Sama kolem světa 3/3

9. ledna 2009 v 20:36

Dil 3. Zase babouk

Nejprve bych ještě přidal něco k oné zmínce, že dnešní mladí cestovatelé nemusí pocházet z bohatých rodin.

V příštích dnech tady možná uvedu rekonstrukci zániku lodi Wilhelm Gustloff. Blíží se výročí této největší námořní katastrofy všech dob, aspoň co do počtu civilních obětí. Němci o ní natočili v roce 2007 film. Hlavní část v březnu ve Stralsundu, ale scény z potápění lodi, z pochopitelných důvodů, až v květnu, a to na Maltě. Jak jsem se zmínil, dcera tam studovala a dostala nabídku coby statistka. Myslel jsem, že kvůli německé mateřštině, ale oni potřebovali hlavně zkušené potápěče.





Na tělo neoprenový oblek, přes to spodní prádlo té doby a navrch uniforma. Teď se loď může potápět.



Za pět dní si tak vydělala 560 EUR. Pro studentku jistě dobrý peníz. Když v létě dostudovala, pracovala tam ještě 3 měsíce ve všech branžích, které se do té doby vyučila. To mohlo dát tak 1000 EUR měsíčně. Pro srovnání výdaje při následující cestě do Indie, která trvala zhruba 9 měsíců:
Autobus Praha-Istanbul 60 EUR
Letenka Istanbul-Jaipur 120 EUR
jeden měsíc v Indii v průměru 250 EUR

O něčem takovém se naší generaci nesnilo, tedy té socialistické. Na západě to ovšem vypadalo jinak.
V roce 1975 jsme se VW-busem vydali směrem na východ a dojeli až k Perskému zálivu. Jednou jsme se po cestě bavili s jedním starším Američanem. Jak jde tak řeč, povídá:
"V padesátých letech jsem jel nějakou dobu vedle dvou českých kluků Jižní Amerikou. Měli takové divné auto, jmenovalo se Tatra..."
"Tak to mohl být jen Hanzelka a Zikmund," zachechtali jsme se.
"Jo, tak se jmenovali, vy je znáte taky? No to je náhoda."
Onen punc slavných cestovatelů totiž měli H+Z jen v ČSSR, která měla hranice prakticky uzavřené. Pro komunisty to byl takový fíkový list.
"My že nenecháme lidi cestovat? A co Hanzelka a Zikmund?"
Kolikrát jsem to jako kluk slyšel. Jejich cesty byly jistě pozoruhodné, ale ve svobodném světě si v tu dobu dělali podobné studenti za prázdninové úspory. Nikoho z nich by bylo nenapadlo, že je tím nějak slavný.
Dnešní doba ovšem přinesla zase další možnosti. My o prázdninách ďobali šištičky chmelu, věrtel 2,50 Kčs. Dnes si student najde práci přes internet třeba v úplně jiné zemi. Tak například v roce 2006 si našla Helena prázdninovou práci ve Francii, na ostrově d´Oleron.

Ceny letenek také podstatně klesly. Moje dcera létá letadlem s takovou samozřejmostí, s jakou já v jejím věku jezdil stopem. Z Francie přeletěla nazpět do Valletty za 30 EUR. Bylo to 11. září a ten den byly letenky za symbolickou cenu.

rok 2002
Pokračování cesty kolem Austrálie:

Od té doby vozím platící pasažéry ze všech koutů světa, a tak cestuji velmi levně. Na cestě z Byron Bay směrem do Sydney jsem měla další pavoučí zážitek. Výňatek z deníku:




Byli jsme na cestě tak 10 minut, když Chez konstatuje:
"Sorry but there is something that looks like a spider."
(Promiňte, ale támhle je něco jako pavouk.)
O Kathrin, sedící vedle mě, se pokoušejí mdloby. Z díry vedle zpětného zrcátka vykukují tři obrovské nohy pavouka. Kathrin šílí a já šněruji silnici z jedné strany na druhou. Konečně se mi podaří zastavit na krajnici a všichni vyskáčeme v panice z auta. Nick podotkne, že je to jenom "huntsman spider", tedy se vlastně o nic nejedná, není jedovatý. Já jsem od Stáši na ledacos zvyklá, ale 10 centimetrů velký pavouk přímo před obličejem a ještě za jízdy, to je i na mě moc.
Když jsme se zase odvážili nazpět do auta, našel už si pavouk jiný úkryt kdesi v jednom z mnoha otvorů mého vanu. Vyrobili jsme tedy chytačku na pavouky - jakési zubařské zrcátko k nakukování za roh. Tím jsme nakoukli, kde se dalo, ale bez úspěchu. Nikdo se neodvážil vydat na další cestu a tak jsme asi 10 minut bezradně stáli. Pak jsme všude nastříkali spray proti hmyzu, ale je tohle monstrum vůbec ještě hmyz?
Nakonec jsem si sedla zase za volant, přikázala Kathrin řvát příště jenom potichu a mě toliko věcně informovat, abych mohla zase zastavit. Nás šest, pět lidí a jeden pavouk, se vydalo na další cestu.
Šestého pasažéra jsem pojmenovala "Sangip", abychom věděli, o kom je řeč.
Poblíž Woolgooga, nebo tak nějak, jsme se rozhodli přenocovat. Nikdo (ani znalec pavouků Nick) se neodvažoval zalehnout v autě. Shodli jsme se na tom, že Sangip chce mít auto sám pro sebe a ustlali si raději na pláži.
Druhou noc jsem spala v autě sama, jenom se Sangip, zatímco ti ostatní si raději lehli na louku. Konečně, je to auto můj domov a vrátit se do něj někdy musím. Ostatní mě ráno přišli zvědavě zkontrolovat. Když zjistili, že jsem ještě živá, dokonce i nastoupili a cesta šla dále.
Třetí večer byla sprostá zima a v autě chtěli spát všichni. Krámy se tedy naházely dopředu, my tři holky si lehly na postel, nacpány na sebe, Angličan napříč k nám do nohou a ten dvoumetrovej se svinul na podlahu u dveří. (Z vesmíru jsme museli vypadat jak Dlouhej, Širokej a Bystrozrakej.)

Nevím, kolikrát mě Sangip přelezl, když jsem v autě spala. Nakonec asi vystoupil a třeba si našel zase auto nazpět do svého rodiště. Já už ho nikdy neviděla.

Včera jsem na své botě náhle objevila malého černého pavouka s červeným znamením. Černou vdovu!
Okamžitě jsem si zula tu botu a odhodila ji. Na smrtelně jedovaté pavouky si člověk prostě nezvykne.
***
Když Helena po roce prodala Michelle a opustila Austrálii, napadlo ji, že má vlastně dost peněz na nějakou malou odbočku. V Singapuru tedy nepřestoupila na další letadlo do Německa, nýbrž se vydala kamsi na sever. Napsal jsem jí, že tak jsme se tedy nedomluvili. Moc ji to nezajímalo. Dost opuštěnou zemí, kvůli epidemii SARS a nepokojům, došla až někam do Laosu. Vrátila se zraněná a měla úplně zhnisané nohy. Hned ten večer se ale celá šťastná vydala v rodném městečku s kamarády do hospody. Takto pravil jsem jí mravokárně:
"Ne abys přišla moc pozdě! Ve tvém věku má být holka nejpozději v deset doma."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kloistr kloistr | 14. ledna 2009 v 14:33 | Reagovat

:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama