Princezna Dolasilla 2/2

13. prosince 2009 v 18:55
Konec horského národa

Vyprávěli jsme o tom, jak Dolasilla porazila nepřítele a převzala vládu nad královstvím horského národa Fanů. Co se událo v dalších letech už nebude pohádka, pouze smutný příběh zániku této říše.

Vítězství v bitvě ještě neznamená mír na věčné časy. Jestliže armáda velkého a silného státu byla odražena, pak je pro jeho vládce úplná maličkost najmout další vojáky, vyrobit nové zbraně a zaútočit znovu. To se taky stalo, ale Dolasilla je vždy znovu v další bitvě porazila. Jenže malý stát může vícekrát zvítězit a pouze si tím prodloužil život, jeho první porážka pak znamená konec navždy. (Pamatujte si, děti, tohle pravidlo. Jednou třeba budete rozhodovat, jestli váš malý stát má být v paktu s jinými státy.) Dolasilla musela ještě vícekrát táhnout proti nepříteli, vždy zvítězila a otci přivezla kořist, kterou tento uzavíral v královské pokladně.
Z poslední bitvy jí utkvěl v paměti pozoruhodný válečník nepřátelské armády. Bojoval, jak mu čest přikazovala, ale byl zasažen stříbrným šípem. Než z něj život vyprchal, zavolal ještě na Dolasillu.
"Pomocí čárů vítězíš, ale to dokážou i jiní. Jednou najdeš svého mistra, který tebe čáry zahubí."
Měl mít pravdu. Nepřítel vzal pak do svých služeb čaroděje, který zván byl Spina de Mul, znamená zhruba "žebro z mezka". Prý se často ukrýval kolem cest v podobě mrtvého zvířete. (Řečeno obráceně, v těch dávných dobách se lidé obávali čarovné moci mrtvých zvířat.) Tento čaroděj zatoužil po královské koruně s diamantem Rajetta a rozhodl se ji získat. Za každou cenu!

Čas plynul, princezna Dolasilla už nebyla tak mladá a stále více přemýšlela o tom, žít rodinným životem coby matka a bojování přenechat mužům. K tomu rozhodnutí přispělo, že si svého manžela našla vlastně divnou náhodou. Muže statečného, jehož jméno bylo "Ey de Net", což znamená "Noční oko". Jak se to stalo?
Čaroděj ho nejprve získal na svoji stranu, ten ale v bitvě viděl princeznu, zamiloval se do ní a přešel na stranu národa Fanů. S nimi pak chtěl proti nepřátelům bojovat.
Král tím nebyl nadšen. Jeho zajímalo jen zlato a stříbro z kořisti, které Dolasilla přinášela. Jedno proroctví však pravilo, že její válečné štěstí potrvá jen tak dlouho, dokud muže nepozná. (Jistě si mnozí teď vzpomněli na Pannu Orleánskou.)
Problém byl, že za ni v čele vojska nebyla náhrada, vojáci chtěli dále bojovat jen pod jejím vedením. Jednoho dne byla země Fanů znovu přepadena. Král to ale nejprve nikomu neprozradil a vyslal Noční Oko s jiným úkolem mimo jejich zem. Teprve potom nechal vytroubit poplach a poslal vojsko vstříc nepříteli. Jejich velitelka prý že je včas před bitvou dohoní. Víc chybně už to snad ani udělat nešlo.

Jeho dcera jen smutně poukázala na to, že její čas už uplynul, nyní měl armádu vést její muž, Noční Oko. Však co naplat, musela se opět své úlohy velitelky ujmout.

Když sňala Dolasilla svůj pancíř s háku, jako by ten se nebyl dost lesknul. Zdálo se jí, že nesvítí stříbrně, jako dříve tomu bývalo. Vzala tedy šátek a začala ho čistit. Čím více však šátkem po něm přejížděla, tím více jen tmavnul. Zanechala tedy marné snahy a poručila:
"Nasaďte a zapněte mi ten pancíř, přineste moji zbroj, stříbrné šípy a vyveďte mého dobrého koně!"
Dolasilla věděla, že pro ni přišel den poslední, na sebe však nemyslela, jen na svůj národ. Vyjela na koni z hradu a pádila za svým vojskem. Na jednom místě stala se pak věc velmi podivná. Před ní náhle v cestě stála skupina zcela otrhaných, špinavých a hladových dětí.
Neptejte se mě, jak to kdo ví, ale místní kladou ono setkání tady na to místo. Ten příběh se ovšem udál už před dlouhou dobou. Onen stromky porostlý hřeben je zřícená část té hory vlevo. Ten tam tu v té době nejspíš ještě nebyl. Horský kraj se rychle mění. Co se na tomto místě událo?
Zoufalé děti volaly:
"Vznešená paní, smiluj se nad námi, dej nám najíst."
"Nemám žádné jídlo, nemám ani peníze, musíte počkat, až se budeme vracet z bitvy," utěšovala je Dolasilla.
Děti ji ale začaly prosit, že mají velký hlad, ať jim tedy dá každému jeden stříbrný šíp. Za ten pak dostanou v údolí mnoho jídla. Dolasilla byla, právě tak, jako ty děti, pod vlivem zlých čárů. Podlehla jejich prosbám a bez myšlení jim rozdala stříbrné šípy. Nato pádila dále za svým vojskem.
Jistě byla mysl princezny zlými čáry zatemněna, ale v jednom přesto jednala správně. K čemu je dobré vítězství nad jakýmkoli útočníkem v zemi, kde děti mají hlad?
V údolí už čekal čaroděj "Žebro z mezka", šípy těm dětem vzal a předal nepříteli. Dolasilla pak na koni přijela ke svému vojsku bez šípů a navíc v už úplně černém pancíři.

Tajemný šepot se rozlehl, každý z jezdců znal proroctví skřítků a věděl, co to znamená. Dolasilla jim nedala čas na rozmýšlení, čas na strach.
"Nuže, vy v prvních řadách, svá kopí napřáhněte, vy další, meče taste a luky napněte! Nyní jednotně za mnou do útoku!"
Svůj meč tasila, koně pobodla a divým tryskem se jako první proti nepříteli hnala.
"Dolasilla!" Zvolali rytíři, jak zvyklí byli při útoku volat jméno své velitelky. I oni meče tasili a za ní na koních pádili.
Mračno šípů sneslo se na obránce království Dolomit. Pak meče o sebe zazvonily a divý ryk bitvy nesl se krajinou.

Jak řekl onen umírající bojovník, čáry pomáhaly Fanům k vítězství a čáry obrátily se nyní proti nim. V této bitvě už nemohli zvítězit, jenom jeden po druhém padali k zemi. Ten den zahynulo mnoho jejich statečných bojovníků, ten den zahynula i princezna Dolasilla.

Útok Fanů se změnil ve zmatený útěk. Nepřítel hnal se za nimi a nikoho nešetřil. Věrní princezny se ještě pokusili zachránit její tělo, aby Dolasilla mohla být pohřbena ve své zemi. Další boj už neměl žádný smysl, nyní platilo jen - zachraň se, kdo můžeš. Fanové byli stateční bojovníci, ale byl to malý národ a tento den ukončil jejich dějiny.

Jenom zbytky bojovníků našly v horách několik jeskyní a podzemních chodeb, kde se mohly ukrýt. Tam Fanové uložili tělo své oblíbené princezny a sami pak prchali dále do nitra země. Teprve v hlubinách skal si oddechli, chodby už byly tak malé a úzké, že za nimi nikdo nemohl. Jak to, že Fanové se do nich tedy vešli? Když se na sebe podívali, ulekli se. Nebyli už lidi, zmenšili se a změnili. Vypadali jako veliké, chlupaté myši. Ten den sešel národ Fanů se světa, ale od tohoto dne potkáte v Alpách jejich malé, chlupaté a zavalité potomky. Snad víte, děti, o jaká zvířátka se jedná?

Čaroděj Žebro z Mezka získal onen veliký diamant jménem Rajetta. Ten snad tam v horách ještě dnes kdesi leží. Však kdož ví, kde to může být?
Nepřítel vydrancoval zemi a všechny zbylé poklady si odvezl.

Když se Noční Oko vrátil do království Fanů, našel jen vypálený hrad a liduprázdný kraj. Jenom podivní tvorové tam pobíhali, kteří jako veliké, zavalité myši vypadali. Tito žijí tam dodnes a nazývají se svišti.

A to je konec mého vyprávění o podivném alpském národu Fanů i jejich statečné princezně Dolasille.

Ještě něco! Znáte, děti, horské sviště? Už jste je někdy viděly?
Žijí asi od nadmořské výšky 1500 do 2700 metrů. Na dálku vypadá svišť jako takový legrační špekáček. Nenechte se však mýlit, od čumáčku po špičku ocásku může měřit až půl metru. Většinou je plachý a ostražitý. Když se všichni cpou, stojí jeden z nich na nejvyšším kameni a hlídá. Při prvním podezření, třeba když se přiblíží člověk, zapískne a ostatní zmizí v děrách. Dlouho to tam ale nevydrží, za chvíli jsou zase venku a cpou se dál. Možná si někdo vzpomene, že když vyplašil sviště svým příchodem, jejich hlídač několikrát krátce zapískl. Při nebezpečí ze vzduchu, když se třeba blíží orel, zapískne jednou dlouze. Svišti mají svoji řeč, které rozumí.
Poblíže horských chat, v Tatrách nebo v Alpách, si svišť na člověka zvykne a nechá se krmit i z ruky. Když mu dáte sušenku, vezme si ji do paciček a za chvíli v něm zmizí.

Člověku to někdy nedá, sedne si a čeká, až se ty malé potvůrky přiblíží, aby si je aspoň vyfotil. Ony to za čas také udělají, většinou je přítomnost sedícího člověka nikterak zvlášt neruší.
Z této blízkosti potom není žádný výkon sviště zastřelit moderní loveckou puškou s dalekohledem, a už vůbec ne hrdinství. Kdybych už to musel z nějakého důvodu udělat, pak bych se rozhodně v takovéto vítězné póze fotit nenechal. Tuk sviště se dříve používal k natírání pohmožděnin a ještě dnes se přidává do různých mastí.

Letos v létě jsem se s nimi zase potkal v Alpách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama