Dětská křížová výprava 2/2 - Do horoucích pekel

27. května 2010 v 9:07

Když odsud z Bádenska přejedete Rýn na druhou stranu, dostanete se do Alsaska. To znají Češi podle soudu ve Štrasburku, kde občas prohrávají balíky peněz neboť utlačovali nějakou národnostní menšinu. Alsasko patřilo v dějinách jednou Francii, jednou Německu, vždycky podle toho, kdo prohrál poslední válku. Teď tedy zrovna Francii. Alsasané říkají, že myslí německy a cítí francouzsky, mluví povětšinou obě řeči.
Zeus v podobě býka unáší bohyni Evropu.
Dnešní Evropa
Katedrála ve Štrasburku
Radnice

Petite France

Výprava dětí z Francie, vedená asi patnáctiletým Štěpánem šla zhruba podle řeky Rhony. Na rozdíl od německých dětí tedy Alpy obešly, až se dostaly do Marseille. Tam se před nimi, dle slibu Štěpána, mělo otevřít moře, kterým dále měly bezpečně dojít do Svaté země. Děti netušily, jakou vzdálenost by ve skutečnost musely po tom dně ještě ujít. V každém případě se všichni dějepisci (i ti věřící) shodují na skutečnosti, že moře se neotevřelo. Za 18 let se jeden z těchto dětských křižáků vrátil nazpět a tak se Francie dozvěděla o jejich osudu.

Několik dní se nedělo nic až náhle připlulo sedm lodí, údajně aby děti do Svaté země přepravilo. Štěpán to rychle ukecal, že tím otevřeným mořem vlastně tyto lodě myslel a začala rvačka o místa na palubě, přesněji řečeno v podpalubí, kde jinak ležel náklad. Děti nastupovaly po úzkých lávkách, kdo spadl do moře byl ponechán osudu, tedy se utopil. Nebylo potřeba ho lovit, dětí za ním bylo dost. Konečně bylo zabráno poslední místečko a lodě vypluly. Nacpáni v podpalubí v šílených hygienických podmínkách se tak děti vydaly na další cestu, jak věřily do Jerusalema. Dvě lodi v bouři ztroskotaly u Sardinie, z dětí ani posádky se nezachránil nikdo. Ostatních pět lodí dorazilo do Alžíru a Egypta, kde kapitáni prodali ten zbytek dětí, který přežil naloďování i plavbu, Arabům do otroctví. Pochopitelně tam musely ony přijmout islám a ne naopak. Je ale docela možné, že mnoho dětí si tím skutečně nakonec polepšilo, protože v otroctví dostaly aspoň oblečení a najíst.


Jaký byl další osud zbylých německých dětí? Došly k moři, kde udělaly tu samou zkušenost jako Francouzi. Přes všechny sliby, modlitby a silnou víru se moře jednoduše nerozestoupilo. Bezpochyby ani německé děti netušily, že by tím stejně nebylo nic vyřešeno, protože by je čekala ještě delší cesta, než už měly za sebou. A kdyby došly do Jeruzaléma, pak by se tam předně vůbec nedomluvily a kdyby se domluvily, pak by se nad jejich přesvědčováním každý muslim jenom usmál. (Od té doby uplynulo osm set let, ale stále existuje dost lidí žijících v přesvědčení, že je pouze jeden pravý a skutečný bůh a to je ten můj. Všichni ostatní jsou jen pohanské modly a jejich vyznavači poblouzněnci. Těm je potřeba trpělivě vysvětlovat, že ...) Děti se celkem rozumně smířily s tím, že voda se holt asi nerozestoupí a vytkly si jiný cíl, svaté město Řím. Těžko říci, co tam očekávaly, po dalších ztrátách a útrapách ho jejich zbytky nakonec dosáhly. V Římě pak udělaly tu samou zkušenost, jako ve všech ostatních městech. Zjistily, že tam o ně vůbec nikdo nestojí a přeje jim šťastnou cestu dále a sice co možná nejdříve. Nato se výprava rozpadla, každý se snažil přežít na vlastní pěst.

Osud Mikuláše je nejistý, někdo tvrdí, že on se do Jerusalema dostal a dokonce tam později bojoval za víru pravou. Tady se nejspíše bude jednat o vymyšlené pohádky. Skutečný je ale osud jeho otce. Když se do Německa dostaly zprávy o debaklu dětské výpravy, byl Mikulášův otec od rodičů ostatních dětí označen za viníka. Právě od těch rodičů, kteří docela rádi jeden hladový krk poslali do světa. Obžalovat anděla, který se Mikulášovi údajně zjevil a cestu mu nařídil, si jaksi nikdo netroufal. Soud dospěl k náhledu, že svést na někoho tu celou katastrofu nemůže škodit a Mikulášův otec byl oběšen.

Po nekonečném utrpení, zklamání a zármutku nad mrtvými přáteli se hrstce z nich podařilo vrátit nazpět domů. V každém případě bohatší o zkušenost, za kolik všechna nebeská zjevení, svaté cíle a víra na zázraky stojí. Tam je navíc čekal výsměch hlupáků a zbabělců, kteří se sami nikdy na žádnou cestu vydat nemohli, protože jim nato chyběla odvaha i lidská úroveň. Nikdo si neposlechne s takovou radostí zprávu o nepodařené cestě, jako člověk, který se sám nikdy o žádnou nepokusil. Tehdy jako dnes si ze své přízemnosti a zbabělosti udělá moudrost, se kterou on už před tím všechno věděl dopředu. Ona primitivní věta, kterou byli od starých duševních mrzáků v Čechách vítáni mladí emigranti, kteří se za komunistů vrátili do své země.
"Tak có mladej, voni tam nelítaj pečený holuby sami do huby?"
(Co říkáte dnešnímu výroku: "Já tenkrát klíčema necinkal."?)

Ale kdo se po letech vrátí ze světa, jakkoli hladový a zbídačelý, ten si sebou přináší zážitky a vědomosti, které maloměšťák nedokáže ani pochopit, natož to se jim svým rozumem přiblížit. To je člověk, který přežil útrapy, při kterých jiní zahynuli. Ten si přinesl znalosti a vysokou lidskou úroveň a ty mu výsměch hlupáků nikdy nevezme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenka Zdenka | 27. května 2010 v 11:48 | Reagovat

Moje slza poslední,

snad jednou srdce spící probudí.

2 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 27. května 2010 v 12:02 | Reagovat

Pane Moldavite, klobouk dolů nad uměním, jak dobře dávkujete napětí s morální ránou do kokosu za nedávné místní skopičiny.

Je ještě třetí skupinka lidí, kteří také klíči necinkali, ale nedělají z toho zásluhu. Počítám se mezi ně.

Bylo mi od pořátku jasné, že jen cinkáním se nic nezmění.

Teprve "vycinkáním" na schůzi svolané na pracovišti ( ředitelem, jako symbolické "účasti" na stávce / 24.11.89/ ) se vytýčily mantinely pro budoucí postavení.

Tam jsem řečnil osobně.

Vážení, je zde po čtvrté doba, kdy nám lidé bez politického charakteru vnucují pojem o odpovědnosti. Po prvé po r. 1945, po druhé po r. 1948, po třetí po r. 1968, vždy s cílem zblbnout lidi pro tažení staré káry. Po čtvrté se to už opakovat nesmí.

Replika od ředitelského týmu, "jsou to tvrdá slova". Ani bych neřekl, jsou to fakta. Nakonec i nejtvrdší slovo nejde srovnat s nejmírnější ranou pendrekem nebo se svévolí kádrově personálního oddělení. Neodhadl jsem asi dopad těch několika vět a byl jsem zvolen předsedou odborové organizace ROH, jehož členem jsem od r. 1969 vůbec nebyl.

Přijal jsem to ke své škodě a táhl tu káru 10 let. Stal jsem se veřejným nepřítelem "kapitalistických soudruhů" a jsem jím dodnes se vším, co to ssebou nese.

3 Láda Láda | E-mail | 27. května 2010 v 16:46 | Reagovat

Periodicky se objevují hnutí, pro které se zapálí hodně nadšenců a která jsou ostatním nepochopitelná. Jednou je to křížová výprava dětí, podruhé hippies atd. Pokud škodí jenom sami sobě, nedá se s tím nic dělat. I když snad nikdy nelze říci, že někdo škodí jen sám sobě, vždy tím trpí i jeho rodina.

4 babka babka | 27. května 2010 v 20:25 | Reagovat

Pokud jste se rozhodl skončit, nebudu  už škemrat a budu se těšit nyní na jaře na vánoce. Jistě budete cestovat, tak vám přeji hodně zážitků, abyste se mohl s námi o ně podělit.Mějte se hezky a brzy se vraťte. Děkuji

Přijde-li podzim  v létě nevadí... My si vás najdeme....

Jak se to vlastně řekne? Říká se nashledanou, naslyšenou. Načtenou?

5 autor článku autor článku | 28. května 2010 v 8:20 | Reagovat

[4] babka

Přidal jsem ještě jedno vyprávění "Achilles na Skyru" a nyní už se musím věnovat jiným věcem. Nemůžu jenom psát. Nejsem důchodce, živím se obyčejnou prací.

Pak je na čase nechat tady místo ostatním pro volební hádky. Snad nedostanou extrémní strany moc hlasů. To by sice přineslo změny, těžko ale k lepšímu.

Někam kousek do světa se letos ještě podívám a určitě zase přinesu hromadu povídání. Jak jsem se zmínil, zatím si můžete číst třeba tu vikingskou ságu, kterou jsem v Čechách vydal knižně.

Molda

6 Zdenka Zdenka | 28. května 2010 v 12:35 | Reagovat

...spící srdce hlupáků, i těch druhých, zahalených clonou bolesti...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama