Květen 2010

Achilles na Skyru

27. května 2010 v 20:05


Nezranitelného Achilla, největšího reka pod hradbami Troje zná jistě každý. Jen málo lidí ovšem ví, že tento hrdina se původně do té války zrovna nehnal.

(Tento článek je kapitola z mého Trojského cyklu, který bych třeba taky někdy vyprávěl. Jestli se to odehrálo přesně takle, to jistě nevím, ale zhruba tomu tak být mohlo.)

Věštba pravila... Tenkrát vždycky věštba něco pravila. Jako všechny věštby, vymyšlené po hotové události, dříve jako dnes, se vždy věštba splnila. Věštit minulost není zase tak těžké. Na druhé straně jsem poznal slušný počet lidí, kteří i minulost dokázali věštit chybně.

Tedy věštba pravila, že Achilles bude zcela bezvýznamným člověkem, který se dožije vysokého věku. Nebo se stane jedním z nejslavnějších hrdinů všech dob, když potáhne do války, v té ale taky padne.
Jeho matka, mořská bohyně Thetis, měla zřejmě o věčné slávě své mínění. Achiles byl sice nezranitelný, ale asi tak, jako byl Titanik nepotopitelný, nebo jako je dnešní papež neomylný. Syna převlékla za ženu a dala do služby princezně, dceři krále Lykoméda, na ostrově Skyru, coby dvorní dámu. Jak to prakticky fungovalo se nikde nepíše, princezna si zřejmě na "její" služby nestěžovala. Tím měl být Achilles války i hrdinské smrti ušetřen. Leč bohové míní a lidé mnění.

Do trojské války se nehnal ani lstivý Odyseus. Vrchním velitelem vojsk byl nejbohatší z achájských králů Agamemnon. Sám vypravil sto válečných lodí. (To ještě zdaleka nebyly pozdější triery.) Když si ale přijel Odysea vyzvednout na Ithaku, nebyl tento novomanžel krásné Penelopé nikterak nadšen. Předstíral tedy šílenství, oral s voly pole a zasíval sůl. Ve stínu lípy, promiňte, tam olivovníku, ležel jeho pár týdnů starý syn Telemachos. Agamemnon ho vzal a položil Odyseovi před pluh. Ten zastavil, čímž přiznal, že dobře ví, co se kolem děje. Když měl pak svého syna zase uvidět, bylo tomu už 20 let.

První úkol, jenž byl Odyseovi přidělen, bylo najít hrdinu Achilla, který je údajně na řeckém ostrově Skyru, převlečen za komornou princezny. Ten ostrov se mu podařilo najít, ale která z těch komorných to je? Odyseus nemohl jednoduše po vzoru Parise přijít a říci:
"Promiňte dámy, že obtěžuji, ale nevysvlékly byste se všechny do naha?"
Jak tedy na to?

Na Skyru nadešel den, kdy připlulo mnoho lodí a pořádal se jarmark, takový veliký trh. Všude pulty i boudičky plné lákavého zboží, výkřiky obchodníků, vůně pečení i koláčů, dunění kladiv kovářů, řezbáři pílí, hoblí a šmirglí, zde barevné látky, tu zase skvostná roucha i měděné pancíře.

Když z hradu vycupitala princezna obklopená hejnem komorných, zaujal je všechny hned jeden z obzvláště lákavých krámků. Co nevidí jejich oči?
Tam na pultě ležely punčošky, punčochové kalhoty, korzety, podprsenky, podvazkové pásy, kalhotky obyčejné, krajkové i tanga. Tam ležely hřebeny, hřebínky a spony do vlasů, tam ležely lahvičky s voňavkou, černidla na řasy, bělidla na vlasy, červenidla na rty, zelený i modrý lak na nehty i odlakovač.

Za roztomilého štěbetání jala se princezna i dvorní dámy ve zboží nepříčetně hrabat. Strašným holčenčím způsobem u toho piští, všechno si zkoušejí, dívají se do zrcátek, fintí se a producírují, vrtí zadkem, čuchají k parfémům a zkoušejí laky na nehty i na vlasy. Jejich žvanění a pískot doléhá až k vrcholu Olympu, kde si bohové zacpávají uši.

Jen jedna ta dáma se drží stranou a dívá se nato všechno zcela bez zájmu, s výrazem krajního znudění a znechucení. Občas protočí oči do nebe, jinak se neangažuje. Netuší, že právě ji onen obchodník orlím zrakem sleduje.

Tam na pultě leží sexy prádélko, rukavičky a korálky, prstýnky a náušnice, nekonečně patlanin a žužlanin na pleť, mastě bezbarvé, barev neutrálních, řvavých až zcela zrůdných. Tam leží umělé řasy, paruky a příčesky, vzpíradla ňader i šněrovačky na úzké boky. Tam leží v balíčkách vložky i v krabičkách tampony, tam leží... cože? Tam leží krásný lesklý bronzový meč! Na tom utkví zrak oné podivné dvorní dámy. Jaká elegance, jaké zdobení, jaká krásná kovářská práce. Tak si ta dáma ani nevšimne, že ten podivný obchodník dává komusi do dálky tajné znamení. V tu chvíli se ozve řinčení zbraní, ozvou se výkřiky. Trh byl zřejmě, jako často v těch dobách, přepaden piráty. Dvorní dámy odhodí všechna cingrlátka, sarapatičky, lahvičky i hadříky a za hlasitého pištění se rozebíhají na všechny strany, jako když střelí do vrabců. Jen té jedné se rozlije šťastný úsměv po tváři. Konečně je ta nuda aspoň na chvíli přerušena. Zaplať pánbůh Zeus, konečně čas na trochu rozumné práce. Doufejme, že je těch pirátů hodně. Ruka netypické dvorní dámy sevře rukojeť meče a máchne jím do vzduchu. Hm, nádherný kousek, jak dobře vyvážený. Kerej bude ten první lump, na němž ho vyzkoušíme? To už se blíží sevřený šik pirátů s tasenými meči.

bronzový meč, 1000 př.n.l, Badisches Museum, KA

"Chceš s námi snad bojovat ty medúzo?" Křičí na nebohou dvorní dámu.
"No to bych si písk', a jak," odvětí ta medúza, kterážto je, jak již každý jistě pochopil, přestrojený Achilles.

Však co to? Piráti zastrkují meče do pochvy a blbě se pochechtávají. Za Achillem se ozve přísný hlas.
"Tak tu maškarádu rychle svlíkni a herojské výkony si nech do Tróji. Tam budeš mít tolik příležitosti až tě to bude mrzet." Obchodník sundá maskování. No ovšem, lstivý Odyseus.

Nadešel čas! Válečná flotila, přes tisíc lodí, opouští břehy slunné Helady. Sto tisíc mužů, mnohý se nemá nikdy vrátit, jiný už o mnoho starší, dávno od nikoho neočekávám a nežádán. S napjatými plachtami pronikají achájské lodice do Dardanelské úžiny. Orákel praví, že kdo z Řeků se první dotkne svou nohou trojské půdy, živ se z války nevrátí. V dáli na kopci se objevuje pyšné město Trója. Armáda je u cíle, válečné lodě vplouvají do přístavu a přirážejí i všude kolem ku pobřeží.

Jako první vyskočil na pevninu Achilles a zvolil tak dobrovolně svoji smrt.

Dětská křížová výprava 2/2 - Do horoucích pekel

27. května 2010 v 9:07

Když odsud z Bádenska přejedete Rýn na druhou stranu, dostanete se do Alsaska. To znají Češi podle soudu ve Štrasburku, kde občas prohrávají balíky peněz neboť utlačovali nějakou národnostní menšinu. Alsasko patřilo v dějinách jednou Francii, jednou Německu, vždycky podle toho, kdo prohrál poslední válku. Teď tedy zrovna Francii. Alsasané říkají, že myslí německy a cítí francouzsky, mluví povětšinou obě řeči.
Zeus v podobě býka unáší bohyni Evropu.
Dnešní Evropa
Katedrála ve Štrasburku
Radnice

Petite France

Výprava dětí z Francie, vedená asi patnáctiletým Štěpánem šla zhruba podle řeky Rhony. Na rozdíl od německých dětí tedy Alpy obešly, až se dostaly do Marseille. Tam se před nimi, dle slibu Štěpána, mělo otevřít moře, kterým dále měly bezpečně dojít do Svaté země. Děti netušily, jakou vzdálenost by ve skutečnost musely po tom dně ještě ujít. V každém případě se všichni dějepisci (i ti věřící) shodují na skutečnosti, že moře se neotevřelo. Za 18 let se jeden z těchto dětských křižáků vrátil nazpět a tak se Francie dozvěděla o jejich osudu.

Několik dní se nedělo nic až náhle připlulo sedm lodí, údajně aby děti do Svaté země přepravilo. Štěpán to rychle ukecal, že tím otevřeným mořem vlastně tyto lodě myslel a začala rvačka o místa na palubě, přesněji řečeno v podpalubí, kde jinak ležel náklad. Děti nastupovaly po úzkých lávkách, kdo spadl do moře byl ponechán osudu, tedy se utopil. Nebylo potřeba ho lovit, dětí za ním bylo dost. Konečně bylo zabráno poslední místečko a lodě vypluly. Nacpáni v podpalubí v šílených hygienických podmínkách se tak děti vydaly na další cestu, jak věřily do Jerusalema. Dvě lodi v bouři ztroskotaly u Sardinie, z dětí ani posádky se nezachránil nikdo. Ostatních pět lodí dorazilo do Alžíru a Egypta, kde kapitáni prodali ten zbytek dětí, který přežil naloďování i plavbu, Arabům do otroctví. Pochopitelně tam musely ony přijmout islám a ne naopak. Je ale docela možné, že mnoho dětí si tím skutečně nakonec polepšilo, protože v otroctví dostaly aspoň oblečení a najíst.


Jaký byl další osud zbylých německých dětí? Došly k moři, kde udělaly tu samou zkušenost jako Francouzi. Přes všechny sliby, modlitby a silnou víru se moře jednoduše nerozestoupilo. Bezpochyby ani německé děti netušily, že by tím stejně nebylo nic vyřešeno, protože by je čekala ještě delší cesta, než už měly za sebou. A kdyby došly do Jeruzaléma, pak by se tam předně vůbec nedomluvily a kdyby se domluvily, pak by se nad jejich přesvědčováním každý muslim jenom usmál. (Od té doby uplynulo osm set let, ale stále existuje dost lidí žijících v přesvědčení, že je pouze jeden pravý a skutečný bůh a to je ten můj. Všichni ostatní jsou jen pohanské modly a jejich vyznavači poblouzněnci. Těm je potřeba trpělivě vysvětlovat, že ...) Děti se celkem rozumně smířily s tím, že voda se holt asi nerozestoupí a vytkly si jiný cíl, svaté město Řím. Těžko říci, co tam očekávaly, po dalších ztrátách a útrapách ho jejich zbytky nakonec dosáhly. V Římě pak udělaly tu samou zkušenost, jako ve všech ostatních městech. Zjistily, že tam o ně vůbec nikdo nestojí a přeje jim šťastnou cestu dále a sice co možná nejdříve. Nato se výprava rozpadla, každý se snažil přežít na vlastní pěst.

Osud Mikuláše je nejistý, někdo tvrdí, že on se do Jerusalema dostal a dokonce tam později bojoval za víru pravou. Tady se nejspíše bude jednat o vymyšlené pohádky. Skutečný je ale osud jeho otce. Když se do Německa dostaly zprávy o debaklu dětské výpravy, byl Mikulášův otec od rodičů ostatních dětí označen za viníka. Právě od těch rodičů, kteří docela rádi jeden hladový krk poslali do světa. Obžalovat anděla, který se Mikulášovi údajně zjevil a cestu mu nařídil, si jaksi nikdo netroufal. Soud dospěl k náhledu, že svést na někoho tu celou katastrofu nemůže škodit a Mikulášův otec byl oběšen.

Po nekonečném utrpení, zklamání a zármutku nad mrtvými přáteli se hrstce z nich podařilo vrátit nazpět domů. V každém případě bohatší o zkušenost, za kolik všechna nebeská zjevení, svaté cíle a víra na zázraky stojí. Tam je navíc čekal výsměch hlupáků a zbabělců, kteří se sami nikdy na žádnou cestu vydat nemohli, protože jim nato chyběla odvaha i lidská úroveň. Nikdo si neposlechne s takovou radostí zprávu o nepodařené cestě, jako člověk, který se sám nikdy o žádnou nepokusil. Tehdy jako dnes si ze své přízemnosti a zbabělosti udělá moudrost, se kterou on už před tím všechno věděl dopředu. Ona primitivní věta, kterou byli od starých duševních mrzáků v Čechách vítáni mladí emigranti, kteří se za komunistů vrátili do své země.
"Tak có mladej, voni tam nelítaj pečený holuby sami do huby?"
(Co říkáte dnešnímu výroku: "Já tenkrát klíčema necinkal."?)

Ale kdo se po letech vrátí ze světa, jakkoli hladový a zbídačelý, ten si sebou přináší zážitky a vědomosti, které maloměšťák nedokáže ani pochopit, natož to se jim svým rozumem přiblížit. To je člověk, který přežil útrapy, při kterých jiní zahynuli. Ten si přinesl znalosti a vysokou lidskou úroveň a ty mu výsměch hlupáků nikdy nevezme.

Dětská křížová výprava 1/2 - Svatý cíl

26. května 2010 v 9:34

Na psaní cestopisu není občas potřeba ani vylézt z domu. Když se podívám z okna mé pracovny směrem na západ, vidím Hornorýnskou rovinu. Už v římských dobách to byla veliká dopravní tepna směrem sever-jih. Jednoho dne, kdysi ve středověku, se tu náhle zaplnily všechny cesty obzvláštními poutníky. Kam se kdo podíval, všude táhly dlouhé zástupy dětí.
Odkud a kam jdou, co se to tady děje? To putuje z Kolína nad Rýnem dětská křížová výprava osvobodit Svatý hrob. O kus dál na západ ve Francii jde v tu dobu druhá z Paříže směrem do Marseille.

Ilustrace Jana Holečková

Podívejme se spolu nejprve na tento kraj. Když vylezete trochu do kopce (ona je Země kulatá) můžete při dobré dohlednosti vidět na obzoru za Rýnen, směrem na pohoří Vogézy, Katedrálu ve Štrasburku. Ta už stojí v Alsasku.
Píše se rok 1212, katedrála se teprve začíná stavět a má trvat 300 let, než dostane zhruba dnešní podobu.
Oberrheingraben = Hornorýnský příkop
Je parné léto a náhle vidíme nekonečné řady dětí, jak táhnou podél tehdy ještě křivolakého, močálového Rýna (na fotce zprava doleva) proti jeho proudu, tedy ze severu na jih.
Schwarzwald = Černý Les
V zimě leží Hornorýnský příkop občas celé dny v husté mlze.
Pak tu žijeme ve tmách. To nejsou černobílé fotky, ale barevné.
Gertelsbach
večer na Rýnu
Když v Německu potkáte na mostě Jana Nepomuckého, pak jste v Bádensku.
Spargel = chřest, je typický zemědělský produkt tohoto kraje.
Na svazích Schwarzwaldu se už od římských dob pěstuje víno.

Po krachu všech křížových výprav v průběhu dvou předešlých století přišel kdosi na šílenou myšlenku, že "co nedokážou hříšní dospělí, může se podařit dětem". Osvobodit Svatý hrob ne mečem, ale vlídným slovem. Tedy ona představa katolíka, komunisty nebo muslima, že se to té druhé straně dá jednoduše vysvětlit. Ona (mylná) představa: Když já jsem se nechal přesvědčit, nechá se ten druhý taky. Tenkrát (jako i dnes lecjaký kazatel) tyto děti netušily, že jsou to předně ony samy, komu to bylo vysvětleno. Myšlenka očividně vznikla na církevní půdě, jakkoli se nejvyšší předáci katolické církve už tehdy od tohoto projektu oficiálně distancovali. Důvod k této křížové výpravě bývá uváděn všelijak. V obou případech se do čela postavil dětský charismatický řečník, který měl talent říci ostatním to, co chtěli slyšet. Člověk neutíká odněkud, ale někam, a na nějaký cíl ty děti v nouzi dávno čekaly. Oběma dětským vůdcům vnukla tuto myšlenku jakási nadpřirozená bytost. Hlavně církevní autoři rekonstruují různá zjevení andělů, Krista, či osvícení z nebe a podobně. Já bych si vše dovolil zdůvodnit způsobem, který by oni nazvali "marxistický". Jednoduše bylo po krátké době hojnosti dětí jako smetí a do toho přišlo sucho a neúroda. V tu dobu prožívá Evropa zřejmě klimatické změny, které vedou k hospodářským problémům. Náhle tu jsou tisíce dětí, které nikdo nechce a pro které nikdo nemá zaměstnání ani obživu. Není náhoda, že obě křížové výpravy vznikly nezávisle na sobě toho samého jara roku 1212 ve Francii i Německu. Osvobození Svatého hrobu, coby řešení krizí z přemnožení, byla v tu dobu už dávno s úspěchem vyzkoušená metoda.

Počet dětí z Kolína, které vedl asi desetiletý (občas uvedeno patnáctiletý, což se zdá v každém případě pravděpodobnější) Mikuláš, je odhadován na 20 až 50 tisíc. Zůstal bych raději u spodní hranice, jednoduše už z hlediska logistiky takového přesunu.
Mikuláš měl podle popisu na hrudi vyšitý štít se znakem tvaru řeckého písmene tau. Ten byl v tu dobu často používán místo kříže. Nosil ho i jeho současník František z Assisi. Děti nebyly většinou strážemi vpuštěny do měst, musely nocovat před branami. Dostaly ale všude najíst, v první řadě z toho důvodu, aby se posilnily a táhly co nejdříve dále. Ať už osvobodit Svatý hrob, nebo ke všem čertům. Hlavně ať jdou vyjídat zase někoho dalšího. Na vesnicích si děti potravu buď vyžebraly, nebo na polích ukradly. To se neobešlo bez odporu selského obyvatelstva. Děti byly často zmláceny nebo i zabity. Při tehdejším řídkém obydlení krajiny, nízkých výnosech a neúrodě posledního roku, je nepravděpodobné, že by se dala zásobovat a uživit skupina 50i tisíc hladových krků. Děti nebyly ozbrojeny a na rozdíl od dospělých křižáků nemohly tedy statky jednoduše vyrabovat a nechat pochcípat hlady jejich majitele. Zcela naopak se samy stávaly obětí přepadů.

Bezpochyby se některé otočily a vrátily, jiné snad našly útulek na statku bezdětného sedláka a zůstaly, na druhé straně se k nim ale přidávaly další místní děti, které se rovněž nalézaly v beznadějné situaci. Dá se tedy říci, že koncem července dorazilo do Basileje asi 20 000 dětí. Ty se bez váhání, tak jak byly v letních šatech, vydaly napříč přes ty hory, které jim stály v cestě. Dne 25. srpna dorazila necelá polovina této výprava do Janova, místní dějepisec Ogerius Panis jich napočítal 7 000. Kde jsou ty zbylé? Ty zahynuly při přechodu Alp. Některé se zřítily ze skal, většina ale zemřela na podchlazení, hlad a vyčerpání. Cesta musela být doslova lemována dětskými mrtvolami.

Jistě je tento obrázek paní Holečkové příliš mrazivý. Takhle nocovat si může dovolit jenom lední medvěd. Děti šly v létě, tedy povětšinou pod čarou sněhu. Ve vyšších polohách se ale do sněhové vánice mohly dostat velmi snadno. Slabší a nemocné děti zůstávaly pozadu a když nestačily na noc sestoupit do nižších poloh, byl jejich osud zpečetěn. Možná zůstal dobrý přítel a pokusil se ještě pomoci, ale ti silní vepředu šli dále. Věděli, že jejich čas v řídce obydlených Alpách, kde muselo být mimořádně těžké sehnat něco k jídlu, je časově omezen. Pud sebezáchovy je hnal kupředu. Sami si to ale bezpochyby vysvětlovali zanícením pro své svaté křesťanské poslání. Osvobodit Svatý hrob.

Ticho a klid, jen tu píseň mou raněnou nechte tu znít...

Bílý den 8/8 - čas odejít

25. května 2010 v 9:59

Jak je to s tím, kdyby nějaký amatér začátečník chtěl tuto štreku projít?
Peníze: Horské chaty v Alpách za posledních 10 let zdražily tak na trojnásobek, aniž by se příliš změnily. Ve Švýcarsku berou všude i EURO, lepší mít SFr. Jistě si před spaním dáte aspoň polévku a pivo, na den musíte mít minimálně peníze v hodnotě 50 EURO.

Jazyk místních: Pontersina je babylon, mluví se v ní italsky, německy a rétorománsky, na chatách a hotelech umí personál také anglicky. Poznal jsem ale v Čechách lidi mojí generace, kteří uměli pouze česky a pár pionýrských hesel v ruštině. Takový člověk se bude těžko domlouvat. Ona fráze "lidé se při dobré vůli domluví," je založena spíše na zbožných přáních. Kupodivu jsem ji nikdy neslyšel od své dcery, která mluví plynule 6 řečmi. Lepší, než dobrá vůle, je nějakou řeč umět.

Ledovec: Za pár let už na tomto místě nebude. Pers, ten ledovec o kus výše, je bez problému, nemá skoro pukliny. Na ten nepotřebujete železa a potkáte tam celé školní výpravy. Morterač byl každý rok trochu jiný. Letos jednoduchý, ale v jednom roce jsem se musel několikrát vracet a skákat i přes pukliny značně široké. Zakopnout při tom by mělo následující průběh: Puklina má tvar úzkého V, takže člověk nedopadne na dno, jen se zaklíní, a poláme si žebra. Svým teplem roztává led a klesá stále hlouběji. Ani horská služba by mu v tomto stádiu už nemohla pomoci, nedostane se k němu. Umírání ovšem trvá dost dlouho. Takže si s ledovcem raději moc nezahrávejte, už vůbec ne jeden člověk sám a ještě začátečník.
Kdo nikdy nebyl ve vysokých horách, bude se pomaleji aklimatizovat. Lépe tedy zůstat nejprve pár dní v Pontresině, na 1800 m a dělat vandry kolem. Pak se teprve vydat někam výše.

Jednou jsme sešli v podobné krajině z ledovce a potkali otce s dcerou. Ta měla na sobě pouze bikiny, rance neměli žádné. Na co, vždyť je hezké počasí? V této výšce se může v každou roční dobu náhle změnit počasí a přihnat ledový déšť a vichr. Na to musíte být vybaveni, i když chcete zůstat jenom na cestě.
Nezapomeňte taky na ochranu proti slunci. Nikde se za krátkou dobu tak krásně nespálíte, jako na ledovci v této nadmořské výšce.

Alpské nouzové signály
Mobil měl všude kontakt, lze zavolat
1414 místní horská pomoc
112 jako všude v Evropě
V ranci je mimo jiné píšťalka, a sice při ruce, ne na dně! Já ji mám přivázanou na povrchu.
6 x po 10 vteřinách zapískat, znamená "potřebuji pomoc". Pak vyčkávat.
3 x po 20 vteřinách znamená, "zaslechl jsem volání, jdu na pomoc".

Jeden americký fotograf žil sám nějakou dobu v pustinách na severu Aljašky. Onemocněl a volal do éteru o pomoc. Nikdo ho neslyšel, ale náhodou s objevilo soukromé letadlo. Hned vyběhl z chýše a gestikuloval. Letadlo odlétlo a on si začal balit v přesvědčení, že je zachráněn. Přešlo několik dní a pomoc se neobjevila. Tu si nešťastník uvědomil, že jeho pohyby paží znamenaly, že je všechno v pořádku.
Když za čas našli toho fotografa mrtvého a přečetli si jeho deník, pilot letadla to nedorozumění potvrdil.
Tedy dobře pamatovat! Když se v kritické situaci objeví vrtulník, pak:
Podle polohy letadla ve stoje nebo si lehnout na záda. Obě paže zvednuté:
Y = Yes = ano, potřebuji pomoc.
Jedna paže nahoře, druhá dole. (Jedno která, on už si to pilot v hlavě srovná.)
N = No = ne, nepotřebuji pomoc.

Z Isla Pers je velmi jednoduché sejít kus dolů na ledovec Pers a ten přejít na druhou stranu. Jednou jsem to šel za špatného počasí sám, potřeboval jsem dokonce kompas. Za dobrého počasí se tady asi v brzké době bude hrát hokej. Potkáváte celé karavany turistů, kteří vyjeli lanovkou na Diabolezza a tam si zaplatili (asi za 30 franků) výlet na ledovec. Pro mě je to asi jako bych měl komusi zaplatit za to, že mě vezme do městského parku.
Na druhé straně údolí bouda Boval.
"Jak vlastně vypadám?" otázala se mě Jitka.
"Jako starého horolezce syn," ujistil jsem ji.
A jdeme dále tou ledovou plání.
Výstup na druhé straně ledovce k hotelu Diabolezza je příkrý a namáhavý, ale celkem bez problému.
Tam se lze dokonce ubytovat v normálním pokoji. Jelikož jsou však už zabukované, jdeme zase do horolezeckých kukaní. V ceně je večeře a snídaně a dokonce sprchy, ze kterých teče teplá voda.
Vykoupaní pijeme na terase pívo a díváme se na panorama, jaké svět neviděl. Vpravo Piz Bernina, 4050 m.

Usnout bez aklimatizace na 3000 m není tak snadné. Leželi jsme v kukaních, jakýsi šílenec to tam přetopil, takže jsme všichni byli skoro nazí. Smířil jsem se s tím, že to bude trvat hodiny než usnu a jal se rozjímat nad nesmrtelností duše. Tu mě Jitka vzala za rameno a zatřepala se mnou.
"Nechrápej, rušíš ostatní."
Tak se to opakovalo asi třikrát.
"Ale vždyť já vůbec nespím," namítnul jsem.
"To nevadí, ale chrápeš."

Ráno šlapeme na vrchol hory Munt Pers, 3200 m, náš nejvyšší bod. Za několik hodin se vracíme na Diabolezza a sestupujeme na druhou stranu příkrou ledovou plání.
Cesta je nejprve zarubaná, je tam staveniště, pak se poněkud vystříbří.
Ve výši asi 2200 m odbočujeme po malé cestičce směrem na stanici Morterač, kde jsme nechali auto.
Moc hezký výhled a na rozdíl od průvodů na Munt Pers jsme tu nepotkali živáčka.
Tady vás nežerou ovádi, klíšťata v této výšce nejsou, jenom občas přes cestu přeběhne svišť. Moc krásná procházka by to byla, jenže toho máme v nohách ten den už moc a rance po čertech ztěžkly. Při sestupu k železnici už nohy pěkně cítíme. Když jsme konečně u auta, máme toho oba právě po krk.

Přenocujeme v Puntrašinga, druhý den se ještě vracíme na staré místo a jdeme údolím k našemu ledovci. Na cedulích si můžete přečíst, kam ledovec v jaké době sahal.
V roce 1900 byl jazyk Morterače zhruba na místě dnešní železniční stanice. Pak začal ustupovat:
1920
1950
1970
2000
Když jsem v roce 1998 došli s Helenkou na tohle místo, stáli už jsme na ledovci.
1793
Bude v roce 2050 vypadat tohle údolí nějak podobně, jako na tomto obrázku? Se stoupající teplotou se jistě lidé budou stahovat výše do hor, nebo tam aspoň stavět nemocnice a sanatoria. Je to tedy dost pravděpodobné. Z horolezecké chaty Boval se pak asi stane nějaké muzeum zašlých ledových časů. Podivná představa, že před ní bude stanice autobusu.

Tak se opět vracíme k autu, ale u nádražní hospody se Jitka vzepře.
"Já nechci odejít, pozvi mě tady ještě na pivo. Chci se dívat na vláčky Rhätische Bahn, chci ještě vidět před sebou to údolí Morterače."
A tak pije pívo a dívá se a dívá.
"Je čas odejít! Měli bychom být někdy večer doma. Kdy už se chceš vlastně zvednout?"
"Nikdy! Chci se navždy dívat na ty vláčky, chci tady do smrti pít pívo, a po věčné časy vidět před sebou to údolí Morterače."

Bílý den 7/8 - přes malý kousek ledu

24. května 2010 v 18:45
.
Za několik desítek let, při stejné tendenci, zůstane prázdné údolí, jako je tohle naproti o něco níže. Jen jeho průřez ve tvaru U říká, že bylo vyhloubeno ledovcem, uprostřed už si začal malý potůček dělat své další údolí s průřezem tvaru V. Jak se bude dále zakusovat, zbudou z morén jen náhorní plošiny, jejichž nevrstvené a netříděné složení materiálu bude ještě tisíce let podávat svědectví o době ledové. Dokud se Afrika tlačí na sever proti Evropě, Alpy ještě porostou a jednou eroze i tyto stopy doby ledové odnese. Mt. Blank se při tom může stát pětitisícovkou. Až se tento kontinentální pohyb zastaví, pak se Alpy zaoblí a budou stále na výšce ubývat.

K večeru dosahujeme Bovalhütte. Nocování na takové chatě není zrovna žádné sanatorim. Pokud je plná, zbývá kolikrát už jenom místo někde na zemi. Často se druhý den startuje výstup jen po několika hodinách stále přerušovaného spánku, třeba i v sedě na schodech. Dole jsou záchody, které lze najít čuchem, a dokonce tekoucí voda, ovšem ledová.

Oproti mému mládí je to velký pokrok. Vzpomínám na jednu kadibudku postavenou dobrodružným způsobem ve skalní stěně vedle aluminiové noclehárny na jejím vrcholu. Když se člověk podíval tím otvorem, na který si měl sednout, viděl pod sebou v hloubce asi 50 metrů ledovec.
My máme štěstí, na chatě je pouze pár lidí. Člověk se může trochu rozkramařit. Večeře už byla, ale můžeme dostat ještě polévku a Jitka dva sladké zákusky, které zbyly. Pivo a rudé víno co hrdlo ráčí, ovšem za cenu odpovídající výšce. Chata je zásobovaná vrtulníkem.
Na horských chatách se pije červené víno po konývkách. Aklimatizace znamená tvorbu červených krvinek a panuje jakási pověra, že červené víno tomu pomáhá. Jeden doktor se mi vysmál:
"Jistě, a bílé víno je na bílé krvinky, že jo!"
Věc se má zhruba tak, že červené víno obsahuje podobné substance jako aspirin, a to je po námaze výstupu pro tělo zdravé.

Spí se vedle sebe namačkaní jak sardinky, dole nebo na bidle, do každého ucha člověku chrápe někdo jiný. Každý má naproti jednu buňku v kukani, kam musí nacpat svůj veškerý majetek. Boty, cepíny a železa zůstávají dole ve zvláštních místnostech.
Pokud je chata plná, nebo dokonce přeplněná, pak nepostačují záchody ani ložnice. Poslední se vrací o půlnoci, první vstávají ve 3, budí se, svítí si do očí, šlapou si na hlavy, vzájemně se proklínají a posílají do prdele. Jinak panuje spokojenost a potkáte tu samé príma lidi.

Spali jsme výborně, ráno mažeme na snídani a naplňujeme lahve čajem. Vzpomínám, jak mě jednou ukecal kolega v práci, Chorvat Rajko, ať ho vezmu s sebou. Většina tady míří k vrcholům, my měli v plánu, právě jako dnes, pouze přejít dole Morteratsch na Diabolezzu. On se ale na ten potemnělý kousek ledu večer podíval a psychicky zkolaboval. Jen ať se nezlobím, ráno se vrací k autu, kde na mě bude 2 dny čekat, až přijdu. U snídaně proti nám tehdy zasedl americký pár, prý na svatební cestě, a jeden belgický fotograf. Vedli řeči, jak by tak rádi na Diabolezzu, ale nevědí jak. Američani neměli vybavení žádné, Belgičan všechno možné, jenže s tím neuměl zacházet. Coby vůdce nestojím za nic, vždycky mi všichni nadřízení vyčítali, že se nedokážu prosadit. Dokonce ani nechci, něco mi na tom vadí. Tady jsem udělal výjimku. Všechny jsem navázal na moje lano a dal jim pokyny. Já první, za mnou Američanka Sheyla, pak Rajko, nakonec Belgičan. Manžel už se tam nevešel, ale prý je zkušený horolezec. Tak jsem ho nechal jít vedle a jistil jenom přes pukliny. Rajko pak ode mě dostal jasný rozkaz:
"Vidíš ten ženský zadeček, docela pěkný, ne? Tak na ten se budeš přes to lano dívat a neopovažuj se kouknout někam jinam, už vůbec ne dolů do puklin. A jde se!"
Večer na Diabolezze mi koupili velkou láhev rudého vína s podepsaným cetlíkem,
"pro nejlepšího alpského vůdce".
Tentokrát tedy vedu Jitku, která mě má jistit přes cepín, který nevlastní. Tak ať mě tedy jistí přes chodecké hůlky, pokud to technicky zvládne. Ona mě ale přes kšilt čepice stejně nevidí, jde jenom mechanicky tam, kam směřuje to lano.

Tak přejdeme Morteratsch a stoupáme nejprve sutí, pak skalní cestou na vrchol Isla Pers, ztraceného ostrova.

Někoho v mém věku (přes 60) by třeba napadlo, že co dokáže tenhle Gregor, dokáže on jistě taky. Ta štreka je hezká, on si ji rovněž oběhne. Myslím tím člověka, který v životě nebyl horolezec a není ve světě moc zběhlý. Jakou má šanci ji projít? Velkou, ale tak úplně snadné to zase není.

Od železniční stanice Morteratsch startujete z úrovně o 200 m vyšší, než je vrchol Sněžky a můj cíl, Munt Pers, ležel ve výši 3200 metrů. Kdo si není jistý kondicí, ať napřed vyšlape ze Špindlerovky na vrchol Sněžky a nazpět. Pokud to nedokáže, pak by měl nejprve trochu trénovat. Nocování na Dibolezza ve výšce 3000 m, taky není pro každého.
Co ještě na takovou túru potřebujete, jak dopadla naše cesta a ještě trochu o tom ledovci, se dozvíte v příštím, posledním, dílu.

Bílý den 6/? - horolezecká příprava

24. května 2010 v 9:13

Poslední léto jsem se opět vypravil na Morterač. Rozhodně se nedomnívám, že popisuji mimořádný horolezecký výkon. Zcela opačně. Takovou horskou túru si může udělat každý z vás taky. Pro začátečníky bych tedy přidal i nějakou radu.

Při tréninku jsem cítil, že mi vůbec netáhne srdce. Pak mi dva zubní specialisti vykuchali zuby, pro nové ať si přijdu za měsíc, tedy pokud budu mít pár tisíc EUR. Do té doby ať si nechám potravu od někoho předžvejkat. Chtěl jsem jít sám, jako už vícekrát, ale náhle zavolala přítelkyně z mládí. Pár let jsme si ani nepsali, ale vzpomněla si na mě ve špatné situaci, že by se mohla trochu vybrečet. Má na nose pihu s rakovinou, kterou jí musí vyoperovat a k tomu ji manžel vyhodil z domu. 20 let ji miloval, až si našel mladší, což vyložil tak, že s ní 20 let trpěl, a jal se jí hrubě spílat. Přerušil jsem výčet jejího utrpení:
"Hele, mně moje žena utekla už dávno, nosím jí čokoládu a nějakou minci, ona mi pere prádlo. (Při dělení majetku si nechala pračku.) Hádání jsme si odbyli v manželství, teď je všechno v pohodě. Nechci slyšet žádné bědování. Jdu na alpskou túru."
"Vezmi mě s sebou, přijdu na jiné myšlenky," zažádala.
"Běhám dvakrát týdně 10 kilomerů."
"Ta ženská mě tam užene," vyděsil jsem se. Taky se to stalo v lecjakém smyslu.
"Tak pojď, bude nás víc, nebudeme se bát ledovce nic," svolil jsem.
Jitka přijela se záplatou na nose, já huhňal bezzubou dásní. Skutečně elitní jednotka na alpský výstup.
Nejprve jsem jí ve dvoře mého gazdovstva předal moje veškeré horolezecké zkušenosti, které jsem v Alpách za 40 let nasbíral. To trvalo asi 20 minut. V domácích pantoflích statečně prusíkovala. Nato jsem ji přezkoušel a zjistil, že si z toho nezapamatovala skoro nic, což jsem kvalifikoval jako postačující. Životnost horolezeckého lana je 5 až 10 let, moje bude staré asi 30 let, používám ho jednoduše, ač je to lano dvojité. Kdyby mě správně odchytila přes Halbmastwurf (uzel), pak by se stejně asi přetrhlo, takže je dobře, že se ho nenaučila. Toho lana by byla škoda, pořád ještě by se na něm dalo věšet prádlo.
Dále jsem jí vysvětlil, jakým způsobem mě musí zachránit přes cepín, kdybych na ledovci uklouznul. To pochopila, žádný cepín ale sebou prý nemá, vycházela z toho, že neuklouznu. Dohodli jsem se, že tomu tak bude, aspoň ten krám nemusí tahat. Můj cepín a lano ovšem nesla po turistické cestě k ledovci, čímž budila u paďourů dojem starého zkušeného horolezce. Jelikož prý po operaci nesmí na slunce, půjčil jsem jí mou obrovskou saharskou čepici.
Když babička Boženy Němcové přišla na Staré bělidlo, nosila šátek a zástěru, kráčela krokem pomalým, a vykládala vnoučkům moudrosti, co pámbíček chce, či nechce. Přitom byla patrně dokonce o několik let mladší než Jitka (56). Vykládat té babičce něco o jištění na ledovci by asi nevedlo k úspěchu, však časy se mění.

Naším úkolem bylo vystoupit na Bovalhütte 2500 m, přenocovat, přejít ledovec Morterač, skálu Isla Pers, ledovec Pers, vyšlapat na Diabolezza 3000 m, přenocovat, a dostat se nějak druhou stranou nazpět k autu, parkovanému u železniční stanice Morteratsch 1800 m. Místní mladý horolezec by to hladce oběhnul za den, my na to měli naplánované tři dny. Úkol vytyčený stranou a vládou (jak se říkalo za mého mládí) jsme hrdě splnili.
Morteratsch od mé poslední návštěvy opět viditelně ustoupil.
Tady vidíte poslední dva metry cesty, kterou jsem tehdy před pár lety stoupal. Nyní už vede do prázdna. Až sem vytlačil ledovec morénu, která je nyní moc příkrá a sesouvá se. Přibližovat se k okraji není radno dole ani nahoře. Moréna vysoká několik desítek metrů se může kdykoli sesypat. Kdo by tu šel třeba za rok, nenajde už asi ani tohle místo, ze kterého jsem tuto fotku pořídil.
Jak ledovec dále ustupuje, (směrem doprava) moréna se za pár desetiletí sesune, stabilizuje a začne porůstat stromky.

pokračování...

Bílý den 5/? - Panna z Morterače-2

23. května 2010 v 8:51

Jednoho dne projel branou Puntrašingy naparáděný důstojník na úžasném koni. Nebyl už nejmladší, ale všichni na něj s obdivem pohlíželi. Kdo je ten hrdina, kdo je ten podivný oficír s objemným měšcem peněz na sedle?

Na pultě v hospodě zazvonila zlatá mince, až se krčmář poklonil. Co si přeje vznešený pán? Inu, nejlepší víno, uleželý sýr, šunku a chléb pro všechny přítomné. Pak ať hospodský přinese ten největší krajáč na mléko, ale prázdný. On ho pro kohosi chce naplnit penězi.

"Kdo je ten muž, kdo je ten oficír s plným pytlem zlata?" šuškali si lidé v hospodě.

V koutě smutně seděl poloslepý stařec. Neviděl stříbrné knoflíky na skvostné uniformě důstojníka, neviděl jeho nádherného koně, neviděl jeho veliký měšec plný peněz, na rozdíl od ostatních však velmi dobře slyšel.
"Ty jsi pastýř Arač. Nevidím tě, ale poznávám tvůj hlas. Já jsem otec Aničky."

"Hospodský, polož ten krajáč na stůl a vy ostatní se dívejte." Tak zavelel důstojník a zvedl svůj obrovský měšec plný peněz.
"Zadrž," zasípal onen stařec a jeho šedé, prázdné oči ronily slzy jako hrachy.
"Byl jsem hlupák. Chtěl jsem pro svou dceru to nejlepší, ale udělal všechno špatně, udělal pro ni to nejhorší. Ona žalem po tobě vadla a usychala, až život v ní vyhasl. Je to rok, co jsme ji pochovali tam vysoko v horách, na hranici sněhu. Od té doby podivně roste ledovec a už přikryl její hrob.
Morteratsch kolem roku 1890

Neodpověděl Arač, jen z hospody vyšel. Veliký měšec peněz tam nechal, který už na nic nepotřeboval. Na svém koni pak po úzké stezce do hor se vydal. Dál a dál spolu stoupali k zasněženým vrcholům. Tam na skále nad ledovcem pobídl Arač svého koně ke skoku do hlubin. Oba se zřítili do velké ledovcové pukliny.

Když se Arač nevracel, vydali se ho lidé z Puntrašingy hledat. Došli až k ledovci, ale na ten se neodvažovali. Tu stala se věc podivná. Nad ledem objevil se duch panny Aničky a pravil jim:
"Arač zahynul". (V rétorománštině "mort Aratsch")

Proto od těch dob až po dnešní časy zván je onen ledovec Morteratsch.

Také dodnes vypráví se tam v údolích, že dokud sedláci vzdávali úctu duchu panny Aničky, dobře se jim vedlo, jejich krávy dávaly hodně mléka a žádná z nich v horách neuhynula. Však stalo se, že zpupný syn jednoho z nich potkal za noci bledou postavu panny Aničky a mluvil k ní povýšeně a nevlídně. Tu zatáhlo se nebe a ozval se hromový hlas:
«Schmaladida saja quaist' alp e sia pas-chüra!» (Což znamená: Ať prokleta je tvoje Alp i všechny tvé pastviny!)
Od toho dne se ochladilo a znovu začal růst Morteratsch, až pohltil celé údolí. Přikryl z obou stran i horu, na které před tím ještě rostla tráva a krávy se pásly. Jen malý ostrůvek z ní vykukoval, pročež dostala hora jméno Ilsa Pers, v naší řeči - ztracený ostrov. Ona hora dnes opět ční nad ledovcem, rostou na ní horské květiny jako alpská protěž a hořec, i podivní skřítkové byli tam za nocí vídáni.

Isla Pers je ona zaoblená skála vpravo, v rohu mezi oběma stékajícími se ledovci. Před dvě stě lety z ní koukala skutečně jen špička, jak vidíme na oné malbě. Ještě dříve, než tyto ledovce vyhloubily svá údolí, byla spojena s okolní krajinou směrem doleva, bezpochyby na ní rostla tráva a mohly se i pást krávy nebo ovce.
Je možné, že v historické době byl ledovec stažený více u vrcholků hor a krajina v tomto údolí byla více zelená než dnes? Že třeba ve středověku pastviny sahaly až na Isla Pers? Vypráví se to tak v té pohádce, ale mě to připadalo velmi nepravděpodobné. Teprve když jsem prostudoval výsledky nových výzkumů, našel jsem pozoruhodný údaj. V jedné době nesahal tento ledovec skutečně dále než teď. Pak se náhle v Evropě silně ochladilo, Vikingové v tu dobu končí svojí existenci ve Skandinávii a stahují se na jih do Francie, ledovec Morteratsch narůstá a valí se do údolí dále než k dnešní železniční stanici.

Je tedy možné, že dnešní skála Isla Pers byla ona pastvina o které pohádka vypráví, kde tančili Anička s Aračem. V tom případě ale museli žít kolem roku 1200.

(V roce 1212 se nezávisle na sobě srocují děti v Německu a ve Francii, aby se vydaly do Svaté země. Jejich vlastní krajiny je náhle nemohly uživit, popisovány jsou drastické změny klimatu. Děti prošly taky tady tím krajem, kde právě žiji. V případě zájmu bych o té jejich výpravě mohl také vyprávět.)

pokračování...

Bílý den 4/? - Panna z Morterače-1

22. května 2010 v 12:43

Kdysi za mlada jsem nocoval v aluminiové horské chýši ve skále nad bosonským ledovcem pod Mont Blankem. Jeden člověk se tam rozloučil, že sestupuje dolu do Chamonix. Tam ale nikdy nedošel, a nikdy nikdo už ho neviděl.


Ne vždycky je ledovec bílý, ne vždycky je vlídný.
Jednou, brzy ráno, jsem k němu šel, a on byl černý. Jako by chtěl říci:
"Mějte se, lidičky, na pozoru, nejsem dětské hřiště."

Ale na tomhle místě už za pár let nebude ani kostička ledu do sklenice limonády.
malba z roku 1793
Tuto fotografii, zhruba ze stejného místa, jsem cvaknul 20.7.2009. Každý vidí, o kolik ledovec Morteratsch od té doby ustoupil. (čti morterač)

Vypráví se tam v těch horách, které se až do zasněžených výšin vypínají, že ne vždy stékaly ledovce až k selským sídlům do údolí. Bývaly prý doby, kdy v létě hnali pastýři své krávy a ovečky na zelené stráně, které dnes (= třeba době, kdy byla namalovaná ta krajina, kdy už tohle vyprávění bylo staré, tedy před asi 200 lety) už celý rok sníh a led pokrývají. Snad mohlo tomu nějak podobně být, už dříve bývala v Evropě teplejší období. My ovšem nevíme v jaké době se měl náš příběh odehrát, nevíme, kam až v tu dobu sahal ten ledovec, jak vysoko šly zelené pastviny. My ale víme, že dnes (v dnešní době) ledovce ustupují více než kdy před tím, neboť my, lidé, naším blahobytem klima na této planetě měníme. Nechceme udělat pár kroků pěšky, každý kousíček jezdíme autem. V zimě si raději přetopíme byt, než bychom si oblékli svetr. Kdož ví, jakou cenu za to jednou zaplatíme? Ono to vůbec není dobře, že ledovce ustupují.
Tam v tom kraji, kdesi u Puntrašinga (německy Pontresina, horské městečko ve Švýcarsku) žila krásná dívka, jež zvána byla panna Anička. Široko daleko se vyprávělo o jejím půvabu. V drsných horách, tam nahoře, na okraji věčného sněhu, pásl pak svoje ovečky mladík silný a pohledný, jehož jméno bylo Arač. I medvěd se vyhnul jeho stádu, když viděl velikou sekeru, kterou nosil Arač za pasem a kterou dokázal mistrně vrhat. Byl to silák, jemuž se sotva kdo vyrovnal, nebál se nikoho a ničeho.

Jednoho léta pořádala se za slunečného dne veliká slavnost nahoře na alm (pastvina vysoko v horách). Nést v nůši soudek vína, chléb a uzeniny z hlubokého údolí až na hranici věčného sněhu, odkud jejich vesnička je sotva vidět, to je pro horala jak nic. Tam nahoru vynosili jídlo i pití, tam tančili a veselili se. Tam hráli na housle, dudy i alpské fujary.
Vystoupila do hor panna Anička, sestoupil z nejvyšší pastviny pastýř Arač, a tam na té slavnosti se poprvé uviděli. Pohlédli si do očí a zamilovali se. Tančili spolu a pili rudé víno, veselili se a byli šťastní. Ostatní pak pohlíželi na ně a šeptali:
"Jaká to dvojice, jaká to bude jednou rodina."

Krásná panna a pohledný mladík silák. Nebyli snad pro sebe stvořeni? Nebyli! Pravím Vám, že Anička byla ze dvora bohatého sedláka, Arač pak naprosto nemajetný pastýř ovcí. Netrvalo dlouho, Arač předstoupil před otce Aničky a požádal o ruku jeho dcery. Však se zlou se potázal.
"Vím, jsi mladík silný a statečný, ale kolik toho za tyto vlastnosti mojí dceři koupíš? Dám ti Aničku za ženu, až složíš k jejím nohám krajáč na mléko naplněný zlatem." Tak znělo jeho rozhodnutí. (Vidíte, děti, stále to zlato, ve kterém někdo hledá životní štěstí.)

Ten den táhli krajem verbíři. Berou každého, kdo uzvedne těžkou podkovu tažného koně. Kdo se přihlásí do armády, dostane na dlaň velkou zlatou minci. Měsíčně pak dobrý žold, denně 2 džbány piva... Arač nebyl tak hloupý, aby všemu věřil, ale podepsal. Verbíř se ještě se smíchem otázal, jestli je tak silný, aby uzvedl tu koňskou podkovu? To byla ovšem otázka jen symbolická, tu uzvednul každý. Arač ji ale zvednul, vzal do obou rukou a překroutil. Všichni nad tím úžasem oněměli.

Léta plynula. Anička už nebyla krasavice, žalem po svém milém chřadla a vadla, stále čekala a věřila, že se jí vrátí. Arač se stal důstojníkem, bojoval ve vítězných bitvách, bil se jako lev, proslavil se statečností, a dělením kořisti také bohatl. Ti dva však o sobě celé ty roky nic nevěděli. Mysleli na sebe, ale neměli tušení, jestli ten druhý ještě nezapomněl.

dokončení pohádky příště...

Bílý den 3/? - malé horské selky

21. května 2010 v 14:14

Projedeme branou romantického městečka Glurns, nejmenšího města v celém Tyrolsku. Mít o jeden dům méně, tak už by to asi byla vesnice.

Tímto obloukem podloubí možná před 200 lety projel jezdec na koni. Dnes tam sotva projde člověk. Dříve lidé neměli možnost vyklízet ulice od bahna a horské sutě, kterou tam povodně uložily. Nechali tedy nános uschnout, urovnali a nasypali štěrk. Žilo se nerušeně dále, jen o kousek výše. Byt, do kterého pradědeček vcházel po schodech nahoru, má dnes vchod už třeba i pod úrovní ulice.

Ten večer uléháme v najaté cimře na jednom statku v horách nad Vinschgau, s nádherným pohledem do dáli na horu Ortler (3905 m)

Jako první tam chtěla Helenka vědět, jestli mají koně. Jednoho si najmout a vyjet si na něm po horách.
"Ano, máme haflingy, ale oni právě utekli někam tam nahoru k těm vrcholům."
Helenka znala haflingy, jezdila na nich v tomto kraji, když jí bylo 8 let.
"Dejte mi ohlávku a bič, přivedu vám koně z vrcholů hor."
Místní sedláci se jen smáli.
"Znáš haflingy z hotelové jízdárny. Víš, co to znamená přivést z hor ty naše polodivoké? To chce ne jednoho silného chlapa, ale skupinu, biče a klacky a ještě je to práce hodně tvrdá."
Hafling je koníček menšího vzrůstu, vhodný pro práci v horách. Proto zde byl vyšlechtěný.

Helenka pochopila, že tomu tak asi skutečně bude. Toho večera se však seznámila s holkami z vedlejšího statku, a tak měla stále zábavu. Tyto rakouské Italky mluvily mezi sebou jakousi řečí vzdáleně připomínající němčinu, leč německy rozuměly a dokázaly k nám i srozumitelnou němčinou mluvit. Přesto ta řeč s nimi byla podivná, ony totiž jakoby nikdy ještě nevylezly z toho jednoho údolí. Ptaly se např. Helenky, kam se chodí v létě koupat a tato odpověděla, že na Baggersee. (Jezírko vzniklé těžením štěrku, kterých je tady u Rýna nespočetně.)
"O Bagersee už jsme slyšely," pravily vážně holčičky,
"ale kde toto jezero leží, to my nevíme."
Helena explodovala smíchy a takhle se tam řechtala jejich výrokům každou chvíli.
(Obyvatelé jsou Rakušané, ale území patří od roku 1919, po prohrané válce, Itálii. To se místním dodnes zrovna moc nelíbí.)


Vesničané se často cítí povýšeni vůči městskému člověku, který je u nich na dovolené. On nic neví a ničemu nerozumí, nepozná koně od krávy. Když s těmi holkami Helenka poprvé hnala krávy na pastvu, dostala dlouhý klacek a návod, jak do té krávy správně šťouchnout, aby šla žádaným směrem. Takových zkušeností tam pochytila celou řadu. Chytré holčičky z toho ovšem neusuzovaly, že by jí tím byly v rozvoji nějak zvláště napřed. Byly zvědavé, jak a kde ona žije a co už v životě viděla?
Helenka si tam uvědomila, že možná je ona jim napřed, ale jen proto, že přijde ze školy a jde dělat judo, muziku, nebo jezdit na koni, zatímco holky jdou pracovat na statku, nebo pást krávy. O nějakém cestovaní po světe a podobně si můžou nechat jenom zdát. (Moje dcera v tu dobu už měla za sebou Kanárské, Maledivy, Karibik, Mauritius, Kostariku ...)

Otec těch holek bral naši přítomnost s nelibostí. Dobře chápal, že Helenka u jeho dcer zase jen zvyšuje jejich touhu vydat se taky někam do světa, který je magicky přitahuje, jemu ale nepasuje do krámu. On je chtěl mít doma a zapřažené. Vyjít mu to nakonec nemohlo, jako se komunistům přes celou jejich cenzuru a prolhané školství nepodařilo udělat z mojí generace toho nového socialistického člověka. Ona představa, že když se děti nic nedozví o cizích krajích, o skutečném životě ve svobodném světě, budou poslušné a spokojené, je zcela mylná. Zatajovat dětem informace, znamená je obelhávat. Lhář se nemůže divit, když mu jeho děti pak jednou nazvou všechno správným jménem. Jakékoli - "já to myslel dobře," není nejmenší omluva. Každý člověk je zodpovědný za to, co udělal, nebo neudělal, když udělat měl. Že to myslel dobře, ho viny nezbavuje. A lhát dětem je větší provinění, než lhát dospělému člověku!

Za několik dní nás sedlák ale nakonec vzal na milost. Jistě to byl člověk hodný a dobrý, nekonečně pracovitý, ale beznadějně dvourozměrného myšlení. Co je dobré pro zvýšení dojivosti, je dobré pro jeho dcery. Právě on ale musel vidět, že tento způsob obživy nemá žádnou perspektivu. Když už, tak pro jednoho potomka, ale on jich měl tolik, kolik roků byl ženatý.
Přislíbil jsem mu, že bych příště přivezl notebook a něco jim vysvětlil. Výměnou jsem žádal, aby naučil Helenku dojit krávy, což do té doby nevlídně odmítal. Jednoho večera ji tedy slavnostně oblékl zelenou zástěru a dojilo se, až mléko stříkalo na všechny strany. Žili jsme ve výši 1350 m a jednou jsem tu rodinu následoval, když hnala krávy někam snad do dvou tisíc metrů na pastvu, kde bylo více kamení než trávy. Bylo mi záhadou, z čeho vlastně žijí. Ona je trochu dotuje EU a také stát Itálie, ale na zbohatnutí to tam skutečně není.
Ptal jsem se jich, jak se to dělalo před sto lety, když auta nebyla a k nim ani žádná silnice nevedla. Inu, všechno vlastní, do údolí se sešlo jednou za dlouhý čas. Když se tam podíváte na staré stavby, vidíte, že i hřebíky byly ze dřeva. Co neposkytovalo okolí, bylo drahé a často nedosažitelné. Dnes dole stojí luxusní hotely a města bohatnou. V dobách před masovým horským turismem se to tady nazývalo "chudobinec Rakouska", a ti lidé skutečně žili "z ruky do huby".

Dnes ti sedláci postaví ráno konve na horskou silničku, přijede auto a posbírá je. Kolik byla tenkrát cena za litr, to už nevím. Jestli tam ale litr mléka dnes stojí méně než 20 EURO, tak nechápu, jak hospodářsky vyjdou. V každém litru mléka je navíc pořádný kus dětské práce. Pro majitele hotelu je tohle údolí zlatý důl, ale ne pro tradičního sedláka.
(29.06.09 v ČR probíhaly demonstrace za cenu mléka, která se pohybovala kolem šesti korun za litr, rok před tím to bylo přes devět korun. 20 EURO za litr to tedy asi jen tak rychle nebude.)
Pak jsme s Helenkou ve stodole těm holkám ukázali prusíkování po laně, judo a gymnastiku. Ty byly v sedmém nebi, což v dané nadmořské výšce ovšem není nic tak zvláštního. Jenže ona je nakonec začala učit nějaký tanec, jakési tango-fandango a to je povzneslo do nebe nejméně padesátého.
"Ta Helena umí tak krásně tancovat," vzdychaly zasněně.
Pak si holky přinesly kazeťák, zavřely se ve stodole a jaly se v extázi trsat, až se hory zelenaly.
ve stodole

Holčičky se Helenky stále na vše vyptávaly, a snily o tom, bydlet taky ve městě. To prý musí být krása. Já je chápu, ale kdyby naopak mně tam nějaký čaroděj daroval domeček vedle nich, tak už snad do smrti nemusím sejít ani do údolí. Mně by se zase líbilo žít tam, co žijí ony.

Jinak už jsem ale před očima jasně viděl, jak ty holky dorůstají a jedna po druhé tátovi mizí kdesi ve městě tam dole pod horami. V tom hříšném městě, o kterém on nechce slyšet, ale o kterém každá už teď tolik sní.

Příště o tom ledovci, kde vzal svoje jméno, co se tam kdysi událo...

Bílý den 2/? - sestup

20. května 2010 v 21:04

Překročení ledovce jsme museli odložit na neurčito. Mimo jiné byl v tu dobu ledovec pod sněhem, pukliny tak nejsou často vidět, a přechod by při našem nedostačujícím vybavení znamenal značné riziko.

Už nikdy jsme se ale s Helenkou do Berniny nevrátili. Ona šla pak za svým cílem samostatné cesty kolem světa, na kterou se skutečně vydala, a ze které se po roce vrátila jako vítěz, i když pěkně zřízená.
Vzadu Piz Bernina, 4050 m.
Já ovšem později ten ledovec přešel vícekrát, většinou sám. Doufám, že se tam ještě pár let vracet budu.

Při návratu jsme se rozhodli dojít k ledovci zespodu. Jak každý ví, ledovce ustupují a nechávají kolem sebe příkré morény. Po takové stěně sejít, nebo se pokusit slanit, je naprosto nemožné. Je téměř kolmá, nemá žádný pevný bod a každou chvíli se z ní může vyloupnout balvan. (Fotky ukážu v některám dalším dílu, až se budu věnovat pohybu ledovců.)
Museli jsme tedy sejít níže, kde ledovec ustoupil asi před padesáti lety a moréna se už zpevnila a zaoblila. Zůstala ale stále značně příkrá a sestup k ledovci byl komplikovanější, než jsem očekával. Helenka ještě neměla tu intuici, kterou jsem já považoval za člověku vrozenou. Jestliže sestupuji úzkou úžlabinou a šlápnu na balvan který se zaviklá, pak nemůžu jít klidně dále. On se totiž za chvíli může uvolnit a pak se vydá stále stoupající rychlostí za mnou. Po několika metrech už má takovou energii, že může člověka zabít. Přesně tuhle chybu Helenka udělala. Naštěstí se na můj křik včas otočila a stačila rozbzučenému balvanu uhnout.
Pomyslel jsem si, že ta holka může být ráda, že toho tátu má, který na ni ještě dává trochu pozor. Nikdy jsem Helenku nevychovával, nechtěl jsem se v ničem podobat vlastním rodičům, kteří mě vychovávali až příliš moc. (Jednou to pochopím, pak jim budu vděčný. Nepochopil jsem to do dnes.) Vychovala se sama, ale dostala od rodičů dost možností se plně rozvinout. Proto se mohla ve věku 19 let vydat sama na roční cestu kolem světa. Lidé často nechápou, proč někdo riskuje život při sportu, a když parašutista nebo horolezec zahyne, mají u poserů posvícení.
"Neměl tam lozit, dobře mu tak." Ze zbabělosti moudrost.
"Oni boha vyprovokovali." Ze sezení na zadku zbožná pokora.
Kdo nemá odvahu ani touhu podat nějaký výkon, je chudák, a neměl by si z toho aspoň dělat vlastní ctnost a spojovat to s nějakým rozumem. To je právě ta věc, která jemu chybí.
Člověk na úrovni se chce a musí rozvíjet, a proto hledá hranice svých možností. Ty se pak snaží vlastním zdokonalováním dále posunout. Kdo dokázal za těžkých útrap zdolat horu, ten si kus vrcholu pak s sebou nese do dalšího života a ten mu zase umožní přežít v situaci, kde jiní hynou. On se totiž člověk může dostat do krizové situace i nedobrovolně, a pak platí jen to, co se v životě naučil. Kdo nikdy boha nevyprovokoval, na toho se zase bůh může vykašlat, když jde o to přežít třeba při živelné katastrofě.
Já ten den ovšem telefonuji z italské hranice za jeden frank ženě, že jsme vzdali a jdeme dělat dovolenou masňácko-paďourskou. Ta zprávu kvituje s velkým potěšením. Nyní má svůj klid, je ráda, že jsem zavolal. Nic proti cestě nenamítala, jen se prý bez dcery nemám vracet.
Morální povinností rodičů je děti do života připravit, ne jim život brát. Matka která prohlásí:
"Ona nikam nepojede, já bych tady v noci nespala," by si měla přiznat, že to spaní je jí důležitější než dcera. Pokud chce někdo myslet na své spaní, nemá mít děti.

Ten den ale odjíždíme do Itálie, dělat pouze horské vandry. Vzdát příliš riskantní výstup není zbabělost. Rozumný člověk ví, na co stačí.

Pokračování...