Bílý den 1/? - ledovec

19. května 2010 v 15:47

Říká se, že kdo má v žilách jen jednu kapku horalské krve, musí se do hor stále vracet. Tohle vyprávění je ale jen malý cestopis o malé cestě na malý ledovec. Kdo chce velké vyprávění o velkém ledovci, ať si ho najde někde jinde.

Ani sám nevím, proč vždycky v létě zatoužím po sněhu. Když tady u nás na Rýnu přijdou vedra, musím se vydat do Alp na ledovec. Chtěl bych vám o Alpách trochu vyprávět. Jak vypadají, jak tam lidé žijí. V cestopisech jinak nepíšu o vlastní osobě, co já jsem tam dělal, a tak podobně, ale tenhle seriál bude trochu výjimka. Budou to z části moje osobní vzpomínky.



Na jaře roku 2008 jsme s Helenkou stoupali den po dni směrem k ledovým vrcholům Himalájí, až jsme dosáhli hranice sněhu.
"Sníh," pronesla Helenka zasněně, "po pěti letech zase sníh".
Ona se předtím půl roku potulovala ve žhavé Indii, poté, co 4 roky studovala na Maltě.

Helenka je moje dcera. Teď zrovna je kdesi v Maroku. Ona pracuje v Turínu a stále se toulá po světě. Přes internet si najde levnou letenku a pak už se nějak sama tou zemí protlouká. Mluví plynule 6 řečí a za krátký čas
se domluví i každou místní řečí. To už je jiná generace, než jsme my. Ve věku necelých 20 let šla sama s ranečkem ze Singapuru, až se dostala k řece Mekong a táhla podél ní, jako já v jejím věku podle Berounky.

Deset let před cestou do Himalájí, to jí bylo 15 let, jsme se spolu vydali do těchto hor skalistých ledových, o kterých vám budu povídat. Do Alp. Měli jsme spolu něco natrénovaného ve Schwarzwaldu, začali jsme už v zimě a vybírali si na to špatné počasí. Zhruba takové, při kterém v Krkonoších horská služba zakazuje opouštět chaty. Konečně nadešel čas a my se vydali na cestu. Jednoho červnového dne jsme potom kolem poledního zastavili v Pontresině. (Švýcarsko, Bernina)

Jako první jsme potřebovali informace, jak to tam nahoře v horách vypadá. Nádražní informační služba byla samá ochota - "tady je seznam hotelů a restaurací". Jo, tam nahoře? To není jejich starost. Když nechceme utrácet dole ve městě peníze, ať se jdeme bodnout. Ty hory jsou pro ty obchodníky tam v údolích jen kulisa, která má přitáhnout platící turisty do hotelů. A ty hory byly právě v temných mracích a pršelo. Co teď?
Potkali jsme mladé horolezce, silné kluky s malými ranečky, navíc s najatým místním průvodcem. Ne, nikam nejdou, vzhledem k počasí vše raději odložili na další dny. Při takovémto severním větru nelezte v Bernině do hor, zněla jejich zkušenost. Jestli je otevřena záchranná místnost té boudy, tam na 2500 m, to taky nikdo nevěděl.

"Wenn hier niemand etwas weiß, dann gehen wir einfach hin und werden es selber erfahren."
(Když tady nikdo nic neví, pojďme jednoduše tam a zjistíme si to sami.)
Takto pravilo moje statečné pachole.
"Pokud ještě budeme na živu," zamumlal jsem do fousu.

Helenka v tom věku mluvila jenom německy, i když česky uměla. Já česky odpovídal, což jí nevadilo. Když nás poslouchal nějaký cizí člověk, tak jen vrtěl hlavou, jak to divně mluvíme.
Tohle údolí si vyryl ledovec, jako celkem všechna v Alpách. Ale kdy byl v tomto údolí naposledy ledovec? Vždyť on je v něm ještě dnes, jenom musíme popojít kousek nahoru! A kdy byl ledovec tady na tom místě, kde stojí Helenka? Ještě před sto lety. Jenže my lidé jsem všechno změnili. Brzy v Alpách zmizí i poslední ledovec a pak jsme možná i my, lidé, na řadě zmizet taky.

Tak se tedy do těch hor onoho dne vydal jen jeden stařec s dcerou. Helenka nesla 10 kg, já 18 kg, páč jsme museli vzít vařič, nádobí, zásobu potravin, lano, ledovcové skoby a tak vůbec.
Stoupali jsme osaměle několik hodin, za nějaký čas se ledovec objevil pod námi a tvářil se nevlídně. Když vejdete do údolí s ledovcem, cítíte na dálku, jaká z něho sálá zima. To je ovšem fyzikálně zcela chybně vyjádřeno. Tepelné záření existuje, ale ne jeho opak. Zima, to je náš subjektivní lidský pocit, když není dost tepla. Ledovec zimu nevysílá, jenom pohlcuje teplo.

Konečně jsme dorazili promočeni deštěm, ale dobře naladěni, k horské chatě ve výši 2 500 m. Jedny dveře se nechaly otevřít, čímž jsem si velmi oddechnul.
"Ist hier jemand?" zavolala Helenka. V celé velké chatě se nikdo nenalézal, byli jsme spolu sami, tam v klínu hor.

Helenka rozvěsila své mokré svršky i spodky.
"Papa, morgen überqueren wir den Morteratsch-Gletscher und erreichen den Gipfel gegenüber."
(Táto, zítra překročíme ledovec Morterač a dosáhneme toho vrcholu tam naproti.)
Moje představa, ze se v chatě zeptáme na další cestu horolezců, kteří jsou na sestupu, se ukázala zcela mylná. Byli jsem úplně sami, k vrcholu žádné stopy sněhem taky nevedly. Naštěstí nechal někdo ty jedny dveře chaty odemčené, pro zbloudilé duše našeho typu. Tekoucí voda 160 m jižně, hlásala tabulka na dveřích. Tam trčela ze skály roura, ze které padaly rampouchy.
Helena to mytí odflákla, jak to jen šlo, a zmizela. Já se svlékl, stál po kolena v ledové vodě a do toho začalo hustě sněžit. Zimu jsem necítil, jako bych na chvíli zase omládl. V chatě jsem nalezl Helenu v mojí nepasující slabé bavlněné košili. Na otázku, proč si neoblékne vlastní flanelovou, mi sdělila, že žádnou nevlastní. Nějak jsem si představoval, že ví sama, co nacpat do rance a nestaral se o to. Leč z mého obrovského rance jsem aspoň vytáhl polarflies a péřovou bundu z časů věkem zavátých a moje mrně pořádně zapakoval.

"Zítra ráno si uvaříme dobrou polévku, pak si můžeš hrát se svišti a dívat se na hory kolem nás, které jdou přes 4 tisíce. Potom půjdeme na ledovec, kde budeme trénovat a odpoledne jsme zase dole u auta. Pak pojedeme do severní Itálie, kde znám jedno hezké údolí jménem Vinschgau a tam se pár dní někde ubytujeme. Kdybychom pokračovali ve výstupu, mohli bychom večer vrcholu skutečně dosáhnout, ale chata pod vrcholem na druhé straně je zavřená a nemá Winterraum. Noc bychom tedy propoceni a promočeni museli strávit ve sněhu a mrazu, bez patřičného vybavení. Šílená zimou budeš čekat, až ráno vyleze slunce, aby tě zahřálo a než se to stane, už může být pozdě."
Tak zní moje rozhodnutí, v němž můj vrozený strach s lecjakou zkušeností více let horského putování se snoubí. Škoda, po tvrdém tréninku byla Helena i v těch nepříznivých podmínkách skutečně dobrá!
Leč potíže se dostavují už v noci. Něco jsme pojedli, ale byla zima a tak jsme se odebrali do kójí na spaní. Helenka zalezla co nejdále ode mě, abych jí nerušil chrápáním. Spíme pod nekvalitními dekami záchranné noclehárny a v půl druhé mě Helenka budí (já spokojeně chrápu jako prase). Musí jít na záchod a já vydal přísné nařízení, že v noci nesmí sama opustit chatu.
"Papa, ich dachte ich werde schlafen wie ein Murmeltier aber ich habe bis jetzt überhaupt nicht geschlafen. Etwas stimmt hier nicht,"
(Táto, já myslela, že budu spát jako svišť, ale já dosud vůbec nespala. Něco tady není v pořádku.)
"To něco je řídký vzduch, nejsi aklimatizovaná." Vysvětluji.
V naší noclehárně je nula, venku dost pod ní. Po návratu se Helenka roztřese. Hodím přes ní deku, přitisknu k tělu a přes nás oba ještě tři deky. Pachole mi sladce usne.
Helenka je vegetarián, nikdo, ani ona sama neví proč, možná to má s její špatnou aklimatizací taky co dělat.

Ráno vyjdu ven z chaty, Helenka konečně spí jako svišť, a nevěřím svým očím. Nebe je zcela jasné, a k němu září bělostné alpské štíty. Kolem chaty se toulají svišti. Neuvěřitelné panorama a v celé té pohádkové krajině jsme jen my dva sami.
Pověsím rychle boty za okno, aby se prohřály slunečními paprsky a vařím zeleninovou polévku.

V půl deváté ji budím.
"Vstávej Helenko, je bílý den, bílý den."


Kdo chce, ten si může příště přečíst pokračování, kam jsme se ten den z těch ledových hor spolu vydali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 19. května 2010 v 17:21 | Reagovat

K horám mám úctu. Nejvýš jsem se vyškrabala ve Vysokých Tatrách na Kriváň. V Alpách je to jiné. Jak mi bylo vysvětleno, ve výšce 2,5 tisíce metrů se pasou kdejaké krávy...Tak pojď:-((

2 autor článku autor článku | 19. května 2010 v 17:47 | Reagovat

[1]  babka

O krávách blbejch taky ještě napíšu, asi ve 3. díle. Ona ale kráva zas tak blbá není. Asi tak chytrá nebo blbá jako kůň. Něco jiného by bylo prase, to je vysloveně inteligentní. Divoké více, než domácí. Ale pokud se chystáte do Alp na ledovec, nemusíte to zase tak přesně vědět.

3 babka babka | 19. května 2010 v 17:57 | Reagovat

Uznala jsem, že když v tak velké výšce se pasou krávy, že tedy mohu k Černému jezeru dojít i já....

4 babka babka | 19. května 2010 v 17:58 | Reagovat

To mělo být pro mne povzbuzení!...:-)))))

5 babka babka | 19. května 2010 v 19:43 | Reagovat

Já jsem sviště nikdy neviděla. Jak spí svišť?

6 autor článku autor článku | 19. května 2010 v 19:49 | Reagovat

[5] babka

V němčině to znamená spát hlubokým spánkem. Svišti prospávají celou zimu. Ještě o nich více napíšu v dalších dílech.

7 otazka otazka | 20. května 2010 v 14:13 | Reagovat

Vas Blog, to je proste nadhera:-)

Proc v horskych oblastech, jejimz beznym maskotem je Svist,

je mozne v kazdem druhem stanku trhovce, zakoupit mast na revma, vyrobenou z tuku prave tohoto zvirete? To je mi proste zahada:-)

Preji krasny den a zdravim Grüß Gott :-)

8 autor článku autor článku | 20. května 2010 v 17:46 | Reagovat

[7]  otazka

V  každém kraji se lidé snaží prodat turistům místní produkty. Nelze se tedy divit, že v Alpách mastě s přísadou svištího tuku. Za tímto účelem jsou ještě dnes svišti stříleni. Píšu o tom na konci této pohádky:

http://gregor-moldavit.blogy.novinky.cz/0912/princezna-dolasilla-2-2

9 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 20. května 2010 v 22:54 | Reagovat

Vítám ledovce v jakémkoliv množství a velikosti, protože výška 2499 m / Rysy / je a asi už zůstane pro mne nepřekonatelnou..

Sviště jsme kdysi viděli nad Téryho chatou směrem k Sedielku, ovšem něco jako z rychlíku, protože zmizeli dřív , než si jeden stačil uvědomit, že by to vůbec svišti mohli být.

Tam jsme také jindy viděli malé stádo kamzíků.

Jinak bez místních produktů ze svišťů bych se docela dobře obešla.

Zůstávají pro mne záhadou t.zv. ledopády, kde je nestabilní led, vznikají  a zase mizí  trhliny, padají bloky ledu.Myslela jsem, že než se taková trhlina udělá, chvíli to trvá.

Četla jsem o přechodu ledopádu Khumbu - až jsem uviděla fotografie zblízka, pochopila jsem, co znamená ho projít.

Takže se těším na další putování.

Babko, Kriváň vám závidím, jednou nás něco vystrašilo na cestě směrem k Jamskému plesu a nikdo si protom už nedal vymluvit, že to mohli být na podzim jeleni a ne medvědi číhající na turisty a od té doby byla ta cesta prostě tabu.

10 autor článku autor článku | 21. května 2010 v 9:09 | Reagovat

[9] Zdeňka-Anna

Pokračování jsem dal už včera, tam je povídání zase o něčem trochu jiném.

Výstup na Rysy je nádherná túra a svišťů není v Tatrách méně, než v Alpách.

Horský ledovec nestojí na místě, nýbrž klouže do údolí. Rychlostí řekněme jeden metr za den. Podloží nemá všude stejný sklon, takže se při tom láme. Tím vznikají pukliny. Většinou mají tvar V. Jsou ale i obrácené. Nahoře je člověk překročí, dole na dně by klidně mohla parkovat lokomotiva. Pukliny se dělají rychle. Stanoval jsem na ledovci a ráno už vypadaly trochu jinak než večer a jedna se začala tvořit hned vedle stanu.

11 Kunc Kunc | 21. května 2010 v 19:58 | Reagovat

V horách a o samotě má člověk z té výšky nadhled. Doporučuji filozofům. O to horší je návrat do reality.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama