Duben 2010

Bitva u Maratónu 1/? - politická situace

30. dubna 2010 v 21:22
Jsme na začátku září roku 490 př.n.l. Na řeckém pobřeží nedaleko osady Maratónu přistává perská válečná triéra. První ze šesti set! Invaze největší armády té doby započala.

Následující článek i další možná pokračování jsem napsal pro Čechy ku příležitosti blížících se voleb. Chci se tedy na prvním místě věnovat problému demokracie, politickému rozboru i pojmům, jako je například vlastenectví. Mnoho historiků si dalo práci zkoumat, jak mohl malý řecký státeček uhájit svoji svobodu a demokracii proti obrovskému impériu totalitní Perské říše? Jak mohl vojensky obstát? Já zkoumal spíše, jak mohl tento národ vůbec říci, že za svoji svobodu bude proti tak strašné převaze bojovat a nevzdal to rovnou? Dokážete si dnes něco podobného představit v Čechách? Boj za demokracii v ČR tam v každém případě vzdalo už mnoho lidí. Dokonce i bez vnějšího útočníka. Co bylo jiné tenkrát v Řecku, než je dnes v ČR?
Neustále čtu třeba tady na NOVINKY, že co se holt dá dělat v dnešní špatné době, za co dnes může chybující člověk, který je obětí dnešní společnosti? Není tomu třeba tak, že ta doba, ta společnost, to není žádný kosmický úkaz, ale každý z nás?

Můžeme položit na tehdejší Řeky šablonu dnešní doby a ten lid tenkrát tam a tady dnes srovnávat? Často čtu, že hlupák mého věku si asi myslí, že kdyby dnes přišli ti, co už tady byli, že by asi bylo něco zase jako tenkrát. Dnes je přeci jiná doba, co se stalo před padesáti lety už dnes není možné. Veškeré zkušenosti mého života říkají přesný opak. Základní vlastnosti lidí se za poslední tisíciletí příliš nezměnily. Něco jako doba vůbec neexistuje. Co se stalo před tisíci lety, se dnes může kdykoli opakovat. Proto se o toto srovnání pokusím.

Článek je pro ty, které zajímá historie a kteří si sami kladou podobné otázky. Kdo už má politicky ujasněno, nemusí ztrácet čas jeho čtením.

Vědomosti na dané téma jsem získal z mnoha cest, poznáním různých politických systémů a z více literárních zdrojů. O Starém Řecku pak hlavně z knih Vojtěcha Zamarovského. Konečně jsem se letos dostal i k tomu, zaletět si do Řecka a pořídit fotky na originálních místech.
Triéra je dřevěná bitevní loď, 40 m dlouhá, posádku tvoří 40 vojáků námořní pěchoty plus námořníci. Povšimněte si černé bojové špice na přídi, tedy vpravo. Ta sloužila k napichování, tím potápění, nepřátelských lodí. Po ukončení všech válek, asi za 12 let, obchodovali Řekové s Peršany jako před tím, do Středozemního moře ale nesměla vplout žádná perská loď s bojovou špicí.
Pohon? Plachty trochu přispěly, hlavní sílu ovšem dodávalo 170 veslařů ve třech řadách nad sebou. Byli to přikovaní otroci. Těch se pochopitelně nikdo neptal, na čí straně a za co chtějí bojovat. K otrokům se ještě vrátíme.

Na břeh vybíhají obrnění lučištníci a kopiníci, aby chránili výsadek armády. Zatím však není proti komu. Ze zásobovacích lodí vynášejí otroci bedny, vojáci vyvádějí koně. Peršané mají mocnou kavalerii, tedy vojsko na koních, proti kterému pěšáci nemají žádnou šanci. Řekové kavalerii nemají, a co do pěšáků pak proti Peršanům jen zlomek jejich počtu. Navíc zde nestojí proti obrovské mocné Perské říši žádný stát Řecko, pouze městský stát Atény. Jakou mají šanci svojí zemi, svoji demokracii a svobodu, ubránit? Teď není čas nad tím rozjímat. Rozhodnutí padlo, řady řeckých hoplítů táhnou k Maratónu.
"Se štítem nebo na štítě!" (= jako vítěz nebo mrtev) Atéňané jsou rozhodnuti bojovat.

Řecko-perské války byly, a často ještě jsou, chápány a vyučovány jako obrana západní kultury a demokracie proti východnímu despotismu a barbarství. S tím určitě nelze souhlasit. Peršané měli vyspělou a obdivuhodnou kulturu, a průměrnou životní úroveň nejspíš vyšší, než Řekové. Výrobní systém byl na obou stranách stejný, tedy otrokářský. (Všimněte si v politických komentářích na internetu, kolik lidí neustále zaměňuje pojmy demokracie a kapitalismus.)

Barbar byl pro Řeky člověk, který nebyl Řekem, což nechápali bezpodmínečně jako něco méněcenného. Peršané měli v tu dobu dobře organizovaný státní systém, hospodářství, kulturu, dopravu. Jejich stát byl bezpochyby v té době světová špička. To, co ještě dnes zbylo z Persepole mě při návštěvě naplnilo hlubokou úctou k jejich architektuře. Dokonce i na dobytých územích se chovali, viděno pochopitelně očima té doby, poměrně kultivovaně. V žádném případě se zde nejednalo o barbary v dnešní slova smyslu. Jestliže si drželi otroky, pak tím nebyli žádným protikladem k Řekům. Jejich demokracie byla založena rovněž na otrokářském výrobním systému. Navíc by se dalo Peršanům snad přičíst i jedno plus oproti Řekům. V jejich jednotné říši neválčilo neustále jedno město proti druhému, což bylo ovšem vyváženo nepřetržitou řadou povstání národů, které nebyly v tomto svazku dobrovolně.

To, co tyto dva systémy rozlišovalo a co nás dodnes musí fascinovat, byl rozdíl mezi totalitní diktaturou a demokracií. Nejvíce pak skutečnost, že ani ve válce nemusí být přísně direktivní řízení, navíc podložené přesilou, patentem k vítězství.

Řecké státy válčily stále jeden proti druhému, ale v případě ohrožení se dokázaly spojit. Z Atén byli už před tím rozesláni poslové na všechny strany. Do Sparty pádí běžec Feidippides:
"Peršané se vyloďují u Maratónu, když padnou Atény, jste na řadě vy."
To Sparťané chápou, jenže právě slaví svůj nejvyšší svátek, teď bojovat nemůžou.

Je to náhoda? Není! Vrchní generál perské armády Datis není žádný nováček. Řecko je pro něj zdánlivě maličkost, ale informace šetří životy vojáku a urychlují vítězství. Těžké zlaté mince jeho všemocného krále Dareia otvírají lidem ústa. Čas i místo přistání byly pečlivě promyšleny, Peršané přesně vědí, kdy a kde zaútočit. Jeho političtí agenti už také leckoho přesvědčili, že odpor je stejně marný, naopak je výhodné být přítelem velkého krále. Dareios je skutečně mimořádně schopný státník, a proto jeho říše stále roste. Nyní už sáhá od Egypta po Indii. Situace zhruba taková, jako by měla bojovat část Česka proti Rusku.

Proč však Dareios napadl Řeky, co proti nim měl? Ono "proč" je důležitější znát, než pouze data bitev a kdo vyhrál, či prohrál. Právě o tom vám chci teď povídat. Výsledek nakonec ze školy znáte.
12. září roku 490 př.n.l. zavelí devátý strategus Miltiades k útoku. Deset tisíc athénských hoplítů, plus jeden tisíc spojenců z Platají, se vrhá na čtyřicet tisíc vojáků perské armády.
Toho dne odpoledne dobíhá řecký posel Feidippides, poté, co urazil cestu dlouhou 42 195 metrů, do aténské agory, aby zvěstoval:
"Zvítězili jsme u Maratónu."
Nato padl mrtvý k zemi.

Začněme rozbor událostí u té poslední věty.
Otázka: "Proč padnul Feidippides mrtev?"
Odpověď: "Nevím. Žádný důvod k tomu totiž neměl."
Jedná se zde vůbec o historickou událost? Nejedná, ale tak se to kupodivu stále ještě dnes v českých školách vyučuje.
Jaké bylo jeho zaměstnání? Běžec! To nemohl dělat zrovna každý, jen ti nejlepší. Když byl vyslán do Sparty pro pomoc, zdolal tuto vzdálenost 220 kilometrů (měřeno po dnešních silnicích, které mají mosty) za dva dny. To se skutečně z té doby dochovalo, ač dost nepravděpodobné. Ještě se k němu na konci bitvy vrátíme.

Za co bojují perští vojáci? Za peníze, ale třeba taky za krále, za slávu a velikost své země, za slávu vlastní. Pojem "žoldák" zas tak jednoduchý není. Jestliže voják dostává peníze, pak to nemusí být ta jediná pohnutka, proč riskuje svůj život.
Za co bojují Řekové? Za svobodu a demokracii? Ale co to je?
Někdo by se zeptal: "Ty nevíš, co je svoboda?"
A vy to víte?
V ČR existuje dokonce svaz bojovníků za svobodu. Když se na jejich stránky podíváte, položíte si možná otázku, co si ti lidé pod tím pojmem představují, za čí a jakou svobodu že to údajně bojují?
V tomto smyslu tedy bojují Řekové za svobodu rozhodovat si ve vlastní zemi sami, ne poslouchat rozkazy cizího imperátora. A za to se vyplatí padnout? Tehdejším řeckým občanům ano!
A nejen občanům. V jejich vojsku jsou také oddíly otroků. Ti dostali možnost si svojí statečností vybojovat propuštění z otroctví, stát se svobodným občanem státu. Ti bojují za jinou svobodu. A za to se vyplatí padnout?
Vždyť otrok na tom nebyl vždy tak špatně. Byl vlastně sluhou v domě svého pána a ten s ním mohl zacházet i docela slušně. Nakonec mu kromě svobody třeba nic nechybělo. Otrok za svoji práci nedostává peníze, neboť je nepotřebuje. Co k životu potřebuje, dostává od svého pána. Má tedy vše podle potřeb, nemůže být nezaměstnaný a zatímco jeho pán musí do války s Peršany, on může zůstat doma a žít svým navyklým způsobem. Poznal jsem dost dnešních lidí, kteří si nic více nepřejí, než právě takový život. Zrušit peníze, odstranit nezaměstnanost a dostávat podle potřeb. Přesto mají Atéňané početné oddíly otroků, kteří chtějí bojovat za to, aby nedostávali podle potřeb.

Pokračování podle ankety...

Odysseovy cesty - Dvě skály -

5. dubna 2010 v 20:01
Deset let dobývali Achájci pyšné a mocné město Tróju. V soubojích před hradbami jim na obou stranách padli ti, jež nejlepší rekové byli.
Lstí potom padla i Trója, když z dřevěného koně v noci vylezli Řekové a zaútočili na spící obyvatelstvo. Z hrdinů mohl se postavit na odpor už pouze Aeneas, však i ten brzy poznal:
"Teď poslední noc Trója žije."
Konečně tedy vypluly řecké lodě naložené kořistí na zpáteční cestu. Ne všem bylo dopřáno spatřit rodnou zem, mnozí zahynuli v mořské bouři. Kteří ji dosáhli, štěstí je tam často nečekalo. Nejvyšší velitel Agamemnon byl při koupeli zavražděn vlastní ženou, která už dávno měla jiného, další nalezli své domovy zpustlé.
Léta plynula, Achájci se zase usadili a věnovali běžnému životu, jen ostrov Ithaka stále čekal na svého krále. Čekala na něj věrná manželka Penelopa a čekal na něj syn Telemachos. Však Odysseus se svými muži stále ještě bloudil po mořích. Ze všech lodí už mu zbývala pouze jedna, ostatní i s posádkou ztratil při mnoha dobrodružstvích.
Na své cestě se Odysseus ocitl před mořskou úžinou, kterou střežila dvě strašná monstra. U jednoho břehu se skrývala hrůzná Charybda. Ta vždy mořskou vodu do sebe nasála, až obrovský vír lodě do hlubin strhával. Tu vodu nato opět mocným proudem vyvrhla, přičemž se zvedla hrozná bouře. Žádná loď nemohla setkání s Charybdou přestát. Na druhém břehu, ve skalní jeskyni hnízdila ohavná Scylla. Byl to netvor, který měl šest dlouhých krků a na každém psí hlavu, která měla dvě řady ostrých zubů. Kdo by se byl vyhnul Charybdě, stal by se obětí Scylly. Kdo by plul od břehu tak daleko, aby hlavy Scylly na něj nedosáhly, padl by za oběť Charybdě.
Touto úžinou musel Odysseus proplout. Kouzelnice Kirké mu před tím poradila.
"Když padneš na Charybdu, ztratíš loď a všichni se utopíte. Musíš tedy plout těsně podél druhého břehu. Jen tak se vyhneš strašnému víru. Až tě napadne Scylla, pak ať bohové jsou ti nápomocni. Však je to jediná možnost, jak se úžinou dostat."

Odysseus svým druhům neprozradil, jaké nebezpečí je čeká. Napjal plachtu, přikázal veslovat v čerstvém tempu a kormidloval svojí loď těsně podle břehu Scylly. Když na moři se utvořil strašlivý vodní vír, podařilo se jim právě kolem něj proplout, aniž by je strhnul do hlubin. Tu spatřil ve skále nad jejich hlavami temnou jeskyni. Jen na druhy křiknul, aby ze všech sil se do vesel opřeli. Sám pustil kormidlo, uchopil kopí a postavil se před ně na příď. Rozmáchnul se, připraven kopí vrhnout. Už se zdálo, že jeskyni nechají za sebou, když z té se ozvalo pekelné zakvílení. Vynořilo se šest hrozných hlav na dlouhých krcích. Každá hlava popadla jednoho námořníka a rychle se s ním stáhla nazpět. Jen zoufalý křik svých druhů, kteří volali o pomoc, ještě zaslechl Odysseus. Svým kopím mrštil po hlavách Scylly, ale to už jen o skálu zazvonilo.
Šest svých druhů Odysseus ztratil, však ostatní životem vyvázli. Pluli dále a přestáli mnohá další dobrodružství. Na své cestě k domovu museli pak proplout ještě jednou mořskou úžinou, která nebyla méně nebezpečná. Na každé straně se tyčila k nebi skála. Když nějaká loď plula mezi nimi, daly se skály do pohybu. Uprostřed úžiny se srazily, rozdrtily loď i s posádkou a stáhly se nazpět.
Odysseus nechal skasat plachtu a zastavit loď v bezpečné vzdálenosti. Nato pustili na vodu malý člunek. Ten, hnán větrem vplul do úžiny. Skály se hned daly do pohybu, srazily se a člunek roztříštily. Vtom Odysseus napjal plachtu a poručil námořníkům opřít se do vesel plnou silou. To už se skály od sebe zase vzdalovaly. Námořníci veslovali, co jim jen síly stačily. Skály dorazily nazpět ke břehům a daly se hned znovu do pohybu směrem k sobě. Blížily se velikou rychlostí a do poslední chvíle nebylo jasné, jak to dopadne. Když se srazily, byla už loď kousek dále, takže skály jen rozdrtily její kormidlo. Odysseus se svými druhy opět vyvázli.
Mnoho dobrodruhů se snažilo zrekonstruovat Odysseovu cestu, aby se po ní mohli pustit a zažít to vše na vlastní kůži. Ono to tedy moc dobře nejde, ale několik bodů si lidi na různá místa položili. Například jsem byl v jeskyni na pobřeží ostrova Gozo, patřící k Maltě, kde Odysseus žil s kouzelnicí Kirké. Scylla a Charybda byly údajně na pobřeží Sicilie a Calabrie, ony dvě skály v Bosporu. Tak o tom posledním pochybuji, našel jsem je jinde! Posuďte sami.
Jednoho březnového dne, na naší cestě za dějinami Starého Řecka, jsme se Slávkou jeli od Parnasu (ano tam sídlily Múzy) od vykopávek města Delfy, do Patrásu na Peloponésu. (Ona červená linie na severu Korintského zálivu, směr na západ.) Pobřeží bylo málo obydlené, silnice skoro prázdná, moře vlevo od nás poklidné.
Jeli jsme, povídali jsme si, až se před námi v dáli na obzoru objevil most přes úžinu. Počasí se začalo zhoršovat úměrně s přiblížením k oné úžině. Vzpomněl jsem si, co jsem zažil před 35 lety na tomto místě. To jsme jeli z Peloponésu a museli na přívozu tuto úžinu přeplout. (Most byl dostavěn v roce 2004.) Na pevnině bylo počasí pěkné, slabý vítr. Stál jsem na přídi prámu dlouhém asi 80 metrů a musel se pevně držet. Loď se vzpínala jako kůň. Chvíli jsem moře viděl v hlubinách pod sebou, chvíli stál ve slané tříšti. Když jsme vyjeli z lodi a popojeli pryč od té úžiny, bylo počasí opět klidné.

Právě tak tomu bylo tentokrát. Most před námi vypadal, jako by se moře pod ním vařilo.

Při vjezdu na něj jsem musel pevně držet volant a slaná tříšť nám zalévala auto.
"Vzpomínáš na Odyssea a ty dvě skály?" otázal jsem se Slávky. Ta vykulila oči.
"To bylo tady?"
"Vždyť to sama vidíš."

Tato úžina je patrně velmi často rozbouřená a námořník, kterého proud unáší na skálu může mít pocit, že se ta skála řítí na něj. Mořské proudy v úžině zvyšují rychlost, silně se projevuje příliv a odliv, na obou stranách má moře rozdílnou teplotu, na tomto místě pak jsou ještě vysoké hory na březích, které jsou zdrojem silných větrů. Nikde jinde nemohlo být ono místo, než právě tady! Když jsme odjeli od průlivu, počasí se zase uklidnilo.

Dostal jsem chuť vzít nějakou starořeckou loď a zkusit tu úžinu v té bouři proplout. Všichni jsme ostřílení mořští vlci, to je komplex všech vnitrozemských národů. Skutečný námořník by mi to asi šetrně rozmluvil. Stejně jsem žádnou loď neměl.
řecká triéra

Když se perský král Dareios rozhodl napadnout Řecko, vyslal od Bosporu takovéto válečné triéry. Loď dlouhá 40 metrů, v ní sedí tři řady veslařů nad sebou. V bouři u poloostrova Athosu se mu 300 lodí z celkového počtu 500 potopilo.

Tato nově postavená triéra skutečně plave a konstruktéři si pochvalují její výborné vlastnosti. Obdobně byla postavena i loď Argonautů a posádka mladých nadšenců se s ní vydala do Kolchidy. Zvědaví byli všichni na to, jak zvládne obávanou Bosporskou úžinu. Námořní úřady jim ale z bezpečnostních důvodů proplutí nepovolily.

Jak by dopadla tato triéra v rozbouřené Patráské úžině? Považuji za pravděpodobné, že by ji po větru proplula. Bylo by pochopitelně nutné utěsnit všechny otvory pro vesla. Ve spodní řadě vidíte kožené manžety k tomuto účelu. Dále by musely být zabudovány mocné pumpy na odčerpávání vnikající vody. Vlnám by vzdorovat dokázala, na to byly lodě už tehdy stavěné. To je ovšem pouze můj odhad.

Triéry se objevují v 8. století př.n.l. To už byl Odysseus 400 let po smrti. S jeho lodičkou bych se touto rozbouřenou úžinou raději nepouštěl. Skutečně jsme tam ten den neviděli plout žádnou loď.

Cikánská pohádka z hor 2/2 - Železo železné

5. dubna 2010 v 9:17

Nadešlo ráno, slunce vyšlo na oblohu, však všichni ještě vyspávali po dlouhém nočním bádání. Snad první ze všech se probudil král, který to při svém postavení měl nejméně ze všech zapotřebí. Nespal moc dobře, celou noc myslel na poklad.
Jako druhý se probudil ve své kobce Cikán Lakatoš, ačkoli jako jediný ze všech neměl nikam na spěch. Celou noc spal spokojeným spánkem a nemyslel na nic. Cikáni jsou lidé, kteří žijí v přítomnosti a s budoucností si hlavu příliš nelámou. Večeře byla dobrá, lože pro něj pohodlné, to všechno tak král nařídil. Jelikož rozkázal i vydatnou snídani, přišel se ho žalářník zeptat, zdali si přeje vajíčka na měkko nebo na tvrdo, housky nebo chleba, šunku nebo salám, marmeládu nebo džem a čaj nebo kafe. Cikán Lakatoš odvětil pouze:
"Ano." Jako že si přeje všechno, co bylo právě vyjmenováno.
Probudil se i učenec a hvězdopravec. Oba měli hlavu plnou moudrostí, jenom o pokladu v nich nebyla zmínka. Poslední se pak probudil svatý muž a jediné co věděl jistě bylo, že mu v hlavě šumí džbánek mešního vína.
Ilustrace Jana Holečková

Slunce už bylo dost vysoko, když se konečně všichni shromáždili na nádvoří, aby se vydali hledat poklad. Král jel na koni, kolem něj stráže a pacholci s povozem, aby mohli všechno to zlato naložit.
"Nuže, filozofe, znalče literárních jinotajů, veď nás k pokladu!" poručil král prvnímu učenci.
"Eh, eh, v knihách je vše psáno, však já zatím, tedy jaksi poněkud zatím..."
"Zatím nevíš nic," doplnil ho král. "Hvězdopravče, veď nás k pokladu na místo, které jsi vyčetl z hvězd."
"Hvězdy nebyly zrovna v příznivé konstelaci, snad až Jupiter dosáhne zenitu, nebo, eeeé ..." koktal hvězdopravec.
".. nebo taky nikdy!" dodal král.
Cikán už to nevydržel a obrátil se na zbožného muže.
"A co ty? Kde je tvůj anděl, kde je ten poklad?"
"Čert ví," zabručel svatý muž. Hned se ale ulekl, co že to řekl a vícekrát se pokřižoval.
"No vida," zajásal Cikán Lakatoš. "Všichni čerti mě sem přinesli a ke všem čertům já mám táhnout. To by v tom byl čert, aby čert mi to neprozradil. Pojďte všichni za mnou."
Celý průvod se dal na pochod. První Cikán Lakatoš, který ovšem neměl ani potuchy, kam vlastně jde, vedle něj kat s mečem, no a za nimi celý královský dvůr, jako ovce za svým pastýřem.

Hodiny ubíhaly, Cikán kličkoval údolím sem a tam a celý ten průvod za ním. Konečně se ocitli před malou skálou, kde se Cikán zastavil, několikrát zavětřil svým cikánským nosem, překvapeně vykulil oči a vítězně prohlásil:
"Tady na tom místě, sedm sáhů pod námi se nalézá poklad!"
Zbožný muž se opět pokřižoval.
"Tedy čert tě sem na to místo přivedl, jsi snad v jeho osidlech?"
"Chcete poklad? Nedostal snad každý právo hledat ho svým způsobem?" otázal se Cikán mnicha. "Co ty jsi to za zbožného muže? Vždyť celý den jenom čerta máš na mysli. Nikdo jiný ho nepotřebuje a o něm nemluví, jen ty."
"Ale ty čerta potřebuješ, aby tě sem dovedl a tím před popravou zachránil," trval na svém zbožný muž.
"Tvůj anděl to tedy určitě neudělal, to je pravda. Kde ho máš? Celou dobu jdeš jenom za mnou, kam já tě vedu. Když mě vede čert, pak vede i tebe. Povím vám všem pravdu. Žádný čert mi nepomáhá. Prošli jsme velký kus údolí a tady na tom místě jsem v hloubce sedmi sáhů svým nosem ucítil železo. Proto usuzuji, že pod skálou před námi se nalézají železná vrata."
Kat vytasil svůj meč a zašermoval mu s ním před nosem:
"Budeš si z nás dělat blázny, Cikáne? Železo nevydává žádný zápach, nelze ho cítit."
"Vezmi, kate, moje housle a zahraj na ně. Svými olšovými prsty jen struny potrháš. Pak můžeš tvrdit, že nelze hrát na housle. Co pro vás je nemožné, to není pro mě. My Cikáni cítíme železo železné i sedm sáhů pod zemí."

"Nemávej, kate, tak tím mečem, nebo si s ním sám usekneš hlavu a kdo potom popraví toho Cikána!" okřikl král kata. Chtěl za každou cenu zlatý poklad, a jestli ho k němu dovede nebeský anděl nebo pekelný čert, mu bylo nakonec jedno. Ke všemu dostal král silný dojem, že ten nevzdělaný Cikán má v hlavě více rozumu než všichni jeho dvorní filozofové, astrologové a theologové dohromady. Na toho se nyní obrátil:
"Hej, Cikáne, před námi je skála, do které se nedostaneme. Jak dokážeš své tvrzení? Znáš snad tajemné zaklínadlo, které skálu otvírá? Otevři skálu a ukaž nám poklad!"
"Vaše královská milosti, to nedokážu," přiznal Cikán. "Nyní by skutečně měl ukázat svoji moudrost tenhle knihomol, náměsíčník nebo modlář. Já vás dovedl na tohle místo a víc už není v mých silách."
Všichni tři jmenovaní se jali uraženě lamentovat, skálu ovšem otevřít nedokázali.
"Tedy jsi nás skutečně celý den jenom tahal za nos," rozzlobil se král. "Ale sám jsi řekl, že jsme na místě pokladu. Tvé poslední přání bylo si na tom místě na své housličky zahrát. Nadešel pro tebe čas! Hraj!"
Cikán Lakatoš pochopil, pokývl, své housličky vytáhl, začal na ně hrát a při tom zpíval.

Gejľom, gejľom,
gejľom, gejľom,
lungone dromenca.
Šel jsem, šel jsem,
šel jsem, šel jsem
dlouhými cestami.

Konečně našel jsem,
konečně našel jsem
jedno místo na zemi.
Bylo to v krásném kraji
pod bílými horami,
kde zlaté klasy zrají,
voda teče mezi lukami.

Tam v zeleném háji
vidím já dva doubky,
aj, na těch dubech
vidím dva holoubky.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
jako lidé ve svých srubech
hnízdit spolu na těch dubech.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
létat svobodně nad plání,
společně žít v onom kraji.

Tam v zeleném háji
vidím já dva doubky,
aj, na těch dubech
vidím dva holoubky.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
já chtěl taky jenom
svobodně v té horské pláni
žít, jak žijí romští Cikáni.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
teď mě čeká jenom
katův meč a smrti lkání,
jak přejí si bílí páni.

Pro cikánské plémě
teď otevři se země,
skálo v krásném kraji
která poklady tají.

Slyšte mých houslí hraní
za panské smilování.
Ty teď, země, za to
vydej králi své zlato!

Tak zahrál Cikán Lakatoš na své housle, tak zazpíval, že i král zaslzel a kat svůj meč na zem upustil. Na zem, která už nebyla, jako bývala před tím. Snad čert tomu Cikánovi skutečně ta poslední slova napískal, neboť kámen pukal, skála se otevřela a pod ní se ukázala cesta do podzemí. Tam v hloubce sedmi sáhů spatřili všichni ve tmě železná vrata.
"Vy katovi pacholci, podejte mi z vozu moje kladivo!" zavelel Cikán panským hlasem.
Cikán Lakatoš vzal své kladivo, sestoupil do chodby a na železné dveře několikrát uhodil, až ty povolily. Za nimi uviděl bednu, už zpuchřelou a rozpadlou. V několika málo slunečních paprscích, které do chodby pronikaly, se zalesklo zlato.

Ten večer se na hradě pořádala veliká slavnost. Všichni jedli, pili, hodovali a veselili se. Nadešel čas, král zaťukal zlatou kuželkou na zlatý kalich plný zlatých mincí, aby všichni ztichli. Nato jal se Cikána velebit. On našel poklad, jemu nyní náleží odměna i šlechtický titul.
"Vznešeným pánem mě chceš, králi, udělat?" otázal se Cikán Lakatoš. "To snad někdo jiný potřebuje, ne však já. Což může být něco vznešenějšího než v ohni ohnivém železo kovat železné a za večera na housličky zahrát? Mám už svoji cikánskou vznešenost. A zlato? My Cikáni se rádi zlatem ověšujeme jako marnivé ženy, ale já jsem jiný, já zlato nepotřebuji. Jenom by mi překáželo, když železo budu kovat železné. Ještě jedno přání jsi mi králi slíbil splnit. Nuže, ponech si všechno zlato, však vydej zákon, že veškeré železo ve tvé zemi, které už je k nepotřebě, náleží nám, Cikánům. Já si pak z pokladu vezmu pouze ta železná vrata, která vám už k ničemu nejsou, a budu je tavit a kovat v ohni ohnivém."
Král byl tou řečí velmi potěšen. S největší ochotou a radostí si ponechal veškeré zlato a Cikána Lakatoše, ač ten nechtěl, velmožem prohlásil, do šlechtického stavu jej povýšil. Zákon přísný pak vydal ten král, že veškeré železo železné, které už k nepotřebě kde leží, pouze Cikánům patří, aby tavit a kovat ho mohli v ohni ohnivém. Dále pak vyhlásil, že všichni Cikáni, kteří na housle hrají, kotle tepou a záplatují, nože a sekery brousí, železo v ohni kovají nebo jinou poctivou prací se živí, v jeho zemi se usadit a svým cikánským životem žít smějí. Ač jiní jsou, dokud své povinnosti plní jako všichni ostatní, do té doby všechna práva i úctu jako všichni ostatní mít musí!
Cikán Lakatoš tedy přijal šlechtický titul, jenom lidem vysvětlil, že mu mají říkat "vajda" a ne "pán velkomožný", to že se jemu nelíbí. Přes den však dále železo koval železné v ohni ohnivém a za večera na své housličky zahrál. Peněz potom vydělal poctivou prací více než kdo jiný a dobře se mu vedlo tam v tom krásném horském kraji.
Tady končí naše cikánská pohádka. Proto se stal Cikán Lakatoš velmožem a bohatství sobě získal, že na housle tak zahrát dokázal, až skála se otevřela. Proto stal se jím, že svým čichem cikánským železo sedm sáhů pod zemí cítil, což žádný bílý gádžo nikdy nedokázal a nedokáže, co svět světem stojí a stát bude.



Cikánská pohádka z hor 1/2 - Zlatý poklad

4. dubna 2010 v 9:59

Gejľom, gejľom,
gejľom, gejľom,
lungone dromenca.
Šel jsem, šel jsem,
šel jsem, šel jsem
dlouhými cestami.
...
cikánská hymna
Ilustrace Jana Holečková

V pustých vysokých horách nalézalo se jedno dlouhé údolí, které podivnou pověstí bylo opředeno. Kdesi tam v jeho svahu, sedm sáhů pod zemí, v nějaké podzemní chodbě, kterou železná vrata střeží, má být ukryt zlatý poklad. Kdo ten by našel, stal by se nejbohatším člověkem široko a daleko.
Tam za železnými dveřmi leží truhla plná zlata, snad i různé klenoty a šperky. V ní se nacházejí zlaté mince i zlaté kuželky onoho zlatachtivého krále, který v horu byl proměněn.
(O nich jsem vám vyprávěl v poslední pohádce.)
Ten kamenný král však hlídá svůj poklad a nikoho k němu nepustí. Proto kdo by snad i to místo pokladu našel, ten nikdy se nedostane tou skálou do hlubin země. Musel by napřed vyslovit tajemné zaklínadlo, aby se skála otevřela, ale ono zaklínadlo, nebo snad melodii, nikdo nezná. Tak jistě ovšem nikdo nic nevěděl, byla to legenda, která se vyprávěla z generace na generaci. Jak ti horalé sami říkali, snad pohádka, snad má nějaké pravdivé jádro.

Čas plynul, lidé si o pokladu povídali, občas někde kutali, ale k ničemu to nevedlo. Až jednou přišel zase další král a ten se rozhodl poklad za každou cenu získat. Vy si asi, děti, myslíte, že král má vždycky zlata dost a je hrozně bohatý. Jenže ona většina těch skutečných králů měla pořád peněz málo a musela si neustále půjčovat od šlechty. Té pak za to zastavoval královské statky nebo hrady. Proto se tento král, který měl zlata málo, rozhodl jít na ono hledání a kutání vědecky.
"Království je moje, země je moje, takže poklad patří taky jenom mně," prohlásil ten král, před plnou síní. "Jelikož nevíme, kde se nachází, vypisuji tímto velikou odměnu. Kdo by poklad nalezl, toho do šlechtického stavu povýším, desetinu toho zlata dostane a ještě mu splním jedno přání."
Nastal všeobecný halas a hned jako první se mu nabídl jeho dvorní učenec, který byl vždy v královské síni přítomen a měl před sebou na stole více tlustých knih.
"Dovol mi, králi, abych snesl všechny učené kroniky a v nich bádal, až najdu zmínku o pokladu. Pak hned vás všechny na místo v horách povedu."
"I mně dovol, abych ve hvězdách hledal odpověď. V těch je vše psáno. Jistě z jejich postavení za noci místo pokladu vyčtu," tak promluvil dvorní hvězdopravec. Ten sebou stále nosil dalekohled, aby tak zdůraznil svojí důležitou funkci.
"Nemyslím, že ti dva by měli úspěch, ale já mám jinou možnost," ozval se zbožný mnich, který coby kněz na hradě sloužil. "Budu se modlit za osvícení a bůh zajisté sešle mi nebeského anděla, který mě k pokladu povede." Zvedl při tom nad hlavu dřevěný kříž zvící aspoň půl metru, který nosil na krku.

Král souhlasil. Jen ať každý bádá svým způsobem, času že jim dá kolik chtějí, ale ne více než do rána. Zítra po východu slunce se jde hledat poklad!

Nato jal se dále vyřizovat královské záležitosti. Byl mimo jiné i nejvyšším soudcem a v té síni opodál už čekali zbrojnoši i kat, kteří v poutech přivedli Cikána. Ti všichni tedy také slyšeli předešlý rozhovor.
"Z čeho je ten člověk obžalovaný?" otázal se král.
"Vaše milosti, všichni čerti sem toho Cikána přinesli. Chytli jsme ho při činu, když kradl železo. Proto přivedli jsme ho sem, aby souzen byl a ke všem čertům zase táhl, jak zákon káže," a kat už si zálibně prohlížel svůj popravčí meč.
"Pověz své jméno a jak vše bylo a nesnaž se lhát," poručil mu král.
"Královská milosti," začal Cikán, "jmenuji se Lakatoš a přišel jsem do této země před několika lety. Mým majetkem byl jen malý cikánský vůz tažený jedním koníkem a mé housličky. Nechal jsem se najímat na práci, přes den jsem kopal jámy, večer hrál na ty housle. Nyní vlastním i malou pec, kladivo a kovadlinu. Na všechno jsem si v této zemi poctivě vydělal. Sbírám staré železo železné, tavím ho v ohni ohnivém a vyrábím z něj jednoduché nástroje. Ty potom prodávám a z toho žiji. Také lidem brousím nože a kalím sekery i krumpáče..."
"Je pravda, že jsi ukradl železo?" přerušil ho král.
"Je i není, ono železo bylo už rezavé a u cesty jistě dlouho leželo. Vzal jsem to železo a při tom mě vaši zbrojnoši přistihli."
"To železo ti nepatřilo," pravil král přísně, "nezdáš se být špatný chlapík, ale zákon mé země je velmi jednoduchý. Kdo krade, bude o hlavu kratší. Já zákony nepíšu, jen podle nich soudím a sám se jimi musím řídit. Proto odsuzuji tě nyní k smrti. Než budeš sťat, máš ještě právo vyslovit své poslední přání. Mluv!"
Cikán pochopil, že milost nemůže čekat. Zapřemýšlel a promluvil.
"Co můžu si přát jiného, než před smrtí na své housličky zahrát. Ale přeji si na ně zahrát na onom místě, kde zmíněný poklad leží."
"A když ten poklad nenajdeme?" otázal se král.
"Inu což," odvětil Cikán poklidně, "nemám naspěch, s tím hraním v tom případě počkám."
V sále zašumělo, ozval se smích, ale i hlasy nevole. Ten Cikán přelstil jejich krále.
Konečně se vzpamatoval jeden z rádců:
"Poklad leží v údolí pod vysokou horou, tam ať na své housličky zahraje. Tím je královský slib splněn. Cikán neměl podmínku, že zahraje u vykopaného pokladu."
Ozvalo se hromadné zafunění, jak si všichni včetně krále oddechli. Konečně jeden rádce, který je chytřejší než nějaký potulný tmavý šumař. Musíte vědět, děti, tenkrát v těch dobách by spíše kdo horu z kořene vyvrátil, než by král své slovo porušil.
Cikán Lakatoš se však nevzdával.
"Když poklad nenajdete a najdu ho já, dostanu milost i slíbenou odměnu?"
Král se zasmál. A když se směje král, musí se pochopitelně smát i všichni ostatní dvořané až do posledního pážete. Tenhle pobuda by snad chtěl být chytřejší než všichni dvorní učenci?
Ten první učenec se pochopitelně smál nejvíc, neboť stál nejblíže vedle krále, pak ukázal na celou řadu knih a významně ťukal prstem na jednu po druhé.
"Ty bys snad lépe než já chtěl z nich vyčíst staré moudrosti i všeliké jinotaje, kterým já bych nerozuměl?"
Cikán Lakatoš zavrtěl hlavou.
"Číst a psát není moje silná stránka. My Cikáni na učení trpělivost nemáme. Jeden den přijdeme do školy, něco se naučíme, druhý den nepřijdeme a zase všechno zapomeneme."
"Pohleď na hvězdy a jejich postavení," ukazoval mu hvězdopravec hvězdné mapy a mával při tom dalekohledem jako ukazovátkem. "Ty z nich dokážeš jako já budoucnost a pozemské dění vypočítat?"
"Eh, počítat já dokážu právě tak na prstech," přiznal bez váhání Cikán Lakatoš. "My Cikáni počítat nepotřebujeme, nic tak přesně nebereme."
Tu ozval se i svatý muž, a gestikuloval při tom křížem, jako by chtěl zahnat hejno ptáků od žitného pole:
"Ty synu pekel, ty se dokážeš modlit lépe než já a jsi hodný osvícení? Tobě by měl seslat nebeský otec anděly na pomoc? Snad leda kdybys čertu duši upsal."
"O modlení toho moc nevím, na žádného anděla nečekám. Proč bych však měl čertu duši upisovat, když nás Cikány všichni čerti přinesli a všichni si přejí, aby čert nás vzal. Moje duše už je čertu jistá. Ale v pekle to voní ohněm ohnivým, pro nás Cikány je peklo pravý ráj."
Svatý muž se pokřižoval a král pronesl své poslední slovo:
"Slyšel jsi, Cikáne, co tito tři muži řekli a víš, co jsi odpověděl. Když oni poklad nenaleznou, jak ty, nevzdělanče, bys mohl? Proto bez obav ti slibuji - když nikdo poklad nalézt nedokáže, pouze ty, je ti moje milost jistá i vše ostatní, co jsem nálezci přislíbil."
Nadešel večer. Učenec seděl ve své knihovně, listoval a četl v knihách, dělal si poznámky a stále si u toho něco mumlal. Hvězdopravec se díval dalekohledem na hvězdnou oblohu, kružítkem rýsoval kružnice, podle pravítka tahal čáry, měřil úhly, počítal a počítal a stále si u toho něco mumlal. Zbožný muž klečel před svatými obrazy, nic nečetl, nepsal ani nepočítal, zato mumlal ještě více než učenec s hvězdopravcem dohromady. Mumlal tak dlouho, až mu vyschlo hrdlo a musel si ho jít svlažit džbánkem mešního vína.
Cikán Lakatoš seděl v kobce vězení, bylo s ním dobře zacházeno, jak král nařídil, ale díval se přes mříže do dáli a byl smutný. Pro svobodného Cikána zvyklého táhnout světem není nic horšího, než být zavřený v malé místnosti. Pak vytáhl své housličky, chvíli je ladil a nato začal tiše hrát a zpívat svoji vlastní cikánskou písničku:

Gejľom, gejľom,
gejľom, gejľom,
lungone dromenca.
Šel jsem, šel jsem,
šel jsem, šel jsem
dlouhými cestami.

Konečně našel jsem,
konečně našel jsem
jedno místo na zemi.
Bylo to v krásném kraji
pod bílými horami,
kde zlaté klasy zrají,
voda teče mezi lukami.

Tam v zeleném háji
vidím já dva doubky,
aj, na těch dubech
vidím dva holoubky.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
jako lidé ve svých srubech
hnízdit spolu na těch dubech.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
létat svobodně nad plání,
společně žít v onom kraji.
...
dokončení příště...

Zlaté kuželky

3. dubna 2010 v 20:12

Dnes jsem vám, děti, přinesl jenom malou pohádku, ale ona je to taková předmluva k pohádce velké, kterou se dozvíte příště.

Nejprve vám však chci ukázat ještě dva obrázky z Tyrolska. Poslal mi je německý horolezec Stephan Schulz, který to tam všechno zná mnohem lépe než já.
Jistě si vzpomínáte na statečnou princeznu Dolasillu z národa Fanů, která své horské království bránila a za něj nakonec padla.
Princezna Dolasilla 1/2
Vypráví se taky tam v tom kraji, že onen král, který jejího muže "Ey de Net" (Noční oko), před bitvou pryč poslal, byl po zásluze potrestán. Propadl se až po prsa do země a zkameněl. Jen jeho hlava s korunou tam z něj podnes nad povrchem trčí.
Princezna Dolasilla 2/2

Nyní už k naší pohádce:

Před dlouhou dobou žil v údolí jménem Pletscher jeden krutý král, který chtěl všechno jen pro sebe a nadevše miloval zlato. Ze zlata měl ve svém hradě už skoro všechno, ale pořád mu to nebylo dost. Nakonec si usmyslil, že chce ze zlata i kuželky a hrací kouli. Zpřísnil tedy ještě více podmínky horníkům v dolech, kteří zlato kutali a prodlužil jim už tak příliš dlouhou pracovní dobu.

Nějakou dobu horníci trpěli ale kutali a neodvažovali se nic říci. Král už měl svoje zlaté kuželky, jenom ta koule se mu zdála moc malá. Rozzlobil se ten král a rozkázal, aby poddaní ještě více daní platili a horníci ještě déle pracovali, aby co nejdříve dostal novou, ještě větší zlatou kouli.

To byla ona kapka, kterou sud přetekl. Nejprve se vzbouřili horníci, opustili doly a ozbrojeni svými kladivy táhli ke královskému hradu. K nim se přidávali dělníci i sedláci, každý v ruce nástroj, se kterým právě pracoval a všichni dohromady utvořili armádu, kterou královská stráž nemohla zastavit. Na hradě vypukl zmatek. Královské rozkazy už nikdo neposlouchal, každý si rychle něco cenného do kapsy nebo ranečku zapakoval a na útěk se dal. Jenom král byl příliš hamižný. Přitáhl si dvoukolák, na něj naskládal zlato a s ním potom, poslední ze všech, malou ústupovou cestou do hor upaloval. Jako by se tam v horách mohl toho zlata najíst. Však daleko nedoběhl. I horští duchové už byli na krále rozzlobeni. Ozvalo se zahřmění a král se v kámen proměnil.

Někteří lidé říkají, že ten král je dnešní hora Godkappl, neboť má jednu stranu červenou, jako měl ten král kabát. Více však lidi vždy zajímalo, kde by se to jeho zlato mohlo nalézat. Čas plynul, lidé hledali, zkoušeli i na různých místech kopat, ale nic nenašli. Zdálo už se, že ten poklad navěky musí zůstat v zemi. Až jednou... Ale o tom si budeme povídat zase příště.
hora Goldkappl

Hrdina Gran Bracun - Pohádka o zlém drakovi

3. dubna 2010 v 7:26

Tam v údolí Gadertalu nebyl život nikdy snadný. Práce byla těžká, úroda skromná, v zimě hynula domácí zvířata, nezřídka i lidi. K tomu občas táhlo kolem vojsko křížové výpravy a požadovalo od sedláků zásoby. Nejhorší však bylo, že odvlékali mladé muže a nutili je vydat se s nimi do dálek proti nevěřícím.

Vše se ještě zhoršilo, když do toho kraje přiletěl strašný, zlý drak, který se usadil v jeskyni skalní stěny horstva Kreuzkofelu. Ten drak potom slétával do údolí, kde lidem loupil ovce a kozy, svým plamenem spaloval úrodu i dřevěné chýše. Občas se našel odvážný muž, který oblékl pancíř a helmu, mečem se opásal a vydal ke Kreuzkofelu, aby draka zabil. Žádný z nich se však nikdy živ nevrátil. Drak byl příliš velký, měl pevné šupiny na svém těle a dokázal chrlit oheň.

Tam v tom údolí žil taky chlapec jménem Gran Bracun. Jeho otce odvlekla křížová výprava, ať s nimi šíří jejich víru, získá slávu i kořist. Léta ubíhala, ale jeho otec už se nikdy nevrátil. Tak žil Gran Bracun se svou matkou v malé chýši a vedlo se jim spíše špatně než dobře. Měli stádo oveček, které pásli a z jejich mléka a vlny žili. Drak jim občas nějakou uloupil, což dělalo jejich život ještě těžší.

Jednoho rána opět vstali, trochu mléka si nad ohněm ohřáli a vypili a chystali se vyhnat své ovečky na pastvu. Tu se ve vzduchu ozvalo šumění křídel a objevil se drak. Jako první chytil jednu ovci a zhltnul ji. Gran Bracun spěchal do chýše, vynesl těžký luk svého otce a šíp. Pokusil se ho napnout, ale na to mu síly nestačily.
"Matko, napni ten luk a zastřel draka." Zavolal.
"To dokázal jen tvůj otec synku, já jsem na to příliš slabá. Snad jednou ty, až dorosteš v muže," odpověděla mu matka.
Gran Bracun zahrozil pěstí do vzduchu, "Zlý draku, jednou vyrostu a napnu ten luk. Pak přijdu, abych tě zabil."
To už se ale na ně drak vrhnul. Sálal oheň, hubil ovečky a nakonec jim i chýši zapálil. Gran Bracun popadl luk i šíp a s matkou utíkali o život dolů údolím. Tam se jim nakonec podařilo schovat před drakem v malé jeskyni. Tak životem vyvázli.

Když drak odletěl, sešli dolů z hor do města, kde hledali obživu. Matka dostala místo jako služebná a syn ji pomáhal. Sotva však trochu povyrostl, táhla opět krajem křížová výprava a Gran Bracun musel coby voják s nimi.
"Můj otec se z války nevrátil, ale já se jistě vrátím, matko." Tak ji Gran Bracun utěšoval.
Gadertal
Uplynuly tři roky. Údolí Gadertalu už bylo vylidněné, protože zlý drak vzal lidem možnost obživy. V bídě ti sedláci nyní živořili pod horami. Jednoho dne ozvalo se dunění koňských kopyt a řinčení zbroje. To se vracela ona křížová výprava. Byl to jen malý zbytek dříve slavného a početného vojska, ale vojáci měli krásné koně i zbroj. Mezi nimi cválal na svém nádherném bělouši i Gran Bracun. Oděný byl ve zdobeném pancíři a nějaké peníze si také přinášel.

Sotva se s matkou i sousedy přivítal, hned se jich ptal, proč živoří tady v údolí a nežijí na svých pastvinách v horách? Důvod byl stále stejný, onen zlý drak.

"Přines mi, matko, těžký luk mého otce a šíp s kalenou špicí. Vydám se do hor a zabiji draka."
Matka přemlouvala syna. "Z války živ ses vrátil a hned znovu chceš dát svůj život v sázku? Mnozí vydali se draka zabít, ale žádný z nich to nedokázal. Všichni zahynuli."
"Nechci, abyste žili jako sluhové tady ve městě. Zabiji draka a všichni se vrátíme do našeho údolí, kde po způsobu našich předků budeme svobodně žít." Tak rozhodl Gran Bracun, vzal těžký luk, na koně se vyhoupl a vydal se údolím Gadertalu směrem vzhůru.
Kreuzkofel
Drak uslyšel zvonění koňských kopyt a vylezl z jeskyně. Když spatřil jezdce na koni, jen pohrdavě na něj zavolal.
"Přišel ses nechat sežrat, jako všichni ti před tebou. Tak jen pojď, už mám hlad."
"Gran Bracun slezl z koně, plácnul ho po stehnu, aby na stranu odběhnul a klidně kráčel proti drakovi.
"Nepřišel jsem se nechat sežrat. Už dlouho tady hubíš naše stáda a spaluješ chýše. Přišel jsem, abych tě zabil!"
"Jaké je tvé jméno, ty červe, že se opovažuješ přede mě postavit?" Zaskřehotal drak.
"Jsem Gran Bracun, ten který před tebou jako chlapec s matkou musel utíkat. Tenkrát jsem ti slíbil, že se vrátím."
"Gran Bracun?" podivil se drak. "Často slýchal jsem od lidí tohle jméno. Ten že jednou přijde, aby mě zabil. Myslel jsem, že to bude obr nebo jiný drak. Ty jsi při tom jen obyčejný člověk, jako všichni ti hlupáci před tebou. Nuže, přišel sis pro smrt, máš ji tedy mít."
Drak se začal hluboce nadechovat, aby na něj mohl vypustit oheň. V tu chvíli Gran Bracun přiložil střelu na tětivu, pažemi dospělého siláka napjal těžký luk a zamířil drakovi na srdce. Než ten mohl proud ohně vypustit, zasvištěl šíp vzduchem. Kalená špice prorazila šupiny a zmizela v jeho těle. Oheň z draka vyšlehl, však ne z jeho tlamy, ale na všechny strany, když se jeho tělo rozletělo. Jen hořící a čoudící cáry se z něj všude kolem válely.

Gran Bracun přivedl horaly zpět do jejich údolí. Tam postavili si nové domky a žili pak šťastně a žijí tam až podnes. Když on pak zestárnul, dokázal těžký luk napnout jeho syn, který byl silákem po otci. Tak šlo to po všechny časy a žádný drak už se nikdy do údolí Gadertalu neodvážil.

Na ostatní lidi se po letech zapomíná, ne však na toho, který kdysi draka zabít dokázal. Tak po dnešní časy všichni v tom údolí vědí, že silák a hrdina, který za ně nasadil život a domů je nazpět přivedl, zván byl Gran Bracun.


O měsíční princezně z Bledých hor

2. dubna 2010 v 17:29

Slíbil jsem vám, děti, že přinesu vyprávění o princezně, úplně divné princezně. Jelikož jste chytré děti, budeme společně nejprve bádat nad prací vědeckou.
Už jednou jsem vám povídal, že ony pohádkové hory Dolomity nebyly tak nazývány od nepaměti. Dříve zvány byly Bledé hory (Monti pallidi), nebo lidé jmenovali pouze jednotlivé masivy jako Langkofl, Latemar, Sella, Rosengarten a další.
Rosengarten za dne
Rosengarten za večera

Hledal jsem místo čarovné,
kde k nebi tyčí se skála,
kde potoky tekou stříbrné,
kde "věž vzpomenutí" stála.

Přešel den, mně ubylo sil
a zvolna únava mě sklála,
pak soumrak se nachýlil
a hora náhle rudě vzplála.

Odkud to světlo se ptáte?
Z výšin hlas ozval se ten.
Ságu našich hor neznáte?
To kvete Rosengarten.

z knížky "Sága krále Laurina"

Ale kde se to dnešní jméno Dolomity tedy vzalo?

Jednoho dne přišel do těch hor geolog jménem Déodat Guy Sylvain Tancrède Gratet de Dolomieu, někdy asi kolem roku 1800 a ony ho náramně zaujaly. Ještě než je začal zkoumat, našel v potoce takový podivný kámen, který do té doby neznal. Ten přinesl domů a jal se ho chemicky analyzovat. Zjistil, že by to byl prakticky obyčejný vápenec, tedy CaCO3, (kalcium-karbonát), ale každá druhá molekula má ono Ca (kalcium) vyměněné za Mg, tedy magnesium. Objevil tedy nový minerál, který po něm dostal jméno - dolomit. Ale kde se tenhle kámen v tom potoce vzal? Vysvětlení našel rychle a hrozně jednoduché. Vždyť ty celé hory kolem jsou z toho samého minerálu. Po něm pak dostaly jméno Dolomity. Naštěstí jenom po jeho příjmení a ne po celém jméně, to by si nikdo nezapamatoval.

Nyní ale nazpět do dávných časů v onom zapomenutém horském kraji.

Tam vládl tehdy král, který války vedl, poddané do nich posílal a velké daně od nich požadoval. Ne tak jeho syn, který dorůstal a měl brzy převzít vládu. Ten chtěl vládnout jinak. Nežli se však vlády ujal, nemohli už poddaní těžký život vydržet a vzbouřili se. Starci, vdovy, kterým král muže poslal do války, a jejich děti vydali se na pochod ke královskému hradu. Král rozkázal zahradit jim cestu hradní stráží a poslat je nazpět do údolí, do svých domovů. Tu pravil mu jeho syn:
"Ne tak, otče! Hladového nenasytíš, když postavíš mu do cesty vojáky. Dokud lid bude strádat, bude se bouřit. Přenechej už mně, abych se těch lidí ujal."
Rozkázal princ vojákům bránu otevřít a v ústrety jim vyšel.
"Pojďte dále a rozhlédněte se. Jsme chudé království, ani my tady na hradě hojností neoplýváme. Sluhové, vyneste ze sklepů všechno zbylé jídlo a poslední sud vína, a pohostěte naše poddané!"
Když lid pojedl, pak mnohokrát princi matky děkovaly, však dále se ho tázaly, co si počnou ve dnech příštích? Co však jim mohl princ říci? Sám nevěděl jak dále. Tu předstoupila jedna moudrá babička a zeptala se ho:
"Zdaliž ty, princi, nejsi náš vládce a my tvoji poddaní?"
"Tak jest," pravil princ, proto vy mně sloužit máte, abych já mohl vládnout a tím sloužit vám."
"Dobře jsi princi promluvil," pochválila ho ta babička. "Však dokud jen muži budou vládnout, budou stále válčit, naše syny do války posílat a nám peníze i zásoby brát. Pročež my, tvoji poddaní tě žádáme a tobě přikazujeme: Nežli vlády se ujmeš, vydej se do světa a najdi sobě princeznu, která společně s tebou by vládla. Není už času nazbyt, hned zítra ráno se na cestu vydej a bez princezny se nevracej."
"Ne zítra ráno, ale teď hned já vyrazím," odpověděl jí princ. Vám pak přivedu princeznu moudrou a dobrou, aby se mnou vládla a o vás pečovala.A hned rázným krokem se ku bráně vydal.
"Vaše milosti," utíkal za ním komoří, "vezměte na cestu ještě váš meč."
Spěchala k němu i chůva, která se o něj v dětství starala.
"Vezmi si kožešinu na noc a raneček s buchtami."
"Vezmu ty buchty," odvětil princ, "ale meč na nic nepotřebuji. Když mečem princeznu vybojuji, pak mečem budeme vládnout. Zkusím ji buchtami získat a buchtami budeme vládnout."
Za velkého potlesku prošel princ branou a vydal se do světa. Matky s dětmi se pak pokojně vrátily nazpět domů.

Brzy nadešel večer, princ se schoulil do kožešiny, kterou si vzal na cestu. Přenocoval, ráno snědl dvě buchty a vykračoval si dále. Stále dále a dále šel princ těmi horami a přemýšlel.
"Tady princeznu přeci nenajdu, musím dolů do údolí. Jenže tam se stále válčí. Co si tam počnu bez meče a jak princeznu bez něj vybojuji? Zkusím něco úplně jiného. Ano, vydám se směrem vzhůru. K vrcholům hor."
Stále výše stoupal princ v těch horách, občas si sedl, snědl buchtu a zase pokračoval ve výstupu. Nadešel večer, vyšel měsíc v úplňku a princ už byl téměř na špici té nejvyšší hory. Tam na malé skalní plošince spatřil podivnou krásnou dívku. Byla velmi světlé pleti, měla vlasy jako paprsky a na hlavě zlatou královskou korunu.
"Kdo jsi krásná dívko?" otázal se princ, "a kde ses tu vzala?"
"Jsem měsíční princezna," odpověděla ta krásná dívka. Když měsíc je na obloze v úplňku, sestupuji z něj po jeho svitu sem do těch hor a tady se procházím."
"Staň se moji ženou a pojď se mnou do našeho hradu. Vládni se mnou a všichni poddaní tě budou milovat."
"Co mi dáš jako dar?" otázala se princezna.
Princ se podíval do ranečku. Zbývala v něm právě poslední buchta. Tu velmi rozpačitě ukázal princezně.
"Mám už jenom jednu buchtu, ale až se vrátíme k otci, nechám ti udělat nějakou ozdobu ze zlata."
Princezna odvětila:
"Buchtou jsi dobře začal, zlatem špatně skončil. Jakou princeznu si přejí tvoji poddaní? Tu, co nosí zlato, nebo tu, která jim všem upeče buchty? Princ se zastyděl, ale princezna mu odpustila a vydala se s ním na cestu. Celý další den pak sestupovali z hor, až stanuli před královským hradem. To už sbíhali se všichni poddaní, žehnali princezně a obdivovali její krásu. Princezna pak královskému pokladníkovi předala svoji měsíční zlatou korunu. Ten se s ní vydal hned ve velikém povozu do přístavu v sousedním království. Tam ji prodal za více peněz, než vůbec sám před tím tušil. Nakoupil pak mouku, cukr, máslo, tvaroh a mák a rychle se s tím vrátil. Princezna s chůvou hned napekly buchty pro celé království, slavila se svatba, lidé jedli buchty a jásali.

Jiná pohádka by tady končila, ale ne pohádka z těch hor. Tam mají pohádky vždycky divný konec, zvláště ty o divné princezně.

Vše zdálo se být v nejlepším pořádku, války přestaly, všichni se dosyta najedli a princeznu přímo zbožňovali. Ta však v těch Bledých horách začala chřadnout. Chyběl jí svit měsíce a vadla steskem. Když jednou zase vyšel měsíc v úplňku a viděl nešťastnou princeznu, seslal na zem svůj měsíční svit. Po něm pak princezna vystoupila na nebe a tak se na měsíc opět vrátila.
Hned řinčení zbraní začalo se v království ozývat, daně se kvůli hrozící válce zvýšily a bylo potřeba synů za vojáky do války.
Když viděl princ, že sám lépe než jeho otec vládnout nedokáže, vydal se opět do hor a lesů, aby tam o všem přemýšlel. Tam potkal podivné horské skřítky, kteří smutně krajem táhli. Měli červené oblečky a velké červené čepice. Hned se jich tázal, kudy a kam že se to tak smutně ubírají?
"Válka nás vyhnala do světa," pravil mu jejich král. "Proto už dlouho putujeme a hledáme zemi, kde bychom se směli usadit. Kdo by nám kus kraje v horách poskytl, nebude litovat."
Princ jim hned povolil usadit se v jeho kraji a horách. Také jim vyprávěl o své princezně.
"Jdi bez obav domů," pravil mu král skřítků, "my už se o všechno postaráme."
Nadešla noc, vyšel měsíc v úplňku a skřítkové začali čarovat. Chytali stříbrné měsíční paprsky, ty dovedně spřádali a omotávali s nimi Bledé hory. Tak všechny štíty až po vrcholky zasvítily měsíčním svitem a po těch stříbrných paprscích se na zem vrátila měsíční princezna.

Dokud ona pak po boku prince vládla, panoval v těch horách mír a všem se dobře vedlo.

Nyní už je pohádky ale opravdu konec.

O dvou alpských říčkách

2. dubna 2010 v 8:34

Pohádka nemá žádný předpis, o čem být může nebo nemůže. Nemusí být jenom o princezně, může být o čemkoli. Tahle krátká pohádka bude o dvou malých řekách. Tyto se jmenovaly a jmenují ještě dnes Eisack a Etsch (čti ajsak, etš). To v řeči německy mluvícího obyvatelstva. Jelikož se tam ale mluví taky italsky, mají i jména Isarco a Adige (čti izarko, adyže).
Tyto dvě malé alpské říčky se jednoho dne potkaly a pohádaly.
"Já teču až od průsmyku Brenneru," pravila Eisack. "Tudy táhla už za nejstarších dob celá procesí poutníků do Říma a zase nazpět. Císařové pili moji vodu a osvěžovali se v ní. Jsem nejdůležitější řeka na světě!"
dálnice přes průsmyk Brenner

"Já nejsem méně důležitá," zlobila se Etsch. Na mém horním toku je veliké přehradní jezero a v tom stojí osamělá kostelní věž. Všichni se tam zastavují, aby si ji vyfotografovali.
Co ví kdo o tvém toku? Dále pak celé údolí Vinschgau zavlažuji, a konečně protékám slavným lázeňským městem Merano."
Tak se ty říčky hádaly a hádaly, až se celé smíchaly. Tu se z jejich vln vynořila vodní víla jménem Vodia*. Ta jim pověděla:
"Obě jste řeky velmi slovutné. Protože Eisack je trochu větší, vezme teď svoji mladší sestru do náruče a ponese ji k moři!"

Od těch dob tekou obě spojené řeky společně do Jadranu.
Eisack v Bolzanu
Etsch v Meranu

To je konec malé pohádky. Ale příště vám přinesu pohádku o princezně. Pochopitelně to zase bude úplně divná princezna.

Vodia* Připomíná české "voda", což patrně není náhodou. Místní obyvatelstvo (potomci krále Laurina, kterého někteří čtenáři znají) nemluvilo německy ani italsky, nýbrž ladínsky (rétorománsky). Podivná řeč, která má mnoho slovanských výrazů. Jedná se patrně o potomky Bajuvarů, kteří přicházejí v době, kdy Slované osídlují Evropu. Od toho dnešní Bavorsko, ale rovněž německé "Böhmen" název české země. Podivná představa, že by král Laurin a praotec Čech měli společné slovanské předky.