Do Canossy nepůjdeme. 2/? - Kdo šel do Canossy?-2

7. května 2010 v 17:17

"Papež? Kolik má divizí?" Otázal se kdysi generalissimus Stalin. Jenže tak jednoduché to není. Feudálové jich tenkrát taky moc neměli. Regulérní armády prakticky neexistovaly, žoldáci se najímali podle potřeby. To mohl feudál, církev ovšem taky. Jenže církev měla ještě jednu zbraň. Tou nebyl zrovna bůh, ale její promyšlená, organizovaná struktura. Její možnost ovlivnit přes víru široké vrstvy mocných lidí.
Teprve teď Jindřich, na svou těžkou úlohu prvního politika Evropy příliš mladý a nezkušený, musel zjistit, že to papežovi funguje. Kláštery i rozhádaná německá knížata mu vypověděla poslušnost. Co platné být z boží milosti král, když to lidi kolem neuznávají. Jindřich pochopil, že těžce přestřelil a bůh, na kterého věřil a tak spoléhal, mu docela určitě nepomůže. Německým feudálům bylo pouze vhod, že si najednou můžou dělat co chtějí a v tom mínili pokračovat, dokud se situace nevyjasní. Řečeno jinak, dokud papež zase nepotvrdí římského krále se vší politickou pravomocí.

Jindřich kapituloval a rozhodl se pro ponižující cestu, jít prosit papeže o milost a odpuštění. Vycházel z toho, že tím vše nenápadně pro začátek vyřeší a pak už si svojí čest a právo zjedná. Nešel se tam ani plazit po kolenou, jen přiznat porážku a získat tím opět nezbytnou podporu církve. Jistě nikdy netušil, jak neslavně touto cestou vejde do dějin a co si k tomu ještě v průběhu tisíci let kdo přibásní. Na druhé straně, kdo by ho ještě dnes znal, kdyby se právě touto cestou nestal tak proslulý?

Papež Řehoř se vydal koncem roku 1076 z Říma cestou na sever, jeho cílem byl Augsburg. Musel tedy taky přes Alpy, což tenkrát byl v zimě problém, ale řešitelný. Setkání s Jindřichem nepodceňoval. Ten mohl přitáhnou s armádou a vyřídit vše po svém. Proto se rozhodl pro italskou stranu a hrad Canossu, který se dal v případě potřeby vojensky chránit. A kdo ho měl chránit? Jeho pozoruhodná hostitelka, markraběnka Matylda Toskánská s její armádou.
Řehoř s Matyldou vstupují v posledních dnech prosince 1076 na hrad Canossu.

Tato Matylda Toskánská je v onom kraji ještě dnes všeobecně známá a vysoce ctěná. Jistě si zaslouží, abychom se o ní aspoň krátce zmínili. Už v mladých letech převzala správu rozlehlého panství a dobře si vedla. Byla natolik mocná, že se papež na její ochranu mohl spolehnout. Rovněž Jindřich se po příchodu obrátil nejprve na ni, s žádostí o přístřešek a pomoc při jednání s papežem. Panství Matyldy nebylo zrovna malé, patřilo k němu i Burgundsko a Lombardsko. Na tomto území se nalézalo 120 biskupů, které tato žena dosadila a mohla kdykoli i sesadit. Je zcela neuvěřitelné a právě v této historii i značně komické, že proti tomu papež Řehoř zřejmě nic neměl.

Čtenář si snad povšimnul, že ten středověk nebyl, aspoň co se týče postavení ženy, zdaleka tak temný, jak my ho z něj dnes děláme. Ženy byly vládkyně, ale ženy také vedly firmy, zastávaly úřady a dokonce i tasily meč v bitvě, jako např. Panna Orleánská. Jejich postavení bylo tehdy možná důstojnější než tomu je v mnoha případech dneska. Jak je to možné bible přeci říká...? Ano, říká. Bůh se zjeví Abrahamovi a dá návody, co a jak má být, běž to těm ženskejm vytmavit. Je zcela vyloučeno, aby se zjevil ženě a řekl, "vyřiď manželovi moji božskou vůli, že ..."
Je to vždy patriarcha, kdo mluví s bohem, žena vše dostává z druhé ruky, nemůže si to ani ověřit. Bible byla ve středověku alfa i omega, jak tedy mohly ženy mít taková práva? Tady zbývá pouze jedno vysvětlení. Ti lidé před tisíci lety nebyli zdaleka takoví pitomci, jak si dnes někdo představuje. Dnešní náboženský pomatenec, který každou větu bible interpretuje coby absolutní božské neomylné a nepochybné dogma (poznal jsem jich dost), by pravděpodobně u Matyldy (narozena asi 1046), ale také u Řehoře i Jindřicha vzbudil pouze soustrastný úsměv.

Ze Špýru do Canossy je to při dnešním švýcarském dálničním systému tunelů a mostů zhruba 800 km. Na rozdíl od Italů dodržují Švýcaři předpisy o maximální rychlosti a jezdí pohodově. Ono to z Basileje na italské hranice není daleko, jen nějakých 220 km, takže je rozumnější jet jejich rychlostí a dívat se na zasněžené Alpy. Ty jsem pak zdolali přes průsmyk sv. Bernarda a spokojeně vjeli do romantického, na kopcích ohrádkovaného, údolí Aosty.
Pro Jindřicha po klikatých cestách to ovšem znamenalo aspoň tisíc km. K tomu ho ještě coby proklatce nechtěli nepřátelé pustit naší cestou, musel oklikou přes Burgundsko a průsmyk Mont Cenis, 1083 m. Tenkrát v zimě cesta těžká a životu nebezpečná. Občas musel s věrnými po čtyřech a hrabat se sněhem. Dolů sjížděli na flákotách z hovězí kůže, na kterých občas také táhli své vyčerpané ženy. (Byly tedy i tady se svými muži na těžké nebezpečné cestě.)
Když jsme ještě pod Canossou kvůli fotografování vylezli z auta, roztřepali jsme se zimou. Svítilo sice italské slunce, ale fičel pěkně ledový vítr. Hned jsme utíkali do auta pro svetry a bundy. My tam byli 20. března, Jindřich IV. pak 25. ledna. Skutečně tam stál v tu dobu tři dny od rána do večera na kamenech před branou hradu jen v košili a bosý, jak praví školní učebnice?

Tuto otázku se pokusíme vyřešit v dalším dílu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 7. května 2010 v 17:56 | Reagovat

Nitky  jsou roztaženy i v dnešní době, avšak "z poddaných" si  to málokdo  uvědomuje.Politika a víra:-((

Dobrá pavoučnice ta paní Matylda:-))

2 autor článku autor článku | 7. května 2010 v 17:58 | Reagovat

[1]  babka,

Matylda byla príma baba!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama