Bílý den 7/8 - přes malý kousek ledu

24. května 2010 v 18:45
.
Za několik desítek let, při stejné tendenci, zůstane prázdné údolí, jako je tohle naproti o něco níže. Jen jeho průřez ve tvaru U říká, že bylo vyhloubeno ledovcem, uprostřed už si začal malý potůček dělat své další údolí s průřezem tvaru V. Jak se bude dále zakusovat, zbudou z morén jen náhorní plošiny, jejichž nevrstvené a netříděné složení materiálu bude ještě tisíce let podávat svědectví o době ledové. Dokud se Afrika tlačí na sever proti Evropě, Alpy ještě porostou a jednou eroze i tyto stopy doby ledové odnese. Mt. Blank se při tom může stát pětitisícovkou. Až se tento kontinentální pohyb zastaví, pak se Alpy zaoblí a budou stále na výšce ubývat.

K večeru dosahujeme Bovalhütte. Nocování na takové chatě není zrovna žádné sanatorim. Pokud je plná, zbývá kolikrát už jenom místo někde na zemi. Často se druhý den startuje výstup jen po několika hodinách stále přerušovaného spánku, třeba i v sedě na schodech. Dole jsou záchody, které lze najít čuchem, a dokonce tekoucí voda, ovšem ledová.

Oproti mému mládí je to velký pokrok. Vzpomínám na jednu kadibudku postavenou dobrodružným způsobem ve skalní stěně vedle aluminiové noclehárny na jejím vrcholu. Když se člověk podíval tím otvorem, na který si měl sednout, viděl pod sebou v hloubce asi 50 metrů ledovec.
My máme štěstí, na chatě je pouze pár lidí. Člověk se může trochu rozkramařit. Večeře už byla, ale můžeme dostat ještě polévku a Jitka dva sladké zákusky, které zbyly. Pivo a rudé víno co hrdlo ráčí, ovšem za cenu odpovídající výšce. Chata je zásobovaná vrtulníkem.
Na horských chatách se pije červené víno po konývkách. Aklimatizace znamená tvorbu červených krvinek a panuje jakási pověra, že červené víno tomu pomáhá. Jeden doktor se mi vysmál:
"Jistě, a bílé víno je na bílé krvinky, že jo!"
Věc se má zhruba tak, že červené víno obsahuje podobné substance jako aspirin, a to je po námaze výstupu pro tělo zdravé.

Spí se vedle sebe namačkaní jak sardinky, dole nebo na bidle, do každého ucha člověku chrápe někdo jiný. Každý má naproti jednu buňku v kukani, kam musí nacpat svůj veškerý majetek. Boty, cepíny a železa zůstávají dole ve zvláštních místnostech.
Pokud je chata plná, nebo dokonce přeplněná, pak nepostačují záchody ani ložnice. Poslední se vrací o půlnoci, první vstávají ve 3, budí se, svítí si do očí, šlapou si na hlavy, vzájemně se proklínají a posílají do prdele. Jinak panuje spokojenost a potkáte tu samé príma lidi.

Spali jsme výborně, ráno mažeme na snídani a naplňujeme lahve čajem. Vzpomínám, jak mě jednou ukecal kolega v práci, Chorvat Rajko, ať ho vezmu s sebou. Většina tady míří k vrcholům, my měli v plánu, právě jako dnes, pouze přejít dole Morteratsch na Diabolezzu. On se ale na ten potemnělý kousek ledu večer podíval a psychicky zkolaboval. Jen ať se nezlobím, ráno se vrací k autu, kde na mě bude 2 dny čekat, až přijdu. U snídaně proti nám tehdy zasedl americký pár, prý na svatební cestě, a jeden belgický fotograf. Vedli řeči, jak by tak rádi na Diabolezzu, ale nevědí jak. Američani neměli vybavení žádné, Belgičan všechno možné, jenže s tím neuměl zacházet. Coby vůdce nestojím za nic, vždycky mi všichni nadřízení vyčítali, že se nedokážu prosadit. Dokonce ani nechci, něco mi na tom vadí. Tady jsem udělal výjimku. Všechny jsem navázal na moje lano a dal jim pokyny. Já první, za mnou Američanka Sheyla, pak Rajko, nakonec Belgičan. Manžel už se tam nevešel, ale prý je zkušený horolezec. Tak jsem ho nechal jít vedle a jistil jenom přes pukliny. Rajko pak ode mě dostal jasný rozkaz:
"Vidíš ten ženský zadeček, docela pěkný, ne? Tak na ten se budeš přes to lano dívat a neopovažuj se kouknout někam jinam, už vůbec ne dolů do puklin. A jde se!"
Večer na Diabolezze mi koupili velkou láhev rudého vína s podepsaným cetlíkem,
"pro nejlepšího alpského vůdce".
Tentokrát tedy vedu Jitku, která mě má jistit přes cepín, který nevlastní. Tak ať mě tedy jistí přes chodecké hůlky, pokud to technicky zvládne. Ona mě ale přes kšilt čepice stejně nevidí, jde jenom mechanicky tam, kam směřuje to lano.

Tak přejdeme Morteratsch a stoupáme nejprve sutí, pak skalní cestou na vrchol Isla Pers, ztraceného ostrova.

Někoho v mém věku (přes 60) by třeba napadlo, že co dokáže tenhle Gregor, dokáže on jistě taky. Ta štreka je hezká, on si ji rovněž oběhne. Myslím tím člověka, který v životě nebyl horolezec a není ve světě moc zběhlý. Jakou má šanci ji projít? Velkou, ale tak úplně snadné to zase není.

Od železniční stanice Morteratsch startujete z úrovně o 200 m vyšší, než je vrchol Sněžky a můj cíl, Munt Pers, ležel ve výši 3200 metrů. Kdo si není jistý kondicí, ať napřed vyšlape ze Špindlerovky na vrchol Sněžky a nazpět. Pokud to nedokáže, pak by měl nejprve trochu trénovat. Nocování na Dibolezza ve výšce 3000 m, taky není pro každého.
Co ještě na takovou túru potřebujete, jak dopadla naše cesta a ještě trochu o tom ledovci, se dozvíte v příštím, posledním, dílu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 24. května 2010 v 20:41 | Reagovat

No, prosím. Nejdříve nás navnadíte a pak odradíte. Co vlastně chcete?:-)))

Ten potůček, není to Rhona?

2 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 24. května 2010 v 21:05 | Reagovat

autor

ta nitka vlevo od potůčku je schůdná?

Poněkud tápu v morénách, představovala jsem si, že ledovec před sebou tlačí masu kamení a až ledovec zmizí, ve vzniklé prohlubenině se vytvoří jezero. Ale asi to tak vždycky není.

Píšete o aluminiové chatě - bývají nějak uteplené nebo je to jen úkryt před největši nepohodou?

3 autor článku autor článku | 24. května 2010 v 21:20 | Reagovat

[1]  babka

No, vlastně nechci nic. Každý si může srovnat v hlavě, jestli by třeba měl na takový horský výšlap chuť.

Ten potůček není Rhona a kam teče nevím. Po návratu mě zajímalo spíše pivo, než voda.

4 autor článku autor článku | 24. května 2010 v 21:24 | Reagovat

[2]  Zdeňka-Anna

Po té nitce by jistě projel i teréňák, kdyby na to měl povolení.

S tím ledovcem to tak zhruba je, ale úplně čerstvý má i morény po stranách. To jezírko taky brzo zaplní zvětraliny z hor.

Chýše jsou malé záchranné, kde se člověk může při nejhorším schovat před bouří, nebo i velké vytápěné, kde si lze koupit jídlo a pití.

5 babka babka | 24. května 2010 v 21:24 | Reagovat

2 Zdeňka-Anna

Mám stejnou představu jako vy.

autor

Mám dokonce kámen, našla jsem ho při podkopávání a podezdívání staré části domu, byl uložen v nějaké vypalované nádobě. Nádobu jsme  nechtěně rozbili krumpáčem. Ptala jsem se jednoho chlápka, co sbírá šutry, chtěl jej ode  mne koupit a říkal, že je to kus z morény. Mohla by to být pravda?

6 autor článku autor článku | 24. května 2010 v 21:31 | Reagovat

[5]  babka

Poznám morénu, ale jeden kámen z ní se ničím neliší od jiných. To nelze poznat. Pokud nemá vlastnost jinou, než je je z morény, pak ho klidně prodejte. Takových kamenů si všude v Alpách můžete nasbírat tuny.

Otázka je, proč ho někdo uschoval v nádobě?

7 babka babka | 24. května 2010 v 22:02 | Reagovat

No právě! A proč ho chtěl koupit znalec... Mně to připadá jako pěstní klín.Je tam taková prohlubeň pro prsty. Nyní se nachází ve stavu z uraženou špicí, ale vše nasvědčuje tomu, že kánem špici měl. Nechám si ho pro štěstí. Čas od času si ho vezmu do rukou a sním....

8 autor článku autor článku | 24. května 2010 v 22:23 | Reagovat

[7]  babka

Pokud by se jednalo o pěstní klín, který opracoval pračlověk, pak by vám za něj museum asi nabídlo dobrý peníz. Takové věci mají značnou hodnotu. Ten pračlověk ho ale do té nádoby určitě nedal.

9 babka babka | 25. května 2010 v 10:46 | Reagovat

Zkoušeli jsme v jednom přírodovědném muzeu. Zazvonili jsme a z 1. patra se vyklonila nějaká paní a stroze řekla: co chcete, jsou v terénu!  Ani se neobtěžovala sejít dolů, nebo nás pozvat nahoru a domluvit například schůzku...

10 Kunc Kunc | 25. května 2010 v 20:38 | Reagovat

Mohl by to také být kámen co s ním pračlověk praštil ženu do hlavy, předtím než ji za vlasy odtáhl do jeskyně. A v obalu byl, protože se dědil z generace na generaci.

11 autor článku autor článku | 25. května 2010 v 20:52 | Reagovat

[10]  Kunc

V tom případě babka nepotřebuje museum. Odkoupím ho já a budu dále používat k původnímu účelu.

12 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 25. května 2010 v 22:02 | Reagovat

/10/ Kunc

/11/ autor

Nejásejte předčasně, babka se zmínila zatím jen o jedné zdi. Pod vedlejší může být nádoba s válečkem na nudle.

13 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 25. května 2010 v 22:04 | Reagovat

autor

Bylo by možné jen orientačně nastínit cestu Vaší dcerky kolem světa? Stačí jen trasa. Dík.

14 autor článku autor článku | 26. května 2010 v 10:03 | Reagovat

[13]  Zdeňka-Anna

Přímo kolem Zeměkoule ta cesta nevedla.

http://gregor-moldavit.blogy.novinky.cz/0901/sama-kolem-sveta-1

http://gregor-moldavit.blogy.novinky.cz/0901/sama-kolem-sveta-2

http://gregor-moldavit.blogy.novinky.cz/0901/sama-kolem-sveta-3-3

Na NOVINKY jsem uvedl 3 díly jejího deníku. Cesta trvala rok, vyjela ve věku 19 let, hned po maturitě. Ten výkon spočívá hlavně v tom, že si po cestě na vše sama vydělala. Pracovala jako číšnice, nebo průvodkyně turistů na koňské farmě. V pustinách si ze šrotu postavila busa, objela Austrálii a při tom ještě brala platící turisty. Když camping prodala odletěla do Singapuru a odtud došla pěšky až do Laosu. Nakonec už o berlích, protože byla zraněná.

15 babka babka | 26. května 2010 v 19:45 | Reagovat

Tolik křiku pro kus kamene....

16 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 12. června 2010 v 21:14 | Reagovat

Tak si sem občas chodím číst a zacestovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama