor. Tenkrát jsem poprvé slyšel, že s takovými, jako jsme my, si oni už poradí. Slyším to při každé politické diskuzi dodnes. Podle katolíků zase přijdu do horoucích pekel, na rozdíl od komunistů ovšem netvrdí, že už brzy budou schopni poslat mě tam předčasně.
Zcela nezávisle na tom, jestli nějaký skutečný bůh je, nebo není, dojem z návštěvy kláštera Neustift je smíšený. Mniši vysoušeli močály, stavěli vinice a pily, bádali nad astronomií. Ale jak mohl vypadat psychický stav člověka, obklopeného celý život sadistickými obrazy a sochami? Kromě nezbytného umrlce na kříži jsou vyobrazeni bičovaní svatí, mučící nástroje, zrůdné kruté scény, a na všechno se z nebe vlídně usmívá přiblble vypadající stařec, tedy onen bůh katolické církve. Brixen je krásné, příjemné město, ležící v nádherném alpském kraji. Dobře ovšem chápu ponuré myšlenky Havlíčka, zavlečeného v zimních tmách do tohoto města, ve kterém více než 10% obyvatel bylo ve službách takové církve.

Jaké musely být jeho pocity, když kus před Brixenem projeli touto pevností? Byla krátce před tím dostavena v nejužším místě údolí. Když ji císař navštívil, ukázali mu pyšně, že je stavěná celá ze žuly.
"Ze žuly," podivil se císař, "myslel jsem, že je ze zlata, podle toho kolik stála." Než ji za pár desetiletí dostavěli, pokročila už vojenská technologie natolik, že byla sice nedobytná, ale jinak celkem k ničemu.
Havlíček neměl tušení, jak dlouho musí v Brixenu zůstat. Patrně vycházel z toho, že navždy. Domníval se ovšem, že český národ ho nezapomněl a bude za něj bojovat, což byl hluboký omyl. Češi ho vyzvedli coby prolhanou ikonu mučedníka až po jeho smrti, když se jim to politicky hodilo do krámu. Po jeho zatčení ho zapomněli za pár dní a v době jeho pobytu v Brixenu po něm ani pes neštěkl. (Svět potřebuje mrtvé hrdiny, živí jsou k ničemu. Názorně ukázali V+W ve hře "Kat a blázen".)
Úřady mu hned ze začátku navrhly, ať si tam k sobě vezme i ženu a dceru. Ten byl nejprve rozezlen, pak ale přijal, ovšem s tím, že takovou cestu můžou absolvovat až na jaře a jal se handrkovat o peníze. Když už ho tam zavřeli, tak ať platí. A rakouská vláda platila. Havlíček chtěl tisíc zlatých na rok, což bylo přehnané. Poukázal na to, že před ním byl v Brixenu zavřený polský disident, který dostával 2 zlatky na den, tedy 730 ročně a to v posední době značně podražilo. (Podivná vlastnost jakékoli poslední doby.) Přiklepli mu 500 zlatých ročně a ty skutečně dostával. To byl tenkrát roční plat oficiála na úřadě. Jiné srovnání ročních platů:
Univerzitní profesor 1400
Okresní hejtman 1200
Farář 400
Učitel 400
Dělník 200
Havlíček byl z Čech zvyklý na blahobytný život a měl ještě značné úspory. Z těch si občas nechal něco poslat na přilepšenou.
Na jaře přijela žena Julie s tříletou Zdenkou. Obě nemocné, ale v Alpách se začaly neuvěřitelně uzdravovat. Jak Havlíček napsal, již za 3 týdny byla jako "Turek". Žili všichni společně v onom krásném domku, dělali vandry a nakonec by se jistě dalo říci, že žili ve zlaté kleci. Havlíčkovy stížnosti ovšem neustávaly a zněly i na dnešní dobu až neuvěřitelně:
"Oběd si necháváme nosit z Elefenta, ale snídani a večeři musíme dělat sami a na posluhu tu máme jenom bábu."
"Oběd si necháváme nosit z Elefenta, ale snídani a večeři musíme dělat sami a na posluhu tu máme jenom bábu."
Co nikdo z nich netušil, že tuberkulózu už mají všichni tři, pouze se v tom prostředí neprojevuje.
V roce 1882 dokázal německý profesor Robert Koch, že se jedná o nakažlivou nemoc, kterou přenášejí bakterie. Jestliže jsme se v roce 1960 ve škole v Čechách učili, že ji dostal z mlhy, pak se tam do té doby tyto informace zřejmě nedostaly.
Havlíček tam měl nejlepší možnost tvořit, což také činil:
Sviť měsíčku polehoučku
zkrz ten hustý mrak.
Jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak.
Napsal tam Tyrolské Elegie i Krále Lávru.
S rodinou žil Havlíček spokojeně a dalo by se říci v blahobytu. Sotva komu by asi byli uvěřili, že jim osud daroval už jen několik posledních let.
Sviť měsíčku polehoučku
zkrz ten hustý mrak.
Jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak.
Napsal tam Tyrolské Elegie i Krále Lávru.
S rodinou žil Havlíček spokojeně a dalo by se říci v blahobytu. Sotva komu by asi byli uvěřili, že jim osud daroval už jen několik posledních let.