Prosinec 2009

O šaškovi na vajíčkách

20. prosince 2009 v 8:00
Popletená pohádka, která zatím ještě není

Milé děti, dnes vám povím pohádku, kterou vám nepovím.
Počkat, to jsem nějak popletl. Chtěl jsem říci, že vám nepovím pohádku, kterou neznám.
Tak to je tedy zase popletené. Já vám povím pohádku, kterou neznám, protože ji nezná nikdo.
No, to už je snad trochu lepší, ale ještě se mi to úplně nepovedlo. Když tu pohádku nikdo nezná, ani já, jak může někdo vědět, že ta pohádka vůbec na světě je?
Tak počkejte, já to zkusím znova, úplně od začátku.
Vy si asi, děti, myslíte, že to má být pohádka "o šaškovi a vajíčkách", ale ne, je "o šaškovi na vajíčkách". Pokud si někdo myslí, že taková pohádka není, pak mi zcela mluví z duše. Ale asi taková pohádka na světě byla a potom se z něj ztratila. Zbyl po ní jenom šašek na vajíčkách. Víte co? Vydejme se společně do světa, tu pohádku hledat.

Nejprve musíme zjistit, kde je šašek na vajíčkách? To vám říci můžu, toho už jsem našel.
Některé děti možná znají moje pohádky z Dolomit. Vědí, jak ty hory vypadají a nejspíš i tak zhruba, kde leží. Asi hodinu cesty autem od nich bychom nalezly hrad Churburg, v údolí jménem Vinschgau. Je to moc dlouhé a moc krásné údolí, které už od první návštěvy miluji. Jednou, před pár lety, jsem v něm našel takový divný hrad, který jsem se rozhodl navštívit. Ten hrad patří od pradávna až podnes hraběcí rodině Trappů, a můžou do něj i turisti. V onom hradě pan hrabě ale žije pouze v létě, v zimě by to tam nevytopil.
V tom hradě mají taky velmi obsáhlou sbírku brnění.
Vše velmi důmyslně vymyšleno.
Tenhle malý kluk si chtěl jedno brnění vyzkoušet, jestli už by se třeba nemohl zúčastnit křížové výpravy.
Teď tedy, děti, poslouchejte a nedivte se, když to bude divné. Vlastně se divit můžete, ačkoli to zase takový div divoucí nebude. Pokud jste, děti, z toho všeho popletené, pak to vůbec nevadí, nechte si povídat popletenou pohádku.
Stěny v podloubí hradu jsou vyzdobeny freskami bájných zvířat. Existuje vyprávění, kterak došlo k té výzdobě a za každou kresbou je nějaká bajka. Jen jedna kresba, ta nejstarší, není zatím vysvětlena.
Je na ní šašek sedící na vajíčkách, zhruba velikosti pštrosích.
Jak řečeno, v dávných dobách, jako i dnes, vládl na hradě hraběcí rod. Když otec stárnul, předával hrad i vládu na syna. Jednou se však stalo, že prvorozený a jediný syn, jménem Matýsek, toto dědictví odmítnul. Chtěl se starat jen o hudbu a malování, sláva na poli válečném ho nelákala. Pro upřesnění, jeho celé jméno bylo Matthäus Matthias Gaudenz. Jenže být šlechticem, to je velká zodpovědnost. Členové rodiny musí sloužit rodu i tradici a šířit slávu. Syn si tedy aspoň vyžádal roční odklad, než navrhne malby na stěny podloubí. Otec mu přidělil dvorního malíře a syn začal vymýšlet náměty. Měsíce plynuly, syn chodil po hradu a za ním dvorní malíř se štětkou a paletou. Syna však nic nenapadalo. Přišel podzim a malíř se asi nějak dopálil. Konečně tam přišel malovat, a ne jen nosit celý rok štětec a paletu, aniž by udělal aspoň jednu rovnou čáru. Té noci namaloval na stěnu podivný obraz a zmizel. Na obrazu je onen šašek sedící na vajíčkách.
Z nich se líhnou malí šašci, udělají pár kotrmelců a jsou baleni do pytlů k odeslání kamsi dále. Nikdo neví, co tím chtěl onen záhadný malíř říci. Teprve poslední týden potkal Matýsek v lese mluvícího ptáka, který mu začal vyprávět fantastické pohádky, podle kterých on rychle maloval výjevy na stěny. Tak do roka splnil svůj slib.
K těmto obrázkům byly zanechány pohádky či pověsti, které se dodnes tam kolem toho hradu vypráví. Jen ten obrázek s šaškem na vejcích zůstal dodnes bez vysvětlení a bez příběhu.

Když už jsme u toho, jednu malou zachovalou pohádku vám povědět můžu. Ti lidé i zvířata v tom údolí jsou známí tím, že jsou velcí lháři. Jednou si tedy zvířátka udělala soutěž, kdo bude vyprávět více prolhaný příběh. Jako první se o slovo přihlásil chrt:
"Jak všeobecně známo, jsem já z vás všech ten nejrychlejší. Jestlipak víte, proč na sobě musím nosit ten kabát? To jsem si jednou chtěl prošlápnou nohy a trochu se proběhnout. Jak tak běžím, najednou koukám, že můj stín mi nestačí. Začal jsem jen tak pro špás dále zrychlovat, a můj stín zůstával stále více pozadu. Přidal jsem ještě více a stín se úplně ztratil. Vrátil jsem se domů bez něj a nakonec mi ani moc nechyběl. Jdu však druhý den po vsi, tu potkal mě pan starosta a povídá:
"Poslouchej, chrte, takhle bez stínu tady chodit je zakázáno! Podívej se na všechny kolem. Každý slušný člověk i zvíře má stín, jenom ty ne." Aby můj pán nedostal pokutu, musel mi nechat ušít ten kabát, aby aspoň ten vrhal stín."
"Ty lháři prolhaný!" volala zvířátka. To už se o slovo přihlásil další...

Já vám ale teď budu, děti, povídat pravdu pravdoucí. Pochopitelně se týká šaška na vajíčkách.
Kdysi jsem šel ledovou krajinou, to nebylo v onom údolí s tím hradem, ale tady v tom, na té fotce. Tenkrát jsem ještě unesl veliký ranec a v něm i vše potřebné k nocování. Stan jsem neměl, za dobrého počasí jsem spal na zemi pod klenbou hvězd. Nocoval jsem onen den u takového jezírka pod tím ledovcem, který vidíte.
Tam v těch horách skalistých, ledových, jsem si na chvíli do něj i vlezl, abych smyl trochu potu a prachu, rychle se pak teple oblékl a zalezl do péřového spacáku. Bylo mi po čertech dobře.

Setmělo se, já ležím docela spokojeně na zemi, dívám se na hvězdy a už skoro usínám. Tu najednou jako by vedle mě zacinkaly rolničky a já slyším malý, drzý hlásek:
"Haló, pane, přikryj si svou holou hlavu, ať nenastydneš. Chi, chi, chi."
"No jo," zavrčel jsem nevlídně, "vím sám co mám dělat."
V tu chvíli jsem sebou trhnul. Kdo to na mě mluví, vždyť jsem v celých těch horách kolem úplně sám?
Otočím se a vedle mě stojí mrňavý šašek, jak z toho obrázku. Na hlavě má čepičku s rolničkami a chechtá se mi.
"Pane, to jsem rád, žes mě přišel navštívit. Samotnému mi tu bylo smutno."
"Šašku, táhni ke všem čertům. Když se tady člověk v klidu nevyspí, kde už potom? A jak jsi přišel na ten nápad, že jsem do těch hor a těžkým rancem vyšlapal, abych tě navštívil?" osopil jsem se na něj.
"Inu, z jakého jiného důvodu?" chechtá se mi dále šašek.
"Z jakého důvodu? No přeci, abych... tedy abych..." Jenže mě najednou vůbec nenapadá, proč jsem vlastně přišel.
"No, vidíš," chechtá se dále šašek. Máš jistě doma postel s peřinou, v ledničce pivo, a ty spíš tady na zemi a piješ vodu z potoka. Proč? Abys mě mohl navštívit."
"Šašku, nezbláznil ses?"
"A to říkáš ty? Kdybys nebyl blázen sám, neležel bys tady na zemi v ledovém větru."
"Možná jsem blázen," připustil jsem, "ale ty ses zbláznil taky!"
"To jsem, pane, nikdy nemohl. Jako blázen jsem se už vylíhnul."
"Snad narodil?"
"Ne, vylíhnul."
"Poslouchej, šašku, ty ses vylíhnul z vajíčka?"
"Ano, pane, vylíhnul jsem se z vajíčka."
Najednou jsem si uvědomil, že jsem do těch hor asi skutečně přišel, abych toho šaška navštívil, jak on mi to hned řekl. Tak mu upřímně povídám:
"Víš, šašku, já jsem rád, že seš blázen."
"Proč to, pane?"
"To je tak: přišel jsem za tebou, za bláznem, protože už dlouhou dobu nemůžu normální lidi vystát. Není to s nimi na světě k vydržení. Proto spím tady na zemi, sám pod nebem v pustých horách. Víš, já píšu taky pohádky pro děti, nic za ně nedostanu a ještě mi za to hodně lidí nadává. No nejsem já obyčejný blázen?"
"Ale kdepak, pane, vůbec ne. Pro mě jsi naprosto neobyčejný blázen!"
"Hele, šašku, nedělej si ze mě blázny."
"Jak bych mohl, vždyť už stejně dávno jsi..."
"Šašku!"
"Prosím?"
"Já tě přerazím."
"K službám prosím. Tak to zkus."
Tu mě najednou napadlo:
"Poslouchej, šašku, já tě nepřerazím, ale pověz mi, jak to vlastně tenkrát s těmi vajíčky bylo?"
"Ach, tenkrát, když jsme se vylíhli?"
"Jo, právě to chci vědět."
"Inu, to bylo tak: Ta vajíčka nám snesl pštros."
"Snad paní pštrosová?"
"No, vlastně ta."
"A jak to, že se z nich vylíhli malí šaškové? A jak se to vlastně celé událo?"
"Víš, pane, tenkrát se na nebi objevilo podivné světlo, jakási polární záře, a bájný vítr hnal nebem čarovná, pohádková mračna. Z těch mraků pak začal padat barevný déšť, na zemi se dělaly duhové louže a v potocích tekla limonáda. Tu se náhle udála taková prazvláštní věc..."

V tu chvíli se mnou zatřásl náraz ledového větru a já se probudil. Koukám kolem, svítím si baterkou, nikde nikdo, toliko pusté hory. Že by se mi to celé bylo jen zdálo? To je ale veliká škoda, že jsem nespal trochu déle. Dnes jsem mohl celou tu pohádku povědět. Nyní vám, děti, nezbývá, než se jednou vydat do světa, najít jednoho z těch šašků, co se vylíhli z těch vajíček, a nechat si vše od něj vyprávět.
Nezapomeňte mi to potom napsat.



Slavík od Langkofelu

19. prosince 2009 v 8:08
aneb o kouzelné princezně

V poslední pohádce jsem vám, děti, říkal, že v ní nebude princezna. Jenže ona tam pod masivem Langkofel jedna princezna žila. Sice taková trochu divná princezna, ale princezna. Chcete o ní slyšet pohádku? Je ale dost smutná, jak už bývají pohádky z hor, kde život byl vždy dost těžký.
masiv Langkofel z východu

Tam pod Langkoflem stával kdysi zámek a v tom žila princezna. Nebyl to velký zámek, ne, bylo to malý zámek, ale moc krásný. Krásná byla i princezna, která v něm žila, a ta navíc uměla i krásně zpívat. Lidé ji za to chválili, jenže ona jim nevěřila.
"To vy jen tak říkáte. Slyšeli jste někdy zpívat slavíka? Ten umí krásně zpívat, chtěla bych zpívat jako on."
Tolik si přála zpívat jako slavík, že se rozhodla jít za čarodějnicí Langwerdou. Tu čtenáři mých pohádek už znají. Princezna vzala něco zlata a drahých kamenů, k tomu misku s ovocem a vydala se do masivu Rosengartenu. Ano, to bylo tam, kde se nalézalo ono pohádkové království trpaslíčků, kteří pěstovali veliké růže. Langwerdu a trpaslíky vidíte na obrázku. Ta dívka s mečem a štítem je statečná Sittlieb, a ta patří do jiné pohádky.

Dlouho stoupala princezna masivem Rosengartenu, až se dostala k jeskyni čarodějnice Langwerdy. Rychle jí položila k nohám své dary, aby si ji vlídně naklonila. Langwerda pojedla trochu ovoce, vyslechla si žádost princezny, a vážně odpověděla:
"Dokážu to pro tebe udělat, budeš zpívat jako slavík, ale to se musíš taky vždy ve slavíka proměnit."
Princezna souhlasila, avšak Langwerda ji varovala:
"Můžeš se stát ptákem i nazpět princeznou, ale veliká kletba bude viset nad tebou. Pokud kvůli tvému slavičímu zpěvu zahyne člověk, pak se už nikdy nemůžeš proměnit nazpět v člověka. Po všechny časy zůstaneš ptákem."
"Kdo by mohl zahynout kvůli slavičímu zpěvu?" pomyslela si princezna a ráda souhlasila.
Langwerda vhodila do vařící vody v kotlíku vzácné kouzelnické koření, mumlala tajemná zaklínadla, čarovala a čarovala, až proměnila princeznu ve slavíka. Ten začal překrásně zpívat a klouzal vzduchem z vrcholů Rosengartenu nazpět k zámku pod Langkofelem. Na jeho balkoně se proměnil nazpět v princeznu.

Čas plynul, princezna byla velmi šťastná. Když chtěla, proměnila se ve slavíka, vyletěla si na větev stromu, a zpívala a zpívala. Potom se opět proměnila v princeznu.
Až jednou princeznu napadlo proletět se trochu po kraji. Letí a letí přes hory a doly, až náhle ze vzduchu uviděla malý hrádek v horách, který dosud vůbec neznala. Snesla se dolů na jeho nádvoří, usedla na větev břízy, a začala zpívat. V okně hradní věže se objevil mladý princ. Okouzlen zpěvem zůstal bez hnutí stát a naslouchal. Jaký to krásný zpěv. Kde se vzal ten ptáček? Snad zůstane a neodletí. Však slavík dozpíval, vznesl se do vzduchu, a odlétl do svého zámečku, kde se proměnil opět v princeznu. Ta už ale na hezkého mladíka nezapomněla. Druhý den se zase proměnila ve slavíka, letěla k onomu hrádku a tam už mladík netrpělivě vzhlížel k nebi.
Ti dva si na sebe zvykli a navštěvovali se každého dne. Jenže ten mladý princ začal tušit, že tohle přeci nebude obyčejný ptáček, ten musí být nějaký kouzelný.
Sžírán zvědavostí vydal se do skal Langkofelu, kde žili horští trpaslíci. Říkalo se o nich, že všechno vědí.

"Hej, skřítkové," oslovil je, "vy přeci každý kámen tady v těch horách znáte a každého tvora. Povězte mi, kdo je ten malý ptáček, který ke mě přilétá, a zpívá a zpívá?"
Bílá skvrna (sníh) pod vrcholem Rosengartenu je nazývána Gartl. Zde žila čarodějnice Langwerda, tady byl i vstup do pohádkové říše krále Laurina.

"Před časem šla tudy krásná princezna," odpověděli mu trpaslíčkové. Ta stoupala pak stěnou Rosengartenu tam do Gartlu, k té bíle skvrně pod vrcholem, kde žije čarodějnice Langwerda. Však nazpět letěl tudy slavík."
"Tušil jsem to," zvolal princ. "Tušil jsem, že to není obyčejný pták."

Druhého dne opět přiletěla princezna - slavík. Sedla si na větev břízy a zpívala a zpívala.

"Princezno," oslovil ji princ, "moc jsem se do tebe zamiloval, proměň se z ptáka zase v člověka, a pojď žít navždy se mnou."
Princezna slavík se vylekala, vznesla se do oblak a rychle se vrátila do svého zámku. Tam se opět proměnila v princeznu a přemýšlela. Je to moc hezký a hodný princ. Mám se za něj provdat a tím ztratit svoji svobodu? Princezna přemýšlela jeden den, přemýšlela druhý, třetího dne se rozhodla. Ano, vezme si toho prince.
Princ čekal první den, čekal druhý, bez slavičího zpěvu už ho ale život netěšil. Třetího dne se zármutkem vrhnul z hradní věže a zabil se. Tu přiletěla princezna slavík, ale našla ho už mrtvého. Chtěla se rychle proměnit v princeznu, aby mohla prince obejmout, ale už to nešlo. Kvůli zpěvu slavíka přišel o život člověk, kletba se naplnila. Princezna - slavík usedla na větev břízy a smutně zazpívala jemu na rozloučenou. Tak sedí tam od těch dob, a zpívá a zpívá.

Zámeček i hrádek se za ten dlouhý čas od té doby rozpadly, nikdo už neví, kde přesně stály. Když však půjdete tím krajem pod Langkofelem, může se vám stát, že zaslechnete ptačí zpěv. Pak jděte tím směrem, snad pěvce objevíte. Snad dojdete až ke stromu, na jehož větvi sedí princezna - slavík, a zpívá a zpívá.

Doslov autora
Víte, děti, jak vypadá slavík? Už jste ho někdy slyšely?
Viděl a slyšel jsem ho v životě asi jenom třikrát, ale pokaždé jsem byl okouzlen. On se při tom třepe, kroutí, mává křidélky, a podává výkon operního zpěváka. Poznal jsem dost lidí, kteří byli na konci života a nikdy ho neviděli, ani neslyšeli. Jeho zpěv je tak pozoruhodný, že každý, kdo jde kolem, se zastaví a začne poslouchat. Pak se většinou zeptá:
"Co je to za ptáka, nikdy jsem takový zpěv neslyšel?"
"To je slavík," řekl jsem jednou těm lidem.
"Slavík, tohle?" zapochybovali.
Leckdo se domnívá, že vypadá nejméně jako páv. Ale slavík je skutečně malý, nenápadný ptáček velikosti vrabce, je zespodu šedý a má takový trochu skořicový kabátek. On při svém vysokém pěveckém umění nemá zapotřebí chlubit se třeba ještě barevným peřím.

Langkofel

18. prosince 2009 v 7:09
Dvě malé pohádky

Žili, byli, kdysi bublina, stéblo a střevíc.
Jednoho dne se rozhodli, že se vydají do světa. Šli a šli, až přišli k potoku.
"Víš co, bublino, přeplujeme ho na tobě." Pravil střevíc.
"Ne," odporovala bublina, "ať se radši stéblo natáhne přes potok a my po něm přejdeme."
Stéblo se tedy natáhlo ke druhému břehu. Střevíc na něj vstoupil, ale stéblo se zlomilo a střevíc se utopil. Bublina se smála, smála, až praskla.

Říkáte, děti, že to byla jenom malá pohádka? Ani v ní nebyla princezna? No dobrá, tak já vám povím ještě jednu delší pohádku, ale princezna v ní zase nebude.
Za časů už velmi dávných, žili v dnešních Dolomitech obři. Drželi se hlavně v horách a protože byli všichni velmi dobromyslní, neměli s nimi lidé žádné problémy. Tak to šlo po dlouhá léta, obři i lidé žili v jednom kraji a nevadili si.

Až jednoho dne se stala věc podivná. Obr jménem Langkofel se dostal do blízkosti horského statku, ukradl kuře a zmizel s ním v horách. Tenhle obr se vůbec začal stále více měnit, už nebyl hodný jako dříve, a kradl pak lidem ještě i další zvířata. Když se občas ztratila slepice nebo husa, lidé nic neříkali. Jen ať si obr upeče husu a nechá je jinak na pokoji. Jenže Langkofel si na kradení zvykl a byl stále horší a horší. Brzy se začaly ztrácet i kozy a ovce. Lidé hlídali po nocích své statky a brzy už všichni věděli, že to dělá jenom tenhle zlý obr Langkofel. Však co si počít, kdo zmůže co proti takovému obru?

V těch horách žila taky jedna chudá selka, která měla tři malé děti. Byla to vdova, její muž přišel o život při práci v lese. Ta selka měla jednu krávu, to byla živitelka její rodiny. Jídla nebylo moc, ale každé ráno přinesla selka dětem čerstvé teplé mléko od jejich kravičky Stračeny. Až jednoho rána se to stalo. Selka přišla do stáje, a kráva nikde. Od její chaloupky do hor vedly obrovské stopy.
"Obr Langkofel mi ukradl mojí jedinou krávu. Co si teď počnu?" zabědovala nešťastná selka.
"Počkejte, děti, tady, a ty, pejsku, je hlídej," řekla selka. "Já půjdu do hor a budu hledat naší kravičku."
Marně ji děti prosily, ať je nenechává samotné, selka věděla, že bez krávy svoje děti neuživí.
Šla dlouho po těch stopách a stoupala výše a výše do hor. Ty byly stále temnější a chladnější. Konečně se selka zastavila a zavolala, co hlas ji stačil.
"Obři, smilujte se nad mými dětmi. Obr Langkofel mi vzal moji jedinou krávu. Pomozte mi ji najít." Na vrcholech hor se začaly objevovat obrovské postavy. Nešlo ani poznat, co je obr a co skála. Tu se ozval temný hlas:
"Langofele, ať jsi, kde jsi, předstup před nás a zodpovídej se za svůj čin!"
Země se zatřásla, bylo slyšet dunivé kroky. Před soudem obrů stanul Langkofel.
"Jak ví ta selka, že jsem byl já?" otázal se.
"Nikdo jiný z nás nekrade, jen ty. Chceš snad zapírat?"
Langkofel zvedl ruku k nebi.
"Přísahám, že já tu krávu neukradl. Jestli to není pravda, ať mě nebe potrestá. Ať se na místě propadnu, ať zkamením."
Ze zamračeného nebe sjel blesk, ozvala se hromová rána. Obr Langkofel se začal propadat a měnit v kámen.
"Vrátím krávu, mám ji schovanou hned támhle za tím kopečkem. Pomozte mi, nechci se propadnout," bědoval Langkofel, ale nikdo se ani nepohnul. Zlý obr zkameněl a propadnul se do země. Jen jeho hlava a ruka zvednutá k falešné přísaze zůstala na povrchu a tak stojí tam podnes.

Selka rychle utíkala směrem, který Langkofel prozradil, a celá šťastná objala svoji kravičku Stračenu.

Blížil se večer, smutné hladové děti seděly v chaloupce a bály se. Tu zaštěkal pejsek.
"Haf, haf, podívejte, děti, vaše maminka se vrací a vede naši kravičku. Brzy všichni dostaneme veliký krajáč mléka.
lidová představa
dnešní skutečný masiv Langkofel

O ševci a lesních skřítcích

17. prosince 2009 v 6:59
Malá pohádka
Slunce už zvolna zapadalo nad horami Gadertalu (malý kraj v Dolomitech), když švec Tonda ještě došíval pro ten den poslední boty.
"Duchové hor i lesů," posteskl si, "jaký já to mám těžký život. Od božího rána do večera jen šiji boty, a sotva z toho uživím rodinu."
Konečně měl poslední pár hotový a znaveně se vlekl na lože.

Druhý den ráno byl hned po rozednění v dílně, aby se zase vrhl do práce. Však co to? Na verpánku leží několik párů hotových krásných bot, které měl dnes právě na zakázku ušít.
Ten den večer to švec Tonda už s prácí nepřeháněl, zašel si raději do hospody na jedno pivo. Ráno v dílně přesto zase ležely hotové boty.
Další den Tonda zabalil práci už v poledne a po obědě si trochu zdřímnul. Večer pak přišel do dílny a schoval se za komín. Dlouhou dobu se nedělo nic, než hodiny na kostelní věži odbily půlnoc. Kde se vzali, tu se vzali, sedí náhle u verpánku dva lesní skřítkové a šijí boty. Ale jak jim jde ta práce od ruky, jak pěkné boty mají za chvilku hotové.
Ráno si Tonda trochu přispal, chvilku ještě pracoval, ale pak šel raději na procházku. Proč by se měl namáhat, když to udělají v noci skřítkové? Další den ráno pouze sebral hotové boty a vydal se na trh je prodat.

Brzy se začalo po vesnici ledacos šuškat. Jak to, že ten Tonda má na prodej tak pěkné boty, při tom už dávno jenom chodí po zábavě a v dílně ho není vidět?
Jeho soused, krejčí Hans, se ho na to jednou v hospodě zeptal. To už Tonda nevydržel a vše mu vyprávěl.
"Jak velký je lesní skřítek?" otázal se krejčí. Švec Tonda mu skřítky hezky podrobně popsal.

Druhý den večer přišel krejčí ševce navštívit a přinesl dva malé krásné oblečky.
"Polož je v dílně na stůl, ať mají skřítkové taky trochu z něčeho radost. Vždyť celé noci jen pracují."
Tonda si uvědomil, že to vlastně bude pravda. Proč mají skřítkové jen pracovat a nic za to nedostanou? Oblečky, které ho nic nestály, položil na verpánek a šel spát.

Druhý den ráno zvědavě nakouknul do dílny. Oblečky byly pryč, ale žádné nové boty tam na tom místě neležely.

V dílně ševce Tondy se pak lesní skřítkové už nikdy neobjevili. Musel si zase zvyknut na to, od rána do večera těžce pracovat. Jen krejčí Hans byl od té doby nějaký podivný. Nosil na trh krásně ušité šaty, při tom ho ale sotva kdy bylo vidět v jeho dílně. Jen po vesnici přes den na procházku chodil a vesele si pohvizdoval.
masív Sella v Dolomitech



Sladká pohádka o dortech 2/2

16. prosince 2009 v 7:01
Díl 2. Čarodějný dort

"Prosím tě, čarodějnice, nic mi nedělej, dám ti perníkovou chloupku," bědovala Mlsinka a ukázala do vitríny, kde měli dort pro ježibabu, nebo i ježidědka.
"Nepotřebuji žádnou perníkovou chaloupku, mám svoji daleko odtud v černém lese." Zachechtala se čarodějnice.
"Ty mě teď odneseš do své chaloupky, dáš do pece a sníš?" Ptala se dále vylekaná Mlsinka.
"To jsou vaše člověčenské pověry," skřípala čarodějnice, "my, kouzelné baby, vůbec lidi nejíme."
"Moc kouzelně zrovna nevypadáš," pomyslela si Mlsinka, které odtrnulo.
"Tak co vlastně, čarodějnice, chceš?" Otázala se.
"Přišla jsem si pro dort, abych si ho vzala do černého lesa. Takový dort, který by tam všem chutnal."
"Takový dort nemáme," přiznala Mlsinka. My už máme jenom dorty, které nechutnají nikomu a čarovat neumím."
"Che, che, che, zasmála se ta divná stařena. "Co neumíš ty, umím já."
"Přines velký korpus, a dlouhý nůž, bude se čarovat. Máš takový hnědý s moukou, kakaem a hodně máslem?"
"Mám, hnědé čokoládové těsto děláme dost často." Mlsinka předložila čarodějnici kakaový korpus.
Ta vytáhla kouzelnou hůlku, zakroužila s ní nad ním a pronesla tajemné zaříkadlo.
"Einzweidreivierfünfsechssiebenachtneunzehn"
S dortem se sice nestalo vůbec nic, ale víru v čáry a kouzla to čarodějnici ani Mlsince nevzalo.
"Nyní ten korpus rozkrájej na tři vrstvy, abychom mohli vyčarovat náplň."
To měla Mlsinka za minutu, vždyť to dělala každý den.

"Máš nakládané sladké třešně?" Chtěla vědět čarodějnice.
"Ale jistě," divila se Mlsinka, "různého ovoce máme plné sklenice."
"Tak je přines a hodně šlehačky."
Černému kocourovi daly taky trochu šlehačky, aby ji lízal a nestrkal jim do všeho čumák.
"Teď ten základ trochu potřeme rybízovou marmeládou, dále trochu šlehačkou. Čáry, máry, fuk, a tady je přísada do krému."
Čarodějnice vytáhla odkudsi ze vzduchu láhev, s nápisem "Kirschwasser". To je taková slivovice z třešní.
Ze šlehačky, kirschwasser a třešní pak udělaly náplň i polevu dortu. Navrch kolem dokola ještě přidaly třešně a dort byl hotový.
Mlsinka i čarodějnice si ukrojily každá kus nového dortu.
"Hm, dobrý dort, libovaly si obě." Čarodějnice si ještě zabalila několik dílů do tašky, zbytek dala Mlsinka do výlohy. Když se zase otočila, byla čarodějnice i černý kocour pryč. Zmizela tak záhadně, jako se objevila. Před krámem se ale zastavilo pár lidí a všichni ukazovali na nový čarodějný dort.

To už se vracel Kremrola z hospody. Trochu se motal a breptal ještě více než jindy.
"Co to je v mém krámu za divný dort, ten ani neznám? Takový černobílý. Ten si objednal kominík, co mele mouku, nebo mlynář, co čistí komíny?"

Do krámu přišel kominík.
"Co to tu máte za nový dort?"
"Vím, je málo černý, koktal Kremrola, hned ho začerním. Bude jako kominík, co spadnul do komína."
"Ale ne," povídá kominík, "já bych ho ochutnal tak, jak je."

Hned přišel i mlynář.
"Co to tu máte za nový dort?"
Vím, je málo bílý, děsil se Kremrola, hned ho nabílím. Bude jako mlynář, co spadnul do mouky.
"Ale ne," povídá mlynář, "já bych ho ochutnal tak, jak je."

Po něm přišel vodník.
"Co to tu máte za nový dort?"
"Vím, je málo zelený, hned na něj dám živé zelené žáby," ujišťoval Kremrola.
"Ale ne," povídá vodník, "já bych ho ochutnal tak, jak je."

Už tam byl i ježek
"Co to tu máte za nový dort?"
"Vím, je málo pichlavý, hned na něj nasypu špendlíky. Bude pichlavý jako pět ježků vedle sebe."
"Ale ne," povídá ježek, "já bych ho ochutnal tak, jak je."

Pochopitelně přišel i krtek.
"Co to tu máte za nový dort?"
"Není ještě dost děravý, ale prostřílím ho puškou. Bude děravý jako krtek, co spadnul do díry, vlastně díra, která spadla na krtka, vlastně jsem to nějak poplet." Blekotal Kremrola, ale byl celý šťastný, že všichni zase chtějí jeho dorty.
"Ale ne," povídá krtek, "já bych ho ochutnal tak, jak je.

"Co teď?" ptala se pro sebe Mlsinka.
"Dort máme jenom jeden, čarodějnice je pryč, a já čarovat neumím. Ale počkat, vždyť... No jistě, vždyť ten dort nikdo nevyčaroval. Ten dort jsme udělaly jako každý jiný. Tu láhev s voňavou třešňovicí mi tu nechala, můžu těch dortů udělat, kolik bude potřeba. Vždyť to vůbec žádná čarodějnice nebyla, jenom hodná stařenka, která mi z černého lesa přinesla nový recept a z rukávu trikem vylovila tu láhev kirschwasser. Ta její kouzelná zaříkávadla taky vůbec nefungovala. Vždyť ona si jen tak pro sebe povídala a nebyla to zaříkávadla, ta paní si pro sebe něco mluvila německy."

"Jak se ten dort jmenuje?" ptali se kominík, mlynář, vodník, ježek a krtek.

Nyní Mlsinka taky pochopila, že ta stará paní ani nebydlí v černém lese, ale v pohoří tohoto jména, německy Schwarzwald. A tomu dortu říkala Schwarzwälder Kirschtorte.

Ten dort se jmenuje "švarzvalďák". Pronesla Mlsinka sebejistě.
"Můžu ho udělat bílý pro mlynáře,
nebo černý pro kominíka,
nebo ten obyčejný můžu udělat pichlavý, děravý, nebo co kdo chce."

"No né," podivovali se všichni, "ty jsi Mlsinko úplná kouzelnice, ty snad umíš čarovat."
"Ale kdepak," povídá Mlsinka. "Čarodějnice tu byla před chvílí, ale ani ona čarovat neuměla."

A tak se dostal dort švarcvalďák do Čech. Možná to bylo trochu jinak, ale v pohádce tomu mohlo být i tak, jak jsme si právě povídali. Od té doby se v Čechách dělají dorty pro kominíka, mlynáře, vodníka, ježka i krtka, ale pro každého z nich i pro všechny ostatní i dorty švarcvalďáky.

Až se někdy, děti, dostanete do pohoří Schwarzwaldu, které leží až na konci Německa u Rýna, zkuste si ho dát tam. Mají ho pochopitelně v každé kavárně i cukrárně. Ti lidé si jsou pyšni na svůj dort, který je známý po celém světě. Někdo ovšem říká, že tam ve skutečnosti vůbec nevzniknul. Kde jinde, na to je mnoho názorů. Možná ho skutečně vynalezla Šlehačka Kremrolová, za pomoci čarodějnice, která vůbec čarodějnice nebyla. Jedno ale, milé děti, víme docela jistě:
Chytrost nejsou žádné čáry.

Sladká pohádka o dortech 1/2

15. prosince 2009 v 6:58
Díl 1. Dorty možné i nemožné

Žil byl jednou v jednom malém městečku jeden cukrář, a ten se jmenoval Marcipán Kremrola. Měl jednu dceru, a ta se jmenovala Šlehačka Kremrolová.
Protože už byla velká, pomáhala tátovi v krámě. Nikdo jí ovšem nikdy neřekl jinak než Mlsinka, protože byla strašně zmlsaná. Aby ne, když celý den vyráběla a prodávala dorty. Jinak to byla moc hodná a pilná holka. Ono se to sice událo v takovém pohádkovém městečku, ale pracovat se tam muselo.
Cukrářský mistr Kremrola si velmi zakládal na tom, že v jeho cukrárně-kavárně musí každý dostat co si přeje. Říci zákazníkovi:
"nemáme", pro něj žádným způsobem nepřicházelo v úvahu.

Tak třeba ráno přišel do cukrárny kominík.
"Dal bych si černé kafe a černý dort."
"Ano prosím, černé kafe turek a černý vídeňský dort sacher s černou čokoládovou polevou, tmavým těstem a tmavou náplní. Tady prosím, vašnosto, vše černé jako tma v komíně", ukláněl se Kremrola.

On ten cukrář byl totiž strašný brepta, ale všichni zákazníci už na to byli zvyklí. Nevadilo jim to, zcela naopak, měli z něj vždycky velkou legraci.

Jako další přišel mlynář.
"Dal bych si bílé kafe a bílý dort."
"Račte prosím, bílé kafe s bílou šlehačkou a bílý dort, vše bílé jako zasněžená mouka," servíroval pyšně Kremrola.

Nato přišel do krámu vodník.
"Dal bych si zelené kafe a zelený dort.
"Tedy, zelené kafe skutečně netento...," děsil se Kremrola, že by neobsloužil zákazníka podle přání,
"ale byl by tu zelený čaj v zeleném hrníčku. Co se týče zeleného dortu, jen prosím, malé strpení. Mlsinko, utíkej udělat panu vodníkovi zelený dort."
Za chvilku byl i zelený dort hotový, dokonce s mořskou pannou.
"Prosím, vše zelené jako vodník. Eh, co to povídám, jako zelená žába v rákosí."

Jako další přišel do krámu ježek.
"Dal bych si pichlavé kafe a pichlavý dort."
Kremrola dal na kafe šlehačku, na tu nasypal čokoládové jehličky a pichlavý ježkovatý dort měl v zásobě taky.
"Prosím, prosím, jak si přejete. Pichlavé kafe a pichlavý dort, vše pichlavé jako ježek."

Pak přišel do krámu krtek.
Dal bych si děravé kafe a děravý dort."
Kremrola udělal kafe s hustou šlehačkou, propíchal ho násadou od měchačky a dort měli s Mlsinkou za chvíli taky.
"Prosím, krtčí kafe a krtčí dort, vše děravé jako krtek." Předložil Kremrola, hrdý na své dílo.
"Já vůbec děravý nejsem," zlobil se naoko krtek.
"Eh, co pravím, děravé jako cedník. Jako můj trávník, když mi tam vleze krtek."
Při té vzpomínce Kremrola zaskřípal zuby, ale hned byl zase samá vlídnost. Zákazník byl u něj králem, i když to třeba byl jenom krtek.

No, a tak to šlo celý den. Kremrola s Mlsinkou věděli, že k nim může přijít kdykoli kdokoli a byli na vše připraveni. Kdyby před krámem byl přistál s kosmickou lodí Marťan, a chtěl marťanský dort, byli by mu ho udělali taky.
Když přišel strojvůdce lokomotivy, dostal lokomotivní dort.
Když přišel fotbalista, dostal fotbalový dort.
Když přišel učitel hudby, dostal hudebnický dort s houslovým klíčem.
"Prosím," povídá Kremrola, "hudební dort, až to duní v uších, hudební jako celá filharmonie. Lepší by vám neupekl ani dirigent opery."
Učitel hudby sice namítl, že on sám nic neslyší, ale dort mu chutnal.
Dokonce přišel i čaroděj a dostal dort čarodějnický.
V tom městečku se vyprávělo, že jednou přišel tučňák až z Grónska a Kremrola pro něj za chvilku udělal ledové kafe a ledový tučňácký dort.
Jeden soused dokonce tvrdil, že Kremrola se zbláznil. Viděl prý oknem, jak dělá disnosauří dort, kdyby třeba do krámu přišel brontosaurus. Ten ale nikdy nepřišel, on by se byl do toho malého krámu totiž nevešel.
No a nakonec, když už skoro zavírali, přišla ještě beruška a dostala dort beruškovský.

Kdo chtěl jaký dort, ten ho dostal. Tak to šlo už řadu let a všichni byli spokojeni.

Až jednoho dne se všechno nějak popletlo a pokazilo. Ona si totiž Mlsinka najednou uvědomila, že jí už není žádný dort dost dobrý, žádný ji nechutná. To by ještě bylo nevadilo, jenže na ní to bylo na první pohled tak vidět, že to mohlo odradit zákazníky. Něco takového si žádná firma nemůže dovolit. Táta Kremrola se jí proto snažil přesvědčit, že má mít k těm dortům kladný vztah. Ten rozhovor ale nikam nevedl:
"Nechceš kousek černého dortu?"
"Ten já nerada."
"A bílého dortu?"
"Ten mi nechutná."
"A zeleného dortu?"
"Ten je dobrý tak pro vodníka."
"Co třeba kus dortu pro krtka nebo ježka?"
"Ty už nemůžu ani vidět."

Té Mlsince se nemůžeme divit. Dort je jistě moc dobrý, ale jen když se jí jednou za čas. Co ovšem táta ani dcera přes všechny obavy netušili, že zmlsanost je tak prudce nakažlivá. Druhý den se stalo něco strašného.

Hned jak otevřeli krámek, přišel kominík. Podíval se na Mlsinku a zeptal se?
"Máte černý dort?"
"Ale jistě," šveholil Kremrola a už chtěl kus ukrojit.
"S černou čokoládovou polevou?" Ptal se dále kominík.
"Ano prosím."
"S tmavým těstem?"
"Zajisté prosím."
"A tmavou náplní?"
"No ovšem!"
"Ten já nerad," prohlásil kominík - a odešel.

Kremrola sprásknul ruce. Zákazník mu odešel z krámu. To se mu ještě nestalo.
Nato ale přišel mlynář. Podíval se na Mlsinku, nakazil se mlsotou a ptal se:
"Máte bílý dort?"
"Bílý jako mouka," ukazoval Kremrola.
"S bílou náplní?"
"Úplně bílou."
"A s bílou polevou?"
"Naprosto sněhobílou."
"Ten mi nechutná," ohrnul nos mlynář - a odešel.

Do krámu přišel vodník. Ten jinak nebyl vybíravý, ale jak se podíval na Mlsinku, už to začalo:
"Máte zelený dort?"
"Máme, máme, jako brčál, jako žabinec."
"Se zelenou polevou?"
"Zelenou jako zelí, jako jetel, jako zelenina..."
"Tak ten já nechci."
"Co třeba takový dort jako kapr?" Snažil se Kremrola zachránit, co se dalo.
"Ryby já ani moc nerad," pronesl vodník odmítavě.
"A takový dort jako hluboko pod vodou?"
"No dovolte? Já jsem vodník a ne podvodník!" Načuřil se ten hastrman a už byl z krámu pryč.
Snad už nemusím ani povídat, jak to dopadlo, když přišel ježek. Pichlavý dort prý vůbec nechce a už chtít nebude. No, a když přišel krtek a chtěl vědět, jestli dort je dost děravý, křičel Kremrola už předem.
"Vím, vím, krtku, ty díry v tom mém dortu ti nechutnají! Tak ať už jsi z mého krámu venku a na mé zahradě ať tě taky už nikdy nevidím."

Krtek rychle utekl, a Kremrola se osopil na Mlsinku.
"To je všechno jenom tvojí zmlsaností. Všichni zákazníci se od tebe nakazili. V celém našem městě si teď nekoupí dort už ani žížala!"
Vztekle popadl jeden dort s cukrovou polevou a vyhodil ho do vzduchu. Dort narazil na strop, a zůstal na něm přilepený.
Kremrola si sundal bílou cukrářskou čepici a praštil s ní o zem. V tu chvíli se dort zase odlepil, spadl dolu a rozplácnul se mu na hlavě.

"Tak, ale teď už toho mám opravdu dost," křičel Kremrola,
"jdu do hospody a tam budu pít rum!"
Prásknul dveřmi a byl pryč.

"Jéje," zesmutněla Mlsinka, "to jsem tomu dala. Celé město jsem odnaučila jíst dorty, náš rodinný podnik zruinovala, tátu jsem rozzlobila, a ještě je to tady všechno zapatlané od dortu. Zasloužila bych, aby si pro mě přišla čarodějnice."

Nešťastná Mlsinka přinesla kýbl a začala utírat podlahu od rozplácnutého dortu. Když na chvilku zvedla hlavu, ulekla se. Před ní stála jakási podivná stařenka se špičatým pomačkaným kloboukem, vůbec ji neslyšela přijít. V ruce držela koště a na ramenu jí seděl černý kocour. Čarodějnice skutečně přišla!

Pokračování dortové pohádky zítra...

2. Díl: Čarodějný dort

Krysař z města Hameln

14. prosince 2009 v 8:55
Německá pohádka

Tuto fotku jsem stáhnul z internetu, sám jsem u toho nebyl. Co se to tady, lidičky, vlastně děje?
Inu, celé město hraje takové hezké divadlo. Pohádku, kterou Češi dobře znají, jenom nevědí odkud. Těm nejmenším dětem tady nikdo neříká:
"Na to jsi ještě malý, počkej, až vyrosteš, pak můžeš hrát v pohádce taky."
Ne, ty větší děti hrají děti a ty menší děti hrají krysičky a myši. Zřejmě se jim to tak všem líbí.
Když pohádku dohrají, třeba je pak za odměnu vezmou rodiče do téhle lákavé cukrárny na zmrzlinu.

Jednoho slunečného dne koncem září jsme s Ilonou jeli severním Německem, abychom zkoumali slavnou bitvu, která se tu udála právě před 2000 lety. (Varusschlacht, bitva v Teutoburském lese. Hermann Cheruský porazil 3 římské legie.) Najednou jsem dostal takový nápad:
"Máme ještě půl dne a 40 km odsud leží město Hameln. Nechceš se tam podívat? Co ti vlastně říká to jméno?"
Podívat se tam chtěla, neříkalo jí nic, ale pohádku o podivném krysařovi znala. Jenom ji Češi nekladou na určité místo.
Pro Němce se udála právě tady a jmenuje se "Der Rattenfänger von Hamlen."
V těch dobách temného středověku lidé nevěděli, že žijí v temném středověku. Oni to brali tak, že žijí v době osvícenecké. Jen ty problémy té doby středověké jim stále přerůstaly přes hlavu. Jedním z největších byly krysy. Že přenáší nemoci se nějak tušilo, že všechno sežerou, rozkoušou a dělají život nepříjemným, se vědělo moc dobře. Dnes už z toho zbyla jen pohádka a hory suvenýrů v podobě myší. Třeba ta z chlebového těsta (jíst se nedá), kterou drží Ilona v ruce.
Chodíme tedy po romantickém centru města a vzpomínáme, jak ono to tenkrát vlastně bylo? Verzí je celá řada, povídejme si tu nejznámější.
V jednom roce oné dávné doby (roku 1284) se ve městě Hameln krysy a myši tak přemnožily, že se pro obyvatele stal běžný denní život utrpením.
Lidem lezly nejen do spíže, ale i do postele a dokonce i na stůl, když obědvali. Tu přišli hamelští měšťané ke starostovi a trpce si stěžovali. Jestli on a radní něco nepodniknou, pak krysy sežerou celé město i s obyvatelstvem. Starosta měl krys sám plný dům a byl tedy plný pochopení. Jenže co se tady dá dělat? Ve všech ulicích objevila se pak hláška, kteroužto ještě vybubnovával městský strážník, kde jen mohl. (Lidé v té době povětšinou neuměli číst.) Kdo by zbavil město těchto krys veškerých, tomu na dlaň předán bude objemný měšec zlatých mincí!
Netrvalo dlouho a ve městě Hameln se objevil cizí muž v kabátě mnoha barev. Jeho boty byly špičaté a klobouk zdobila dlouhá péra. V ruce svíral pak dlouhou píšťalu, na kterou podivné tóny vyluzoval. Vykouzlí prý na ni melodii, která všechny krysy a myši omámí. Ty pak slepě půjdou za ním, kam je povede. Lidé mu hned ochotně ukázali cestu k radnici, kde ho starosta rád přijal. Skutečně dokáže město očistit od krys? Nuže dobrá, čím dříve, tím lépe. Za to by dostal objemný měšec zlaťáků, ano, tady leží připravený, a všichni páni radní ochotně přikyvovali.
Ještě toho večera vyšel tento podivný pištec do ulic města, kde začal hrát na svoji čarovnou flétnu. Hrál a hrál a skutečně všechny krysy i myši vylézaly z děr i koutů a následovaly ho. Když krysař usoudil, že by to mohly být všechny, namířil k městské bráně. Tou vyšel ven do polí a všechny krysy i myši, zmámeny zvuky jeho flétny, šly za ním. Tak došel s celým tím průvodem hlodavců až k řece (jmenuje se Weser) a vstoupil do vln. I tam ho zmámené krysy a myši slepě následovaly, čímž všechny nalezly v řece svoji záhubu. Město si oddechlo.
Nyní už tedy pištci jenom zbývalo vyzvednout si slíbenou odměnu. Jenže slíbit a skutečně dát, to jsou dvě různé věci. Možná jste zažili člověka, který je nemocný, má bolesti a slibuje měšec zlaťáků tomu, kdo ho vyléčí. Když je pak konečně zdravý, začne vše přepočítávat. Ten doktor ho vlastně jenom prohlédl, on jenom napsal recept. Za to je přeci jeden zlaťák více než dost! Právě tak dopadl onen krysař, když si přišel na radnici pro slíbený měšec. Ale krysař se nedal.
"Slíbili jste mi i ukázali měšec zlaťáků. Ten chci taky za mou práci dostat!"
"Poslouchej, ty pobudo!" osopil se na něj starosta, "jistě jsi ve spojení s čertem, když dokážeš takto hrát na flétnu, až tě všichni čtvernožci poslouchají. Když ti zlaťák není dost, čert ať tobě ten měšec vyplatí. Stráže! Tohoto lumpa žeňte z města a přidejte mu pár na záda." Seběhli se stráže s obušky i halapartnami, krysaře bili a tlačili k městské bráně. Tou ho pak vyhodili ven do bláta a bránu za ním zavřeli.
Přešel den, či více dní, jednoho rána prošel branou člověk v kutně, takže ho nebylo poznat. Když měšťané šli do práce, obchodníci do krámů a radní na radnici, zůstávaly jejich děti povětšinou samy doma, nebo se toulaly po ulicích. Tu odhodil onen pocestný kutnu, z pytle vytáhl flétnu. I poznaly děti krysaře a seběhly se k němu.
Ten krysař v pestrobarevném kabátě tančil, hrál kouzelně na flétnu a zvolna se ubíral k městské bráně. Všechny děti ho pak následovaly, jako předtím zmámené krysy a myši. Jako tehdy je, vedl krysař nyní všechny děti ven z města. Kdesi v lesích došli až k vysokému kopci, který se před nimi otevřel, krysař s dětmi vstoupili do jeho nitra a kopec se zase zavřel.
Marně bědovali občané města Hameln, marně spílali starostovi, který svou lakotou vše zavinil, své děti už nikdy nespatřili.

Tak stalo se 26. června, léta páně 1284, těch dětí bylo 130, a to je konec této dost smutné pohádky.

Nejspíše se teď ale někdo zeptá:
"Od kdy má pohádka místo a datum? Kdy se narodila Sněhurka? Ve kterém lese, poblíže jakého města zblajznul vlk Karkulku?"
Že by se tady jednalo o nějakou skutečnou událost? Ledacos tomu nasvědčuje.

V této době byly krysy skutečně veliká pohroma a krysař byl vyhledávaný odborník. Úctu možná moc velkou neměl, třeba jako dnes metař na ulici, ale všude byl moc rád viděn. Bez jeho práce (dnes nebo tehdy) by mnoho lidí zemřelo na nemoci ze špíny. Takový člověk, který putoval od města k městu, jistě nakonec prošel kus světa. Mohl být tedy vůdcem skupiny lidí do jiné země.
Čtenář si možná vzpomene na moje vyprávění:

Dětská křížová výprava 1/2
Dětská křížová výprava 2/2

Ve 13. století, snad kvůli klimatickým změnám, jsou země západní Evropy přelidněné. Posílat lidi na křížovou výpravu (povětšinou na smrt) už se nikdo neodvažoval, našel se však jiný cíl - východní Evropa. Začíná období velké kolonizace. Z přelidněných německých zemí putují mladí lidé do České kotliny a do Pobaltí, kde jsou naopak ještě velké liduprázdné oblasti. Němci (později zvaní sudetští) osidlují okrajová území Čech a Moravy.
Historik Wolfgang Wann, který se intenzivně věnoval pátrání po krysařově legendě, dospěl k závěru, že kolonisty z Hamelnu pozval na Moravu ve třináctém století olomoucký biskup Bruno von Schauenburg (kterýžto leží nedaleko Hameln). Jistě se zde jednalo o děti už prakticky dospělé, které odcházely dobrovolně. V jejich městě už bylo vše rozděleno. Než dělat někomu levného čeledína, to raději do pustin. Tam pokácet stromy, postavit dům, zúrodnit a osít kus země, v dílně zkusit své řemeslo. Na přelomu 13. a 14. století vznikají pak na Moravě osady jménem Hamel, Hamal, Hamlíkov, Haemler, a podobně. Biskup Bruno vše podnikal jistě se souhlasem krále, tím byl tenkrát Přemysl Otakar II.. Němečtí přistěhovalci byli východním panovníkům vítaní kolonisté a daňoví plátci. Někomu se to nemusí líbit, ale přinášeli vyspělejší technologii, než měli v tu dobu Slované na východ od Šumavy. Německo mělo lepší spojení s Byzantskou říší, tenkrát centrem evropské vzdělanosti. V hustě zalidněných německých zemích, na rozsáhlé ploše osídlené lidem stejné, či podobné řeči, se řemesla i věda rozvíjely rychleji, než v řídce obydlených zemědělských oblastech osídlených Slovany. Ona kolonizace 13. století znamenala značný přínos pro východní slovanské země.

Tyto zmíněné "hamlíkovské" osady už dnes nejspíše ani jedna (jistě to nevím) neexistují, dávno zarostly lesem. Však potomci hamelských dětí ještě dnes kdesi na Moravě žijí. Povětšinou asi vědí, že mají německé předky, sotva však tuší, že ti se kdysi z podivné pohádky vynořili a přivedl je muž v kabátě mnoha barev, který na flétnu čarovné tóny vyluzoval.

Princezna Dolasilla 2/2

13. prosince 2009 v 18:55
Konec horského národa

Vyprávěli jsme o tom, jak Dolasilla porazila nepřítele a převzala vládu nad královstvím horského národa Fanů. Co se událo v dalších letech už nebude pohádka, pouze smutný příběh zániku této říše.

Vítězství v bitvě ještě neznamená mír na věčné časy. Jestliže armáda velkého a silného státu byla odražena, pak je pro jeho vládce úplná maličkost najmout další vojáky, vyrobit nové zbraně a zaútočit znovu. To se taky stalo, ale Dolasilla je vždy znovu v další bitvě porazila. Jenže malý stát může vícekrát zvítězit a pouze si tím prodloužil život, jeho první porážka pak znamená konec navždy. (Pamatujte si, děti, tohle pravidlo. Jednou třeba budete rozhodovat, jestli váš malý stát má být v paktu s jinými státy.) Dolasilla musela ještě vícekrát táhnout proti nepříteli, vždy zvítězila a otci přivezla kořist, kterou tento uzavíral v královské pokladně.
Z poslední bitvy jí utkvěl v paměti pozoruhodný válečník nepřátelské armády. Bojoval, jak mu čest přikazovala, ale byl zasažen stříbrným šípem. Než z něj život vyprchal, zavolal ještě na Dolasillu.
"Pomocí čárů vítězíš, ale to dokážou i jiní. Jednou najdeš svého mistra, který tebe čáry zahubí."
Měl mít pravdu. Nepřítel vzal pak do svých služeb čaroděje, který zván byl Spina de Mul, znamená zhruba "žebro z mezka". Prý se často ukrýval kolem cest v podobě mrtvého zvířete. (Řečeno obráceně, v těch dávných dobách se lidé obávali čarovné moci mrtvých zvířat.) Tento čaroděj zatoužil po královské koruně s diamantem Rajetta a rozhodl se ji získat. Za každou cenu!

Čas plynul, princezna Dolasilla už nebyla tak mladá a stále více přemýšlela o tom, žít rodinným životem coby matka a bojování přenechat mužům. K tomu rozhodnutí přispělo, že si svého manžela našla vlastně divnou náhodou. Muže statečného, jehož jméno bylo "Ey de Net", což znamená "Noční oko". Jak se to stalo?
Čaroděj ho nejprve získal na svoji stranu, ten ale v bitvě viděl princeznu, zamiloval se do ní a přešel na stranu národa Fanů. S nimi pak chtěl proti nepřátelům bojovat.
Král tím nebyl nadšen. Jeho zajímalo jen zlato a stříbro z kořisti, které Dolasilla přinášela. Jedno proroctví však pravilo, že její válečné štěstí potrvá jen tak dlouho, dokud muže nepozná. (Jistě si mnozí teď vzpomněli na Pannu Orleánskou.)
Problém byl, že za ni v čele vojska nebyla náhrada, vojáci chtěli dále bojovat jen pod jejím vedením. Jednoho dne byla země Fanů znovu přepadena. Král to ale nejprve nikomu neprozradil a vyslal Noční Oko s jiným úkolem mimo jejich zem. Teprve potom nechal vytroubit poplach a poslal vojsko vstříc nepříteli. Jejich velitelka prý že je včas před bitvou dohoní. Víc chybně už to snad ani udělat nešlo.

Jeho dcera jen smutně poukázala na to, že její čas už uplynul, nyní měl armádu vést její muž, Noční Oko. Však co naplat, musela se opět své úlohy velitelky ujmout.

Když sňala Dolasilla svůj pancíř s háku, jako by ten se nebyl dost lesknul. Zdálo se jí, že nesvítí stříbrně, jako dříve tomu bývalo. Vzala tedy šátek a začala ho čistit. Čím více však šátkem po něm přejížděla, tím více jen tmavnul. Zanechala tedy marné snahy a poručila:
"Nasaďte a zapněte mi ten pancíř, přineste moji zbroj, stříbrné šípy a vyveďte mého dobrého koně!"
Dolasilla věděla, že pro ni přišel den poslední, na sebe však nemyslela, jen na svůj národ. Vyjela na koni z hradu a pádila za svým vojskem. Na jednom místě stala se pak věc velmi podivná. Před ní náhle v cestě stála skupina zcela otrhaných, špinavých a hladových dětí.
Neptejte se mě, jak to kdo ví, ale místní kladou ono setkání tady na to místo. Ten příběh se ovšem udál už před dlouhou dobou. Onen stromky porostlý hřeben je zřícená část té hory vlevo. Ten tam tu v té době nejspíš ještě nebyl. Horský kraj se rychle mění. Co se na tomto místě událo?
Zoufalé děti volaly:
"Vznešená paní, smiluj se nad námi, dej nám najíst."
"Nemám žádné jídlo, nemám ani peníze, musíte počkat, až se budeme vracet z bitvy," utěšovala je Dolasilla.
Děti ji ale začaly prosit, že mají velký hlad, ať jim tedy dá každému jeden stříbrný šíp. Za ten pak dostanou v údolí mnoho jídla. Dolasilla byla, právě tak, jako ty děti, pod vlivem zlých čárů. Podlehla jejich prosbám a bez myšlení jim rozdala stříbrné šípy. Nato pádila dále za svým vojskem.
Jistě byla mysl princezny zlými čáry zatemněna, ale v jednom přesto jednala správně. K čemu je dobré vítězství nad jakýmkoli útočníkem v zemi, kde děti mají hlad?
V údolí už čekal čaroděj "Žebro z mezka", šípy těm dětem vzal a předal nepříteli. Dolasilla pak na koni přijela ke svému vojsku bez šípů a navíc v už úplně černém pancíři.

Tajemný šepot se rozlehl, každý z jezdců znal proroctví skřítků a věděl, co to znamená. Dolasilla jim nedala čas na rozmýšlení, čas na strach.
"Nuže, vy v prvních řadách, svá kopí napřáhněte, vy další, meče taste a luky napněte! Nyní jednotně za mnou do útoku!"
Svůj meč tasila, koně pobodla a divým tryskem se jako první proti nepříteli hnala.
"Dolasilla!" Zvolali rytíři, jak zvyklí byli při útoku volat jméno své velitelky. I oni meče tasili a za ní na koních pádili.
Mračno šípů sneslo se na obránce království Dolomit. Pak meče o sebe zazvonily a divý ryk bitvy nesl se krajinou.

Jak řekl onen umírající bojovník, čáry pomáhaly Fanům k vítězství a čáry obrátily se nyní proti nim. V této bitvě už nemohli zvítězit, jenom jeden po druhém padali k zemi. Ten den zahynulo mnoho jejich statečných bojovníků, ten den zahynula i princezna Dolasilla.

Útok Fanů se změnil ve zmatený útěk. Nepřítel hnal se za nimi a nikoho nešetřil. Věrní princezny se ještě pokusili zachránit její tělo, aby Dolasilla mohla být pohřbena ve své zemi. Další boj už neměl žádný smysl, nyní platilo jen - zachraň se, kdo můžeš. Fanové byli stateční bojovníci, ale byl to malý národ a tento den ukončil jejich dějiny.

Jenom zbytky bojovníků našly v horách několik jeskyní a podzemních chodeb, kde se mohly ukrýt. Tam Fanové uložili tělo své oblíbené princezny a sami pak prchali dále do nitra země. Teprve v hlubinách skal si oddechli, chodby už byly tak malé a úzké, že za nimi nikdo nemohl. Jak to, že Fanové se do nich tedy vešli? Když se na sebe podívali, ulekli se. Nebyli už lidi, zmenšili se a změnili. Vypadali jako veliké, chlupaté myši. Ten den sešel národ Fanů se světa, ale od tohoto dne potkáte v Alpách jejich malé, chlupaté a zavalité potomky. Snad víte, děti, o jaká zvířátka se jedná?

Čaroděj Žebro z Mezka získal onen veliký diamant jménem Rajetta. Ten snad tam v horách ještě dnes kdesi leží. Však kdož ví, kde to může být?
Nepřítel vydrancoval zemi a všechny zbylé poklady si odvezl.

Když se Noční Oko vrátil do království Fanů, našel jen vypálený hrad a liduprázdný kraj. Jenom podivní tvorové tam pobíhali, kteří jako veliké, zavalité myši vypadali. Tito žijí tam dodnes a nazývají se svišti.

A to je konec mého vyprávění o podivném alpském národu Fanů i jejich statečné princezně Dolasille.

Ještě něco! Znáte, děti, horské sviště? Už jste je někdy viděly?
Žijí asi od nadmořské výšky 1500 do 2700 metrů. Na dálku vypadá svišť jako takový legrační špekáček. Nenechte se však mýlit, od čumáčku po špičku ocásku může měřit až půl metru. Většinou je plachý a ostražitý. Když se všichni cpou, stojí jeden z nich na nejvyšším kameni a hlídá. Při prvním podezření, třeba když se přiblíží člověk, zapískne a ostatní zmizí v děrách. Dlouho to tam ale nevydrží, za chvíli jsou zase venku a cpou se dál. Možná si někdo vzpomene, že když vyplašil sviště svým příchodem, jejich hlídač několikrát krátce zapískl. Při nebezpečí ze vzduchu, když se třeba blíží orel, zapískne jednou dlouze. Svišti mají svoji řeč, které rozumí.
Poblíže horských chat, v Tatrách nebo v Alpách, si svišť na člověka zvykne a nechá se krmit i z ruky. Když mu dáte sušenku, vezme si ji do paciček a za chvíli v něm zmizí.

Člověku to někdy nedá, sedne si a čeká, až se ty malé potvůrky přiblíží, aby si je aspoň vyfotil. Ony to za čas také udělají, většinou je přítomnost sedícího člověka nikterak zvlášt neruší.
Z této blízkosti potom není žádný výkon sviště zastřelit moderní loveckou puškou s dalekohledem, a už vůbec ne hrdinství. Kdybych už to musel z nějakého důvodu udělat, pak bych se rozhodně v takovéto vítězné póze fotit nenechal. Tuk sviště se dříve používal k natírání pohmožděnin a ještě dnes se přidává do různých mastí.

Letos v létě jsem se s nimi zase potkal v Alpách.

Princezna Dolasilla 1/2

12. prosince 2009 v 20:41
Skřítkové od Stříbrného jezera


Snad na tomto místě, snad kdesi poblíž, rozkládalo se kdysi veliké jezero, jež zváno bylo "Stříbrné". Z dobrého důvodu dostalo se mu tohoto jména, neboť v jeho hlubinách nalézalo se hojně stříbra, jakož i barevných, drahých kamenů. I rákosí na jeho březích nebylo tak zcela obyčejné, některá jeho stébla byla prorostlá stříbrnými vlákny. Aby těch divů snad nebylo málo, žili v horách kolem tohoto jezera podivní skřítkové, kteří známi byli svojí šikovností a pílí. Tito se moc dobře ve všem vyznali a ze stříbrného rákosu zázračné šípy vyráběli, které vždy cíl jistě trefily. V jezeře samotném žily pak kouzelné vodní víly. Většinou v hlubinách se skrývaly, za hvězdných nocí se však na hladinu vynořovaly, ano prý i lahodně zpívaly a své vlasy rozčesávaly. Jestliže málokterý člověk je kdy viděl či slyšel, pak skřítkům byly vlídně nakloněny a stříbro z hlubin jezera pro ně na břeh vynášely. Skřítkové potom malými kladívky do něj bušili, stříbro dovedně tepali a krásné nádoby z něj tvořili. Do stříbrných nádob lesní plody sbírali a vodním vílám za odměnu na břeh nosili. I chutné pokrmy připravovat dokázali a ze stříbrných nádob pak stříbrnými lžícemi pojídali.

Ten kraj ležel v kouzelných horách, kterým se teprve před krátkým časem ono známé jméno "Dolomity"* dostalo. V oněch časech pradávných, o kterých vám vyprávím, ještě jméno neměly, nebo občas zvány byly "Bledé hory".

Však jméno tam žijícího národa, lidu horalského, se nám dochovalo. Národ, o kterém bude tato pověst, se jmenoval "Fanové". Z něj vzešla i hrdinka, krásná a statečná princezna Dolasilla, jejíž jméno nebylo dodnes zapomenuto.
Ne tak jejího otce, jak ten se jmenoval, už dnes nevíme. Více důležité ovšem je, že víme, jak tento příběh započal.

Když Dolasilla byla ještě nedorostlá dívka, přišel její otec, onen král, na nehezkou myšlenku.
"Ti skřítkové, kteří kolem Stříbrného jezera žijí, jsou přeci taky moji poddaní. Jak to, že mi neplatí daně? Jsou přeci bohatí, mají stříbro i drahé kameny. Když se v jeskyních skrývají a sami nic na můj hrad nepřinesou, vypravím se já k nim a vezmu si, co mi náleží!"
Hned vojákům zavelel, aby si přílby nasadili, halapartny uchopili, a s ním kolem jezera všechny jeskyně i křoviny prohledali. S křikem vtrhli pak vojáci do ticha a pohody horského kraje kolem Stříbrného jezera. A skutečně! Každou chvíli jakoby odnikud vyběhl nějaký skřítek a o život upaloval. Na onom místě, odkud vyběhl, našli pak nějakou krásnou stříbrnou nádobu. Tak prohledali celé okolí jezera. Když den se nachýlil, vraceli se královští zbrojnoši pyšně do hradu a za sebou táhli dvoukolák plný stříbrných mističek a stříbrných lžiček.

Nadešla noc, vyšel měsíc, malí skřítkové seděli na břehu jezera a plakali, že zlý král jim vzal všechno jejich stříbrné nádobíčko. Oni totiž žádný jiný majetek ani nevlastnili. Z jezera se vynořily víly a byly taky velmi smutné. Tu jedna z nich pravila:
"Neplačte už více, skřítkové, dáme vám stříbro a vy si vyrobíte jiné mističky a lžičky. Ten král má mladou dceru, která má dobré srdce. Jmenuje se Dolasilla. Až ta vyroste a ujme se vlády, pak bude všechno jiné. Ona vám nebude brát vaše stříbrné nádoby."

Tak mělo se i stát. Sotva Dolasilla dosáhla dospělého věku, začala se otci míchat do královských záležitostí. Její otec nebyl tak hloupý, aby jí v tom bránil. Věděl dobře, že jeho dcera jednou převezme vládu a musí se na to připravit. Právě tak věděl, že je chytrá a kolikrát mu v mnohém dobře poradila. Co však bylo zcela podivné, ona i problémy obrany země dokázala řešit a král musel uznat, že lépe, než on. Brzy se tedy rozhodl přenechat jí funkci vrchního velitele královského vojska. Jistě to bylo malé království a malé vojsko, ale nepřítel číhal na hranicích, každým dnem mohla být země napadena. S velikou obavou ovšem král očekával, co že vojáci a velitelé řeknou, až se dozvědí, že do boje povede je ne král, ale sotva dorostlá dívka? Zažil však veliké překvapení, když před nastoupeným vojskem předal funkci vrchního generála dceři. Vojáci vytasili meče a slávu jí provolali:
"Dolasilla! Ať nás vede Dolasilla."

Princezna Dolasilla věděla o stříbrných nádobách a hned druhý den vydala rozkaz:
"Vojáci, vezměte dvoukolák a naložte stříbrné nádobí skřítků, které má můj otec v královské pokladně! Pak ty, ty a ty ho táhněte a mě následujte!"
Vojáci si cosi pomysleli, co asi na to řekne pan král, až se to dozví, ale rozkazu velitelky uposlechli.
Onoho večera přijela Dolasilla na koni ke břehu Stříbrného jezera a vojáci táhli za ní vozík plný stříbrného nádobí.
"Skřítkové!" zavolala Dolasilla, "můj otec vám vrací vaše stříbrné nádoby. Pojďte a vezměte si je."
Když uviděla jak zpovzdálí vylézají skřítkové z úkrytů a nedůvěřivě ji pozorují, jenom se zasmála a zavelela vojákům vozík nechat stát a ji nazpět na hrad následovat.

Hned další den si Dolasillu předvolal otec. Vypadal pohněvaný i ustaraný.
"Kdo ti dal právo vrátit skřítkům stříbrné nádoby? Nejsou oni mi snad daní povinni? To nebyla tvoje úloha, tady se nejednalo o vojenskou záležitost, ale hospodářskou."
"Aby poddaní bránili svoji zemi, za ni i svého krále bojovali, na to musí mít tu zemi i krále rádi. Jinak nevědí, kdo je přítel a kdo nepřítel." Tak odpověděla Dolasilla.
Král smutně pokýval:
"Jsi velmi chytrá, snad budeš mít pravdu. Zvědové mi hlásili, že nepřítel vtrhnul do našeho království. Jsem už starý a ledacos jsem udělal chybně. Nyní jsi to ty, kdo v čele vojska proti nepříteli musí táhnout."
V tu chvíli vběhl do komnaty první komoří a volal:
"Královská milosti, v bráně stojí skřítkové a přinesli dary."
Král si představil skřítky, jak přinesli stříbrný džbáneček borůvek, jenom se smutně usmál, ale s dcerou je chvátal přivítat. Dary pak nebyly jakékoli, neboť skřítkové dobře věděli, co se děje. Dvoukolák byl plný zázračných stříbrných šípů, které cíle neminou, na nich ležel položen stříbrný lesklý pancíř.
"Je to kouzelný pancíř pro princeznu Dolasillu," uklonili se skřítkové. "Dokud ho bude mít na sobě a pancíř bude jasně svítit stříbrným leskem, pak ho žádný šíp neprostřelí a žádný meč neprobodne. Však když pancíř ztmavne a přestane svítit, ztratí svoji kouzelnou moc. Ať nikdy v něm princezna proti nepříteli nevyjíždí, když pancíř ztratí svůj stříbrný svit."

Nebylo dále času na vysvětlování. Princezna si nechala obléci zázračný pancíř, lukostřelci dostali stříbrné šípy, vojsko se sešikovalo, a už všichni na koních nepříteli vstříc cválali.

Proti malému království Fanů táhla veliká armáda. Celé údolí jí bylo plné, ozýval se dusot koní a řinčení mečů a brnění a prach zvedal se k nebi. Dolasilla si uvědomila, jak málo má vojáků proti takové převaze. Vybrala tedy nejužší místo na konci údolí a zavelela:
"Zde porazte stromy a za ně se schovejte. Štíty se kryjte a kopí napřáhněte, ať nikdo tudy neprojde. Vy ostatní se mnou do kopců kolem."

Na úzkém místě nemohl nepřítel svoji početní převahu uplatnit. Strhla se řež, souboj muže proti muži. Na stráni nad nimi se objevila Dolasilla s lučištníky.
"Nuže, vy v první řadě, stříbrné šípy na tětivy přiložte, luky napněte, střelbu na ně!" Zněl její hlas údolím. "Nuže, vy v druhé řadě, luky napněte..."

Nepřítel měl takovou převahu, že si byl jistý vítězstvím, však div divoucí. Stříbrné šípy bez milosti kosily vetřelce, co střela to trefa. Něco tak podivného vyvolalo v řadách nepřítele strach a paniku. O to více, že všechny jejich šípy, které zasáhly pancíř Dolasilly, se neškodně tříštily na kusy. Nepřítel zakolísal, propadl zmatku a obrátil se na útěk.
"Nyní, vy se štíty, údolí otevřete a vy na koních meče taste. Vidíte, jak prchají? Žeňte je!" Tak zavelela Dolasilla.
Sama pak v jejich čele za prchajícími vyrazila, běda tomu, kdo se na útěku opozdil. Hnali a hnali nepřítele daleko za hranice jejich království.

Slavně se vracelo vojsko Fanů nazpět do královského hradu. I velikou kořist s sebou na mnoha vozech vezli.
Král nechal vyrobit nejskvostnější korunu, jež nesla jméno "Rajetta"**. Tu za velké slavnosti nasadil na hlavu Dolasilly a s korunou předal jí i celé království. Vládla pak Dolasilla moudře a spravedlivě. Za její vlády vzkvétala země, šťastně žil národ Fanů a šťastně žili i skřítkové kolem jezera, kteří do stříbrných mističek lesní plody sbírali.

Tady končí naše pohádka a jistě by to byl šťastný konec, kdyby ono vyprávění nemělo ještě pokračování. Štěstí je rostlina, která nekvete věčně. Co znamenalo ono varování:
"dokud pancíř bude stříbrně svítit a neztmavne?"

Možná si o tom budeme ještě někdy příště povídat.

* Jméno Dolomity, jakož i minerál dolomit, podle geologa Déodat Gratet de Dolomieu, se vžilo až na začátku 19. století. Náš příběh se odehrává v jejich severní části, nedaleko města Brixen, známého Čechům pobytem K.H.Borovského.
** Výraz Rajetta (Rajëta) není zcela jednoznačný. Koruna s velkým broušeným diamantem, nebo pouze onen diamant. Ten měl údajně patřit čaroději jménem Spina de Mul, což lze přeložit asi jako "žebro z mezka". O něm možná v dalším dílu