Bílý den 4/? - Panna z Morterače-1

22. května 2010 v 12:43

Kdysi za mlada jsem nocoval v aluminiové horské chýši ve skále nad bosonským ledovcem pod Mont Blankem. Jeden člověk se tam rozloučil, že sestupuje dolu do Chamonix. Tam ale nikdy nedošel, a nikdy nikdo už ho neviděl.


Ne vždycky je ledovec bílý, ne vždycky je vlídný.
Jednou, brzy ráno, jsem k němu šel, a on byl černý. Jako by chtěl říci:
"Mějte se, lidičky, na pozoru, nejsem dětské hřiště."

Ale na tomhle místě už za pár let nebude ani kostička ledu do sklenice limonády.
malba z roku 1793
Tuto fotografii, zhruba ze stejného místa, jsem cvaknul 20.7.2009. Každý vidí, o kolik ledovec Morteratsch od té doby ustoupil. (čti morterač)

Vypráví se tam v těch horách, které se až do zasněžených výšin vypínají, že ne vždy stékaly ledovce až k selským sídlům do údolí. Bývaly prý doby, kdy v létě hnali pastýři své krávy a ovečky na zelené stráně, které dnes (= třeba době, kdy byla namalovaná ta krajina, kdy už tohle vyprávění bylo staré, tedy před asi 200 lety) už celý rok sníh a led pokrývají. Snad mohlo tomu nějak podobně být, už dříve bývala v Evropě teplejší období. My ovšem nevíme v jaké době se měl náš příběh odehrát, nevíme, kam až v tu dobu sahal ten ledovec, jak vysoko šly zelené pastviny. My ale víme, že dnes (v dnešní době) ledovce ustupují více než kdy před tím, neboť my, lidé, naším blahobytem klima na této planetě měníme. Nechceme udělat pár kroků pěšky, každý kousíček jezdíme autem. V zimě si raději přetopíme byt, než bychom si oblékli svetr. Kdož ví, jakou cenu za to jednou zaplatíme? Ono to vůbec není dobře, že ledovce ustupují.
Tam v tom kraji, kdesi u Puntrašinga (německy Pontresina, horské městečko ve Švýcarsku) žila krásná dívka, jež zvána byla panna Anička. Široko daleko se vyprávělo o jejím půvabu. V drsných horách, tam nahoře, na okraji věčného sněhu, pásl pak svoje ovečky mladík silný a pohledný, jehož jméno bylo Arač. I medvěd se vyhnul jeho stádu, když viděl velikou sekeru, kterou nosil Arač za pasem a kterou dokázal mistrně vrhat. Byl to silák, jemuž se sotva kdo vyrovnal, nebál se nikoho a ničeho.

Jednoho léta pořádala se za slunečného dne veliká slavnost nahoře na alm (pastvina vysoko v horách). Nést v nůši soudek vína, chléb a uzeniny z hlubokého údolí až na hranici věčného sněhu, odkud jejich vesnička je sotva vidět, to je pro horala jak nic. Tam nahoru vynosili jídlo i pití, tam tančili a veselili se. Tam hráli na housle, dudy i alpské fujary.
Vystoupila do hor panna Anička, sestoupil z nejvyšší pastviny pastýř Arač, a tam na té slavnosti se poprvé uviděli. Pohlédli si do očí a zamilovali se. Tančili spolu a pili rudé víno, veselili se a byli šťastní. Ostatní pak pohlíželi na ně a šeptali:
"Jaká to dvojice, jaká to bude jednou rodina."

Krásná panna a pohledný mladík silák. Nebyli snad pro sebe stvořeni? Nebyli! Pravím Vám, že Anička byla ze dvora bohatého sedláka, Arač pak naprosto nemajetný pastýř ovcí. Netrvalo dlouho, Arač předstoupil před otce Aničky a požádal o ruku jeho dcery. Však se zlou se potázal.
"Vím, jsi mladík silný a statečný, ale kolik toho za tyto vlastnosti mojí dceři koupíš? Dám ti Aničku za ženu, až složíš k jejím nohám krajáč na mléko naplněný zlatem." Tak znělo jeho rozhodnutí. (Vidíte, děti, stále to zlato, ve kterém někdo hledá životní štěstí.)

Ten den táhli krajem verbíři. Berou každého, kdo uzvedne těžkou podkovu tažného koně. Kdo se přihlásí do armády, dostane na dlaň velkou zlatou minci. Měsíčně pak dobrý žold, denně 2 džbány piva... Arač nebyl tak hloupý, aby všemu věřil, ale podepsal. Verbíř se ještě se smíchem otázal, jestli je tak silný, aby uzvedl tu koňskou podkovu? To byla ovšem otázka jen symbolická, tu uzvednul každý. Arač ji ale zvednul, vzal do obou rukou a překroutil. Všichni nad tím úžasem oněměli.

Léta plynula. Anička už nebyla krasavice, žalem po svém milém chřadla a vadla, stále čekala a věřila, že se jí vrátí. Arač se stal důstojníkem, bojoval ve vítězných bitvách, bil se jako lev, proslavil se statečností, a dělením kořisti také bohatl. Ti dva však o sobě celé ty roky nic nevěděli. Mysleli na sebe, ale neměli tušení, jestli ten druhý ještě nezapomněl.

dokončení pohádky příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama