Sedm let

28. ledna 2009 v 18:53
Pokud někdo přečetl vyprávění "Růže vzpomenutí" a "Daleký sever", může se ještě podívat na třetí, poslední, pokračování. Je to výňatek ze severské, později alpské, ságy.
Bájný štít vikingské dívky Sittlieb, na kterém svítil "Mořský zázrak"

Sedm let uplynulo
v zemi severské,
kde hrdé plémě žilo
té krve vikingské.

Ten, kdo sedm let řídí,
tam v zemi, kde vítr duje,
tu pyšnou loď se dvěma přídi,
ten, jenž mužem chce být zván,
ten kdo sedm moří přepluje,
ten bude sedmi moří pán.

Kdo sedmkrát spatří v moři
koráb sedmkrát ponořený,
sedm mostů za sebou zboří
sedmkrát padne zmořený,
kdo sedmkrát propluje bouří
ten sedmkrát bude stvořený.

Kde sedm hvězd na nebi hoří
sedm korábů se do pěny noří
sedm hrozných vírů se tvoří,
kdo tam sedm přestál příkoří
sedmkrát klesl na dno moří,
ten sedmkrát živ se vynoří.

Kdo sedm zasadil stromů
kdo sedm přestál hromů
kdo sedm viděl bílých slonů
kdo sedmkrát se vrátil domů
sedmkrát meč v boji zved'
sedmkrát čestný souboj sved'
sedmkrát poznal smrti chlad
sedmkrát za svou zemi pad'
sedmkrát do moře byl hozen
sedmkrát vymačkal hrozen
ten sedmkrát zas bude zrozen.

Prvních sedm let měl jarl ze svého syna radost. Když se vrátil z plavby, slyšel jen chválu, kterak se Thetleif, jak byl pojmenován, rychle rozvíjí a učí. Dokonce první pokusy o boj mečem byly velmi úspěšné. Všichni navíc obdivovali podivnou ladnost, se kterou to dítě dělalo výpady i úniky. Jarl neměl tušení o tom, co se stalo oné bouřlivé noci. Jeho žena poslouchala chválu učitelů a neříkala nic.

... Kněžna se dozví, co se událo na onom ostrově a jarl, že jeho syn je vlastně dcera. ...
Další léta plynula. Syn, vlastně dcera, Thetleif dostala dívčí jméno Sittlieb a žila jako ostatní dívky. Jarl ovšem dále dbal nato, aby se jeho dcera vyrovnala v boji mužům. Proti ostatním měla jednu vlastnost, kterou nikdo nechápal. Dokázala mluvit s tekoucí vodou a jak se brzy všichni přesvědčili, čerpala z ní mnoho vědomostí. Předpověděla třeba, že přijdou hosté, protože vedle v zálivu zakotvila loď. Na otázku, jak to může vědět, odpověděla:
"Potok, jenž teče do moře, mi to vyprávěl."
Za krátký čas přišli cizí kupci a potvrdili, že jejich loď kotví ve vedlejším zálivu. Sittlieb se nikdy nemýlila.

Za temných zimních večerů sedávala často rodina se všemi členy, služebnictvem i námořníky v hodovní síni. Pili z rohů medovinu, hráli na strunné nástroje, zpívali a vyprávěli si příběhy. Sittlieb nadevše milovala tyto večery, zvláště když se právě vrátil koráb z daleké plavby a námořníci přinesli nová vyprávění z cizích krajů. Podivné příběhy, snad pravda snad pohádka. Kdo někdy měl své sny a touhy, ten by byl poslouchal až do rána. Sittlieb si stále více přála vydat se sama do světa a být to jednou ona, kdo bude vyprávět své zážitky těm ostatním. Tak o tom snila jako malé dítě a její sny se ještě více prohloubily v dospělém věku.

Jednoho chladného severského večera seděli všichni pospolu, nebe rudě hořelo, a jarl začal vyprávět o malém podivném království ve vysokých horách. Slyšel prý o něm při své poslední cestě v zemi jménem Saxland. Všichni hned ztichli a jarl pokračoval.

"Tam, kde na jihu končí studené moře, leží krajina plná lesů a polí, tam rostou plody, které my tady na severu neznáme a podivná zvířata žijí. Tam leží osady tak velké, že je člověk za půl dne sotva přejde. V té zemi tekou řeky široké jako mořský záliv. Kdož ví, kde mají svůj počátek a jak dlouhou mají za sebou cestu, když do moře přitékají. Tam žijí lidé, kteří dokážou kovat krásné a pevné meče i s nimi dobře zacházet. Dovedně znají tesat kámen i dřevo obrábět, šít krásná roucha a připravovat lahodné nápoje i pokrmy. Jen v mořeplavbě se nám Vikingům nemůžou rovnat. Pravda, i oni mistrně sekerou i pilou vládnou a známo jim je umění stavět velké koráby, které každé bouři vzdorují. S nimi ale přec jen v blízkosti pobřeží se drží a daleko na sever ani na západ na otevřené moře se neodvažují. Ne, tak jako my mořem plout, to by nikdy nedokázali. Už vůbec pak ne mořem studeným."

Jeho řeč vzbudila veselí a pýchu drsných seveřanů. Hned ale všichni zase zmlkli a jarl pokračoval ve svém vyprávění.

"Kdo přejde tu velkou zemi Saxland směrem na jih, ten se dostane k horám, které sahají až do nebe. Ačkoli v teplé jižní zemi, přesto na vrcholcích těch hor prý leží i v létě sníh. Cesta přes tuto ledovou krajinu je obtížná a nebezpečná. Mnohý z těch, kdož se tam vydal, se už nikdy nevrátil. Však ten, kdo by ty hory dokázal přejít až na jižní stranu, tam kde už snad téměř končí, ten by možná nalezl podivný horský masiv, jménem Rosengarten. Na jeho vrcholu leží malé království trpaslíčků. V něm vládne mocný a bohatý král Laurin. Ti trpaslíci kutají zlato a pěstují překrásné růže. Laurin, sám také trpaslík, je prý nepřemožitelný. Vlastní kápi neviditelnosti a pás, který mu dává sílu dvanácti mužů. Mnohý z okolních panovníků by jistě rád ukořistil něco z jeho zlata, ale zatím se to nikomu ještě nezdařilo. Jen trpaslíci sami vědí, jak se po tajných stezkách dostat z údolí k vrcholu. Ten je navíc ještě omotán pozlaceným hedvábným vláknem, kterého si nikdo nepovšimne. Když o něj lidská noha zavadí, ihned zburcovány jsou stráže s meči. Království Rosengartenu je naprosto nedobytné."

Jarl dovyprávěl, byl odměněn nadšeným potleskem a vzletným přípitkem. Dobrý vypravěč měl u tohoto lidu úctu jako dobrý bojovník nebo mořeplavec. Tím vším byl ovšem jarl bezpochyby taky. Sittlieb mohla být na svého otce právem hrdá.

Když hluk ustal a všichni se rozhlédli po novém vypravěči, tu ku všeobecnému překvapení povstala Sittlieb. Nebylo zvykem, že by vyprávěly ženy, ale nebylo jim to ani zakázáno. Co chce a může vyprávět jarlova dcera, která sama ještě daleko od hradu nebyla?

"Bude mi brzy devatenáct let, jsem dospělá a ráda bych se vydala do světa na zkušenou, jako to dělají ostatní mladí šlechtici. Půjdu tam, kde leží Saxland.
Projdu tou velkou zemí až k těm k horám, jež sahají do nebe. Přejdu ty hory, najdu království Rosengartenu i cestu k jeho vrcholu. Vstoupím jako rytířka do služeb krále Laurina, budu jeho bojovníkem i pěstitelkou růží."

Tak pronesla sebevědomě Sittlieb a vyvolala tím bouři dohadů. Jeden nadšeně souhlasil, druhý to prohlašoval za naprosto nemožné. Tu náhle povstal již velmi starý kormidelník šedivého vousu, zvednul ruku a všechny hlasy ihned umlkly. Jeho slovo bylo uznáváno jako slovo samotného jarla. Kormidelník promluvil.

"Sittlieb je silná a zkušená. Viděl jsem ji jak vyrůstá a stále jsem ji obdivoval. Ona dokáže přejít Saxland i vysoké hory. Nevíme, jestli je možné najít cestu k vrcholu Rosengartenu. Zatím se to nikomu cizímu nezdařilo. Pokud ale mezi námi sedí jeden člověk, který to dokáže, pak je to právě Sittlieb. Ta, která ví to, co my nevíme a vědět nikdy nebudeme. Tekoucí voda zná svoji cestu z vrcholů hor do údolí a Sittlieb zná řeč živé tekoucí vody."

Komnatou zašumělo, hned nato se ozvaly nadšené výkřiky. Nyní všichni souhlasili a přikyvovali. Ano, to je pravda, Sittlieb je silná, Sittlieb je statečná. Ona to dokáže, ona ví to, co ostatní nevědí. Mnoho se v dětství naučila, mnohokrát se všem mužům na lovu i v boji vyrovnala. Každý z námořníků i řemeslníků hned nabízel svou pomoc i radu na přípravě takové slavné cesty.

Matka chtěla snad cosi namítnout, ale jarl souhlasil.
"Kdo nikde nebyl a nic nezkusil, ten za málo stojí. Nechám ji vyrobit nejlepší zbroj a přilbici s hledím, aby nebylo poznat, že Sittlieb je dívka. Ve znaku na štítu pak ponese mořský zázrak."
"Proč ne lilie našeho rodu," otázala se Sittlieb.
"Protože my ze země jsme vzešli a do země se vrátíme a ty z moře jsi vzešla a do moře se vrátíš." Tak rozhodl její otec jarl.

"Poté spolu poplujeme až ke břehům Saxlandu. V těch končinách je mnoho knížat a králů, kteří rádi vezmou do služby takovou rytířku. Tak získáš nové znalosti i vědomosti, vždy znovu dostaneš zásoby potravin a vyděláš si na další cestu. Ta potrvá dlouhý čas. Snad Odin dá, a jednoho dne budeš ty stát tady v čele stolu a nám o tomto podivném království vyprávět."

Zvedl se bouřlivý potlesk a nadšené volání, nato jarl pokračoval. "Až jednou přejdeš ty vysoké hory a vydáš se dále za sluncem, dorazíš k jižnímu teplému moři. Z toho moře často vyplouvají kupci do našich krajů. Tak se vrátíš nazpět domů. Však měj na paměti, co ti povím. Tam někde na jihu pod těmi horami, my nevíme kde, leží i město Berne, v němž vládne mocný král Dietrich. To je ten jediný člověk, se kterým nikdy nesmíš bojovat. Jeho meč se jmenuje Eckisax a ten prorazí každý pancíř. Nikdy nebojuj s králem Dietrichem!"

***
Ve věku devatenácti let se Sittlieb na svém islandském poníku vydává na jih, napříč mytickou Evropou raného středověku.
(z knihy "Sága krále Laurina")
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka matka | 29. ledna 2009 v 7:16 | Reagovat

Kéž si úsměv Sittlieb v srdci uchová :-)

2 matka matka | 29. ledna 2009 v 13:19 | Reagovat

Pokud na růži zapomene,

pokud bude měčem bojovat,

nenávist vyvolá zas jen nenávist,

či zkázu.

3 matka matka | 29. ledna 2009 v 13:19 | Reagovat

oprava -... mečem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama