Princezna Dolasilla 1/2

12. prosince 2009 v 20:41
Skřítkové od Stříbrného jezera


Snad na tomto místě, snad kdesi poblíž, rozkládalo se kdysi veliké jezero, jež zváno bylo "Stříbrné". Z dobrého důvodu dostalo se mu tohoto jména, neboť v jeho hlubinách nalézalo se hojně stříbra, jakož i barevných, drahých kamenů. I rákosí na jeho březích nebylo tak zcela obyčejné, některá jeho stébla byla prorostlá stříbrnými vlákny. Aby těch divů snad nebylo málo, žili v horách kolem tohoto jezera podivní skřítkové, kteří známi byli svojí šikovností a pílí. Tito se moc dobře ve všem vyznali a ze stříbrného rákosu zázračné šípy vyráběli, které vždy cíl jistě trefily. V jezeře samotném žily pak kouzelné vodní víly. Většinou v hlubinách se skrývaly, za hvězdných nocí se však na hladinu vynořovaly, ano prý i lahodně zpívaly a své vlasy rozčesávaly. Jestliže málokterý člověk je kdy viděl či slyšel, pak skřítkům byly vlídně nakloněny a stříbro z hlubin jezera pro ně na břeh vynášely. Skřítkové potom malými kladívky do něj bušili, stříbro dovedně tepali a krásné nádoby z něj tvořili. Do stříbrných nádob lesní plody sbírali a vodním vílám za odměnu na břeh nosili. I chutné pokrmy připravovat dokázali a ze stříbrných nádob pak stříbrnými lžícemi pojídali.

Ten kraj ležel v kouzelných horách, kterým se teprve před krátkým časem ono známé jméno "Dolomity"* dostalo. V oněch časech pradávných, o kterých vám vyprávím, ještě jméno neměly, nebo občas zvány byly "Bledé hory".

Však jméno tam žijícího národa, lidu horalského, se nám dochovalo. Národ, o kterém bude tato pověst, se jmenoval "Fanové". Z něj vzešla i hrdinka, krásná a statečná princezna Dolasilla, jejíž jméno nebylo dodnes zapomenuto.
Ne tak jejího otce, jak ten se jmenoval, už dnes nevíme. Více důležité ovšem je, že víme, jak tento příběh započal.

Když Dolasilla byla ještě nedorostlá dívka, přišel její otec, onen král, na nehezkou myšlenku.
"Ti skřítkové, kteří kolem Stříbrného jezera žijí, jsou přeci taky moji poddaní. Jak to, že mi neplatí daně? Jsou přeci bohatí, mají stříbro i drahé kameny. Když se v jeskyních skrývají a sami nic na můj hrad nepřinesou, vypravím se já k nim a vezmu si, co mi náleží!"
Hned vojákům zavelel, aby si přílby nasadili, halapartny uchopili, a s ním kolem jezera všechny jeskyně i křoviny prohledali. S křikem vtrhli pak vojáci do ticha a pohody horského kraje kolem Stříbrného jezera. A skutečně! Každou chvíli jakoby odnikud vyběhl nějaký skřítek a o život upaloval. Na onom místě, odkud vyběhl, našli pak nějakou krásnou stříbrnou nádobu. Tak prohledali celé okolí jezera. Když den se nachýlil, vraceli se královští zbrojnoši pyšně do hradu a za sebou táhli dvoukolák plný stříbrných mističek a stříbrných lžiček.

Nadešla noc, vyšel měsíc, malí skřítkové seděli na břehu jezera a plakali, že zlý král jim vzal všechno jejich stříbrné nádobíčko. Oni totiž žádný jiný majetek ani nevlastnili. Z jezera se vynořily víly a byly taky velmi smutné. Tu jedna z nich pravila:
"Neplačte už více, skřítkové, dáme vám stříbro a vy si vyrobíte jiné mističky a lžičky. Ten král má mladou dceru, která má dobré srdce. Jmenuje se Dolasilla. Až ta vyroste a ujme se vlády, pak bude všechno jiné. Ona vám nebude brát vaše stříbrné nádoby."

Tak mělo se i stát. Sotva Dolasilla dosáhla dospělého věku, začala se otci míchat do královských záležitostí. Její otec nebyl tak hloupý, aby jí v tom bránil. Věděl dobře, že jeho dcera jednou převezme vládu a musí se na to připravit. Právě tak věděl, že je chytrá a kolikrát mu v mnohém dobře poradila. Co však bylo zcela podivné, ona i problémy obrany země dokázala řešit a král musel uznat, že lépe, než on. Brzy se tedy rozhodl přenechat jí funkci vrchního velitele královského vojska. Jistě to bylo malé království a malé vojsko, ale nepřítel číhal na hranicích, každým dnem mohla být země napadena. S velikou obavou ovšem král očekával, co že vojáci a velitelé řeknou, až se dozvědí, že do boje povede je ne král, ale sotva dorostlá dívka? Zažil však veliké překvapení, když před nastoupeným vojskem předal funkci vrchního generála dceři. Vojáci vytasili meče a slávu jí provolali:
"Dolasilla! Ať nás vede Dolasilla."

Princezna Dolasilla věděla o stříbrných nádobách a hned druhý den vydala rozkaz:
"Vojáci, vezměte dvoukolák a naložte stříbrné nádobí skřítků, které má můj otec v královské pokladně! Pak ty, ty a ty ho táhněte a mě následujte!"
Vojáci si cosi pomysleli, co asi na to řekne pan král, až se to dozví, ale rozkazu velitelky uposlechli.
Onoho večera přijela Dolasilla na koni ke břehu Stříbrného jezera a vojáci táhli za ní vozík plný stříbrného nádobí.
"Skřítkové!" zavolala Dolasilla, "můj otec vám vrací vaše stříbrné nádoby. Pojďte a vezměte si je."
Když uviděla jak zpovzdálí vylézají skřítkové z úkrytů a nedůvěřivě ji pozorují, jenom se zasmála a zavelela vojákům vozík nechat stát a ji nazpět na hrad následovat.

Hned další den si Dolasillu předvolal otec. Vypadal pohněvaný i ustaraný.
"Kdo ti dal právo vrátit skřítkům stříbrné nádoby? Nejsou oni mi snad daní povinni? To nebyla tvoje úloha, tady se nejednalo o vojenskou záležitost, ale hospodářskou."
"Aby poddaní bránili svoji zemi, za ni i svého krále bojovali, na to musí mít tu zemi i krále rádi. Jinak nevědí, kdo je přítel a kdo nepřítel." Tak odpověděla Dolasilla.
Král smutně pokýval:
"Jsi velmi chytrá, snad budeš mít pravdu. Zvědové mi hlásili, že nepřítel vtrhnul do našeho království. Jsem už starý a ledacos jsem udělal chybně. Nyní jsi to ty, kdo v čele vojska proti nepříteli musí táhnout."
V tu chvíli vběhl do komnaty první komoří a volal:
"Královská milosti, v bráně stojí skřítkové a přinesli dary."
Král si představil skřítky, jak přinesli stříbrný džbáneček borůvek, jenom se smutně usmál, ale s dcerou je chvátal přivítat. Dary pak nebyly jakékoli, neboť skřítkové dobře věděli, co se děje. Dvoukolák byl plný zázračných stříbrných šípů, které cíle neminou, na nich ležel položen stříbrný lesklý pancíř.
"Je to kouzelný pancíř pro princeznu Dolasillu," uklonili se skřítkové. "Dokud ho bude mít na sobě a pancíř bude jasně svítit stříbrným leskem, pak ho žádný šíp neprostřelí a žádný meč neprobodne. Však když pancíř ztmavne a přestane svítit, ztratí svoji kouzelnou moc. Ať nikdy v něm princezna proti nepříteli nevyjíždí, když pancíř ztratí svůj stříbrný svit."

Nebylo dále času na vysvětlování. Princezna si nechala obléci zázračný pancíř, lukostřelci dostali stříbrné šípy, vojsko se sešikovalo, a už všichni na koních nepříteli vstříc cválali.

Proti malému království Fanů táhla veliká armáda. Celé údolí jí bylo plné, ozýval se dusot koní a řinčení mečů a brnění a prach zvedal se k nebi. Dolasilla si uvědomila, jak málo má vojáků proti takové převaze. Vybrala tedy nejužší místo na konci údolí a zavelela:
"Zde porazte stromy a za ně se schovejte. Štíty se kryjte a kopí napřáhněte, ať nikdo tudy neprojde. Vy ostatní se mnou do kopců kolem."

Na úzkém místě nemohl nepřítel svoji početní převahu uplatnit. Strhla se řež, souboj muže proti muži. Na stráni nad nimi se objevila Dolasilla s lučištníky.
"Nuže, vy v první řadě, stříbrné šípy na tětivy přiložte, luky napněte, střelbu na ně!" Zněl její hlas údolím. "Nuže, vy v druhé řadě, luky napněte..."

Nepřítel měl takovou převahu, že si byl jistý vítězstvím, však div divoucí. Stříbrné šípy bez milosti kosily vetřelce, co střela to trefa. Něco tak podivného vyvolalo v řadách nepřítele strach a paniku. O to více, že všechny jejich šípy, které zasáhly pancíř Dolasilly, se neškodně tříštily na kusy. Nepřítel zakolísal, propadl zmatku a obrátil se na útěk.
"Nyní, vy se štíty, údolí otevřete a vy na koních meče taste. Vidíte, jak prchají? Žeňte je!" Tak zavelela Dolasilla.
Sama pak v jejich čele za prchajícími vyrazila, běda tomu, kdo se na útěku opozdil. Hnali a hnali nepřítele daleko za hranice jejich království.

Slavně se vracelo vojsko Fanů nazpět do královského hradu. I velikou kořist s sebou na mnoha vozech vezli.
Král nechal vyrobit nejskvostnější korunu, jež nesla jméno "Rajetta"**. Tu za velké slavnosti nasadil na hlavu Dolasilly a s korunou předal jí i celé království. Vládla pak Dolasilla moudře a spravedlivě. Za její vlády vzkvétala země, šťastně žil národ Fanů a šťastně žili i skřítkové kolem jezera, kteří do stříbrných mističek lesní plody sbírali.

Tady končí naše pohádka a jistě by to byl šťastný konec, kdyby ono vyprávění nemělo ještě pokračování. Štěstí je rostlina, která nekvete věčně. Co znamenalo ono varování:
"dokud pancíř bude stříbrně svítit a neztmavne?"

Možná si o tom budeme ještě někdy příště povídat.

* Jméno Dolomity, jakož i minerál dolomit, podle geologa Déodat Gratet de Dolomieu, se vžilo až na začátku 19. století. Náš příběh se odehrává v jejich severní části, nedaleko města Brixen, známého Čechům pobytem K.H.Borovského.
** Výraz Rajetta (Rajëta) není zcela jednoznačný. Koruna s velkým broušeným diamantem, nebo pouze onen diamant. Ten měl údajně patřit čaroději jménem Spina de Mul, což lze přeložit asi jako "žebro z mezka". O něm možná v dalším dílu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama