Cikánská pohádka z hor 1/2 - Zlatý poklad

4. dubna 2010 v 9:59

Gejľom, gejľom,
gejľom, gejľom,
lungone dromenca.
Šel jsem, šel jsem,
šel jsem, šel jsem
dlouhými cestami.
...
cikánská hymna
Ilustrace Jana Holečková

V pustých vysokých horách nalézalo se jedno dlouhé údolí, které podivnou pověstí bylo opředeno. Kdesi tam v jeho svahu, sedm sáhů pod zemí, v nějaké podzemní chodbě, kterou železná vrata střeží, má být ukryt zlatý poklad. Kdo ten by našel, stal by se nejbohatším člověkem široko a daleko.
Tam za železnými dveřmi leží truhla plná zlata, snad i různé klenoty a šperky. V ní se nacházejí zlaté mince i zlaté kuželky onoho zlatachtivého krále, který v horu byl proměněn.
(O nich jsem vám vyprávěl v poslední pohádce.)
Ten kamenný král však hlídá svůj poklad a nikoho k němu nepustí. Proto kdo by snad i to místo pokladu našel, ten nikdy se nedostane tou skálou do hlubin země. Musel by napřed vyslovit tajemné zaklínadlo, aby se skála otevřela, ale ono zaklínadlo, nebo snad melodii, nikdo nezná. Tak jistě ovšem nikdo nic nevěděl, byla to legenda, která se vyprávěla z generace na generaci. Jak ti horalé sami říkali, snad pohádka, snad má nějaké pravdivé jádro.

Čas plynul, lidé si o pokladu povídali, občas někde kutali, ale k ničemu to nevedlo. Až jednou přišel zase další král a ten se rozhodl poklad za každou cenu získat. Vy si asi, děti, myslíte, že král má vždycky zlata dost a je hrozně bohatý. Jenže ona většina těch skutečných králů měla pořád peněz málo a musela si neustále půjčovat od šlechty. Té pak za to zastavoval královské statky nebo hrady. Proto se tento král, který měl zlata málo, rozhodl jít na ono hledání a kutání vědecky.
"Království je moje, země je moje, takže poklad patří taky jenom mně," prohlásil ten král, před plnou síní. "Jelikož nevíme, kde se nachází, vypisuji tímto velikou odměnu. Kdo by poklad nalezl, toho do šlechtického stavu povýším, desetinu toho zlata dostane a ještě mu splním jedno přání."
Nastal všeobecný halas a hned jako první se mu nabídl jeho dvorní učenec, který byl vždy v královské síni přítomen a měl před sebou na stole více tlustých knih.
"Dovol mi, králi, abych snesl všechny učené kroniky a v nich bádal, až najdu zmínku o pokladu. Pak hned vás všechny na místo v horách povedu."
"I mně dovol, abych ve hvězdách hledal odpověď. V těch je vše psáno. Jistě z jejich postavení za noci místo pokladu vyčtu," tak promluvil dvorní hvězdopravec. Ten sebou stále nosil dalekohled, aby tak zdůraznil svojí důležitou funkci.
"Nemyslím, že ti dva by měli úspěch, ale já mám jinou možnost," ozval se zbožný mnich, který coby kněz na hradě sloužil. "Budu se modlit za osvícení a bůh zajisté sešle mi nebeského anděla, který mě k pokladu povede." Zvedl při tom nad hlavu dřevěný kříž zvící aspoň půl metru, který nosil na krku.

Král souhlasil. Jen ať každý bádá svým způsobem, času že jim dá kolik chtějí, ale ne více než do rána. Zítra po východu slunce se jde hledat poklad!

Nato jal se dále vyřizovat královské záležitosti. Byl mimo jiné i nejvyšším soudcem a v té síni opodál už čekali zbrojnoši i kat, kteří v poutech přivedli Cikána. Ti všichni tedy také slyšeli předešlý rozhovor.
"Z čeho je ten člověk obžalovaný?" otázal se král.
"Vaše milosti, všichni čerti sem toho Cikána přinesli. Chytli jsme ho při činu, když kradl železo. Proto přivedli jsme ho sem, aby souzen byl a ke všem čertům zase táhl, jak zákon káže," a kat už si zálibně prohlížel svůj popravčí meč.
"Pověz své jméno a jak vše bylo a nesnaž se lhát," poručil mu král.
"Královská milosti," začal Cikán, "jmenuji se Lakatoš a přišel jsem do této země před několika lety. Mým majetkem byl jen malý cikánský vůz tažený jedním koníkem a mé housličky. Nechal jsem se najímat na práci, přes den jsem kopal jámy, večer hrál na ty housle. Nyní vlastním i malou pec, kladivo a kovadlinu. Na všechno jsem si v této zemi poctivě vydělal. Sbírám staré železo železné, tavím ho v ohni ohnivém a vyrábím z něj jednoduché nástroje. Ty potom prodávám a z toho žiji. Také lidem brousím nože a kalím sekery i krumpáče..."
"Je pravda, že jsi ukradl železo?" přerušil ho král.
"Je i není, ono železo bylo už rezavé a u cesty jistě dlouho leželo. Vzal jsem to železo a při tom mě vaši zbrojnoši přistihli."
"To železo ti nepatřilo," pravil král přísně, "nezdáš se být špatný chlapík, ale zákon mé země je velmi jednoduchý. Kdo krade, bude o hlavu kratší. Já zákony nepíšu, jen podle nich soudím a sám se jimi musím řídit. Proto odsuzuji tě nyní k smrti. Než budeš sťat, máš ještě právo vyslovit své poslední přání. Mluv!"
Cikán pochopil, že milost nemůže čekat. Zapřemýšlel a promluvil.
"Co můžu si přát jiného, než před smrtí na své housličky zahrát. Ale přeji si na ně zahrát na onom místě, kde zmíněný poklad leží."
"A když ten poklad nenajdeme?" otázal se král.
"Inu což," odvětil Cikán poklidně, "nemám naspěch, s tím hraním v tom případě počkám."
V sále zašumělo, ozval se smích, ale i hlasy nevole. Ten Cikán přelstil jejich krále.
Konečně se vzpamatoval jeden z rádců:
"Poklad leží v údolí pod vysokou horou, tam ať na své housličky zahraje. Tím je královský slib splněn. Cikán neměl podmínku, že zahraje u vykopaného pokladu."
Ozvalo se hromadné zafunění, jak si všichni včetně krále oddechli. Konečně jeden rádce, který je chytřejší než nějaký potulný tmavý šumař. Musíte vědět, děti, tenkrát v těch dobách by spíše kdo horu z kořene vyvrátil, než by král své slovo porušil.
Cikán Lakatoš se však nevzdával.
"Když poklad nenajdete a najdu ho já, dostanu milost i slíbenou odměnu?"
Král se zasmál. A když se směje král, musí se pochopitelně smát i všichni ostatní dvořané až do posledního pážete. Tenhle pobuda by snad chtěl být chytřejší než všichni dvorní učenci?
Ten první učenec se pochopitelně smál nejvíc, neboť stál nejblíže vedle krále, pak ukázal na celou řadu knih a významně ťukal prstem na jednu po druhé.
"Ty bys snad lépe než já chtěl z nich vyčíst staré moudrosti i všeliké jinotaje, kterým já bych nerozuměl?"
Cikán Lakatoš zavrtěl hlavou.
"Číst a psát není moje silná stránka. My Cikáni na učení trpělivost nemáme. Jeden den přijdeme do školy, něco se naučíme, druhý den nepřijdeme a zase všechno zapomeneme."
"Pohleď na hvězdy a jejich postavení," ukazoval mu hvězdopravec hvězdné mapy a mával při tom dalekohledem jako ukazovátkem. "Ty z nich dokážeš jako já budoucnost a pozemské dění vypočítat?"
"Eh, počítat já dokážu právě tak na prstech," přiznal bez váhání Cikán Lakatoš. "My Cikáni počítat nepotřebujeme, nic tak přesně nebereme."
Tu ozval se i svatý muž, a gestikuloval při tom křížem, jako by chtěl zahnat hejno ptáků od žitného pole:
"Ty synu pekel, ty se dokážeš modlit lépe než já a jsi hodný osvícení? Tobě by měl seslat nebeský otec anděly na pomoc? Snad leda kdybys čertu duši upsal."
"O modlení toho moc nevím, na žádného anděla nečekám. Proč bych však měl čertu duši upisovat, když nás Cikány všichni čerti přinesli a všichni si přejí, aby čert nás vzal. Moje duše už je čertu jistá. Ale v pekle to voní ohněm ohnivým, pro nás Cikány je peklo pravý ráj."
Svatý muž se pokřižoval a král pronesl své poslední slovo:
"Slyšel jsi, Cikáne, co tito tři muži řekli a víš, co jsi odpověděl. Když oni poklad nenaleznou, jak ty, nevzdělanče, bys mohl? Proto bez obav ti slibuji - když nikdo poklad nalézt nedokáže, pouze ty, je ti moje milost jistá i vše ostatní, co jsem nálezci přislíbil."
Nadešel večer. Učenec seděl ve své knihovně, listoval a četl v knihách, dělal si poznámky a stále si u toho něco mumlal. Hvězdopravec se díval dalekohledem na hvězdnou oblohu, kružítkem rýsoval kružnice, podle pravítka tahal čáry, měřil úhly, počítal a počítal a stále si u toho něco mumlal. Zbožný muž klečel před svatými obrazy, nic nečetl, nepsal ani nepočítal, zato mumlal ještě více než učenec s hvězdopravcem dohromady. Mumlal tak dlouho, až mu vyschlo hrdlo a musel si ho jít svlažit džbánkem mešního vína.
Cikán Lakatoš seděl v kobce vězení, bylo s ním dobře zacházeno, jak král nařídil, ale díval se přes mříže do dáli a byl smutný. Pro svobodného Cikána zvyklého táhnout světem není nic horšího, než být zavřený v malé místnosti. Pak vytáhl své housličky, chvíli je ladil a nato začal tiše hrát a zpívat svoji vlastní cikánskou písničku:

Gejľom, gejľom,
gejľom, gejľom,
lungone dromenca.
Šel jsem, šel jsem,
šel jsem, šel jsem
dlouhými cestami.

Konečně našel jsem,
konečně našel jsem
jedno místo na zemi.
Bylo to v krásném kraji
pod bílými horami,
kde zlaté klasy zrají,
voda teče mezi lukami.

Tam v zeleném háji
vidím já dva doubky,
aj, na těch dubech
vidím dva holoubky.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
jako lidé ve svých srubech
hnízdit spolu na těch dubech.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
létat svobodně nad plání,
společně žít v onom kraji.
...
dokončení příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 4. dubna 2010 v 20:43 | Reagovat

Zkoušíte, zda pozorně čteme? Dřevěný, půlmetrový kříž, který stále nosil na krku.Měl mu dodat úctihodnosti?

Dle vyprávění rodičů a prarodičů, vím, že byli i takoví Cikáni, jen, při tom putování, nějakou tu slepičku na vylepšenou.Prozatím, to, jako pohádka nevypadá.Budu se těšit na pokračování.

2 Lin Lin | 4. dubna 2010 v 21:08 | Reagovat

Zdravím, pane Jiří a díky za nové čtivo. Ještě jsem nestihla přečíst, ale budu mít do foroty, až se zase odmlčíte :-)

3 autor článku autor článku | 4. dubna 2010 v 22:05 | Reagovat

[1]  babka

Tohle je pohádka o poctivém Cikánovi. Uvidíme, co bude zítra v 2. dílu?

4 Zdenál z Hané Zdenál z Hané | 5. dubna 2010 v 18:35 | Reagovat

Kéž by se jeden slušný v tom jejich chlastání narodil-to bych měl radost!

5 Pavel Gašpar z Brodu Pavel Gašpar z Brodu | E-mail | 23. června 2015 v 12:37 | Reagovat

Zdenko z Hané - Myslím že jsem v životě nikomu nikdy neublížil svou zem miluji a můj názor zní že práce člověku prodlužuje život. Škoda že tolik z nás neumí skoro nic

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama