Srpen 2010

Antická sexualita 2/2 - Výtěžek rozkoše

12. srpna 2010 v 14:11

Jaké byly ženy v antice? Ať otevře se země a vydá o nich svědectví. Nálezy mluví jednou řečí. Nebývaly tehdy ženy jiné, nežli jsou dnes.

Zlaté umělecké šperky, prsteny, náušnice, nádherné šaty,
marnivé obrázky a lechtivé sochy, hřebínky, mističky na líčidla, lahvičky na parfémy, a ...
... a samošuk!

Inu, nebývaly tehdy ženy jiné, nežli jsou dnes. Ale jak čtenáři píší, povoleno je vše, co je duši i tělu příjemné. Jejich bohové tehdy určitě neměli nic proti. Vždyť nebyli sami vůbec lepší.

Tyto předměty z oněch časů se nacházejí poměrně často.
(Jen tak mimochodem. Té paní, která je zodpovědná za tuhle vitrínu v národním museum v Aténách bych šetrně vysvětlil následující:
Kdyby nějaký specialista k tomuto ústrojí domaloval jeho vlastníka, musel by tento právě stát na hlavě! Jinak řečeno, ač ten předmět žádné nohy nemá, stojí vzhůru nohama.)

Antická sexualita se od té dnešní patrně lišila tím, že muži byli povětšinou bisexuálové. Považovali to za celkem normální a významní činitelé měli kromě milenek i milence. Naopak své ženy zanedbávali a nebydleli s nimi pohromadě dnešním způsobem. Ženy v bohatších rodinách měly vyhrazené první patro, kde žily společně s otrokyněmi a tak celkem na jejich úrovni. Právě onen záhadný Perikles udělal na tehdejší dobu něco velmi nezvyklého. Vzal si svojí ženu k sobě do ložnice a spali vedle sebe, jako je v dnešním manželství běžné.

Život žen v antice zřejmě poněkud připomínal jejich postavení v dnešních islámských zemích. Nechodily sice zahalené, právě naopak, třeba úplně nahé, ale žily v silně patriarchální společnosti. (Prosím žádnou diskusi o tom, jak pouze islám to dělá správně. Byl jsem ve více islámských zemích a pracoval tam. Jistě hrozně krásné, když muž přijde večer se svou kompletně zahalenou ženou, ověšenou zlatem, do klenotnictví a tam jí koupí padesátý zlatý náramek. Nemyslím ale, že by jí nějaká evropská žena mohla cokoli závidět. Zlatá klec je taky klec! Slávka v těch zemích žila dlouhou řadu let, ta by mohla vyprávět, jaký vztah ty ženy mají k těmto mužům.)

Jestliže obdivujeme antiku, jistě právem, pak tady musíme být opatrní. Dle mizerných pánských magazínů chce být žena milována kdykoli a jakkoli. Žena potřebuje nejprve citový vztah, potom musí být na milování naladěna, ne třeba právě sedřena celodenní prací a ještě starostmi, jak zítra zaplatí činži. Právě v tomto bodě mám dojem, že to ženy v antice tak snadné s milováním neměly. Často byly spíše znásilňovány, než milovány.

Dle útržkových zpráv nebyli např. Sparťané zřejmě vůbec velcí milovníci. Spíš jen plodili děti, přesněji řečeno vojáky.
Myslím, že onu spartskou výchovu jim může závidět jen nějaký pošetilý mladík, toužící po válečné slávě nebo hrdinské smrti. Zachovalo se vyprávění jednoho aténského filozofa, který Spartu navštívil. Dle jeho názoru nebylo pro Sparťana žádné hrdinství padnout v bitvě, spíše vysvobození z mizerného života, který nestál za to být žitý.
Když si vzpomenu na 2 roky svého vojenského života, nejčestnější povinnost mladého muže, jak to tenkrát komunisti nazývali, pak s ním musím souhlasit. My ale počítali dny do civilu. Pro Sparťany mohlo přinést vysvobození snad teprve stáří, což znamenalo více než 60 let. Těžko čekat, že by svým ženám mohli nabídnout skutečnou lásku, když ji sami vůbec neznali.

Ale jistě žily tenkrát i ženy, které byly skutečně milovány a které chtěly být milovány.

Co na to kněží v chrámech pohanských bohů? Kárali hříšné lidstvo jako dnešní kněží? To nevím, záznamy v tomto smyslu mi nejsou známy. Oni totiž ti jejich bohové nebyli zrovna lepší. Jinak řečeno, hřešili, až se hory zelenaly. (Pokud už se tomu tehdy "hřích" říkalo.) Zeus, vládce bohů, nenechal žádnou ženskou na pokoji. Tu oplodnil coby labuť, jinou jako zlatý déšť. Evropu unesl proměněný za býka. Bohové měli tedy vlastnosti lidské a sexualita nebyla výjimkou. I oni jí přikládali náležitý význam a brali ji velmi vážně.

Na závěr jedna veliká otázka. Sex milují muži i ženy! Kdo však z něj má vlastně větší požitek?

Jednou nastala takováto diskuze mezi vládcem bohů Diem a jeho ženou Hérou - kdo při milování má větší výtěžek z rozkoše? Muž, nebo žena? Aby nedošlo k omylu, oba to přičítali tomu druhému pohlaví. Héra vycházela z toho, že muži se lásky doprošují u žen a ne opačně, takže jim sex musí skýtat rozkoše mnohem větší. Zeus naopak trval na tom, že takový děvkař jako on, ženy dobře zná a ví, jak to mají rády.

Jelikož se nedohodli, zašli si za odborníkem, který to mohl posoudit. Tím byl jistý smolař jménem Teiresias. V mládí se mu stala věc podivná. Pozoroval dva hady při kopulaci a neměl nic lepšího na práci, než je při tom vyrušit. To se znelíbilo jakémusi bohovi, který ho za trest proměnil v ženu. Tak žil Teiresias sedm let coby žena, jak ten osud snášel, se nedochovalo. Pak se událo to samé znova. Opět přistihl ty dva hady a opět je při tom vyrušil. Onen bůh nebyl zrovna příliš nápaditý a nepřišel na jiný trest, než mu zase změnit pohlaví. Tím se stal znovu mužem a žil nerušeně dále. Aspoň do té doby, než k němu přišel Zeus a Héra, aby je rozsoudil. On byl přeci mužem i ženou. Teiresias si asi neuvědomil, že s bohy není radno si zahrávat. Místo vše diplomaticky ukecat a přikývnout oběma, odpověděl po pravdě:
"Jestliže největší rozkoš při sexu může být stupeň 10, pak žena dosáhne 9."
"A muž?" otázala se Héra zvědavě, patrně si už jistá vítězstvím. Slušelo se patrně tehdy (jako dnes) ženám vydávat se za cudné a zdrženlivé, sexu se spíše jen podvolující.
"Muž zná pouze ten 1. stupeň," odvětil Teiresias.

Za to, že mužům na ženy píchnul jejich největší holčenčí tajemství, ho Héra na místě ranila slepotou. Zeus to sice nepovažoval za správné, ale jeden bůh nemohl měnit rozsudek boha jiného. Kompetence byly zřejmě jasně definovány. Za to mu ale daroval věštecké nadání a dlouhý život. Jelikož věštění tenkrát (jako dnes) znamenalo výborný kšeft, Teiresiás zbohatl a žilo se mu dobře.

My muži tedy od té doby víme, jak se tyto věci u žen mají, ale předstíráme, že to nevíme, abychom ženy v jejich hře na cudné a odmítavé nerušili.

***

Letos na jaře jsem navštívil Řecko a co jsem tam viděl a slyšel, vám tady vyprávěl. Stačí Vám to? Takže tím končím. Aspoň do té doby, než přijdou podzimní mlhy.

Ještě malý dodatek:
V tomto řeckém seriálu jsem Čechům chtěl nejvíce říci článkem o bitvě u Maratónu:


Právě ten ale bohužel zůstal prakticky nepovšimnutý. Třeba se na něj ještě podíváte.

Pokud by moje vyprávění někomu v příštím čase chybělo, pak si může přečíst malou knížku, kterou jsem v ČR (pod jiným jménem) vydal.
Jmenuje se "Sága krále Laurina". ISBN 80-239-4762-1

Jednoho dne se vrací z daleké plavby vikingský drakar. Za večerního vyprávění se jarlova dcera Sittlieb dozvídá o podivném království trpaslíků na vrcholu horského masívu jménem Rosengarten. Na svém islandském poníku se pak vydává napříč mytickou Evropou raného středověku, aby onu říši nalezla a vstoupila do služeb jejího krále Laurina. Po mnoha dobrodružstvích se na své cestě dostává i na severní Moravu, kde se zúčastní bitvy proti Kumánům.

Knížka se dá i leckde vypůjčit v knihovně.

Gregor

Antická sexualita 1/2 - Co se smí a nesmí

10. srpna 2010 v 18:47

Tohle čtení je nevhodné pro útlocitné dámy, některé pány, a děti do třiceti let!
Jak vypadal milostný život obyvatelů antických států? V jednom se lišil od dnešního, nebyl zastřen rouškou morálního tabu. Ti lidé za sebou neměli tisíc let vlády církve, oddávali se tedy sexu bez nějakých předsudků. Tím jsem neřekl, že by musel být tenkrát kvalitnější, nebo že by dnes na takové kázaní brali Evropané ve své většině ohled. Jeden bývalý svědek Jehovy mi přiznal, že se řídili se ženou všemi jejich přísnými předpisy. Např. nemít na vánoce stromek, atd... rozkazy a zákazy až do nekonečna. Souložili však celou dobu všemi zakázanými zvířecími způsoby. Ale je tu dnes přeci jen jakási opatrnost: "O tom se přeci nemluví". Jinak nikde netvrdím, že všechno, co církev přinesla, by bylo jenom špatné.

Je ovšem možné, že už tehdy v antice se vyskytovali kazatelé typu jistého autora tady na novinkách. Jestli taky prorokovali zánik světa kvůli negativní energii šířící se z výstřihů a bezbožného souložení, to nevím. Z Říma se dochovaly záznamy o tom, jak "dnešní mládež" je zkažená a ničeho si neváží. Od těch dob pak byla každá další a další mládež zkaženější a zkaženější, až dodnes.

Když třeba Evropa zažila "Bič Boží", tedy nájezd Hunů, měla církev pokaždé to samé patentní vysvětlení. Lidé jsou zkažení a tohle je trest boží. Přeci nepřizná, že ten její bůh je nějaký chybný, jestliže tohle dopustí. Když pak Hunové sami odtáhli, přišla fráze číslo dvě. Bůh se nad námi smiloval a zachránil nás. Jsou lidé, kterým po řadu staletí na rozumu nepřibylo a při každé živelné katastrofě melou do nekonečně to samé znova! Ta potopa je pouze začátek, jednou příjde...! Jenom já za svého života už zažil (a přežil) celou řadu zcela jistých konců světa, které měly přijít zítra, se zatměním slunce, přeletem komety, nebo za 40 dní.
Tak už to jde přes dva tisíce let a každý z těch kazatelů, papouškující stále ty samé fráze, se zdá být o sobě přesvědčen, že přináší epochálně nové myšlenky, které se zrodily v jeho hlavě.

Jak asi vypadala antická sexualita bez křesťanských morálních předpisů si můžeme přestavit z novověkých záznamů evropských misionářů v Africe. Když tito viděli sexuální praktiky černochů, hrozně se vyděsili a jali se poučovat.
"Chováte se jako zvířata, bůh chce, abyste souložili tak a ne jinak."
Černoši se snažili vysvětlit těm hlupákům princip:
"Zvíře to umí jen jedním způsobem, já znám mnoho různých poloh, tím se právě od zvířete odlišuji."
Bílý teoretik ovšem ví všechno lépe, co bůh chce, rozhoduje on. Černoši pochopí, že misionář patří do kotle na guláš, leč běloch má nakonec argumenty, které nelze vyvrátit a to jsou jeho pušky a děla. Nadevše dobrý bůh bílého muže, který nechal ukřižovat vlastního syna, se v Africe nakonec stejně moc neujal, černoši mají své bohy, pro jejich kraj vhodnější.
A tak nám z té bohulibé činnosti křesťanských náboženských pomatenců zůstal aspoň výraz: "misionářská poloha".

Existuje známý výraz: "sexbomba". V mužské formě: "ten sexbomb", jsem ho ještě neslyšel. Jak by takový muž vypadal? Na vojně jsme na to měli drsný výrok: "Je to erotický typ, vypadá celý jako...", no řekněme falus.
okřídlený falus, Národní muzeum v Aténách

S nacistou Péťou jsme za mlada procestovali kus světa. Zvyknul jsem si na jeho věčné blbé připomínky, týkající se mojí nižší rasy a nebral je na vědomí. Když jsme někde šli plavat do moře, pochopitelně nazí, pak měl připomínky ještě blbější. Občas dával mi pak za vzor různé antické sochy s výkladem, jak má to, či ono, správně vypadat.
(Jednou jsem ho navštívil, když byl jeho dceři právě rok. Ta holka měla zářivě modré oči a přírodní blond vlasy. Musel jsem uznat, že nad takovou perfektní árijskou rasou by zaplesal i Adolf Hitler. Pokud by tedy on byl skutečně jejím otcem, pak jeho geny nebudou tak špatné.)

Vztah k potomstvu byl v antice taky jiný než dnes. Když žena vznešeného Římana porodila dítě, bylo mu položeno na práh dveří. Když ho zvedl, přijal ho oficiálně za svého potomka. To ale taky udělat nemusel. Pak bylo na matce, aby se o něj starala sama.
Rovněž z Říma je zaznamenáno, že některé ženy politiků dělaly sbírky na chudé, podobně, jako je tomu dnes. To jiné bylo, že pracovaly občas samy pár večerů coby služebnice lásky a utržené peníze do oné kasy dávaly. Jednalo se o čestnou funkci.

"Co to ten nacista Péťa furt kecal?" Zamyslel jsem se nahlas v Národním museu v Aténách. "Kde bral ty svoje, údajně ideální, míry?"
"Nacista Péťa je hloupej," jala se vysvětlovat Slávka. "Jestliže jeho dědeček přišel z pralesa, pak ho může mít pochopitelně dlouhý třeba 20 centimetrů. Normální civilizovaný muž ho má jako tyhle sochy. Měla jsem jednou na zájezdu v Egyptě ve skupině jednu prostitutku. Ta se pramálo zajímala o starou kulturu, nýbrž celý den praktikovala. Večer přišla se slušným výdělkem a hlásila: Všichni Egypťané ho mají krátký."

Jak jsem se zmínil, na Olympiádě závodili pouze muži. K řecké dokonalosti patřila i hudba, jak už rovněž zmíněno, znali oktávu a půltóny. Zpívali rádi a často, mladíci se přidávali o jednu oktávu výše. A kde byly v tu dobu ženy?
O božském tvaru ženského těla už jsme si povídali. Jaký byl jejich vztah k sexu? Kdo má větší výtěžek rozkoše při milování, muž nebo žena?
O tom si povíme příště.

Antická krása 3/3 - Tělo bohyně

5. srpna 2010 v 7:55

Když se podíváte zralé ženě zepředu na hrudník, uděláte následující objev: dmou se jí na něm takové dva pohledné bochánky. Nezasvěcený by si myslel, že jsou to dvě pravidelné polokoule, jako dva kopečky z mističky vyklopeného pudinku, těsně vedle sebe, hned kousek pod krkem. Při bližším zkoumání ovšem zjistíte, že tomu tak docela není. (Mně to můžete věřit, já už jednou nahou ženu viděl.)

Onen zdánlivý dojem funguje pouze pomocí zvláštní konstrukce, která se jmenuje podprsenka. Není to vynález příliš starý. Před nějakým časem se slavilo výročí sta let jejího vzniku. Pochopitelně ji vynalezl muž, ženská by na to nepřišla. (To bude řevu.) Ten ji ale nevymyslel z ničeho. Vzal v tu dobu už existující korzet a vodorovně ho přešmiknul na dvě půlky. Tu horní zavěsil přes ramena, takže z toho udělal takový ruksáček.

Ty dvě polokoule se jmenují prsa a když je z toho zařízení vyndáte, pak visí směrem dolů. Do polokoule mají daleko a nejsou ani vedle sebe. Mezi ně by se většinou ještě vešla celá dlaň. Je to dané tím, že žena je stvoření z masa a krve, čímž na ní, tedy i na její prsa, působí zemská gravitace. Když si stoupne do vody, je to však obráceně. Prsa jsou totiž jenom tuk, takže plavou. Ani v takovém případě to ale symetrickou polokouli nedá.

To je jistě všeobecně známo. Jen málo lidí však ví, že prsa jsou toliko druhotný pohlavní znak, tedy jenom optická dekorace, bez nějaké další rozumné funkce. Mají upoutat pozornost muže a k tomu je stvořil bůh či příroda. Pokud si někdo myslí, že na kojení, tak na to ženě stačí mléčné žlázy a prsní bradavky. Prsa kolem k tomu vůbec nepotřebuje.
Athéna (V české literatuře najdete i Aténa, to jako aby někdo neremcal.)

Tento vědní obor jsem v Řecku pilně studoval. Bohyně to má pochopitelně s těmi kopečky souměrného pudinku snadnější, neboť je to buď éterická bytost, nebo je z mramoru. Navíc nemá stáří, takže jí je po staletí pořád řekněme 16 let. To pak ty dvě geometrické polokoule drží.

Bohy si Staří Řekové stvořili k obrazu svému. Zpodobňovali je tedy většinou v životní velikosti, pokud se to tak dá říci, tedy v podobě a velikosti lidské. Svůj život neměli od bohů, na rozdíl od jiných náboženství. Lidi v jejich slovesnosti stvořil titán Prométheus.
Antickou krásu ženského těla názorně vidíme na této kopii. Povšimněte si prosím, že není v pase jako vosa, jelikož to není celkem k ničemu dobré. Právě tak nemá řecká bohyně velká prsa a není žádná anorektička. Má silné sportovní tělo, pevné nohy a kulatá stehýnka. Jedno se vždy rýsuje pod lehkou maxisukní. Patrně se nerozhodla získat v české televizi titul královny krásy a může mít tedy krásu jinou, než onu vychrtlou, která se v dnešní obézní společnosti požaduje. Krásu skutečnou, krásu zdravého, silného ženského těla. Last but not least - inteligentní obličej!!!

Podprsenku bohyně ani lidské dcery tenkrát neznaly. Jistě tehdy ženy v letech vypadaly taky trochu jinak, snad jako dnes, ale tyto bohyně byly tesány podle jejich představy dokonalé krásy. Povšimněte si, že prsa jsou asi menší trojky. Šetrně bych dodal: právě tak vzít do dlaně. Větší prsa žena k ničemu nepotřebuje!
Pokud si tedy dnes nějaká celebrita (slovo za mého mládí neznámé) nechá zvětšit trojky na pětky, pak s nimi možná dobře zaobchoduje, na kráse jí to ale nepřidá.

Ještě bych vám chtěl vyprávět o jedné úplně zvláštní bohyni, jménem Artemis. Uctívána byla v Efesu, kde stál její chrám, jenž byl jedním ze sedmi divů světa.

Na horu Idu jsou dvě míle,
potok tam zpívá píseň svou.
Bohyně tři tam z dlouhé chvíle
o krásu svou svedly vážný boj.

Snad čtenář dokáže ty tři bohyně vyjmenovat. Artemis mezi nimi nebyla. Při své bezkonkurenční kráse neměla takové blbnutí zapotřebí.

Artemis, bohyně se zlatým vřetenem, lovkyně sportovní krásy v dnešním slova smyslu. Lehké sandále, luk a toulec se šípy, sukně nad kolena (které se za mého života začaly nosit teprve asi v polovině šedesátých let). Její krása byla nejen pozemská, ale neměla obdobu ani mezi bohy.

Vidíte jí? To je krásná baba, co? Do opery ten úbor není, ale kdyby si nějaká štíhlá dnešní holka takové jednoduché a přitom hezké šaty nechala ušít, (návrh starý dva a půl tisíce let) pak by jistě v lecjaké společnosti zabodovala. Možná by se daly spíchnout ze dvou (až tří) půlek prostěradla.

Však ať už v jakékoli podobě a modifikaci, jedno jí zůstalo po všechny časy a sice její panenství. Jako pannu jí Řekové převzali od původních Kárů, jako panna přežila později pro Římany pod jménem Diana, a v křesťanské mytologii pak coby Panna Marie!

Někdo by se asi nyní zeptal, kde mám to spojení k Panně Marii? Není tu jenom podoba vlastností. V Efesu na Slavičím vrchu stojí malý domek, ve kterém měla Panna Marie žít a v roce v roce 48 zemřít. Údajně byla někde opodál pochována. Dodnes je tento domek cílem zbožných návštěvníků, byl tam i papež, aby se této křesťanské bohyni Artemis poklonil. Efesus je ono spojení.

Křesťanství ve svých počátcích přinášelo například vzdělání, nebo úctu k lidskému životu. Nutno si uvědomit, že v antice neměl lidský život valnou cenu. Odsuzovalo se k smrti za každou maličkost. Křesťanský Bůh byl nejprve lidem přítelem a pomocníkem.
I Panna Marie měla v těch časech raného křesťanství ještě svojí ženskou krásu. V tomto alpském kostelíku (v Itálii) se nalézají nejstarší fresky na celém německy mluvícím území. Tahle k těm nejstarším nepatří, je asi z doby kolem 1100, shledávám ji ale nejzajímavější.

Kristus vpravo chrání pohany před šípy vysílanými bohem, jeho otcem. Ty se lámou o jeho plášť. Pannu Marii vidíme s holým hrudníkem, pravou rukou si pozvedává prso. Snad jako by ho chtěla vystavit na obdiv církevním hodnostářům, které pod svým přehozem ukrývá.

Když však církev svatá převzala světskou moc, stala se z křesťanství překroucená ideologie její direktivní vlády a z vlídného boha tyran, který potřebuje plné peklo čertů, aby to hříšné lidstvo udržel na uzdě.

Tak se změnila i Panna Marie na onu gotickou madonu, která má oči nepřirozeně překroucené do nebe a tělo kompletně zahalené dlouhým hávem. Z krásné bohyně plné síly se stal už jen objekt víry a zbožné úcty. "Panna přesvatá... matka přemilosrdná... Tak jsem to četl v jedné katolické učebnici. O lidské, či božské kráse těla už ani slovo.

Jisté dogma hlásá, že existuje pouze jeden bůh, kterýžto je trojjediný. Pokud jsem však znal zbožné ženy, modlily se prakticky vždycky jen k Panně Marii, ač tato není žádným z jeho tří dílů. Mužského boha ženy instinktivně přenechávaly mužům. Snad v kostele kývou tyto zbožné ženy na ono dogma, ale v modlitbách se obrací jiným směrem.

Je tedy Panna Marie pohanská modla? Řekl bych že ano, v nejlepším slova smyslu. Ženy se nemodlí k bohu, ale taky ne k sošce, nebo ženě 2000 let už v hrobě. Ony v ní vidí onen pojem, který jsem nazval "Nebeská síla". Modlí se tím kamsi k bohům svých dávných předků, jejichž hlas slyší svým srdcem. To je ta skutečná zbožnost, ke které není potřeba žádná víra a žádné dogma. Jejich modlitby často bývají vyslyšeny, jak jsem sám byl občas svědkem. (Pokud tedy nežádaly zrovna zázraky.) A v těch jejich modlitbách k Panně Marii (aspoň z mého pohledu) věčně přežívá i Artemis, bohyně se zlatým vřetenem.

Antická krása 2/3 - Tvar bohů

1. srpna 2010 v 18:04

Budeme si povídat o harmonii těla a ducha. (Kolik čtenářů s vyšším vzděláním dokázalo vypočítat hodnotu zlatého řezu a/b?)

V antice se onou otázkou elegance poměrů délek zabýval v 1. století př.n.l. jeden římský architekt jménem Vitruvius. Dle jeho bádání, člověk v sobě nějaké takové proporce má. Ty podle jeho záznamů namaloval později Leonardo da Vinci.
Člověk se dotýká kruhu i čtverce.

V době renesance pochopitelně musela přijít otázka, jestli bylo podle tohoto magického poměru (zlatý řez) konstruováno také lidské tělo. Umělci byli tenkrát zároveň vědci a právě tohle téma jim nedalo spát. Zkoumal to i malíř Albrecht Dürer a další. Že Bůh stvořil člověka považovali za skutečnost, že Bůh zná všechno, tedy i zlatý řez, právě tak. Jestliže tedy stvořil člověka k obrazu svému, musí být člověk v těchto proporcích.
Další hledali zlatý řez v jejich obrazech a jak názorně vidět, taky našli. Je to ovšem dost subjektivní pohled.

Jak namalovat člověka nebo jiný objekt, aby to bylo umění? Věrně nebo nějak trochu jinak? Patentní recept na to není.
Pračlověk se nad tím asi nezamýšlel, maloval, co viděl. Stál jsem v oné jeskyni v Altamiře se zatajeným dechem. Tohle dokázal lovec mamutů asi před 15 000 lety. Jakou hudbu asi dokázali skládat? Zpívali si nějaké písně? Škoda, že to se nemohlo dochovat.

V Egyptě malovali osobitým stylem:
Tuhle fotku se mi podařilo udělat bez blesku, pomocí několika zrcadel, která odrážela egyptské slunce. Takovým způsoben si tenkrát v podzemí svítili na práci.
Opěradlo trůnu Tutenchamona
Staří Egypťané zobrazovali člověka v podivně zidealizované formě. Oči na straně hlavy jako býložravec, všechny prsty stejně dlouhé a pokud se říká, že má někdo dvě levé ruce, pak o zobrazené královně Nefertari (vlevo) to platí doslovně.
Její šaty jsou už poněkud starší návrh, něco přes 3000 let. Kdyby si je nějaká dáma nechala dnes ušít, pak by v nich jistě vypadala vyloženě moderně. Mají krásu a eleganci, to samé platí i o špercích z té doby.
Mně se tyto malby tak líbí, že jsem za dlouhá léta nasbíral všechny povedené kopie (většinou z Drážďan) a vyzdobil si jimi kolem dokola můj obývací pokoj.
Staří Řekové znali perfektně anatomii a jejich zobrazení byla přesně odpovídající lidskému tělu. Alespoň u mužů. Tělo bylo silné, svalnaté, ale žádní kulturisté, jako se předvádějí dnes. Buď tenkrát nebyli, nebo se sochařům, coby předloha pro bohy, nelíbili. Přehnané lidé většinou nepovažují za krásné.

Pokud přesně zobrazovali i ženská těla, musely tenkrát obráceně všechny ženy vypadat skutečně jako bohyně. O tom si povíme příště.