O šaškovi na vajíčkách

20. prosince 2009 v 8:00
Popletená pohádka, která zatím ještě není

Milé děti, dnes vám povím pohádku, kterou vám nepovím.
Počkat, to jsem nějak popletl. Chtěl jsem říci, že vám nepovím pohádku, kterou neznám.
Tak to je tedy zase popletené. Já vám povím pohádku, kterou neznám, protože ji nezná nikdo.
No, to už je snad trochu lepší, ale ještě se mi to úplně nepovedlo. Když tu pohádku nikdo nezná, ani já, jak může někdo vědět, že ta pohádka vůbec na světě je?
Tak počkejte, já to zkusím znova, úplně od začátku.
Vy si asi, děti, myslíte, že to má být pohádka "o šaškovi a vajíčkách", ale ne, je "o šaškovi na vajíčkách". Pokud si někdo myslí, že taková pohádka není, pak mi zcela mluví z duše. Ale asi taková pohádka na světě byla a potom se z něj ztratila. Zbyl po ní jenom šašek na vajíčkách. Víte co? Vydejme se společně do světa, tu pohádku hledat.

Nejprve musíme zjistit, kde je šašek na vajíčkách? To vám říci můžu, toho už jsem našel.
Některé děti možná znají moje pohádky z Dolomit. Vědí, jak ty hory vypadají a nejspíš i tak zhruba, kde leží. Asi hodinu cesty autem od nich bychom nalezly hrad Churburg, v údolí jménem Vinschgau. Je to moc dlouhé a moc krásné údolí, které už od první návštěvy miluji. Jednou, před pár lety, jsem v něm našel takový divný hrad, který jsem se rozhodl navštívit. Ten hrad patří od pradávna až podnes hraběcí rodině Trappů, a můžou do něj i turisti. V onom hradě pan hrabě ale žije pouze v létě, v zimě by to tam nevytopil.
V tom hradě mají taky velmi obsáhlou sbírku brnění.
Vše velmi důmyslně vymyšleno.
Tenhle malý kluk si chtěl jedno brnění vyzkoušet, jestli už by se třeba nemohl zúčastnit křížové výpravy.
Teď tedy, děti, poslouchejte a nedivte se, když to bude divné. Vlastně se divit můžete, ačkoli to zase takový div divoucí nebude. Pokud jste, děti, z toho všeho popletené, pak to vůbec nevadí, nechte si povídat popletenou pohádku.
Stěny v podloubí hradu jsou vyzdobeny freskami bájných zvířat. Existuje vyprávění, kterak došlo k té výzdobě a za každou kresbou je nějaká bajka. Jen jedna kresba, ta nejstarší, není zatím vysvětlena.
Je na ní šašek sedící na vajíčkách, zhruba velikosti pštrosích.
Jak řečeno, v dávných dobách, jako i dnes, vládl na hradě hraběcí rod. Když otec stárnul, předával hrad i vládu na syna. Jednou se však stalo, že prvorozený a jediný syn, jménem Matýsek, toto dědictví odmítnul. Chtěl se starat jen o hudbu a malování, sláva na poli válečném ho nelákala. Pro upřesnění, jeho celé jméno bylo Matthäus Matthias Gaudenz. Jenže být šlechticem, to je velká zodpovědnost. Členové rodiny musí sloužit rodu i tradici a šířit slávu. Syn si tedy aspoň vyžádal roční odklad, než navrhne malby na stěny podloubí. Otec mu přidělil dvorního malíře a syn začal vymýšlet náměty. Měsíce plynuly, syn chodil po hradu a za ním dvorní malíř se štětkou a paletou. Syna však nic nenapadalo. Přišel podzim a malíř se asi nějak dopálil. Konečně tam přišel malovat, a ne jen nosit celý rok štětec a paletu, aniž by udělal aspoň jednu rovnou čáru. Té noci namaloval na stěnu podivný obraz a zmizel. Na obrazu je onen šašek sedící na vajíčkách.
Z nich se líhnou malí šašci, udělají pár kotrmelců a jsou baleni do pytlů k odeslání kamsi dále. Nikdo neví, co tím chtěl onen záhadný malíř říci. Teprve poslední týden potkal Matýsek v lese mluvícího ptáka, který mu začal vyprávět fantastické pohádky, podle kterých on rychle maloval výjevy na stěny. Tak do roka splnil svůj slib.
K těmto obrázkům byly zanechány pohádky či pověsti, které se dodnes tam kolem toho hradu vypráví. Jen ten obrázek s šaškem na vejcích zůstal dodnes bez vysvětlení a bez příběhu.

Když už jsme u toho, jednu malou zachovalou pohádku vám povědět můžu. Ti lidé i zvířata v tom údolí jsou známí tím, že jsou velcí lháři. Jednou si tedy zvířátka udělala soutěž, kdo bude vyprávět více prolhaný příběh. Jako první se o slovo přihlásil chrt:
"Jak všeobecně známo, jsem já z vás všech ten nejrychlejší. Jestlipak víte, proč na sobě musím nosit ten kabát? To jsem si jednou chtěl prošlápnou nohy a trochu se proběhnout. Jak tak běžím, najednou koukám, že můj stín mi nestačí. Začal jsem jen tak pro špás dále zrychlovat, a můj stín zůstával stále více pozadu. Přidal jsem ještě více a stín se úplně ztratil. Vrátil jsem se domů bez něj a nakonec mi ani moc nechyběl. Jdu však druhý den po vsi, tu potkal mě pan starosta a povídá:
"Poslouchej, chrte, takhle bez stínu tady chodit je zakázáno! Podívej se na všechny kolem. Každý slušný člověk i zvíře má stín, jenom ty ne." Aby můj pán nedostal pokutu, musel mi nechat ušít ten kabát, aby aspoň ten vrhal stín."
"Ty lháři prolhaný!" volala zvířátka. To už se o slovo přihlásil další...

Já vám ale teď budu, děti, povídat pravdu pravdoucí. Pochopitelně se týká šaška na vajíčkách.
Kdysi jsem šel ledovou krajinou, to nebylo v onom údolí s tím hradem, ale tady v tom, na té fotce. Tenkrát jsem ještě unesl veliký ranec a v něm i vše potřebné k nocování. Stan jsem neměl, za dobrého počasí jsem spal na zemi pod klenbou hvězd. Nocoval jsem onen den u takového jezírka pod tím ledovcem, který vidíte.
Tam v těch horách skalistých, ledových, jsem si na chvíli do něj i vlezl, abych smyl trochu potu a prachu, rychle se pak teple oblékl a zalezl do péřového spacáku. Bylo mi po čertech dobře.

Setmělo se, já ležím docela spokojeně na zemi, dívám se na hvězdy a už skoro usínám. Tu najednou jako by vedle mě zacinkaly rolničky a já slyším malý, drzý hlásek:
"Haló, pane, přikryj si svou holou hlavu, ať nenastydneš. Chi, chi, chi."
"No jo," zavrčel jsem nevlídně, "vím sám co mám dělat."
V tu chvíli jsem sebou trhnul. Kdo to na mě mluví, vždyť jsem v celých těch horách kolem úplně sám?
Otočím se a vedle mě stojí mrňavý šašek, jak z toho obrázku. Na hlavě má čepičku s rolničkami a chechtá se mi.
"Pane, to jsem rád, žes mě přišel navštívit. Samotnému mi tu bylo smutno."
"Šašku, táhni ke všem čertům. Když se tady člověk v klidu nevyspí, kde už potom? A jak jsi přišel na ten nápad, že jsem do těch hor a těžkým rancem vyšlapal, abych tě navštívil?" osopil jsem se na něj.
"Inu, z jakého jiného důvodu?" chechtá se mi dále šašek.
"Z jakého důvodu? No přeci, abych... tedy abych..." Jenže mě najednou vůbec nenapadá, proč jsem vlastně přišel.
"No, vidíš," chechtá se dále šašek. Máš jistě doma postel s peřinou, v ledničce pivo, a ty spíš tady na zemi a piješ vodu z potoka. Proč? Abys mě mohl navštívit."
"Šašku, nezbláznil ses?"
"A to říkáš ty? Kdybys nebyl blázen sám, neležel bys tady na zemi v ledovém větru."
"Možná jsem blázen," připustil jsem, "ale ty ses zbláznil taky!"
"To jsem, pane, nikdy nemohl. Jako blázen jsem se už vylíhnul."
"Snad narodil?"
"Ne, vylíhnul."
"Poslouchej, šašku, ty ses vylíhnul z vajíčka?"
"Ano, pane, vylíhnul jsem se z vajíčka."
Najednou jsem si uvědomil, že jsem do těch hor asi skutečně přišel, abych toho šaška navštívil, jak on mi to hned řekl. Tak mu upřímně povídám:
"Víš, šašku, já jsem rád, že seš blázen."
"Proč to, pane?"
"To je tak: přišel jsem za tebou, za bláznem, protože už dlouhou dobu nemůžu normální lidi vystát. Není to s nimi na světě k vydržení. Proto spím tady na zemi, sám pod nebem v pustých horách. Víš, já píšu taky pohádky pro děti, nic za ně nedostanu a ještě mi za to hodně lidí nadává. No nejsem já obyčejný blázen?"
"Ale kdepak, pane, vůbec ne. Pro mě jsi naprosto neobyčejný blázen!"
"Hele, šašku, nedělej si ze mě blázny."
"Jak bych mohl, vždyť už stejně dávno jsi..."
"Šašku!"
"Prosím?"
"Já tě přerazím."
"K službám prosím. Tak to zkus."
Tu mě najednou napadlo:
"Poslouchej, šašku, já tě nepřerazím, ale pověz mi, jak to vlastně tenkrát s těmi vajíčky bylo?"
"Ach, tenkrát, když jsme se vylíhli?"
"Jo, právě to chci vědět."
"Inu, to bylo tak: Ta vajíčka nám snesl pštros."
"Snad paní pštrosová?"
"No, vlastně ta."
"A jak to, že se z nich vylíhli malí šaškové? A jak se to vlastně celé událo?"
"Víš, pane, tenkrát se na nebi objevilo podivné světlo, jakási polární záře, a bájný vítr hnal nebem čarovná, pohádková mračna. Z těch mraků pak začal padat barevný déšť, na zemi se dělaly duhové louže a v potocích tekla limonáda. Tu se náhle udála taková prazvláštní věc..."

V tu chvíli se mnou zatřásl náraz ledového větru a já se probudil. Koukám kolem, svítím si baterkou, nikde nikdo, toliko pusté hory. Že by se mi to celé bylo jen zdálo? To je ale veliká škoda, že jsem nespal trochu déle. Dnes jsem mohl celou tu pohádku povědět. Nyní vám, děti, nezbývá, než se jednou vydat do světa, najít jednoho z těch šašků, co se vylíhli z těch vajíček, a nechat si vše od něj vyprávět.
Nezapomeňte mi to potom napsat.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama