Růže vzpomenutí

26. ledna 2009 v 19:30
Rosengarten

Hledal jsem místo čarovné,
kde k nebi tyčí se skála,
kde potoky tekou stříbrné,
kde "věž vzpomenutí" stála.

Přešel den, mně ubylo sil
a zvolna únava mě sklála,
pak soumrak se nachýlil
a hora náhle rudě vzplála.

Odkud to světlo se ptáte?
Z výšin hlas ozval se ten.
Ságu našich hor neznáte?
To kvete Rosengarten.
....

Po článku o Matterhornu někteří čtenáři zjistili, že ač hory moc rádi nemají, tak je vlastně rádi mají. Chtěl bych Vám tedy představit Rosengarten. Horu skutečně existující, o které jsem napsal knihu!

Tisíc let starý příběh malého království trpaslíků tam na jejím vrcholu. Je to ona hora, kterou (v mém podání) na svém islandském poníku hledá vikingská dívka Sittlieb. Kousek už možná znáte z onoho vyprávění o Moravě a boji s Kumány. (Země zvaná Morava)

Ten bílý flek nahoře se nazývá "Gartel". Tam kladou místní obyvatelé vstup do říše krále Laurina.

První kapitola knihy je volně psaná podle starého tyrolského vyprávění: Die Rose des Gedenkens.

V krásné zemi pod horami žila královna, která vše ztratila. Její království napadl nepřítel a vyplenil ho. Její manžel král padl v boji a jí zbyl jen malý synek a jeden starý sluha. Ten se vydal na bojiště a přinesl králův meč, který položil k nohám mladého královského syna.

Léta ubíhala a dítě rostlo. Jednoho dne zvednul kralevic meč a máchl jím do vzduchu. Poznal, že má dost sil se mečem ubránit a přišel čas vydat se do světa.
"Půjdu do hor. Lidé mi vyprávějí podivné věci. Tam, kde se střídají hory černé a bílé, tam stojí věž vzpomenutí. Půjdu a najdu tu věž."
Matka poznala, že pro syna přišel čas. Nezrazovala ho, dala mu jen jedno přikázání.
"Nikdy nesmíš tasit meč k jinému účelu, než na obranu."
Syn slíbil její příkaz dodržet.

Po mnoha dnech cesty se před princem vyplazil náhle z křoví obrovský černý, slizký, červ. Princ se lekl takového stvoření a vytasil meč, aby ho přesekl vedví. Tu si vzpomněl na matčino přikázání a uvědomil si:
"Vždyť ten červ mi nic nedělá. Nemám právo ho zabíjet."
Neušel daleko, když potkal nepopsatelně krásnou dívku. Pozdravil ji, ale ona se ho jen chladně zeptala:
"Žije ten červ?"
Princ přiznal, že ho chtěl zabít, ale neudělal to.
"Následuj mě," řekla ta dívka, "povedu tě tam, kde stála věž vzpomenutí."
Pak ještě přidala záhadný proslov:

Pohlédni k obzoru,
tam hora se zvedá,
kde věž kdysi stála,
zbyla záře jen bledá.

Z hory pak vrcholu
ženu zříš v hadí kůži,
kdo bájnou věž hledá,
mytickou najde růži.

Význam těchto slov měl princ brzo pochopit. Jak zvolna sestupovali do údolí, vztyčil se před nimi náhle veliký had. Dívka kolem něj beze strachu prošla. Princ ji následoval, ale musel se jí otázat:
"Znáš toho hada?"
Dívka se jen zasmála.
"Je to ten veliký černý červ, je to had a je to moje sestra. Dokáže se proměnit v různé tvory."
Pak ukázala prstem k horám. V zapadajícím slunci se mihotal podivný přízrak. Z místa kde vytékal velký pramen jakoby vyrůstala věž.
"Tam kdysi stála věž vzpomenutí. To bylo za časů, kdy tady lidé žili šťastně a v míru. Ale to už je taky jen vzpomínka. Jednoho dne přišli vojáci. Ten den vzal svůj konec mír v našem kraji, ten den zanikla i věž vzpomenutí."

Princ a dívka kráčeli dále a věž se rozplynula. Došli až k onomu prameni a tam našli neobyčejně krásnou růži. Nebyla to květina jako jsou ty ostatní z tohoto světa. Byla to mytická růže vzpomenutí. Dívka ji utrhla a vzala sebou. Když se vraceli nazpět přidávali se k nim trpaslíci, kteří žili v té zemi.

Konečně se princ i s tím podivným průvodem vrátil k matce a představil onu dívku jako svoji nevěstu.
Matka znejistěla. Chtěla se dívky snad něco zeptat, ale ta pochopila a vlídně však rozhodně ji předešla.
"Co vlastní tvůj syn?"
"Vlastní meč svého otce a co vlastníš ty?"
"Vlastním růži vzpomenutí," usmála se budoucí princezna.
"Co říká tvá růže vzpomenutí?" Chtěla vědět matka.
"Její duše vypráví o časech, kdy nebyly války, faleš a zabíjení," odvětila dívka s vážnou tváří.
"A co budeš vlastnit, až tvá růže odkvete?" Tázala se dále princova matka té krásné dívky. Ta se na královnu znovu jen usmála.
"Pak mi zbude už jen vzpomenutí."

Matka objala dívku:
"Ona je pro tebe ta pravá."
Tak bylo založeno malé království trpaslíků v těch podivných horách.

Léta ubíhala, ta země žila chudě, ale v míru a šťastně. Tam nahoře v masivu, jenž dodnes nese jméno růžové zahrady, tam pěstovala princezna a její trpaslíci překrásné růže. Však jednoho dne šel nehezký člověk kolem.

Jeho pohled byl zlý
a v očích měl hněv,
jeho rozum byl mdlý,
na botách měl krev.

"Všude je válka, jenom tady ne. To není správné."
Tak rozhodl ten zlý člověk chabého rozumu a odešel. Brzy se ale zase vrátil a za ním šli vojáci. V tu dobu už letitý král bojoval mečem svého otce a s ním trpaslíci, kteří znali i lecjaká kouzla a čáry. Mnoho z nich zahynulo v boji, ale svoji zemi ubránili. Pak se stáhli výše k vrcholu a opevnili své království. Zasypali také cesty, aby už nikdy nepřítel nemohl vniknout na jejich území. Kolem horského masivu natáhli hedvábné vlákno, které je mělo varovat, kdyby se přeci někomu podařilo proniknout po tajné stezce až ke vstupní bráně.

Za nějaký čas našli trpaslíci v horách zlatou žílu a království zbohatlo. O to více ale vzrostlo i nebezpečí dalšího napadení.

Přešlo mnoho let. Z krásných dívek se staly krásné stařenky vlídných tváří a moudrého slova. Lidé v údolí viděli kvetoucí růžovou zahradu na vrcholu těch hor, kde v tu dobu už vládl trpasličí král Laurin. Nikdo ze sousedních horalů ale nevěděl, jak žijí ti trpaslíčkové tam v tom podivném království a jakými kouzly chrání svoji růžovou říši. Vyprávělo se, že král Laurin vlastní kápi neviditelnosti a pás, který mu dává sílu dvanácti mužů. Jen trpaslíci sami znali skryté stezky k vrcholu a ti je nikomu neprozradili. Jejich hora se zdála být nedobytná.

Čas dále plynul, slunce vycházelo a zapadalo a trpaslíčkové žili šťastně ve svém růžovém království. Až jednoho rána zase vyšlo slunce, jako vycházelo po věky. Vše se zdálo být jako obvykle, jenže nebylo. Nikdo netušil, že po tajné stezce k vrcholu potichu a skryti stoupají železní rytíři. Ten den padnul Rosengarten a nikdy až do dnešních dnů už znovu nepovstal.

Ptáte se jak se to mohlo stát? Kdo našel tu tajnou cestu k vrcholu a jakým způsobem dokázal překonat čáry trpaslíků?

O tom, jak přeci padnul Rosengarten a co na něj dodnes upomíná, budu vyprávět těm, kdo se mnou půjdou do skandinávských fjordů, kde ten podivný příběh zániku růžové říše vzal svůj počátek. To vše povím těm, kdo se mnou poplují pyšným korábem se dvěma příděmi, bouří studeného severního moře. To povím těm, kdo rozumí truchlé duši té růže vzpomenutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 26. ledna 2009 v 19:36 | Reagovat

Ta kniha je opravdu jako pohádka, ale poučná, mystická - není zbytečné  si ji přečíst. Díky za ni, pane Gregore..

2 autor článku autor článku | E-mail | 26. ledna 2009 v 19:43 | Reagovat

[1] rucuk

Děkovat musí autor čtenářům.

3 matka matka | 26. ledna 2009 v 20:20 | Reagovat

Hora bílá, rudá, zlatá,

kolik toho v sobě ještě ukrývá.

Rosengarten znovu povstane.

Jednou jistě povstane.

4 Dalekolekora Dalekolekora | 26. ledna 2009 v 21:00 | Reagovat

Kdo má dar umění vyprávět tak, jako ty, neměl by se nechat ničím odradit od dalšího sdělování svých myšlenek ostatním, ani tlupou železných rytířů s tupými hlavami, kteří se tady dost často rojí a hojí si své komplexy...

5 matka matka | 2. února 2009 v 17:27 | Reagovat

Tam musí být nádherně

6 matka matka | 4. února 2009 v 19:49 | Reagovat

Panebože Otče to je nádhera

až se srdce zachvívá,

jako bych se domů vracela..

7 matka matka | 5. února 2009 v 17:07 | Reagovat

Domů, domů, já chci opět domů jít.

8 matka matka | 6. února 2009 v 7:34 | Reagovat

Město slunečné je v té hoře zakleté.

9 matka matka | 14. dubna 2009 v 21:49 | Reagovat

Jednou si též plně vzpomenu.

10 matka matka | 11. září 2009 v 19:30 | Reagovat

A pak rozkvete opět láskou Rosengarten.

Lidé nebudou hledat zlo tam, kde není.

11 matka matka | 11. října 2010 v 11:06 | Reagovat

na mnohé jsem si vzpomněla,

dokázala jsem dát svobodu,

radost na cestu.

12 matka matka | 25. srpna 2013 v 11:35 | Reagovat

http://miklas.bigbloger.lidovky.cz/c/357895/stribrna-hora.html

"stříbrnou mlhou
už probleskuje hora
životem zázrak"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama