Bitva u Maratónu 6/6 - Odměna vítězům

5. května 2010 v 8:18
Na bitevním poli, na místě vítězství, postavili pak Řekové mramorový sloup s iónskou hlavicí, na které stála socha bohyně vítězství Niké. Ten staletími zvětral a rozpadl se. Zbytky jeho hlavice se nalézají v maratónském muzeu u mohyly padlých, socha se ztratila. Na tom místě stojí dnes sloup nový, 10 m vysoký.

Pravděpodobně 12. září roku 490 př.n.l. došlo k bitvě u Maratónu. Hned za úsvitu svedl Miltiades své hoplíty z kopců a seřadil k útoku. Peršani neměli svoji kavalerii, ale byli stále chráněni řadami lučištníků. Ani ty lučištníky Řekové neměli, vsázeli pouze na falangu.

Když Miltiades zjistil, že Peršané umístili své elitní oddíly do středu, udělal přesný opak. Uprostřed nechal pouze menší počet hoplítu a zesílil křídla. Levé zaujali Platajští. Nato okamžitě zaútočil, než mohli Peršané na toto řecké přestavení reagovat. Řekové se přesunovali velmi rychlým pochodem, když se dostali na dostřel luků, asi 100 metrů, rozběhli se plnou rychlostí. Jejich štíty zřejmě skýtaly ochranu před šípy a dobu ostřelu svým během zkrátili na minimum. Někteří z Řeků byli později přesvědčeni, že viděli, jak do boje před nimi utíká sám Theseus.

Řady kopiníků obou stran se srazily. Peršané měli patrně až čtyřnásobnou početní převahu, ale horší výzbroj. Pouze kožené obleky, zatímco Řeky chránily bronzové helmy a brnění. Jejich kopí byla o kousek delší, což bylo patrně předem tak promyšleno. K tomu přišla jiná motivace na obou stranách, zde bojovali vlastenci za svou zem, proti žoldákům cizí mocnosti. Z Peršanů každý bojoval za vlastní život, což byla motivace jistě dostatečná ale jen tak dlouho, než se první obrátili na útěk. Ti sebou pak okamžitě ztrhli ostatní. Řekové byly odhodláni bojovat do posledního muže. Tento faktor nejspíše na konec rozhodl.

Boj muže proti muži probíhal zhruba hodinu a musel být značně vyčerpávající. Ozýval se bojový pokřik vojáků, řev raněných, bitevní pole páchlo potem a krví. Konečně se silnému perskému středu podařilo získat převahu, začali hoplíty vytlačovat a sami postupovali kupředu. Jenže v tu chvíli také zjistili, že se zvolna ocitají v obklíčení. Silná řecká křídla se zakusovala do perských řad z obou stran a rychle postupovala. Představa, že se ocitnou odříznuti od lodí a zcela uzavřeni v kruhu, vyvolala paniku. Peršané začali ustupovat a nakonec se obrátili na útěk. Řekové je pronásledovali až doběhli k lodím. Několik se jim podařilo zapálit a sedmi triér se zmocnili. (Otázka je, proč tak málo?) Při tom padl jejich vrchní velitel Kallimachos. Peršané měli patrně nacvičený nejen útok, ale i ústup, protože většina se jich zachránila na lodích, které stačily odplout. Ty potom, stále ještě v dostatečném počtu, zamířily k Aténám, aby je napadly z přístavu Pirea.

Jestliže nevíme, zdali Feidippides ten den skutečně pádil do Atén, pak je naproti tomu celkem jisté, že tam pádili všichni ostatní. Miltiades dopřál svým vojákům asi dvě hodiny odpočinku. Na místě nechal jen malou posádku, patrně zraněné a ostatní nutil vydat se na urychlený pochod nazpět do Atén. Po bitvě tedy ještě 40 kilometrů pochod. To se však ukázalo velmi prozřetelné. Ještě onen večer se bojové triéry objevily před přístavem. Ten byl už sice opevněný, ale chyběli obránci. Možno si představit, jak se asi útočníci podivili, když se před chystaným výsadkem náhle ulice a molo zaplnily řadami hoplítu a proti nim vyrostla hradba štítů. Nechat se tak strašně seřezat ten den podruhé, na to Peršané už skutečně neměli chuť. Jejich triéry zastavily, obrátily, a pak se zvolna zase daly do pohybu, tentokrát směrem k obzoru. Řekové zvítězili a bylo to jedno z nejslavnějších vítězství v dějinách lidstva. Jedno ovšem všichni dobře věděli, že Peršany odrazili, ale ne porazili. Že se sice ubránili, Perské říši ale nikterak neuškodili, pouze morálně. Tohle jim Dareios nikdy nezapomene a v krátkém čase ho tam mají nazpět s armádou mnohonásobně větší.
Jak to generál Datis doma vysvětlil se nikde nedočteme, už o něm není ani zmínka. Možná sám padnul u Maratónu, ale to je nakonec dost nepravděpodobné.

Jaké byly ztráty na obou stranách? Čísla se dochovala, dokonce historicky nepochybně, jsou ovšem (jako nakonec většina čísel z té doby) velmi nepravděpodobná.
Atéňanů padlo 192, mezi nimi mnoho význačných mužů, Peršanů pak 6400, jak píše Hérodot. Tento poměr při boji muž proti muži? Navíc 6400 / 192 = 33,3333..., což zavání mystikou. Počet padlých otroků a Platajských se nedochoval. Dal by se ale možná ještě dnes přepočítat, kdybychom se podívali do jejich hrobů. To by ovšem znamenalo porušit klid mrtvých, což je pro nás lidi dost nepříjemné. Platajské pohřbili Řekové dohromady na jednom místě, Atéňany společně opodál. Na ně pak nasypaly hliněný náhrobek. Tyto dva kopečky tam stojí dodnes.
Náhrobek padlých Platajských
Tato mohyla byla zezadu otevřena. Výsledek bádání mi není známý.
Náhrobek Aténských z obou stran

Jaká odměna čekala doma vítěze?
Miltiades žádal, aby dostal vavřínový věnec a byla mu postavena mramorová socha. K tomu jeden z jeho spolubojovníků podotkl:
"Až příště sám budeš proti Médům bojovat, pak jen sám pro sebe žádej sochu."

Sotva nejhorší nebezpečí pominulo, lid se otřepal a v Aténách se zase začalo myslet obchodně. Bitva zanechala jeden finanční problém. Kallimachos slíbil obětovat bohům jedno kůzle, za každého zabitého Peršana. Kde teď mají vzít 6400 kůzlat? To jich ten Miltiades musel zabít tolik? Ať si to teď sám platí!

Leč Miltiades v tu dobu v Aténách už nebyl. Bez povolení senátu vzal triéry a vydal se ztrestat ostrov Paros, který se před tím přiklonil k Peršanům. Spočítal si, že Peršané se brzy vrátí a měli by kolem jejich území spojence proti Aténám. Jeho výprava ale ztroskotala a Miltiades se vrátil raněn. Aténští ho za to nejprve odsoudili k smrti, pak mu však velkoryse slevili. Ať zaplatí ztracené triéry, jakož i další škody (snad i ta kůzlata) a jde do vězení.

Miltiades šel do vězení, kde za několik měsíců zemřel. Kůzlata potom Aténští obětovali na splátky, každý rok 500.

Tam na místě vítězství stojí dnes iónský sloup, a stojí tam za ním malý kostelíček.

Tím končí naše politické vyprávění o bitvě u Maratónu. Jednou budu možná pokračovat o bitvě u Thermopyl a Salamíny, ke kterým došlo o 10 let později. Dříve Peršané zaútočit nemohli, neboť měli dost práce s povstáními ve svých okrajových zemích. Být součástí všemocné Perské říše a poddaným slavného krále Dareia zřejmě nebyl žádný med.

Položme si nyní ještě jednu otázku. Utužilo vítězství u Maratónu demokracii? Příznivcům tyrana Hippia vzalo vítr z plachet, ale zato posílilo politické ambice Miltiada. Skutečně se mu dostalo takové moci a sympatie široké vrstvy lidu, že se mohl jednou stát tyranem. Dvacáté století by mohlo vyprávět o slavných válečnících, kteří po vítězství začali vymýšlet důvody k další válce a hromadili osobní moc, ať už se jmenovali Stalin, Patton, nebo jinak.

Způsob, jakým se Aténští poděkovali u vojenského génia Miltiada za záchranu své země, v nás může vyvolávat hrůzu, demokracii to ovšem skutečně posílilo. Odpůrci demokracie by pak asi dodali, že to taky posílilo další nekonečné hádky v senátu a neschopnost vlády připravit se pořádně na další perský útok. V tom by jistě měli taky pravdu.

Ten rozdíl mezi tehdejšími Řeky a dnešními Čechy by asi spočíval v tom, že Staří Řekové nehledali viníky pouze ve vládě, ale měli přísnější a tvrdší měřítka každý na vlastní osobu. Demokracie, to není vláda v hlavním městě, to je vláda lidu v celé zemi. Každý, kdo dnes nadává, že tohle není žádná demokracie, by se měl nejprve zamyslet nad sebou. Jsem tak kvalitní, abych mohl k té skutečné demokracii přispět?

Tady se ještě přímo vnucuje následující otázka: Co ti otroci, kteří si v bitvě vybojovali propuštění na svobodu?
Udělali zkušenost, že být svobodným člověkem, je nesrovnatelně těžší, než být otrokem. Nikdo mu nedává podle potřeb, musí si na to vydělat prací. Může si koupit i co nepotřebuje, ale musí za to zaplatit. Práci mu nikdo nevnucuje, zcela naopak, on se o ní musí tak dlouho ucházet, až ho někdo zaměstná. Před tím se ho ale zeptá: "Umíš číst a psát?" Aby si ty peníze mohl vydělat, musí od rána do večera tvrdě pracovat na vlastní osobě, aby ji zkvalitnil. Dny, roky, celý život! Když dostane peníze, musí si je umět spočítat, s nimi do další výplaty hospodařit. Když si vezme dluh, musí být schopen promyslet, kolik ho bude potom stát i s úroky. Nebýt otrokem, to je prostě kus poctivé dřiny. Lze si tedy snadno představit i otroka, který začne bědovat, jak ono to pod tím karabáčem bylo vlastně všechno lepší.

Svobodný občan má, mimo jiné, i základní morální povinnost se politicky vzdělávat a přijít k volbám. Pokud to někdo neudělá, ať si pak už nikdy na nic nestěžuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanako Hanako | 5. května 2010 v 10:45 | Reagovat

autor  - Díky za příběh i za poučení. Domnívám se, že řada českých občanů by byla raději zajištěnými otroky, než svobodnými občany s mnoha povinnostmi.

2 babka babka | 5. května 2010 v 15:19 | Reagovat

Přes všechna úskalí, otroci ve Franci  dokázali být svobodnými, ale to je trochu odlišné.

Národ buď vítěze oslavuje,nebo zatratí. V tom se člověk za ta dvě tisíciletí nezměnil. Pak si na něj možná vzpomenou a postaví mu pomník.

Demokracie? To jsem já, váš starosta sami jste si mne zvolili.Pokud se nezmění zákon o odvolání, bude to složité.

3 babka babka | 5. května 2010 v 15:22 | Reagovat

Těším se na další počtení o bitvě u Thermopyl a Salamíny.

Máme ještě nějaké diáky.

4 autor článku autor článku | 5. května 2010 v 17:46 | Reagovat

[3]  babka

To jako že mám dát hodně fotek? No, to můžu.

Thermopyly začnu instalovat za pár dní. Možná bych před tím dal i něco o slávě Čechů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama