Červenec 2010

Antická krása 1/3 - Jak se krása pozná

29. července 2010 v 21:25

Kdo vlastně rozhoduje, co je krásné a co není? Do značné míry je cit pro krásu člověku vrozený. Nejen pro krásu lidského těla. Jsou linie, které se nám líbí, připadají krásné a elegantní, jiné nás zase čímsi ruší, tedy se nám nelíbí.
Snad každý se mnou bude souhlasit, že tyhle linie lahodí oku. (Ulita hlavonožce, dnes ještě žijícího, jménem Nautilus. Příbuzný ne šneka, ale chobotnice.)

Právě tak se to má s hudbou. Některá se nám líbí, u jiné běhá mráz po zádech. Ale i u té krásné hudby stačí jeden nečistý tón a dojem je úplně zkažený. Staří Řekové si na hudbu potrpěli, byla součástí jejich života, podobně jako je tomu dnes u nás. Byl to nezbytný doplněk jejich kalokagathie, tedy souladu těla i ducha. (My to dnes tak přísně nebereme, ale když je někdo od pohledu méně inteligentní, na tělesné kráse mu to nepřidá.) Řekové znali oktávu a půltóny. Rádi pěli hromadně, dospělí a mladíci, kteří zpívali o jednu oktávu výše. Pro nás tu přijde nezbytná otázka, kde byly při tom ženy? Zavřené doma jako otrokyně. O tom ještě více až budu psát o antické sexualitě. Leč vraťme se nyní k fyzické kráse těla, či stavby.

Tvar Nautila je logaritmická spirála, ve které je zakletý onen magický "sectio aurea" tedy "zlatý řez".
Ten znali už slovutní mistři středověku a stavěli podle něj například okna gotických chrámů.
Kdosi začal bádat nad poměrem antických staveb a ejhle, onen zlatý řez je v nich taky.

Co to vlastně je? Když vezmete klacek a zlomíte ho na 2 nestejné části, z nichž delší ku kratší je v poměru jako klacek celý k delší části, pak jste právě provedli zlatý řez. Tedy:
a/b = (a+b)/a
Kdo by to dokázal číselně spočítat, aniž by se při tom zbláznil, dostal by poměr:
a/b = (1 + 5) / 2 = 1,618...... Je to iracionální číslo.
(Počítáme následovně:
a/b = f => f = a/a + 1/f, a/a = 1
Nyní vynásobíme obě stany f a řešíme jako kvadratickou rovnici.)

Jestliže antika zobrazovala své bohy co možná nejkrásnější, k čemuž se příště dostaneme, pak doba dnešní ji v tom následuje. Náš Bůh už konkrétní podobu nemá, ale zato naše sakrální stavby.
Jako jeden příklad za tisíce bych uvedl tuto mešitu v Male, hlavním městě státu Maledives. Je to více než 20 let, co jsem před ní stál, oslněn krásou a elegancí tohoto mramorového skvostu.

Ono spojení náboženství a krásy nejde bohužel vždy stejným směrem. Existuje i tendence přesně opačná, což je tzv. ikonoklasmus, česky obrazoborectví. Podle někoho krása umožňuje správný přístup k Bohu. Jiný je názoru opačného, že krása lidi od Boha jenom odvádí, proto je nutno ji v jeho zájmu ničit. Oba směry existují dodnes, krása se ve jménu bohů stále ještě staví i ničí.

Pro nás Čechy tady asi nebude horší příklad, než ikonoklasti husité. Jan Žižka byl jistě geniální stratég, v čemž ho můžeme obdivovat. Když ale zrovna nebojoval proti křižákům, táhnul českou zemí, svojí vlastní, a všechnu krásu ničil a ničil.

Dokončení, o kráse lidského těla, příště...

Jsme potomci Říma 2/2 - Soumrak bohů

28. července 2010 v 12:22
Jak ukazují výzkumy, Římané vůbec neznali noty. Na to je jich pištění do vuvuzely je konečně ani nepotřebovali. Stejně tím jenom zaháněli v lesích šakaly. Dochovalo se, že na nástroj tibia hráli na pohřbech, aby se mrtvý už nikdy nevrátil. (Skutečně to fungovalo.) To musela být opravdu božská hudba.

Nutno ovšem říci, že velmi muzikální Řekové noty neznali taky, ty v antice zřejmě ještě neznal nikdo. Vznikly asi v 9. století našeho letopočtu. Řekové znali 7 základních tónů, C D E F G A H, a 5 půltónů. Ty od nich Římané převzali, něco také od původních Etrusků. Jak se zdá, za tisíc let své existence k tomu nic moc nepřidali. Pro svoji hudbu se Řím slavným nestal. Pouze Nero za svůj pochybný zpěv.

Jistě by se z antického Říma dala uvést dlouhá řada uměleckých děl sochařských i literárních. Přesto zůstává skutečností, že masa se šla bavit do kolosea pohledem na vraždění. My se dnes už sice nedíváme na zabíjení lidí v koloseu, ale mnohé lidové zábavy od toho nejsou příliš daleko. Vítěz je slaven jako bůh a kdo padne v prach je zatracen.
"Habet, jam habet" řve lůza.

Takováto potěšení pro masu měla už tenkrát svůj cíl a mají stále. Zatímco lidé řvou na fotbale, může vláda nenápadně zvednout daně. Při mistrovství si toho národ tolik nevšimne.
Dejte lidu chléb a hry.
Peníze nesmrdí.
Rozděl a panuj.
To jsou slavná pravidla starého Říma a platí bezvýhradně i dnes pro nás, neboť jsme jeho potomci.

Řím byl věčný, aspoň tak dlouho, než padnul. Lidé ho ovšem nezapomněli a snažili se dlouhá staletí obnovit.

Svatá Římská Říše německého národa byl politický konglomerát podobný dnešní EU a patřily do ní i Čechy. Byl to pokus žít opět oním římským způsobem, s centrální vládou. Ten sice nikdy nevyšel, ale předlohou byl politikům Řím a ne nějaká jiná kultura.
Ve středověku se věřilo, že se to povede a ona Římská říše bude obnovena, v celé své velikosti. Když římský král Karel a král český (dohromady jedna osoba) táhnul do Říma, aby se tam nechal korunovat římským císařem toho jména čtvrtým, poslal mu básník Francesco Petrarca ohnivou báseň, ve které ho vyzývá, aby opět založil a provolal tam říši Římskou, po vzoru oné antické. Aby tak vešel do dějin jako největší imperátor všech dob. Karel IV., coby zkušený politik, ovšem dobře věděl, že to je nesmysl, něco takového bylo za daných politických poměrů naprosto nemožné. Pro nás opět stojí za povšimnutí, že to byl Řím s jeho impériem, který měl být dle přání básníka obnoven, ne třeba řecká demokracie a kultura. Nutno ovšem říci, že v tu dobu toho lidé o antice moc nevěděli. Ta byla znovuobjevena až v 19. století.
Právě v tu dobu se ale v onom temném středověku vývoj vyloženě zaseknul, na čemž neměl nikdo jiný vinu, než církev svatá. Mnohé antické vědomosti se nám právě v tento čas dochovaly přes Araby. Například "Al chemie". Ať už je islám jaký chce, takovou dobu temna tam v Orientě neměli. Pak naštěstí přišla doba renesance. Místo věřit, začali vědci měřit, vážit a počítat. Za půl tisíciletí člověk stanul na Měsíci.

Vztah k bohům, ať už v Řecku nebo v Římě, není možné přesně zjistit. Jestliže Řekové slíbili bohům za vítězství u Maratónu 6400 kůzlat, pak je poctivě spláceli, každý rok 500. Bohy neošidili. Právě tak Římané si nenechali své bohy hanobit, ale také je neexportovali. Ani jedni nebyli nikdy misionáři svých bohů. Pro Římany měl každý v jejich říši povinnost brát smrtelně vážně božství jejich císaře. Jinak si mohl vzývat své bohy domácí a římské ignorovat. Jaký kraj, takoví bohové, to bylo pro ně samozřejmé. Do jaké míry na své bohy skutečně všichni věřili, je těžko říci. O nás se za 2000 let bude patrně ve škole vyučovat, že jsme věřili na jednoho boha trojjediného. V principu správně, ale platí to o každém? O mně tedy určitě ne a to by řeklo více lidí.

Leč čas šel dále, pro Řím směrem k zániku. Co je císaři platné božství, když ve své funkci nepřežije první rok. Římští bohové jsou přežití, přišel čas monotheismu. Možná i soumrak jejich bohů měl co dělat s koncem jejich říše.

Snad nejodpornějším ze všech římských nešvarů bylo popravování ukřižováním. Jednoho z těchto odsouzených, i když už jen dřevěného, najdeme ještě dnes na všech rozcestích a hrobech. I tohle je odkaz Říma.

Mnoho lidí je na to dávno zvyklých a považuje onen krucifix za věc zcela samozřejmou. On se přeci za naše hříchy nechal...
Zdůrazňuji na tomto místě, že to nikomu neberu, ale taky si to od nikoho nenechám vnutit. Za naše hříchy se nechal ukřižovat, ale s prvotním hříchem se dodnes rodíme. Co třeba buddhista? Za něj se nikdo ukřižovat nenechal, prvotní hřích na nic nepotřebuje a jde to taky. Od takových lidí, kteří vymýšlejí takové zvrácenosti, jako je prvotní hřích, jdu celý život co nejdále. Boha lze chápat úplně jinak, bez hříchů a pekelných plamenů. Co například vidět boha tak, jak to vypráví tahle černošská pohádka?
O černouškovi, který zachránil slunce
Nebyli bychom tím blíže realitě? (Myšleno: chápat boha citem a ne na něj věřit.)

Tady v té zemi, kde žiji, mají krucifix už nejmenší děti (nebo měly, ledacos se událo) ve třídě na stěně. Z jakého důvodu? Ukázat dětem nějakou duchovní cestu? Ne! Ukázat jim kdo je tady pánem. Psychicky je deptat a udělat z nich ustrašené nástroje vlastní moci. Že to má výchovný účinek? Zažil jsem za 40 let vývoj těch dětí. To už jsou lidi jiných schopností abstraktního myšlení, než třeba ještě před sto lety, nebo i před padesáti. Tyto děti rozeznají pohádku od historického faktu, pravdu od lži a strašidlo od boha. Mezi tím dorostly a dospěly a od katolické církve se z velké části distancují. Někteří v ní dokonce vidí svého nepřítele. Děti tradičně katolicky věřících rodičů!
Řím byl dlouho "věčný" než padnul. Církev římskokatolická to tady taky nemá na věčnost.

Poslyšte, co vám budu na závěr vyprávět. Z Řecka, ne z Říma, tedy o lidech, jejichž potomci nejsme.
V Aténách žila kdysi bohatá žena, která si pro svoji zahradu nechala tesat sochy bohyň podle svého vlastního těla. Stála sama sochařům předlohou a ti tvořili skvostná díla. Leč kněží okolních chrámů dostali strach z konkurence. Co když lidé přijdou obětovat bohům k ní a ne k nim? Potají vše pozorovali a pak zažalovali onu ženu z blasfémie. (Rouhání bohům.) Na něco takového byly a jsou dodnes v různých zemích přísné tresty. (V ČSR byl takový zákon zrušen teprve roku 1950. Rouhat se bohům komunistickým bylo ovšem životu nebezpečné i v dalších letech.)
Obvinili kněží tuto ženu a hrozil jí trest smrti. (Můžeme onu dobu obdivovat, pozemský ráj to zrovna taky nebyl.) Žena se dostavila k soudu a dostala možnost se obhájit. Místo mnoha řečí jen odhalila svůj hrudník. Soudcové přísní na něj pohlédli a vyslovili rozsudek:
"Ani bohyně nemůže mít prsa krásnější. Stát pro ně modelem není od této ženy blasfémie."

Dokáže si někdo cos podobného představit u nás v té době, kdy byli vyslýcháni a upalováni kacíři a čarodějnice? Jak by vypadalo posledních tisíc let v Evropě, kdybychom místo nešťastníka přibitého na kříži, měli na našich rozcestích bohyně vypínající nádherná prsa? Pro "kohosi" by to znamenalo konec světa. Pro mě spíše správný začátek.

Ale my jsme nešli cestou Řecka. Mocní rozhodli, že půjdeme cestou Říma.

Jsme potomci Říma 1/2

25. července 2010 v 17:00
Kdo byl Gaius Julius César? I člověk mizivých znalostí dějepisu by jistě dal pár vědomostí dohromady. Kdo byl Alexander Makedonský, kdo Napoleon? To by asi věděl každý taky. A kdo to byl Perikles? Tohle už nejspíš bude horší. Který Perikles? Inu onen řecký politik, za jehož vlády Aténský stát dosáhl největšího rozkvětu všech dob. Sotva kdo o něm slyšel. Kolik lidí zabil? Tak jak bychom ho mohli znát. Naše dějiny mají paměť jen na data slavných bitev, moudrost a blahobyt v nich nemá moc místa. A naše dějiny jsou takové, jaké jsme si je udělali a pak napsali. Známe jenom válčení a krev, neboť jsme potomci Říma.

Vyzkouším sám sebe, každý může zkusit odpovídat se mnou. Pochopitelně z hlavy, bez nějakého lexikonu nebo internetu.
Kdy byla bitva u Sudoměře? Vím, 1420, někdy na jaře.
Kdy byla bitva na Bílé Hoře? Vím, 1620.
Kdy byla 1. světová válka? Vím, 1914-18.
Kdy byl zabit César? Vím, 15. března, 44 př.n.l.
A ve kterém roce bylo dostaveno Národní divadlo? Eh, to mohlo být tak asi... Nevím.
Kdy se narodil Bedřich Smetana? Snad asi někdy kolem... Nevím.
Na boření a vraždění máme paměť dobrou, na tvoření skoro žádnou, neboť jsme potomci Říma. Pro někoho to možná zní hrdě, já to vidím obráceně.

Profesor Grzimek, papež zoologie, kdysi prohlásil, že by se dnes na Zemi jistě moc hezky žilo, kdyby se člověk byl vyvinul z gorily, s její mírumilovností a sociálním cítěním. Pokud ale člověk vzniknul z opice, pak bohužel z nějaké obzvláště agresivní a vzteklé.
Dovolil bych si k němu ještě přidat, že by dnešní Evropa vypadala úplně jinak, mnohem lépe, kdyby historickou předlohou bylo posledních dva tisíce let antické Řecko a ne Řím. Však Římané házeli v koloseu křesťany lvům, což se těmto nejspíše líbilo více, než muset poslouchat básně v amfiteátru. Jinak by byli po vítězství své ideologie nezaložili "Svatou římskou říši německého národa", ale třeba "Nesvatou říši aténskou smíšených národů".

Jak se to vše historicky událo? Kde se ten Řím vzal? Trochu pohádkově zhruba následovně:
Tam pod hradbami Tróje padli Achájcům ti nejlepší, jež rekové byli. V tu dobu se ze severu do slunné Helady valí nová vlna Řeků a to jsou Dórové. Zbytky statečných Achájců se ještě postaví na obranu a tasí své bronzové meče. Proti nim vytasí Dórové své meče železné, které se do bronzu zakusují jako do sýru. Když dozní řinčení zbraní, není už achájského lidu. Jako kdysi nad pyšnou Trójou, stoupá teď dým nad jejich zemí. Dórové byli barbaři v našem slova smyslu, ale po pár set letech se jejich mravy zjemnily a byli to oni, kdo měl na této planetě první demokracii, komu vděčíme za veliké objevy v matematice.

Leč Trójané byli také Řekové. Co z nich zbylo? Sledujme jemné vlákno podivné legendy.
Z trojských hrdinů se zachránil pouze jediný, statečný Aineias. S malou skupinou těch, kteří vyvázli z hořícího města, se vydal na bludnou plavbu středomořím. Přistáli na Krétě, kde řádil mor a přistáli v Libyi, kde vládla královna Dido. Snad stal se jejím milencem, však po čase trojské lodě zase odrazily od pobřeží Afriky. Dál a dál bloudili Trójané světem, než vpluli do ústí řeky Tibery. Proti proudu řeky pak putovali úrodným krajem, až se dostali do říše krále Latina. Ten jim vyměřil desátky a povolil jim, se u něj navždy usadit.
Přešlo mnoho generací. Jednoho dne divý proud rozvodněné řeky uchvátil dřevěnou kolébku, ve které ležela dvě novorozeňata trojského plemene, jménem Romulus a Remus. Ty zachránila a odkojila vlčice, která přišla o vlastní mláďata. Když dorostli, založili na onom místě město, které se mělo za staletí rozrůst do mocného impéria a vládnout světu. (Jistě založili Řím Etruskové, ale tahle pověst je pěkná.) Proti síle římských legií nebylo v té době v Evropě co postavit.

Snad legenda, snad v žilách Římanů skutečně trojská krev kolovala, však kulturu a vědu Řeků tito barbaři nikdy neměli. Jejich umění bylo snad jen stavební a hlavně umění válečné, umění zabíjet. V jejich srdcích mísí se jen touha po moci s touhou po bohatství, a pro ni zabíjeli a pro ni umírali. Svět si podmanili a obdiv dnešních barbarů tím získali, však umění mnoho nezanechali, neboť moudrost nectili a krásu nemilovali a bohů si nevážili.

Nějaký Říman by namítl, že i oni měli filozofy, jako třeba Seneca, oni měli vyspělou státní zprávu. Co v tu dobu dokázali jiné národy kolem, jako třeba Germáni? Vše uznávám, ale okolní kultury, jako bylo Řecko, Kartágo nebo Hebrejci, Římané zničili, své předchůdce Etrusky asimilovali. Řím, to nakonec bylo hlavně válečnictví, rozšiřování impéria a zabíjení pro potřebu i pro zábavu.

A my jsme jejich potomci. Ač přišli naši předkové z dálných krajů mnohem později, dědictví válečného Říma tvárnilo jejich vývoj.

V antickém Řecku se taky bez přestání válčilo, tresty smrti padaly za každou maličkost, ale žádné křižování zajatců po stovkách. Místo masového vraždění gladiátorů v koloseu se v amfiteátrech uváděly divadelní hry pomalu v dnešním smyslu. Přesto byl pro náš vývoj v posledních dvou tisíci letech vzorem hlavně Řím.

Dokončení příště...


Malý dodatek:
Když jsem si dělal poznámky ke článku o řecké sexualitě, nakoukla mi Slávka přes rameno a zabědovala:
"Tohle slovo tam přeci nemůžeš napsat!"
"A jaké jiné, znáš na to slušný výraz?"
"Neznám."
"Já taky ne."
Takže téma o kráse a sexualitě pořád nedokážu dokončit. Zatím jsem tedy napsal tenhle článek o něčem trochu jiném.

Starořecká nahota - Kázání o morálce

17. července 2010 v 21:04
Je nahota nemorální?

"Místní barbaři mají jednu zvláštní vlastnost. Nesmějí se ostatním ukázat nazí."
Tuto zajímavost popsal Hérodotos (5. století př.n.l.), otec dějepisu a velký cestovatel, z dnešní Malé Asie. Z jeho hlediska pěkná blbost.
socha jinocha v Delfách

Chodili snad, proboha, antičtí Řekové tenkrát nazí? Chodili! Ale ne "proboha", ono jim to bylo celkem jedno. Jejich bohům právě tak, ti jednali přesně stejně. Pochopitelně ne pořád, ale antika si skutečně s nahým tělem hlavu nelámala. Ve Spartě chodily i zralé dívky úplně nahé, kdy se jim zachtělo, ale pouze do svatby. Vdaná žena už musela být oblečená. Muži zřejmě žádná pravidla neměli.

Nesmět být nahý asi blbost bude, ale tak úplně jasné a logické to celé zase není. Každá doba i kultura k nahotě zaujímala nějakou pozici, to vše se určitým způsobem vyvinulo a na tom se konečně dodnes nic nezměnilo.
Při kontaktu dvou kultur byl tedy důvod k údivu nad tím druhým. Coby student v Heidelbergu, v sedmdesátých letech, jsem byl členem universitního judo-klubu. Jednou holky po tréninku zjistily, že mají rozbité sprchy. Pár jich jelo domů zpocených, ale celá řada šla docela klidně k nám, do mužských šaten, kde se holky svlékly a šly s námi sprchovat. Pro mě, člověka z Čech, věc velmi nezvyklá. Byl jsem ovšem už v mládí na FKK v NDR, takže zase nic tak strašného. Lze si ovšem představit těžký šok několika obřezaných Arabů, když k nim do sprchy náhle přišly nahaté holky. Pak nám postavili saunu a člověk si ta vysportovaná, nahá těla těch bohyň mohl se zájmem prohlédnout každý týden. Zvykli si i arabští muslimové.

(Nemůžu si tady odpustit jednu zlomyslnost. Jistý pan Šupa měl na NOVINKY před krátkou dobou pojednání o tom, jak hluboký výstřih způsobuje negativní energii, která se hromadí kolem celé zeměguly. Co vlastně podle něj potom způsobuje úplně nahé ženské tělo, nebo třeba celá nudipláž? Naštěstí nejsou známy žádné výsledky skutečného měření, které by existenci této negativní energie potvrzovaly.)

Někdo by si možná myslel, že se v uvedeném příkladu jednalo o rozdíl mezi společností kapitalistickou a komunistickou. Tak tomu nebylo. Jistě v Čechách byly nahotinky zakázané jak ve filmech, tak v časopisech. Když v roce 68 vznikl v Praze první striptýzový bar, byla to senzace a pro ortodoxní komunisty další důkaz imperialistické ideologické diverze. Sovětské tanky pak, mimo jiné, onen bar rychle zavřely a nastolily opět vládu pracujícího lidu, který chtěl pouze budovat socialismus a žádný striptýz si nepřál. Jak už jsem uvedl, v NDR v tu dobu nejen existovaly rozsáhlé nudipláže, ale i v televizi si socialistický občan mohl klidně prohlédnout holá prsa. Byl to tedy spíše rozdíl mezi Čechy a Němci. Kde se vzal? Asi přišel ze země, kde zítra už znamená včera.
Politik Zdeněk Mlynář ve své knize "Mráz přichází z Kremlu" popisuje případ, kdy se student vsadil, že na koleji projde patro jenom v trenýrkách. Byl za to okamžitě vyhozen. Pro Mlynáře zcela nepochopitelné, něco takového byla v českých internátech věc naprosto samozřejmá, když se třeba někdo šel sprchovat. Čeští komunisti zřejmě po roce 1948 ochotně převzali tohle ruské puritánství, Němci se na něj vykašlali.

V posledním případě se ovšem nejedná o kulturu nahého těla (FKK), ale o věc ryze praktickou. Tady mají puritáni občas těžký život. Kdysi jsem projížděl Island a navštívil i jednu přírodní zajímavost. Vylezl jsem na zasněžený kráter vulkánu, sešel do jeho nitra a po ledu zamrzlého jezera došel k druhému vnitřnímu, ještě činnému kráteru. Vlezl do něj, svlékl se do naha a zaplaval si v horkém bahně. Just v tu dobu ale přišla také malá skupina autobusových turistů. Udělali to samé, co já, jen jedna trochu starší žena jaksi nevěděla. Nakonec se tedy svlékla do spodního prádla a vlezla do té horké bublavé břečky taky. Všechno dobré, než jsme zase vylezli. V ledovém větru jsme seškrabali z těla bláto a rychle se oblékli. Nebohá žena nenašla v malém kráteru vulkánu žádný paravan a oblékla si vše přes mokré spodní prádlo. To se jí prosáklo do vrchního oblečení, takže vypadala poněkud pruhovaná. V tomto stavu se potom vydala přes sněhové pláně. Snad jí moc nenastydnul měchejř.

Být nahý a na všechno se vykašlat je tedy občas docela praktické. To není jenom věc přírodních národů, které už jsou ovšem dnes často ovlivněny křesťanskými či islámskými misionáři a nevědí, kam vlastně patří. Už ve středověku to lidé brali jak bůh dal. Je známo, že v době gotické nesměla dáma ukázat ani kotníky. V té době se udála ve Španělsku následující příhoda. Následník trůnu dětského věku byl asi nemocný a začal v noci křičet. Seběhlo se k němu služebnictvo i dvorní dámy a sice tak, jak tenkrát spali, tedy nazí. Jak se dochovalo, bylo jim to všem srdečně buřt. Ráno už ty dámy ale zase nesměly ukázat kotníky.
K oné rekonstrukci bitvy v Thermopylách zněla jedna otázka, zdali Staří Řekové chodili v takovýchto "oděvech"?
Jak uvedeno, chodili často, ale ne do bitvy. Tato socha jistě neodpovídá skutečnosti. V boji hoplít nosil bronzový hrudní pancíř a chrániče nohou až nahoru přes kolena. Stehna a střed těla si musel chránit štítem.

Kolem pasu měl voják nějakou takovou symbolickou sukničku a pod ní, jak vidět, asi většinou nic. Ono to tak bylo v tomto případě docela praktické a sice z více důvodů, které si snad každý dokáže sám odvodit.

Nazí bojovali Řekové pouze na Olympiádě a sice jenom muži. Ženy, kromě kněžek různých bohů, tam neměly přístup. Nikoli ovšem proto, že muži byli nazí, ale proto, že ona společnost byla silně patriarchální.
Aby vše mohli správně sochat, bádali Řekové nad prací vědeckou.

Ve středověku se na universitách řešil problém, jestli i žena má duši? Nikdo však nikdy nepochyboval o tom, že žena má tělo. A právě tohle tělo po všechny časy motalo mužům hlavu. Je totiž velký rozdíl v tom, odhalit tělo za účelem vykoupání, nebo jeho vystavení na obdiv.

Kristus se k tomu vyjádřil:
"Kdo na ženu v hříchu pohlédne, jako by s ní zhřešil."
O to třeba jde na nudipláži, tohle dokázat. Pohlédnout na ženu bez dalších myšlenek. Pro hříšníka mého typu žádný problém, viděl jsem nahých žen mnoho, ale co má dělat nějaký svatý muž, pro kterého je žena nástrojem ďáblovým. Ten jinak než v hříchu na ní pohlédnout nedokáže i kdyby se snažil sebevíce. (Pokud je normálně sexuálně orientovaný, což už do tohoto článku nepatří.)

Co třeba tyhle holky, které zde zcela nestoudně vystavují svoji nahou kůži na obdiv?
Onen TV-pořad jsem nikdy neviděl, tahle fotka byla na internetu. Něco mi na ní připadalo nemorální, jen jsem nevěděl co. Pak jsem to pochopil. Ty jejich bikiny.

Chápu ty holky, vždyť v téhle soutěži jde o to nejdůležitější na světě, tedy o peníze. Musí se předvést v celé své kráse. Pak ale by měly být rovnou nahé, aby se vše dalo skutečně posoudit. Nahé tělo má v sobě krásu a přirozenost. V těch plavkách jsou to skutečně pouze nádoby hříchu.

Jestli se mi ty holky líbí? Ale jistě, jenom ženy s postavou odpovídající antické řecké kráse se mi líbí mnohem více. Jak tento ideál vypadal? Jaká byla tenkrát jejich sexualita? O tom zase příště.

Řecká noha - důkaz reinkarnace?

2. července 2010 v 13:34

Dva muži kráčeli spolu žírným krajem, kterýžto oplýval mlékem a strdím. Více o něm nevěděli, vydali se na dovolenou kamsi do světa, do končin, ve kterých ještě nikdy v životě nebyli. Tam potom poněkud zavandrovali, aby tak učinili cos pro své zdraví. Šli podle mapy, rozprávěli a dle návodu doktora dýchali z plných plic kvalitní kyslík vesnického buranova. Tu náhle jeden zbystřil pozornost a pravil věšteckým duchem:
Támhle v té vesnici, za dřevěnou červenou bránou jednoho statku je taková blátivá cesta k hospodě... Načež popsal ještě celou řadu různých podrobností. Jak že to náhle ví, když tady nikdy v životě nebyl? Došli k onomu statku, kde vše odpovídalo jeho popisu. Onen muž ukázal na prázdnou psí boudu a podal vysvětlení:
"Mám to tady všechno oběhané. Tady v té boudě jsem prožil celý svůj život. Byl jsem německý ovčák a mé jméno bylo Hafuša."
Tu vyšel ze statku sedlák, kterého se otázali na cestu k hospodě. Pochopitelně ji popsal tak, jako onen muž před tím. Dali se s ním trochu do řeči a přišla i otázka na onu prázdnou psí boudu. "Ach," pravil sedlák smutně, "můj pes mi umřel. Byl to německý ovčák a jmenoval se Hafuša."
...jak si každý už jistě domyslel, ještě než to dočetl do konce.

Aspoň u mě to byl ten případ, když mi to tak podobně, ovšem v němčině, vyprávěl veliký mág a esoterik Heinz. Takovýchto zpotvořenin měl na skladě více a jemu to zcela jasně dokazovalo onen pojem "reinkarnace", tedy znovuzrození. Člověk přijde na svět vícekrát, v různých formách.
"Já si zase vzpomínám, jak jsem byl beruška," přihnojil jsem celou situaci podobnou pitomostí. "Ale kolik jsem měl teček nevím, neviděl jsem si na záda. Pak jsem taky, coby beruška, neuměl počítat."
Heinz nade mnou mávnul rukou.
"Ty tomu nevěříš, co?"
Nejprve jsem namítnul, že Karkulku a vlka taky nepovažuji za žádnou historickou událost. Navíc tady s tím psem něco časově nehraje. Onen muž musel být nejméně 18 let starý a do té doby tomu sedlákovi umřel ještě nejméně jeden další pes a těžko by dnes smutnil po tom předešlém. Pokud ale tento pes umřel teprve nedávno, pak nezbytně musel ten muž být dříve zároveň sám sebou i tím psem. Vždyť žili ve stejné době. To už není reinkarnace ale jakési rozdvojení a o tom ani esoterici snad nic nevědí. Není mi známo, jestli jsem už na světě po několikáté, ale že právě nejsem já a zároveň pes, to vím docela jistě. Poněkud ho to zmátlo, leč jeho víru mu nevzalo.

Heinz byl člověk, o kterém se dalo říci ledacos, jen ne, že by byl inteligentní. Konečně to ani neměl zapotřebí. Člověk masivní postavy, velké síly, neustále rozchechtaný a dobře naladěný, nadaný masér a léčitel, všude oblíbený. V pozdějších letech se ovšem z toho všeho tak pomátnul, že už se s ním nedalo mluvit vůbec.

(Bylo mi málo přes 30 let, když jsem jednoho dne dostal silné bolesti srdce. Ty mě na pár měsíců téměř ochromily, ač srdce nemocné vůbec nebylo. Kardiolog mi předepsal prášky, které bolesti vždy na chvíli zmírňovaly, ale nic neřešily. Nakonec jsem se obrátil na Heinze. Ten mi nařídil sundat ponožky a vzal moje chodidla do svých pracek. Náhle jsem vykvíknul, jedno místo bylo neuvěřitelně citlivé. Důrazně jsem ho žádal, ať tam nešmatá!!! Udělal přesný opak, přitlačil a držel. Svíjel jsem se v bolestech a mít v ruce pistoli, byl bych ho odstřelil. Když jsem pak šel na malou, moje moč podivně smrděla. Druhý den jsem byl zdravý, bolesti srdce byly pryč a sice navždy.)

S esoterikou jsem byl znovu konfrontován, když do mého života (loni) vstoupila Slávka. Z jejího hlediska tomu ovšem bylo zcela obráceně. Veliký esoterik jsem byl u ní já. Poukázala na moje celé dílo o Gilgamešovi nebo třeba pohádku o černouškovi Serki, který zachránil slunce. Jak vím něco o náboženských představách afrických černochů, když jsem mezi nimi nežil? Ona strávila v Africe pěknou řadu let, ale nikdy to prý nedostala takhle pěkně podané, jako v tomto vyprávění. Skutečně tato pohádka vůbec africká není, ale kompletně ode mě vymyšlená. Aspoň jsem si to dosud myslel. Ona to vidí jinak. V Africe a také klášterech v Indii získala jakési náboženství vzývající Nebeskou Sílu. Jak jsem přišel na to, ji tak nazvat a přesně popsat, aniž bych s ní byl v životě konfrontován? Skutečně nevím odkud jsem ten příběh vzal? Napsal jsem ho během několika dní, jako by mi ho snad někdo diktoval. Pro ní zcela jasné. Musel jsem v Africe prožít nějaký minulý život, a jsem proložen Nebeskou Sílou. Na ten život už si nevzpomínám, ale ty zážitky a znalosti mi z něj zůstaly v podvědomí. Toliko její vysvětlení.

Skutečně existují podivné případy. Slovan jako poleno začne po nějakém úrazu náhle plynule mluvit německy a to ještě nářečím nějakého zapadlého kraje, ve kterém nikdy vůbec nebyl. To už nejsou pohádky, takové věci byly vědecky zkoumány, zůstaly ovšem nakonec nevyřešené.

Na jaře jsme se spolu vydali do Řecka. Půjčili jsem si auto a hurá po všech památkách. Netrvalo dlouho a Slávka dostala dojem, že tady není poprvé. Nejen ona, ale i já jsem tu žil a patrně jsme spolu už tenkrát měli nějaké techtle mechtle. To může být nějakých 3000 let, no a pak asi ještě vícekrát. Její věštecký duch šel stále dále a vše věděla více a více jistě,
až u této sochy došla k názoru, že já jsem tenkrát byl, mimo jiné, taky Leonidas. (Čím se mu já asi tak podle ní podobám?)

Pokud jsem skutečně už vícekrát žil, pak jsem dost možná padnul v bitvě. Při mojí smůle určitě jako první ze všech, ale králem jsem dozajista nikdy nebyl. Něco jako majestátnost mi naprosto chybí.
Neříkal jsem tedy nic, až jsme jednou spolu stanuli pod kopulí megalitového hrobu v Mykénách. Slávka, coby učitelka piána, byla fascinována nepopsatelnou akustikou a jala se tam zaklínat všechny možné bohy. Bezpochyby tu kdysi byla jejich kněžkou.
Vstoupili jsme do slavných Mykén oplývajících zlatem.
Posléze jsme spolu prošli slavnou Lví bránou a vystoupili na vrchol kopce. Tam se ona znalecky rozhlédla kolem a pravila zadumaně:
"Takhle to tu tenkrát nevypadalo, něco je úplně jiné. Vždyť tohle město býval přístav."
"Býval," vysvětlil jsem, "ale tehdejší Řekové, to jako například ty, vykáceli všechny lesy na stavbu lodí. Strašlivá eroze od té doby změnila tvar kopců a pobřeží se vzdálilo o mnoho kilometrů. Všude, kde vidíš onu naplavenou rovinu, se tenkrát houpaly na vlnách řecké lodice.
Slávka přejela kraj pohledem vědmy a oči jí zasvítily.
"Moře! Ano, už to poznávám, právě tak tomu tady tehdy bylo."

Na závěr mi to všechno vysvětlila:
"Není náhoda, že jsme se spolu v životě potkali a spolu sem vydali. My oba jsme potomci Starých Řeků."
"A důkaz?"
"Máš řeckou nohu, právě tak, jako já i jako oni?"
"Kdo oni?"
"Staří Řekové! Vždyť jsi viděl ty mramorové sochy."
"Samozřejmě viděl, nádherná pevná prsíčka. Takové trojky akorát na pohlazení."
"O tom teď nemluvím. Všimnul sis jejich nohou?"
"Ale jistě, krásná kulatá stehýnka."
"Ne! Myslím chodidlo."
"Na ty jsem se nedíval, ale ta stehýnka..."
"Prsty na nohou!"
"Co je s nimi?"
"Jsou jiné, než jsem vždy viděla v Egyptě." (Tam žila v posledních letech.) "Ty sochy mají řecké nohy, ne egyptské."
"Hm, a co je na nich jiné?"
"Prakticky každý člověk má prst vedle palce kratší než palec. Řecká noha ho má delší a my oba máme nohu řeckou. Jako všichni ti bohové a bohyně, které jsme tu viděli."
Tak tomu bylo, ale ta skutečná záhada měla teprve přijít. Když Slávka vše v klidu prozkoumala na internetu, v šoku užasla. Onen pojem řecká a egyptská noha, který si ona vymyslela, totiž skutečně existuje v odborné řeči ortopédů. Je to všechno jen náhoda?

Každý si ten výraz "řecká-egyptská noha" může nyní sám ověřit na internetu nebo v lexikonu, pokud ovšem není právě zaměstnán tím, že si sundává ponožku!!!
http://www.winkler-osm.ch/images/2_Typ03.gif

Pozoruhodné knihy si můžete prohlédnout na: megaknihy-vyprávění