Zkoušky v oboru kněžské politologie

14. ledna 2009 v 8:26
Z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi"


... Uběhl měsíc a Gilgameš dostával od Kalchase jen samou chválu na žáka Enkidua. Moc ho to netěšilo, dobře věděl, že Kalchas nehledá lidi schopné, ale poslušné. Kalchas netoužil po funkci krále, na což se Gilgameš mohl spolehnout. Nebyl od Kalchase ohrožen, jen odsunut do toliko reprezentativní role s omezenou výkonnou mocí. Tu měl Kalchas a jeho smečka kněží. Oni dělali politiku!


Královští úředníci nosili na krku měděné, na povrchu symbolicky poněkud pozlacené medailony, které měly teatrálně znázorňovat jejich honosné postavení. Kalchasův medailon naopak symbolizoval chudobu a skromnost na každém kroku. Jako takový byl z masivního čistého zlata, na straně lidu viditelné ovšem slabě poměděný.

Uběhl rok a Enkidu, nejlepší z žáků školy politických agitátorů, skládal zkoušky v oboru kněžské politologie.

První úkol zněl:
"Vysvětli, proč je potřeba mýti si před jídlem ruce."

Enkidu zahájil s absolutní profesionalitou:
"Každý rozumný člověk přeci ví……."
Tím je jaksi dáno dogma, že jiný pohled na věc, než právě předložený, by znamenal nerozum. Diskutovat je možno o nějakém detailu, nikoli o celkovém pojetí problému. To by nebylo rozumné. S nerozumným člověkem se bavit nelze. Sugestivní úvod se neminul účinkem. Všichni rozumní přikyvovali a rozumní byli všichni. O nerozumné (s nadprůměrnou inteligencí a skutečnou schopností myslet) se Kalchas už dávno postaral.

Nato vysvětlil význam hygieny, uvedl statistiku nebohých obětí nedostatečné čistoty před jídlem i hrůzy nemocí, jež z toho vyplývají.
S přibývajícím horlením posluchači utíkali do kouta s umyvadlem a drhli si v extázi ruce.
"Já jsem si právě umyl i nohy," hulákal nadšeně jeden zvláště snaživý student kněžské politologie.

Přednáška se neminula účinku, všichni souhlasně pokyvovali hlavou a tleskali.

Druhý úkol zněl:
"Vysvětli, proč je škodlivé mýti si před jídlem ruce."

Enkidu zahájil s ještě větší profesionalitou:
"Jen úplný blbec by mohl přijít na nápad, že před jídlem je nutno…bla, bla, bla..."
Tím své posluchače uzavřel do kruhu těch bratří a sester, kteří na rozdíl od úplných blbců o jeho duševních výplodech v nejmenším nepochybují. Navodil atmosféru uzavřené společnosti inteligenční elity stejného názoru, vysoko nad průměrem těch ostatních, ještě nepoučených příslušníků národa, kteří jsou tím jaksi pozadu. Z jeho hlasu přímo čišela božská nadřazenost neomylného proroka, která se nezadržitelně jako plíseň přenášela na úplně zblblé posluchače, překypujícíc vlastním uvědoměním. Z každého z nich najednou přímo bučela absolutní chápavost a vědomí vlastní kosmické nadřazenosti.

Nato Enkidu vysvětlil význam přirozených obraných látek v těle, které člověk může získat jen při životě v souladu s přírodou, bez používání jakýchkoli škodlivých chemikálií, které se navíc můžou nedefinovatelným způsobem odrazit i v životě příštích generací. Uvedl více druhů zvěře, vyznačující se zcela neobvyklým zdravím na základě toho, že se nemyjí vůbec. Tak například, pro celoživotní nemytí, smrdutý tchoř. Viděl snad někdo, že by onemocněl? Všichni museli uznat, že to je pravda. Nikdo z nich ještě neviděl tchoře, který by snad byl měl jenom slabou rýmu. Nejvíce tento fakt uznávali žáci, kteří o existenci tchoře dosud nikdy ani neslyšeli.

Ti, co si předtím umyli ruce, si je rychle špinili o všechno dosažitelné, což povětšinou byla podlaha místnosti.
Onen snaživec, který si před tím byl umýt nohy, si zul boty, lezl po čtyřech po zemi, přičemž si vybíral zvláště špinavé kouty.
"Já nejsem žádný blbec, podívejte se na mě, jaké jsem prase," řičel přitom nadšeně. "Jsem zdravý a voňavý jako tchoř."

Enkidu zakončil přednášku a dav propuknul v nadšený jásot. Pak obdržel za rok studia to nejlepší vysvědčení. Kalchas mu ho osobně předal, zahleděl se mu sugestivně do očí a vysvětlil, že nyní ho čeká cesta za slávou. Stane se vrchním královským politickým komisařem. Jako první vymýtí veškeré zlo tohoto světa a přitáhne cedry z Libanonu do Uruku. Je čas vydat se na tažení proti zlému Chumbabovi. Enkidu, zmanipulovaný ročním školením do nepříčetnosti, jen bezvládně pokývnul. Nato Kalchas položil navyklým hypnotizérským hlasem rozkaz-dotaz:

"Objasni všem, proč je potřeba zabít Chumbabu?!"

Jak lidem to vysvětlil Enkidu,
vám povím, až dechu zas nabydu.
Jak přes všechno mírové snažení,
přec došlo k válečnému tažení.

Jim Chumbaba ránu chtěl zasadit,
však oni ho tepali a bili.
Když dvakráte chtěl jim osladit,
oni mu dvakráte zasolili.

Pro dnešek však konec té zábavy,
zítra dál o zdaru oné výpravy.
Koho z vás číst dál už nebaví,
nezví nic o porážce Chumbaby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka matka | 15. ledna 2009 v 20:12 | Reagovat

Kdo je Chumbaba?

2 autor článku autor článku | E-mail | 16. ledna 2009 v 8:01 | Reagovat

[1] Chumbaba byl matko strážce cedrů v Libanonu. Měl sedmero košil, které ho dělaly nezranitelným a chrlil oheň. Leč co naplat, když na jeho cedry dostal zálusk velekněz Kalchas.

Tento příběh tady nevzbudil zájem, takže pokračování už neinstaluji.

3 matka matka | 16. ledna 2009 v 10:46 | Reagovat

Škoda.

Cenné články zájem nevzbuzují. Vím.

Libanonský cedr mám před domem. Nádherný strom. :-)

4 matka matka | 16. ledna 2009 v 10:48 | Reagovat

P.S.

Jeho strážce jsem zatím neviděla, snad ho jednou zahlédnu. :-)

5 autor článku autor článku | E-mail | 16. ledna 2009 v 11:13 | Reagovat

Dobrá, pro matku tedy zainstaluji pokračování.

Ostatní to číst nemusí. Dám tam i obrázek Chumbaby, ale až vás pojme strach a hrůza, tak si nestěžujte.

6 Ella Ella | 16. ledna 2009 v 13:09 | Reagovat

Gregore, to, že nemáte pod článkem " ocásek " z komentářů neznamená, že Vás nikdo nečte. Netrpte nějakou ukřivděností a pište, čteme.  Vaše témata jsou zajímavá a než mít diskusi zaneřáděnou pitomostma, to raději dva lidi co " jenom pozdraví ".

7 autor článku autor článku | E-mail | 16. ledna 2009 v 13:58 | Reagovat

[6] Ella, Já žádnou ukřivděností netrpím, ale vycházel jsem z toho, že tohle nikdo nečte.

Zainstaloval jsem právě kus kapitoly "Jde se na Chumbabu".

Kde už skutečně nebude pokračování, je "Zánik WG".

8 matka matka | 16. ledna 2009 v 14:41 | Reagovat

Kde už skutečně nebude pokračování, je "Zánik WG".

Proč?

Lidé nemají trpělivost počkat do konce a posuzují, soudí,...

9 autor článku autor článku | E-mail | 16. ledna 2009 v 14:52 | Reagovat

[8] Dalo by se to tak říci. Otázky byly zodpovězeny, ještě než byly položeny. Jedná se například o otázku hromadné viny národa, která byla po válce často diskutována. Zde si možná někdo vzpomene na jména Solženicin, nebo Lew Kopelew.

10 matka matka | 16. ledna 2009 v 20:29 | Reagovat

.... hromadná vina národů...

Ano.

Vy Němci jste způsobili že,...  Vy Rusové jste způsobili, že .... Vy Češi......

Je to jen rozdmýchávání vášní mezi národy.

Posuzování, souzení, mnohdy předčasné, bez znalostí. Teď mne napadá, co kdyby jeden jediný člověk z obviněného národa byl nevinný?

11 autor článku autor článku | E-mail | 16. ledna 2009 v 20:54 | Reagovat

[10] Článek jsem matko vymazal, nebylo rozumné tady vůbec něco takového zveřejnit. Komentáře se daly očekávat. Když je zabito roční dítě:

"To mu patří, nemělo začínat válku."

Od teď už budu psát jen pohádky, nebo třeba o tažení proti Chumbabovi. Pokud rekonstrukce, pak ne politické.

12 matka matka | 16. ledna 2009 v 21:43 | Reagovat

[11] autor článku,

Je velmi, velmi těžké odpouštět. Lidé ani neví, o co při odpouštění jde. Ale je to nesmírně důležité. Odpouštět. A je to velmi, velmi těžké, protože je nutné i sám sebe v pravdě uvidět a odpustit v první řadě sám sobě, naučit se mít rád,... :-) A to nelze myslím najednou. Je to cesta, cesta hledání, odpouštění,... to je důležitý "boj". Ale cíl je jistý. Každý cíle dojde.  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama