Jde se na Chumbabu 5/?

20. ledna 2009 v 21:33
pokračování 1. dílu

...Poté ho nechal odvést nazpět do vězení.
Všichni přeci už věděli, že Chumbaba v něm má bůhví jakou kořalku.

Enkidu se znovu pronikavě zahleděl na kalich Chumbaby na hliněné destičce, jeho zrak zrentgenoval jeho stěny i obsah. Hm, jak vlastně ví, co je v tom kalichu? Vlastně neví, ale to nevadí, on je nyní ve funkci, kdy může hlásat dogma, čímž je neomylný. Když to on říká, pak to musí být pravda. Budoucnost to ukáže, všichni uvidí. Hněv jím zavřel a přes půl náměstí zahulákal býčím hlasem na strážce odvádějící delikventa.

"Tak prej vajíčko na měkko, jo? Přidejte mu ještě facku."

"Nám všem je známo, že Chumbaba chrlí jedovatý oheň a vlastní sedm košil, které ho dělají nezranitelným. Tato hliněná placička vše jenom potvrzuje."
Enkidu se profesionálně uklidnil, opět si získal autoritu a pokračoval ve výkladu. Několik posluchačů, kteří o slovech onoho člověka začali přemýšlet, toho zase rychle nechali a znovu naladili loajální tváře na výklad Enkidua.

"Chumbaba zde oheň vůbec nechrlí, což je obzvláště rafinovaná přetvářka. Až tu placičku otočíme na druhou stranu, tak ho chrlit jistě začne. Sedm košil na sobě nemá, dokonce ani jednu, ale určitě je má doma. To lze dokázat tím, že nemá ani kalhoty, spodní, či svrchní, protože veškeré válečné výdaje praskly na ty košile. Nás ale Chumbaba neošálí. Tady držím důkaz a vy všichni to vidíte."

Dav souhlasně hulákal, tleskal a zvedl ruce k přísaze, že jsou svědkové naprosté zvrhlosti Chumbaby.

My vidíme oheň,
my vidíme síru,
teď válce zdar,
tvým svalům sílu.

K čertu ho žeň,
kopím do něj díru,
jeho cedrům zmar
a nám silnou víru.

Těch sedm košil
žene krev do žil,
důkaz jeho lakoty,
že nemá kalhoty.

V ruce má kalich
a tím nás namích,
druhou ruku zdviženu
na mé děti, na ženu.

Jeho pohled je krysí
a pytel mu visí,
na zdar ti připijem
mlaskni ho kyjem.

Kde máme důkazy?
Kdo vznes ty dotazy?
V otázce hnusu a hnoje
my holt víme svoje!

(Kdykoli jsem v životě potkal lidi, kteří věděli svoje, odmítali z toho cokoli prozradit. Na moje dotazy jen mávli rukou. Tím u mě budili dojem, že ve skutečnosti nevědí nic, nenechají se ale zmást žádnými argumenty.)

Dále už byla pro Enkidua maličkost přesvědčit obyvatele Uruku, že v zájmu obrany vlasti i svých nebohých dětí musejí vytáhnout proti Libanonu. Jenom válkou lze zajistit trvalý mír. Dav jásal, obzvláště zuřivě chtěli chránit své ženy a děti patnáctiletí mladíci, kteří ještě žádné neměli.

Co zatím dělal Chumbaba? Pěstoval cedry. Já být tenkrát na místě Chumbaby, tak bych určitě.... teď mě nějak nenapadá, co bych já určitě, být tenkrát na místě Chumbaby. Jenom jedno, že na jeho místě být jednou můžu, jako každý z nás. Sice nevlastním cedry a nechrlím oheň, ale mám pořád ještě sedm (možná i více, poněkud opraných) košil, a to by se dalo vysvětlit všelijak. Co bych tedy dělal na jeho místě? Patrně pěstoval cedry, vždyť bych byl Chumbaba a ten pěstoval cedry. Byl to lesník, že ztělesňuje veškeré zlo světa, netušil. Leč co naplat, cedrové dřevo bylo žádáno, a to byla jeho smůla. To, že kouří fajfku, by mu byl každý jistě odpustil, ale ne to, že je ochotný za své cedry bojovat.

Na to Enkidu nechal narazit soudek vodky křehounké, nalít ho do připravených
džbánků, a ty pak dále nalít do připravených posluchačů. Poté, co vodka začala fungovat, začalo i verbování dobrovolníků.

Gilgameš měl pochopitelně vrchního generála, který při vojenských přehlídkách mával z tribuny a zdravil pochodující žoldáky. Byl to však nepropustitelný státní úředník pod penzí s jistým a přesně stanoveným měsíčním platem. Jako takový tedy nechápal, proč by měl ještě něco dělat? Množství vykonané práce jeho měsíční příjem neovlivňovalo. Navíc si stále stěžoval, že ten plat je malý, kdyby se neobětoval pro vlast, vydělal by si v hospodářském sektoru při svých schopnostech určitě více. Doma pěstoval králíky a včely a žádné bojové nadšení z něj zrovna nesálalo. Jen jednou se něco takového událo, všichni už si mysleli, že je válka. Generál se přiřítil do kasáren, nechal vyhlásit poplach a nástup na gorodku. Nato předstoupil před vojsko blyštící se oštěpy a štíty a hrdě pronesl:
"Vojáci, právě se mi vyrojily včely. Plukovníku, zavelte provolání hurá."
Plukovník převzal velení:
"Vojáci! Generálovým včelám třikrát hurá, ale potichu, ať je nevyplašíte, ty včely štípou."
"Hurá, hurá, hurá," zašeptali ustrašeně vojáci a bez rozkazu se rozutekli na všechny strany, protože se domnívali, že teď na ně za to přiletí ty včely.

Důstojníky si generál stvořil k obrazu svému. Všichni svou funkci chápali jako spíše reprezentativní, nechávali si pečlivě žehlit uniformu, ale jinak podporovali Gilgameše v jeho defenzivní hradební strategii. K válčení se ta armáda prostě vůbec nehodila. Navíc se i každý z nich cítil nedostatečně placený a snažil se nějak si přivydělat, rovněž po vzoru generála, který jim to názorně předváděl. Když časně ráno v půl dvanácté přišel do práce, rozkázal adjutantovi vyhodit každého, kdo by chtěl s něčím obtěžovat a zavřel se do kanceláře. Dle jeho prohlášení mínil řešit bojovou úlohu. Všichni však dobře věděli, že tam krájí dřeváky z bukových prkýnek a ty pak prodává na ulici, když jde v půl čtvrté zase domů.

To Enkidu také dobře věděl, a proto velení nad právě získanými dobrovolníky útočné armády předal na bázi provize do rukou jednoho právě nezaměstnaného učitele tance a hudební výchovy, uměleckého jména Múza.

Ten rázně zaklepal taktovkou na bečku s vodkou a zavelel.
"Dobrovolníci, zpívejte se mnou!"
A jal se předzpěvovat:

A více teď už škoda slov
rozkaz k útoku udělil
sám Boris Godunov.
Sobě těžký přihotov kyj
a křehké vodky přihni si
značky "Lžidimitrij".

Dav radostně popíjel vodky křehounké a prozpěvoval bojovou píseň.

My pějme píseň dokola
okolo stolalala,
jedna sklenka mě nezdolá,
druhou na cara Fjodora.

Komu píseň schází
ten do armády vchází.
My pějme píseň dokola
okolo stolalala.

Komu píseň scházela, musel obtisknout palec na bečce od vodky, čímž podepsal vstup do armády. Komu píseň nescházela, tomu ho tam obtiskli násilím ti ostatní, už naverbovaní, zatímco on prostoduše prozpěvoval o Talinském rybníku, který se nahání, přičemž voděnka dosahá až k samému kraji.

Noc se nachýlila a do nepříčetnosti zchlastaný dav zvedal pěsti a hulákal, až se Eufrat vlnil.
"Chumbabo, ty vožralo, my už ti ukážeme."

Z okna kláštera se na šílenství davu s profesionálním pohrdavým úsměvem, však bez dalších emocí, dívá Kalchas. Je s plánovaným průběhem akce velmi spokojen. On sám se vodky nedotknul. Zaprvé nepije vodku prostou, jen nejlepší pivo a vína, vše správně temperováno, zadruhé nepije, když pije masa. Ničím tolik nepohrdá jako davem, který mu provolává slávu. On tahá figurkami po šachovnici, ale nezasedá s nimi ke stolu jako se sobě rovnými. Pro něj má čas oslav teprve přijít.

Dav na ulici už je do nepříčetnosti spíchaný a zpívá pijácké písně. Kalchas se dívá na hrdého, vítězného Enkidua a v duchu si jen tak pobrukuje:

Tys kýval na mé školení?
Pak seš blbej, až to bučí.
Myslíš si, že sloužíš bohům?
Těm jenom hýbeš žlučí.

Ty kážeš lidem o ctnosti?
Žvaníš a žvaníš, v hlavě ti hučí.
Víš, proč sova je znakem moudrosti?
Protože na větvi sedí a mlčí!

***

To by zas na čas mohlo stačit. Někdy třeba pokračování o tom, kterak se Enkidu a Gilgameš vydali do cedrového lesa na zlého Chumbabu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka matka | 21. ledna 2009 v 10:06 | Reagovat

....Víš, proč sova je znakem moudrosti?

Protože na větvi sedí a mlčí!....

Bolí, nesmírně mne bolí její mlčení :-(

2 matka matka | 24. ledna 2009 v 18:32 | Reagovat

Až se ze mne stane moudrá sova, bude rovněž bolet mé mlčení? Kdo ví, snad se jinak se svým okolím domluvím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama