Sama kolem světa 2/?

6. ledna 2009 v 18:17
Díl 2. Jam session

10.10.02 Čtrtý měsíc jsem na cestě, bydlím v Michelle tam, kde se právě dá zaparkovat.
Po měsíci byla moje Michelle (campingový bus) dostavěná, přišel čas rozloučit se s Garym a Stášou, a vydat se na cestu kolem Austrálie. Stáša byl na tom špatně, ale nějak jsem si představovala, že takový umělec, jako on, si i s tou nemocí nakonec poradí. Ten život tady nebyla jenom romantika. Měsíc v pustinách mezi jedovatými pavouky a hady, bez hygienického zařízení, s dvěma už velmi zdivočelými muži, byl skutečně tvrdý. Navíc měl Stáša bolesti a byl náladový. Až se někdy podívám do Prahy budu perfekteně ovládat všechny sprosté české nadávky.




Přišel tedy čas, vydat se konečně na cesty, a moje "Michelle" si hodila silnici pod kola.
Nejprve jsem čtyři dny nocovala v zahradě Stášova českého kamaráda. Ten zaměstnává pár mladých lidí, kteří mi ukázali noční život v Brisbane. Po měsíci v middle of nowhere jsem byla už zblázněná a potřebovala se vyřádit. Miluji Story Bridge (most vyprávění) už jen to jméno je fantastické.
Mám potíž sehnat pasažéry, kteří by se mnou cestovali. Všichni táhnou směrem na sever, zatímco já se vracím na jih. Na další cestu jsem se tedy vydala jen s jediným člověkem, jedním Angličanem.
Nejprve jsme jeli přes Koala Bushland, kde kromě Wallabies nebylo moc k vidění.
(Wallaby = druh malého klokana, občas né větší než králík)
Dále vedla naše cesta do Mount Tamburine, kde to bylo skutečně moc hezké. Jenom Michelle nemá hory ráda a lezla rychlostí 20 km/hod na dvojku, kterou jinak nepoužívám. Stuart, ten Angličan, se celou tu dobu vedle mne třepal strachy. Úzká horská silnička, můj jezdecký styl, no a skoro 5 metrů dlouhé auto. Nakonec jsme ale oba přežili.
Ten park byl moc krásný, nádherný výhled. Viděli jsme taky lizards a goannas (ještěři) a jednoho hada. Následující noc jsme trávili v Surfers Paradise. Já nocovala sama v Michelle před penzionem, naštěstí nikdo neprotestoval.
Další den jsme se ubírali k Lemington National Park, výhled snad ještě krásnější než včera. Neuvěřitelné. Dále směr Natural Bridge und Murwillumbah. Podivné! Celý den člověk jede otevřenou krajinou, kde čeká tak nějakou vesničku. Náhle před ním z ničeho vyvstane skutečné město. Kolem hory a jezera. Skutečně jedinečné a já už něco viděla. Šněrovala jsem silnici a moje oči se nemohly nasytit pohledu na obě strany. Stuart moje nadšení zřejmě nesdílel a neustále mě prosil, abych ho raději pustila za volant a věnovala se sama pohledu na krajinu.
Druhý den ráno jsme dosáhli Byron Bay, kde se naše cesty (konečně) dělily. Stuart nebyl moc zábavný, ale jiného pasažéra jsem nesehnala. Snad najdu někoho na úrovni tady. Jenže i zdejší vandráci míří směrem na sever.
Tedy Byron Bay! Můj hotel, jménem Arts Factory, je skutečně moc pěkný. Můžu ho všem vřele doporučit. Jak se v něm asi musí spát, když už na jeho parkovišti, kde jsem se zdarma zabydlela, spím v autě jako dudek.



mý house,
mý cástle




Mám vedle jezírko a džungli plnou zvěře. Na břehu leží dva do sebe zamotaní hadi. Když si lehnu do houpací sítě, přiběhnou středně velké ještěrky a dělají mi společnost. Rostou tu banány a mango a každý den se sejdou muzikanti na jam session.
(jam session=společné hraní na nástroje vrzné i hudné, bez domluvy a dirigenta, jen tak z voleje)
Pár z nich má skutečně nadání. Je tu božská atmosféra a já jsem hrozně ráda, že jsem se rozhodla vrátit se zase nazpět sem.
Přes den se tu jen tak placatíme, nebo jdem na pláž kolem Mandalas, malujeme si do písku, hrajeme na kytary, nebo meditujeme. Všechno dohromady je to tady absolut cool and relaxed. Cítím se šťastná.
Dnes jsem se povalovala v bazénu a za hodinu začíná má první hodina surfování. Jsem na ní zvědavá.
Zítra brzy ráno se znovu vydám k mému majáku, abych viděla ten východ slunce, jako před měsícem.
Držte mi palce, ať najdu pár lidí (pasažerů pro mé auto) k cestě na jih.
18.10.02
Hello Amigos, ahoj lidičky, to se toho za poslední dobu událo a já sotva věřím, kde jsem se zase ocitla.







Začněme ale od A, nebo raději od B, jako Byron Bay.
Skutečně se mi podařilo bydlet týden na parkovišti před Arts Factory v mé Michelle, aniž bych zaplatila jediný penny. To byl neuvěřitelný týden. Naučila jsem se hromadu nových věcí, jako poi (novozelandský míčový sport), žonglovat s tyčí a tak podobně. Samé praktické znalosti do života.
Jsem už schopná vyloudit pár tónů z didgeridoo a ovládám pár nových triků v hraní na kytaru. K nevíře, jaké talenty se tu kolem poflakují. Tady se nic neplánuje, ono by stejně přišlo něco před tím a něco do toho. Tak třeba sedím s takovým španělsko-anglickým typem v jeho stanu a hrajeme na didgeridoo. Za 10 minut přišel Olivier, Kanaďan z Quebecu se svou kytarou a ještě dvěma nástroji a přidružil se. Ten uměl hrát a ještě vyprávěl o svém roku v Austrálii. Tak jsme hráli ve třech na dig, kytaru a buben, když se objevil další typ, tentokrát z Chile, že se k nám přidá. Ten břinkot přitahoval další lidi a když se setmělo, bylo nás tam osm kolem jedné svíčky. Jedno bongo, tři kytary, jeden maultrommel (bubínek na hubu) a dva digs. Už byla pozdní noc a my hudli a pištli, což se tam vlastně nesmí. Konečně přišel bezpečnostní zřízenec hotelu, zodpovědný za noční klid, aby se k tomu vyjádřil.
"Boah, poslouchá se to jak nadržené tokání," pravil spokojeně.
Ti lidé tady mají smysl pro umění.

Zvolna přišel čas, kočovat dále na jih. Zase ty problémy, kde vzít pasažéry směrem na jih. Celkem chmurné, ale aspoň jeden Sydňan se nahlásil. V neděli, v době odjezdu však po modlitbě na palouku někde zabloudil a já si šla postěžovat k Chez (Angličan). Ten mě utěšil tím, že pojede místo něj. Prý už o tom stejně uvažoval. Tak jsem se rozzářila a ta záře zřejmě přitáhla ještě Holanďanku Moniku. Vlastně to je prý báječné jet vanem podle pobřeží, jen se musí zeptat přítele. Zůstala jsem tedy o den déle a pak vyrazila s nákladem čtyř lidí.

Příští ráno jsme naházeli celý ten náš krám do Michelle, tři vepředu na sedačkách a dva zakázaným způsobem v mojí posteli a zamířili směr Sydney. Spolucestující byli:
Nick (Sydney 23), Kathrine (Belgie 21), Monique (Holandsko 22) a Chez (Anglie 23).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jirka jirka | E-mail | 8. ledna 2009 v 17:38 | Reagovat

Vidím to jak film.V AUSTR:již několikrát.V Brisbane s kámošem,co tam žije, osedlali staré Subaru r.1975,pár triček,konzervy s tuňáky na různý způsob,žabky.V chlaďáku zasypané ledem pivní plechovky.Oba dlouhovlasí,australie hippies nakloněna.Po Story Bridge pěšky často, v Byron Bay jako by se někde poblíž konal Woodstock.Úžasné městečko NIM BIN nedaleko ve vnitrozemí,i zábradlí je ve tvaru znaku hippies,aborigins muzeum,všude pomalované busíky  WV.Lidi přátelští po celé Aus.vč.policie.Jen to pivo ukrutně drahé.To bylo.Nyní v CZ.=Náklaďák určený k podnikání po zásahu zlodějů již skoro měsíc v servisu,cena se bude rovnat ceně tříměsíčního pobytu včetně letu ve výše zmiňované zemi. Tím i ztráta klientů, a nemožnost podnikat. Bude lépe !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama