Ten den padnul Rosengarten

1. února 2009 v 11:03

Jaká to divná píseň zní,
čím je melodie dána?
Tu udává rytmus bitevní,
to poslední zvoní hrana.

Kdo určil kapely složení,
kým je ta smečka hnána?
Bitva je pro zlata blyštění
a bohem požehnána.

Kam pádí bojová spřežení,
kým byla ta valkýra psána?
Ta kopí mají svá určení,
do pekla se otvírá brána.

Jaký to nástroj hudební,
kdo jsou ti v železné róbě?
To meče a kámen náhrobní
zpívají o lidské zlobě.

Kdo střelil ten šíp poslední,
proč cítím tu výheň ve mně?
Tak vítá tě svět podzemní,
to žár je věčného ohně.

Kde jsou paprsky sluneční,
proč tma je jako v hrobě?
Neptej se kdy se rozední,
ta hrana zvoní tobě.

... Z přítmí skalní chodby pak Sittlieb před sebou uviděla, jak železní rytíři drtí obranu trpaslíčků. Ani jediný z nich však necouvl i když věděl, že jde na jistou smrt. Trpaslíci bojovali a umírali s mečem v ruce. ...

Ještě chvíli se Sittlieb s němým úžasem dívala, jak rytíři konají své krvavé řemeslo a pak jen zděšeně zašeptala do smrtelných výkřiků umírajících, které vracely skalní stěny.
"Já bídná, co jsem to udělala!"

Ten den padnul Rosengarten a nikdy až do dnešních dnů už znovu nepovstal.
***

Třeba si někdo jednou přečte tuto českou knížku. Tímto se chci rozloučit se čtenáři na těchto stránkách. Mám toho ještě napsáno mnoho a dal jsem i zakázky na ilustrace. To vše možná někdy ještě použiji na jiné adrese. Tady už to ale zkoušet nebudu.

***
Tisíc let po tom, co padnul Rosengarten, přichází autor na místo, kde se vše událo. Tam jednou za mnoho let vždy znovu vykvete "růže vzpomenutí".

Intermezzo: Na místě, kde lidský cit proměněn byl v kámen

Snad jsem to vše vskutku zřel,
snad o horách těch jen snil.
Na tom místě já stanout měl,
když světem prošel tisíc mil.

To není kraj, to je lidský úděl,
horká krev valí se mi do žil.
Ač jsem hory ty nikdy neviděl,
jak bych je byl kdysi prožil.

Já čarovný jsem našel svět,
v něm brodím se skalní sutí,
když náhle slyším hlasů změť,
mám smyslů pominutí?

Srdcem vnímám, netřeba vět,
němý stojím tu bez hnutí.
Ke mě promlouvá rudý květ:
"Jsem růže vzpomenutí."

Před krásou její usedám,
kdy oko takovou vídá?
Hlas její duše poslouchám,
v něm lidské štěstí je i bída.

To horstvo já už poznávám,
však mé srdce dále zvídá.
Bez hnutí rtů se růže ptám,
ta bez hlasu mi odpovídá.

Proč náhle mám v duši klid
a stát zůstal jsem zmámen?
Jsi na místě, kde lidský cit
kdys proměněn byl v kámen.

Proto z něj vychází hlas a svit,
jaký člověk v srdci zná jen.
Sem na to místo může dojít
kdo peklem prošel i rájem.

Dál ptám se růže jak ve snech:
Proč tak chladné jsou ty skály?
V ně proměněn byl smutek těch,
kterým smích ze rtů vzali.

Proč ty štíty, co k nebi ční,
jak starce vypadají vrásky?
V nich zakleto je zoufalství,
to hory zhrzené jsou lásky.

Byla tu po všechny věky
ta dlouhá bez vody strouha?
Tím vyschlým korytem řeky,
stala se marná lidská touha.

Co je ten kousek mramoru,
bělostný jak mořská víla?
To je malá trocha naděje,
co lidem ještě zbyla.

V něm žije vlastnost odvěká
ač ji skála drtí a svírá,
neboť naděje člověka,
jako poslední umírá.

Snad mám jen zraku klam,
či skutečně svítí tu duha?
To ze skály září drahokam,
jenž paprsky světla vrhá.

Hlas růže zvolna utichá,
neb i ji kámen a čáry dáví,
květ rudý povadá a usychá,
její duše naposled vypráví.

Tato smutná skála osamělá
opředena je dávným mýtem.
Pod ní u mého květu spávala
kdys dívka s mečem a štítem.

Ta v chladné noci vstávala,
z lože vystlaného mechem,
aby můj květ i mou duši zahřála
svým horkým dívčím dechem.

Ona krásná duha barevná,
je vzpomínkou na malého krále.
Jak v jejím štítu síla čarovná,
ta po věky tu zářit bude dále.

To malá je kapka vody slané,
která v chladný křišťál zmrzá.
Ten zářící démant ve skále,
to poslední Sittlieb je slza.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka matka | 1. února 2009 v 11:32 | Reagovat

Rosengarten jednou povstane

až na štítu zázračném a zářivém

budou dvě bytosti.

Budou spolu tančit

v tanci nádherném.

Dávno jsou již nakresleny.

Pak bude Settlieb i odpuštěno,

až ožijí.

Třeba se i autor jednou vrátí

jinde ho najít neumím,

já matička naivní.

2 matka matka | 1. února 2009 v 12:42 | Reagovat

Moje slza poslední,

snad jednou srdce spící probudí.

3 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 1. února 2009 v 13:45 | Reagovat

Autorovi k 1.2.09,

rád jsem Vás tady viděl, bez servítku Vám odpověděl. K Vašemu rozhodnutí, jednou provždy opustit toto prostředí nemám co dodat, přeji, ať Vám zdraví slouží a lepší pohoda jinde, též.

Pokud Vás tolik tíží autorská práva, vše své vezměte ssebou.

4 riky riky | 2. února 2009 v 12:56 | Reagovat

Ctu rad vase prihody,oblazuji ducha,je proto skoda ze chcete zde skoncit a to je vysledek jen lidske obmezenosti nebot ta je neomezena vedle dobre zivene nenavisti a chtivosti=dokaze otravit vse,tedy i vas a timto hlupaci konecne dosahli sveho-ostatne jako vzdy...Ja konecne po 2mes.asi koncim tez,rad si alespon prectu nazory ostatnich slusnych lidi,ale mnohe prispevky sou velmi bidne a nemaji s tematem vubec co delat,slovickareni,osob.napadani a urazky zde nemaji misto...Skoda jen ze Vami podobnych lidi ubyva a kvalita/uroven/klesa...Zvonik od matky bozi:Proc nemam kamene srdce jako ty?Kam se podela lidska slusnost a ucta k zivotu?Dokonce i ty cirkve sou nemi a nemaji co dodat/vira sic hory prenasi,ale ta dira co po nich zustane stoji taky za to.../za co.../??

5 matka matka | 2. února 2009 v 18:52 | Reagovat

autor

...Ten den padnul Rosengarten...

Však Vy nepadejte. Společně s námi můžete znovu růst. Posuzujeme, kopeme se vzájemně. I tím inicujeme růst vzájemný.

Proč plakala Sittlieb?

Vy nemusíte.

Ještě budovat můžete.

Ještě jsme mečem nepadli.

Ostatně zkuste u čtenářů najít podporu

i tam, kde ji zatím nevidíte.

I důvěru je třeba znovu budovat.

I já jsem za své komentáře velmi často sledována, posuzována, mám k vůli tomu utíkat? Pak už bych se nikdy nezastavila. Takže zatím zůstávám, i když mne to zde občas velmi bolí, k slzám bolí. Nepochopení, posuzování, mé vlastní chyby,....

Nelze do nekonečna utíkat.

Pokud však odejdete, přeji hodně štěstí na Vaší další cestě. :-)

6 Agatha Agatha | 2. února 2009 v 20:03 | Reagovat

Proč já si jen myslím, že riky je Gregor osobně?

7 riky riky | 3. února 2009 v 9:53 | Reagovat

Zapomenout...

8 Agatha Agatha | 3. února 2009 v 17:26 | Reagovat

Ano. Zapomenout. Nebo si třeba vzpomenout. Na to, že když chci napsat třeba: podívejte se na tento příklad. Tak napíšu: viz příklad.

"Vis" příklad píše jen Gregor a pak ještě riky. To je ale náhoda.

9 riky riky | 6. února 2009 v 1:31 | Reagovat

[8]-Nic pod sluncem neni nahodou a kdyz uz tak-tak jen zridka kdy,jablko nepada do vzduchu,nybrz na zem dle zakonu prirody-matky nas vsech a kdo si ji nevazi,urazi stvoritele,snich taje a pomalu mizi jen vzpominky na mladi zustavaji stale stejne,procez budis odpusteno vsem kdoz zhresily a mneli nas radi...                                                                                                 [5[-Ach vy zeny co bychom si bez vas pocaly...U vas vzdy na prvnim miste je laska i kdyz za cenu vel.bolesti a ztrat a my muzove sme nekdy nemuzni az nemozne...STATECNI MUZI ASI JIZ VYMRELI a projevovat hrdinstvi se jaksi nehodi do teto doby.Kdysi v patriarchatu zeny vladli/npr,u nas-KAZI,TETI,LIBUSE a konec koncu i Vlasta=pravil historik[ne vsak hysterik ci cholerik]dnes vsak vsude prevlada FEMINISMUS a zensky idol je zdegradovan na SEX symbol a uroven zvirete...Popira se tim tak krasa a obdiv k zene jako take a jejiho poslani,ty reklamy a propagace sou opr.hrozne.Nu a pani se spise zaobiraji sami sebou a mezi ssebou navzajem,,,Nazivat vsak nekoho zbablejcem, <utek dnes kam a ke komu...?To si mohli dovolit jen tehdejsi kralove a vladci kdy neexistovala zadna globaaliizaace<a dane slovo platilo i nedotknutelnost,svatine i ochrana a soukromi/v dnasni pretechnizovane dobe nic z /s/ uz neplati nebo se nedodrzuje vubec/vis kral Lucenbursky a jeho vyrok,tez na moravskem poli a o Bile -hore,<snad ani nemluve a co VACLAV/myslim ten otec vlasti-nas,<znas?...,,NEDEJ ZAHYNOUTI NAM NI BUDOUCIM-VEVODO ZEME CESKE...o jak velka je to pravda...i sv VACLAV PAN  ZEMI CESKYCH BY NEVERIL CO SE DEJE V TETO ZEMI...=,,toz vyjel on z hory blaniku na svem vraniku/ne v braniku v plne zbroji/a dale pak/na pernikovem parniku/az do prehrady,ale nevi se do ktere-na kolikatou asi dojel,hadejte kdo to vi...Este dobre ze odpociva na prazskem hrade a v podhradi je klid jak v babiccine udoli/ne prosim podoli ci vyton.../To plati predevsim prazakum-vesnicanum to asi nic nerekne a zasvecenym tez nic,mlcet-stribro,zlato-hrob./,,na bertramce se sejdem,Mozarte-nebo u dvou kocek,mozna pane vrchni...Tak to k te zbabelosti a neslavnym-neslanym utekum vazena ,,maticko,,/a jen tak na okraj=pokolikate uz vlastne...Ja se stale nemohu totiz dopocitat,nebot kostky sou vrzeny a me vychazi stale to same a totez...Mne uz to hrani omrzuje a musim si najit jinaci zabavu,<Vic uz vydrzet ani nelze,to by bylo na celou knihu a ja bych byl spatny pisatel a vtipy,sloky a slouhy typu pes-ves a koza-roza stoji za starou berlu,toz ,,kurva hosi mej te mne,,A nechte maslo na hlave,hlavne ze v hlave je vse vporadku,brambory v radku,pivo chlazene a uzene v komine...

10 matka matka | 6. února 2009 v 7:15 | Reagovat

9 riky

Hledám, uvědomuji si, chybuji,... pivo nepiji. A co jsem objevila, - myslíte, že je to krásné?  To vše si každý jednou zodpoví svému svědomí.

Jak jsem kousek vedle napsala:

[29] matka, 4.2.2009 23:37

autor

Pochopila jsem, proč odcházíte. Ano, máte pravdu, zde nelze vydržet. !

A odejít odsud není žádná zbabělost. !

Ani odpočinek zdejší lidskou zbabělost zlobu, závist, sprostotu, lhaní "do očí" bez uzardění, pohrávání si s člověkem,..... nevyřeší. Ano. Jediné řešení je odejít. I pro mne. Co nejdříve. To, co jsem zde, mimo jiné včera i dnes na jiných blozích zažila, mne zabíjí.

Nedovolme to, aby byla naše duše ubita a zničena. !

My stojíme za to, být šťastni. Bez ohledu na to, jestli žijeme zde, či v Německu.

Stydím se za snůšku špíny, ke které zde dochází. Ale vyřešit to neumím. Snad až jednou znovu povstane bájné město R.... Snad. Prosím o to.

11 matka matka | 6. února 2009 v 7:19 | Reagovat

Ovšem každý sám za sebe má pochopit. Především svou špínu a něco s ní udělat.

Ale tady na blozích - dobolte, abych se mírně pousmála. Ta pravá růže se jinde a jinak rozvíjí. Tady se jen kecá. Tady těžko kdo něco pochopí.

A pokud někdo jen trochu vyčnívá - sražme ho, i falší, jedno jak, jen ať od něj máme klid. No co už. Baví se tím dobře.

12 matka matka | 6. února 2009 v 20:49 | Reagovat

Zlatou tužkou píší andělé,

i v tom řádku bramborovém,

jak se jejich lístky jemné chvějí,

berušky se procházejí,

svítí sluníčko.

Mráček na obloze

chvíli slunce skryl,

pak je opět odhalil.

Vedle louka posečená,

spočni chvíli matičko,

oči zavři,

cítíš?

Zlatou tužkou píší andělé

v jedné knize vzácné.

Co Vám tam zapíší?

Co mi tam zapíší?

13 rucuk rucuk | E-mail | 2. března 2009 v 13:59 | Reagovat

Nejen moc pesimismu, ale hodně nároků na obyčejné lidi. Zároveň podceňování jejich myšlení a pochopení pro některé záležitosti. Chtělo by to více tolerance. Na blogy se chodí lidé hlavně bavit, mít dojem, že jsou ve spojení s různými i daleko bydlícími lidmi. Vzdělávat se mohou z knih a různých programů. Ale to ,,povídání" s jinými je zdrojem poznání lidí a jejich způsobu myšlení. Zdravím a doufám, že se ještě někdy virtuálně setkáme. Budete-li mít, Gregore někdy chuť, pište třeba i na email:-)))

14 Lucie Lucie | Web | 23. července 2009 v 20:56 | Reagovat

Moc hezké verše. Děkuji za zpříjemnění deštivého večera.

15 Lin Lin | 14. prosince 2009 v 19:41 | Reagovat

Pane Jiří, jsem moc ráda, že zase něco uveřejňujete. Vaše příběhy jsem vždycky moc ráda četla a chyběly mi.

Díky :-)

16 Kunc Kunc | 14. prosince 2009 v 20:23 | Reagovat

Krásné básně, pohladí na duši a dávají pocit že s tím našim maličkým státečkem to není ještě tak špatné. Stále je v Pandořině skřínce skryta naděje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama