Sama kolem světa 1/?

6. ledna 2009 v 10:35
Díl 1. Babouk

Ona diskuse, "jaká je dnešní mládež", mě přivedla na myšlenu, dát sem pár kousků z deníku mojí dcery, z její roční cesty po Austrálii.

Docela mě fascinuje, když se dnes sejde mládež, černý, bílý, žlutý, a začnou se bavit, jako by byli vyrostli ve stejné ulici. Každý má angličtinu jako druhou mateřštinu. (Každý z těch, které potkávám po světě.)
Jeden právě přiletěl z Ameriky a je na cestě do Austrálie, druhý byl rok v Africe a teď si přišel trochu odpočinout do Indie, každý se pohybuje s naprostou samozřejmostí kolem celé Zeměkoule. Když si vzpomenu, jak daleko jsem byl já v jejich věku, tak raději mlčím.

Dovedu si představit, jak rychle se tu může z jisté strany objevit komentář:
"Jo, když je otec vykořisťovatel, to se to dětičkám fláká."
To je právě ten vtip, že tomu tak vůbec není, že většina těchto mladých si na ty cesty sama dokázala vydělat!
Helena cestovala rok kolem Austrálie na bázi WORK @ TRAVEL. Před tím seděla u kasy v supermarketu, dělala nějaké překlady, psala placené články do novin... Já ji na cestu přidal jen malou částku.
V Austrálii pracovala jako číšnice, starala se na farmě o koně, vodila tam turisty na vyjížďky po kraji, a hlavně, byla sama cestovní kanceláří. Brala ostatní vandráky do svého campingu a tak měla zase malý příjem. Nakonec svou "Michelle" ještě slušně prodala. Celou cestu naplánovala a vykonala zcela sama, bez podpory nějaké agentury. Navíc se z ní za ten rok stala i zkušená potápěčka.

Objet za rok Austrálii by možná dokázalo více lidí, ale mít na konci v kapse to, co na začátku, to je velký výkon. Každý, kdo se nechá slyšet,
"Ti mladí jsou dnes k ničemu, jo to já za mlada..." by se měl sám sebe zeptat, jestli by to taky dokázal?

***
Když bylo Helence asi pět let, ležela jednoho večera v posteli vedle mě a já jí vyprávěl. Po stěně nad naší hlavou k nám náhle přiťapala objemná paní pavouková Křižáková.
"Táto zabij toho babouka," bědovala Helenka.
"Jinak nám v noci vleze až do postele."
"Pavouk je užitečný a pak, zvykej si. Kdož ví, kde ještě jednou v životě budeš uléhat na noc," řekl jsem jí tenkrát.

táta Heleny

Halo mladí přátelé,
už půl roku se sama potuluji Austrálií. Jmenuji se Helena, vyrostla jsem v Německu, je mi 19 let a chtěla bych něco vyprávět těm z vás, kteří se už za pár let vydají na podobnou cestu. Třeba o pavoucích.

Po přistání v Sydney mě vyzvednul na letišti český student Tomáš. Moje první řeč v Austrálii tedy byla čeština. Teprve když jsem tak mluvila i na poště a sklidila nechápavý pohled, jsem si uvědomila, že nejsem na návštěvě v Praze.

Nejtěžší věc na cestách je najít práci a vydělat si na život. Koupila jsem si na jarmarku úbor servírky a chodila se v něm ptát po hospodách. Sice jsem se v tom úboru nenarodila a moje praxe v tomto oboru byla před půl rokem ještě nepatrná, ale fungovalo to. Našla jsem místo servírky a za měsíc vydělala slušné peníze. Potom jsem se vydala směrem na Brisbane ke Stášovi, českému tulákovi po světě, který si v těch končinách koupil malý pozemek a nabídnul mi pohostinství. Mým cílem bylo postavit si tam campingové auto, které by se mi na rok stalo domovem.
Krátce před tím napsal Stáša mému tátovi:
"Je tu zrovna taková zima, že jsem onemocněl. Něco mě tlačí na plicích."
Když jsem k němu dorazila, tak už Stáša věděl, že má rakovinu plic. (Lidi nedotýkejte se cigaret!!!) Dále kus mého deníku ze září roku 2002.

Stáša tady žije dohromady s Garym, kterýžto je úplný Křovák, v nejlepším slova smyslu. Ví o všem, co se děje kolem v buši a zná úžasné historky, v nichž se to hemží jedovatými hady. Je jich tu skutečně všude plno. Gary včera zabil rýčem jednoho, co se nám tu vlnil přes pozemek. Byl jedovatý, jeho jméno: black belly black snake.
Něco jako dům Stáša snad ani nezná. Celý život bydlí v autě, na výrobu proudu má solární desky a sprcha je kanistr s takovým generátorem. Na malou stranu chodí do lesa, na velkou jezdí autem do sousední vesnice.
Večer sedíme v "obývacím pokoji" což je prostě jenom střecha na kůlech. Máme ale solární osvětlení. Občas přihopsá klokan, nebo oposum, už celkem ochočený. Nechají se krmit z ruky. V lesích kolem jsou desítky klokanů, kteří nám tady každou chvíli proskáčou naší farmou.
Dnes odpoledne tu byl Wallaby Joey. Jeden z místních farmářů mu přejel autem matku, tak tu nyní žije z našich odpadků. Je to strašně milý tvoreček.


Horší společností jsou obří pavouci, kteří nás mají patrně moc rádi. Včera se mi jeden spustil z lampy přímo před obličej. Gary nás uklidňoval, to je hodný pavouk jménem "bab". Ha, ha.

Četla jsem teorii, že čím větší pavouk, tím méně nebezpečný, tedy jedovatý. Je zcela chybná i když tomu tak v některých případech je. Například velká tarantule, která ve filmech vždy představuje smrtelné nebezpečí, je pouze slabě jedovatá. Její kousnutí je asi jako vosí žihadlo. Naproti tomu černá vdova, maximálně 2 cm velká, je prudce jedovatá. Její kousnutí může mít za následek smrt. Jméno dostala podle svého zvyku, sežrat po svatbě svého manžela. (Patrně si chce ušetřit výdaje za rozvod.) Tento zvyk má ale i náš křižák, tedy křižáková, kudlanka nábožná a jiné druhy hmyzu. Je to vždy samička, která zblajzne samečka, nikdy obráceně. Pochopitelně, jinak by ten druh vyhynul.
I kousnutí velikého pavouka však může být smrtelné. Jeden takový se tu placatil včera a Stáša ho hned zahnal sprejem na hmyz.

Pro ty, co se chystají do Austrálie. Znám metodu jak poznat pavouka na dálku.
Vezmu baterku a držím ji vedle obličeje. Pak si posvítím kolem sebe a tam, kde se to stříbrně zableskne, je pavouk. Je to k nevíře. Stála jsem deset metrů před takovým pahorkem a vidím ten záblesk. To musí být ale "kusanec", byla moje první myšlenka. Vůbec ne, jen docela mrňavý pavouček.
V mém mobilu to ale nepraktikuji. Raději nechci ani vědět, co mi tam všechno leze.
camping "Michelle" je dostavěn

Pokračování v případě zájmu ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Degon Degon | 6. ledna 2009 v 11:06 | Reagovat

Pán Gregor, Váš príspevok je celkom zaujímavý, ale si myslím, že nemá veľkú vypovedaciu hodnotu k téme: "Aká je tá dnešná mládež", lebo ten príklad Vašej dcéry je skôr výnimkou, ako pravidlom. A už vôbec nevypovedá o morálnej úrovni dnešnej mládeže. Vaša dcéra musí byť šikovná (zrejme po rodičoch), keď sa sama a bez prostriedkov odhodlala na takú cestu do ďalekej cudziny. Čo ju k takej ceste motivovalo? Zvedavosť? Alebo túžba po dobrodružstve? Alebo chcela objavovať tajomnú kultúru domorodcov? Cestovateľské zážitky Vašej dcéry Heleny sú zaujímavé, ale chcelo by to trochu objasniť aj pozadie a dať odpoveď na otázku - prečo? Ľudí zaujímajú aj motivácie...

2 autor článku autor článku | E-mail | 6. ledna 2009 v 11:49 | Reagovat

[1] Degon: Ten článek určitě není analysa, „jaká je dnešní mládež“? Pouze poukaz na to, že v průměru asi dále, než jsem třeba byl za mlada já.

Jak početná je dnes vrstva vyslovené lůzy, to nevím. Že něco takového taky existuje, nelze přehlédnout. Do jaké míry více, než třeba v roce 1960, by museli zodpovědět statistikové.

Když si ten článek přečte jedna patnáctiletá holka, a bude ji to motivovat k podobné cestě, pak jsem ho nenapsal zbytečně.

Proč to někdo dělá, nelze vysvětlit. Jeden člověk leze skalní stěnou, druhý to považuje za zbytečné hazardování životem, a lehne si radši na pláž. V krizové situaci životní situaci pak ale zase spíše přežije ten, kdo se potížím nevyhýbal, nýbrž se je včas naučil překonávat.

3 kloistr kloistr | 6. ledna 2009 v 12:31 | Reagovat

Nedavno jsem navrhl sve drahe polovicce, ze az skoncime s momentalni praci v Anglii ( zhruba do dvou let), tak co se poohlednout po jine krajine. Ne ze bych tu nebyl stastny, novou praci si taky dokazu najit i ubytovani, ale proc jeste. Jako paprda muzu zit az budu mit deti. A tak jsem premyslel kam, nejlepe zemi kde se mluvi anglicky - tudiz Novy Zeland, Australie, Kanada, mozna nejake evropske staty jako Belgie, Holandsko,..No nejlip mi z toho vychazi Australie, ikdyz Novy Zeland taky neni spatny, ale tam se dostat je jeste tezsi nez dostat se do Australie. Ma draha polovicka navrhla Holandsko, ze je to bliz. Tak nevim, jeste je dost casu, ale tu australii bych jednou rad videl.

4 rucuk rucuk | E-mail | 6. ledna 2009 v 13:00 | Reagovat

Faktem je, že na takovou cestu  musí být i povaha. Jsou mladí, kteří nechtějí nijak zvláště cestovat po světě, jsou čilí jinak a naprosto nejsou neschopní. Prostě tak, jak má každý jiného koníčka, tak i u mladých převládá jiný zájem. Je to však chvályhodné i hodné obdivu, když tak mladé děvče si troufne do světa. Jen tak mezi námi, já bych o své dítě měla strach. To jen jako máma,víte?

Pokud byste uveřejnil alespoň nějaké zážitky své dcery, nepovažovala bych to osobně  za nezajímavé. Jistě by to zajímalo i  některé jiné čtenáře?

5 Ella Ella | 6. ledna 2009 v 13:09 | Reagovat

Mám zájem o pokračování, negativně laděných článků je hodně,tak už jen pro vyváženost témat.

6 autor článku autor článku | E-mail | 6. ledna 2009 v 14:21 | Reagovat

[4] ruck: Austrálie je země, kde i skupiny místních mizí beze stopy, jedovatí hadi a pavouci, vysoká kriminalita.

K onomu pojmu "strach" a "nebezečí" jsem se naivně pokusil něco vysvětlit v článku "kamiwaza". Nebyl skoro nikým pochopen, naopak vedl k neuvěřitelné agresivitě vůči mojí osobě. Neodvažuji se tedy dále něco v tomto smyslu uvádět.

Matka Heleny i já jsem považovali za zcela samozřejmé, že naše dcera se nám za rok vrátí živá.

7 katka katka | 6. ledna 2009 v 15:16 | Reagovat

kloistr: s tou Austrálií si pospěšte, pokud by jsete se tam chtěli  usadit trvale, na pernamet rezident berou u chlapa do 33 let.Chlap se bere jako hlava rodiny a na něm nejvíc záleží. Dlouhodobý třeba i 10 letý vízum se sice dá sehnat, ale když chce člověk zakládat rodinu, tak by měl mít alespoň trochu jistoty, že si ňejaký paňáca nevzpomene, že mažeš dom. A přídavky a podpora atd. se na pracovní povolení nedává. Jinak austrálie je krásná a podstatně klidnější a levnější než ČR. Mám tam babi a dědu, žijí tam už 30 let. (QLD) a neměnili by. No a s breberkama se holt budete muset naučit žít.

8 Degon Degon | 6. ledna 2009 v 18:17 | Reagovat

2. Autor, myslím že to všetko je o určitej životnej filozofii, alebo o životných hodnotách. Mňa tiež v mladosti lákal svet a túžil som poznávať cudzie krajiny a ľudí, ale dnes ma to už neláka. Nie preto, že som už starý, ale preto, lebo viem, že by ma to vnútorne neuspokojilo. Človek túži hlavne po duchovných hodnotách, medzi ktoré radím hlavne lásku a všetko ostatné je iba určitá náhražka. To si však človek uvedomí až v neskoršom veku. Mňa zaujímala práve tá motivácia Vašej dcéry, o ktorej ste povedal, že ju nepoznáte. Mnoho ľudí hľadá pravý zmysel svojho života a ho nenachádza. Kedysi mala mama na stene v kuchyni takú vyšívanú dečku s vyšitým nápisom: "Kto doma pokoja nemá, darmo ho v cudzine hľadá". Ale to nech Vás neodradí o pokračovaní cestopisu Vašej dcéry. Je to pútavé, aj poučné...

9 Paolo Paolo | 6. ledna 2009 v 19:14 | Reagovat

Ale co ti, kterým není s(z)hůry dáno?

10 autor článku autor článku | E-mail | 6. ledna 2009 v 19:27 | Reagovat

[8] Pane Degon, cestování a láska + duchovní hodnoty se nikterak nevylučují. Kdo sám nemá touhu vidět daleké kraje, tomu je těžko vysvětlit, proč ten druhý ji má. Lidé jsou prostě různí. Já sám ji naprosto chápu, protože mě to do světa stále táhne. Ona to není "cizina". Někdo chce vidět Himaláje, někdo korálové ostrovy. Já viděl obojí, ale když vyjdu do vinic tady hned za barákem, tak se mi tam pokaždé taky hrozně líbí. Je to jakási zvědavost, vidět stále něco nového. Jiné lidi, jiné zvyky, jiné bohy.

11 autor článku autor článku | E-mail | 6. ledna 2009 v 19:29 | Reagovat

[9] Paolo: Ten "v apatice nekoupí", což jsem nevymyslel já. Těžko může sám obejít s ranečkem svět, ale s cestovkou někam na 2 týdny zcela bez problému.

12 vera2710 vera2710 | E-mail | 7. ledna 2009 v 7:31 | Reagovat

Myslím že cestování je báječná věc.Sama jsem moc cestovat nemohla tak jsem k tomu vedla dceru. Začínala opatrně - jazykové pobyty. Teď má za sebou semestr na univerzitě v Kanadě. Loni byla v Číně - učila děti anglicky a pak cestovala Čínou. Se 3 spolucestovatelkami vlakem, autobusem letadlem projely asi 1/3 Číny.  Když byprávěla zážitky, tajil se mi dech ale naštěstí vše dobře dopadlo, s žádným násilím se holky nepotkaly. Já vím, naštěstí, svět umí být i zlý. Ale to i tady u nás. Ale těch zážitku a vidět na vlastní oči Velkou zeď, Tři soutěsky, nebo Niagaru , za to to stojí.

13 blogkomfort blogkomfort | E-mail | 7. ledna 2009 v 8:45 | Reagovat

mrkněte na nový portál kliknetezde.cz

14 Dara Dara | Web | 7. ledna 2009 v 9:33 | Reagovat

4)

S tou povahou souhlasím. Já bychtřeba cestovala ráda, ale nevydala bych se do cizích krajů sama s nadějí, že tam potkám někoho, kdo potáhne se mnou. Holt nemám povahu pouštět se do neznáma sama samotinká... Stejně, jako nemám odvahu zůstat sama doma. :-)

A co se strachu týče, já bych se o dítě taky bála a asi bych dlouho odolávala větě: "Ale jo, vždyť jeď.." Muži to mají jinak, většině žen je strach o bližní souzen...

15 Pavel Martinek Pavel Martinek | E-mail | Web | 8. ledna 2009 v 15:43 | Reagovat

Dekuju za hezky clanek. Je hodne clanku na tema priroda, ale malo jak se naucit s prirodou zit. Sam bych se primluvil za pokracovani. Velice mne zajimaji osudy takovychto cestovatelu. Sam se mezi ne pocitam a zkusenosti jinych jsou k nezaplaceni.

Pajas

16 Lucka Lucka | 9. ledna 2009 v 20:34 | Reagovat

:o)

To bych někdy chtěla také něco podobného podniknout, problém je, že ono není moc kdy... Po maturitě vysoká, po vysoké děti a konec...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama