Jsme potomci Říma 2/2 - Soumrak bohů

28. července 2010 v 12:22
Jak ukazují výzkumy, Římané vůbec neznali noty. Na to je jich pištění do vuvuzely je konečně ani nepotřebovali. Stejně tím jenom zaháněli v lesích šakaly. Dochovalo se, že na nástroj tibia hráli na pohřbech, aby se mrtvý už nikdy nevrátil. (Skutečně to fungovalo.) To musela být opravdu božská hudba.

Nutno ovšem říci, že velmi muzikální Řekové noty neznali taky, ty v antice zřejmě ještě neznal nikdo. Vznikly asi v 9. století našeho letopočtu. Řekové znali 7 základních tónů, C D E F G A H, a 5 půltónů. Ty od nich Římané převzali, něco také od původních Etrusků. Jak se zdá, za tisíc let své existence k tomu nic moc nepřidali. Pro svoji hudbu se Řím slavným nestal. Pouze Nero za svůj pochybný zpěv.

Jistě by se z antického Říma dala uvést dlouhá řada uměleckých děl sochařských i literárních. Přesto zůstává skutečností, že masa se šla bavit do kolosea pohledem na vraždění. My se dnes už sice nedíváme na zabíjení lidí v koloseu, ale mnohé lidové zábavy od toho nejsou příliš daleko. Vítěz je slaven jako bůh a kdo padne v prach je zatracen.
"Habet, jam habet" řve lůza.

Takováto potěšení pro masu měla už tenkrát svůj cíl a mají stále. Zatímco lidé řvou na fotbale, může vláda nenápadně zvednout daně. Při mistrovství si toho národ tolik nevšimne.
Dejte lidu chléb a hry.
Peníze nesmrdí.
Rozděl a panuj.
To jsou slavná pravidla starého Říma a platí bezvýhradně i dnes pro nás, neboť jsme jeho potomci.

Řím byl věčný, aspoň tak dlouho, než padnul. Lidé ho ovšem nezapomněli a snažili se dlouhá staletí obnovit.

Svatá Římská Říše německého národa byl politický konglomerát podobný dnešní EU a patřily do ní i Čechy. Byl to pokus žít opět oním římským způsobem, s centrální vládou. Ten sice nikdy nevyšel, ale předlohou byl politikům Řím a ne nějaká jiná kultura.
Ve středověku se věřilo, že se to povede a ona Římská říše bude obnovena, v celé své velikosti. Když římský král Karel a král český (dohromady jedna osoba) táhnul do Říma, aby se tam nechal korunovat římským císařem toho jména čtvrtým, poslal mu básník Francesco Petrarca ohnivou báseň, ve které ho vyzývá, aby opět založil a provolal tam říši Římskou, po vzoru oné antické. Aby tak vešel do dějin jako největší imperátor všech dob. Karel IV., coby zkušený politik, ovšem dobře věděl, že to je nesmysl, něco takového bylo za daných politických poměrů naprosto nemožné. Pro nás opět stojí za povšimnutí, že to byl Řím s jeho impériem, který měl být dle přání básníka obnoven, ne třeba řecká demokracie a kultura. Nutno ovšem říci, že v tu dobu toho lidé o antice moc nevěděli. Ta byla znovuobjevena až v 19. století.
Právě v tu dobu se ale v onom temném středověku vývoj vyloženě zaseknul, na čemž neměl nikdo jiný vinu, než církev svatá. Mnohé antické vědomosti se nám právě v tento čas dochovaly přes Araby. Například "Al chemie". Ať už je islám jaký chce, takovou dobu temna tam v Orientě neměli. Pak naštěstí přišla doba renesance. Místo věřit, začali vědci měřit, vážit a počítat. Za půl tisíciletí člověk stanul na Měsíci.

Vztah k bohům, ať už v Řecku nebo v Římě, není možné přesně zjistit. Jestliže Řekové slíbili bohům za vítězství u Maratónu 6400 kůzlat, pak je poctivě spláceli, každý rok 500. Bohy neošidili. Právě tak Římané si nenechali své bohy hanobit, ale také je neexportovali. Ani jedni nebyli nikdy misionáři svých bohů. Pro Římany měl každý v jejich říši povinnost brát smrtelně vážně božství jejich císaře. Jinak si mohl vzývat své bohy domácí a římské ignorovat. Jaký kraj, takoví bohové, to bylo pro ně samozřejmé. Do jaké míry na své bohy skutečně všichni věřili, je těžko říci. O nás se za 2000 let bude patrně ve škole vyučovat, že jsme věřili na jednoho boha trojjediného. V principu správně, ale platí to o každém? O mně tedy určitě ne a to by řeklo více lidí.

Leč čas šel dále, pro Řím směrem k zániku. Co je císaři platné božství, když ve své funkci nepřežije první rok. Římští bohové jsou přežití, přišel čas monotheismu. Možná i soumrak jejich bohů měl co dělat s koncem jejich říše.

Snad nejodpornějším ze všech římských nešvarů bylo popravování ukřižováním. Jednoho z těchto odsouzených, i když už jen dřevěného, najdeme ještě dnes na všech rozcestích a hrobech. I tohle je odkaz Říma.

Mnoho lidí je na to dávno zvyklých a považuje onen krucifix za věc zcela samozřejmou. On se přeci za naše hříchy nechal...
Zdůrazňuji na tomto místě, že to nikomu neberu, ale taky si to od nikoho nenechám vnutit. Za naše hříchy se nechal ukřižovat, ale s prvotním hříchem se dodnes rodíme. Co třeba buddhista? Za něj se nikdo ukřižovat nenechal, prvotní hřích na nic nepotřebuje a jde to taky. Od takových lidí, kteří vymýšlejí takové zvrácenosti, jako je prvotní hřích, jdu celý život co nejdále. Boha lze chápat úplně jinak, bez hříchů a pekelných plamenů. Co například vidět boha tak, jak to vypráví tahle černošská pohádka?
O černouškovi, který zachránil slunce
Nebyli bychom tím blíže realitě? (Myšleno: chápat boha citem a ne na něj věřit.)

Tady v té zemi, kde žiji, mají krucifix už nejmenší děti (nebo měly, ledacos se událo) ve třídě na stěně. Z jakého důvodu? Ukázat dětem nějakou duchovní cestu? Ne! Ukázat jim kdo je tady pánem. Psychicky je deptat a udělat z nich ustrašené nástroje vlastní moci. Že to má výchovný účinek? Zažil jsem za 40 let vývoj těch dětí. To už jsou lidi jiných schopností abstraktního myšlení, než třeba ještě před sto lety, nebo i před padesáti. Tyto děti rozeznají pohádku od historického faktu, pravdu od lži a strašidlo od boha. Mezi tím dorostly a dospěly a od katolické církve se z velké části distancují. Někteří v ní dokonce vidí svého nepřítele. Děti tradičně katolicky věřících rodičů!
Řím byl dlouho "věčný" než padnul. Církev římskokatolická to tady taky nemá na věčnost.

Poslyšte, co vám budu na závěr vyprávět. Z Řecka, ne z Říma, tedy o lidech, jejichž potomci nejsme.
V Aténách žila kdysi bohatá žena, která si pro svoji zahradu nechala tesat sochy bohyň podle svého vlastního těla. Stála sama sochařům předlohou a ti tvořili skvostná díla. Leč kněží okolních chrámů dostali strach z konkurence. Co když lidé přijdou obětovat bohům k ní a ne k nim? Potají vše pozorovali a pak zažalovali onu ženu z blasfémie. (Rouhání bohům.) Na něco takového byly a jsou dodnes v různých zemích přísné tresty. (V ČSR byl takový zákon zrušen teprve roku 1950. Rouhat se bohům komunistickým bylo ovšem životu nebezpečné i v dalších letech.)
Obvinili kněží tuto ženu a hrozil jí trest smrti. (Můžeme onu dobu obdivovat, pozemský ráj to zrovna taky nebyl.) Žena se dostavila k soudu a dostala možnost se obhájit. Místo mnoha řečí jen odhalila svůj hrudník. Soudcové přísní na něj pohlédli a vyslovili rozsudek:
"Ani bohyně nemůže mít prsa krásnější. Stát pro ně modelem není od této ženy blasfémie."

Dokáže si někdo cos podobného představit u nás v té době, kdy byli vyslýcháni a upalováni kacíři a čarodějnice? Jak by vypadalo posledních tisíc let v Evropě, kdybychom místo nešťastníka přibitého na kříži, měli na našich rozcestích bohyně vypínající nádherná prsa? Pro "kohosi" by to znamenalo konec světa. Pro mě spíše správný začátek.

Ale my jsme nešli cestou Řecka. Mocní rozhodli, že půjdeme cestou Říma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 28. července 2010 v 14:06 | Reagovat

Co by asi nosili katolíci na krku, kdyby Kristus byl místo ukřižování utopen ?

2 autor článku autor článku | 28. července 2010 v 14:13 | Reagovat

[1] caracola

Moje bývalá přítelkyně nosila madonu, tedy Pannu Marii a občas se křižovala. Pokud se obracela k vyšší mocnosti, pak právě k ní. Ženy nemají k mužským bohům moc důvěry. Za vše také Marii děkovala. Jak vidět bůh není trojjediný, skládá se ještě z dalších částí. Ale to se asi nesmí povídat.

3 rucuk rucuk | E-mail | 28. července 2010 v 17:09 | Reagovat

Každému ponechávám, v co chce věřit. Od smrti maminky jsem se celý život bez náboženství obešla a nemyslím, že bych žila hříšněji,  než kdybych se denně modlila , do kostela chodila  atd.

4 autor článku autor článku | 28. července 2010 v 18:51 | Reagovat

[3] rucuk

Naprosto souhlasím. Něco takového jsem tím chtěl taky říci.

5 Zdenka Zdenka | 28. července 2010 v 23:36 | Reagovat

Našla jsem si v tomto článku, i v té pohádce to své, potvrzení, připomenutí, poučení,... :-)

Lehčeji půjdu dál :-)

6 Sahira Sahira | 29. července 2010 v 8:48 | Reagovat

Těšíme se na každý nový článek od vás.

Dovoluje nám, se zamýšlet i psychologicky  nad určitými

historickými událostmi a nejen stereotypně

pročítat data událostí.

7 ion ion | E-mail | 30. července 2010 v 0:13 | Reagovat

nosli by kotvu

8 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 31. července 2010 v 9:26 | Reagovat

Autorovi.

Máte možná štěstí, že žijete v zemi, která má nějak uspořádané hodnoty. Tady se pořád hauzíruje se státním vyrovnáním s církvemi a každý ví, že jde jen o obnovení katolické církve v Česku, jako samostatné, hmotně a ideově naprosto nezávislé instituce s vrcholovým vedením v cizině.

Tato středověká zhovadilost, už dostala jakousi podobu návrhu finančního vyrovnání. Vykoumal to zdejší recyklovaný "odpovědný hospodář" z novopečené strany starých gaunerů ( TOP 09 ) a brzy uvidíme koho okrade, aby tu lumpárnu mohl zalepit.

9 autor článku autor článku | 31. července 2010 v 10:33 | Reagovat

[8] nar.soc

Jestliže jsem kdysi uvažoval o tom, vrátit se na důchod do Čech a třeba se tam trochu angažovat, pak jsem to dávno pustil z hlavy. Ona česká nenávist mi úplně stačí ve formě komentářů k mým článkům. Právě tak mi jde mráz po zádech, když čtu nadšené přitakávání ke článkům populistickým, se kterými já nemůžu žádným způsobem souhlasit. Po návštěvě ČR se tedy vždy vrátím raději tam, kde teď právě jsem. Obrovský problém je v tom, že odcházejí i mladí lidé.

Někdy bych měl chuť  napsat článek o politice v ČR, jak to odsud vidím. Po mnoha zkušenostech se čtenáři NOVINKY však raději zůstanu u vyprávění pohádek.

Ono "vyrovnání" s církví jí umožní stát se opět státem se státě.  Před něčím takovým nelze nikdy dost varovat.

10 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 31. července 2010 v 11:22 | Reagovat

[9] autor článku, 31.7.2010 10:33

Pane Moldavite, je škoda, že jste si uložil "bobříka mlčení".

Nejvíce se lidem prospěje, když se jím postaví jiný názor rovnou před oči. To že prskají a čílí se, jen ukazuje na osobní malost a nedospělost. Skoro jistě budu i já s Vámi v leččems nesouhlasit, ale také něco získám a to je to podstatné.

11 autor článku autor článku | 31. července 2010 v 17:40 | Reagovat

[10] nar.soc

Možná si vzpomenete, co tady bylo před dvěma roky. Co z toho člověk má, číst ráno sérii nadávek? Částečně od lidí, kteří svým rozumem ani nechápou, o čem ten článek je.

Po roce 1968 jsem byl při politických prověrkách na místě vyhozen z práce. V onom růžovém komunismu, kdy měl každý, dle představ dnešních prosťáčků, své místo jisté. Všichni kolem mě to podepsali, a připadali si hrozně chytří. Tenkrát mě napadlo: "Jestli jsou tohle Češi, kdo jsem pak já?"

Potom jsem 20 let šťastně cestoval po světě a četl jejich nadávky na režim. Přijel jsem do té země po roce 89 a na první pohled mi bylo jasné, že tenhle národ má před sebou úkoly, které nikdy nemůže zvládnout. Pak jsem četl ty samé nadávky na vládu dalších 20 let. Ti, co nejvíce nadávali na komunisty, je v prvních volbách utíkali volit. Pomyslil jsem si, že tohle vyřeší až generace těch, kteří se právě rodí. Jenže mladí lidé na úrovni to zase balí a emigrují. Ti, kteří by snad něco z té země mohli udělat, jdou zase do ciziny.

Takže se Čechům do politiky nemíchám a píšu raději o dějinách nebo podobně.

12 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 1. srpna 2010 v 11:02 | Reagovat

[11] autor článku, 31.7.2010 17:40

Asi máte pravdu, nedovedu to posoudit. Blog jsem si neotevřel a nemám potřebu lidi měnit, protože to nejde, ani rychle, ani dobře.

Přesto je nutné, mít před sebou odezvu od jinud ( protože "filozof za pecí válený, za mnoho nestojí ). To, že odchází mladí do ciziny, je myslím běžná a dokonce nutná věc. Doma odezíráním od předchůdců, by padli do stejného srabu. Časem se vrátí lidé poučení a založí si zde nějalou existenci. Je to nezvratný proces, otevřených dveří. Nadávkám lidí se nemůžete divit, zdaleka nejsou živeny nenávistí, jak by se zdálo, jsou to dechová cvičení. Kdyby opravdu o něco šlo, bylo by to také vidět v pouličních protestech a podobně.

Zatím stačí trochu mediální masáže a lidé si zvolí prolhaného reportéra z NOVY nebo "pana knížete". Zkrátka, společenskou změnu nesou lidé a ti se mění pomalu, klopotně a nejsou-li vedeni chytrými altruisty ( kde je vzít ) nemění se třeba vůbec nic. Přežíváme a není to poprvé.

13 autor článku autor článku | 1. srpna 2010 v 11:44 | Reagovat

[12] nar.soc.

...Časem se vrátí lidé poučení a založí ...

To bych hodnotil pozitivně, ale případy, které já znám, jsou jiné. Oni se vrátí na týdenní návštěvu a na závěr pronesou: "Žít v téhle zemi už bych nemohl." A jsou pryč navždy.

14 Zdenka Zdenka | 2. srpna 2010 v 8:03 | Reagovat

Není v republice jednoduché žití.

Lidé ztratili sounáležitost jednak k sobě navzájem, ale také ke svému majetku a péči o něj.

Navíc špatnými zákony se nepovedla kuponová privatizace, tak jak měla, lidé tím byli znechuceni, okradeni, tedy i stát samozřejmě.

Vyrovnání s církví - pokud se to povede, bude to jeden z cybných a nevratných kroků, které zřejmě již nepůjde napravit. A doplatí na to jak stát, tak každý obyvatel. Škoda, že zde nefunguje alespoń referendum. Takto jsme jen za tajtrlíky.

15 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 2. srpna 2010 v 15:08 | Reagovat

14 Zdenka

Kuponová privatizace byl jedinečný projekt, kdyby byl dopracován právně. Byl určen lidem, kteří měli nějaké povědomí o hospodářské funkci vlastnictví.

Podmínkou mělo být osobní jednání, omezená převoditelnost  akcií jen v přímé rodině. Převod a prodej  za hotové jen státnímu fondu za účetní  případně znaleckou cenu. Státu i komerční právnické osobě prodej nejdříve po 10 letech. Upsání povinné kauce při zvolení do statutárních orgánů a.s., kterou by každý osobně ručil za své rozhodování.

Konečně odměny statutárům jen v akciích a nezbytných náhradách. Zisk do doby vytvoření rezervního fondu, ve výši 50% z upsaného jmění, nesmí být použit na tantiémy ani dividendy.

Jen tak se dala vytvořit odpovědná vrstva vlastníků, kteří by se nestali kořistí Kožených, Kocábů a jiných paznechtů, kmotříčků Taťky Šmouly na Hradě.  

Lidé svým hamounstvím přispěli ke svému okradení.

S manželkou jsem rovněž prodal většinu akcií, ale až po 12-15 letech ( po drobných výhodných nákupech ) a poměrně dobře si vylepšil stávající důchodcovské postavení. ( Vklad do kuponové privatizace asi 20000.- / knížky na rodiče a nákup akcií / celkový výnojs asi 400000.-. Necítím se okraden i když tržní hodnota by časem  mohla vzrůst až na 2 násobek dosud dosaženého.

Referendum pro hlupáky, není k ničemu. nechají se zmasírovat zase jen na schválení blbostí.

Vypořádání s církvemi jsem už někde popisoval. Otevřít v rámci ekomunismu všechny svatyně pro všechny vyznání. Vše pod správou státu. Výlohy s kněžími si platí každá církev ze sbírek. Stát poskytne jen minimální mzdu podel tabulkového počtu kněží a není co řešit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama