Bitva u Chlumce 1/2

6. května 2010 v 10:03

Soběslav pak poblíž Chlumce
s císařem se střetl prudce.
Češi tam, jak každý ví,
bojovali jako lvi, ...

Dalimilova kronika

Národ, který zapomene svoji minulost, musí své historické chyby zopakovat.

Co však říci národu, který propadá malomyslnosti, sám se podceňuje a své slavné historické události a význačné předky zapomíná? Co říci o člověku, který pro vlastní malost a slabost svůj národ za malý a slabý prohlašuje? Norů jsou čtyři miliony a nikoho z nich by nenapadalo, že jsou malým národem.

rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha na Řípu

Když už jsem se v této předvolební době rozhodl napsat kus historie z antického Řecka, proč nepřipomenout Čechům, že i oni mají své slavné bitvy. Právě o téhle většina Čechů ani neví. Udála se u hradiště jménem Chlumec nedaleko Teplic. Přesné místo této nevelké, ale významné bitvy už nelze určit.

Češi jsou nejzápadnější ze všech Slovanů. Jako klín se jejich země vráží mezi německá vejvodství, království, či spolkové státy. Vztahy s německými sousedy byly přátelské i nepřátelské, přinesly pokrok i utrpení. Jistě přirozené horské hranice, ale i statečnost a bojovnost Čechů (a jejich zatvrzelost, a jejich kultura) nakonec dokázaly, že v české kotlině dnes žijí stále ti Češi, které sem kdysi přivedl praotec Čech a mluví květnatou řečí slovanskou. Vzpomeňme na jednu událost, která slouží Čechům ku cti a slávě.

Začátkem 12. století se podnebí v Evropě ochlazuje. Celé vesnice často v zimě vymírají hladem a zimou. Za oné kruté zimy L.P. 1126, dne 18. února vede Saský král Lothar III. své vojsko přes Krušné hory proti Čechům. On sám to tak patrně nevidí, on jim jde na pomoc, on chce zjednat pořádek. Jedná se o spor dvou bratrů Přemyslovců. V čele saského vojska jede na koni Ota Černý (Olomoucký), který si nárokuje vládu nad zemí českou, neboť on je syn prvorozený. Lotharovi leží jeho právo na srdci, hlavně proto, že Ota mu to vysvětlil mnoha truhlicemi zlata. Čechy v tu dobu takovéto biblické právo už dávno nezajímá, mají vlastní představy. Moudře uznávají za svého vládce jeho schopnějšího bratra, knížete Soběslava I.

Ten je skutečně natolik schopný, že ví co se připravuje a ví o vojsku, které se blíží. Zato Sasové netuší, že tam dole v údolí už stojí čeští železní. A ti nemají zrovna špatnou pověst. Zachoval se z těch dob výrok:
"Kdo nechce dále žít, ať proti českým železným bojuje."

Soběslav nepřenechal nic náhodě. O výzbroji tehdejší doby ví čtenář jistě dost. Podívejme se tedy společně na cosi jiného, na motivaci bojovníků a jejich psychologickou přípravu.

Po vítězné bitvě u Maratónu si náhle více řeckých hoplítů vzpomíná, že viděli, jak před nimi do útoku běžel sám Théseus. (Mytická postava, zabil obludu Minotaura na Krétě) Jeden z hoplítů vyprávěl, že bůh Zeus mu přišel na pomoc a zabíjel nepřátele pluhem.
Ve válce roku 1260 na břehu řeky Moravy porušilo uherské vojsko dojednané příměří a napadlo nepřipraveného Přemysla Otakara II. Jeho železní páni nevelkého počtu rychle utvořili sevřený šik a zvítězili proti přesile. Brzy nato se objevují "očití svědkové", kteří viděli, jak do bitvy zasáhli i svatí patroni české země. Král Přemysl to pochopitelně nikomu nevyvracel. Armádu, ve které bojují všichni svatí, mohl dobře potřebovat.
Husité byli i po své porážce rádi najímáni jako žoldnéři do všech armád bojovníků za tu jedinou víru pravou, neboť měli pověst, že jsou ve spojení s ďáblem. Generálové patrně usoudili, že v bitvě neuškodí mít protekci na obou stranách jinak znesvářených nadpřirozených bytostí. Bůh nebo ďábel, obojí se v bitvě hodí.
V obou posledních světových válkách si boží přízeň nárokovaly všechny zúčastněné strany.

Jistě teď každý pochopí, proč Soběslav poslal před bitvou svého kaplana do Vrbčan (mezi Českým Brodem a Kolínem), aby přinesl praporec svatého Vojtěcha. Jeho úkol byl ne hledat, ale najít a nelze se tedy divit, že ho přinesl. Tento pak připevnili na (zaručeně pravé) kopí svatého Václava. Nadevše svatá relikvie přesvědčila i ty, kteří ještě váhali. Kdo mečem vládnul, hlásil se do boje.

Už dva dny trvala obleva a horské potoky se rozvodnily. Na obou stranách byl postup pravděpodobně zhruba stejný. Rytíři s meči a kopími na koních, ale brnění a zásoby za nimi na povozech nebo saních tažených soumary. V plném brnění totiž jezdec dlouho nevydrží, to se oblékalo těsně před bitvou. Jenže Češi byli doma a věděli kdy a kde ta bitva začne.

Sasové se blíží a k Čechům promluví kněz Vít.
"Druhové a bratři, buďte stálí! Nad hrotem kopí vidíte svatého Václava na bílém koni, jak chvátá vám ku pomoci. Pohleďte na něj."
Rytíři valili bulvy, co viděli je těžko říci, nejspíše nic. Bezpochyby jim to nevzalo víru, že tam ten Václav někde bude. Po bitvě pak byl už mnohý přesvědčen, že on ho viděl.

Nic netušící předvoj saského vojska, vedený Otou Černým dále sestupuje údolím z Krušných hor. Náhle je cesta u konce, napříč leží pokácené stromy a za nimi ze země vyrůstají čeští železní. Zkusit obchvat ze strany? Jenže z té se vynořují šiky jezdců. Všichni opancéřovaní a k boji připraveni. Útěk na protější stráň údolí? Tam z lesů vystupuje a vrhá se do boje třetí větev českého vojska. Železné kleště se sevřely.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Houda Houda | 6. května 2010 v 12:35 | Reagovat

Hezké,počkám si :-))))

2 babka babka | 7. května 2010 v 15:29 | Reagovat

Po dlouhé době jsem opět začala listovat v kronice  Pokračovatelé Kosmovi:

Tu Lotar, král saský, byv sveden od Oty, Knížete moravského a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností táhl se svým vojskem proti Čechům...

3 babka babka | 7. května 2010 v 15:30 | Reagovat

knížete

4 Teplik Teplik | 12. května 2010 v 23:19 | Reagovat

ta rotunda se mi vždycky líbila

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama