Langwerda (výňatek ze ságy L)

8. ledna 2009 v 12:56

"Povězte, dobří lidé," otázala se Sittlieb, "jak se jmenuje ta hora s rudými vrcholy?"
"Zdaleka přicházíš rytíři, když to růžové království neznáš," odpověděli horalé."Ta hora s mnoha špicemi, to je Rosengarten."
...
Z Moravy Sittlieb putovala dále, až našla ty hory, které sahají do nebe. Podařilo se ji vystoupit na vrchol Rosengartenu a nalézt vstup do skalní říše krále Laurina. Byla přijata do služeb a stala se jeho pěstitelkou růží.

Nikdo, ani ona sama, netušil, že s ní přišla zkáza Rosengartenu. Nešťastná láska a zastření smyslů zlobou, byla příčinou. Takový člověk si neuvědomí, že ta zkáza, kterou kolem sebe vidí, té on sám je zdrojem.
...









...Sintram a Nithart předstoupili před krále a vyprávěli, co viděli v růžové zahradě. Král Laurin byl velmi potěšen onou zvěstí o růži. Rychle zanechal všechny státní záležitosti a bez prodlení se vydal s doprovodem do zahrady. Tam celý doprovod obdivoval neobyčejnou krásu růže vzpomenutí. Tu král se sám rozhodnul udělit Sittlieb zvláštní vyznamenání za tak uměleckou práci. Teprve v tu chvíli si všichni uvědomili, že po Sittlieb není vidu ani slechu. Jen jedna její slza se ještě třpytila na květu růže vzpomenutí.

Mezitím Sittlieb došla s koníkem ke zlaté bráně. Na dotazy trpaslíků s meči, zdali má královské povolení, jen stroze odvětila, ať se jdou krále zeptat. Strážci chvíli přemýšleli a radili se, pak ji ale nechali projít.
Nato se vydala tajnou stezkou z vrcholu Rosengartenu nazpět do údolí. Její věrný koník Aegir pak nenesl jako obvykle zásoby na dny příští. Sittlieb vzala toliko svůj měšec naplněný k prasknutí zlatem a tentokrát bez rozloučení se vydala na další cestu. Sotva ušla několik kroků zaslechla známý hlas. Byla to čarodějnice Langwerda, která ji jako kdysi znovu oslovila.

Vítr se zvedl a stále sílí,
hleď, tam přes celé nebe
podivný provaz se točí.
Bouře se žene, meluzína kvílí,
ledový dech mračen ač zebe
horké slzy kanou z tvých očí.

Vítr se zvedl a stále sílí,
duch bez srdce zírá na tebe
a ten divný provaz se trhá.
Nebem divoce jezdci se řítí,
jeden mečem bije kol sebe
a druhý zas kopí své vrhá.

Vítr se zvedl a stále sílí,
květy na louce vadnou,
co vidím, to nelze ani říci.
Sittlieb, ty vroucí máš srdce,
leč duši nemocnou chladnou
a zbožný muž zapálil svíci.

Vítr se zvedl a stále sílí,
rány ti pofouká, tvé slzy osuší
a temný mrak slunce skryje.
Vidím smutnou duši mořské víly,
milující dívku, jež ani netuší,
že poslední čas Rosengarten žije.

Sittlieb nechápala o čem Langwerda mluví. Nepřemýšlela nad tím, jen smutně sklonila hlavu a vydala se na další cestu. Aegira vedla za sebou a oba zvolna a opatrně sestupovali po úzké stezce. Než se vzdálila, zaslechla ještě poslední slova Langwerdy, kterými ta jakoby se rozloučila.

Vítr se zvedl a stále sílí,
meč zasvištěl vzduchem
svět zahalil se stínem,
a nebe potemnělo.
Sittlieb, do věčného moře,
vlny řeky nesou lidské tělo.

Vítr je síla odvěká,
dnes vlasy ti pohladí
jak vlnu beránčí.
Zítra popel z člověka
po světe rozfouká,
jak chmýří z bodláčí.

Její hlas se vzdaloval až konečně zaniknul ve větru, který skutečně vanul, ale na nebi nebylo ještě nic vidět. Čarodějnice mluvila vždy věšteckým hlasem a vyprávěla o budoucnosti, jako kdyby se to vše právě nyní odehrávalo.

Rozladěn a znepokojen si král Laurin toho dne osamoceně vyjel až na hranici své říše. Jak Sittlieb již předešlého dne předpověděla, počasí se stále zhoršovalo a foukal vítr, který stále sílil. Laurin dojel na konec cesty, dále už byla jen skalní stěna do hlubin. Když se rozhlédl do dálky po kraji, tu spatřil hradbu mraků, která se rychle blížila. Vítr dále sílil, skalní stěny duněly a na nebi udál se podivný úkaz. Mraky jakoby dostávaly určitou podobu.

Laurin zahlédl obrněné jezdce, jež pádili nebem na zpěněných koních, jejich brnění kovově zvonila a jejich korouhve vlály. Před nebeskými rytíři se pak přes celý obzor točil pocuchaný provazec, který se namotával a trhal. Jezdci se divoce hnali oblohou a jak rychle vznikali, tak rychle se zase rozplývali.
Smutně pronesl král Laurin slova, jež zanikla v hukotu bouře.
"Zažili jsme šťastné doby, ale ty netrvají věčně. Je to nebeské znamení. Brzy budeme bojovat."

Dále a dále se ubírala smutná Sittlieb se svým koníkem směrem na jih, k teplému moři. Znovu se dostala mezi lidi, kteří pásli krávy a kosili trávu. Když slyšela jak obdivují krásu hor i růžových vrcholů na obzoru, jen smutně dodala:

Příliš dlouho jsem tam žila,
tu krásu růží dobře znám,
zahradu potem zvelebila
a nyní trny v srdci mám.

Nato sestoupila z hor, jež sahají až do nebe a po několika dnech se před ní v dáli zaleskla hladina jižního teplého moře. Vlna za vlnou až k obzoru. Onoho moře, ze kterého koráby vyplouvají na daleký sever.

V tu chvíli se měla Sittlieb dívat jen směrem dopředu, tam kde se leskne hladina počátku jejího života a kde koráby se houpu na vlnách. Však osud si podivně zahrává s člověkem a nikdo neví proč lidé musejí často udělat právě to chybné. Tak stalo se i tentokrát. Sittlieb se ještě jednou otočila nazpět k horám a znovu se v ní ozval hněv, kterým se neuváženě nechala unést.

Počkejte vy růže v dáli,
jedno já teď pravím vám,
počkej i ty, Laurine králi,
já se vrátím! Přísahám!

Slyšely to květy na lukách a povadly. Slyšel to i stařičký poustevník, jenž žil v malé chýši pod horami. Ten zapálil svíci a modlil se:
"Bože na nebi, brzy zahyne mnoho lidí. Rač býti jejich duším milostivý."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 8. ledna 2009 v 13:19 | Reagovat

Toť předzvěst událostí zlých, ale to je možno dále číst ve vaší knize, která stojí za přečtení. Díky za ni.

2 Paolo Paolo | 8. ledna 2009 v 13:59 | Reagovat

Autor: To je vaše autorská tvorba, nebo jenom kompilujete?

3 matka matka | 9. ledna 2009 v 7:28 | Reagovat

Srdce trny zkrvavené,

proč si lidé vybírají růže trnové?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama